středa 20. října 2010

Pavel Molek: Klouzavý mandát aneb Ústava na toboganu

Zdá se, že se postupně stávám ústavním konzervativcem, protože mě pohoršuje už prakticky jakákoli navrhovaná změna naší Ústavy. Naposledy mě pohoršily úvahy o tom, že by se měl zrušit či změnit její článek 12 tak, aby bylo možno tu a tam někoho zbavit státního občanství i proti jeho vůli (aneb boj Ministerstva vnitra proti „liberálním úletům počátku 90. let“). Nyní se mé obočí pozdvihlo nad úvahami o zavedení tzv. klouzavého mandátu, a to zejména poté, co se tyto úvahy převtělily do návrhu ústavního zákona (plus do návrhu změny Jednacího řádu Poslanecké sněmovny).

Přehlédnu drobné legislativní i věcné nedostatky návrhu i poněkud oslizlé označení samotného institutu, stejně jako obzvlášť obskurní variantu, že by tato změna mohla dopadat i na nynější sněmovnu (tato varianta přechodného ustanovení ale patrně nebude přijata, přeci jen retroaktivní jizva na pozadí politiků po švihnutí patnáctiocasou kočkou Ústavního soudu ve věci Melčák je dosud příliš čerstvá), a zaměřím se jen na jádro této změny. To je vyjádřeno v navrhovaném novém znění čl. 32 odst. 1 Ústavy. Ten by měl znít:
„(1) S výkonem mandátu poslance je neslučitelný výkon funkce člena vlády. Na dobu, kdy je poslanec členem vlády, přechází výkon mandátu poslance na náhradníka, který má postavení poslance. Mandát poslance, který je členem vlády, však nezaniká. Podrobnosti stanoví zákon.“
Důvod této změny je jasný. Vzhledem k tomu, že mnozí členové vlády jsou zároveň i poslanci, došlo jim po osmnácti letech kombinace obou funkcí, že to má nejen své výhody (například to, že když premiér zapomene něco včlenit do vládního návrhu zákona, může to tam ještě přilípnout při projednávání ve sněmovně jako pozměňovací poslanecký návrh, i členu vlády se občas hodí poslanecká imunita a poslanci ministerský plat), ale i nevýhody: člověk se prostě nerozdvojí, a tak se musí občas někde omluvit, občas nechat vypárovat opozicí a občas někde odpovídat na nepříjemnou otázku: jak to vlastně stíháte?!

Nynější klouzavý návrh to vše zdánlivě řeší. Podle něj, jakmile je poslanec jmenován členem vlády, zůstane sice poslancem, ale výkon jeho mandátu přejde na náhradníka. Jakmile ve vládě skončí, vrátí se zpět na svou poslaneckou židli, která mezitím nevychladla, neboť byla úslužně zahřívána náhradníkem. Tyto procesy jsou přitom automatické, nastávají ex lege, takže mezi pozastaveným poslancem a naskakujícím náhradníkem nemůže dojít k trapným scénám ve stylu epizody Štvanice, kde v osmašedesátém major Zeman náhle najde svého podřízeného Stejskala ve své kanceláři na své židli a nezmůže se na víc než na opakování otázky: „A tys' to vzal, Mirku...?!“
Je však toto řešení tak ideální, jak se tváří? Jakkoli (ba právě proto, že) chápu motivace k jeho navržení, domnívám se, že nikoli. Můj principiální problém spočívá v tom, že dosud byl mandát poslance postaven na reprezentativnosti, nezávislosti (viz čl. 26 a 27 Ústavy) a rovnosti. Nyní by byla vytvořena sněmovna, kde jsou si sice všichni rovni, někteří jsou si však přeci jen rovnější. Onen náhradník by totiž sice vykonával všechna poslanecká práva a povinnosti za své pozastavené ministerské alter ego, věděl by však, že je poslancem jen „podminečně“, jak by se řeklo v Marečku, podejte mi pero. Jinak řečeno, pokud by se začal zpěčovat stranické disciplíně a brát svou osobní nezávislost (tedy vázanost svým nejlepším vědomím a svědomím a zájmy všeho lidu) příliš doslova, je jen na vůli jeho ministerského alter ega, či premiéra, aby jej z jeho židle opět vyšoupli tím, že ministr rezignuje na své místo ve vládě nebo premiér navrhne prezidentovi odvolání ministra, za nějž poslanec zaskakuje. Může se to zdát nepravděpodobné, ale přirovnáme-li politiku k šachové partii, je sice ministr řekněme věží nebo střelcem a poslanec jen pěšákem, ale pokud pěšák ohrožuje krále, pak i oběť střelce může být racionálním tahem. Řečeno příkladem: kolik ministrů by asi byl ochoten Mirek Topolánek obětovat, jen aby před nějakými dvěma třemi lety vytlačil ze sněmovny jednoho obzvlášť Tlustého pěšáka či jednoho poněkud mluvného Hovorku....? Vytváříme tak sněmovnu, kde budou jednak poslanci skutečně nezávislí a jednak náhradníci závislí na vůli nahrazovaného a premiéra....

