Když Úmluva omezuje víc než Listina: čl. 10 odst. 2 EÚLP versus čl. 17 odst. 4 LZPS
O nálezu Pl. ÚS 36/01, kterým došlo ke „konstitucionalizaci“ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“ či „Úmluva“), toho bylo napsáno již mnoho, a to i na JP (viz např. zde či zde). Cílem tohoto postu není po zpochybňovat legitimitu tohoto nálezu, nýbrž poukázat na jeden z opomíjených důsledků konstitucionalizace Úmluvy. Jak známo, většina soudců odůvodnila konstitucionalizaci Úmluvy tím, že jinak by došlo ke snížení již jednou dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. V tomto postu poukážu na to, že konstitucionalizací Úmluvy naopak došlo (resp. mohlo dojít) ke snížení ochrany základních práv a svobod v substantivním slova smyslu. Vyhnu se abstraktním debatám a problematický aspekt judikatury Ústavního soudu ukážu na konkrétním případě. Jako „podvozek“ pro debatu mi poslouží rozdílné znění limitační klauzule u práva na svobodu projevu v Listině (čl. 17 odst. 4 LZPS) a v Úmluvě (čl. 10 odst. 2 EÚLP).
Znění čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP
Listina zakotvuje svobodu projevu v čl. 17, jehož relevantní část zní následovně: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) … (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5)…”. Klíčový je pro nás odstavec čtvrtý.
Relevantní část čl. 10 odst. 2 EÚLP zní následovně: „(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů hranice... (2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.” (důraz doplněn)
Při srovnání limitační klauzule zakotvené čl. 17 odst. 4 LZPS s limitační klauzulí v čl. 10 odst. 2 EÚLP narazíme na jednu zajímavou skutečnost. Český ústavodárce totiž oproti čl. 10 odst. 2 EÚLP výrazně omezil počet legitimních cílů, jimiž lze ospravedlnit omezení svobody projevu. Jedním z legitimních cílů, který v čl. 17 odst. 4 LZPS nenajdeme, je cíl spočívající v „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (ostatní rozdíly ponechávám v tomto postu stranou).
A máme problém. Ten lze formulovat takto: lze v České republice omezit svobodu projevu za účelem zachování autority a nestrannosti soudní moci, i když takové omezení čl. 17 odst. 4 LZPS explicitně neobsahuje? Lze v takovém případě přímo aplikovat Úmluvu v neprospěch základních práv? Proti přímé aplikaci Úmluvy v neprospěch základních práv kromě ústavněprávních argumentů hovoří přece i samotné znění Úmluvy, která ve svém čl. 53 jednoznačně stanoví, že „[n]ic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.“ (důraz doplněn)
Co na to Ústavní soud a doktrína?
Co na to Ústavní soud? Nic. Ústavní soud nejen, že se s tímto výkladovým problémem uspokojivě nevypořádal, nýbrž tento rozdíl mezi čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP ve svých nálezech zcela ignoruje a bez jakékoliv argumentace – jako kdyby v případě omezení svobody projevu nad rámec čl. 17 odst. 4 LZPS šlo o zcela banální věc – aplikuje přímo čl. 10 odst. 2 EÚLP. Stačí nahlédnout do kteréhokoliv z následujících čtyř nálezů: (1) nález ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 Reflex; (2) nález ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99 Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem; (3) a nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová (zejména body 51 a 53); či (4) nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 Přístup k nepravomocným rozsudkům (zejména bod 43).
Zcela uspokojivou odpověď nepředkládá ani doktrína. Většina autorů sice svorně dospívá k závěru, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený LZPS, by byla nepřípustná [viz např. BARTOŇ, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, str. 193; a HERCZEG, J.: Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, str. 125], nicméně hned poté se snaží „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod jiné legitimní cíle výslovně zakotvené v čl. 17 odst. 4 LZPS – typicky pod „ochranu práv a svobod druhých“, „veřejnou bezpečnost“ či dokonce „bezpečnost státu“ [tamtéž]. Tento postup považuji za nepřesvědčivý. Jednotlivé legitimní cíle v čl. 10 odst. 2 EÚLP podle našeho názoru chrání odlišné zájmy, a tudíž je nelze směšovat.
Pokud jde o aplikaci cíle „ochrany práv a svobod druhých“ na kritiku soudců, tento legitimní cíl nelze směšovat se zájmem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ [a nic na tom nemění ani skutečnost, že tohoto neduhu se dopouští občas i sám ESLP]. Zájem, který je chráněný cílem „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (tj. autorita a nestrannost soudní moci), totiž není ochrana soudce jakožto jednotlivce před kritikou (soukromý zájem soudce), nýbrž zajištění nestranného soudního řízení a respektování jeho výsledku (veřejný zájem), a tudíž se tohoto veřejného zájmu nemůže soudce dovolávat ve svůj osobní prospěch v soukromoprávní žalobě. Veřejný zájem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ tak lze prosazovat pouze prostřednictvím „procesních“ pořádkových pokut či ve výjimečných případech s pomocí trestněprávních sankcí [kárná řízení ponechme stranou]. Jinak řečeno, skutečnost, že kritizovaná osoba zastává funkci soudce, nemůže být podle mého názoru v civilní žalobě na ochranu osobnosti kladena k tíži kritizující osoby s odkazem na nutnost zachovat „autoritu a nestrannosti soudní moci“.
Stejně tak nelze „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod „veřejnou bezpečnost“ či „bezpečnost státu“. Výklad, podle nějž by kritika soudců či jejich rozhodnutí automaticky ohrožovala i „veřejnou bezpečnost” či dokonce „bezpečnost státu” [BARTOŇ2002: 33], je podle mě neudržitelný, a to ani s pomocí argumentace systematikou (starého) trestního zákona. Takový postup je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která říká, že „z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Interpretační proces postupuje opačně, a to vždy od ústavních předpisů k zákonům, nestanoví-li sám ústavní předpis výslovně výjimku“ (viz např. nález ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 14/01, publ. pod č. 285/2001 Sb.).
Co s tím?
Z výše uvedených řádek plyne několik výkladových problémů, nad nimiž bych rád otevřel debatu:
(1) Akceptujeme premisu, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený Listinou, je nepřípustná?
(2) Pokud ano, lze v českém ústavním pořádku najít oporu pro imanentní omezení svobody projevu
(a) v zájmu „zachování nestrannosti soudní moci“, např. v čl. 36 odst. 1 LZPS či v čl. 82 odst. 1 Ústavy?
(b) v zájmu „zachování autority soudní moci“ (?)
(3) Nepostupoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 36/01 přece jenom příliš „bukanýrsky“ a nenastal čas na přehodnocení tohoto nálezu?
P.S. Rovněž by mě zajímalo proč na webových stránkách Ústavního soudu na seznamu právních předpisů, z nichž se skládá ústavní pořádek České republiky, Úmluva chybí. Značí to, že si ani samotný Ústavní soud není jejím postavením zcela jist?
Znění čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP
Listina zakotvuje svobodu projevu v čl. 17, jehož relevantní část zní následovně: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) … (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5)…”. Klíčový je pro nás odstavec čtvrtý.
Relevantní část čl. 10 odst. 2 EÚLP zní následovně: „(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů hranice... (2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.” (důraz doplněn)
Při srovnání limitační klauzule zakotvené čl. 17 odst. 4 LZPS s limitační klauzulí v čl. 10 odst. 2 EÚLP narazíme na jednu zajímavou skutečnost. Český ústavodárce totiž oproti čl. 10 odst. 2 EÚLP výrazně omezil počet legitimních cílů, jimiž lze ospravedlnit omezení svobody projevu. Jedním z legitimních cílů, který v čl. 17 odst. 4 LZPS nenajdeme, je cíl spočívající v „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (ostatní rozdíly ponechávám v tomto postu stranou).
