pondělí 28. února 2011

Tomáš Sobek: Paradox zabitého plodu

Právnicky je to blbost, ale přijde mi to vtipné.

Wesley Newcomb Hohfeld (1879-1918) tvrdil, že povinnosti (duty) jednoho subjektu vždy korelativně odpovídá právo (claim) druhého subjektu. Zkusme si zformulovat protipříklad. Některá zabití plodu jsou legální, typicky když je to na žádost ženy do ukončeného 12. týdne těhotenství. Legální zabití plodu vynechme a zaměřme se na protiprávní zabití plodu. Vůči komu máme povinnost nezabít plod? Vůči matce nebo vůči plodu? Asi budeme uvažovat tak, že to je povinnost vůči matce, protože plod je neoddělitelnou částí těla matky. Ale vezměme, že je to povinnost vůči plodu. (Kdo tento problematický předpoklad neakceptuje, nechť bere zbytek úvahy jenom jako vtip.) Pak se ale musíme zamyslet, jestli této povinnosti korelativně odpovídá právo plodu na život. Lidský plod je de iure potenciálním subjektem práva. Občanský zákoník k tomu říká: „Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.“ Jinými slovy, jestliže se dítě narodilo živé, pak uvažujeme tak, že už jako plod mělo právní subjektivitu, ale pokud se nenarodilo živé, pak máme za to, že právní subjektivitu nikdy nemělo. Je otázkou, zda se to vztahuje i na právo na život, ale vezměme, že ano. (Kdo tento problematický předpoklad neakceptuje, nechť bere zbytek úvahy jenom jako vtip.) To znamená, že když protiprávně zabijeme plod, pak tím (podle předpokladu) porušujeme svoji povinnost vůči plodu, který je potenciálním subjektem práva, ale neporušujeme tím žádné jeho právo. Zabitý plod se totiž nenarodí jako živé dítě, takže v žádném okamžiku (ani v okamžiku zabití) neměl právní subjektivitu, tedy neměl žádná práva, která by bylo možné porušit, ani právo na život. Paradox zabitého plodu zní: Předpokladem toho, že lidský plod má právo na život, je to, že nebude zabit. Normálně by to mělo fungovat opačně: S výjimkou legálního potratu máme vůči lidskému plodu povinnost ho nezabít, protože má právo na život. Jenomže lidský plod má pouze potenciální subjektivitu, tedy jenom potenciální právo na život. Když je zabit, znamená to, že právo na život ve skutečnosti nemá a nikdy neměl. V kontextu potenciální subjektivity, podmíněné tím, že se dítě narodí živé, je právo na život lidského plodu logickým nesmyslem.

38 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

vsetko plati samozrejme iba za predpokladu, ze este na nom /na plode/ nie je zriadene ziadne exekucne zalozne pravo...

km

Anonymní řekl(a)...

tohle je už na úrovni vkusu, který neskousnu. Možná to je věkem a tím, že mám dvě děti.

Jan Stránský

Law Phorum řekl(a)...

To mi připomnělo Misesovo pojednání o lidském jednání. Pokud jest výše uvedený příspěvek zaměřen na subjektivitu (nenarozeného) dítěte, tak zde je něco k jeho způsobilosti k právním úkonům.

Mises píše: „Potomci člověka, kteří jsou ať již v důsledku vrozených či získaných postižení neodstranitelně neschopni jakéhokoli jednání, nejsou (v přísném smyslu toho termínu, nikoli pouze ve smyslu právním) ve skutečnosti lidmi. Ačkoli je zákony a biologie považují za lidi, postrádají základní vlastnost lidství. Ani nově narozené dítě není jednající bytostí. Ještě neurazilo celou cestu od početí k plnému rozvoji svých lidských kvalit. Na konci tohoto vývoje se však lidskou bytostí stane.“

[zdroj: http://www.libinst.cz/etexts/mises_lidske_jednani.pdf]

Konstantin

Tomáš Marný řekl(a)...

Mohu uvést jinou hodnotnou úvahu:

- Může milenec úspěšně žalovat podváděného manžela pro bezdůvodné obohacení?
- Ano, plní za jiného bez právního titulu!

Anonymní řekl(a)...

