Když Úmluva omezuje víc než Listina: čl. 10 odst. 2 EÚLP versus čl. 17 odst. 4 LZPS
O nálezu Pl. ÚS 36/01, kterým došlo ke „konstitucionalizaci“ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“ či „Úmluva“), toho bylo napsáno již mnoho, a to i na JP (viz např. zde či zde). Cílem tohoto postu není po zpochybňovat legitimitu tohoto nálezu, nýbrž poukázat na jeden z opomíjených důsledků konstitucionalizace Úmluvy. Jak známo, většina soudců odůvodnila konstitucionalizaci Úmluvy tím, že jinak by došlo ke snížení již jednou dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. V tomto postu poukážu na to, že konstitucionalizací Úmluvy naopak došlo (resp. mohlo dojít) ke snížení ochrany základních práv a svobod v substantivním slova smyslu. Vyhnu se abstraktním debatám a problematický aspekt judikatury Ústavního soudu ukážu na konkrétním případě. Jako „podvozek“ pro debatu mi poslouží rozdílné znění limitační klauzule u práva na svobodu projevu v Listině (čl. 17 odst. 4 LZPS) a v Úmluvě (čl. 10 odst. 2 EÚLP).
Znění čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP
Listina zakotvuje svobodu projevu v čl. 17, jehož relevantní část zní následovně: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) … (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5)…”. Klíčový je pro nás odstavec čtvrtý.
Relevantní část čl. 10 odst. 2 EÚLP zní následovně: „(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů hranice... (2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.” (důraz doplněn)
Při srovnání limitační klauzule zakotvené čl. 17 odst. 4 LZPS s limitační klauzulí v čl. 10 odst. 2 EÚLP narazíme na jednu zajímavou skutečnost. Český ústavodárce totiž oproti čl. 10 odst. 2 EÚLP výrazně omezil počet legitimních cílů, jimiž lze ospravedlnit omezení svobody projevu. Jedním z legitimních cílů, který v čl. 17 odst. 4 LZPS nenajdeme, je cíl spočívající v „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (ostatní rozdíly ponechávám v tomto postu stranou).
A máme problém. Ten lze formulovat takto: lze v České republice omezit svobodu projevu za účelem zachování autority a nestrannosti soudní moci, i když takové omezení čl. 17 odst. 4 LZPS explicitně neobsahuje? Lze v takovém případě přímo aplikovat Úmluvu v neprospěch základních práv? Proti přímé aplikaci Úmluvy v neprospěch základních práv kromě ústavněprávních argumentů hovoří přece i samotné znění Úmluvy, která ve svém čl. 53 jednoznačně stanoví, že „[n]ic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.“ (důraz doplněn)
Co na to Ústavní soud a doktrína?
Co na to Ústavní soud? Nic. Ústavní soud nejen, že se s tímto výkladovým problémem uspokojivě nevypořádal, nýbrž tento rozdíl mezi čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP ve svých nálezech zcela ignoruje a bez jakékoliv argumentace – jako kdyby v případě omezení svobody projevu nad rámec čl. 17 odst. 4 LZPS šlo o zcela banální věc – aplikuje přímo čl. 10 odst. 2 EÚLP. Stačí nahlédnout do kteréhokoliv z následujících čtyř nálezů: (1) nález ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 Reflex; (2) nález ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99 Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem; (3) a nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová (zejména body 51 a 53); či (4) nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 Přístup k nepravomocným rozsudkům (zejména bod 43).
Zcela uspokojivou odpověď nepředkládá ani doktrína. Většina autorů sice svorně dospívá k závěru, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený LZPS, by byla nepřípustná [viz např. BARTOŇ, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, str. 193; a HERCZEG, J.: Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, str. 125], nicméně hned poté se snaží „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod jiné legitimní cíle výslovně zakotvené v čl. 17 odst. 4 LZPS – typicky pod „ochranu práv a svobod druhých“, „veřejnou bezpečnost“ či dokonce „bezpečnost státu“ [tamtéž]. Tento postup považuji za nepřesvědčivý. Jednotlivé legitimní cíle v čl. 10 odst. 2 EÚLP podle našeho názoru chrání odlišné zájmy, a tudíž je nelze směšovat.