A máme problém. Ten lze formulovat takto: lze v České republice omezit svobodu projevu za účelem zachování autority a nestrannosti soudní moci, i když takové omezení čl. 17 odst. 4 LZPS explicitně neobsahuje? Lze v takovém případě přímo aplikovat Úmluvu v neprospěch základních práv? Proti přímé aplikaci Úmluvy v neprospěch základních práv kromě ústavněprávních argumentů hovoří přece i samotné znění Úmluvy, která ve svém čl. 53 jednoznačně stanoví, že „[n]ic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.“ (důraz doplněn)
Co na to Ústavní soud a doktrína?
Co na to Ústavní soud? Nic. Ústavní soud nejen, že se s tímto výkladovým problémem uspokojivě nevypořádal, nýbrž tento rozdíl mezi čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP ve svých nálezech zcela ignoruje a bez jakékoliv argumentace – jako kdyby v případě omezení svobody projevu nad rámec čl. 17 odst. 4 LZPS šlo o zcela banální věc – aplikuje přímo čl. 10 odst. 2 EÚLP. Stačí nahlédnout do kteréhokoliv z následujících čtyř nálezů: (1) nález ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 Reflex; (2) nález ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99 Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem; (3) a nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová (zejména body 51 a 53); či (4) nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 Přístup k nepravomocným rozsudkům (zejména bod 43).
Zcela uspokojivou odpověď nepředkládá ani doktrína. Většina autorů sice svorně dospívá k závěru, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený LZPS, by byla nepřípustná [viz např. BARTOŇ, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, str. 193; a HERCZEG, J.: Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, str. 125], nicméně hned poté se snaží „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod jiné legitimní cíle výslovně zakotvené v čl. 17 odst. 4 LZPS – typicky pod „ochranu práv a svobod druhých“, „veřejnou bezpečnost“ či dokonce „bezpečnost státu“ [tamtéž]. Tento postup považuji za nepřesvědčivý. Jednotlivé legitimní cíle v čl. 10 odst. 2 EÚLP podle našeho názoru chrání odlišné zájmy, a tudíž je nelze směšovat.
Pokud jde o aplikaci cíle „ochrany práv a svobod druhých“ na kritiku soudců, tento legitimní cíl nelze směšovat se zájmem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ [a nic na tom nemění ani skutečnost, že tohoto neduhu se dopouští občas i sám ESLP]. Zájem, který je chráněný cílem „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (tj. autorita a nestrannost soudní moci), totiž není ochrana soudce jakožto jednotlivce před kritikou (soukromý zájem soudce), nýbrž zajištění nestranného soudního řízení a respektování jeho výsledku (veřejný zájem), a tudíž se tohoto veřejného zájmu nemůže soudce dovolávat ve svůj osobní prospěch v soukromoprávní žalobě. Veřejný zájem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ tak lze prosazovat pouze prostřednictvím „procesních“ pořádkových pokut či ve výjimečných případech s pomocí trestněprávních sankcí [kárná řízení ponechme stranou]. Jinak řečeno, skutečnost, že kritizovaná osoba zastává funkci soudce, nemůže být podle mého názoru v civilní žalobě na ochranu osobnosti kladena k tíži kritizující osoby s odkazem na nutnost zachovat „autoritu a nestrannosti soudní moci“.
Stejně tak nelze „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod „veřejnou bezpečnost“ či „bezpečnost státu“. Výklad, podle nějž by kritika soudců či jejich rozhodnutí automaticky ohrožovala i „veřejnou bezpečnost” či dokonce „bezpečnost státu” [BARTOŇ2002: 33], je podle mě neudržitelný, a to ani s pomocí argumentace systematikou (starého) trestního zákona. Takový postup je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která říká, že „z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Interpretační proces postupuje opačně, a to vždy od ústavních předpisů k zákonům, nestanoví-li sám ústavní předpis výslovně výjimku“ (viz např. nález ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 14/01, publ. pod č. 285/2001 Sb.).
Co s tím?
Z výše uvedených řádek plyne několik výkladových problémů, nad nimiž bych rád otevřel debatu:
(1) Akceptujeme premisu, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený Listinou, je nepřípustná?
(2) Pokud ano, lze v českém ústavním pořádku najít oporu pro imanentní omezení svobody projevu
(a) v zájmu „zachování nestrannosti soudní moci“, např. v čl. 36 odst. 1 LZPS či v čl. 82 odst. 1 Ústavy?
(b) v zájmu „zachování autority soudní moci“ (?)
(3) Nepostupoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 36/01 přece jenom příliš „bukanýrsky“ a nenastal čas na přehodnocení tohoto nálezu?
P.S. Rovněž by mě zajímalo proč na webových stránkách Ústavního soudu na seznamu právních předpisů, z nichž se skládá ústavní pořádek České republiky, Úmluva chybí. Značí to, že si ani samotný Ústavní soud není jejím postavením zcela jist?
26 komentářů:
Pokud jsou normotvorci dva a není explicitně uvedena priorita norem zázazná pro všechny soudy, pak tyto problémy budou vznikat vždycky, zvlášť pokud existují dva konkurenční "ústavní" soudy.
Z ústavního jsem měl tuším za 3, protože jsem kromě jiného nikdy nechápal "preciznost" podobných ustanovení typu veřejný pořádek, zájmy druhých atp :-), takže k materii se vyjadřovat nebudu.
Pokud pro neschopnost ústavních soudců nalít si čistého vína neplatí, že nové ruší staré, pak to už není právo, ale chaos. Pro nás naštěstí chaos v ústavním právu nic neznamená, neboť praktické důsledky pro společnost psaného ústavního práva jsou minimální až nicotné.
Jan Kačer
Jestli tedy podvozkem pro přímou aplikaci Úmluvy má být čl. 10 Ústavy, potom by snad bylo možné tvrdit, že není splněna hypotéza "stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon", neboť čl. 10 Úmluvy je v tomto případě třeba interpretovat ve spojení s čl. 53 Úmluvy, v důsledku čehož jej (čl. 10) nelze interpretovat způsobem, který by snižoval jinde zaručenou úroveň ochrany lidských práv; mezinárodní smlouva tedy (jako celek) nestanoví něco jiného než zákon, který předmětné omezení nikde nepřipouští.
Pokud se za takové situace soud spokojí s testem slučitelnosti s Úmluvou a již se nezabývá tím, zda náhodou náš právní řád neposkytuje vyšší míru ochrany, je to samozřejmě chyba. Proto mě taky štve, že ÚS neaplikuje primárně Listinu, ale neustále se ohání Úmluvou, a to ještě často docela tragickým způsobem.
Michal Bartoň:
David Kosař má pravdu, že jde o poměrně spornou otázku. Před stručným komentářem jen připomenu kvůli kontextu, co jsem v knize citované v postu tehdy napsal (před přijetím nálezu k euronovele, tudíž není v textu nijak zohledněn):
„Otázky ovšem vyvstanou v případě, když srovnáme důvody omezení uvedené v Listině s důvody uvedenými v Úmluvě. (...) Výčet zájmů, pro které je možno omezit svobodu projevu, je v Úmluvě na první pohled širší než v Listině. Listina výslovně neobsahuje možnost omezit svobodu slova v zájmu "zachování autority a nestrannosti soudní moci", "zabránění úniku důvěrných informací" či "předcházení nepokojům a zločinnosti".
Jak již bylo zmíněno, Úmluva je dle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Ovšem problematická je aplikace Úmluvy v těch případech, když by omezovala některá práva více než Listina umožňuje. Vzhledem k tomu, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy uvádí širší výčet možností omezení svobody projevu než čl. 17 odst. 4 Listiny, je otázkou, zda je možné některé důvody omezení svobody projevu formulované v Úmluvě v ČR použít, a pokud ano, tak proč. (...)
Problematickým se ovšem jeví omezení svobody projevu v zájmu "zachování autority a nestrannosti soudní moci", neboť tato možnost z čl. 17 odst. 4 Listiny na první pohled nevyplývá. Na otázku, zda je možné omezit svobodu projevu v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci na základě aplikace ustanovení čl. 10 odst. 2 Úmluvy, odpověděl Ústavní soud ČR v rozhodnutí, které se týkalo sporu na ochranu osobnosti mezi soudcem a akciovou společností (vydavatelkou časopisu), kvůli uveřejnění fotografie daného soudce (...).