Konstantin (resp. Mises): "Ani nově narozené dítě není jednající bytostí (člověkem). Ještě neurazilo celou cestu od početí k plnému rozvoji svých lidských kvalit.". Zajímavé. Pokud je kritériem plný rozvoj vlastních lidských kvalit, pak patrně není člověkem nikdo z nás.

Pavel Caban

Anonymní řekl(a)...

Neoddělitelná část těla matky?
To je blbost de iure i de facto!

Občasný blogger řekl(a)...

"Thus, for a number of decades, courts denied recovery by persons injured in utero, explaining that a fetus was an inseparable part of its mother’s body, lacking independent legal personality."

Takto se běžně argumentuje. Ale o to mi vůbec nešlo. Šlo mi jenom o to, že jestliže má lidský plod právní subjektivitu podmíněnou tím, že se narodí jako živé dítě, pak je (bez ohledu na legálnost potratů) nesmysl mluvit o tom, že lidský plod má právo na život. Zabití plodu totiž neznamená porušení, ale vyloučení práva na život. Když zabiju plod, nenarodí se jako živé dítě, a to znamená, že nikdy neměl žádná práva.

TS

Anonymní řekl(a)...

Byť absurdní a paradoxní, úvahu pana Sobka chápu a hned na začátku čtení jeho příspěvku mne taky napadla....

KK

David Schmidt řekl(a)...

TS: Formulace v o.z. se týká pouze práv chráněných soukromým právem (nejobecněji nedotknutelnost vlastnictví a ochrana osobnosti).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Existenci subjektivního práva nelze odvozovat od budoucí právní skutečnosti, protože pak docházíme nutně k absurdním (paradoxním) závěrům. Kromě toho není zřejmé, která práva by nascituru měla svědčit, když podle § 7 odst. 1 ObčZ plod není fysickou osobou.

Občasný blogger řekl(a)...

Ad David Schmidt

Ano, proto píšu, že je problematické vztahovat koncepci subjektivity OZ i na právo na život. Nicméně, jestliže si budeme klást otázku o právu na život lidského plodu, musíme nějakou koncepci subjektivity předpokládat.

Ostatně, není podivné mít právo na ochranu osobnosti a přitom nemít právo na život?

TS

Občasný blogger řekl(a)...

Savigny k tomu píše: „Počátek přirozené právní způsobilosti je podmíněný narozením, tedy úplným oddělením žijícího člověka od matky.“ K tomu ale dodává, že v literatuře neexistuje shoda v otázce právního statusu nascitura: „Mnohé autority římského práva říkají zcela jasně, že v tomto stavu dítě ještě není člověkem, nemá vlastní existenci a že ho máme uvažovat jenom jako součást těla matky. Jiné autority ale takové dítě kladly na roveň již narozenému.“

TS

Anonymní řekl(a)...

Je to pěkná ukázka, jak fikce, jejichž podstatou je, že neodpovídají skutečnému dění ve fyzickém světě, vedou k paradoxům, mohou být však užitečné. Korelace právo-povinnost může mít tytéž následky.

Rozumnost zvolené fikce vyjde na povrch, promyslíme-li termín "počaté dítě" v § 7 odst. 1 OZ. Za okamžik početí, je-li něco takového vůbec myslitelné, je možné pokládat okamžik spojení dvou pohlavních buněk a následné dělení. V této fázi však běžně může dojít k samovolnému, přirozenému potratu, zejména nezačne-li se plod vyvíjet normálně (naproti tomu definice pojmu potrat v poz. právu viz vyhl. 11/1988 Sb.). Kdybychom byli důslední, právě počaté dítě bylo silou přírody zbaveno svého práva na život (toto je také závažný argument proti anti-abortion hnutím), aniž by si toho kdokoli všiml. Je jen dobře, že byl v § 7 OZ zvolen okamžik početí, jinak bychom mohli konstruovat ještě absurdnější představu, že práva na život je plod coby ne-subjekt zbaven už tím, že k početí nedojde; jinak řečeno neuskutečněné početí by vždy zasahovalo do práva na život nevzniklého plodu.