Druhá věc, která mi na celém konceptu vadí, je jeho účelovost. Chápu motivace předkladatelů i motivace těch, v jejichž zájmu je návrh předkládán. Zatím stojí poslanci, kterým je nabídnut ministerský post, před Sofiinou volbou: buď přijmu a budu poletovat mezi sněmovnou a vládou, nebo odmítnu. Je tu sice ještě verze třetí, totiž brát ministerský post jako vyšší a závažnější funkci, a proto se vzdát poslaneckého mandátu v zájmu plného výkonu ministerské funkce, toto řešení však pokud vím ještě nikdo nevyužil: kdo by se vzdával malé domácí jistoty v takřka nerozpustitelné sněmovně kvůli pomíjivé ministerské funkci? Nyní se nabízí varianta elegantní: dočasný ministerský vzestup v kombinaci s trvalou poslaneckou jistotou. Vlk se nažere a kozu si schová do mrazáku na horší časy. Jakkoli tyto motivace lidsky chápu, nejsem přesvědčen, že jsou dost závažné na to, abychom kvůli nim měnili Ústavu (teď jsem se sám vyděsil, jestli už nejsem víc „ústavní právník“ než „člověk“). Neměla by být Ústava přeci jen čímsi posvátnějším, čímsi, co není měněno s každou novou vládou, tím méně kvůli zájmům „osobního růstu“ a platovým jistotám konkrétních poslanců pokoušených ministerskými posty?

Třetí věc, která u mě převažuje misku v neprospěch návrhu, je ta, kterou její zastánci předkládají jako argument k jejímu prospěchu. Dosavadní dvojakost ministrů-poslanců vede (a extrém to byl v době patu sto na sto v kombinaci s českým předsednictvím EU) občas k nutnosti vládních stran žadonit u opozičních poslanců o vypárování chybějících ministrů-poslanců. Opozice se tak dostává trochu do pozice paní učitelky, která zkoumá vládní žákovskou knížku bádavým pohledem, aby zvážila, zda omluvenka od maminky nebo pana doktora je opravdu dost závažná na to, aby žákova absence byla omluvena a neměla žádné neblahé následky. Ale podíváme-li se na to z druhé strany, nebyla zejména v minulé Poslanecké sněmovně právě tato ústavní usance jednou z mála zdvořilostí, kterou se dokázaly častovat rozvaděné sněmovní tábory? Opravdu chceme tuto ústavněprávní zdvořilost odložit do muzea vzpomínek a nahradit ji nudnou automatickou jistotou? Či lépe řečeno, chceme prosazovat nudnou automatickou jistotu jen proto, abychom tuto zdvořilost mohli odložit do muzea?

Věřím, že ještě je čas na diskuzi a že se naše Ústava ještě nerozjela po namazané ploše tobogánu sestaveného vládní koalicí. Kdo ví, co všechno plave v bazénu, v němž ta mandátní skluzavka končí....

34 komentářů:

Michal Bobek řekl(a)...

S ohledem na povzdechnutí v prvním odstavci: měl jsem za to, že míra konzervativnosti ve vztahu k určitému právnímu předpisu stoupá v přímé úměře k tomu, jak velkou část komentáře člověk k danému předpisu napsal (a nechce psát znovu či brzo přepisovat do druhého vydání).

Takže zde je reklamní okénko: http://www.linde.cz/scripts/detail.asp?id=7780

;-)

Dan Dvoracek řekl(a)...

Nesdílím povzdechy na téma posvátnost ústavy. USA je hezkým příkladem toho, že praktická neměnnost ústavy má i negativa.

Pavlovy výhrady ad meritum chápu, ale nepřipadají mi dosti intenzivní na to, abych se bouřil. Nová situace umožní nové hry, zatímco ta stávající umožňuje hry staré. Principiálně žádná změna.

Pavel Uhl řekl(a)...

Souhlasím s Pavlem Molkem. Obecně mi přijde dost problematické, když je mandát „dočasného“ poslance závislý na trvání mandátu ministra, ze kterého zaskakuje, protože to z něj činí závislého poslance. Takový poslanec v případě, že jeho hlasování může vést k zániku mandátu ministra (důvěra či nedůvěra vládě, popřípadě hlasování pro zákon, se kterým spojila vláda důvěru) bude stěží nezávislý. Jaderně konformní by podle mne byl pouze prostý zánik mandátu poslance v případě, že se stane ministrem.

Pak jen doplňuji, že mám za to, že se jednou stalo, že ministr rezignoval na mandát poslance kvůli své ministerské funkci. Byla to rezignace Vladimíra Mlynáře v roce 2003.

David Kosař řekl(a)...

Ahoj Pavle,
mám pár dotazů a připomínek:

1) Tvrdíš, že navrhovaná úprava je NEVHODNÁ nebo že je PROTIUSTAVNI (= v rozporu s materiálním jádrem Ústavy)?

2) Nerozumím úplně odkazům na "Tlustého pěšáka" či na "jednoho poněkud mluvného Hovorku". Byli snad tito poslanci "náhradníci"? Navíc v ČR volíme primárně politické strany, a nikoliv jednotlivce (byť vázaný mandát jsem opustili).

3) Každé ustanovení (platné či navrhované) je účelové. Nejsem si jist, že zrovna tento návrh je veden "špatnou vírou". Není přece jen něco dobrého na tom, že budeme mít "full-time" ministry? Podle mě je třeba vidět pro i proti navrhovaného řešení. Zajímalo by mě rovněž, jak je to s platem ministra sedícím zároveň v PS - pobírá oba platy?

4) Praxi "párování" bych neviděl tak růžově. Za prvé, ne vždy zcela fungovalo. Za druhé, z demokratického hlediska to je krajně problematický institut. Za třetí, zde ti absence osobní nezávislosti nevadí?

5) Tvůj hypotetický příklad s obětováním střelce mi přijde opravdu jen hypotetický. Politici mají navíc i jiné prostředky - např. přetáhnout poslance z jiné strany. Tomu nebránila ani stávající úprava.

Pro "posvátnou" a nedotknutelnou ústavu plédují ústavní právníci (a ústavní soudci obzvláště) často z toho důvodu, že to zvyšuje jejich vliv...