Zde se Ústavní soud nezabýval výše zmíněným názorem o nutnosti subsumpce důvodů uvedených v Úmluvě pod důvody zakotvené v Listině. Naopak se přímo odvolal na ustanovení čl. 10 Úmluvy (...) Uvedený odkaz přímo na čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy, aniž bychom se vypořádali se vztahem k čl. 17 odst. 4 Listiny, ovšem není řešením.
Pokud setrváme na stanovisku, že zájem na "zachování autority a nestrannosti soudní moci" je nutné podřadit pod některý z pojmů uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny, byl by to zřejmě pojem "veřejná bezpečnost". Z toho též vychází členění zvláštní části trestního zákona, ve kterém je trestný čin pohrdání soudem (§ 169b) zařazen do hlavy třetí (tedy pod trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných) a do oddílu šestého (tedy pod trestné činy spočívající v jiném rušení činnosti státního orgánu).“
Souhlasím s tím, co uvádí D. Kosař v postu, že dikce „veřejná bezpečnost“ uvedená v čl. 17 odst. 4 není úplně přiléhavá pro ústavní zdůvodnění existence např. trestného činu pohrdání soudem či možnosti uložit pořádkovou pokutu soudcem za nevhodné projevy při jednání soudu.
Problém je však v tom, že Listina nějak zapomněla na ochranu „veřejného pořádku“, který by byl asi přiléhavější, pokud bychom nechtěli přímo formulovat legitimní cíl ochrany autority a nestrannosti moci soudní. Listina nabízí pouze „veřejnou bezpečnost“ a „bezpečnost státu“. Pak ovšem logicky nastane určitá hra se slovy ohledně toho, co vše je možno podřadit pod ochranu „veřejné bezpečnosti“ či „bezpečnosti státu“ (které čl. 17 Listiny zná) a co již je ochrana „veřejného pořádku“ (kterou však čl. 17 Listiny nezná). Nejde jen o moc soudní. Co třeba postih za verbální formu výtržnictví (část by mohla zřejmě pokrýt ochrana „mravnosti“, ale asi ne vše), veřejné křivé obvinění, podněcování či schvalování trestného činu? I některé „extremistické“ verbální trestné činy jsou často více otázkou ochrany veřejného pořádku než přímo „bezpečnosti“ v úzkém slova smyslu.
(pokračování)
Michal Bartoň (pokračování)
Pokud jde o ochranu osobnostních práv v civilním řízení (ať již soudců či jiných úředních osob), pak je důvodem „ochrana práv a svobod druhých“, které jsou v Úmluvě i Listině formulovány obdobně. Trestněprávní postih však chrání tyto osoby nikoli kvůli jejich osobnostním právům, nýbrž kvůli ochraně příslušné instituce (tj. v zájmu veřejném). Zde nám však Listina nabízí právě jen bezpečnost státu a veřejnou bezpečnost, nic víc. V zásadě máme dvě možnosti úvah: Buď vyjdeme z předpokladu, že ústavodárce chtěl chránit i tento typ veřejného zájmu (např. ochrana soudce před verbálními ataky při soudní jednání) a v čl. 17 odst. 4 tak učinil, pak musíme tam uvedené pojmy též tímto způsobem interpretovat, nebo vyjdeme z předpokladu, že ústavodárce svobodu projevu v zájmu ochrany těchto hodnot omezit nechtěl, a pak je ve výčtu nenajdeme a buď dovodíme omezení jinak nebo vyvodíme závěr, že je dané omezení protiústavní.
Vycházím z koncepce první, proto jsem se také snažil nalézt mezi veřejnými statky zmíněnými v čl. 17 odst. 4 takové, které by tomuto záměru ústavodárce nejvíce odpovídaly. Veřejný statek v podobě „veřejné bezpečnosti“ tomu má asi neblíže. Je veřejný pořádek součástí veřejné bezpečnosti? Mám za to, že ano, s vědomím, že pojem veřejná bezpečnost zde opravdu používáme poměrně široce. Trestání pohrdání soudem tak může být vnímáno jako součást ochrany tohoto veřejného pořádku.
Pokud jde o argument systematikou TZ (tj. argumentace „zdola nahoru“, nejsem s D. Kosařem ve sporu, ovšem ve svém pojednání ji nepoužívám, uvádím, že „z toho vychází též členění zvláštní části TZ“, tedy nikoli „platí A, protože to stanoví TZ“, nýbrž „platí A, a proto to též stanoví TZ“.
Jinými slovy se stále domnívám, že ochrana autority a nestrannosti moci soudní je implicitně v seznamu veřejných statků limitujících svobodu projevu obsažena, resp. Úmluva stanoví podrobně to, co stanoví Listina stručně. Pojmy v Listině jsou tak obecnější a širší. Byť přiznávám – a v tom má D. Kosař pravdu - že jde o určitou nouzovou konstrukci snažící se „restaurovat“ úmysl ústavodárce.
Uznáním toho, že ochrana autority a nestrannosti moci soudní je jedním z legitimních cílů obsažených v čl. 17 odst. 4 (resp. dovoditelných z ochrany „veřejné bezpečnosti“) ještě nutně neznamená, že bude ústavnost případných omezení posuzována ze strany ÚS zcela shodně jako ze strany ESLP. ÚS může mít při výkladu čl. 17 přísnější kritéria více chránící svobodu projevu než ESLP při výkladu čl. 10 např. právě pro vyšší obecnost vyjmenovaných kolidujících veřejných statků, to však zároveň podle mne ještě nutně neznamená, že daný legitimní cíl ochrany autority a nezávislosti moci soudní není v čl. 17 reflektován vůbec.
K bodům D. Kosaře uvedeným v závěru:
1) Premisa je správná, přímá aplikace Úmluvy jdoucí nad rámec přípustných omezení (nejen svobody projevu) dle Listiny je nepřípustná.
2) Opory nalézt lze (viz výše), např. i s uvedenou podpůrnou argumentací pomocí čl. 36 Listiny či čl. 82 Ústavy (tj. existuje-li v ústavní rovině právo na spravedlivý proces a garance nezávislosti justice, musel ústavodárce tyto hodnoty zohlednit i při formulování limitujících důvodů svobody projevu v čl. 17 odst. 4).
3) Problém rozdílnosti ve vymezení legitimních cílů u jednotlivých práv či svobod dle Listiny a Úmluvy existoval i před příslušným nálezem k euronovele. Přesto však dle mého názoru podřazení „lidskoprávních smluv“ pod ústavní pořádek vede k určitým terminologickým nedorozuměním. Podle mne bylo možno zachovat referenční kritérium lidskoprávních mezinárodních smluv pro Ústavní soud pouze formou „mezinárodně vstřícného výkladu Listiny“, tedy zjednodušeně řečeno „je-li něco v rozporu s lidskoprávní smlouvou je to zároveň v rozporu s Listinou“ (argumentace „mezi řádky“), aniž však tyto smlouvy formálně zahrneme pod ústavní pořádek
Michal Bartoň
Jestli se nemýlím, tak zde na JP již někdo upozorňoval, že třeba Slovenský ÚS postupuje tak, že nejdříve soudí dle Listiny a pouze tam, kde Úmluva poskytuje vyšší standard, odkazuje na Úmluvu. Opačnému postupu (v prvé řadě Úmluva a tak teprve občas Listina) nerozumím. Možná je naše česká Listina pro ÚS málo světová, resp. není pro ÚS dost nóbl:-)
K takémuto konfliktu práv odporúčam tento článok:
http://refgov.cpdr.ucl.ac.be/?go=download&type=pub&code=32c8ae1e9c4c888fc4bbc915990fac2ee4250a3f
Vzhľadom na čl. 53 EÚĽP by som povedal, že EÚĽP iba dopĺňa ochranu ľudských práv tam, kde nie je zakotvená v Ústave či iných medzinárodných zmluvách, a okrem toho ju rozširuje. Čiže pokiaľ má EÚĽP reštriktívnejšie obmedzenia základných práv a slobôd ako Ústava, uplatní sa Ústava (lebo čl. 53 EÚĽP), pokiaľ naopak, uplatní sa EÚĽP (časť 7 z Pl.ÚS ČR 36/01) a nie Ústava, ostatné rovnaké ustanovenia v zmysle superflua non nocet.