Jádro úvahy je proto takovéto: nenarozené dítě v kterémkoli stadiu vývoje před narozením skutečně právo na život nemá, protože v této době není plným subjektem práva, ale jen podmíněným. Podmíněná subjektivita však nedojde naplnění v případě zániku plodu před narozením, takže "odkládací podmínka" právní subjektivity se neuplatní a subjektivita se prostě nekoná. Narodí-li se dítě živé, podmínka se uplatní a vracíme se fikcí k okamžiku početí, tedy jakoby dítě mělo všechna práva, tedy i právo na život, od početí (je to však jen fikce, neplést paralelním děním ve skutečném světě). Narodí-li se dítě, ale ne živé, opět se předpokládá, že dítě nikdy právní subjektivitu nenabylo (z právního pohledu tedy není mrtvě narozené dítě člověkem, což nevylučuje etické ohledy na zacházení s ním – je to další paradox, kam až mohou vést právní fikce).

Ale i plod jako ne-subjekt práva může být chráněn veřejnoprávní normou, nikoli však z důvodu jeho fiktivní právní subjektivity, ale prostě proto, že to společnost pokládá za morální - srov. k tomu § 159 až 163 TZ a diskusi o přípustnosti výzkumu lidských kmenových buněk (otázku je, co je plod v právním smyslu, nechávám otevřenou, víme jen, že subjektem práva není; starší komentář Švestky tvrdil, že jde o součást těla matky).

Tom Heide-Hermann

Michal Ryška řekl(a)...

Zajímavé jsou v tomto kontextu zákonné pojmy obsažené v § 444 odst. 3 obč. zák. Toto ustanovení obecně upravuje nároky vzniklé USMRCENÍM osoby blízké, ve vztahu k dosud nenarozenému počatému dítěti se však v písm. d) výslovně hovoří jen o jeho ZTRÁTĚ.

Petr Dušek řekl(a)...

1)Domnívám se, že argument proti anti-abortion hnutím se nekoná. Předně se jejich prohlášení nezakládají na otázkách právních, ale etických. Zároveň směřují spíše ad legem ferendam, než k platnému právu, takže argumentace podmíněnou subjektivitou dle občanského zákoníku není na místě.

Když říkají, že "nenarozené dítě má právo na život", myslí tím to samé, co je uvedeno již v Listině: "Lidský plod je hoden ochrany." Samozřejmě dodávají, že "... i proti svévolnému zabití z vůle vlastní matky", což však již ústavodárce a většinová populace(zřejmě) říci nechtěli.

Pokud jim chcete oponovat, argumentujte eticky.

Krom toho si myslím, že subjektivita plodu a právo na život jsou právně-technicky myslitelné. To, že plod může být přirozeně potracen na tom nic nemění. I "hotový" člověk může zemřít přirozenou smrtí. Právo na život by se projevilo kriminalizací úmyslného zabití (event. s výjimkou schválení matkou), právem na zdravotní péči apod.

2)Obecně k §7 OZ: Myslím, že dopad podmíněné subjektivity má svůj význam především ke vztahům majetkového charakteru (viz §1 odst. 2 OZ).

Samozřejmě na toto ustanovení odkazuje řada předpisů, zamysleme se ale nad praktickou použitelností nascitura v jejich rámci.

U vztahů ostatních je možné buď nenarozené dítě chránit jiným způsobem, nebo konstruovat subjektivitu nepodmíněnou (zajímavé by to bylo např. právě u práva na život, ochrany osobnosti nebo práva na příznivé životní prostředí)

3) Chceme-li přemýšlet o právech a povinnostech v úpravě umělého ukončení těhotenství (lidově užívaný eufemismus "přerušení" mi přijde vskutku komický), jak autor předeslal, nemyslím, že by zde existovalo právo plodu (vzhledem k současné úpravě).

Ono však ani nastíněné "právo matky na život dítěte" není úplně nejšťastnějším teoretickým řešením (ač jeho užití chápu). Už i vzhledem k faktu, že o jeho realizaci nemůže ani matka libovolně rozhodovat. Obdobné jsou též případy poškození zdraví (až usmrcení) se souhlasem osoby, jejíž zdraví je chráněno.

Dalo by se uvažovat o právu státu (jako subjektu reprezentujícího společnost), aby o osoby v jeho jurisdikci neusmrtily plod. Tomu by odpovídala povinnost všech, včetně matky (bez splnění zákonných podmínek), plod neusmrtit. Toto právo by existovalo v souběhu s právem matky.