Jan Šmakal řekl(a)...

"Zajímalo by mě rovněž, jak je to s platem ministra sedícím zároveň v PS - pobírá oba platy?"

Jen ten ministerský.

"[Z] demokratického hlediska to je krajně problematický institut."

Opozice hraje v parlamentní demokracii důležitou kontrolní roli, ochrana menšin a slušnost nejen tam. A právě protože párování ne vždy fungovalo, s ohrožením osobní nezávislosti to asi taky nebude tak zlé. Možná jsem něco přehlédl, ale co je vlastně má být na takové praxi krajně problematického?

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Pavle. Instrumentálních změn Ústavy tohoto typu se bojím mnohem méně než ústavní religiozity, která se stále více prosazuje v našem slovníku. Ústava je prý posvátný dokument, který nakonec není pod demokratickou kontrolou, ale pod kontrolou ústavních soudců - kněží, kteří rozvíjí obsah Ústavy vedeni Prozřetelností. Tito kněží, kteří jakoby morálně levitovali nad společností, zřejmě mají jakýsi šestý smysl, kterým neomylně nahlíží ty jediné správné hodnoty. Jenomže demokracie je založená na hodnotovém pluralismu, což znamená, že žádný systém hodnot není apriorně ten jediný správný, a proto musíme o společné životní formě hlasovat. Ústavní soudci, kteří plkají o metafyzických základech (těch jediných správných) hodnot, tím o sobě prozrazují, že vlastně nemyslí jako demokrati.

Omlouvám se za off topic.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

"Ústavní soudci, kteří plkají o metafyzických základech (těch jediných správných) hodnot, tím o sobě prozrazují, že vlastně nemyslí jako demokrati." Mohu to rozvinout? Jen žádné "metafyzické spekulace", které by na základě kulturně-hostorického zakotvení a původu ústavních institucí mohly naznačit, že politický konsensus vytvořil řešení, které bourá logiku těchto institucí a je opakováním minulých omylů.

Uff, přiznám se že nerozumím. Mohl byste nabídnout nějaký rozbor (například logický) tohoto svého tvrzení?

A když už jsme u toho OT. Irena Pelikánová napsala, že život socialistického práva bude mnohem tužší, než se čekalo, protože učitelé, kteří měli tento systém v krvi, vykládají v jeho duchu i stávající právo. A tyto své výklady předali svým žákům, kteří na rozdíl od svých učitelů již ani neznají svázanost svých (zdánlivě bezhodnotových) soudů se zcela konkrétním normativním systémem (socialistickým). Ve vztahu k mnoha otázkám ústavního práva tento tradicionalismus vede k maximě "Apolitický výklad práva je takový výklad, kdy soudy právo nevykládají proti momentálnímu politickému konsensu""
Proč to píši? Z některých Vašich vyjádření, jako je například toto, mám pocit, že jste dokonalým prototypem takového žáka. Odpusťte.
Já vím, že za takovými vyjádřeními je jakýsi přetlak, který vás viditelně občan naplní, ale možná by neškodilo upouštět páru jinak. škodí to vaší akademické pověsti.

Právo bylo je a bude kulturně historický produkt s hodnotovým obsahem. Ale tudy vaše uvažování nejde. Raději hájíte tzv. bezhodnodový výklad práva, a mezitím vám lidé před očíma rozkrádají kredit fakulty, kterou zde uvádím jako příklad toho, kam vede většinové rozhodování, které odmítá být korigováno hodnotovými principy. Ale jistě by se našel i příklad jiný.
Jiří Kosek

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Michal: Díky, to mě nenapadlo, ovšem z tohoto hlediska bych měl vlastně změnu Ústavy podporovat, protože komentář k čl. 32 jsem nepsal, takže jeho změna by byla v budoucnu dobrým důvodem k druhému vydání, aniž bych já ve svých částech musel něco přepisovat;-)

Ad Pavel Uhl: Díky, doufal jsem, že na mou nevyslovenou otázku někdo odpoví a obohatí naše faktické znalosti.

Ad David:
1) Tvrdím, že navrhovaná úprava je nevhodná. Rozesmutňuje mne jako občana, který se na práva dal kvůli zaujetí Ústavou. Nic víc, nic míň.
2) + 5) Tito poslanci nebyli náhradníci. Jen se mi zdá pravděpodobné, že i do pozice náhradníka může v budoucnu naskočit nějaký nezbeda, pro jehož vytlačení ze sněmovny by premiér s radostí obětoval i třetinu ministrů. Jinak by měl Mirek Topolánek litovat, že Tě neměl jako poradce, mohl jsi mu poradit nějaké ty jiné prostředky a mohl být premiérem o rok déle;-)
3) + 4) Jistě jsou pro i proti. "Pro" jsou zjevná, jsou v důvodové zprávě a i já je zmiňuji jako důvod novely, jen ta "proti" jsem ve veřejné debatě ještě nezaslechl, tak jsem je napsal do postu. Ve zbytku děkuji za odpověď (i za otázku, kterou mám taky na jazyku) Janu Šmakalovi.

Jinak marně uvažuji, v čem posvátnost Ústavy zvyšuje vliv ústavních právníků, pro mě plyne "posvátnost" Ústavy ze samotné její povahy jako základního zákona "obce", který se nemá měnit ad hoc kvůli pozitivům a sociálním jistotám několika potenciálních ministrů.

