pondělí 24. ledna 2011

Ivo Telec: Karel Marx o plagiátorství

Čas od času se sluší veřejně připomenout, že plagiátorství je zlodějna a podvod. Nikoli snad nějaký „gentlemanský delikt“ anebo nedostatek „techniky“ práce. Plagiátorství, pramenící v podsvětí, deformuje vzdělávací, výzkumný a pracovní trh tím, že zloděj a podvodník (v lepším případě „jen“ neumětel) získává neoprávněnou konkurenční výhodu na úkor slušných a odborně zdatných lidí. Jedná se o něco podobně neférového jako je zakázaný doping ve sportu. Proto zlehčování vážně míněných protiplagiátorských morálních úsilí může svědčit o tom, že buď nevíme, co mluvíme, anebo nevíme, o čem mluvíme, popřípadě to víme naopak velmi dobře, ale záměrně schvalujeme nebo jinak kryjeme zlodějnu.

Na druhou stranu, hodný zřetele je takový přístup, který rozumně počítá s možnou menší mírou autorské nepozornosti nebo roztržitosti. Nikomu nejde o žádné hnidopišství. V úvahu musíme brát i možnou nezkušenost začátečníka nebo nedostatečné vzdělání v tvůrčím psaní. Rovněž tak ale platí, že i pouhá nedbalost, vědomá nebo nevědomá, vyvolává právní a etický následek.

V případě úmyslného plagiátorství se ale jedná o vadu morálního charakteru. Plagiátorskou pohnutkou bývá touha získat pro sebe nezasloužený prospěch, například na trhu práce, spojená s bezohledností. O tutéž morální vadu půjde u toho, kdo zlehčuje nebo kryje tento druh zlodějny a podvodů, byť by tak činil „jen“ ve snaze o falešnou kolegialitu (soudružství). Ukrást cizí výsledek nebo podvést vědeckou veřejnost ve svůj kvalifikační prospěch bývá „nesnesitelně lehké“. Pokušení bývá silné. Odolnost proti tomuto pokušení proto patří mezi nezbytné osobní vlastnosti akademického nebo výzkumného pracovníka. I proto se nejedná o povolání pro každého. Námořníkem také nemůže být ledaskdo.

Poslyšme nyní, co se kdysi přihodilo Karlu Marxovi, s jehož ikonou před nedávným časem chodívali komunisté (anebo nutili chodit jiné) v prvomájových kultovních „procesích“ jako by se jednalo o jejich „proroka“. Přidejme k tomu i něco z dílny českého právního vědce Viktora Knappa. Staromilsky používám namísto správného jména Karl Marx, český překlad jeho jména, totiž „Karel“ Marx, jak bylo u nás (a opačně v německých zemích) v 19. století zvykem. Komunisté tento zvyk udržovali až do konce svých mocenských dnů, protože na kultovní klasiky „nelze sahat“.

Co se Karlu Marxovi stalo? V roce 1867 mu zplagovali kus Kapitálu. A ještě některé myšlenky použili nepřesně. Marx, věrný své povaze tvrdého sociálního kritika a znalý advokátních postupů, to tak nenechal být. V časopisu Zukunft uveřejnil kritiku plagiátu, přičemž použil právně osvědčený postup srovnání obou děl v levém a pravém sloupci. O sto třicet let později, v českých Právních rozhledech, 1997, č. 11, tak podobně učinili postižení pražští akademičtí právníci. Marx však svou kritiku nepodepsal. Vyšla anonymně. Marx sám o sobě hovořil jako o „Marxovi“.

Československým komunistům to ale nebránilo, aby zařadili Marxovu anonymně vyšlou stať nazvanou „Plagiátorství“ do 16. svazku Spisů K. Marxe a B. Engelse, který vyšel v Praze v roce 1965 v Nakladatelství politické literatury. Spisy byly vydávány vskutku slavnostně na základě „usnesení ústředního výboru Komunistické strany Československa“. Ještě před dvaadvaceti lety bývaly tyto spisy „výkladní skříní“ fakultních knihoven. Díla „klasiků marxismu-leninismu“ bývala podle vědeckých zvyklostí knižně citována v závěrečném literárním souhrnu vždy před ostatními pracemi běžných smrtelníků a náležitě od nich oddělena. Tím tato díla dostávala potřebný punc mysterióznosti.

