Mechanizace justice (m-justice)

Děkuji Otcům zakladatelům Jiného práva za pozvánku k hostování. Protože je prosinec nejhektičtějším měsícem v roce a ne každý musí mít během něj prostor a chuť na do hloubky jdoucí existenciálně-právně-teoretické úvahy z oblasti mezinárodního práva soukromého, dovolím si své hostování zahájit informativním příspěvkem o zvažované novince v české justici.

Zatímco elektronizace justice, tj. e-justice, je v plném proudu a aplikace jako ePodatelna, InfoSoud nebo InfoJednání prokázaly svou užitečnost, o mechanizaci justice, tj. m-justici, se toho mezi odbornou a potažmo ani laickou veřejností mnoho neví. Jde přitom o zásadní změnu pro průběh soudních jednání, která do nich vnáší často postrádanou dynamiku a hravost.

Při pohledu na mou fotografii v tomto postu by se mohlo zdát, že jsem podlehl typickému justičnímu klišé a nechal se zvěčnit s váhami jako tradičním ornamentem Spravedlnosti. Taková úvaha je však pravdě velmi vzdálena. Fotografie jen bohužel neodhaluje to, co lze spatřit při místním ohledání zobrazených vah. Jde totiž o váhy mechanické, spojené přes dálkové ovládání s tlačítky na jednacím stole, které plynulým pohybem svých misek nahoru a dolu reagují na vývoj procesní situace v projednávané věci.

Jde o velmi názorný prostředek, který společně s důsledným plněním poučovací povinnosti ze strany soudu oběma sporným stranám jednoznačně ukazuje, jak si ve věci stojí a tím přispívá k předvídatelnosti soudního rozhodování. Řečeno jednoduše, na čí stranu se misky vah nachýlí, ten se může těšit na procesní úspěch ve věci.

Praxe ukázala, že se díky mechanismu vah mohou strany seznámit s tím, jak si ve věci stojí, již při příchodu do jednací síně, kdy na nich soud může demonstrovat svůj předběžný názor na věc. S postupujícím jednáním, stranami snášenými argumenty a prováděním důkazů se pak misky vah mohou vychylovat na tu či onu stranu a účastníci, případně jejich zástupci díky tomu vědí, kdy v jednání přidat a kdy se zase naopak mohou uvolnit.

Konečně m-justice přispívá i k informovanosti laických účastníků řízení o kvalitách jejich zastoupení. Někdy jsme totiž v jednací síni svědky toho, že zástupce strany mluví dlouze a květnatě, aniž by přitom svému mandantovi jakkoli prospěl. Zastoupený laik není s to poznat kvalitu svého zastoupení a v tom mohou mechanické váhy výrazně pomoci. Jestliže se totiž během projevu jeho zástupce misky vah vychylují stále více ve prospěch protistrany, je zřejmé, že je s jeho zastoupením cosi v nepořádku.

Jako osobní postřeh si pak dovoluji dodat, že pohled do radostí rozzářených očí účastníků, v jejichž prospěch se misky vah vychylují, je i pro soudce velmi potěšující a celé to přispívá k pohodové atmosféře v jednací síni.

Je jen škoda, že současná situace se stále dýchavičnějším státním rozpočtem neumožňuje, aby m-justice v podobě mechanických vah vtrhla do všech našich jednací síní již dnes. Není ale všem dnům konec a já věřím, že se stejně jako i jiné skvělé nápady před ní, v justiční praxi nakonec prosadí.

Celý příspěvek

Vánoce Brusel I

Nebohý Michal Petr se po vydařených svatomartinských soutěžních hodech těšil, že jej odřízneme od publikování na Jiném právu, aby měl konečně klid. Neodřízneme, naopak bude mít možnost se k soutěži kdykoliv vrátit jako občasný blogger (To je rafinovaný způsob, jakým se „pánové Jiného práva“ mstí nebohým hostům).

S poděkováním se tak loučíme s listopadovým hostem a vítáme hosta vánočního. Letošní nadílka bude předpokládám především z oblasti mezinárodního práva soukromého a bude ve znamení kombinací různých měst a římských číslic (Brusel I, Řím I, Schengen III, Bělá pod Bezdězem VII. atd.). Pavel Simon působí jako soudce na Okresním soudu v Chebu, a to s krátkými přestávkami, ve kterých si odskakoval na Krajský soud v Plzni. V letech 2008 - 2009 se podílel se na přípravě a realizaci českého předsednictví v Radě EU, a to mj. i jako předseda pracovní skupiny Rady pro projednání Zprávy Komise o aplikaci nařízení Brusel I ve členských státech. Je autorem komentáře evropského mezinárodního práva soukromého, který vyšel v těchto dnech jako součást komentáře OSŘ v nakladatelství C.H.Beck a lektorem Justiční akademie ČR a SR pro stejnou oblast.

Celý příspěvek

Pražský studentský summit

Byl jsem požádán studenty o zveřejnění následujícího inzerátu, a v důsledku svojí nedbalosti tuto informaci dávám dost pozdě, ale snad přece to ještě někomu k něčemu bude. Ve zkratce se jedná o vzdělávací projekt určený studentům českých vysokých škol, kde účastníci simulují v rolích ministrů zahraničních věcí členských států zasedání Rady EU. V rámci jednání se projednávají skutečné právní dokumenty, k tomu probíhají zajímavé diskuze s odborníky, rozvíjí se analytické myšlení a komunikační dovednosti. Více o tomto projektu zde či zde. Uzávěrka přihlášek je již bohužel 6. 12. 2009. Celý příspěvek

Časopis ANTITRUST

Protože mně pánové Jiného práva prozatím zapomněli odstřihnout od možnosti psát, byť krásný měsíc mého hostování již skončil, rád bych ještě místo rozlučky upozornil na nově vznikající časopis ANTITRUST, zaměřený speciálně na soutěžní právo.

Jak jsem uváděl už ve svém úvodním postu, soutěžním právem se zabývá jen relativně omezená skupina právníků, kteří jej však považují za naprosto fascinující, a proto by o něm rádi psali a diskutovali. V "obecných" právních časopisech však zhusta nenacházejí prostor, protože se jedná o příliš úzce profilovanou problematiku.

V listopadu proto bylo vydáno pilotní "nulté" číslo časopisu, který by měl od příštího roku přinášet novinky rozhodovací praxe i úvahy o soutěžní politice; cíle časopisu shrnuje předseda redakční rady prof. Bejček zde, takže se ani nebudu pokoušet je parafrázovat.

Na webových stránkách časopisu můžete získat základní informace a přečíst si články, které byly publikovány v "nultém" vydání.

Celý příspěvek

Co vám může správní orgán

V mých minulých soutěžněprávních postech jsme se dotkli otázek, týkajících se smyslu pokut i možnosti domáhat se náhrady škody. Dnes bych tato témata rád spojil úvahami, jak moc vůbec mohou soutěžní orgány zasahovat do soukromoprávních vztahů.

Jaké dopady má rozhodnutí, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (Úřad) o tom, že určitý podnik určitým jednáním porušil soutěžní právo, na tento podnik, další podniky a na spotřebitele?

Zákaz jednání

Na prvním místě, Úřad takové jednání do budoucna zakáže (§ 7 odst. 1, § 11 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, OHS). Můžeme se asi podivit, jaký význam takový příkaz má – pokud je o určitém jednání autoritativně prohlášeno, že je nezákonné, mělo by se rozumět jaksi samo sebou, že bude ukončeno; v trestním řízení při pokusu o vraždu se v odsuzujícím rozsudku taky neobjevuje příkaz: a mimochodem, už se ho nepokoušejte zabíjet.

Rozdíl se možná může skrývat v pojetí skutku v soutěžním (a vůbec ve správním) právu, a v právu trestním. Pokud by byl v trestním řízení vyšetřován pokračující nebo trvající delikt, byl by jako skutek ukončen sdělením obvinění (§ 12 odst. 11 trestního řádu), a předmětem řízení by byla jen část jednání sdělení obvinění předcházející, která je tedy v okamžiku vydání rozhodnutí již zjevně ukončená. V řízení před Úřadem k takovému „dělení“ skutků nedochází, odpovídající ustanovení se mi ve správním řádu nepodařilo objevit. Pokud tedy posuzované jednání trvá i poté, co bylo Úřadem zahájeno řízení (což se stává velmi často, neboť účastníci řízení zásadně tvrdí, že jejich jednání je zákonné), deklaruje Úřad, že delikt trval až do vydání prvostupňového rozhodnutí; protože v tu chvíli k porušování práva ještě docházelo, vyslovení zákazu v pokračování takového jednání může mít smysl.

Problém ale nastává, pokud je proti takovému rozhodnutí podán rozklad (což se stává prakticky vždycky), a pokud účastníci řízení ve svém jednání i nadále pokračují (což se taky stává), protože zákaz ještě není pravomocný. I když předseda Úřadu později rozhodnutí potvrdí, to nabude právní moci a závadné jednání bude skutečně ukončeno, zůstává tu období mezi dnem vydání rozhodnutí prvního stupně (kde se deklaruje, že delikt trval do tohoto data), a dnem, kdy toto nabylo právní moci, ve kterém sice docházelo k porušování práva, které není rozhodnutím „pokryto“. Bylo by namístě zahájit nové řízení, které by se zabývalo tímto zbytkem? Asi ano, ale není mi znám jediný případ, kdy by k něčemu takovému došlo. A ještě o krok dál: jak vyplývá z Výroční zprávy Úřadu, průměrná délka správního řízení výrazně překračuje rok, přičemž po celou tuto dobu může docházet k pokračování v porušování práva – nebylo by namístě, aby Úřad více využíval svého práva rozhodnout o předběžných opatření (§ 61 správního řádu), a takové jednání již v průběhu řízení zakázal? Takových rozhodnutí ovšem byla vydána jen hrstka.

Neplatnost

Další problém spojený s vydáním rozhodnutí o tom, že určité jednání představuje porušení soutěžního práva, je otázka platnosti smluv, které byly při takovém jednání uzavřeny. Zákon o ochraně hospodářské soutěže deklaruje jednoznačně, že zakázané dohody jsou neplatné (§ 3 odst. 1 OHS), a současně, že týká-li se důvod zákazu jen části dohody, je zakázána a neplatná jen tato část (§ 3 odst. 3 OHS). Zjevně tu, tedy alespoň podle mě, dochází k míchání terminologie soutěžního a občanského práva – soutěžní právo, jako administrativní právo deliktní, může stanovit, že určité jednání je zakázané. Stanoví tak mimo jiné ohledně dohod narušujících soutěž (§ 3 odst. 1 OHS), které mohou, ale taky nemusí být obsaženy ve smlouvách (jak tomu pojmu rozumí soukromé právo); jinými slovy, pojem smlouvy nemá pro soutěžní právo žádný význam. Když si vezmeme jako příklad tzv. zakázané určování cen pro další prodej (tzv. RPM – Resale Price Maintanance), povinnost distributora dodržovat ceny stanovené výrobcem (tedy zakázaná dohoda) bude zpravidla obsažena ve smlouvě o distribuci; na toto smluvní ujednání se pak má zjevně vztahovat výše uvedené pravidlo, že se jedná o ujednání neplatné. Nestačilo by však pro tento závěr ustanovení občanského zákoníku, že neplatný je právní úkon, který odporuje zákonu nebo jej obchází (§ 39 ObčZ)? A naopak, pokud by tato dohoda nebyla obsažena ve smlouvě, ale jednalo by se např. o tzv. jednání ve shodě, kde chybí jakýkoliv dvoustranný právní úkon („uzavření“ zakázané dohody se dovozuje z kontaktů mezi dotčenými podniky, kteří se informovali o svém budoucím jednání a mohou tedy jednat koordinovaně, aniž by se na tom výslovně dohodli), má pravidlo o soukromoprávní neplatnosti takové dohody nějaký význam?

Problém pak může být i v souvislosti se zneužíváním dominantního postavení, kde zákon o ochraně hospodářské soutěže žádné pravidlo o platnosti nebo neplatnosti právních úkonů neobsahuje. Pokud by se zneužívání dominantního postavení realizovalo prostřednictvím uzavírání smluv, znamená to, že tyto smlouvy jsou platné? Anebo jsou neplatné na základě § 39 občanského zákoníku? Jedná se o dosti praktické otázky, které ovšem nemůže řešit Úřad, ale civilní soudy; není mi však známo, že by se k tomu některý soud dosud zřetelně vyjádřil.

Opatření k nápravě

V rozhodnutí, kterým bylo shledání porušení soutěžního práva, může Úřad rovněž rozhodnout o uložení tzv. opatření k nápravě (§ 20 odst. 4 OHS), jejichž účelem je obnovení účinné hospodářské soutěže na trhu; taková opatření se zásadně týkají informační povinnosti a povinnosti změnit určitá ujednání, ať už smluvních nebo interních dokumentů (srov. např. nedávné rozhodnutí ve věci Sdružení pohřebnictví). Pokud by ovšem vedla řízení Evropská Komise, byla by oprávněna rozhodnout nejen o těchto (tzv. behaviorálních) opatřeních, ale i o tzv. strukturálních opatřeních k nápravě (čl. 7 odst. 1 Nařízení 1/2003), spočívající v příkazu ke změně struktury podniku, např. odprodeji jeho části, pokud by samotná tato jeho struktura vyvolávalo riziko opakování deliktu (bod 12 preambule Nařízení 1/2003). Jedná se o mimořádně závažný zásah do chodu podniku, ke kterému Komise, jak vyplývá z její zprávy za poslední "pětiletku", dosud nepřistoupila.

Bylo by něco takového možné i v řízení před Úřadem? Zákon o ochraně hospodářské soutěže mezi behaviorálními a strukturálními opatřeními nerozlišuje, takže by možná bylo lze dovodit, že ano. Na druhou stranu, dikce zákona směřuje k obnovení soutěže, tedy k tomu, aby, jak sám název napovídá, došlo k nápravě, zatímco strukturální opatření u Komise jsou zaměřena spíše preventivně. Domnívám se proto, že dnešní zákon o ochraně hospodářské soutěže strukturální opatření k nápravě spíše neumožňuje.

Naopak nebylo nikdy sporu o tom, že opatření k nápravě nemůže spočívat v povinnosti nahradit škodu, způsobenou porušením soutěžního práva, na čemž se shodli komentáře jak autorů z oblasti advokacie, tak Úřadu i justice. Úřad přesto nedávno vydal rozhodnutí, které, zdá se, povinnost nahradit škodu ukládá. Jde o případ RWE Transgas, ve kterém se jednalo o vykořisťovací zneužití dominantního postavení formou tzv. pohodlného života (quiet life); u této skutkové podstaty jde v podstatě o to, že dominantní podnik zůstává nečinný v situaci, kdy jeho nečinnost působí újmu spotřebitelům, která by mohla být snížena nebo vyloučena, pokud by nečinný nebyl, přičemž by bylo možné po něm takovou aktivitu spravedlivě požadovat. V tomto konkrétním případě byly spotřebitelům – odběratelům zemního plynu účtovány (a vybírány) v důsledku administrativní chyby dominanta zálohy za plyn v nepřiměřeně vysoké výši. Z přibližně 130 000 spotřebitelů, kteří tím byli postiženi, se necelých 50 000 proti tomuto postupu bránilo, a výše zálohy jim byla snížena; u zbylých, necelých 80 000 zákazníků, však dominant ke snížení zálohy nepřikročil, ačkoliv si již byl vědom, že je nepřiměřeně vysoká. Zneužití mělo spočívat právě v této nečinnosti – vzhledem ke zvláštní odpovědnosti dominanta bylo jeho povinností přikročit k nápravě i u těch spotřebitelů, kteří se nápravy sami nedomáhali; protože tak neučinil, vznikla spotřebitelům újma, neboť nemohli disponovat prostředky, které na nepřiměřeně vysokých zálohách odvedli, a jemu naopak neoprávněný prospěch, neboť tyto prostředky měl (až do konečného ročního vyúčtování) k dispozici.