Pokud jde o aplikaci cíle „ochrany práv a svobod druhých“ na kritiku soudců, tento legitimní cíl nelze směšovat se zájmem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ [a nic na tom nemění ani skutečnost, že tohoto neduhu se dopouští občas i sám ESLP]. Zájem, který je chráněný cílem „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (tj. autorita a nestrannost soudní moci), totiž není ochrana soudce jakožto jednotlivce před kritikou (soukromý zájem soudce), nýbrž zajištění nestranného soudního řízení a respektování jeho výsledku (veřejný zájem), a tudíž se tohoto veřejného zájmu nemůže soudce dovolávat ve svůj osobní prospěch v soukromoprávní žalobě. Veřejný zájem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ tak lze prosazovat pouze prostřednictvím „procesních“ pořádkových pokut či ve výjimečných případech s pomocí trestněprávních sankcí [kárná řízení ponechme stranou]. Jinak řečeno, skutečnost, že kritizovaná osoba zastává funkci soudce, nemůže být podle mého názoru v civilní žalobě na ochranu osobnosti kladena k tíži kritizující osoby s odkazem na nutnost zachovat „autoritu a nestrannosti soudní moci“.
Stejně tak nelze „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod „veřejnou bezpečnost“ či „bezpečnost státu“. Výklad, podle nějž by kritika soudců či jejich rozhodnutí automaticky ohrožovala i „veřejnou bezpečnost” či dokonce „bezpečnost státu” [BARTOŇ2002: 33], je podle mě neudržitelný, a to ani s pomocí argumentace systematikou (starého) trestního zákona. Takový postup je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která říká, že „z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Interpretační proces postupuje opačně, a to vždy od ústavních předpisů k zákonům, nestanoví-li sám ústavní předpis výslovně výjimku“ (viz např. nález ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 14/01, publ. pod č. 285/2001 Sb.).
Co s tím?
Z výše uvedených řádek plyne několik výkladových problémů, nad nimiž bych rád otevřel debatu:
(1) Akceptujeme premisu, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený Listinou, je nepřípustná?
(2) Pokud ano, lze v českém ústavním pořádku najít oporu pro imanentní omezení svobody projevu
(a) v zájmu „zachování nestrannosti soudní moci“, např. v čl. 36 odst. 1 LZPS či v čl. 82 odst. 1 Ústavy?
(b) v zájmu „zachování autority soudní moci“ (?)
(3) Nepostupoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 36/01 přece jenom příliš „bukanýrsky“ a nenastal čas na přehodnocení tohoto nálezu?
P.S. Rovněž by mě zajímalo proč na webových stránkách Ústavního soudu na seznamu právních předpisů, z nichž se skládá ústavní pořádek České republiky, Úmluva chybí. Značí to, že si ani samotný Ústavní soud není jejím postavením zcela jist?
Znění čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP
Listina zakotvuje svobodu projevu v čl. 17, jehož relevantní část zní následovně: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) … (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5)…”. Klíčový je pro nás odstavec čtvrtý.
Relevantní část čl. 10 odst. 2 EÚLP zní následovně: „(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů hranice... (2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.” (důraz doplněn)
Při srovnání limitační klauzule zakotvené čl. 17 odst. 4 LZPS s limitační klauzulí v čl. 10 odst. 2 EÚLP narazíme na jednu zajímavou skutečnost. Český ústavodárce totiž oproti čl. 10 odst. 2 EÚLP výrazně omezil počet legitimních cílů, jimiž lze ospravedlnit omezení svobody projevu. Jedním z legitimních cílů, který v čl. 17 odst. 4 LZPS nenajdeme, je cíl spočívající v „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (ostatní rozdíly ponechávám v tomto postu stranou).
A máme problém. Ten lze formulovat takto: lze v České republice omezit svobodu projevu za účelem zachování autority a nestrannosti soudní moci, i když takové omezení čl. 17 odst. 4 LZPS explicitně neobsahuje? Lze v takovém případě přímo aplikovat Úmluvu v neprospěch základních práv? Proti přímé aplikaci Úmluvy v neprospěch základních práv kromě ústavněprávních argumentů hovoří přece i samotné znění Úmluvy, která ve svém čl. 53 jednoznačně stanoví, že „[n]ic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.“ (důraz doplněn)
Co na to Ústavní soud a doktrína?