Spíše bych ale na nutnosti této korelace zejména ve veřejném právu nelpěl.

Petr Dušek

Christabel řekl(a)...

Hlásím se k těm, kteří úvahu nepokládají za vtipnou, nýbrž za nevkusnou.

Souhlasím, že jde o míchání dvou věcí, práva nascitura dle občanského zákoníku jsou něco jiného než ochrana plodu. V Listině je to formulováno z tohoto hlediska výstižně. Jen váhám, zda současná potratová praxe nejde proti tomuto ustanovení?

Pokud jde o to, zda je plod součástí těla matky, tak si dovolím přípodotek z neprávnického, ale ryze praktického pohledu - vzhledem k tomu, že jsem to narozdíl od předchozích přispěvatelů měla možnost zakusit osobně. Plod součástí těla matky není.

Anonymní řekl(a)...

Sofistika je to hezka, ale take souhlasim s tim, ze nevkusna. Premyslim, jak daleko je to od uvahy, ze status lidi v zemich s zavedenym trestem smrti je take podmineny, tudiz jsou pololidmi.

Mam navic pocit, ze se resi nikoli podstata, ale nasledek pravni regulace. Vzhledem k tomu, ze uz dokazeme umele oplodnovat, pouzivat nahradni matky, udrzet pri zivote a dovest k narozeni pocate deti pod hranici povolenou pro potrat, cela ta potratova argumentace je takova derava...

Jan Hladky

Občasný blogger řekl(a)...

Chápu, že vymýšlet paradoxy o zabíjení je nevkusné, zvláště pak o zabíjení, které naše společnost v masovém měřítku toleruje.

TS

Jan Potměšil řekl(a)...

Když už jsme u etické a praktické stránky, tak pokud si vezmu, kolik lidí touží po otěhotnění a jak se radují, pokud manželka otěhotněla, je to nejspíš proto, že vznikl nový život. Pak je problematické tvrdit, že to vlastně život není, že je to jen takový shluk buněk či něco na úrovni žížaly (jak jsem jednou slyšel) apod. Potrat pak není ničím jiným než ukončením tohoto života, z čehož vyplývají závažné etické otázky. Proč bude brutální zabití novorozence přísně trestaným zločinem, zatímco neméně brutální zabití plodu in utero lékařským zákrokem? Důvodem je pouze pragmatický poznatek, že zákaz potratů nadělá více škody než užitku, kdy lze potraty raději tolerovat a ti etičtěji vyspělí mohou usilovat o vytvoření takových podmínek pro (nechtěně) těhotné, aby volba potratu byla tou nejméně častou. Jinak co se týče práv plodu, tak pokud si dobře pamatuji, římské právo řešilo jen majetková práva a nad tento rámec nešlo - to je jen náš problém, když rozpracováváme práva osobnostní či základní lidská práva.

Michal Ryška řekl(a)...

Nejsem v žádném případě plamenný zastánce potratů, ale s cílem zklidnit počínající vášně si dovolím odkázat na argumentaci obsaženou ve známém nálezu ÚS SR sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 ohledně ústavní přípustnosti potratů na Slovensku:

http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=111774

Vzhledem k finální argumentaci Christabel přitom současně předpokládám, že alespoň některá ze 3 slovenských ústavních soudkyň je v osobním životě i matkou (v profilech na webu nelze ovšem tento předpoklad ověřit) .

Martin Bílý řekl(a)...

Když napíšete blog o logice a použijete v něm slovo potrat, spustíte debatu o potratech. Logice totiž rozumí málokdo.

Buď rád, Tome, žes nenapsal logický problém o nacistech. Ti jsou totiž obzvláště nevkusní, a o to v právní logice jde nejvíce.

Christabel řekl(a)...

Také si nemyslím, že by toto měla být debata o potratech, už vzhledem k obsahu článku.

Samozřejmě, současná praxe neshledává rozpor mezi textem Listiny a interrupcemi, jsem s tímto faktem obeznámená a beru jej na vědomí.