Opatření k nápravě pak spočívalo v povinnosti vrátit tento přeplatek i s úrokem 8 % p. a., a právě tato výše úroku (která měla podle odůvodnění představovat přibližně dvojnásobek úrokové míry u bank) vyvolává nejzávažnější otázky. Je Úřad vůbec oprávněn takto, navíc paušalizovaně, stanovit, jaká škoda jednotlivým spotřebitelům vznikla? Pokud by byla vyšší, mohli by jednotliví poškození žádat u soudu zbytek? A pokud by byla nižší, mohl by u soudu žádat rozdíl naopak dominant? A nebo se vůbec nemá jednat o náhradu škody (odůvodnění rozhodnutí hovoří o „náhradě újmy“, případně „kompenzaci“), a pokud by spotřebitelům nějaká škoda vznikla, jsou oprávněni ji u soudu žádat v celém rozsahu? Domnívám se, že se Úřad tímto rozhodnutím vydal na velmi tenkou půdu, a s napětím sleduji, jak se jeho další praxe vyvine.

Dalším překvapivým krokem bylo, že tato částka zaplacená na „kompenzacích“ byla odečtena z výše pokuty, mimo jiné s tím, že tato částka bude „účastníkem řízení dobrovolně uhrazena přímo dotčeným zákazníkům“. Je snad plnění opatření k nápravě, uloženého ve vykonatelném rozhodnutí, dobrovolným plněním? Ale i pokud necháme stranou tuto tajuplnou formulaci, bude do budoucna politikou Úřadu, že pokud delikvent nahradí škodu, kterou porušením soutěžního práva způsobil, bude mu tato náhrada z výše pokuty odečtena? Pokud by se např. o náhradě škody vedlo řízení u soudu, bude Úřad vyčkávat, jak toto řízení dopadne? A pokud by bylo řízení u soudu ukončeno až poté, co rozhodl o pokutě, byl by připraven řízení znovu otevřít a pokutu snížit, aby postupoval koherentně? A pokud by výše kompenzace přesahovala zamýšlenou výši pokuty, ustoupil by Úřad zcela od jejího uložení?

Hranice mezi veřejným a soukromím právem je dosti nezřetelná; některá rozhodnutí ji však mohou rozmazávat více, než by bylo nezbytné ... Celý příspěvek

Zvláštní číslo časopisu Jurisprudence: rozpouštění politických stran

V nejbližších dnech by se na pultech mělo objevit č. 7/2009 časopisu Jurisprudence. Toto číslo je koncipováno jako číslo monotematické (jedná se celkově již o třetí monotematické číslo časopisu Jurisprudence), tentokrát zaměřené na problematiku rozpouštění politických stran.

Obsah zvláštního čísla je následující:

- Editorial
- Tomáš Blažek: Schmittovské kořeny konceptu obranyschopné demokracie?
- Jan Filip: Návrh na rozpuštění Dělnické strany před NSS
- Aleš Roztočil: Legislativa a judikatura k rozpouštění politických stran v I. republice
- David Kosař: Judikatura ESLP v oblasti rozpouštění politických stran
- Aleš Roztočil, Lina Eidová, Jana Vítková: Komparace právní úpravy postihování nedemokratických politických stran ve vybraných zemích

Níže připojuji úvodní slovo obsahující shrnutí jednotlivých příspěvků (toto úvodní slovo bylo sepsáno speciálně pro JP, takže ho v č. 7/2009 v této podobě nenajdete). Předem upozorňuji, že jde o delší čtení (přinejmenším vzhledem k formátu blogu), takže si v případě zájmu vyhraďte malinko více času než obvykle.

Úvodní slovo ke zvláštnímu číslu

Předkládané třetí zvláštní číslo časopisu Jurisprudence se týká problematiky rozpouštění politických stran. Toto téma stálo donedávna stranou zájmu mainstreamového i odborného tisku. To se však změnilo. A to v souvislosti s činností Dělnické strany a zejména díky (prvnímu a druhému) návrhu na rozpuštění Dělnické strany. V době přípravy tohoto zvláštního čísla nikdo nemohl s jistotou vědět, zda se vláda znovu pokusí o rozpuštění Dělnické strany a kdy tak případně učiní. Okolnosti tomu chtěly, že se tak stalo v nejkratším možném termínu, a tudíž toto číslo může přijít takříkajíc s „křížkem po funuse“. Přesto se domníváme, že i za těchto okolností má vydání tohoto čísla svůj smysl, a doufáme, že si najde své čtenáře. Jednotlivé příspěvky jsou totiž koncipovány za prvé tak, aby byly nadčasové, a za druhé, aby vytvářely ucelený pohled na problematiku rozpouštění politických stran.

Toto zvláštní číslo má následující strukturu. Úvodní článek je věnován konceptu obranyschopné demokracie. Následuje komentář rozsudku NSS sp. zn. Pst 1/2008 (dále jen Dělnická strana I), rozbor prvorepublikové legislativy a rozhodovací praxe a rozbor štrasburské judikatury. Zvláštní číslo pak uzavírá komparativní studie k postihování nedemokratických politických stran. Pořadí článků odpovídá následující „filozofii“: nejprve teoretický základ, poté česká legislativa a judikatura (nejprve ta aktuální a posléze ta prvorepubliková), následně štrasburská judikatura (kterou musí český soudce vzít v potaz) a nakonec judikatura zahraničních soudů (která slouží toliko jako inspirace a český soudce ji může, ale nemusí vzít v potaz).

První příspěvek z pera Tomáše Blažka rozebírá koncept „obranyschopné demokracie“, o nějž se opírá (přinejmenším implicitně) v podstatě veškerá novodobá judikatura k rozpouštění politických stran. Tento koncept totiž představuje přesvědčivou politickoprávní oporu pro tak závažný zásah do volné soutěže politických sil (a potažmo demokracie), jakým rozpuštění politické strany nepochybně je. Podstata tohoto konceptu spočívá v tom že demokracie není sebevražedný pakt. Právě naopak, musí být schopna bránit se. Tomáš Blažek ve svém příspěvku detailně zkoumá kořeny tohoto konceptu na pozadí vývoje Výmarské republiky a zejména díla kontroverzního meziválečného konstitucionalisty Carla Schmitta. Z jeho článku plyne mj., že dílo Carla Schmitta je stále aktuální, neboť koncept obranyschopné demokracie má skutečně „schmittovské“ kořeny.

Článek Jana Filipa není pouhou anotací rozsudku NSS ve věci Dělnická strana I, ale plnohodnotným komentářem v duchu anglosaských „case notes“. Obsahuje totiž nejen kritickou reflexi prvního novodobého české rozsudku k návrhu na rozpuštění politické strany (zde pomíjíme řízení, která se týkala „pouze“ vedení účetnictví a podávání zpráv o hospodaření), ale rovněž identifikuje systémové deficity české úpravy rozpouštění politických stran (resp. pozastavení jejich činnosti) a naznačuje cestu, kudy by se česká právní úprava měla (či alespoň mohla) ubírat v budoucnu. Z dalšího obsahu článku lze vyzdvihnout zejména dosud opomíjenou otázku petitu návrhu, která může být nanejvýš aktuální ve věci Dělnická strana II), a upozornění na skutečnost, že zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, se nachází „v zajetí“ prvorepublikové úpravy víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Právě toto prvorepublikové dědictví nás vedlo k tomu, abychom do zvláštního čísla zařadili rovněž příspěvek popisující prvorepublikovou legislativu a rozhodovací praxi. Této úlohy se zhostil Aleš Roztočil, který zpracoval relevantní rozhodovací praxi prvorepublikové vlády a judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu a zasadil je do dobového právního rámce a historicko-politického kontextu. Byť prvorepubliková právní úprava rozpouštění politických stran (resp. její počáteční absence) a fungování politických stran samotných (k tomu rovněž úvod příspěvku Jana Filipa) se od té dnešní do značné míry liší, čtení článku Aleše Roztočila je stále podnětné, a to zejména ve spojení s příspěvkem Tomáše Blažka, neboť krize Výmarské republiky do velké míry předznamenala pád první československé republiky.

Následuje kapitola Davida Kosaře o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k rozpouštění politických stran. Ve skutečnosti se však tento příspěvek věnuje nejen rozpouštění politických stran, ale rovněž pozastavení jejich činnosti a zamítnutí jejich registrace, neboť judikatura ESLP k těmto třem aspektům svobody sdružování je natolik vzájemně provázaná, že ji nelze smysluplně oddělit. Judikaturu ESLP k čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“), který zakotvuje svobodu sdružování, je navíc nutné vykládat s přihlédnutím k čl. 17 Úmluvy, jenž upravuje zákaz zneužití práv.

Pokud jde o kritéria pro rozpouštění politických stran v judikatuře ESLP, jako klíčový se jeví výklad pojmu „nezbytnosti“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy. V kontextu rozpouštění politických stran ESLP při rozhodování, zda rozpuštění dané politické strany odpovídá „naléhavé společenské potřebě“, zkoumá zejména zda existují dostatečné důkazy o tom, (1) že program dané strany vykládaný s přihlédnutím k jednání a projevům představitelů politické strany je v rozporu s pojetím „demokratické společnosti“; (2) že toto riziko ohrožení demokracie je dostatečně bezprostřední; (3) že jednání a projevy představitelů, které jsou zohledňovány v rámci posuzování věci, jsou přičitatelné dotčené politické straně. Přestože lze obecně konstatovat, že standard ochrany politických stran před rozpuštěním je ze strany ESLP poměrně nízký, ESLP shledal rozpuštění politické strany v souladu s Úmluvou pouze ve dvou případech (ve věci Refah Partisi proti Turecku a Batasuna proti Španělsku), přičemž druhý z uvedených rozsudků je zcela čerstvý.

Poslední příspěvek (kolektivní dílo Liny Eidové, Aleše Roztočila a Jany Vítkové) rozebírá zahraniční judikaturu. Tuto komparativní část jsme se vzhledem k omezenému prostoru rozhodli omezit na ty země (Belgie, Francie, Izrael, Německo, Rakousko a Španělsko), které mají aktuální zkušenost s rozpouštěním politických stran a které mají k této problematice judikaturu (a nikoliv pouze ojedinělé judikáty). Dalšími kritérii pro výběr zemí byla geografická a právně-politická spřízněnost (kromě Izraele jde výhradně o evropské demokracie, které jsou členy Rady Evropy) a skutečnost, že judikatura z těchto zemí (s výjimkou Španělska a letitých německých kauz) zatím na rozdíl od východoevropských a tureckých kauz (které jsou částečně rozebrány v příspěvku Davida Kosaře) nedorazila do Štrasburku. Nesmíme však zapomínat, že v oblasti rozpouštění politických stran nám chybí „výstupy“ z řady vyspělých zemí (jde namátkou o Kanadu, Spojené království či USA), které se k této problematice vzhledem k odlišné politické a historické zkušenost neměly zatím možnost vyjádřit.

Pokud jde o kritéria pro rozpouštění politických stran v demokratických „evropských zemích“ (zde si dovolíme Izrael pracovně zařadit do Evropy v širším slova smyslu), můžeme konstatovat, že ani v právní úpravě ani v judikatuře evropských zemí nelze vystopovat obecně akceptovaný standard. K tomuto závěru ostatně dospěla v roce 1999 i Benátská komise. Pokud jde o právní úpravu, některé státy obsahují úpravu rozpouštění politických stran pouze v Ústavě (např. Německo), další státy primárně na zákonné úrovni (např. Španělsko), v Izraeli a Rakousku nelze rozpustit politickou stranou, nýbrž pouze jí neregistrovat nebo jí zamezit účast v jednotlivých volbách (v Izraeli je ale možné politickou stranu zakázat pro podporu terorismu), v Belgii pak neexistuje dokonce žádná legislativa umožňující zakázat či rozpustit politickou stranu. Pokud jde o judikaturu, ta je ovlivněna zejména svým právním základem a historickými zkušenostmi daného státu. Lze ale shrnout, že judikatury k rozpouštění politických stran je vzhledem k výjimečnosti tohoto opatření obecně velmi málo, tato judikatura je navíc často letitá a je otázkou, nakolik se stala či nestala obsoletní (viz zejména případ Německa). Výjimku z tohoto obecného pravidla představuje pouze Izrael a Rakousko, které mají poměrně propracovanou judikaturu, která obsahuje víc než jen jednu či dvě kauzy z relativně nedávného období.

Na závěr tohoto úvodního slova si dovolíme pro čtenáře ve zkratce shrnout odpověď na otázku, k jakým výsledkům vedla kritéria pro rozpouštění politických stran v rozhodovací praxi, tj. v jakých konkrétních případech byla naplněna a kdy nikoliv. Z judikatury zemí pokrytých v tomto zvláštním čísle vyplývá, že rozpouštění (resp. zamítnutí registrace) politických stran lze z hlediska důvodu jejich rozpuštění (resp. zamítnutí registrace) velmi hrubě rozdělit do pěti kategorií:

1] ohrožení územní celistvosti, problém s národnostními menšinami, a/nebo podpora terorismu [Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku; Sjednocená makedonská organizace Ilinden - PIRIN a další proti Bulharsku; Strana svobody a demokracie (ÖZDEP) proti Turecku; Vatan proti Rusku; Herri Batasuna proti Španělsku; Batasuna proti Španělsku (vše ESLP); bulharské a španělské kauzy, většina izraelských kauz; a prvorepubliková judikatura]

2] levicový extremismus – převážně komunistická ideologie [Komunistická strana Německa proti Spolkové republice Německo (Evropská komise pro lidská práva); Spojená komunistická strana Turecka a ostatní proti Turecku; Socialistická strana Turecka (STP) a ostatní proti Turecku; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku; Tsonev proti Bulharsku (vše ESLP); kauza KDP (Německo); a rumunské kauzy]

3] pravicový extremismus – neonacismus, antisemitismus, antipřistěhovalecká a antimuslimská rétorika [kauzy SRP, FAP a NPD (Německo); kauza Vlámský blok (Belgie) a kauza Dělnická strana I a II]

4] náboženství neslučitelné s pluralitní demokracií – např. šaría [Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku (ESLP)]

5] ostatní důvody [Linkov proti České republice (ESLP)].

Celý příspěvek

Konference o Radě Evropy a Evropském soudu pro lidská práva

Dne 3. prosince 2009 se v Brně na Masarykově univerzitě uskuteční konference s názvem „60 let Rady Evropy - 50 let Evropského soudu pro lidská práva". Konference je organizována Centrem pro lidská práva a demokratizaci, které působí v rámci Mezinárodního politologického ústavu v Brně, ve spolupráci s Radou Evropy a Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity.

Cílem konference je vícestranné zhodnocení dosavadní činnosti těchto významných evropských institucí a hledání největších výzev, které na Radu Evropy i ESLP v nejbližších letech čekají. V tomto smyslu bude také konference rozdělena do dvou panelů: Reflexe činnosti Rady Evropy a ESLP a Současné výzvy před RE/ESLP pohledem praxe. Tyto panely budou moderovat Hubert Smekal z FSS MU a ústavní soudce Jiří Mucha, který dříve působil velvyslanec ČR při Radě Evropy.

