úterý 20. března 2012

Z (foto)deníčku hostujícího profesora

Akademická turistika má mnoho podob. Pokud se člověk upíše, že v jejím rámci bude i něco povídat (tedy oproti modelu „nechte mě prosím někde v koutku sedět a bádat, ale pro jistotu se mě raději neptejte, nad čím přesně“), pak můžeme v zásadě rozlišit dva typy akademických turistů podle délky pobytu: konferenční a hostující.

Konferenční turistika je krátkodobá, v řádu dní. Jde v podstatě o takový akademický výsadek. Oproti různým průzkumníkům, mariňákům či záchranářům, kteří se pyšní heslem „First In, Last Out“, pravý akademický výsadkář má motto opačné: „Last In, First Out“. Zocelení mistři svého oboru jdou ještě dále: provedou výsadek (ideálně sponzorovaný a placený z peněz cizí mocnosti), nicméně na konferenci či přednášku samotnou se jim bohužel probojovat již nepodaří, neboť odpor nepřítele rafinovaně maskovaný za zdánlivě přátelské domorodce, památky a pohostinská zařízení (zde nastává skutečně smrtící boj na tělo), byl příliš silný.

Hostující turistika je v řádu týdnů či měsíců. V podobném případě se již člověk aktivní práci pro danou instituci nevyhne, tedy pokud není skutečný „distinguished visiting tvrďas“, který dovede někde dlouhodobě hostovat, aniž by ho tam kdokoliv kdykoliv fyzicky zahlédl. Poznávacím znamením tohoto druhu akademické turistiky bývá předpona „visiting“ před čímsi.

Tento březen trávím coby hostující začátečník v již silně jarním Torontu, na University of Toronto (v rámci Munk School of Global Affairs, nicméně s občasnými výpravami na zdejší právnickou fakultu). V tomto kontextu si dovolím nabídnout několik záběrů (málem živých obrazů) z takového hostujícího života.

Obraz 1: Plakát v pasu
(bohužel bez fotodokumentace, neboť fotit federální celníky při práci na letišti by byl patrně federální zločin)
Kanadské pracovní povolení je úžasná věc. Je to fešný plakátek, vytištěný na krásný papír s řadou ochranných prvků, na který se normálně tisknou bankovky. Drobný problém nastane v okamžiku, kdy mi ho kanadský celník složí a bez milosti sešívačkou vrazí do pasu. Mírně rozespalý po letu se ani nebráním: jenom jsem zvědav, co na to řekne můj oblíbený správní orgán v Chrudimi, až přinesu další zdevastovaný cestovní doklad, nonšalantně proděravěný kanadským celníkem. Po ztrátě předchozích dvou pasů tam mám už asi takovou pověst a správní spis (obohacený o nedávnou správní pokutu za ztrátu krásného, nového biometrického pasu), že tvrzení, že jsem majetek České republiky bránil všemi silami, asi nikdo neuvěří. Nu, prostě přestupkový recidivista na úseku cestovních dokladů…

Obraz 2: O bobrech a knihách
University of Toronto. Založena 1827, dnes myslím nejlepší kanadská univerzita a jedna z čelních na světě. Zaujal mě nicméně znak, který má: strom, korunka, dvě knihy a bobr. Strom beru. Korunka je také jasná (koneckonců Kanada byla vždy tak trochu útočištěm uprchlých royalistů z USA). Zaujala mě ale kombinace knihy a bobra. Že by byl bobr znak pro píli studentů? Anebo že by spíše prozaicky naznačoval, že v okamžiku založení univerzity v roce 1827 byl poměr knih na bobry v majetku Univerzity přibližně 2:1?


Obraz 3: Obsah hostujícího šuplíku
Hostující učitelé tradičně dostanou nějaký společný sdílený kanclík. Bývá dost průchozí. Nový host zdědí stůl po předchozím hostu, včetně všech úmyslně či neúmyslně ponechaných odkazů. Níže vyfocený skvost jsem vytáhl ze spodního šuplíku svého stolu. K mému nenápadnému dotazu učiněnému na naši sdílenou paní sekretářku mi bylo řečeno, že tento stůl přede mnou využíval nějaký profesor ze Singapuru. Nevím: psát mu, jestli tuto publikaci nepostrádá, mu asi nebudu. Po tichém prolistování zakládám do stolu pro budoucího hosta, ať se taky vzdělá. Konečně začínám chápat, co by to mohly být ty „scientific commons“, které se v rámci vědecké komunity zdarma sdílejí.


Obraz 4: Proměna Sněmovny Lordů
Nad čím ve Spojeném království jenom delší dobu rozpačitě přešlapují, v Torontu na Yonge Street již provedli: Sněmovna Lordů (House of Lords) je po zdejší ústavní reformě skutečně úplně, ale úplně jinou institucí.

Obraz 5: Poněkud překotný rozvoj?
Některé architektonické skoky jsou možná trochu příliš rychlé.

Obraz 6: Už nestavět…
Na které pak přichází reakce? Nejsem si nicméně jist, zda to měl být cílený manifest. V každém případě však vtipný.

Obraz 7: Mírný anebo kořeněný teplý pes?
Raději jsem se neptal, odkud pocházejí představy místních pouličních prodavačů teplých psů o tom, jak chutná který evropský párek.

Obraz 8: Trapeři v obchoďáku
Hudson´s Bay Company. Pro českého čtenáře dobrodružných knížek trapeři, divočina, kanoe a závod o to být ten první, kdo prodá své kožešiny po zimě. V Torontu obchoďák. Nu, na druhou stranu, oni to vlastně vždycky obchodníci byli.

Obraz 9: Bata bota
The Bata Shoe Museum na rohu Bloor a St. George Street. Chodím okolo něj každý den do práce. Ještě jsem tam nebyl. Prostě ostuda…

Obraz 10: Honorary VK
Ehm… Proč zrovna mě museli dát na přednášení právě tuto seminární místnost?

2 komentáře:

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Honorary VK:

Kamarád hudebník říká, že Peklo pro muzikanty vypadá tak, že jim budou za trest donekonečna přehrávány všechny jejich skladby.

Vtip pak popisuje situaci, kdy se muzikant ocitne v Pekle, ovšem co nevidí - před sebou celý orchestr složený z Johna Lennona, Jima Morrisona, Patti Smith, Boba Marleyho atd. A říká si - vždyť tohle je přece ráj?! Do chvíle, než dirigent zaklepe hůlkou o pultík a rázně zavelí: Tak znova, nejde Vám to, tedy po 17té: "...U stánků, na levnou krásu..."

Takže pokud si Peklo odbudete už tady na zemi, byť v podobě nikoliv hudební, leč právně-akademické, třeba na Vás čeká v budoucnu něco jiného, než Peklo právnické s analýzami Petra Macha a sbírkou časopisů Socialistická zákonnost, příp. Očistec (dávající ovšem naději na Spásu) se sebranými spisy VK...:-)

Tomáš Marný řekl(a)...

Můžete přihodit recenzi oné právnické literatury?