Právně ale můžete 100x argumentovat o tom, zda plod je či není součástí těla matky, ale je to podle mého názoru úplně zbytečné. Zeptejte se první těhotné, o kterou zakopnete na ulici, ta vám to řekne:)
Navíc je otázka, co se závěrem (ať už takovým či jiným) podniknete, když např. zmiňované ustanovení Listiny na tomto faktu vůbec nestojí?

Ad M.Bílý, neřekla bych, že úvaha je až tak logická, jak se tváří.
To bychom také mohli argumentovat v tom směru, že nemáme chránit přírodu nebo památky, protože ty samy o sobě žádné "právo na ochranu" nemají a nikdy se ho nedomohou. A když je zničíme, tak už to vůbec nepožívají žádné ochrany.
Takové argumenty pokládáte za dostatečně logické, doufám:-i

A ať je úvaha logická či nelogická, s kategorií, zda je též vkusná, to nemá nic společného, je mi líto. To je ovšem věc správců tohoto blogu.

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Christabel

Netvrdím, že nemáme chránit lidský plod, jenom upozorňuji na to, že kombinace (presumovaného) práva na život u nascitura spolu s určitou koncepcí subjektivity (která sice nebyla zamýšlena pro tyto účely, ale jinou naše právo nezná), vede k absurdnímu (paradoxnímu) zavěru. Váš příklad s přírodou a památkami není analogický a jenom ukazuje, že jste tomu neporozuměla. A také ve svém postu poukazuji na to, že to může být protipříkladem proti Hohfeldově tezi o korelativnosti subjektivního práva a povinnosti. (V tom ale nejsem originální, něco podobného tvrdí i Ronen Perry.)

TS

Chris řekl(a)...

TS: Nemám čas tady s Vámi o tom polemizovat, jenom bych řekla, že z komentářů jiných komentátorů vyplývá, v čem má tato rádobyparadoxní úvaha slabiny.
Právě to, že daná subjektivita má sloužit úplně k něčemu jinému, a nakonec i to presumované právo na život tam vkládáte podle mého názoru v deformované podobě.
Tímto způsobem dojdeme k paradoxům ovšem neobyčejně snadno, že.

Ohledně (ne)korelace subj. práv a povinností by se možná našly i vhodnější příklady, není-liž pravda?:)

Ale nechci Vám brát pobavení nad takovou prima právně-logickou a ještě veselou úvahou, to v žádném případě...

Martin řekl(a)...

Najväčšou slabinou autorovej úvahy je hypotéza, že právna povinnosť (nezabiť) existuje len ako protipól subjektívneho práva matky prípadne plodu na život. Z toho ďalej autor vyvodzuje záver, že ak plod neexistuje ako právny subjekt neexistuje ani jeho právo na život a tým pádom ani povinnosť "nezabiť" ho. Život je však (aj) právne ponímaný omnoho širšie, než len subjektívne právo narodeného človeka - fyzickej osoby ako subjektu práva - na jeho život po narodení (pričom sa úmyselne vyhýbam filozofickým úvahám kedy život vzniká). Uvedenému zodpovedá aj koncepcia čl. 15 ods. 1 Ústavy SR, ktorý stanovuje, že "Každý má právo na život. Ľudský život je hodný ochrany už pred narodením." a taktiež skutočnosť, že usmrtenie ľudského plodu sa v rovine trestného práva postihuje skutkovou podstatou trestného činu nedovoleného prerušenia tehotenstva, systematicky zaradenou v ustanoveniach § 150 až 152, I. dielu I. hlavy osobitnej časti slovenského Trestného zákona nazvanej "trestné činy proti životu". Samotná protiprávnosť "zabitia" plodu teda vyplýva priamo z Ústavy a Trestného zákona a to bez ohľadu na existenciu subjektívneho práva plodu na život, ako hypotetického právneho subjektu, v rovine súkromnoprávnej. Ak teda Ústava stanoví, že každý, vrátane plodu, má právo na život a Trestný zákon porušenie tohto práva trestá, tak tomuto právu bez akýchkoľvek pochybností zodpovedá aj povinnosť toto právo neporušovať.
---
Rád by som sa taktiež vyjadril aj k autorovej otázke, či "(...) není podivné mít právo na ochranu osobnosti a přitom nemít právo na život?" Neviem, ako je to v Českej republike, ale na Slovensku je (ako som už uviedol vyššie) právo na život zakotvené priamo v Ústave a taktiež je chránené aj v súkromnoprávnej rovine vrámci ustanovení o ochrane osobnosti obsiahnutých v slovenskom Občianskom zákonníku, kde § 11 stanovuje, že "Fyzická osoba má právo na ochranu svojej osobnosti, najmä života a zdravia (...)".