Na Marxovu stať „Plagiátorství“ bych dávno zapomněl, anebo spíše o ní ani nevěděl. Nebýt Viktora Knappa. Byl to právě Knapp, kdo na Marxovu práci literárně upozornil v prvním vydání svého „Úvodu do vědecké práce, Vědecké propedeutiky“, kterou vydala Masarykova univerzita (tehdy se ovšem musela jmenovat Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Brně v roce 1981. Jednalo se o vysokoškolské skriptum vydané v rámci brněnské právnické fakulty. Dodnes je skriptum dostupné ve veřejných knihovnách. Jako student práva jsem si skriptum vypůjčil, neboť jsem v té době psal diplomovou práci. A tak se mi skriptum docela hodilo. Působil jsem tehdy v „zábavním umění“, a proto jsem se musel zajímat také o autorské právo. Marxovu stať jsem si proto vyhledal v sebraných spisech, ležících na čestné poličce ve fakultní knihovně. Nepochopil jsem ale, oč v ní jde a čeho se Marx vůbec domáhal. Autorské právo jsme se na fakultě měli učit během čtyř let jen hodinu a půl spolu se všemi právy příbuznými a s právy průmyslovými, a to na jedné závěrečné přednášce z občanského práva, na kterou většinou nezbyl čas. Právo proti nekalé soutěži jsme se neučili vůbec, protože v „plánovitém řízení národního hospodářství“ žádná hospodářská soutěž nebyla, natož aby prý byla nekalá. Zato marxisticko-leninských předmětů, samozřejmě povinných, jsme měli hodně. Celkem čtyři, vesměs dvousemestrové. Jelikož to ale nestačilo, družila se k tomu „společensko-politická praxe“, vedle normální praxe odborné. Závěrečné vyvrcholení spočívalo v povinné státní zkoušce z marxismu-leninismu. Tolik odbočka pro nepamětníky k roku 1981, kdy Knapp upozornil na Marxe.

Vraťme se ke Knappovi a posléze zase k Marxovi.

Knappova „Vědecká propedeutika“ byla a je v podstatě nadčasová. Svědčí o tom její druhé vydání z roku 1993, které vyšlo česky na Slovensku a jež vydala Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě. Jeden kousek jsem tehdy v Bratislavě koupil a přivezl do brněnské fakultní knihovny. Třetí, posmrtné, vydání již vyšlo komerčně pod rozšířeným názvem „Vědecká propedeutika pro právníky“. Vydala je společnost Eurolex Bohemia v Praze v roce 2003. Tiráž ale nese vadné označení „první vydání“, ačkoli se jedná o již třetí vydání, a to o přepracované.

Druhé a třetí vydání se ovšem od prvního, brněnského, vydání liší. Knapp po politickém převratu v roce 1989 pečlivě vyškrtal zmínky o marxismu-leninismu, o socialistickém vědci a o jeho „společenské angažovanosti“ apod. Učinil tak ale až nadmíru důsledně, přičemž vypustil i poznámku odkazující na zplagovaný Marxův Kapitál. Poznámka to byla ilustrativní a určitě by mohla zůstat.