Mezi účastníky konference budou nejen odborníci na právo z Masarykovy univerzity, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, ale i politologové nebo zástupci nevládních organizací. Na konferenci přijali pozvání například Vít Schorm (vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP), advokátka Klára Veselá Samková, prof. Dalibor Jílek či soudkyně Nejvyššího správního soudu Kateřina Šimáčková.

Ambicí organizátorů konference je nabídnout nejen právní, ale i další pohledy na činnost obou institucí.

Konference se uskuteční 3. prosince 2009 od 13 hodin v aule Fakulty sociálních studií MU (Joštova 10, Brno). Program konference najdete na www.iips.cz.

Celý příspěvek

Vztah OZ a antidiskriminačního zákona

Antidiskriminační zákon (ADZ) zavedl v § 10 možnost domáhat se ochrany před diskriminací, tj. domáhat se ukončení diskriminačního jednání, odstranění jeho následků, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, resp. náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle mne tak v oblasti působnosti ADZ a z důvodů vypočtených v § 2 odst. 3 ADZ představuje § 10 ADZ lex specialis ve vztahu k § 13 OZ. V posledním čísle Bulletinu advokacie 11/2009 mne proto překvapil názor L. Jouzy, podle něhož má diskriminovaný možnost volby, zda postupovat podle § 13 OZ nebo podle § 10 ADZ (s. 33). Podle mne tomu tak není, a pokud se jedná o diskriminaci v působnosti ADZ, nutno postupovat podle § 10 ADZ. Pokud se však jedná o diskriminační jednání mimo působnost ADZ (např. hrubé rasistické nadávky mezi sousedy), nelze postupovat podle ADZ, ale podle § 13 OZ.

Celý příspěvek

Hynek Baňouch: Právnické „listopadové“ dluhy - zbytkové tresty a tak dál ...

Dvacet let po převratu se může zdát, že právníci "mají hotovo". Transformace skončila. Neskončila, ale chtěli bychom tomu věřit, tváří v tvář veletoku nových předpisů. Hotovo nemáme, a ještě dlouho mít nebudeme, v právním řádu je mnoho netransformovaných právních předpisů a např. platný zákoník práce přesvědčivě ukazuje, že nový právní předpis není totéž co tranformovaný právní předpis. Snazší cestu totiž mají předpisy netransformační, resp. předpisy, které odstřižení od přetrvávající tradice socialistického normativního systému činí jen z části. Občanský a trestní zákoník jsou dostatečným dokladem tohoto jevu. Ale o tom psát nebudu, a nebudu ani uvažovat o 17. listopadu, asi bych se opakoval, a koneckonců Komunistické právo v Československu považuji za takové ohlédnutí. Budu se věnovat největší právnické ostudě v oblasti transformace - zbytkovým trestům.

Když Martin Vadas před dvěma lety (či kdy to bylo) promítal v plenární místnosti Nejvyššího správního soudu nesestříhanou verzi procesu s Miladou Horákovou, při následné půlnoční diskusi přítomní historici upozornili na přetrvávající problém zbytkových trestů - a ze všech přítomných (hlav pomazaných i nepomazaných) bylo cítit odhodlání věc změnit. Vzhledem k místu i k charakteristice osazenstva člověk na chvíli propadl pocitu, že vše už se začalo měnit, a tento otřesný doklad netranformace právního řádu a hodnotově pojaté kontinuity práva rychle zmizí. Nezmizel. A když letos ve stejném sále probíhala konference o komunistickém právu, titíž historici téma zbytkových trestů znova zmínili, a téma publikum vlastně nezaregistrovalo. Přitom se v mezidobí nestalo vůbec nic.

Zbytkové tresty jsou záznamy o předchozích odsouzeních z doby mezi lety 1945 až 1989, které dnešní soudy setrvale a tvrdošíjně považují za důsledek minulého kriminálního jednání, a proto s lidmi, kteří takové záznamy mají nakládají jako s kriminálníky. Je tím zastavena cesta k úplné rehabilitaci, a to jak občanské, tak právní. Není možné dosáhnout na odškodnění. A tak dál, a tak podobně.

Z formálního hlediska možná pro někoho vše vypadá v pořádku: trestní jednání nemá nic společného s politikou! Jenže.... Režim měnil v průběhu padesáti let své represivní strategie, a poměrně velmi brzy si osvojil techniku, jak politicky odbojné poddané oddělit od zbytku společnosti. Bylo to překvapivě snadné - stačilo kriminalizovat, tedy podřadit pod možnost trestního postihu jednání, které bylo neodvratně spojené s bojem proti komunistům a jejich režimu. Pak už se hovořilo ne o opozičnících, ale o kriminálních živlech. Co na tom, že šlo o sedláka neplnícího dodávky předepsané státním plánem, které byly od samého počátku (právní terminus technicus "odsampoč") nesplnitelné. Nepomohlo vám tehdy poukazovat na fakt, že komunisty zřízené jednotné zemědělské družstvo má předepsáno sotva polovinu (při přepočtu na jednotku). Jak přesně popsal levicový novinář George Orwell po seznámení se s podstatou sovětského systému: komunisty vytvořené právo má diskriminační povahu a nesnese se s rovností: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější (Farma zvířat, Animal Farm).

Ostatně i v roce 1989 Rudé právo, Československá televize, ale i Mladá fronta či rozhlas informovaly o tom, že demonstrují "kriminální živly".

Zkrátka zbytkové tresty jsou odrazem ideologicky pojaté právní kontinuity (kontinuitu jde pojmout i formálně, a dokonce by takto měla být pojímána - Pl. ÚS 19/93, ale téma oficiální kontinuity a přehlížení četných faktických diskontinuit je na samostatný článek). A proto by měly být zrušeny.

Existence zbytkových trestů je dokladem faktu, že v právu neproběhlo něco jako transformační inventura. Nezrušené zbytkové tresty vznikly jako vedlejší důsledek (patrně nezamýšlený) snahy přísně individuálně posoudit případy kriminálních jednání, za nimiž se mohlo skrývat politicky motivované pronásledování. Panovala obava neosvobodit kriminálníky. Navíc čím méně bylo odhaleno politických procesů zahalených do hávu trestní spravedlnosti, tím menší byl pocit, že ve výkonu spravedlnosti před rokem 1989 nebylo mnohé v pořádku.

Stejně ostudným fenoménem jsou staré sedlácké a živnostnické dluhy vyměřené z likvidačních daní. Znám jednu vitální ženu z jižních Čech, které sice družstvo sebralo stodolu (a družstevní traktor pak jezdil do stodoly přes jejich nevelký dvorek, a tu strhl šňůru i s prádlem, tu do něčeho štrejchl, tu někoho k smrti vyděsil) - inu kulak se musí odhalit, i kdyby nebyl, ale z ostýchavosti (jež byla režimu vlastní) odmítl převzít úvěrový vztah, na základě kterého byla v roce 1946 postavena, takže pantáta těžce splácel majetek, z jehož užívání byl družstvem vyloučen, ještě mnoho dalších let.

Svědomití úředníci ministerstva financí tyto dluhy evidují i dvacet let po převratu, a vymáhají je bez ohledu na náklady. (Pro ty, kdo se rádi bojí doporučuji jako noční můru představu, že dluhy přivádějí na scénu lidé, kteří je spravovali i mnoho let před listopadem.) Obávám se, že ani tento problém nebyl vyřešen. Tak už to s těmito věcmi chodí - politika na ně narazí, upřímně se nad nimi otřese hnusem a slíbí, že je vyřeší - a - slibem vše končí. Politika pospíchá otřást se odporem nad něčím jiným.

Nyní je jsou ale obavy liché. Politicky motivovaná pronásledování či kriminalizaci opozice lze snadno poznat. Historický výzkum pokročil a staví na světlo fakta o otřesném přetrvávání nespravedlnosti. Právníci však odvracejí zrak jinam. Kdyby každý právník, zaneprázdněný prací pro klienta, anebo honící se za čárkami výkonnosti věnoval problému hodinu času, pak problém zmizí. (Ani já jsem v dané věci bohužel nic účinného nepodnikl, a tak jsem si asi před měsícem usmyslel, že napíši tento text.) A je jedno zda judikatorní, nebo legislativní cestou. Ti lidé prožili těžký život, jenž se, co naplat, blíží do finále, a proto si zaslouží, aby jejich štít byl urychleně očištěn. Najde-li se energie a chuť pro státní vyznamenání Karla Gotta, musí se obojí najít i pro spoluobčany, kteří se hned na poprvé nesklonili.

Psáno k 17. listopadu 2009.

Celý příspěvek

Kudy z nudy 2

Aneb skutečná dolce vita mimo Itálii. Jen poslouchejte! Jste pozváni na prestižní univerzitu. Zajistí Vám kancelář "all inclusive" v poklidném místě ve středu metropole a s luxusním výhledem do parku. Bude Vás obskakovat několik administrativních pracovníků, kteří jsou tu jen pro Vás. Dostanete 100.000 USD (ne žádná nula není navíc) na cca 11 měsíců. K tomu bydlení za sníženou cenu (říkejme tomu regulované nájemné) nebo všimné ve výši 20.000 USD za to, že se uráčíte tam přesunout. Složité rozhodování, že? A Vaše povinnosti? Vytvořit "něco hmotného" (something tangible), např. článek, nástřel nové knihy apod. To je všechno? Žádná povinnosti ve výuce? Žádné administrativní povinnosti? Ano, to je všechno. Nic více než "něco hmotného"...


A kde že to dávají? Na Strauss Institute for the Advances Studies of Law and Justice při NYU. A to navíc není všechno. "All inclusive" totiž "U Straussů" znamená opravdu "All inclusive". Jednou týdně "afternoon drinks" (aneb pijte co hrdlo ráčí), dvakrát týdně "afternoon snacks" (aneb je libo paštičku či kaviár). Ale pozor! Očekává se, že u toho utrousíte pár slov se svými kolegy... Pokud je naplánována nějaká prezentace na dopoledne, rozumí se tím automaticky, že brunch je zajištěn (ne nadarmo se v NYC říká, že jedním ze základních atributů dobré adresy je opravdu dobrý "brunch place" v dosahu max. 5 minut). Pokud je naplánována nějaká prezentace na odpoledne, rozumí se tím automaticky, že lunch je zajištěn. Nesnažte se pochopit rozdíl mezi brunchem a lunchem; prostě chálka bude.

Teď už zbývá jediné. Jak se tam dostat? To už je trošku horší. Přihlášky totiž neberou... Oficiální stránky říkají, že fellows jsou vybráni a pozváni ředitelem Straussova institutu, kterým není nikdo než čtenářům JP známý Joseph Weiler, a to po konzultaci s jeho kolegy. Přeloženo do češtiny, musíte být zadobře s Weilerem. Pak už jistě nebude problém splnit ostatní podmínky (trefit se do každoročně stanovované general theme atd.). Celý Strauss Institute je totiž tak trochu "one man show". Nikde to není výslovně napsáno, ale jsem si téměř jist, že Strauss Institute byl kdysi součást "balíčku", na základě něhož NYU přetáhla Weilera z Harvardu. Větší prestiž NYU nabídnout nemohla, peníze taky nejsou všechno (a ani NYU si nemůže dovolit platit všechny stejně jako Dworkina), takže museli Weilera utáhnout na něco jiného. Tak vznikl Strauss Institute. Třeba si ho jednou někdo z Čech zažije na vlastní kůži.

Celý příspěvek

Jan Kysela: Osobní vzpomínka na prof. Vojtěcha Cepla

20. výročí sametové revoluce je poněkud nešťastně provázeno připomenutími pomíjivosti lidského života. V krátké době nás opustili dva z předních členů prvního Ústavního soudu, Vladimír Klokočka a Vojtěch Cepl. S prof. Vojtěchem Ceplem jsem se po delší dobu znal osobně, proto bych chtěl jeho památce přispět malým a značně neutříděným ohlédnutím.

Pomineme-li pražskou fakultu, přišel jsem jako student s právem do styku prvně ve specifickém prostředí právní komise ČSSD. Shodou okolností, ani jedna ze zmíněných platforem nebyla právě proceplovská; v oblibě jej ovšem měl můj učitel prof. Jiří Boguszak. V. Cepla jsem tedy podle jména poznal spíše jako někoho značně problematického co do názorů, formy jejich prezentace, pracovních návyků apod. Mnohým zjevně připadalo jeho chování značně urážlivým.

Prvně jsem jej viděl počátkem roku 1997, když přišel do Senátu navštívit dávného přítele Petra Pitharta. Dojem? Vysoký muž kypící energií, sebevědomím, vtipy… To vydrželo ještě řádku let, kdy býval relativně častým a oblíbeným hostem schůzí senátní ústavní komise a některých jejích konferencí a seminářů. Na některé členy, laiky z regionů, působil jako zjevení. Teprve později se vitalita střetla s nemocí.

Na prvním výjezdním zasedání ústavní komise, které počátkem roku 1999 sloužilo k sumarizaci problémů interpretace a aplikace Ústavy, jsme se seznámili. Ani tehdy ani později mne neurazil, ač dobová ceplovská legenda setkání s V. C. bez urážky vylučovala. Dokonce mi po nějakém diskusním setkání v rámci aktivit Impulsu 99 nabízel doporučení do Michiganu, kam jsem ovšem vzhledem ke kombinaci zápecnictví a pocitu nepostradatelnosti nejel. Vřele jsem ovšem doporučoval jednoho svého kolegu z katedry teorie práva…

Urážení partnerů v hovoru se mi jevilo mít dvě polohy: buď to byla kratochvíle z provokování lidí, k nimž měl blízký vztah a jichž si vážil (na jedné naší schůzi E. Wagnerová, na ceplovských debatních pátcích v jisté míře skoro všichni přítomní – byl jsem ovšem jen na jednom a nebyl jsem terčem), nebo to byla nezvyklá otevřenost, v níž probleskovalo, že právě této osoby si vskutku příliš neváží. Zjevně ovšem existovali i další, lhostejní, indiferentní, neutrální.

Prof. Cepl byl v akademické komunitě občas vysmíván jako kolovrátek: opakoval zhruba tytéž myšlenky. On je nicméně nevyslovoval jako konferenční akademik, nýbrž jako prorok, s velkou naléhavostí, opíraje se o rozsáhlé vzdělání, v němž – pravda – platné právo nebylo korunou. Jeho názory byly promyšlené, v českém prostředí ovšem cize znějící: nejen pro svůj liberalismus s mravními kořeny, v právní oblasti se promítající do snahy omezovat moc ohrožující individuální svobodu, ale také pro čilý kontakt s americkým intelektuálním světem. Na Jiném právu to může vypadat divně, ale Zdeněk Kühn patřil k prvním, kteří k nám soustavněji uváděli autory a doktríny z USA. V 90. letech bychom to našli jen výjimečně, a i proto V. Cepl tak vyčníval.

Ambicí prof. Cepla po mém soudu nebylo působit primárně na právníky, ale na širokou veřejnost. Tomu přizpůsoboval podobu svých sdělení, díky tomu mohl mít svůj rozhlasový pořad, být vyhledáván televizemi atd. Pro novináře se vyznačoval vhodnou kombinací věku, zkušenosti, titulu, srozumitelnosti, charismatu. Zavedl u nás rovněž profesi bývalého soudce Ústavního soudu,v níž se jeho kolegové příliš neangažovali. Mně se tato jeho role zdála možná ještě podstatnější než ta skutečně soudcovská.

Někdy jsme si všímali dílčích nepřesností v jeho slovech, byl jsem ale svědkem „seance“, na níž působil jako guru s velikou autoritou. V tomto kontextu jsou nepřesnosti malichernými.