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Martin

1) Každý, tedy každá fyzická osoba, má právo na život. Nasciturus ale není fyzická osoba. Viz § 7 odst. 1 ObčZ. Lidský život je hoden ochrany již před narozením, ale z toho nevyplývá, že lidský plod má právo na život. (Z toho, že památky jsou hodny ochrany, nevyplývá, že mají právo na ochranu.) 2) Máme povinnost netýrat zvířata, ale to neznamená, že zvířata mají právo nebýt týrány.

Tyto úvahy jsou ale mimoběžné s paradoxem, který formuluji ve svém postu. Jeho podstatu správně pochopil Tomáš Pecina. Viz výše.

TS

Občasný blogger řekl(a)...

Článek 6 (1) LZPS: "Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením."

Kdyby věta "Každý má právo na život." znamenala, že každý (včetně nascitura) má právo na život, pak by následující věta "Lidský život je hoden ochrany již před narozením." byla zbytečná.

Oprava: zvířata týranÁ

TS

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Tomáš:

Přesně tak - první věta chrání subjektivní PRÁVO, druhá objektivní HODNOTU. Právě proto zbytečná není.

Michal Ryška

David Schmidt řekl(a)...

Druhá věta upřesňuje větu první. Není zbytečná právě proto, aby bylo výslovně řečeno, že do mezí práva na život náleží i život nenarozeného dítěte.

Dítě v osmém měsíci těhotenství má stejné právo na život jako dítě těsně po porodu, neexistuje jediný objektivní a racionální důvod k odlišnému přístupu, a to bez ohledu na jakékoli ustanovení soukromého práva. Zde lze takové důvody najít.

Jan Potměšil řekl(a)...

Myslím, že při výkladu práva na život vs. "je hoden ochrany" není od věci všimnout si toho judikátu slovenského ÚS, na nějž odkázal M.Ryška výše, kde je to rozebráno a rozpitváno. Vyjímám následující:
"ústavodarca rozlišuje medzi právom každého na život (prvá veta) a ochranou nenarodeného ľudského života (druhá veta). Toto rozlíšenie naznačuje rozdiel medzi právom na život ako osobným, subjektívnym nárokom a ochranou nenarodeného ľudského života ako objektívnou hodnotou"

Anonymní řekl(a)...

ad TS: Mám dotaz. Z čeho dovozujete, že v případě čl. 6 odst. 1 Listiny "Každý" = fyzická osoba dle OZ? Takže kde Listina říká "Každý" myslí tím automatický pouze fyzické osoby?

Dle mého: Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. V čl. 6 však není, že "kdo má právo na život" stanoví zákon (viz např. čl. 28, kdy zákon stanoví kdo je zaměstnanec). Vykládat neurčité pojmy Listiny (každý, nikdo) je (tam kde není něco jako "podrobnosti stanoví zákon") na racionální úvaze. Zde to je každý = člověk. Ta vaše je, že člověk = fyzická osoba (tedy nikoli nenarozené dítě), ale stejně tak racionální úvaha je, že se vztahuje na všechny lidské bytosti včetně nascitura (obojímu může svědčit druhá věta čl. 6 odst. 1). Stejně tak i každý je způsobilý mít práva. Ovšem, čl. 6 odst. 4 - porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Takže zásahem do práva na život nascitura není potrat, neboť potrat (provedený v souladu se zákonem, jinak hlava I. díl 4 TZ) není trestný.

Pokud v postu dospíváte k logickému paradoxu, tak jen dokazujete to, že dle čl. 6 odst. 1 Listiny Každý nerovná se fyzická osoba. Neboť druhý model žádný logický paradox neobsahuje (Každý dle čl. 5 a 6 = člověk = i nasciturus). Férově dodávám, že systematika TZ však mluví pro vás. Roman

David Schmidt řekl(a)...