Nicméně, Viktoru Knappovi slouží ke cti, že ve svém průpravném díle s vědeckým nadhledem sobě vlastním pojednal též o základech vědecké etiky; tj. o vědecké poctivosti včetně vědecké odvahy, poctivého výkaznictví a původnosti zahrnující též zodpovězení otázky vědecké priority a dále o vědecké skromnosti.
Sám pár let čerpám z Knappových stručných a výstižných myšlenek o vědecké etice při výuce Vědecké propedeutiky na olomoucké právnické fakultě a při výuce Práva a etiky výzkumu na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně; viz http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/ppv09/web/fi/pavav/etika_vyzkumu_vyvoje.html
Viktor Knapp, ať již na jeho vědecké a právně filozofické dílo můžeme nahlížet jakkoli kriticky, učinil jednu dobrou věc. V letech 1981 a 1993 (a posmrtně v roce 2003) svou vědeckou propedeutikou nastavil etickou laťku v českém a slovenském právním prostředí, pod níž slušný student práva a slušný akademik nevkročí. Je ale až s podivem, kolik dřívějších „společensky angažovaných socialistických vědců“ z oboru „věd o státu a právu“ dnes naprosto zapomnělo na vědeckou etiku svého učitele a někdejšího koryfeje, k němuž se jinak rádo hlásí. Možná jeho vědeckou etiku ani nikdy nevstřebalo. V podstatě totiž nejde o rozumově naučenou věc ani o pouhou pracovní techniku, nýbrž spíše o záležitost mravního citu. Neboli o obyčejnou lidskou slušnost, k níž netřeba „vědecké aspirantury“ ani zkoušky z marxismu-leninismu. Ba ani VUML (Večerní universitu marxismu-leninismu při okresních výborech KSČ) netřeba absolvovat k tomu, abychom zůstali slušní a poctiví k sobě i druhým.

Každý, kdo chce u nás eticky hodnotit případy podezření z morálně závadné praxe v právní vědě a nechce přitom zneuctít sám sebe, musí se eticky porovnat s opakovaně vydávaným dílem Knappovým z roku 1981 a zejména z let 1993 a 2003. Pro dokreslení, soubor doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky o správné vědecké praxi, platný i pro právní vědu, je z dubna roku 2000; viz http://marmolata.gacr.cas.cz/?p=4

Na vysvětlenou dodejme, že Knapp také důsledně rozlišil oba dva druhy plagiátů, které správně nazval formální a materiální. O formální plagiát se jedná v případě porušení práva autorského. Příkladem je otrocké převzetí cizího (nebo společného) literárního textu a jeho vydávání za text vlastní. Otrocká napodobenina přitom nemusí znamenat stoprocentní shodu. Rozhodná je vysoká míra závislosti v podstatných rysech. Pojem „formální“ plagiát vyplývá z právní povahy práva autorského a autorského díla. V žádném případě ale nelze zlehčovat význam tohoto pojmu poukazem na pouhé „formální“ nedostatky. Ve skutečnosti totiž jde o padělek, o podvrh. Snahy takovýto podvrh zastřít, začasto neumělé, patří mezi přitěžující okolnosti a zároveň bývají důkazem toho, že plagiátor si byl naopak dobře vědom, co činí.

O plagiát materiální (látkový, obsahový) se oproti tomu jedná v případě porušení jiného práva, nežli práva autorského, tj. zejména práva proti nekalé soutěži. V tomto případě již nejde o cizí ztvárnění, nýbrž o cizí vědecký poznatek, o cizí objev či o jiný cizí myšlenkový obsah (cizí teorii, systematiku, informaci apod.) jako takový. Oba druhy plagiátů se mohou projevit souběžně v jedné práci.

Rozlišování obou druhů plagiátorství zároveň přesně právně vystihuje, co je, či naopak není chráněno právem autorským. Autorské právo nechrání vědecký poznatek, objev, informaci nebo jiný myšlenkový obsah zahrnutý v díle. Zde naopak přichází v úvahu ochrana právem proti nekalé soutěži, včetně takové právní ochrany v různých objektivních soutěžních situacích ad hoc. Právo autorské totiž chrání „pouhé“ vyjádření díla po stránce umělecké či vědecké neboli chrání umělecké či vědecké ztvárnění určitého poznatku, objevu či jiné myšlenky (obsahu). Nikoli snad myšlenkový obsah díla sám o sobě. V tom spočívá zásadní právní rozdíl, mezinárodněprávně vyjadřovaný právní dichotomií „idea – expression“. Jelikož v akademické praxi docházívá k nepochopením, snažil jsem se tyto právní otázky vystihnout v „Požadavcích na kvalifikační práci“; viz http://jinepravo.blogspot.com/2009/11/ivo-telec-pozadavky-na-kvalifikacni_13.html