Co na to Ústavní soud? Nic. Ústavní soud nejen, že se s tímto výkladovým problémem uspokojivě nevypořádal, nýbrž tento rozdíl mezi čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP ve svých nálezech zcela ignoruje a bez jakékoliv argumentace – jako kdyby v případě omezení svobody projevu nad rámec čl. 17 odst. 4 LZPS šlo o zcela banální věc – aplikuje přímo čl. 10 odst. 2 EÚLP. Stačí nahlédnout do kteréhokoliv z následujících čtyř nálezů: (1) nález ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 Reflex; (2) nález ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99 Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem; (3) a nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová (zejména body 51 a 53); či (4) nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 Přístup k nepravomocným rozsudkům (zejména bod 43).
Zcela uspokojivou odpověď nepředkládá ani doktrína. Většina autorů sice svorně dospívá k závěru, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený LZPS, by byla nepřípustná [viz např. BARTOŇ, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, str. 193; a HERCZEG, J.: Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, str. 125], nicméně hned poté se snaží „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod jiné legitimní cíle výslovně zakotvené v čl. 17 odst. 4 LZPS – typicky pod „ochranu práv a svobod druhých“, „veřejnou bezpečnost“ či dokonce „bezpečnost státu“ [tamtéž]. Tento postup považuji za nepřesvědčivý. Jednotlivé legitimní cíle v čl. 10 odst. 2 EÚLP podle našeho názoru chrání odlišné zájmy, a tudíž je nelze směšovat.
Pokud jde o aplikaci cíle „ochrany práv a svobod druhých“ na kritiku soudců, tento legitimní cíl nelze směšovat se zájmem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ [a nic na tom nemění ani skutečnost, že tohoto neduhu se dopouští občas i sám ESLP]. Zájem, který je chráněný cílem „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (tj. autorita a nestrannost soudní moci), totiž není ochrana soudce jakožto jednotlivce před kritikou (soukromý zájem soudce), nýbrž zajištění nestranného soudního řízení a respektování jeho výsledku (veřejný zájem), a tudíž se tohoto veřejného zájmu nemůže soudce dovolávat ve svůj osobní prospěch v soukromoprávní žalobě. Veřejný zájem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ tak lze prosazovat pouze prostřednictvím „procesních“ pořádkových pokut či ve výjimečných případech s pomocí trestněprávních sankcí [kárná řízení ponechme stranou]. Jinak řečeno, skutečnost, že kritizovaná osoba zastává funkci soudce, nemůže být podle mého názoru v civilní žalobě na ochranu osobnosti kladena k tíži kritizující osoby s odkazem na nutnost zachovat „autoritu a nestrannosti soudní moci“.
Stejně tak nelze „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod „veřejnou bezpečnost“ či „bezpečnost státu“. Výklad, podle nějž by kritika soudců či jejich rozhodnutí automaticky ohrožovala i „veřejnou bezpečnost” či dokonce „bezpečnost státu” [BARTOŇ2002: 33], je podle mě neudržitelný, a to ani s pomocí argumentace systematikou (starého) trestního zákona. Takový postup je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která říká, že „z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Interpretační proces postupuje opačně, a to vždy od ústavních předpisů k zákonům, nestanoví-li sám ústavní předpis výslovně výjimku“ (viz např. nález ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 14/01, publ. pod č. 285/2001 Sb.).
Co s tím?
Z výše uvedených řádek plyne několik výkladových problémů, nad nimiž bych rád otevřel debatu:
(1) Akceptujeme premisu, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený Listinou, je nepřípustná?
(2) Pokud ano, lze v českém ústavním pořádku najít oporu pro imanentní omezení svobody projevu
(a) v zájmu „zachování nestrannosti soudní moci“, např. v čl. 36 odst. 1 LZPS či v čl. 82 odst. 1 Ústavy?
(b) v zájmu „zachování autority soudní moci“ (?)
(3) Nepostupoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 36/01 přece jenom příliš „bukanýrsky“ a nenastal čas na přehodnocení tohoto nálezu?
P.S. Rovněž by mě zajímalo proč na webových stránkách Ústavního soudu na seznamu právních předpisů, z nichž se skládá ústavní pořádek České republiky, Úmluva chybí. Značí to, že si ani samotný Ústavní soud není jejím postavením zcela jist?