Ondrej Pivarči
Nejsem žádný velký teoretik, ale pokud bych se na tento konkrétní případ díval, tak takto:
- EÚLP garantuje právo na svobodu projevu a vyjmenovává možnosti jeho omezení
- Listina garantuje právo na svobodu projevu a omezuje ho méně (tj. lidé mají více práva)
- Vzhledem k tomu, že EÚLP stanoví určité minimum lidských práv, tak dobrovolné omezení státu v možnostech zasahovat do lidských práv je, podle mého názoru, s ní slučitelné
Z toho pro mne plyne, že přímá aplikace omezení práv povolených EÚLP by omezila práva nad rámec Listiny a tudíž je nepřípustná (a to i ze smyslu samotné EÚLP, která ideově cílí na zachování lidských práv, ne na jejich omezení). Obecněji bych řekl, že pokud národní norma dává lidem více práv než EÚLP, tak není možné se odvolávat na možnosti omezit práva z důvodů daných v EÚLP.
Jak tedy bránit nestrannost soudní moci proti „neomezené“ svobodě projevu?
Hledal bych omezení v našem ústavním pořádku:
- Čl 36 Listiny říká (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
- V případech, kdy by svoboda projevu ohrožovala tuto garantovanou nestrannost, tak mám za to, že je na místě ji omezit (po řádném odůvodnění) v rámci zachování tohoto lidského práva daného naší listinou.
- Obdobně bych argumentoval přímo Ústavou Čl.82 (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Nebo bych se nebál přímo aplikovat EÚLP:
- Článek 6 EÚLP Právo na spravedlivé řízení 1 Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
- Zde jde o opačný případ, než je uvedený výše. EÚLP garantuje právo na projednání nezávislým soudem a pokud by do něj cokoli, včetně svobodného projevu, zasahovalo tak je možné se domáhat ochrany proti takovému zásahu. Zde totiž EÚLP právo dává a národní legislativa ho nemůže platně omezit.
Jak to vidím já, tak nástroje na omezení svobody projevu „nad rámec“ daný Listinou by se v daném konkrétním případě daly najít.
Jan Huňka
Ad M. Bartoň:
Moc děkuji za Vaši obšírnou reakci. Pro stručnost píšu v bodech:
1] ad "veřejná bezpečnost" vs. "veřejný pořádek": Legitimní cíl "veřejný pořádek" neobsahuje ani čl. 10 odst. 2 EÚLP (na rozdíl od čl. 9 odst. 2 EÚLP), a tudíž by zakotvení tohoto legitimního cíle do čl. 17(4) LZPS bylo v rozporu s EÚLP. Z toho rovněž plyne, že "veřejný pořádek" NENÍ součástí "veřejné bezpečnosti". Máte samozřejmě pravdu, že jde o jistou hru se slovy (s definicí veřejného pořádku se ostatně trápí NSS již od první republiky), ale podřazením „veřejného pořádku“ pod „veřejnou bezpečnost“ dochází nejen k „restauraci“ úmyslu ústavodárce, ale rovněž k „restauraci“ úmyslu tvůrců EÚLP, což je na mě už příliš silné kafe. Jinak řečeno, jsou zde pádné důvody, proč čl. 17 LZPS legitimní cíl „veřejného pořádku“ nezná. Osobně si pak myslím, že pokud lze omezit svobodu projevu (či svobodu shromažďování) z důvodu zachování veřejného pořádku, tak vlastně pohřbíváme tato dvě práva zaživa.
2] Ad další Vámi trestné činy (verbální formu výtržnictví, veřejné křivé obvinění, podněcování či schvalování trestného činu? I některé „extremistické“ verbální trestné činy): Zde by podle mě bylo přiléhavější podřadit tyto činy pod legitimní cíl „předcházení nepokojů a zločinnosti“. Máme zde ale podobný problém jako u nestrannosti a autority soudní moci – čl. 17 LZPS tento legitimní cíl nezná…
3] ad argument systematikou TZ: Vámi uváděnou pasáž (str. 33) jsem si vyložil poněkud jinak - přinejmenším jako podpůrný argument ve prospěch podřazení "nestrannosti a autority soudní moci" pod "veřejnou bezpečnost". Ale máte pravdu, že v postu jsem to poněkud zjednodušil – za což se omlouvám.
4] ad “restaurace” úmyslu zákonodárce: I když nejsem žádný textualista, s “restaurací“ úmyslu zákonodárce v NEPROSPĚCH základních práv (navíc jdoucí proti výslovném znění LZPS) bych byl velmi opatrný. Krom toho zde máme další problém – kde vzít oporu pro tvrzení, že zákonodárce měl na mysli právě TENTO úmysl?
5] ad „Úmluva stanoví podrobně to, co stanoví Listina stručně“: Podle mě nelze vycházet prima facie z premisy, že ústavodárce hodlal omezit základní práva ve stejné míře jako EÚLP. To vede k bagatelizaci LZPS (na kterou upozorňuje Jirka Kmec) a navíc je to v rozporu s čl. 53 EÚLP (akorát si tento rozpor nechceme přiznat „natvrdo“, tak ho obcházíme pomocí interpretace). Konečně, máme tu argument in dubio pro libertate.
Aby nedošlo k mýlce, Vaši knihu o svobodě projevu považuji za to nejlepší, co bylo o této problematice v ČR napsáno. V této souvislosti jsem se chtěl zeptat, zda-li nechystáte její druhé vydání.
Ad všichni diskutující:
[a] Podle mě je nutné rozlišovat mezi „nestranností“ a „autoritou“ soudní moci. S omezením svobody za účelem zachováni nestrannosti soudní moci nemám problém (s odkazem na čl. 36 LZPS či čl. 82 Ústavy, podpůrně i přes čl. 1 Ústavy zakotvující koncept „právního státu“). S omezením svobody za účelem zachováni autority soudní moci ale ano – pro toto omezení nenacházím žádnou oporu ani v LZPS ani v Ústavě.
[b] S odstupem času mi přijde, že Ústavní soud udělal v nálezu Pl. ÚS 36/01 to nejhorší, co mohl. Ústavní soud mohl: (1) novelu Ústavy posvětit, tak jak byla; (2) shledat novelu v části týkající se postavení mezinárodních smluv o lidských právech protiústavní (a la Melčák); (3) zachovat referenční kritérium lidskoprávních mezinárodních smluv pro Ústavní soud pouze formou „mezinárodně vstřícného výkladu Listiny“ (to co navrhuje M. Bartoň); (4) konstatovat, že lidskoprávní mezinárodní smlouvy zůstávají referenčním kritériem pro Ústavní soud (o to ostatně Ústavnímu soudu šlo…), nicméně nejsou součástí ústavního pořádku (to bych preferoval já); (5) „konstitucionalizovat“ EÚLP (to ÚS učinil v nálezu Pl. ÚS 36/01). Tím, že si Ústavní soud vybral pátou variantu, totiž v podstatě novelizoval Ústavu pomocí „ústavněkonformní interpretace“ a jednal tak jako „pozitivní ústavodárce“ (sic!). Tato novelizace je však nedomyšlená (jako mnoho nálezů ÚS) a bude způsobovat v budoucnu velké problémy. Jediným řešením, které by připadalo v úvahu, je novelizace Ústavy podle varianty (4). To by snad Ústavní soud neshodil, i když člověk nikdy neví…
Není mi úplně jasná vazba, mezi v postu uvedeným příkladem a nálezem Pl. ÚS 36/01. Skutečně tento příklad ukazuje, „že konstitucionalizací Úmluvy naopak došlo (resp. mohlo dojít) ke snížení ochrany základních práv a svobod v substantivním slova smyslu“?