Ad Tomáš Sobek: Vůbec nejsi off-topic, jenom dovádíš můj post o krůček dál, bohužel jiným směrem. Já přeci nemluvím o posvátnosti soudců ÚS (a některé mé minulé posty jsou toho důkazem), ale o "posvátnosti" Ústavy, a to pouze ve smyslu zákona, u kterého je třeba si každou změnu třikrát rozmyslet (pluralisticky o ní debatovat, což je ostatně právě to, co teď společně pod mým postem děláme), v pochybnostech ji neměnit a kterou je třeba respektovat nejen pro ztíženou proceduru změny, ale hlavně pro hodnoty, které obsahuje. Ale možná jsem jen ústavní idealista.

Pavel Molek

Dan Dvoracek řekl(a)...

Tomáš Sobek sto bodů.

Anonymní řekl(a)...

Posvátnost ústavu není nic neobvyklého. Většina prvních ústav měla tuto svoji postávnost v preambuli, přestože se podle nío dvě patra níže hromadně vraždilo.Žádný text ústavy nemůže nahradit hodnoty, které by ji měly předcházet a Žádná hodnota není ústavotvorná, pokud není v ústavě.V tom bezvýhradně souhlasím s T. Sobkem.

Představa, že vedle sebe existují hodnoty a ústava je správná. Do jaké míry se střetnou je věcí parlamentu a ústavního soudu. Prakticky každý názor má svoje východika a tak Kosařova představa, že ústava musí být podložena hodnotami vypadá logicky, jen má malý nedostatek. Pokud ústava takové hodnoty explicitně (jde o pouhý text) v sobě zahrnuty nemá, pak lze dovodit "ducha ústavy" z logru (roz. z každého jejího ustanovení), jak to udělalsoud v případě odložení vykonatelnosti rozhodnutí o datu voleb, resp. zrušení ústavního zákona.

Jediným korektivem tohoto čarodějnictví z duchem je zrušení posvátnosti ústavy i soudu a nástup moci LIDU, jak se za nás říkalo. Kdo zná historii západní Evropy ví, že se tak nakonec postupovalo všude.

Pro mě jako právníka má to celé jednoduché pozitivum : předvídatelnost práva. V dnešní době hodnota k nezaplacení.

Michal Voženílek

Anonymní řekl(a)...

Ad Jiří Kosek

Zakladatel tzv. hodnotové jurisprudence byl nacista Karl Larenz. Ten v roce 1934 napsal, že hodnotová jurisprudence (Wertungsjurisprudenz) se nemohla uplatnit v pluralitní demokracii Výmarské republiky, protože "v čase světonázorové rozháranosti soudce každým postojem svého rozhodnutí proti sobě popudil nějakou část národa", ale že konečně nachází své uplatnění v národně socialistickém státě, protože soudce může hodnotové základy svého rozhodnutí "opřít o jednotný státoprávní názor celého národa", totiž o národní socialismus.

Současná hodnotová jurisprudence je mnohem umírněnější. Např. Franz Bydlinski plně respektuje, že sporné hodnotové otázky se v demokratickém právním státě řeší v politickém procesu utváření názorů, který vyúsťuje v zákonodárství. Hodnotovou jurisprudenci prezentuje spíše tak, že se orientuje na vnitřní hodnotovou koherenci práva, než tak, že by pozitivní právo zvnějšku "dotovala" nějakými hodnotami. Cílem Bydlinského hodnotové jurisprudence je rozvinutí hodnot, které už jsou v pozitivním právu implicitně obsažené, a to takovým způsobem, aby se maximálně zúžil prostor pro soudcovskou diskreci. Hodnotová jurisprudence je vlastně opakem volné aplikace práva.

ad hominem: Než se vášnivě pustíte do diskuze, zeptejte se sám sebe, jestli o tzv. hodnotové jurisprudenci něco víte.

Tomáš Sobek

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Po několika letech společného debatování na internetu vidím, že zastávám přesně opačný názor, než Tomáš Sobek. Měl jsem to podezření už dříve, ale díky jeho vstupu do diskuse to konečně vidím jasně.

Při tom se mi ten rozdíl a důvody postihují velmi těžko; problém je dán poředevším zkušeností, intuicí a podobnými nesnadno verifikovatelnými duševními pochody.
Potěšilo mne ovšem, že Tomáš Sobek, šaman přes logiku, se vyjadřuje úplně stejně - pomocí pocitů a intuice. Racionálního na jeho nápadu není vůbec nic.

Budu o tom ještě přemýšlet; možná z toho nakonec vzejde něco podstatnějšího.

Občasný blogger řekl(a)...

Tomáš Sobek sto bodů i u mě (vida, jak se s Danem nakonec shodnu). Férově ohlásit, že "teď přijde argument ad hominem", to už chce právního teoretika "s kulama";-)
Pavel Molek

Anonymní řekl(a)...

Současný hurástyl návrhů změn ústavy mne děsí. Ještě víc mne vyděsil předvčerejší rozhovor s F. Zakariou pro HN.

Pavel Hasenkopf

P.S.: Ale pokud chceme opravdu ústavu zprznit k úplnému uzprznění, dělal bych to aspoň pořádně a zaangažoval bych specialisty: pejska s kočičkou.

Anonymní řekl(a)...

Daleko horší než citovaný explicitní argument ad hominem je jeho implicitní verze. To ví i p. Sobek, když hned na začátku zařadí celebritálního oblíbence oponenta mezi zuřivé nacisty :-) A teď diskutuj ...

Je to ale 100x lepší než "intuice". Ta klame snad ve všech věcech moderní doby a v české justici také. Slova "já to tak cítím" jsem slyšel snad od 5 obecně známých mizerných soudkyň na Praze 1 a 4.