Není praktického rozdílu, zda je lidský život chráněn jako objektivní hodnota nebo přímo v subjektu. Obě varianty se ani nevylučují. Pokud přijmeme tezi, že v okamžiku, kdy je dítě schopno přežít mimo tělo matky, tak matka mu nemá právo "mluvit do života", není jediný důvod, proč neprohlásit, že takové dítě má právo na život.

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Roman

Můj post je založený na této úvaze: Není jasné, jestli nasciturus má právo na život, a také není jasné, jestli konstrukci subjektivity podle OZ máme používat obecně, ale je jasné, že právo na život v kombinaci s touto konstrukcí subjektivity implikuje absurditu.

TS

Martin řekl(a)...

Tomáši s tým, čo si napísal bez výnimky súhlasím. Niet sporu o tom, že zvieratá a pamiatky ako právne veci, prípadne hodnoty nemajú právnu subjektivitu a tým pádom nemôžu byť ani nositeľom práv a povinností. Túto skutočnosť vo svojom príspevku ani nespochybňujem, aj keď priznávam, že v závere prvej časti svojho príspevku terminologicky nesprávne označujem záujem chránený verejnoprávnou (/ústavnoprávnou) normou ako právo, čo mohlo navodiť dojem, že hovorím o subjektívnom práve jednotlivca v súkromnoprávnej rovine. Domnievam sa však, že z obsahu môjho príspevku ako celku takýto záver nemožno žiadnym spôsobom vyvodiť. Príspevok Tomáša Pecinu som čítal a plne sa s ním stotožňujem. Jediné s čím v tvojom príspevku nesúhlasím je predpoklad, že právna povinnosť je vždy korelatívnym protikladom subjektívneho práva (jednotlivca v súkromnoprávnej sfére) a v tom zmysle treba môj príspevok aj chápať.

Anonymní řekl(a)...

TS: Tomu rozumím, já reagoval na váš komentář z 4. 3. Moje poslední věta pak pouze říká, máme-li vícero možných řešení, přičemž je sporné, které je správné, tak můžeme alespoň eliminovat ta, která vedou k logickým paradoxům. Roman

Anonymní řekl(a)...

Sice si myslím, že jsem pochopila, v čem má dle autora spočívat paradox, přesto je jeho úvaha daleko za hranicí mého vkusu a nejsem si jistá, že míra tolerance potratů ve společnosti dělá z potratu vhodný předmět vtipu.

Jinak konstrukce subjektivity nascitura v občanském zákoníku byla vytvořena pro použití v určitém okruhu vztahů. Pokud se z tohoto kontextu vytrhne, je vytvoření paradoxu snadné.

Hana Banszelová

Občasný blogger řekl(a)...

Ad HB

Trošku jsem se v tom hrabal a opravdu lze předložit slušné historické argumenty, že konstrukce subjektivity, podmíněná narozením, byla zamýšlená jenom pro občansko-právní vztahy.

Příklad: Allgemeines Landrecht für die Preußischen Staaten (ALR, 1794) rozlišoval všeobecná práva lidství, která má člověk nepodmíněně už od početí, a práva v občanskoprávních vztazích, která má také už od početí, ale jenom za předpokladu, že se narodí živé:

§. 10. Die allgemeinen Rechte der Menschheit gebühren auch den noch ungebornen Kindern, schon von der Zeit ihrer Empfängniß.

§. 12. Bürgerliche Rechte, welche einem noch ungebornen Kinde zukommen würden, wenn es zur Zeit der Empfängniß schon wirklich geboren wäre, bleiben demselben auf den Fall, daß es lebendig zur Welt kommt, vorbehalten.

TS

Anonymní řekl(a)...

To si opravdu ještě někdo myslí, že práva, resp. "právní subjektivitu" - která je nejen terminologickým, ale POJMOVÝM nesmyslem - je třeba VÝSLOVNĚ přiřknout zákonem? To nemyslíte vážně. Pro připomenutí - právo na život nemáme ex lege, zákon jej "pouze" chrání. Koneckonců račte nahlédnout do takového bezvýznamného dokumentu, kterým je LZPS, konkrétně do článku 6 odstavce 1 věty druhé :)

S pozdravem!

JS