V případě postiženého Karla Marxe se jednalo o plagiát myšlenkový. Podle Knappa tedy o plagiát „materiální“ čili o plagiát ve smyslu obsahovém, když ze strany plagiátora mělo dojít k vydávání cizích (tj. Marxových) myšlenek za poznatky vlastní. A nadto prý nepřesně. V mimoprávním pohledu vědeckého řádu a veřejné morálky vědecké je ovšem jedno, zda se jedná o plagiát formální nebo obsahový. V obou případech půjde o vědecký delikt, o morální defekt a o závadnou praxi, a to bez ohledu na „jemnou“ právní kvalifikaci. Oba případy totiž spočívají v nepoctivosti, v nedůvěryhodnosti výsledku vlastní práce a v nemožnosti veřejnosti spolehnout se na osobu původce, který si sám sobě přivodil ztrátu vědecké bezúhonnosti (scientific integrity). Obecně uznávaný objektivní právní princip poctivosti a důvěry je zároveň základním principem etickým. Zda jsou tyto principy úředně či soukromě sepsané, anebo nikoli, je bez významu. Každý má a může vědět, co velí obyčejná slušnost a ohled na práci a dovednost jiného.

Podobně se staví k plagiátům mimoprávní dokumentační standardy. Mám tím na mysli technický výměr plagiátu podle ČSN ISO 5127 Informace a dokumentace – Slovník z dubna roku 2003. Plagiát je z hlediska technické normy považován za padělek. Technicky plagiát spočívá v „představení duševního díla jiného autora půjčeného nebo napodobeného v celku nebo z části, jako svého vlastního“. Rozšířeným výkladem při sledování téhož informačního účelu sem spadá též vydávání „společného“ díla coby vlastního. Rozhodné přitom je, jak se dílo jeví veřejnosti, jíž je určeno a jíž je vnímáno. Jinak řečeno, rozhodná je objektivní způsobilost cizího nebo společného díla vzbudit zdání díla vlastního v očích veřejnosti, aniž by se ale o vlastní dílo jednalo. Možné pletichy nebo jiná „interní“ dorozumění mezi spoluautory společného jediného díla přitom nehrají žádnou roli, protože veřejnost o nich nic neví. O pletichách většinou nic neví ani konkrétní třetí osoba, tj. vysoká škola u studentů nebo u akademických pracovníků.

Za příklad dobré a následováníhodné etické praxe nám v této souvislosti poslouží usnesení odborné pracovní skupiny rektora Masarykovy univerzity v Brně, vedené jejím emeritním rektorem Eduardem Schmidtem, v etické věci ze září roku 2010; viz http://lemur.mu/index.php/univerzita/kratke-zpravy/408-usneseni-komise-k-pipadu-doc-svobody

Nahlíženo právně, v takovýchto případech v podstatě aplikujeme doktrinální a judikaturní poznatky práva proti nekalé soutěži, vedle práva autorského. Právním základem je objektivní (přísná) soukromoprávní odpovědnost za výsledek výzkumné či akademické činnosti z hlediska práva proti nekalé soutěži a práva autorského. Svou roli sehrává i předpoklad vysoké míry odborné znalosti akademického nebo výzkumného pracovníka, a to i coby školitele studenta anebo člověka, pod jehož osobním vedením vzniká studentova práce. Rovněž tak je předpokládán cit pro morální odpovědnost za stav vzdělanosti a výzkumu vůči veřejnosti. To se samozřejmě týká i stavu výkaznictví.

Umberto Eco v podrobné odborné knize „Jak napsat diplomovou práci“ (1977, česky 1997), která je hojně zastoupena i ve zmiňované knihovně brněnské právnické fakulty, výstižně řekl: „Citování je něco jako důkazní řízení při soudním líčení.“, (s. 203). Budoucí právníci a jejich učitelé bez ohledu na pracoviště by tomu mohli porozumět. Mohli by, pokud by chtěli. Též německý filozof Hegel se v „Základech filosofie práva“ (1820, česky 1992) zaobíral plagiáty. Správně poukázal na to, že zákony proti patisku (autorské zákony) splňují svůj účel právní ochrany jen v omezeném rozsahu (s. 104 an.). Plagiát by podle Hegela měl být věcí cti, tj. něčím, co čest nepřipouští. Hegel poukázal též na výraz „učená krádež“. Tak je tomu i dnes. Nekrást cizí (ani společná) díla a poznatky a neklamat studenty a veřejnost je věcí cti. A také poctivosti a důvěryhodnosti vlastní osoby i tvorby. Zatloukání nebo zlehčování plagiátorství proto vede jen k dalšímu vlastnímu vědeckému či akademickému znectění, jehož odrazem bývá vědecké pohrdání veřejností bez ohledu na titulaturu či dočasné mocenské funkce podvodníka.