Zdá se, že mezi diskutujícími je všeobecná shoda, že používání limitujících klauzulí Úmluvy nad rámec Listiny je špatně. Za to ale nemůže Úmluva, která to výslovně zakazuje v čl. 53. Nepřijde mi, že opomíjení čl. 53 ústavním soudem nějak vyplývá z nálezu Pl. ÚS 36/01. Pokud je podle nálezu Úmluva součástí ústavního pořádku, tak předpokládám že i se svým čl. 53.
Navíc myslím, že Davidem navrhovaná alternativa k Pl. ÚS 36/01, tedy „konstatovat, že lidskoprávní mezinárodní smlouvy zůstávají referenčním kritériem pro Ústavní soud …, nicméně nejsou součástí ústavního pořádku“ a zrovna tak vlastně i alternativa ad 3) by takovému postupu ÚS nezabránila. Pokud by ÚS chtěl opominout čl. 53 Úmluvy tak by to zrovna tak mohl udělat „mezinárodně vstřícným“ výkladem čl. 17 Listiny s použitím čl. 10/2 Úmluvy.
Pokud jde o otázku v závěru ad)1, tedy premisu, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený Listinou, je nepřípustná, tak bych odpověděl, že to záleží.
V postu popisovaném příkladu zřejmě ano. Ale představme si třeba kauzu von Hannover v Česku (ESLP, stížnost č. 59320/00). Předpokládejme, že v rámci Listiny, obdobně jako v německé ústavě, by se dala přednost svobodě projevu. Tím by však došlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Jedna z možností jak z toho ven by byla přímá aplikace Úmluvy, která by zde měla aplikační přednost před Listinou. Pokud bychom neměli Pl. ÚS 36/01, tak bychom museli přistoupit k výkladu Listiny v souladu s Úmluvou. Což neříkám, že by nešlo, ale je to složitější než když máme Pl. ÚS 36/01.
Mimochodem implementace rozsudku von Hannover v Německu není úplně bez těžkostí. Před ESLP je nyní nová stížnost stejné stěžovatelky v obdobné věci a nedávno byl hearing.
Michal Bartoň:
ad David Kosař:
Ad 1) Rozumím Vašim argumentům, jen asi nepřisuzuji takovou váhu jak počtu vyjmenovaných legitimních cílů v obou srovnávaných ustanoveních (Úmluva jich má až 11 podle toho, jak to budeme počítat, Listina jen 5), tak jejich přesnému jazykovému srovnání. Tj. čl. 10 Úmluvy sice nehovoří přímo o „veřejném pořádku“, ale zakotvuje např. legitimní cíle v podobě „předcházení nepokojům a zločinnosti“. Což je dle mne součást něčeho, co bychom mohli veřejným pořádkem nazvat. Tj. pokud dovozuji možnost ochrany veřejného pořádku (jako součást veřejné bezpečnosti) též v rámci v čl. 17, tak nikoli jako vytvoření nového důvodu pro omezení svobody projevu, který Úmluva nezná, nýbrž spíše jako snahu výkladem dovodit, že hodnoty, které Úmluva nazývá „přecházení nepokojům“ či „přecházení zločinnosti“ či „ochrana autority moci soudní“ jsou hodnoty, které chrání i Listina, pouze je nevymezila natolik kasuisticky, nýbrž obecněji. Tj. nechci restaurovat vůli tvůrců Úmluvy, nýbrž spíše její pomocí vyložit i Listinu, tedy vyjít z toho, že při formulaci Listiny byla Úmluva bezesporu jedním z inspiračních zdrojů a je tedy otázkou, zda bylo úmyslem tvůrců Listiny opravdu stanovit výrazně nižší souhrn důvodů pro omezení svobody projevu (jak by to ze samotného počtu vyjmenovaných legitimních cílů mohlo plynout), nebo spíše stanovili „zhruba totéž“ pouze jinými slovy, i když možná ne ve zcela totožném rozsahu (viz 5).
Uznávám, že jde o nejednoznačnou otázku a diskusi i Vaši argumentaci rozhodně vítám.
ad 2) Souhlasím. Uvedený příklad jsem zmínil právě jako příklad toho, že existuje řada omezení svobody projevu, u kterých budeme taktéž obtížně hledat v Listině výslovně zmíněný legitimní cíl pro omezení. Přesto však nepovažuji za problém, najde-li v případě zpochybnění ústavnosti těchto trestných činů Ústavní soud onen legitimní cíl přímo v čl. 17 odst. 4 a opět mi vychází pouze veřejná bezpečnost, popř. zprostředkovaně též ochrana práv třetích osob. Jiným problémem je pak otázka „nezbytnosti omezení“ při každé jednotlivé aplikaci.
ad 4) Opět souhlas. Rozšiřující výklad omezujících důvodů v neprospěch ústavně zaručené svobody je nežádoucí a nebezpečný. To mohu podepsat. Zde musíme samozřejmě zachovat argumentační pozici, že nedovozujeme žádný nový legitimní cíl pro omezení svobody projevu formou analogie, ani že nejde o nějaký extenzivní výklad některého z výslovně uvedených legitimních cílů, ale že pod rozsah v Listině uvedeného pojmu (např. veřejná bezpečnost) dané omezení prostě spadá, resp. že takto to tvůrce zamýšlel. Nějakou objektivní oporu pro dané tvrzení budeme hledat samozřejmě těžko, jde o klasický spor mezi subjektivním historickým výkladem („takto to mysleli, když to psali“ – např. odkazy na důvodovou zprávu či parlamentní diskuse) a objektivním teleologickým výkladem (racionální normotvůrce přece musel i tento legitimní cíl zohlednit). Tím se vracím k tezím již uvedeným výše, tj. že onen racionální ústavodárce musel při zakotvení svobody projevu zohlednit též limitaci svobody projevu např. v zájmu ochrany důstojnosti soudního jednání pokud jde o verbální ataky vůči soudcům při jednání. A pokud dojdeme k závěru, že je zohlednil (z hlediska cíle a smyslu limitace svobody projevu), tak tam ten cíl někde je, bez ohledu na slovní vyjádření. Odpověď může dát pouze ÚS (pokud daná otázka přijde na přetřes), neboť ten autoritativně interpretuje, co dané pojmy v čl. 17 odst. 4 vyjadřují a jaký je jich rozsah.
ad 5)
Máte pravdu, že nelze prima facie vycházet z toho, že ústavodárce hodlal omezit určité právo zcela shodně jako je tomu v Úmluvě. Tj. je docela možné, že Listina chrání svobodu projevu více než Úmluva (resp. u odst. 3 – výslovný zákaz cenzury - je to téměř jisté). Ale to bych asi posoudil jednotlivě v případě reálné kolize účelů (např. posouzení ústavnosti uložení pořádkové pokuty soudem za nevhodné projevy při jednání soudu), nevylučoval bych ochranu určitého legitimního cíle a priori jen proto, že nemá své jazykové vyjádření obdobné tomu, jaké je v Úmluvě.
Michal Bartoň:
ještě dodatek k druhému komentáři D. Kosaře:
ad a)
Pokud jde o omezení svobody projevu za účelem zachováni autority soudní moci, pro který nenacházíte oporu ani v Ústavě, ani v Listině, lze zmínit již uváděný příklad pořádkové pokuta při soudním jednání. Nemáme moc na výběr. Buď je toto omezení protiústavní, nebo uvedenou oporu v Listině či Ústavě musíme najít (jsme opět u teleologického objektivního výkladu). Kloním se k tomu, že opora zde je (resp. musí být) a snažil jsem se ji vyvodit z čl. 17 odst. 4, ale možná někdo najde argumenty i jinde. Představa, že je daná úprava protiústavní, se mi nějak příčí. Autorita soudu zejména při jednání samotném je dle mne významná hodnota, která musí mít ústavní ochranu i za cenu částečného omezení svobody projevu. Třetí cesta podle mne není.