Jinak bych se přikláněl také k diskusi nad žháři. Tam se nakonec vyjeví, jak to s těmi procesními hodnotami myslíme. Nejhorší je, když se člověk musí vymezit, že "jako nenínácek" když si myslí něco jiného než médiami vybraní kolektív.

Michal Válek

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Tomáš Sobek (pro ostatní omluva za o.t.)

Hm.
1) O hodnotové jurisprudenci nevím nic, a pokud jí používáte jako jednu z alternativních možností původního komentáře, vyrábíte falešné dilema jako lusk. Vyhlásíte provokativní téma, a po té odstřelíte jako irelevantní všechny názory, které nereagují na hodnotovou jurisprudenci. To dost dobře nejde.

2) Nechávám plavat veselý šťouch o religionismu a kněžích, neb je vlastně jen ozdobou vlastní téze. Ušetřím publikum podobných duchaplností opačným směrem.

3) "demokracie je založená na hodnotovém pluralismu, což znamená, že žádný systém hodnot není apriorně ten jediný správný, a proto musíme o společné životní formě hlasovat. Ústavní soudci, kteří plkají o metafyzických základech ... vlastně nemyslí jako demokrati."

Tady vidím jádro myšlenky a to hodlám rozžvanit.

4) Demokracie není založena na hodnotovém pluralismu. Demokracie je vláda lidu, realizovaná buď přímo, nebo skrze zastupitele. O ideologii se v tomto schématu nepraví vůbec nic. Můžete mít stát jednotně myslících robotů, kteří vyznávají stejnou ideologii, a budou dodržovat perfektně všechnu právní proceduru volebního systému a demokracie (asi je to leckomu dost povědomé).

Stručněji - hodnotový pluralismus a demokracie jsou dvě různé věci. Zejména pro právníka.

5) Třetí věcí je potom zdroj práva (zákonodárce) a právo jako takové; a totéž ústava.
Nemá totiž s demokracií vůbec nic společného. Můžete mít monarchu, který vydává zákony, není demokrat, a jeho soudci rovněž okolo demokracie ani neprošli.

Sousední stát, který má demokraticky volené zákonodárce a soudce (volené místním lidem každých deset let) je sice demokratický, ale na výsledném chování zákonodárců ani soudců nemusí být patrný vůbec žádný rozdíl.

Otázka, zda odsoudit žháře z Ostravy je totiž zcela mimo rovinu demokracie/nedemokracie; nemá s tím nic společného. Paradoxně se vám může stát, že rozsudek těch nedemokratických soudců bude lepší, než těch demokratických.

6) Takže ano, ústavní soud myslí nedemokraticky. Musí myslet nedemokraticky; každý soud tak myslí. Demokracie je v drtivé většině případů mimo rozhodování (pokud není vlastním tématem sporu, což je dost vzácné).
Nemá cenu jim to vyčítat, protože je tomu tak z definice.

A ano - soudce je v tomto smyslu nedemokratický přesně jako kněz a nebo lékař, nebo vlastně většina profesí, s výjimkou politiků.

7) Jiné řešení je, že vidíte demokracii jakožto "dobro", jako hodnotovou vlastnost. Potom by byla moje úvaha mimo, a museli bychom si ujasnit, co vlastně takto viděná demokracie je.

8) S představou, že se dá o hodnotách hlasovat, celoživotně nesouhlasím. Jeden den bude hodnotou rychlobruslení - protože Sáblíková vyhrála, druhý den práva dětí, protože se ztratilo jedno dítě. Hodnoty se tvoří daleko složitějším a pomalejším procesem, z velké části mimo vědomou vůli.

To, co odhlasujete, není hodnota, ale zákon.

9) Ústava je hodnotám blížem, ale zůstává zákonem. A ano, nakonec o ní bude rozhodovat nějak vymezená parta lidí; pár zákonodárců, kteří ji tvoří nebo mění, a pár soudců, co ji vykládají. To je osud; rozprava deseti milionů lidí nevytvoří koherentní text této délky. Nevím o žádném případu, kdy by se to stalo i v nejdemokratičtější zemi.

Anonymní řekl(a)...

ad Vojtěch J. Cepl

Demokracii bez hodnotového pluralismu si také umím představit, nicméně v liberální společnosti, která hodnotový pluralismus (jakožto reasonable moral disagreement) respektuje, má demokratická politika zvláštní význam. Neshodneme se věcně na hodnotách (např. svoboda vs. sociální spravedlnost), takže musíme dělat demokratickou politiku, včetně hlasování.

Nikde nepropaguji ahodnotovou aplikaci práva, něco takového si ani neumím představit. To, co mě dráždí, je metafyzický morální objektivismus v tom smyslu, že ústavní soudce jako filozof na trůnu nahlíží do platónského nebe, kde vidí ty jediné opravdu, ale opravdu správné hodnoty, aby nám o nich mohl vyprávět.

Jsem snad jediný, komu Ústavní soud připomíná delfskou věštírnu?

Myslím, že bychom měli Ústavní soud odkouzlit a začít otevřeně mluvit o hodnotových a politických postojích konkrétních ústavních soudců, protože ty jsou stejně subjektivní jako postoje kohokoli z nás. Pokud má být Ústavní soud korektivem demokratické politiky, tím spíš by ústavní soudci měli být hodnotově transparentní.

Ale myslím, že Pavlův post si zaslouží vlastní komentáře.

TS

David Kosař řekl(a)...

Ad Pavel Molek:

"Jinak marně uvažuji, v čem posvátnost Ústavy zvyšuje vliv ústavních právníků..."