Právě pro působení na veřejnost hledal spojence a pomocníky, což je u nás trochu problém: právní akademici zhusta zastávají místa spojená se zdrženlivostí ve veřejném vystupování, nebo jsou zdrženliví v naději na získání míst od někoho, koho by se mohlo jejich veřejné vyjadřování dotknout. Proto byli v posledních letech nejkritičtějšími „mediálními“ právníky vinohradský prorok Vojtěch Cepl a Jiří Přibáň z Cardiffu. Jde-li o osobní vzpomínku, nemohu neuvést, že mne prof. Cepl opakovaně pozval do svého rozhlasového pořadu, ba že můj telefon propagoval i mezi novináři. Bral jsem to za výraz uznání, za něž jsem vděčný.

Mluvím-li o působení V. Cepla, nemohu nezmínit studenty. Je velká škoda, že k sobě po jeho návratu na fakultu nenašli cestu. Po mém soudu je to dáno zařazením na katedru občanského práva, jemuž patrně odvykl (myslím ostatně, že na občanské právo se dostal za normalizace jako na obor méně citlivý než byla jeho mateřská teorie práva – můžu se ale plést). V přednáškách o vlastnickém právu si chce běžný student zapisovat komentáře k občanskému zákoníku, nikoliv poznámky k Lockovi, Nozickovi či Richardu Pipesovi, tj. ke vztahům vlastnictví a svobody. Doporučoval jsem využití potenciálu V. Cepla v kursech teorie práva nebo sociologie pro právníky, avšak nevyšlo to.

Stejně tak je škoda, že nepsal. Měl samozřejmě pravdu v tom, že důležitější je číst podstatné texty, než likvidovat lesy psaním těch nepodstatných. Mám ale dojem, že útlou knihu s jeho krédem bychom si zasloužili. V jednom mnou editovaném sborníku je jeho příspěvek (skromně nazvaný „Co je nejdůležitější“), protože byl přepsán z audiozáznamu. Pamětliv toho jsem mu na jaře navrhoval, aby vydal knihu nejvydařenějších rozhovorů – promluv ze svého pořadu. Jemu se nechtělo, třeba se k tomu vrátí ČRo 6 nyní…

Odchází generace těch, kteří čelili osudu v mimořádně vyhrocených desetiletích 2. poloviny 20. století. Kontext je přitom velmi podstatný pro hodnocení osobnosti. Vědom si toho byl R. Dahrendorf, když ve své knize o intelektuálech věrných ideji svobody rozlišuje ty ze svobodného od těch z nesvobodného světa. V. Klokočka i V. Cepl se v jisté fázi svých životů nemohli do jisté míry „nezaplést“, pokud chtěli působit v intelektuálních profesích. Přesto nakonec obstáli a mnohým slouží jako inspirace. Oni odcházejí, my zůstáváme. Lze se jistě ptát, jak my obstojíme v situacích mnohem méně vyhraněných.

Celý příspěvek

Zemřel profesor Vojtěch Cepl

Dnes ráno zemřel v Praze profesor Vojtěch Cepl. Po odchodu profesora Klokočky odchází v krátkém sledu další velký muž, „veřejný intelektuál“ v tom nejlepším slova smyslu.

Profesora Cepla jsem poprvé osobně potkal relativně nedávno, někdy v roce 2004. Potkal jsem ho krátce poté, co jsem se vrátil z Michiganu. Vojtěch Cepl měl k Michiganu velmi osobní vztah, ostatně tam sám na konci 60. let studoval, a po odstranění železné opony v roce 1989 tam opět často jezdil. Ostatně v Michiganu ho mají rádi dodnes, a i toto září, kdy jsem v Ann Arbor pobyl několik málo dní, se mne všichni starostlivě ptali na zdraví pana profesora.

Pamatuji se, že při našem prvním setkání si mne hned "ceplovsky" otestoval, tedy v reakci na nějaký můj podbízivý kompliment mne drtivě zpražil nějakou ironickou poznámkou. Protože jsem o jeho „testování“ už slyšel legendy, byl jsem na to trošku připraven, a odpověděl jsem tak, že jsme si za chvíli už skvěle povídali. Myslím si, že do značné míry byla naše ladění do obdobné vlnové délky dáno tím, že jsme oba dostali náš druhý právnický křest v USA.

Vojtěch Cepl byl neskutečně upřímný a dobrý člověk, který si s oblibou dělal legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe. Často mi říkal, abych méně psal a více četl. Pravdivost tohoto názoru si v dnešní klipovité době, kde se každý vyjadřuje ke všemu bez toho, aby si o věci alespoň něco načetl, uvědomuji čím dále tím více.

Profesor Cepl v poslední dekádě neměl ambici rozšiřovat právnickou literaturu nějakými dalšími spisky, ale upřímně se snažil propagovat základní principy právního státu ve veřejném prostoru, ať již svým pořadem Člověk a demokracie na Českém rozhlase 6, nebo častými rozhovory pro média. Ceplovou filozofií v podstatě bylo, že vše zásadní už v právu napsáno bylo (byť ne v češtině), a nyní je potřeba to napsané srozumitelnou formou komunikovat veřejnosti. Význam rozsáhlého právněfilozofického traktátu o soudcovské nezávislosti nebo strukturních elementech právního státu se může zdát mimořádně důležitý jeho autorovi a několika desítkám čtenářů takovéhoto spisku. Mnohem podstatnější ale je, aby základní hodnoty a principy právního státu byly sdíleny alespoň částí veřejnosti. Jen pokud se tyto principy a hodnoty dostanou z abstraktních a nepříliš srozumitelných právnických učebnic do povědomí lidí, nebudou ku příkladu čeští politici sbírat u veřejnosti body za hrubé napadání ústavního soudu, ale naopak jim takovéto výkřiky u voličů ublíží. Nejdůležitějším garantem právního státu jsou v posledku vždy občané, nikoliv právníci.

Vojtěcha Cepla dlouho trápila zákeřná nemoc. Bojoval však s ní s neuvěřitelnou energií, točil pořady pro Český rozhlas, neustále sháněl hosty do svého pořadu. Občas sice smutně prohodil něco o smrti, za chvíli však už zase plamenně diskutoval aktuální právní a politické (z)jevy, které ho velmi štvaly.

Profesor Cepl neměl v Česku konkurenta ve srozumitelné komunikaci složitých otázek ve vztahu k poučenější laické veřejnosti. Cepl se v českém veřejném prostoru radikálně vymykal z obvyklé představy právníka nebo soudce, který se schovává jen za poněkud nesrozumitelné a rádoby moudré právnické formulace, přičemž za mohutností formy se nezřídka krčí obsah nevalné kvality a invence. Cepl si velmi dobře uvědomoval, že právo v posledku nemá být záležitostí ani majetkem několika mála stovek odborníků, kteří sdílejí určitou profesní hantýrku, ale má být neustále reflektováno a zpochybňováno též ve veřejném prostoru diskusí všech, kteří diskutovat mohou a chtějí. Asi právě proto nám všem bude pan profesor moc chybět.

PS: v posledních týdnech mne v souvislosti s aférami JUDr-gate a Mgr-gate často napadala jedna myšlenka Vojtěcha Cepla. Podle něj je zbytečné nutit studenty sepisovat diplomové práce, které jsou obvykle v tom lepším případě jen nezajímavým kompilátem několika mála českých článků a učebnic. Mnohem lepší by bylo nabídnout studentům alternativu, a to překlady zásadních cizojazyčných právnických statí do češtiny.

Celý příspěvek

Kolektivní žaloby v českém soutěžním právu?

Osoby, kterým byla způsobena škoda porušením soutěžního práva, mají nárok, aby jim byla tato škoda kompenzována. Činí tak však jen naprosto výjimečně, mimo jiné i s ohledem na to, že výše škody v jednotlivém případě bývá nízká; celková suma těchto jednotlivých škod však může představovat velmi signifikantní částku, kterou porušitel práva získal a která mu zůstává. Pomohlo by, kdyby mohli všichni poškození uplatnit svá práva na základě jediné kolektivní žaloby?

V České republice, a v Evropské unii vůbec, je zvykem, že o porušení soutěžního práva rozhodují takřka výlučně specializované orgány – soutěžní úřady. Ty vyšetřující protisoutěžní delikty z úřední povinnosti a jsou za tím účelem vybaveny rozsáhlými vyšetřovacími pravomocemi, jakož i možností ukládat sankce. Jednotlivec, který se cítí porušením soutěžního práva poškozen, se však může obrátit rovněž na soud; ten může rozhodnout nejen, obdobně jako soutěžní úřad, že určité jednání soutěžní právo porušuje, a takové jednání případně zakázat, ale rovněž o povinnosti delikventa nahradit poškozenému škodu. Takové uplatňování nároků z porušení soutěžního práva se nazývá soukromé prosazování (private enforcement).

Právo na náhradu škody těch, kteří byli poškození protisoutěžním jednáním, vyplývá přímo z komunitárního práva, jak potvrdil Evropský soudní dvůr (ESD) v rozsudku Courage a později opět v rozsudku Manfredi. ESD uvedl, že každý má nárok dovolávat se před národním soudem oprávnění vyplývajících z porušení komunitárního soutěžního práva, zejména náhrady tím způsobené škody, a že samotná existence takového nároku posiluje fungování systému vymáhání soutěžního práva v EU, jakož i přispívá k obecné prevenci tím, že již sama reálná vidina povinnosti nahrazovat způsobenou škodu možné delikventy od porušování práva již předem odradí. Žaloby na náhradu škody před národními soudy tedy významně přispívají k zachovávání účinné hospodářské soutěže v rámci EU a podporují převládající, tzv. veřejné prosazování soutěžního práva (public enforcement), kdy porušení soutěžních pravidel odhalují, stíhají a trestají specializované, k tomu určené orgány.

Z rozsudku ve věci Manfredi vyplývají rovněž spodní limity pro náhradu škody, která má být poškozeným poskytnuta: s ohledem na princip efektivity a na právo poškozeného domoci se zadostiučinění je vyžadována plná kompenzace, tedy náhrada nikoliv jen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans) a úroku z prodlení za dobu, kdy takto vymezená částka nebyla zaplacena. Komunitární právo naopak nevylučuje, aby náhrada škody byla ještě vyšší, a zahrnovala tak i prvek „potrestání“ odpovědné osoby (punitive damages), jakkoliv je takový přístup mezi členskými státy EU zcela výjimečný.

Každému poškozenému by se tedy mělo dostat plné kompenzace za újmu, kterou utrpěl. Jakkoliv tento nárok, jak již bylo výše uvedeno, jednoznačně vyplývá z komunitárního práva, komunitární právo již neobsahuje procesní mechanismy, kterými by mohl být zajištěn. Zůstává tak na právních řádech jednotlivých členských států, aby určily soudy, které mají o těchto otázkách rozhodovat, a vymezily pravidla, podle kterých mají postupovat.

Po vydání rozsudku ve věci Courage se začala Komise možností podávat žaloby na náhradu škody zabývat; v roce 2004 publikovala studii o podmínkách žalob na náhradu škody v případě porušení soutěžního práva v jednotlivých členských státech, jejímž obecně známým a často citovaným výsledkem bylo shledání ohromující různorodosti (astonishing diversity) a naprosté nerozvinutosti (total underdevelopment) těchto žalob v rámci EU. Studie rovněž identifikovala několik oblastí, jejichž změny by mohly širší uplatnění private enforcement usnadnit. Na základě těchto návrhů vydala Komise v roce 2005 Zelenou knihu o žalobách na náhradu škody způsobené porušením komunitárního soutěžního práva, a následně v roce 2007 k totožné problematice Bílou knihu, která obsahuje řadu konkrétních návrhů, jaká opatření by měla být na národní úrovni přijata, aby se procesní situace osob dovolávajících se náhrady škody usnadnila.

Východiskem Bílé knihy je konstatování, že současný nedostatečný rozvoj soukromého prosazování je do značné míry dán nejrůznějšími právními a procedurálními překážkami, kterými se uplatňování nároků plynoucích z porušení soutěžního práva řídí, a které vedou k nedostatečné úrovni právní jistoty. Snahou Bílé knihy je tuto právní jistotu zvýšit.

Bílá kniha je založena na třech výchozích principech; prvním a základním z nich je zajištění plné kompenzace újmy utrpěné poškozeným. Druhým principem je, že návrhy na zlepšení, které Bílá kniha přináší, by měly odrážet čistě evropský přístup; mělo by se tak jednat o vyvážená opatření, která čerpají z evropské právní kultury a tradic. Zdůrazněním této zásady má být zajištěno, že výsledkem snahy Komise nebude systém podobný tomu ve Spojených státech, kde je sice pomocí private enforcement řešeno až 90 % všech soutěžněprávních případů, kde jsou však podle řady komentářů žaloby na náhradu škody užívány extensivně.

Mezi nejvíce kontroverzní návrhy Bílé knihy patří snaha o uplatnění nároků velkého množství poškozených osob pomocí kolektivních a reprezentačních žalob. Protisoutěžním deliktem je mnohdy postižena široká supina osob, typicky spotřebitelů, jejichž jednotlivé nároky (škoda, kterou jednotlivě utrpí) jsou nízké, které jsou však významné ve svém souhrnu – kartelovou dohodou týkající se cen mohou být postiženy desetitisíce spotřebitelů, jejichž individuální nároky jsou ale natolik malé, že jednotlivce nemotivují k tomu, aby se jich domáhaly; kartelistům tak ovšem „zbude“ značný neoprávněný prospěch. Představte si kartelovou dohodu producentů mléka, v důsledku které cena mléka stoupne o 15 % (statistické výpočty ukazují, že v důsledku kartelu dochází k navýšení ceny o 13 - 19 %; srov. Connor, J. M., Bolotova, Y. Cartel Overchages: Suevey and Meta-Analysis), což se projeví např. v nárůstu ceny jogurtů; řada z nás sice jogurt pravidelně snídá, a za rok tak může být poškozena v řádu stovek korun, lidé, kteří nejsou velkými fandy soutěžního práva, se však kvůli tomu na soud patrně neobrátí.

Bílá kniha navrhuje zavedení tzv. reprezentačních žalob (representative actions), kde by určité kvalifikované subjekty (různé asociace či orgány veřejné moci), pověřené k tomu obecně nebo ad hoc pro určitý případ, podávaly žaloby jménem poškozených. V takovém případě by účastníkem řízení byl pouze tento subjekt, nikoliv jednotliví poškození, a náhrada škody by byla rovněž přidělena tomuto subjektu, který by ji následně musel nějakým způsobem rozdělit. Jedné se tedy do určité míry o obdobu úpravy, kterou zná obchodní zákoník v oblasti nekalé soutěže, tam jsou však žaloby na náhradu škody vyloučeny, a žalobce může žádat nanejvýš ukončení závadného jednání (§ 54 odst. 1 ObchZ).

Vzhledem k tomu, že tyto kvalifikované subjekty by zřejmě nepodávaly žalobu ve všech případech, se navrhuje rovněž zavedení kolektivních žalob (collective actions) založených na systému opt-in: poškození by se museli výslovně rozhodnout pro účast v takové kolektivní žalobě; nejednalo by se tedy o řešení jako v USA, kdy jsou žaloby podávány jménem všech a jednotlivci mají naopak právo z ní „vystoupit“ (systém opt-out).

Návrh Komise je v detailech navrhovaných opatření skoupý; všeobecně se očekávalo, že Komise ještě během českého předsednictví, nejpozději během podzimu tohoto roku představí návrh směrnice, na základě které by byla Bílá kniha promítnuta do národního práva, dosud však k tomu, zejména s ohledem na odpor některých členských států, především Německa, nedošlo. Postoj České republiky, resp. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl naopak velmi „eurooptimistický“, zavedení reprezentačních i kolektivních žalob podpořil.