Onen cíl ochrany autority moci soudní oprávněně dráždí nejen Vás zejména v kontextu jeho využívání, resp. nadužívání ze strany ESLP pro ochranu osobnostních práv soudců. Tudíž např. nepřebírání této judikatury ze strany ÚS (a tedy vyšší standard ochrany) by bylo zcela legitimní. Ale jde o to, abychom s vaničkou nevylili dítě. Tj. omezení svobody projevu z důvodu ochrany autority moci soudní nemusí souviset jen s civilními spory na ochranu osobnosti soudců, nýbrž právě např. i s uvedeným příkladem pořádkové pokuty a zde je podle mne omezení na místě.
ad druhé vydání knihy)
Díky za vlídná slova:-). Druhé vydání nechystám. Koncepci publikace (vazba na právní řád ČR) jsem opustil, ale podařilo se mi po letech snahy dát konečně dohromady novou publikaci pojímající téma více obecně a nadčasově - Svoboda projevu: principy, garance, meze, Leges, 2010.
Davide, post podle mne vznáší docela zásadní otázky, ale nejsem si jistý, zda sis k nastínění problému vybral ten nejvhodnější podvozek. První odstavec druhé části vyvolává dojem, že ÚS přitakává omezení svobody projevu s odkazem na Úmluvu. Obávám se ovšem, že prezentuješ judikaturu ÚS (resp. čtyři rozhodnutí zmíněná v úvodu druhé části) trochu zavádějícím způsobem.
Ze všech čtyř rozhodnutí ÚS posvětil omezení svobody projevu v jediném případě. Jsem přitom přesvědčený, že toto omezení by obstálo, i kdyby se ÚS neodvolal na princip ochrany soudní moci v Úmluvě – Tvé kritice v tomto případě přitakávám potud, že spojení ochrany osobnostních práv daného soudce bylo nevhodně smíšeno s argumentací Úmluvou. Znovu ovšem opakuji, že sama existence soukromých práv dotčeného soudce v daném případě zřejmě omezení svobody projevu odůvodňovala (což lze mimochodem dovodit i ze zmínky ÚS v nálezu IV. ÚS 23/05 odst. 51).
Ve třech zbývajících rozhodnutích ÚS sice obecně deklaroval zvýšenou ochranu práv soudní moci ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, ovšem jedním dechem dodal, že tato zvýšená ochrana musí být spojena se zvýšenou tolerancí a velkorysostí a (přes onu obecnou deklaraci) ochranu v konkrétním případě nepřiznal, resp. ji přiznal svobodě projevu.
Myslím, že Tebou zmiňovanou judikaturu ÚS lze vykládat přesně opačně, než k čemu její zařazení v postu směřuje. Jinými slovy, ÚS s obecně deklarovanou zvýšenou ochranou (a zde s Tebou souhlasím v názoru, že v rozhodnutích tato deklarace nebyla na místě) spojuje zvýšenou míru tolerance, která se zdá být v konkrétní aplikační praxi ÚS podstatnější než ona ochrana nezávislosti a nakonec směřuje jednoznačně ve prospěch svobody projevu. Vzhledem ke způsobu použití mám pochybnosti, zda se v oněch třech případech skutečně vůbec jednalo o přímou aplikaci článku 10 odst. 2 Úmluvy, kterou ÚS zjevně obecně připouští, ale s výjimkou jediného z Tebou citovaných případů (kde navíc byla zbytečná) ji (v důsledku dovození povinností souvisejících se zvýšenou ochranou, které tuto ochranu v podstatě negují) v konkrétních případech naopak odmítá.
Mé pochybnosti vztahující se k Tebou citované judikatuře ÚS se pak částečně přenášejí i k třetímu odstavci druhé části postu. Svoboda projevu totiž byla omezena pouze v jednom z Tebou citovaných rozhodnutí, ve kterém by (znovu opakuji) omezení zřejmě obstálo i bez „vyšperkování“ odkazem na čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Ze zbývajících odkazů pak myslím rozhodně nelze dovodit, že by byl ÚS nakloněn tomu, přiznávat ochranu soukromým právům soudců za použití odkazu na veřejný zájem nebo klást k tíži kritizujícího, že kritizovaný je soudce (spíše naopak, citované judikáty, velmi zjevně např. Píchová, vykládají soudcovskou funkci kritizovaného ve prospěch kritizujícího).
V České republice nevidím snahu o omezování kritiky soudců a soudů a pochybuji, že by se jednalo o reálný problém, tím méně o problém systémový.
Mé výhrady v tomto komentáři samozřejmě nijak nesnižují vážnost debaty o tom, zda je přípustné omezit pouze s odvoláním se na Úmluvu rozsah lidských práv garantovaných Listinou (přikláním se k názoru, že ne), příp. nakolik je v tomto směru vhodná dosavadní argumentace ÚS (byť jsem se neztotožnil s názorem, že by ÚS ve většině citovaných judikátů skutečně práva garantovaná Listinou s odkazem na Úmluvu omezil).
Jan M. Passer
Opravdu "miluji", když lidé, kteří se sami cháou za vědce nectí metody vědecké práce, tedy opírat svá tvrzení o fakta, resp. pokoušet si je elementárně ověřit.
Tvrdím-li, že ÚS ČR aplikuje Úmluvu raději než Listinu, pak
1) není nic snadnějšího než si to ověřit v příslušné databázi.
Např. mě napadá, zaškrtnout si v NALUSu nálezy za poslední dva roky, pak slovo "Úmluva", a podruhé slovo "Listina", a zjistím, že Listina je mnohonásobně nadreprezentována.
Ke stejnému výsledku dojdu, když budu tato slova hledat ve výrocích.
2) je dobré si k věci něco přečíst. Častější aplikace Úmluvy byla dána v prvních letech ústavního soudu tím, že obecné "opinio communis doctorum" v ČR (myslím mimo ÚS), se přiklánělo k restriktivnímu a doslovnému výkladu Listiny (Alexejev. Obecná teorie práva: Jazykovým výkladem rozumíme výklad doslovný), což bylo nepříjemné zejména s ohledem na právo na spravedlivý proces, kde byl čl. 36 odst. 1 a 2 či 38 vykládán jen jako garance zákonnosti procesu, což např. ve správním soudnictví znamenalo jen posouzení, zda bylo rozhodnuto dle zákona. A světe div se, 99,99999% rozhodnutí bylo vydáno dle zákona. Právo na spravedlivý proces přitom v ústavních stížnostech dominovalo (doplňme, že mnoho ustanovení Listiny označovala doktrína jako nevynutitelné "monology zákonodárce).
Za této situace byla argumentace začasté opřena o ˇUmluvu, která disponovala nejen daleko šířeji vymezeným čl. 6 odst. 1, ale i ustáleným výkladovým rámcem. Obávám se, že názor o masové přednostní aplikaci Úmluvy před Listinou reaguje na minulost.
K Davidu Kosařovi a metodám jeho práce se nemá cenu vyjadřovat.
U dr. Kmece člověk jen zatrne, zda se stejnou "důkladností" připravuje podklady pro hájení pozice ČR u ESLP. A u Jiného práva si člověk povzdechne, že ostýchavost k faktům se stává metodou práce, neboť nepožaduje po autorech, aby svá tvrzení doložili oporou ve faktech nalézajících se v široce přístupných databázích. Ale jako názorový blog razící konkrétní doktrínu na to má Jiné právo samozřejmě právo.
L. Rychtařík
ad Rychtařík : pokud zkoumáte preference (Listina vs. Úmluva) , musíte porovnávat nikoliv výskyt dvou pojmů obecně, ale jen potud, pokud přichází do úvahy alternativně. I tak to ale vystihuje pouze link, nikoli jeho závažnost (relevanci).
Jinam bych vám doporučoval trochu klidu, mnoho věcí lze sdělit jinak a ne tak primitivně vulgárně. Například lze napsat, že "názor pana Kosaře považuji sice za nesmírně interesantní v porovnání např. s některými novějšími komentáři k zákonu o odpadech, nicméně i tak bych mu doporučoval jeho prolistování, protože brzo osud jeho spisu bude tomuto zákonu přímo podléhat." :-)
Jan Vrchota
1. Ryze teretický problém střetu Úmluvy s listinami signatářských států je již 60 let řešen v čl. 53 Úmluvy ("Nothing in this Convention shall be construed as limiting or derogating...").