Pokud je skoro nemožné (např. v USA) či výjimečné/nevhodné (pro což asi pléduješ ty) novelizovat Ústavu formálně, tak se Ústava novelizuje pomocí INTERPRETACE stávajícího textu. Tím se zvyšuje vliv ústavních právníků (a ústavních soudců obzvláště).

"... pro mě plyne "posvátnost" Ústavy ze samotné její povahy jako základního zákona "obce"..."

Jestli je vhodnější mít RIGIDNÍ nebo FLEXIBILNÍ ústavu, je těžká otáka. Ze "samotné její povahy" to ale rozhodně neplyne. Například Francouzi mají svou ústavu nepochybně za "posvátnou", nicméně ji mění (a dokonce celou nahrazují) poměrně často.

"..., který se nemá měnit ad hoc kvůli pozitivům a sociálním jistotám několika potenciálních ministrů."

Promiň Pavle, ale tohle mi přijde trošku jako "podpásovka" (podobně jako s poradenstvím u Topolánků). Tvrdit, že tento návrh je přijímán primárně "kvůli pozitivům a sociálním jistotám několika potenciálních ministrů" je podle mě hodně velké zjednodušení. Proto jsem poukazoval i na klady navrhované úpravy.

Zatím jsi mě o tom, že zápory navrhované novely převyšují její klady, nepřesvědčil.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Zcela souhlasím s názorem, že nejedno rozhodnutí ÚS zacvičilo s ústavou tak mocně, že kdyby byla navržena novela obdobné intenzity, navrhovatel by to převelice schytal.

A přitom řádná novela je jistě legitimnější změna ústavu než nález z Joštovy.

To jsou paradoxy.

Navrhované opatření pokládám za v zásadě technické, nijak intenzivně problematické. Kdybych měl být šťoura, tak dokonce řeknu, že zesiluje institucionální vliv stran, což je jistě ústavně souladné (čl. 5).
Je třeba si uvědomit, že každá změna ústavy (nebo pravidel hokeje) trošku změní hru. Ale nic se neděje.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad post:

Naprosto nesouhlasím: dočasné zastupování předsedy místopředsedou, ředitele náměstkem, šéfa podšéfem atp. je přece ve všech oblastech života běžnou věcí, a problémy obdobné těm, které by měly vznikat zastupujícímu poslanci, se nikdy a nikde neřeší.

Ad Pavel Uhl:

Rozhoduje-li poslanec o zvýšení poslaneckých platů, je ještě méně nezávislý: mělo by podle vás toto rozhodování proto svěřeno někomu jinému než poslancům?

Ad Tomáš Sobek:

Soudce, i ústavní, je při svém rozhodování nezávislý, nemusí proto zvažovat, zda jeho úvahy jsou dostatečně souladné s obecným mravním přesvědčením. Není to demokratické a je to tak správně, určitě bych nechtěl žít v zemi, kde soudce nemůže osvobodit/odsoudit Kajínka, protože 60/70/80/90 % občanů je přesvědčeno o jeho vině/nevině.

V případě ústavních soudců je tento stav oděn do ušlechtilých řečí a do výkladu Svatého písma (rozuměj: Ústavy a Listiny), kterou by nejraději do jednačky přinesli na sametovém polštáři za zvuku varhan a v kouři kadidla, ale ve skutečnosti nejde o nic jiného než u každého okresního soudu.

Problém nastává – a o tomhle píšu a mluvím už roky – když ústavní soudce není nezávislý, ale když např. kope za partaj, ze které se k ÚS dostal, nebo je vydíratelný třebas přes svou minulost. V tom ale zase není ÚS odlišný od obecných soudů.

Jmenujme soudci nezávislé, slušné a vzdělané lidi, a jsem přesvědčen, že veřejnost jejich rozhodování akceptuje a začne si jich vážit, přestože nebude přesně v souladu s obecně traktovanými představami, potažmo předsudky.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Tomáš Sobek:

Poslední glosa je úplně jiná než ta první, na kterou jsem reagoval.
Vypadla klíčová téze o hlasování o hodnotách. Čímž je po sporu.

Stran otevřeného deklarování hodnot soudcem; ano, jsem zcela pro.
Jsem dokonce zastánce toho, že soudce má hodnotu dát do odůvodnění rozhodnutí; dotčenou hodnotou je svoboda slova, právo na soukromí, a ještě kdovíco, a tyto hodnoty jsem vážil, výsledek je takovýto.

Z vícero rozhodnutí pak je soudcův světonázor obvykle poměrně jasný.

Pokud šlo o tohle, nejsme tedy v rozporu vůbec.

Anonymní řekl(a)...

Ad T. Sobek:

Nadviažem na reakciu T. Pecinu na Vás -
"Soudce, i ústavní, je při svém rozhodování nezávislý, nemusí proto zvažovat, zda jeho úvahy jsou dostatečně souladné s obecným mravním přesvědčením. Není to demokratické a je to tak správně, určitě bych nechtěl žít v zemi, kde soudce nemůže osvobodit/odsoudit Kajínka, protože 60/70/80/90 % občanů je přesvědčeno o jeho vině/nevině." - táto úvaha dotlačená do extrému, čiže demokratizácia (zľudovenie) súdnictva tu už bola a vykazovala znaky totalitarizmu (nadvlády vôle majority). Inak povedané, ak majú súdy rozhodovať podľa aktuálnej spoločenskej nálady, to už rovno nechajte rozhodovať lúzu, šetrí to náklady.