Jakkoliv jsou tyto návrhy Komise převratné, je možné i otázat, jestli nezůstávají na půli cestu. Pokud už chceme kolektivní žaloby zavádět, bude dostatečné založit je na principu opt-in, tedy vyčkávat, že se jednotlivý zájemci k žalobě připojí? Skromné zkušenosti např. z Francie a Velké Británie ukazují, že by tomu tak nemuselo být. Ve Velké Británii se k žalobě na náhradu škody způsobené cenovou dohodou při prodeji fotbalových dresů připojilo zhruba 600 z předpokládaných 2 mil. poškozených spotřebitelů, ve Francii v případě dohody mobilních operátorů asi 12 000 z 20 mil. poškozených spotřebitelů. Nejsem si jistý, jestli zde Komise ve snaze "neopisovat od Američanů" nenavrhuje řešení, které by v Evropě nebylo dostatečně funkční.

Zásadnější je však otázka o krok dřívější: umíme si v českém právním řádu kolektivní žaloby představit, navíc pouze ve vztahu k uplatňování nároků z porušování soutěžního práva? A žaloby reprezentační, kde bude žalobce žádat i náhradu škody?

Celý příspěvek

Michal Ryška: To je vražda, napsala aneb Když lékař zachrání život

Motto:

„Lékař zachránil dítěti život. Pro mě je taková žaloba neetická.“

(Primář jihlavské gynekologie obhajující pochybení nemocnice při nezdařené interrupci)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku není a nemůže být vyřešení složité etické otázky, který z myslitelných přístupů k potratům je ideální (je-li vůbec takový). Úkolem postu je toliko vrátit se po již skončené bitvě k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ohledně tzv. wrongful birth žaloby, které před časem vzbudilo značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Michal Bobek si myslí, že Jiné právo takový post i možnou diskuzi k němu unese, tak uvidíme.

Když mi Vojtěch Cepl poslal minulý měsíc odkaz na článek z Hospodářských novin spolu se zprávou, že jsme podle úsudku Vrchního soudu v Praze přiznáním peněz při narození nechtěných dětí oba posvětili nemravnost, odpověděl jsem mu s odvoláním na rozhodnutí olomouckého vrchního soudu, kterým byl brněnský rozsudek potvrzen, že v Olomouci si to nemyslí. Mediálně sledované kauzy právních soubojů "krkavčích matek" s nedbalými lékaři (slovy Matěje Šustera) totiž dopadly (pro Tomáše Němečka možná překvapivě) u obou vrchních soudů zcela odlišně - v Olomouci úspěchem ženy, v Praze jejím neúspěchem (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.

Pokusím se objasnit, proč i jako milující a starostlivý otec obecně nepovažuji v našich liberálních právních a společenských podmínkách uplatnění obdobných nároků žen za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak tento institut konstantně chápou Nejvyšší i Ústavní soud. Budu se přitom soustředit na problematiku interrupcí a pokusím se objasnit, proč byl spor o nezdařenou interrupci rozhodnut v rozporu s míněním citovaného primáře o tom, že lékař svým pochybením zachránil dítěti život. Radek Policar mi jistě může po společné přednášce pro management nemocnic a studenty MBA ve zdravotnictví potvrdit, že i mezi zdravotníky tento argument obecně sdílen není. Abych byl přesnější: z několika desítek lidí působících v oblastech zdravotnictví i práva nepoužil v sále při proběhlé diskuzi k výslovnému dotazu tento argument nikdo z přítomných. Interrupce konaná s cílem, aby byl zachráněn život dítěte, je totiž contradictio in adjecto.

Okolnosti sporu

Žena se žalobou podanou z titulu ochrany osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za újmu vzniklou v důsledku vadného provedení interrupčního zákroku, při kterém v rozporu s učiněnou volbou ženy nedošlo k ukončení nechtěného těhotenství. Původně nechtěné dítě si ponechala a postupně k němu získala citový vztah. Soudem byla s využitím znalce zjištěna pochybení lékaře při provádění zákroku a při bezprostřední kontrole jeho výsledků. Naopak na straně ženy (v době zákroku studentky střední školy bez perspektivního partnera i základních sociálních a materiálních podmínek pro rodinný život) byl zjištěn neodpovědný přístup k otázce předcházení nežádoucího těhotenství a rovněž z její strany došlo k zanedbání stanovených lékařských kontrol po provedení zákroku, k nimž se dostavila opožděně. Mimosoudní řešení nemocnice odmítala a žena tak byla nucena absolvovat náročný soudní spor.

Rozsudkem krajského soudu byla po zohlednění spoluodpovědnosti ženě přiznána částka 80 tisíc z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na soukromí, tj. osobnostního práva (§ 11 obč. zák.) a současně i základního lidského práva ústavně garantovaného (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny s možným přihlédnutím k čl. 15, čl. 31, čl. 32 Listiny). Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala" (viz. Matějem Šusterem uváděné rozhodnutí Rees v. Darlington Memorial Hospital NHS Trust, Velká Británie, House of Lords, 2003). Další složka újmy pak spočívala v intenzivních obavách ženy o vývoj plodu a dítěte po nezdařeném zákroku. Soudem bylo konstatováno, že každý rodič má v tomto směru přirozené obavy o zdárný vývoj potomka a v konkrétním případě musely být obavy ženy po drastickém nepovedeném zákroku nutně intenzivnější.

Rozhodnutí krajského soudu bylo před časem potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci a nemocnice již ženě na základě pravomocného rozsudku peníze dle dostupných informací vyplatila. Lhůta pro dovolání před pár týdny marně uplynula a jedna právní bitva tím skončila.

Češi: Potraty si vzít nedáme

Česká právní úprava umělého přerušení těhotenství je ve smyslu § 27a odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zakotvena v zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dále v prováděcí vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. S účinností od 1.1.1987 upustil český právní systém od konstrukce vytvořené zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, tj. od nutnosti zvláštního povolovacího řízení před interrupčními komisemi a od vázání umělého přerušení těhotenství na důvody hodné zvláštního zřetele. Projednávání před interrupčními komisemi a častá fiktivní konstrukce "důvodů hodných zvláštního zřetele" byly totiž v rozporu s osobnostní ochranou těhotné ženy a jejích blízkých (viz. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha a.s., str. 237).

Prvostupňový rozsudek ve věci nezdařeného potratu vyvolal značnou mediální bouři, v níž zaznívaly hlasy příznivců obdobných nároků (Matěj Šuster, Jiří Havel) i jejich morálních odpůrců (Tomáš Němeček, Jaromír Jirsa) s návrhem na řešení symbolickým odbytným ve výši jedné koruny. Vydání rozsudku i veřejná debata kolem něj se odehrály v České republice, léta Páně 2008, tj. ve státě, který má dlouhodobě uzákoněnou liberální úpravu potratů, což společnost majoritně schvaluje a nesnaží se většinově o změnu. 71 % Čechů je proti omezování práva žen svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství a to, že je potrat vražda dítěte, by napsala pouhá menšina zdejší společnosti (23% Čechů). Češi zkrátka říkají: "Potraty si vzít nedáme." Tuto společenskou situaci aktuálně vystihl i Miroslav Kalousek, když o potratech v souvislosti s odloženými a nyní již pomalu se blížícími volbami prohlásil: "Je to společenská realita upravená zákonem, a ať už si o tom myslíme cokoli, tak rozhodně nechceme zvyšovat frustraci dotčených žen hysterickou předvolební rétorikou.“

Slováci: Potraty nejsou v rozporu s Ústavou

Závěru, že česká zákonná úprava interrupcí obstojí z ústavního hlediska i z pohledu mezinárodních dokumentů, jednoznačně nasvědčuje nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 vydaný ve zcela srovnatelných právních a značně obdobných společenských podmínkách (pravděpodobně dokonce o něco méně pro-choice zaměřených než u nás). Na základě velmi rozsáhlé právní argumentace týkající se i mezinárodních úmluv a evropské judikatury slovenský ústavní soud neshledal, že by potraty byly (s výhradou jediného ustanovení prováděcí vyhlášky) v rozporu s ústavou. Zájemce odkážu přímo na text tohoto rozhodnutí.

Pouze zdůrazním že slovenský Ústavní soud konstatoval, že rozhodování ženy o vlastní duševní a tělesné integritě a o jejích vrstvách, mimo jiné i to, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, je ústavně chráněno. Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení. Jakékoli omezování rozhodování ženy o tom, zda tyto překážky v autonomní seberealizaci míní snášet, a tedy zda v daném stavu těhotenství míní setrvat až do jeho přirozeného ukončení, proto představuje zásah do ústavního práva ženy na soukromí. Tento zásah může být ústavně oprávněný nebo ústavně neoprávněný. Hodnota spojená s ochranou nenarozeného lidského života v pomyslné hierarchii ústavních práv, principů a hodnot nestojí a vzhledem k formě svého ústavního vyjádření ani nemůže stát a priori výše než jiná ústavní práva, principy nebo hodnoty související s problematikou umělého přerušení těhotenství, in concreto právo na soukromí v jeho celostním chápání.

Dobré mravy jako ultima ratio

Korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je obecně chápán jako krajní prostředek (ultima ratio), který nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv a tím i k nežádoucímu narušování principu právní jistoty. Porušenému právu je zásadně nutno poskytnout právní ochranu a lze ji odepřít pouze výjimečně právě s poukazem na institut dobrých mravů. Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.

Podmínkou pro to, aby některé etické zásady a přístupy bylo možno hodnotit jako dobré mravy, je jejich obecné zachovávání a sdílení rozhodující částí společnosti. Závěru, že dobré mravy jsou výsledkem obecného vědomí ve společnosti, jednoznačně odpovídá i judikatura vrcholných soudních instancí - Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dobré mravy interpretuje mimo jiné jako "obecně zachovávané a uznávané zásady" (II. ÚS 249/97 z 26.2.1998), Nejvyšší soud pak vyžaduje, aby byly "sdíleny rozhodující částí společnosti"
(3 Cdon 69/96 z 26.6.1997) s tím, že se musí jednat o "obecně uznávaná pravidla" (30 Cdo 664/2002 z 27.11.2003).

Soudobá společnost je však ohledně etického přístupu k potratům a otázkám s tím souvisejícím přespříliš rozštěpená a nejednotná, než aby bylo možno stanovit pro řešení těchto otázek převažující konsenzus a převládající a sjednocující mravní imperativ. V rámci přirozeného společenského konfliktu se zde mísí (převládající) názory zastávající právo ženy na svobodnou volbu (pro-choice) s názory zdůrazňujícími právo na život (pro-life) v jejich nejryzejších podobách s kompromisními názory v podobě etického schválení potratu toliko v případě některých indikací. Logickým důsledkem pro-choice přístupu k věci (uznání práva ženy na rozhodnutí) je pak přiznání nároku na náhradu škody či újmy ženě, jejíž právo volby bylo zmařeno. Zohlednění pro-life přístupu může mít za existující právní situace z hlediska zákona své místo v konkrétním případě toliko v odepření nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. jako nároku amorálního s tím, že narození každého dítěte je požehnání, štěstí a dar a nikdy nemůže být chápáno jako škoda či újma.

Za dané společenské konstelace by bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské shody. Etický argument, že narození každého dítěte je vždy požehnáním, darem a štěstím, ostatně dogmaticky nerespektuje právním řádem již zvolené řešení kolize práv a zájmů a vychází v tomto směru ad hoc z nesprávných premis. Kolize práv a zájmů mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na ochraně hodnoty nenarozeného života na straně druhé je v českém právním řádu v období prvního trimestru těhotenství, v němž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, jednoznačně řešena ve prospěch svobodného rozhodnutí ženy, které je v rámci práva na soukromý život jako součást osobnostních práv kladeno nad ostatní kolidující zájmy. Z podstaty věci plyne, že žena, která využije svého (ústavně garantovaného) práva a umělé přerušení těhotenství v souladu se zákonem podstupuje, chápe začasté možnost narození dítěte právě jako újmu, které se chce v konkrétním případě vyvarovat, a nikoli jako požehnání, štěstí či dar. S cílem, aby ve své situaci nebyla tímto požehnáním a štěstím obdařena, hradí navíc žena v případech dle § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 66/1986 Sb. příplatek či úhradu za umělé přerušení těhotenství. I při současné úrovni antikoncepce je množství žen, které se pro umělé přerušení těhotenství rozhodnou, v České republice počítáno v řádu desítek tisíc ročně. S vědomím možných výjimek (zejména v podobě zdravotních a eugenických indikací, majících však z právního hlediska své relevantní místo až po skončení prvního trimestru těhotenství) si lze jen stěží představit, že by tyto ženy podstupovaly natolik traumatizující zákrok, jakým interrupce je, a platily za něj případně i příplatkové či úhradové platby, pokud by ve své situaci možnost narození třeba i zdravého dítěte nechápaly právě jako hrozící újmu, které se zákrokem chtějí vyvarovat.

Etické úvahy proto nalezly své místo toliko v rozhodnutí soudu o výši přiznané satisfakce. Jakkoli jsou obecně komparace s částkou 240 tisíc (jednorázovým paušálem dle § 444 odst. 3 obč. zák.) nevhodné, zde bylo ad hoc tohoto limitu využito. Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.

To je vražda, napsala

Zvyšování frustrace nešťastných žen jejich hlasitou skandalizací není namístě (bylo již uvedeno, že stanovisko, dle kterého je potrat vražda dítěte, zastává pouze menšina zdejší společnosti). Za určitých okolností může dokonce nerespektování oprávněných zájmů těchto žen veřejností představovat i další neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených žen, jak dokládá pokračování příběhu Polky Alicje Tysiac. Tato žena byla po úspěchu před Evropským soudem pro lidská práva ve věci újmy způsobené nepovolením potratu při zdravotní indikaci skandalizována polským církevním časopisem, který jí vytvářel mediální stigma vražednice rovné nacistům. Polský soud poskytl ženě právní ochranu, když soudkyně Ewa Solecka ve zdůvodnění rozsudku prohlásila, že katolíci sice smí označovat potrat za vraždu, ale ne ve vztahu ke konkrétní osobě. Když jsme o tom v souvislosti s přednáškami pro studenty brněnské žurnalistiky s Martinem Škopem hovořili, shodli jsme se, že polská soudkyně projevila výrazný smysl pro proporcionalitu a vyváženost.