2. Podstatou Úmluvy je závazek členských států chránit vyjmenovaná práva: The High Contracting Parties shall secure to everyone within their jurisdiction the rights and freedoms defined in Section I of this Convention". Podobnou základní normou definující obsah základních práv je i omezení Listiny EU pouze na výkon pravomoci EU. Konstitucionalizace těchto závazků v 36/01 nijak nenarušuje základní práva podle LZPS. Že mezinárodní norma garantuje nárok na 50x, neznamená, že vnitrostátní nemůže garantovat 100x. Uplatnění 36/01 proto připadá v opačném případě, kdy mezinárodní norma je k základním právům vstřícnější. Pak nastoupí konstitucionalizovaný závazek členského státu a jeho orgánu Ústavního soudu ochraňovat při kontrole ústavnosti základní práva garantovaná Úmluvou.
3. Ústavní soud otázku tak, jak je představena, meritorně neřešil, proto je nekorektní mu vyčítat, že tak neučinil hypoteticky. Pojem "maintaining the authority and impartiality of the judiciary" však vnímám jako legitimní omezení i podle LZPS, projde-li testem proporcionality.
K Davidovým otázkám (neb obecnější debatu už skvěle vyčerpali Michal B. a Honza K.), byť nikoli popořadě:
Ad 3) Ano, ÚS postupoval i podle mne "bukanýrsky" a čas na přehodnocení jeho nálezu nastal již ve chvíli, kdy byl vydán, otázka je pouze to, který z argumentů proti tomuto nálezu je nejsílnější (můj osobní favorit je, že množina toho, co je "ústavní pořádek", je vymezena v čl. 112 Ústavy a vzhledem k povaze ústavního pořádku jako základního zákona státu by mělo být jasno alespoň v tom, co je jeho součástí, a ne kabalisticky dovozovat, že je jeho součástí vlastně možná ještě něco dalšího).
1) + 2) Není-li (proto jsem předsadil odpověď na otázku č. 3) Evropská úmluva součástí ústavního pořádku, svědčí jí pouze aplikační přednost a Listina s ní má být vykládána toliko konformně (už kvůli čl. 1 odst. 2). Jinak řečeno, v příkladu uváděném Davidem aplikuji Listinu, zjistím, že ochranu nezávislosti soudní moci tam nemám výslovně uvedenu, a má proto (pouze) povahu další hodnoty (zakotvené v čl. 36 odst. 1 LZPS a v čl. 82 odst. 1 Ústavy), s níž musím svobodu projevu vyvažovat. Je nepravděpodobné, že by v takovém vyvažování svoboda projevu prohrála častěji, než by mohla být omezena podle č. 10 Úmluvy (kde je toto omezení výslovně předpokládáno). Může dojít k opačné situaci, že svoboda projevu (díky absenci výslovného omezení v čl. 17/4 LZPS) převáží, přestože podle čl. 10/2 Úmluvy by nepřevážila. V tom ovšem není problém, protože nám podle čl. 53 Úmluvy nic nebrání, abychom poskytli svobodě projevu (jako jakémukoli jinému právu) vyšší standard ochrany.
Problém nastává, pokud premisa ad 1) neplatí, vysvětlení paradoxů plynoucích z respektování nálezu Pl. ÚS 36/01 však přísluší těm, kteří jej hájí, nikoli mně.
Promiňte, zapomněl jsem se podepsat: Občasný blogger v minulém komentáři je Pavel Molek;-)
Ad L. Rychtařík:
Ad 1) Na to Vám odpověděl již Jan Vrchota. Vámi předkládaná empirická „fakta“ mají nulovou vypovídací hodnotu.
Ad 2) Post se nezabývá situací, kdy Úmluva stanoví VÍCE práv než Listina. Váš komentář tudíž není pro tuto diskusi relevantní.
Ad Jan Passer:
Díky za komentář. Moje kontraargumentace je dvojí:
1) Judikaturu ÚS ke kritice soudců lze číst různě. Podle Tebe je to 3:1. Podle mě je to přinejlepším 2:1 (Pl. ÚS 2/10 se netýká kritiky soudců). Obě kauzy, kde se ÚS postavil na stranu svobody projevu (I. ÚS 211/99 a IV. ÚS 23/05), jsou ale hodně specifické. Oba nálezy měly totiž silný „tranzitní podtón“ – v prvém z nich restituční podtón (rozsudky kritizovaných obecných soudů byly navíc již dříve zrušeny Ústavním soudem) a v druhém z nich se jednalo o vyrovnání se s komunistickou minulostí soudkyně Píchové. Krom toho, nález I. ÚS 211/99 je fakt divný – v celém nálezu nenajdeme o čl. 17 LZPS jedinou zmínku (sic!) a ÚS nakonec neshledal uložení pořádkové pokuty v rozporu ani s čl. 10 EÚLP, nýbrž s obecným čl. 95 odst. 1 Ústavy. Navíc je nutné vzít v potaz i relevantní usnesení ÚS, která hovoří proti svobodě projevu (např. III.ÚS 532/04 Moravia Banka). Suma sumárum, judikatura ÚS ke kritice soudců není zdaleka tak „pro-speech“, jak by se mohlo na první pohled zdát, a budeme si muset počkat, jak se Ústavní soud postaví ke kauze týkající se kritiky soudců, jež nebude mít nic společného s vyrovnáním se s komunistickou minulostí.
2) Extenzivní aplikace čl. 10 odst. 2 EÚLP v neprospěch svobody projevu se projevuje v judikatuře obecných soudů (kterou v postu nezmiňuji). Jedná se např. o rozsudek NSS ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 6 Ads 41/2008. Pokud jde o NS, tak lze zmínit např. rozsudek NS ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, který kritice soudců taky není zrovna vstřícný (byť rozsudek NS čl. 10 EÚLP vůbec nezmiňuje).
Jinak post nekritizuje výsledek sporů před Ústavním soudem, ale nepřesvědčivou argumentaci a vyhýbání se podstatnému problému.
Ad Jan Kratochvíl:
Ad „Pokud by ÚS chtěl opominout čl. 53 Úmluvy tak by to zrovna tak mohl udělat „mezinárodně vstřícným“ výkladem čl. 17 Listiny s použitím čl. 10/2 Úmluvy“: Pro mě existuje limit toho, čeho lze dosáhnout konformním VÝKLADEM. Navíc přinejmenším formálně by byl zachován primát LZPS.
Ad Von Hannover: To je pro mě o dost „harder case“. Pokud ale vycházíme z premisy, ze LZPS má ve vnitrostátním právním řádu vyšší právní sílu než EÚLP, tak principiálně nic nebrání ÚS, aby se od rozsudku ESLP odchýlil. O tom, zda zrovna kauza „a la Hannover“ by byla k tomuto kroku vhodným podvozkem, můžeme samozřejmě polemizovat.
Ad vazba mezi v postu uvedeným příkladem a nálezem Pl. ÚS 36/01: Máš do jisté míry pravdu – v původní (delší) verzi postu jsem měl na závěr následující text: V úvahu připadá i alternativní verze vývoje judikatury Ústavního soudu, která může znít následovně. „První“ Ústavní soud ve svém entusiasmu přistupoval k ochraně základních práv poněkud „bukanýrsky“ – tu spoléhal na Listinu, onehdy zas na Úmluvu, prostě co se jevilo soudcům ÚS jako vhodnější – a „druhému“ Ústavnímu soudu se tuto prejudikaturu nechtělo přehodnocovat a tak v ní pokračoval setrvačně dál. Této verzi svědčí i první dva výše citované nálezy (IV. ÚS 154/97 Reflex a I. ÚS 211/99 Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem), které byly přijaty dlouho před nálezem Pl. ÚS 36/01.