Nikdo nejsme dokonalý či bezchybný. Osobnostní zralost se ale projevuje i ve schopnosti sebereflexe, v uvědomění si a přiznání možné vlastní nepoctivosti nebo vlastního oklamání vědecké či studentské veřejnosti anebo oklamání „jen“ svého zaměstnavatele. Vede-li sebereflexe k účinné veřejné nápravě, může se každý takovýto člověk nakonec stát vzorem nápravy, a to pro všechny ostatní chybující. Polepšený pachatel totiž bývá lidsky cennější, nežli zatloukající zloděj a podvodník. Takový člověk totiž dokázal překonat sám sebe, jednu svou špatnou vlastnost. Lidé, kteří plagiátory kryjí, „gentlemansky“ přehlížejí, ututlávají anebo „mluví za ně“, aby je za každou cenu ospravedlnili, si asi ani neuvědomují, jakou medvědí službu jim tím činí na úkor jejich osobnostního vyzrání. Na plagiátory je zapotřebí laskavá přísnost. Taková přísnost, která oddělí zrno od plev, a zároveň se snaží pomoci zbloudilému pachateli.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ač mám Marxe celkem rád, tak se nemohu zbavit dojmu, že u něj stejně jako zde nebyla diskutována primární věc, a tou je vůbec existence racionálního důvodu, proč něčí zveřejněné dílo po stranáce autorskoprávní vůbec chránit, o přebrání myšlenky ani nemluvě. Kromě vlastní hrabivosti a egoismu žádný jiný důvod nevidím.

Vy už primárně definujete opsání myšlenky a ve skutečnosti pouhé zopakování myšlenky jako plagiátorství a tedy něco jako svatokrádrež. Jenže ad absurdum celé naše vyjadřování je plagiátorství vyjadřování našich předků, naších příbuzných, okolí atp. Copak může nějaká myšlenka někomu patřit, copak lze potom dokázat, že ji nevymyslel někdo jiný atp.

Je příznačně, že u kariérních marxistů se objevuje klasická dichotomie pochybené marx.leninské teorie a maloměšťácké praxe, když vlastnictví, kapitál atp. mají mít pouze celospolečenský, nesoukromý rozměr ale jejich vlastní dílo má být bráno jako soukromé.

Jan Zbudil

Anonymní řekl(a)...

Osobně jsem v této věci rozpolcen. Na jednu stranu mi přijde nefér opisovat a krást něčí myšlenky, na druhou stranu tomu nelze zabránit a děláme to vědomě anebo nevědomě všichni při vlastním vývoji.
Například autorské právo k filmů, knihám vzniklo kvůli byznysu (Disney) a prosadilo se i v zemích, které nic předtím podobného neměly. Ve skutenosti je to artificiální blud, protože když se něco na zemi zjeví, pak jeho podoba nepatří nikomu. Jsem sice autor, ale dílem, myšlením jsem vytvořil něco, co nelze vlastnit, žije to svým osudem bez ohledu na můj osud.
Plagiátorství vadí soutěži např. v akademické obci ...ok, nechť je trestáno, ale platit autorům a hercům filmu za to, že si vůbec někde pustí jejich film je nesmysl.

Patrik Staněk

Anonymní řekl(a)...

ad Jan Zbudil:

Je velmi výstižné, co uvádíte na konci. Skutečně se zde projevil ideologický rozpor mezi vlastnictvím a kapitálem (celospolečenským), na jedné straně, a soukromým vlastnictvím, jde-li o vlastní poznatky, na straně druhé. A to rozpor velmi ostrý a osobně vyhraněný.