Závěr

Stát, jenž je dlouhodobě postaven na liberálním přístupu k otázkám potratů, ani společnost, která takové pojetí majoritně akceptuje, nemohou ženě, která byla dotčena ve svém výlučném osobnostním právu, odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama. Při liberální právní i společenské konstelaci by bylo licoměrné vylučovat právní záruky fungování systému v podobě odpovědnosti každého za protiprávní jednání, v daném případě tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení za chybné provedení interrupčního zákroku v rozporu s účelem tohoto zákroku a projeveným přáním ženy. Přiznání symbolické satisfakce ve výši pouhé jedné koruny by nepředstavovalo pro zdravotnická zařízení dostatečný stimul k respektování práv dotčených žen a takový rozsudek by ve vztahu k nedbalosti lékařů postrádal potřebnou informační a preventivní hodnotu. To tím spíše za situace, kdy se zejména pod vlivem mezinárodních dokumentů dřívější paternalistické pojetí vztahu lékař - pacient obecně stále více mění ve prospěch svobodného individuálního postavení a rozhodování pacienta, tj. ve vztah více či méně partnerský.
Celý příspěvek

Great Value Super Saver Deal (Fair Trade Harry Potter)

Život v Itálii přináší problémy. Hlavně když ji člověk musí občas opustit a jet někam jinam. Ač se tedy jak italské aerolinie, tak italské dráhy snaží všechny tuzemce před něčím tak tragickým citlivě ochránit tím, že vlastně v zájmu pomýlených cestujících nepremávají, občas se člověk omylem i někam dostane. Třeba do Anglie. Kulinářský skok z Itálie do Anglie je ale hodně hluboký propad. Nechci zde znovu obehrávat klasickou písničku na téma „zelený páreček a přeškvařeným tukem nasáklé houbičky“ apod. Ono i v Anglii se dá výborně najíst (a to anglické jídlo, podotýkám), ale je to časově a surovinově náročné a v důsledku toho drahé. No a protože v konzumní společnosti dneška nám jde výlučně o kvantitu a cenu a nikoliv o kvalitu, tak jídlo musí být levné a musí ho být hodně. Co se jí je již podružné. Nechci zde ale ani štkát nad tímto ejmerickým importem a kvičet „zpátky do kuchyně“ a navrhovat, že se máte jít objímat s vaším doma pěstěným (bio)čuníkem na balkón. Spíše mě vždy znovu a znovu fascinuje systém kódů, pod kterým se tyto produkty skrývají v obchodech a restauracích. Protože si dovedu představit, že pro jednorázového či pouze občasného návštěvníka Britských ostrovů může neznalost těchto kódů připravit obtížně chvilky, rozhodl jsem se sestavit alespoň krátký orientační slovníček nejpoužívanějších výrazů s jejich překladem.

Value = klíčové slovo u jídelního komerčního výraziva. Každý chce „value“ za své „money“. Takže všude bude inzerováno, že za své money ji fakt dostanete: rozhodně minimálně „good“, ale ve většině případů spíše „great“ či rovnou „mega“, „giga“ atd. „Value“ u jídla ale nemá cokoliv do činění s jeho kvalitou, ale jenom cenou. Takže pokud dosadíme „value“ do příkladů, tak „value bread“ je v překladu „úděsný nafouknutý nežratelný plastik bez chuti za pár pencí, který Vám nejpozději do 3 dnů shnije“.

Brand name = balený potravinářský odpad, na který se přilepí značka určitého řetězce a vydává se to za jídlo.

Super Saver = když je to neprodejné, přebalte to do větších balíků a prodejte. Jakýkoliv dostatečně velký produkt smaže i poslední stín podezření, že je to skutečně, ale skutečně předražené. To samé může existovat v různých dalších variacích, jako „great deal“, „super deal“ apod.

Bio = ty krávy nebyly ani veselé, ani hravě nepobíhaly po pastvinách (nepočítám-li výlet kamiónem na jatka, kde ty, co byly hlavou u mříže, nějaké ty pastviny cestou možná viděly) a nějaký ten zdravotní penicilínek jim asi taky dali, ale do jejich poraženého masa se nevhánělo tolik vody a dalších dobrot, takže to chuťově ještě solidně připomíná hovězí, a proto to stojí čtyřnásobek a má to hezkou zelenou samolepku.

Organic = jiná přezdívka pro „bio“, která znamená, že čerstvá mrkev, která skutečně kdysi byla v hlíně, v mezidobí dvakrát obletěla zeměkouli a zanechala za sebou takovou ekologickou stopu, proti které je hromada nadivoko spálených pneumatik kvetoucí sad růží.

Fair Trade = je-li to naprosto nežratelné, vždy se to můžeme pokusit prodat hrou na city. Hodíme na to tedy nálepku (která to přirozeně odpovídajícím způsobem zdraží) a budeme tvrdit, že při výrobě tohoto produktu nebyli v Asii či Africe vykořisťovány děti. Jemnocitnější hospodyňky a socialisticky vedené instituce to kvůli svému obličeji (volný překlad „image“) začnou kupovat, protože je „přece správné být spravedlivý“. Ve své podstatě je to pouze způsob, jak nechat nebohé děti v Africe a Asii umřít hlady, protože jsme fair a nenecháme je vydělat a kde pak seženou alespoň trochu peněz na jídlo, mi uniká.

Buy British (v české verzi „Klasa“) = obdobná varianty hry na city, na rozdíl od „fair trade“ ale na nacionální cítění a patriotismus. Funguje spíše na muže, proto to lze použít jako vhodný doplněk „fair trade“ pro stejný produkt, aby byly pokryty obě pohlaví. Je ostatně zajímavé sledovat, že v praxi se budou tak jako tak obě nálepky překrývat (jenom národní produkce je fair, že?).

Harry Potter = ten samý trik, akorát pro děti a poněkud mentálně zaostalé jedince, kteří si myslí, že běhat po trávníku v debilním oblečku s koštětem mezi nohama a křičet při spatření koule s křidélkama je normální. Není.

Buy One, Get One for Free = je nám jasné, že si ten odpad nikdo nekoupí, a kdo náhodou ano, musí být potrestán jeho přebytečným množstvím.

Wine drink = barevná voda v lahvi či v Tetrapaku, které bude obsahovat tak nějak 30% skutečného vína a zbytek raději nechci vědět. Pokud tam je více jak 30% skutečného vína, lze již prodávat jako „Château du Tetrapak“ případně „Cuvée de Petbouteille (Grand Cru 2001)“.

Orange juice = označení pro volně plavoucí žluté fleky ropy a syntetická sladidla, které je potřeba zasypat ledem, aby to mělo alespoň nějakou chuť.

Free Re-fill = je nám jasné, že ta naše tekutá syntetika je neprodejná. Proto ji nalijeme do těch, které jsme do našeho podniku dostali, s tím, že si mohou „zdarma“ doplnit x krát předražený nápoj. Samozřejmě se nám to vyplatí.

Special Offer, Deal etc. (též Today´s Special) = ty zbytky mrtvé krávy v kuchyni již začínají kvést a odcházet; chtěli bychom, aby odešly předem a aby nám za to někdo něco zaplatil.

Tak to jenom vybrané pojmy pro základní orientaci po přistání na Britských ostrovech (a bohužel nejenom tam). Jednotlivé slovníkové záznamy pak lze volně kombinovat, čímž pak dávají dohromady nové, netušené rozměry. Tak kupříkladu „Coffee Drink with a Hint of Caramel (Fair Trade)™“ se pak přeloží jako „nadrobno nakrájená a tmavě obarvená sušená řepa, která nechutná vůbec po ničem, ale protože je v ní hodně cukru, tak můžeme předstírat, že je tam náznak karamelu, který je taky sladký, že“? Myslím, že ten náznak karamelu tam budou schopni nalézt pouze ti jedinci, kteří jinak tvrdí, poučeni etiketou, že v tom bílém víně přece jasně cítí ten odstín jemně nalomené větvičky hlohu. No a ti si takové kafe vlastně zaslouží, pozéři, takže nakonec to asi bude přeci jenom ten fair trade.

Celý příspěvek

Listopadová stávka na právnických fakultách aneb mohou být právníci revolucionáři?

V těchto dnech, kdy si připomínáme dvacet let od listopadového převratu, je určitě dobré si trošku zavzpomínat a využít možností, které skýtá Jiné právo, k připomenutí a také k otevření diskuse o průběhu stávky na právnických fakultách. Pokusím se tohoto úkolu (coby nejstarší ze stálých bloggerů) alespoň částečně zhostit. Jelikož jsem si však tehdy nevedl podrobný deník a ohledně řady faktů se mohu mýlit, pokusím se spíše uvést jen několik subjektivních dojmů, které ve mně i po těch dvaceti letech zůstaly. Budu velmi vděčen, když tyto střípky a dojmy doplní či naopak vyvrátí kdokoliv z dalších pamětníků, ať už z řad tehdejších studentů, učitelů či právnické i neprávnické veřejnosti. Zejména budu rád, když zareaguje i někdo z kolegů, kteří zažili stávku na fakultě v Praze, o níž samozřejmě nemohu podat svědectví.

Prvním typickým znakem budoucích právníků v Brně bylo v listopadu 1989 to, že začali stávkovat jako úplně poslední (pominu-li studenty Vojenské akademie Antonína Zápotockého, které však jejich velitelé v kritických dnech prostě zavřeli do učeben a kasáren), nicméně stávkování se jim natolik zalíbilo, že v něm vydrželi nejdéle ze všech. Proč začali právě právníci stávkovat jako poslední? Nabízím dvě možná vysvětlení.

Předně, nelze popřít, že právě právnická fakulta byla jednou ze škol nejvíce prokádrovaných, a to nejen mezi učiteli, ale také mezi studenty. Tvrdím, že ve většině případů v osmdesátých letech rozhodným kritériem pro přijetí na fakultu vůbec nebyly znalosti, nýbrž politická kritéria, klientelismus či korupce. To se samozřejmě naplno projevilo i během stávky.

Druhé vysvětlení spatřuji v tom, jak zaměření určitého vzdělání utváří či dokonce deformuje studenty. Jestliže fakulty, které představovaly nezpochybnitelné tahouny revoluce (v Brně zejména filosofická fakulta a JAMU), začaly stávkovat okamžitě a velmi spontánně a do stávky se zapojili prakticky všichni studenti, snažili se právníci nejprve získat „demokratickou legitimitu“. Pro většinu z nás (mám tím na mysli vznikající stávkový výbor) totiž bylo nemyslitelné a také trošku i neslušné mluvit za někoho jiného, když jsme ještě neznali jeho názor. Proto jsme v pondělí 20. 11. nejprve obcházeli studenty na kolejích a svolali shromáždění na úterý 21. 11. do přednáškového sálu (dnešní kulturní dům Musilka) a sbírali jsme podpisy na petici, kterou se studenti souhlasně vyjadřovali k zahájení stávky. Teprve poté, co počet podpisů překročil nadpoloviční většinu všech studentů, došlo k volbě stávkového výboru a stávka mohla naplno začít. Právníci prostě nezačínají revoluci emotivním výstřelem z Aurory či dobytím Bastily, nýbrž dobře promyšlenou peticí...

Dlužno dodat, že právníci mezi ostatními studenty nebyli nikdy příliš oblíbeni a byli vnímáni možná jako nejvíce konformní s tehdejším režimem. Když se proto v Brně rozšířila informace (s jakou chutí jsme na náměstí Svobody nosili transparent s logem fakulty, používaný během prvomájových oslav, a křičeli „Právníci jsou s vámi!“), že stávkují dokonce už i oni, mělo to podobný ohlas jako vystoupení Karla Gotta na balkónu Melantrichu: když totiž do revoluce vstoupili i opatrní a všemi mastmi mazaní právníci, bylo všem ostatním jasné, že je již rozhodnuto. Ani jsme si neuvědomovali, jakým nezamýšleným symbolem mohou být právníci v revolučních dobách...

Maximální snaha o co největší zdání legitimity byla ostatně přítomna i během všech dalších událostí. Velmi opatrně totiž stávkující studenti na fakultě „přebírali moc“. Jelikož bylo jasné, že vedení fakulty se hned tak s někým nebude vůbec bavit, bylo první setkání formulováno jako „setkání s rozšířeným fakultním výborem SSM“ a teprve postupně se z tohoto neuchopitelného orgánu stal skutečný stávkový výbor (mimochodem i díky této fintě bylo možno pro účely stávky využívat svazácké peníze). Rovněž volba předsedy stávkového výboru byla typicky právnická: byl totiž zvolen nejstarší z nás, který již měl navíc před jménem titul inženýr a zejména byl reformním členem KSČ. Hned zpočátku byly proto cíleně otupeny očekávané výhrady v tom smyslu, že jsou studenti příliš revoluční či apriori antikomunisticky zaměření.

Skutečnost, že v první fázi byl stávkový výbor formálně označen za „rozšířený fakultní výbor SSM“, byla ostatně možná i proto, že řada vedoucích svazáků byla současně tahouny stávky. Opět se v praxi potvrdilo, že mezi masou studentů je vždy pouze úzká skupinka aktivních, a nikoliv náhodou se proto stávkový výbor skládal převážně z organizátorů formálních akcí typu sportovních turnajů, pochodu Brno-Mikulov, brigád apod., a také akcí neformálních - antiplesů, závodů smíšených dvojic BAM, turnajů v mariáši či populárního „flašing medou“.

Od listopadových událostí jsem hluboce přesvědčen o tom, že právníci již svojí přirozeností prostě nejsou uzpůsobeni k tomu, aby iniciovali revoluce. Na straně druhé jsou však výbornými technology moci. To se projevovalo v průběhu stávky např. tím, že studenti na JAMU něco vymysleli, nicméně způsob provedení tohoto nápadu začasté připadl právníkům. Například padl požadavek okamžitého propuštění všech politických vězňů, bylo však namítáno, že vlastně žádní političtí vězni neexistují, protože žádná takováto skutková podstata v trestním zákonu obsažena nebyla. Bylo proto třeba právní terminologií vysvětlovat, že politickým vězněm je třeba i ten, kdo šířil soukromé nahrávky alternativní hudby či samizdaty (a byl odsouzen za nedovolené podnikání) anebo kdo se údajně dopustil tzv. pobuřování tím, že se zúčastnil opoziční demonstrace. Za možná největší praktický přínos právníků Listopadu pak považuji právní poradny, kde studenti vyšších ročníků za aktivní pomoci některých brněnských advokátů poskytovali bezplatné právní rady komukoliv, kdo o to požádal. Rovněž řada výjezdů do různých továren a mimobrněnských obcí byla organizována tak, aby se jich pokud možno účastnil i někdo z právníků. Často totiž na těchto akcích padaly otázky typu: a jak to je s generální stávkou z hlediska zákoníku práce; co si máme představit pod svobodnými volbami; jak máme odvolávat svoje poslance apod. Sebekriticky přiznávám, že jsme na tyto otázky zdaleka ne vždy znali odpovědi, nicméně snažili jsme se alespoň vyvolat zdání, že po právní stránce revoluce nepředstavuje žádný zásadní problém...

Další poznámka se nutně musí vztahovat k našim tehdejším učitelům. Bohužel, nezbývalo nám než závidět kamarádům (zejména) z řad filosofů či umělců, kteří hned od počátku cítili obrovskou podporu a sympatie od mnoha svých vyučujících. Již od prvních dnů, kdy všichni věřili, že jde o úplně všechno a byli přinejmenším přesvědčeni o tom, že riskují (přinejmenším) svoji profesní existenci, totiž na jiných fakultách učitelé poskytovali studentům svoje pracovny, radili jim a sami vytvářeli tlak na zkompromitovaná vedení fakult. Nerad bych někomu křivdil, nicméně na právnické fakultě o podobné podpoře bohužel nemohlo být vůbec řeči. Někteří učitelé vystupovali otevřeně proti studentům, anebo k nám určité sympatie možná i chovali, nicméně nikterak je otevřeně nedokázali projevit a pouze vyčkávali, jak se situace nakonec vyvine.