Máte pravdu, Ústavný súd nie je demokratický a môže si Ústavu vykladať prakticky, ako chce. Za nerešpektovanie jeho "svojvôle" však nie je priama sankcia (iba možnosť neúspechu v kaskáde súdnych konaní) a priama vynútiteľnosť jeho rozhodnutí donucovacou mocou nie je možná. Naproti tomu tzv. "demokratický konsenzus" 90 zo 150 (v SR, v ČR iný počet a 2 komory) ľudí, ktorých spoločným záujmom je vulgo: "majetková ryža" je ústavnou novelou a je právne záväzný a má príslušnú normatívnu silu.

Každý parlament či jeho časť (napr. Senát v ČR) je demokratický, no nie nutne hodnotovo pluralitný. Neviem, či poznám parlament, kde by hlasovanie vymedzovala "hodnotová orientácia" namiesto konkurencie ekonomických záujmov, poznaáte taký? Existuje vždy "naša firma", "konkurencia" (častý systém dvoch veľkých strán) a "niekoľko malých šťúk, ktoré by rady vytlačili z trhu obidvoch uvedených". V ČR je to v bledomodrom, len "naša firma" a "konkurencia" sú pro forma rozdelené na viac politických strán.

Ak je nejaká krajina dostatočne názorovo homogénna v základných otázkach (napr. právo na život, rovnosť pohlaví, kvalita života, vymedzenie kúpnej zmluvy atď.), akú praktickú potrebu má parlamentná zmena Ústavy? Presne na toto je "potvrdzovacie" referendum, aby až určité kvórum ľudí dokázalo, že: "tak posunula sa spoločnosť, potrebujeme zmenu". Znie to "konzervatívne", ale napriek rýchlosti, s akou spoločnosť evolvuje, si myslím, že jej základné hodnoty sa nemenia.

Až príde ku klonovaniu ľudí, k eugenike, ku neuroimplantátom, k prenosu vedomia, ku "právu na odpojenie", k časovratnému presunu, k "očkovaniu DNA", k swarmingu pri riadení určitej populácie ... pričom časť týchto sci-fi je pomaly realitou, potom uvidíme, čo so základnými hodnotami, či teda viac slobody, či prežitie, či "sociálna spravodlivosť".

Tak zmena Ústavy či nie? ... priznám sa, že neovládam natoľko českú atmosféru a realitu spoločenského diania, aby som k tomu mohol zaujať
dostatočne racionálny postoj.

Ondrej Pivarči

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Vojtěch J. Cepl: Těší mě, že plujeme na stejné lodi, plně podepisuji Váš komentář.

Ad David Kosař: Díky za vysvětlení, konečně to chápu s tím zvyšujícím se vlivem vykladačů u obtížněji měnitelných ústav, máš pravdu, plně souhlasím, jakkoli původně mě skutečně nenapadlo, že bych brojením proti změně ústavy bojoval za vliv ústavních právníků.

Na druhou stranu musím upozornit, že mně nešlo o dichotomii rigidních vs. flexibilních ústav, mně nešlo o pozitivně zakotvenou obtížnost či nerealizovatelnost procedury, kterou se ústava mění. Mně šlo pouze o zdrženlivost ke změnám ústavy jako právního předpisu pro několik generací (nejsme-li ve Francii, kde má každá generace nárok na své barikády, revoluce, a tím spíš na změnu ústavy), zdrženlivost, která není právní povinností, která se neodráží (jen) ve stanovení procedury změny, ve stanovení "kvalifikovanosti" požadované většiny, ale už v samotném faktu, že je to ústava jako základní zákon společnosti. Je to jen můj podezřívavý hodnotový postoj ke změnám ústavy, nic co by se dalo vyčíst z procedury změny.

Jinak trvám na tom, že novela je navrhována kvůli sociálním jistotám několika ministrů a klady, které zmiňuješ, budou jen vítaným vedlejším produktem...

Omlouvám se, pokud Ti cokoli z mých komentářů přišlo jako podpásovka, rozhodně to tak nebylo myšleno.

Ad Tomáš Pecina: "Ředitel" a "šéf" nemají reprezentativní mandát a jejich nezávislost je Ústavě lhostejná. V tom je ten rozdíl. Ne vše, co funguje v managementu firmy, se dá přenést do ústavního mechanismu.
Pavel Molek

Dan Dvoracek řekl(a)...

Inu, v tom se s Pavlem neshodnu. Já jsem positivista, a tedy rigidita ústavy je pro mne definována procedurou změny. Pokud hybatel úspěšně proběhne procedurální slalom, je pro mne zcela legitimní ústavu změnit. Tzn. nedomnívám se, že bychom měli vůči ústavě dovozoval nějakou další virtuální bariéru změn vyjma ústavodárné procedury (prostě proto, že žádná taková bariéra není součástí platného práva).

Tím samozřejmě nijak nepopírám obecnou zásadu, že předpisy se nemají měnit zbůhdarma, zbytečně často a kvůli prkotinám. Ale to platí úplně stejně pro ústavu jako pro OZ, takže skutečně nevidím důvod (krom kvasireligiosních) přiznávat ústavě větší odolnost nežli odolnost procedurální.

Anonymní řekl(a)...

Ad Vojtěch Cepl

Nemluvil jsem o hlasování o hodnotách. Napsal jsem, že když se neshodneme věcně na hodnotách, tak musíme o společné životní formě (ne o hodnotách jako takových!) hlasovat.

Taky si myslím, že nejsme ve sporu. Každý, kdo má ambici se stát ústavním soudcem, by měl dlouhodobě deklarovat svoje osobní názory na hodnotově orientované otázky, které se ve společnosti vnímají jako sporné. Názory ústavních soudců jsou stejně subjektivní jako ty naše a my bychom je měli znát.

ad Tomáš Pecina a Ondrej Pivarči

Nikde jsem neřekl, že by ÚS měl rozhodovat podle většinového názoru nebo aktuální politické nálady. Ani si to nemyslím.