Ad Michal Bartoň:
Ad 1+4) Chápu Vaši argumentaci, ale nějak se mi ztrácí rozdíl mezi rozšiřujícím VÝKLADEM limitační klauzule v čl. 17 odst. 4 LZPS a VYTVOŘENÍM nového důvodu pro omezení svobody projevu, který LZPS nezná. Pokud jde o subjektivní historický výklad – lze Vaši pozici doložit nějakou zmínkou v důvodové zprávě či v parlamentní diskusi? Pokud jde o objektivní teleologický výklad, každý má svůj limit, kam až lze zajít pomocí VÝKLADU. V tom se patrně lišíme – nejsem žádný textualista, ale textu Listiny přikládám malinko větší váhu.
Ad a) Pořádkovou pokutu PŘI soudním jednáním lze ospravedlnit i zájmem na zachování nestrannosti soudu (tudíž cíl „zachování autority“ k tomu nepotřebujeme). Větší problém nastane u urážlivého podání. Pokud je takové podání učiněno k dotčenému soudu ještě PŘED vydáním rozhodnutí, tak lze opět svobodu projevu omezit v zájmu zachování nestrannosti soudu. Pokud je kritika soudce PO rozhodnutí věci obsažena v podání k instančně vyššímu soudu, tak zde již důvod na zachování nestrannosti mizí. Jinak řečeno, pokud shledáme zájem na zachování autority soudní moci protiústavním omezením, nevyléváme nutně s vaničkou i dítě; pouze musíme postupovat nuancovaněji.
Ad b)
Díky za tip.
Michal Bartoň:
přece jen ještě reakce
Ad D. Kosař:
Pokud jde o historický x teleologický výklad. Zmínil jsem obě metody spíše jako reakci na Váš dotaz „kde vzít oporu pro tvrzení, že zákonodárce měl na mysli právě TENTO úmysl?“ s tím, že to bude vždy sporná a diskusní otázka už jen z toho důvodu, že je možno odpověď pojmout minimálně těmito odlišnými postupy (skutečný historický zákonodárce nebo ideální aktuální zákonodárce, který však promlouvá vždy ústy interpreta, tj. soudce). Argumentoval jsem ale ve prospěch užití druhé z možností, proto jsem argumenty ve prospěch historického výkladu ani nehledal, ani neužil, ani jim nepřikládám významnější relevanci.
U onoho teleologického výkladu a mé snahy z hlediska účelu dovozovat, zda něco je či není obsaženo v čl. 17 a na základě toho pak vyložit jeho samotný text, jsem si vědom, že každé „předvědění“ či „předporozumění“ interpreta má své meze a skýtá riziko libovůle. Korektivem je např. i tato debata či akademická kritika soudních rozhodnutí. Oblast lidských práv považuji více za soudcovské právo než za klasicky psané právo, řečeno metaforicky - v Listině najdu „obsah knihy“, ale „samotný text knihy“ tvoří soudy, to už je ono case law a může se v čase i měnit bez změny „obsahu knihy“ (teď myslím samozřejmě delší časové etapy). Proto možná kladu menší důraz na přesné jazykové označení oněch pojmů. Je-li možno považovat ochranu autority a nezávislosti justice za ústavní hodnotu (domnívám se, že ano), pak může být využita též jako hodnota kolidující s výkonem některých ústavních práv, včetně svobody projevu. Je legitimní diskusí, kterými články lze lépe argumentovat (zda jen čl. 17, nebo jen čl. 36 či 82 Ústavy, popř. 17 ve spojení s 36 a 82 apod.).
Ano, některá omezení lze dovodit jenom z ústavních záruk „nestrannosti soudní moci“ zmíněných explicitně, aniž využijeme argument ochrany „autority soudní moci“, chceme-li je tedy takto striktně oddělovat (Úmluva např. mezi nimi uvádí „and“ nikoli „or“, ale pro výklad Listiny je to nerozhodné). Není podmínkou nestrannosti autorita a podmínkou autority nestrannost? I pokud je chirurgickým řezem oddělíme, nebál bych se přisoudit samotné hodnotě autority justice ústavní dimenzi (jinou věcí je pak její užití v každém jednotlivém případě). Proč se tvářit, že pořádková pokuta při jednání má chránit jen nestrannost nikoli též autoritu soudu? Spíše to vnímám jako ochranu primárně autority soudu, sekundárně též nestrannosti. I soudce uražený při jednání může nadále rozhodovat nestranně (pro zjednodušení ho urazí obě strany sporu stejně intenzivně :-), jeho autorita však bude např. též v očích přítomné veřejnosti či médií snížena. Při určité intenzitě samozřejmě může nastat problém s tím, že se soudce začne navenek jevit (bez ohledu na jeho vlastní vztah ke stranám sporu) jako nikoli nestranný a může nastoupit pochybnost o nepodjatosti (z hlediska vnějšího obrazu soudce). Ne každé snížení autority soudu musí však nabýt intenzity narušení nestrannosti soudu, přesto lze soudce před různými nevhodnými projevy při jednání ústavně konformně chránit.
Možná kdyby neexistoval 10 Úmluvy a tam vymezené podrobné důvody, resp. některá sporná rozhodnutí ESLP ve věcech ochrany osobnosti soudců, tak bychom ústavní dimenzi autority soudů nevnímali natolik kontroverzně, resp. ji vykládali autonomně v rámci Listiny a Ústavy bez podvědomého vlivu podrobného jazykové vyjádření různých legitimních cílů v Úmluvě.
Souhlasím ale s leitmotivem postu i dalších komentářů D. Kosaře, tj. je-li soudy používán tento legitimní v rámci argumentace, mělo by být jasné, zda jej vyvozují přímo z Listiny či Ústavy, nebo až z Úmluvy, protože odkaz přímo na čl. 10 odst. 2 vzbuzuje oprávněnou otázku, zda náhodou není omezováno určité právo více než Listina připouští (což možné není) a na Úmluvu je odkazováno právě proto, že v našem ústavním pořádku daný legitimní cíl pro omezení prostě nebyl nalezen.
Michal Bartoň
Zdá se, že pokud jde o vstupní premisu, panuje všeobecná shoda. Přesto však ÚS, když rozhodoval o poskytování nepravomocných rozsudků, uvažoval, zda zákonná úprava je v souladu s Úmluvou, aniž by docenil, že v Listině to máme jinak. Přesněji: urputně se tváří, že tam je totéž, i když jinak napsáno.
Pokud jde o urážky soudců stejný problém by tu byl, i kdyby problém A neexistoval. Prostě Listina v čl. 17 s tímto důvodem omezení svobody projevu nepočítá. Podobná je situace i pokud jde o ochranu dětí a mladistvých. Tam NSS (zejm. mnoho rozsudků k reality show) i ÚS (jen ve formě usnesení) tvrdí, že svoboda projevu musí ustoupit zájmu na ochraně dětí, přčemž se argumentuje Úmluvou o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny.
Klíčová je podle mě otázka imanentních mezí svobody projevu. Existují nebo ne? Jaký je smysl ustanovení o mezích svobody projevu (17/4)? Říká, že svoboda projevu není absolutní a musí ustoupit jiným právům a statkům a to mj. těm uvedeným v čl. 17 odst. 4? Nebo chrání svobodu projevu tím, že ji lze omezit JEN z těchto důvodů?
Osobně se přikláním k druhé variantě, protože jinak by zvláštní limitační klauzule ztratila svůj smysl.
Hledání opory za každou cenu považuji za nerozumné (proč by pořádková pokuta za urážku soudce v odvolání proti jeho rozhodnutí nemohla být protiústavní?). Nebránil bych se ale novelizaci Listiny. Společenské preference se mění, klidně by tam ochranu dětí a mladistvých mohli přidat.
Možná je to jenom velmi lichá mezinárodněprávní připomínka k rozsáhlé debatě, ale ve svém
čl. 60 EÚLP říká:"Nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou"...Pěkný den
...jde o čl. 53 a ne čl. 60...:), co se předchozí příspěvku týče...
Okomentovat