Jako na čestnou výjimku budiž vzpomenuto na tělocvikáře, zejména na Honzu Urválka a Věru Večeřovou, kteří nám od prvopočátku velmi pomáhali, poskytli nám v rozhodujících chvílích (do vyhlášení okupační stávky) azyl ve svých pracovnách a bylo ihned zcela jasné, na jaké straně barikády stojí. Z dalších učitelů nám pomáhal snad jen Jiří Kroupa, pozdější děkan. Naopak postoj vedení, tvořeného děkanem E. Vlčkem a proděkany M. Špičákem, L. Kubů a M. Pekárkem, byl zcela jasný: úplný distanc od stávky a ochota k omezené komunikaci se studenty, zásadně však vyjímající řešení politických otázek (vítány byly proto spíše otázky typu: „Jak je možné, že někdy na Sušilkách neteče teplá voda?“) a odmítající diskusi s „rozvratnými živly“. Byl např. vysloven zákaz vstupu chartistů na naši fakultu s tím, že pokud tento zákaz bude porušen, veškerý dialog končí. Skutečně se také jednou v aule stalo, že když byl mezi diskutujícími "odhalen" Jan Šabata (s potěšením konstatuji, že JŠ později právě naši fakultu úspěšně vystudoval), vedení jako jeden muž vstalo a opustilo jednání s tím, že je ochotno se vrátit až poté, co chartista odejde z akademické půdy. Dnes již s úsměvem vzpomínám třeba i na to, jak si proděkan Pekárek v průběhu diskuse před polozaplněnou aulou vzal slovo a řekl něco v tom smyslu, že spočetl studenty v sále a ti již nepředstavují nadpoloviční většinu všech a je proto namístě se zeptat, za koho vlastně ještě stávkový výbor mluví a zda stávka ještě trvá. Klopotně jsme argumentovali tím, že ostatní studenti jsou na výjezdech, demonstracích či že mají jinou práci...

Faktem je, že přinejmenším u právníků nelze říci, že by stávkovali všichni anebo alespoň převážná většina. Většina bohužel hned po vyhlášení stávky odjela z Brna a nevím, zda se poté rekreovali na horách, seděli doma a dívali se na televizi anebo zakládali občanská fóra v místě svého bydliště. O to více bych chtěl vyzvednout ty desítky spolužáky, kteří navenek nebyli příliš vidět, nicméně odvedli během stávky rozhodující práci. Jistě, každý si zapamatoval mluvčího v aule, vyjednávače s vedením fakulty, pisatele různých programových prohlášení či charismatického řečníka na výjezdu. Nic z toho by však nebylo možné bez dokonalého servisu, který existoval právě díky „bezejmenným“ dělníkům revoluce: hesla bylo třeba překreslit na plakáty, stávkující studenti se někde museli najíst, výjezd bylo třeba organizačně domluvit, na vrátnici se musely držet hlídky apod. Právě tyto zcela nezištné lidi považuji za to úplně nejcennější, co jsem během stávky poznal. A protože od stávky uběhlo dvacet let, mohu i trošku bilancovat: bývalí spolužáci zažili a stále zažívají velmi zajímavé profesní kariéry. S klidným svědomím však mohu říci, že ti z nich, kteří do stávky naskočili hned na jejím začátku, a to za cenu velkých osobních rizik, a neučinili tak vůbec z nějakých kariérních či ideologických důvodů, nýbrž prostě proto, že je ani nenapadlo stát bokem v situaci, kdy se každý slušný člověk konečně musel ozvat, zpravidla nezklamali ani v budoucnu a jsou z nich mimořádně kvalitní lidé v osobním životě i v právničině. Naopak, o řadě jiných, kteří se do stávky z opatrnosti nezapojili buď vůbec anebo až v době, kdy byl výsledek zřejmý, nezřídka slyším, do jakých kšeftíků se později zapletli a s jakým výsledkem.

Další dominantní vzpomínkou na tehdejší události byla značná naivita a nedostatek fantazie právníků. Když např. padl požadavek, že do jednoho týdne musí padnout ústavně zaručená vedoucí úloha KSČ, argumentovali jsme svým radikálnějším kolegům z jiných fakult tím, že to nejde tak rychle, že legislativní proces má určité fáze, že je třeba zrušit i další navazující ustanovení apod. a vůbec nám tehdy nedošlo, že v revoluci jde prostě všechno a podobnými komplikacemi se není třeba až tak trápit.

Nesporným vrcholem naší naivity byla snaha zjistit, co je vlastně ta tajemná StB a jak funguje. Naše znalosti byly v tomto směru velmi omezené na seriál o majoru Zemanovi, takže jsme měli jen povědomost o tom, že se v určité fázi vyšetřování odněkud vynoří plukovník Žitný, nabitý všemi informacemi a úkolující běžné kriminalisty. Protože oslovení učitelé z fakulty nám v podstatě sdělili, že o žádné StB neví (!), vypravili jsme se pod průhlednou záminkou na krajskou správu SNB na Kounicově ulici, kde tři z nás přijali dva policisté, o nichž jsme se až se značným odstupem dozvěděli, že se jednalo o krajského šéfa StB a o jeho zástupce. Museli z nás mít ohromnou legraci... Byť dodnes mne mrazí z jejich sebevědomí, když např. uváděli něco ve smyslu: chlapci, kdybychom chtěli, dokážeme během okamžiku u veřejnosti diskreditovat celé studentské hnutí. Třeba v tomto trezoru za vámi máme seznam vašich spolužaček, které si přivydělávají prostitucí. Kdybychom jen chtěli...

Není možné psát o Listopadu a nezmínit ohromný společenský étos a fantastickou důvěru, kterou veřejnost ke studentům chovala. Lze poukázat na stovky příkladů, kdy prostí občané přišli na fakultu a darovali studentům peníze, nosili jídlo (později i vánoční cukroví) a v několika případech nám dokonce anonymní lidé přivezli svoje auta a předali klíčky s tím, že až je nebudeme potřebovat, máme je vrátit. Troufám si tvrdit, že této důvěry jsme nezneužívali a přinejmenším v prvních dnech tento étos opanoval všechny stávkující studenty: zavilí návštěvníci osvěžoven řadu týdnů nepozřeli alkohol, vyhlášení studijní absentéři se stali workoholiky a najednou jsem tak začal potkávat i kolegy, s nimiž se střetnout v přednáškovém sále bylo vyloučeno, a naopak řada studentů a především studentek, vzorně si vždy plnící svoje studijní úkoly, najednou z okupované fakulty kamsi záhadně zmizela.

Ze všech důvodů, volně poskládaných výše, považuji měsíc, který jsem mohl před dvaceti lety prožít jako student třetího ročníku právnické fakulty, za svůj vůbec nejhezčí v životě. Věřím, že podobný pocit mají i mí tehdejší spolužáci. Jakkoliv tedy lze uvést tisíce věcí, které se od té doby nepovedly, nenechme si zkazit to nejpodstatnější: žije se nám mnohem lépe a svobodněji než v minulosti a naše děti doufejme už nikdy nedokážou plně pochopit, jak vlastně komunistický systém mohl fungovat.

Přeji všem hezké prožití dnešního svátku svobody!

Celý příspěvek

Kudy z nudy?

Pro ejmerické profesory in spe je určena tato výborná stránka s odkazy a dalšími informacemi. Celý příspěvek

Sylva Žondrová: Vzpomínka na JUDr. Marii Součkovou

Bezesporu mou nejobtížnější úlohou ve funkci asistentky soudkyně JUDr. Marie Součkové byly chvíle strávené nad těmito řádky. Mám smutnou povinnost vyrozumět také čtenáře Jiného práva o tom, že dne 22. října 2009 zemřela JUDr. Marie Součková, předsedkyně sociálně-správního kolegia Nejvyššího správního soudu. Po dlouhém a statečném boji podlehla v Praze v kruhu svých nejbližších ve věku 63 let zákeřné nemoci.

Již začátek právnické kariéry doktorky Součkové byl úzce spjat s justicí. Po ukončení studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a po složení justiční zkoušky nastoupila roku 1975 do funkce předsedkyně senátu občanskoprávního úseku Okresního soudu v Mělníku. Získala zde soudcovské zkušenosti, které považovala za zásadní i během svého budoucího působení na soudech vyšších instancí. V roce 1986, kdy se s rodinou přestěhovala z rodného Mělníka do Prahy, opustila dočasně soudcovský talár a působila ve Federálním ministerstvu práce a sociálních věcí. Zde až do roku 1992 zastávala mimo jiné funkci ředitelky legislativního odboru.

V roce 1992 byla jako soudkyně přidělena k tehdejšímu Nejvyššímu soudu ČR a od roku 1993 pak k nově vzniknuvšímu Vrchnímu soudu v Praze. Tam působila nejprve v občanskoprávním kolegiu, posléze nalezla své uplatnění v kolegiu správním; od té doby ji správní právo provázelo po zbytek profesní dráhy. Navzdory návratu do justice neztratila JUDr. Součková kontakt ani s legislativní aktivitou a byla mj. předsedkyní komise Legislativní rady vlády ČR pro pracovní právo a sociální věci.

Se vznikem Nejvyššího správního soudu na počátku roku 2003 se JUDr. Marie Součková neváhala stát jedním z prvních soudců tohoto soudu, byť to pro ni znamenalo každotýdenní odloučení od rodiny a nutnost zřízení druhého domova v Brně. Pro své bohaté zkušenosti a velmi dobré manažerské schopnosti byla v dubnu roku 2004 při zřízení kolegií Nejvyššího správního soudu jmenována do funkce předsedkyně sociálně-správního kolegia.

JUDr. Marie Součková patřila k činorodým soudcům. Živě se zajímala o soudní život, byla činná i na poli vzdělávacím a lektorském. Z pozice předsedkyně kolegia se aktivně podílela na organizaci školení a seminářů, sama se často účastnila tuzemských i mezinárodních konferencí. V diskusi nikdy neváhala prosazovat svůj, byť třeba menšinový, názor na věc; současně však slyšela i na pádné argumenty druhých.

Významná byla i její publikační činnost zaměřená především na problematiku pracovního a správního práva. Samostatně či ve spoluautorství vydala přes dvě desítky odborných publikací a časopiseckých článků. Zřejmě nejvýznamnějším autorským počinem JUDr. Marie Součkové bylo vedení autorského týmu, jenž v letech 1995 až 2004 zpracoval celkem čtyři vydání tzv. šedého komentáře k zákoníku práce pro nakladatelství C. H. Beck. Již v době nemoci se jako členka autorského kolektivu vedeného prof. Bělinou podílela na vzniku komentáře k novému zákoníku práce, vydaného v roce 2008 týmž nakladatelstvím.

Předmětem publikačního zájmu JUDr. Marie Součkové byly i otázky spojené se správním soudnictvím. Za zmínku stojí např. publikace Správní soudnictví v České republice, vydaná nakladatelstvím Orac v roce 1999, či z nedávné doby Soudní řád správní s judikaturou a souvisejícími předpisy, vydaný nakladatelstvím C. H. Beck v roce 2005, jichž byla spoluautorkou.

Kolegové a spolupracovníci si budou paní doktorku Součkovou navždy pamatovat jako velmi energickou, usměvavou, komunikativní osobnost, s citem naslouchající druhým. Své asistenty vždy obohacovala o mnoho pracovních i životních zkušeností. Volný čas trávila zejména v kruhu své milované rodiny, ráda cestovala či pobývala na chalupě nedaleko Prahy. Nezměrnou vitalitu, životní elán a spoustu plánů neztrácela ani během boje s vážnou nemocí. Odchod doktorky Součkové proto přišel nečekaně a je všeobecně vnímán velmi bolestně. Já osobně jej považuji za ztrátu blízkého člověka. Je mi též nesmírně líto, že mi paní doktorka už nikdy žádný úkol nezadá…
Čest její památce.

Sylva Žondrová

Celý příspěvek

Mimořádné výběrové řízení na obsazení místa právníka v Odboru komunitárního práva

Personální odbor (PERS) vyhlašuje mimořádné výběrové řízení na obsazení místa právníka v Odboru komunitárního práva (OKP) MZV ČR (viz zde).


Co nabízíme?

Práce v mladém dynamickém kolektivu

Možnost podílet se na přípravě vyjádření ČR v řízeních před Soudním dvorem ES (ESD) a v řízeních s Evropskou komisí pod vedením vládního zmocněnce (VLZ) pro zastupování ČR před ESD

Účast na pravidelných meziresortních zasedáních koordinačního Výboru VLZ

Možnost podílet se na vnitrostátním projednávání a implementaci Lisabonské smlouvy, která představuje nový smluvní rámec primárního práva EU

Zapojení do koordinace sjednávání mezinárodních smluv v rámci EU

Možnost sledování aplikace práva ES/EU v praxi a posuzování slučitelnosti vnitrostátní legislativy se závazky vyplývajícími z členství v EU

Další prohlubování kvalifikace účastí na odborných konferencích, seminářích a v rámci diplomatické přípravy na Diplomatické akademii MZV

Po absolvování diplomatické přípravy možnost dalšího kariérního postupu v diplomatické službě

Pro mimopražské uchazeče možnost ubytování v ubytovacím zařízení MZV v Praze-Holešovicích (S ohledem na kapacitu ubytovacího zařízení není možné garantovat ubytování ihned po nástupu pro všechny nové zaměstnance MZV.)

Co požadujeme?

VŠ právnické vzdělání magisterského stupně (příp. studenti posledního ročníku právnických fakult s plánovaným dokončením studia v r. 2009); předchozí praxe ve státní správě, justici či advokacii výhodou

Základní orientace v problematice práva ES/EU a zájem o další vzdělávání v oboru

Znalost AJ na úrovni IV. dle klasifikace MZV (viz Seznam standardizovaných jazykových zkoušek na www.msmt.cz/vzdelavani); znalost dalšího světového jazyka (zejm. FJ či NJ) výhodou

Předchozí absolvování zahraničního stipendijního pobytu / stáže výhodou

Státní občanství ČR

Trestní bezúhonnost

Souhlas s podáním žádosti NBÚ pro získání osvědčení min. na stupeň „Důvěrné“

Nástup do zaměstnání v nejbližším možném termínu (prosinec 2009).

Vyplněný osobní dotazník žadatele o zaměstnání na MZV (ke stažení na www.mzv.cz/kariera) spolu se strukturovaným životopisem v ČJ zasílejte do 23.11.2009 na e-mailovou adresu: pers_sekretariat@mzv.cz (v kopii na okp_sekretariat@mzv.cz) nebo poštou na adresu: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Personální odbor (PERS), Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1.

--------------------------------------------------------------------------------
Celý příspěvek

On-line symposium Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák

níže v postu starší příspěvky symposia, ke kterým je možné diskutovat: 19. října, Zdeněk Kühn: Důvody zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb. | 13. října, Zdeněk Kühn: Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů | 5. října, Jan Wintr: Je možno zjišťovat úmysl zákonodárce výslechem politiků? | 29. září, Milan Bílek: O možných příčinách jednoho záskoku | 23. září, Zdeněk Kühn: Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony prizmatem jeho vlastního nálezu. Část I. | 21. září, Petr Pithart: Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon... | 18. září, Ján Grónský: Přehnal to Ústavní soud? | 17. září, Jan Lasák: Krátká poznámka k virtuální náhradě škody dam Bobošíkové a Volfové... | 16. září 2009, Jakub Vosáhlo: Ústavní soud posvětil simulované úkony | pozvánka na symposium | starší příspěvky na Jiném právu, související s tématem symposia



Štěpán Klapka: Procedurální aspekty rozhodnutí
Nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009, kterým Ústavní soud rozhodl o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., je nepochybně jedním z nejvýznamnějších rozhodnutí Ústavního soudu. Vyvolal bouřlivé politické i akademické diskuze, nepochybně bude Ústavním soudem citován v jeho dalších rozhodnutích. Zásadními otázkami, kterými se Ústavní soud zabýval a které se staly těžištěm úvah o nálezu, bylo především, zda je vůbec v kompetenci Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony, pokud ano, jaký je referenční rámec přezkumu a konečně zda je ústavní zákon č. 195/2009 Sb. z tohoto pohledu protiústavní. Jakkoliv jsou tyto úvahy vyvolané zrušovacím nálezem významné, nezabývají se předpoklady jeho vydání. Přitom samotné předpoklady rozhodování Ústavního soudu o zrušení ústavního zákona byly zpochybněny (především oběma dissentujícími soudci). Vzhledem k zásadnímu významu nálezu Ústavního soudu se domnívám, že je třeba pečlivě zhodnotit všechny jeho problematické body, byť byly zmíněny výraznou menšinou (dvou soudců). Zaměřím se na některé procedurální aspekty jeho vydání a pokusím se ukázat, že problémy, jež v této fázi vyvstaly, ohrozily legalitu meritorního rozhodnutí.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí prezidenta republiky jako relevantní důvod přezkumu ústavního zákona č. 195/2009 Sb.?
Ústavní soud posuzoval ústavnost zákona č. 195/2009 Sb. v řízení o konkrétní kontrole norem, tedy na základě návrhu stěžovatele, který s ústavní stížností spojil návrh na přezkum zákona, jehož uplatněním měla nastat skutečnost, která je obsahem ústavní stížnosti. V tomto řízení musí soud před tím, než přistoupí k přezkumu ústavnosti zákona, zodpovědět otázku, zda není dán některý důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti a zda uplatněním zákona došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti z těchto hledisek dospěl k následujícím závěrům:

1. Rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny je rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (je tedy proti němu přípustná ústavní stížnost),
2. Rozhodnutí prezidenta republiky se dotýká základního práva stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny (ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná),
3. K zásahu do práv stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny došlo uplatněním ústavního zákona č. 195/2009 Sb.