TS

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad Pavel Molek:

Ministr-poslanec i náhradník přece byli zvoleni na kandidátce téže partaje. Problém by bylo, pokud by tato podmínka nemusela být splněna, takto vidím celou polemiku, odpustíte-li, jako velboudisaci komára.

David Schmidt řekl(a)...

1. V případě sporu o větší legitimitu mezi ministrem-zvoleným poslancem a poslancem-náhradníkem by měla být dána přednost zvolenému poslanci-ministrovi. Zákon by zavedl jen aktivní formu dosavadního náhradnictví.

2. Navrhovaný zákon není zjevně v rozporu s čl. 9/2 a proto nic nebrání, aby se mohl stát i zákonem ústavním pozměňujícím Ústavu.

3. Řeči o ústavní religiozitě, zástupu kněží a kouři kadidla jsou hezké v abstraktní rovině, v konkrétní však neuvádí žádný příklad, a hrajou spíše na iracionální nechuť / nesouhlas s konkrétními rozsudky, než na jejich racionální překonání. Ústavní soud nikdy nevydal nález založený pouze na Prozřetelnosti, proti které z definice nemůže být racionálních námitek, ale používá formální argumentaci, která k možnému budoucímu překonání zůstává otevřena. Smyslem proto není útočit na soudce, ale na špatný rozsudek.

Anonymní řekl(a)...

A nebylo by nakonec jednodušší (než zavádět nějaký slizký mandát) zrušit Sněmovnu a nechat rozhodovat přímo politické strany, které by měly sílu úměrnou výsledkům voleb?

Víte co všechno by se ušetřilo? :-)

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina: Měl jsem za to, že do PS jsou voleni a jejími členy se stávají poslanci, nikoliv strany - tato zásada se mi zdá být spíš velbloudem než komárem. V opačném případě by návrh P.H. bylo možno vylepšit tím, že by rozhodovala pouze strana jediná, resp. její vůdce.

Jak píše Pavel Uhl, poctivý přístup by přece byl navrhnout - když už - prostý zánik mandátu poslance v případě, že se takovýto poslanec stane ministrem.

Pavel Caban

David Kosař řekl(a)...

Ad Pavel Molek:

Ad "Jinak trvám na tom, že novela je navrhována kvůli sociálním jistotám několika ministrů":

Tvému postoji pořád nerozumím. Pokud rozumíme pod "sociálními jistotami" teplé místečko ve sněmovně, tak ho přece mají ministří za stávající i za navrhované úpravy. Potom ale argument "sociálními jistotami" padá a argumenty proti navrhované úpravě musime hledat jinde.

Inkompatibilita funkce poslance a funkce minitra možná samozřejmě je (viz např. Francie), ale taková změna by způsobila v českém parlamentarismu větší zemětřesení než omezené mandáty soudních funkcionářů v soudní moci.

Omlouvat se nemusíš:)

Anonymní řekl(a)...

Rád bych se vyjádřil k řetězci mezi Tomášem Sobkem a Vojtěchem J. Ceplem, přestože skončil náhlým usmířením. Ohledně vztahu hodnot a práva/Ústavy mám patrně blízko k Bydlinskemu, přestože jsem o něm dosud neslyšel. Domnívám se, že jedním z cílů (ústavní) judikatury by mělo být rozvinutí hodnot, které už jsou v pozitivním právu (implicitně i explicitně) obsažené, a to takovým způsobem, aby se zúžil prostor pro soudcovskou diskreci.

Zdá se mi ovšem, že na pozadí sporu mezi T.Sobkem a V.J.Ceplem (respektive spor ze zmíněného řetězce) je způsob, kterým Ústavní soud ve své argumentaci k hodnotám přistupuje. Přiblížím to na případu kritizovaného zrušení ústavního zákona. Pokud se někdo zaměřil pouze na otázku, které hodnoty proti sobě v dané kauze stojí, byla cca. 50% šance, že se přikloní na tu či onu stranu sporu. Zároveň si myslím, že hodnoty, které se v dané kauze vážily, jsou implicitně či explicitně obsaženy v Ústavě. Problém je ale v tom, při řešení kauzi (jakékoli) nestačí posoudit hodnoty, které v ní proti sobě stojí, a na základě tohoto posouzení (respektive vážení hodnot s ohledem na konkrétní okolnosti) rozhodnout. Na to by soudci nemuseli být právníci.

V podstatě tak souhlasím s Davidem Schmidtem, že na pozadí sporu je právní argumentace v konkrétních rozsudcích ÚS, která se trochu přehoupla směrem k metodice common law soudů.

Vojta Patočka

Občasný blogger řekl(a)...

Ad David: Jistě, tuhle možnost mají i nyní. Jenže mají pocit, že ji nezvládají a musí čelit protivným otázkám a problémům při klíčových hlasováních. Proto si tuto jistotu chtějí zachovat a přitom získat možnost obě pozice zvládat tím, že jednu dočasně zamrazí. Tato motivace mi v zásadě nevadí, jen se mi nezdá dost silná pro změnu Ústavy a vadí mi dopady na nezávislost jejich náhradníků.

Anonymní řekl(a)...

T. Pecina:

Pokud vím, čl. 26 Ústavy nebyl doposud zrušen. Je sice možné, že realita = přání a vnímání většiny veřejnosti jsou na straně stranickosti, ale to na věci nic nemění, když taková realita je zcela neschopná Ústavu změnit.

V. Loutocký

Anonymní řekl(a)...

http://www.klaus.cz/clanky/2703

P.H.