Pokud jde o myšlenkový obsah, jedná se zejména o to, abychom nikomu neupírali původcovství či objevitelství, na něž má přinejmenším morální právo. Čili, samozřejmě využívám, čerpám, cizí zveřejněné poznatky, objevy atd., ale morálně (i právně) musím uvést zdroj, protože nejde jen o "formální" zdroj, nýbrž o čerpání z cizího úsilí, investice a práce, a to obvykle na konkurenčním trhu. Samozřejmě, že se to netýká notoriet, resp. volně dostupných poznatků či objevů (zlidovělých atd.), ale toho, co je jasně identifikováno jako cizí výsledek. Účelem je naopak zabránit vlastní hrabivosti alespoň tak, že uvádím odkaz na cizí práci, kterou tak ctím.

Proč autorskoprávně chránit zveřejněné dílo? Po morální a osobnostní stránce proto, že jde o cizí výtvor, který má určitou hodnotu a neměl by proto být např. zkomolen, protože by pak autor mohl být za neumětele nebo přímo za hlupáka se všemi možnými zápornými následky pro něj.

Po stránce majetkové proto, že se i zde jedná o majetek, který někomu patří, ač je veřejně přístupný. Mohu být vlastníkem parku, který je veřejně přístupný a každý v něm může čerpat klid a oddech, ale zůstávám vlastníkem, který si může vymínit určitá, samozřejmě rozumná, omezení návštěvníků.

Podstata práva autorského spočívá v autonomii vůle autora. Je totiž autorskou svobodnou vůlí, zda dílo zveřejním a pokud ano, za jakých podmínek. Je mou vůlí, zda budu trvat na licencích a dokonce placených, např. proto, že se tvorbou živím a z něčeho musím žít. Anebo, zda využiji již zavedené (nebo nové) alternativní modely neobchodního rázu. Např. typu Creative Commons, Wikipedie, různých volných software atd.

Ve výuce práva duševního vlastnictví se proto snažím studentům objasnit oba modely výkonu autorských práv: obchodní i neobchodní. Oba totiž spočívají na uznání svobodné autorské vůle.

Státy však jdou i proti autorské vůli tam, kde je dán obecný ři přímo veřejný zájem. Proto máme poměrně rozsáhlý systém zákonných dovolení, kterých je celá řada. Zákonné licence dovolují komukoli užívat cizí autorské dílo i proti vůli autora či dokonce bez vědomí autora, je-li tak k obecnému, vymezenému, propěchu. To platí kupř. i o patentech na vynálezy.

Proto se mi, celkem vzato (a bez dílčích připomínek), celý systém jeví jako zásadně vyvážený po stránce morální i majetkové. Plagiátora proto mám za "kazisvěta".

Ivo Telec

Anonymní řekl(a)...

Ad Telec :

Chápu vaší argumentaci ale nezdá se mi silná.
Proč uvádět zdroj informací, pokud samotný zdroj nemá na pravdivostní hodnotu vliv ? Chápu to - i když s neskrývaným despektem - u citácí ze svatých knížek, kde zpravidla jediným důvodem platnosti tvrzení pro nějakého člověka je právě to, že je to z té knížky.

Zájem na uvádění zdroje má přeci jenom samotný "autor". Pokud ale není fakticky schopen si nevyslovení / vyslovení jeho myšlenky, kopírování díla zajistit, pak nelze mluvit o nějaké analogie vlastnické práva, které se odjakživa vyznačovalo nejen vůli ale i reálnou možností disponovat věcí. Pozdější např.registrace movitých věcí/katastrace nemovitostí na tom nic nezměnila.

Zde myslím podleháte trochu americké "obchodní nalejvárně", která vám do omrzení bude říkat, jak je strašně výhodné zachovávat autorské právo, třeba i 70.let po smrti autora, ačkoliv dnes, kdy je nemožné kopírování zakázat, že ztrátu mají pouze "autoři", resp. distributoři a zisk ve formě užitku z poslechu zdarma stahovaných filmů a mp3 ostatních se rapidně zvýšil.

Ohledně strachu ze špatné modifikace díla jde o nesmysl, protože pokud je pod dílem podepsaný někdo jiný, pak ostuda padá na něj.

Samozřejmě něco jiného je, když autor je schopen své dílo zabezpečit tak, aby bylo nekopírovatelné, pak právo souhlasí s faktickým stavem (neomezenou držbou díla).

Patrik Staněk

Anonymní řekl(a)...

Všem, kteří chtějí volně využít duševní vlastnictví, doporučuji přehlednou americkou publikaci, která je v zásadě všeobecně využitelná, tudíž i v českém prostředí:

Viz Stephen Fishman: The Public Domain. How to Find & Use Copyright-Free Writings, Music, Art & More. 5. vyd. Berkeley: Nolo 2010.

Faktem je, že v posledních desetiletích bývá ve světě poněkud "přecopyrightováno", a tak se odborná veřejnost stále více věnuje poznávání a zpřístupňování toho, co je "copyright-free". A není toho zrovna málo, přidáme-li k tomu i "zbytek" práv duševního vlastnictví.

Tím ale není dotčena možná nekalá konkurence, v nímž někdy spočívá větší problém, nežli v porušení cizího autorského práva. Proto také klientům radívám, aby se spíše zaměřili na ochranu proti nekalé soutěži, nežli na právo autorské. Ze zkušenosti vím, že nekalosoutěžní nároky bývají vesměs snáze uplatnitelné. Většinou totiž jde o právně výrazně snažší věci. Ani skutkové dokazování nebývá složité. U ochrany proti nekalé soutěži také bývá volnější prostor pro soudcovské uvážení. Zejména díky generální klausuli není právo proti nekalé soutěži tak svázané předpisem jako je tomu u práva autorského (kde to ale má do jisté míry své opodstatnění).

Vždy je nutno nalézt podstatu a smysl a účel právní ochrany. Může-li např. plagiátor působit jinému újmu nebo rušit veřejný pořádek ve výzkumu, pak je právní postoj k němu docela odlišný, nežli by tomu bylo v opačném případě, kdy sice jedná proti předpisu, ale újmu tím nikomu nepůsobí ani neohrožuje veřejný pořádek (práva všech).
Právě v tom má v obecné rovině jasno návrh nového občanského zákoníku, tj. již původní vládní návrh z roku 2009.

Ivo Telec

Anonymní řekl(a)...

Nadhodil bych tu jedno téma - nekamenujte mne prosím: Čím si dokážeme odůvodnit radikálně odlišný přístup k právům průmyslovým a autorským? Za těmi prvními je běžně mnoho let vývoje, miliardy investic a přesto jsou chráněn pouze pokud si je včas zaregistrujete, na omezeném území, pro komerční využití a ještě zato musíte zaplatit. Kdejaký komedijant má jako "umělec" mnohem rozsáhlejší ochranu duševního vlastnictví - zadarmo, všude, automatickou. Co je společnosti přínosnější? Navíc průmyslové právo musíte všem zpřístupnit ve veřejných rejstřících.
Docela si umím představit, že by i práva autorská byla vymahatelná pouze po zpoplatněné registraci a jen z komerčních účelů (s vyjímkou práva být uváděn jako autor - to bych nechal všem, navíc jde o podvod). Příjde mi, že sedělají mezi tvůrci duševního vlastnictví zcele neodůvodnitelné rozdíly.

A druhá věc - zamysleli jste se někdy nad v médiích tak oblíbenými kontrolami čaských celkínů na asijských tržnicích? O co tam jde? Pokud někdo prodává neoprávněně zboží pod cizí značkou, pak jde o civilní delikt z nekal soutěže. Má si takového člověka najít a zažalovat u soudu. Nikoliv aby státní složky pořádaly zátahy při kterých zabavují všechno zboží. 1/jde o neoprávněnou výhodu firem z modního odvětví - žádné jiné spolešnosti takovéto služby od státu nedostávají (ostatní výrobci si musí platit soukromé detektivy a právníky na žaloby u soudů, aby se zbavily nekalé konkurence)
2/jde o diskriminaci asijských obchodníků - veškeré kontroly jsou cíleny pouze na asijská tržiště. Přitom padělky najdete i v jiných obchodech

Opravdu nevím, jak odůvodnit, že nadnárodní modní společnosti mají ochranu svých zájmů zajištěnou celníky placených z daní všech, zatímco ostatní společnosti si musí boj proti nekalé soutěži platit samy a ještě daněmi připívají těm pár vyvoleným.

Jan Horáček