Je zřejmé, že negativní odpověď v kterémkoliv ze tří uvedených bodů brání meritornímu přezkumu ústavnosti zákona. Počínal si Ústavní soud v posuzovaném případě správně?

Ad 1) Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS je ústavní stížností možné napadnout „zásah orgánu veřejné moci“, bylo-li jím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Při vymezení, co se rozumí zásahem orgánu veřejné moci, je demonstrativně uvedeno pouze pravomocné rozhodnutí a opatření. Je-li zásahem rozhodnutí, je nutné, aby stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, aby se jednalo o rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv (s výjimkami uvedenými v § 75 odst. 2 zákona o ÚS), a aby rozhodnutí již bylo v právní moci. Není podstatné, jak je rozhodnutí označeno (rozsudek, přípis, jmenování atd.), ale zda „orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby“ [usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. srpna 2002]. O jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí jde tehdy, je-li individualizovaný a konkretizovaný, tedy jde-li o individuální akt proti určité osobě – stěžovateli. Ústavní stížnost proti zásahu, jímž nebyla dotčena práva stěžovatele, a který se jej tedy přímo netýká, proto není přípustná [např. usnesení sp. zn. I ÚS 178/96 ze dne 25. září 1996]. Oběma „typům“ zásahů orgánů veřejné moci podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS je tedy společné, že jimi bylo zasaženo do subjektivních (ústavních) práv stěžovatele. Způsobilost takového zásahu je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud uvedenou vlastnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb dovodil. V usnesení sp. zn. Pl ÚS 24/09 ze dne 2.9.2009 přerušil řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. postoupil k rozhodnutí plénu s odůvodněním, že „rozhodnutí prezidenta republiky (...) vymezuje okamžik ukončení mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva dle čl. 21 odst. 4 Listiny“ (zvýrazněno Š.K.). Domnívám se, že uvedený názor Ústavního soudu není správný a je v rozporu s tím, jak je pojem „zásah orgánu veřejné moci“ vymezen dosavadní judikaturou Ústavního soudu.

Právním základem rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb je čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy, při rozhodování o konkrétním dni voleb je prezident vázán jednak délkou volebního období, jednak zákonnými lhůtami pro jejich vyhlášení [stanovenými v § 1 zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky], přičemž rozhodnutí o vyhlášení voleb je toliko právním důvodem konání voleb v konkrétní dny. Možnost prezidentovy diskrece se omezuje pouze na přesné určení termínu voleb v rozmezí několika týdnů (s výjimkou voleb do Evropského parlamentu, kde prezident tuto diskreci postrádá zcela), neboť samotné funkční období jednotlivých volených orgánů není stanoveno úvahou některého ústavního činitele, ale přímo Ústavou [zvýrazněná část z díla Molek, P., Šimíček, V: Soudní přezkum voleb, Linde Praha a.s., 2006, str. 274. Autoři poukazují na rozdíl české právní úpravy od úpravy ve Velké Británii, kde premiér může fakticky vyhlásit všeobecné volby kdykoliv před skončením pětiletého volebního období aktuální Dolní sněmovny a konkrétní datum voleb reálně určuje zejména s ohledem na vývoj politické situace]. Pakliže prezident svým rozhodnutím stanovuje pouze to, které dny se budou konat volby, nevymezuje toto rozhodnutí okamžik ukončení mandátu poslance a nemůže se vůbec dotýkat jeho práv. Prezidentovo rozhodnutí je součástí volebního procesu, jehož je iniciací. Relevantním důvodem, který by se případně mohl dotýkat práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny, je v případě posuzovaném Ústavním soudem jen samotný ústavní zákon č. 195/2009 Sb., jenž zkrátil standardní volební období a vedl k předčasnému zániku poslaneckého mandátu, nikoliv však rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb. Lze uzavřít, že na rozhodnutí prezidenta republiky Ústavní soud nepohlížel prizmatem vlastní judikatury, přičemž se ani nepokusil přijaté procesní řešení zdůvodnit.

Ad 2), 3) Tím je zároveň zodpovězena otázka, zda se rozhodnutí prezidenta republiky dotýká základního práva stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny (zda tedy ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná) a zda je či není vyloučen přezkum ústavnosti ústavního zákona č. 195/2009 Sb.

Zbývá dodat, že Ústavní soud se odchýlil nejen od své konstantní judikatury vymezující, co je „zásahem orgánu veřejné moci“, ale i potud, odložil-li vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky. Odložení vykonatelnosti z povahy věci předpokládá existenci vykonatelného rozhodnutí. Ústavní soud judikoval, že „vykonatelné je pouze takové rozhodnutí, které autoritativně upravuje právní postavení určitých subjektů. Je zřejmé, že není možné odložit vykonatelnost rozhodnutí, jež dosud nenabylo vykonatelnosti nebo vykonatelnosti ani nabýt nemůže“ [nález sp. zn. I. ÚS 272/96 ze dne 7. května 1997]. Ústavní soud pak za vykonatelné „považuje pouze ty správní akty, které ukládají subjektu něco vykonat, splnit. Vykonatelností správního aktu se pak rozumí možnost vymoci určitými prostředky, aby subjekty k tomu povinné splnily své povinnosti, pokud tak neučinily dobrovolně“ [nález sp. zn I. ÚS 98/94 ze dne 3. ledna 1996]. Jak bylo uvedeno, rozhodnutí prezidenta republiky pouze stanovuje konkrétní den voleb do Poslanecké sněmovny, neupravuje autoritativně právní postavení subjektů a neukládá žádnou povinnost něco vykonat či splnit.

Změna interpretace procesních ustanovení jako zásah do právní jistoty
Článek 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Existuje poměrně široký konsenzus, že z hlediska forem rozhodnutí Ústavního soudu jsou obecně závazné toliko nálezy, nikoliv usnesení. Problematika této tzv. všeobecné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu je však odlišná od otázky, zda a do jaké míry je svými rozhodnutími vázán sám Ústavní soud. Obecná závaznost ve smyslu vnějším je spojená s respektováním rozhodnutí Ústavního soudu a podřízení vlastní činnosti těmto rozhodnutím ze strany ostatních subjektů. Vnitřní vázanost vlastními rozhodnutími zavazuje Ústavní soud a projevuje se jednak tím, že totožná věc již rozhodnutá nemůže být rozhodována znovu (rozhodnutí vytváří překážku rei iudicatae), jednak tím, že právní závěry již přijaté musí být konzistentně respektovány v další rozhodovací činnosti. Posléze uvedený důsledek je projevem principu právní jistoty a v zákoně o ÚS našel vyjádření v povinnosti senátu obrátit se na plénum, pokud dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru v nálezu již vysloveného (§ 23 zákona o ÚS), a v zakotvení kvalifikované většiny pro rozhodnutí pléna, jež se odchyluje od přijatého právního názoru (§ 13 zákona o ÚS). Ačkoliv je tato kvalifikovaná procedura spojena jen s případem, kdy se Ústavní soud odchyluje od právního názoru uvedeného v nálezu, nelze z toho v žádném případě dovozovat, že nemeritorní rozhodnutí nemusí Ústavní soud respektovat. Odůvodnění usnesení, kterými Ústavní soud podle § 43 zákona o ÚS návrhy odmítá, je pro vymezení okruhu otázek, jejichž řešení se lze úspěšně u Ústavního soudu domáhat, rozhodující. Stabilita těchto rozhodnutí představuje pro navrhovatele prvek právní jistoty, že s ohledem na podobné posuzované případy, jejichž přezkum byl připuštěn, se Ústavní soud bude meritorně zabývat i návrhem jeho. Odlišný přístup ke stejným nebo podobným návrhům by vytvářel neodůvodněný rozdíl mezi účastníky a představoval by porušení právní jistoty jako jednoho ze základních principů demokratického právního státu. Jde nejenom o to být schopen předvídat, v jakých případech dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, ale také v jakých případech je ochrana základního práva Ústavním soudem zajištěna. Stabilita řešení těchto procesních otázek tak má stejný význam z hlediska právní jistoty jako stabilita řešení meritorních. To platí tím spíše, považuje-li Ústavní soud vlastní judikaturu za zákon v materiálním smyslu [viz nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20.9.2006].

V nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20.9.2006 Ústavní soud vyslovil následující závěr:

„Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, (…) pouze (…) zdůvodněné okolnosti legitimující změnu v interpretaci a transparentně použité procedurální postupy mohou ospravedlňovat zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem.“

V bodu II. jsem uvedl, že Ústavní soud nerespektoval svoji dosavadní judikaturu, pokud připustil ústavní stížnost proti rozhodnutí prezidenta republiky, přičemž tento svůj postup nijak neodůvodnil. Ve světle vlastní judikatury se tak dopustil porušení ústavně zaručených práv, neboť se „odklonil od ustálené rozhodovací praxe nadto usměrněné opakovanými rozhodnutími (…), aniž by (…) dostatečným způsobem vyložil důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítl“ [nález sp. zn. III.ÚS 470/97 ze dne 25.11.1999]. Prvotní odchýlení se od judikatury vyvolalo řetězovou reakci dalšího „odchylování“ (pokud jde o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, aplikaci § 70 odst. 3 zákona o ÚS, zastavení řízení o ústavní stížnosti) a ve svém důsledku umožnilo meritorní přezkum ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Hodnota a věrohodnost závěrů Ústavního soudu o protiústavnosti zákona č. 195/2009 Sb., byť možná jinak racionálních, je tak ex ante snížena již zvoleným procesním přístupem. Domnívám se, že procesní postup Ústavního soudu, spočívající v neodůvodněném odklonu od dosavadní judikatury, představuje natolik závažné pochybení, že ve svém důsledku relativizuje nejen odůvodnění meritorního nálezu, ale vzhledem k zásadnímu významu projednávané věci i autoritu samotného Ústavního soudu. I kdyby důvody zrušení ústavního zákona byly mimo jakoukoliv pochybnost a zcela evidentní, nemohly by legitimovat Ústavní soud k volbě cesty, jíž se za účelem zrušení zákona vydal. Porušením procesních pravidel za účelem ochrany materiálního jádra demokratického státu se Ústavní soud paradoxně dostal do situace, která může být označena i za snahu o „změnu paradigmat demokratického právního státu“ [viz bod 9 – 23 odlišného stanoviska soudce Musila k usnesení Pl. ÚS 24/09 ze dne 15.9.2009].

Štěpán Klapka je justičním čekatelem Krajského soudu v Ústí nad Labem a externím doktorandem katedry občanského práva PF UK




Zdeněk Kühn: Důvody zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb.
Při prvém čtení nálezu jsem váhal, na základě jakého právního důvodu byl vlastně ústavní zákon zrušen (odhlédneme-li od porušení principu retroaktivity, který musí být nutně navázán na porušení čl. 9 odst. 2). Střídavě se mi nabízely tři možnosti: pro rozpor ústavního zákona 1) s čl. 9 odst. 2, nebo 2) s čl. 9 odst. 1, anebo 3) s čl. 9 odst. 2, který v zásadě limituje možnosti zákonodárce modifikovat ústavní pořádek jinak než obecným způsobem dle čl. 9 odst. 1 Úst, resp. dle speciálních ustanovení Ústavy, event. 4) s čl. 9 odst. 1, který společně s čl. 9 odst. 2 tvoří základní kompetenční normu české ústavy. Myslím si, že právě tato otázka je nejdůležitějším problémem, který je nutno hned na tomto místě vyjasnit. Následující úvahy jsou velmi zkráceným výňatkem z připravovaného článku.

Podle ÚS musí totiž každý ústavní zákon splnit tři podmínky, z nichž toliko podmínka prvá je zcela nekontroverzní. Ze zbývajících dvou podmínek je podmínka třetí sdílena všemi patnácti soudci, zatímco podmínka druhá je disentujícími soudci odmítána. Jde jmenovitě o (I) podmínku procedurální (přijetí řádným legislativním procesem), (II) podmínku kompetence (zmocnění) dle čl. 9 odst. 1 Úst anebo dle jiného výslovného ústavního zmocnění (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3 Úst), a konečně (III) podmínku materiální, stanovenou v čl. 9 odst. 2 Ústavy. Zdá se tedy, že všechny tři podmínky stojí vedle sebe alternativně, a porušení jakékoliv z nich vede k závěru o zrušení ústavního zákona. Proti tomu ovšem stojí podstatná část textu nálezu, ve kterém ÚS do jisté míry podmínku druhou a třetí směšuje. Všimněme se především závěru nálezu, kde se říká, že ÚS vzhledem k „ústavně nepřípustné individuální a retroaktivní povaze ústavního zákona č. 195/2009 Sb.“ dospěl „k závěru o porušení čl. 9 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy“ (část VI./c). Z tohoto by se mohlo zdát, že porušení podmínky ústavního zmocnění automaticky ke zrušení ústavního zákona nevede, ale musí mít ještě „intenzitu zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy.“ ÚS nicméně v textu hovoří o zcela jiném vztahu čl. 9 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 – totiž že přijetí individuálního zákona lze opodstatnit mj. snahou o ochranu materiálního jádra ústavy dle čl. 9 odst. 2.

Uvažování ÚS asi lépe pochopíme se znalostí Holländerova článku z roku 2005, ve kterém autor v duchu Adolfa Merkla a na něj navazující rakouské doktríny v podstatě dovozuje, že celý problém v posledku spočívá v nedostatku zmocnění ústavodárce. V tomto ohledu je čl. 9 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 v postavení vzájemně se doplňujícím, tedy zatímco čl. 9 odst. 1 představuje pozitivní zmocňovací normu, čl. 9 odst. 2 normu negativní. V tomto spojení je dáno porušení čl. 9 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 tehdy, pokud ústavodárce překročí meze své kompetence (např. přijme ústavně nepřípustný individuální ústavní zákon). Takováto koncepce (odpovídá ji možnost 4 shora), kterou si, byť ne příliš jednoznačným způsobem, osvojil ÚS, je podle mne ústavně myslitelná, jakkoliv je kontroverzní. Podotýkám však, že samotná Merklova koncepce „bez zmocnění ústavy žádná její změna“ je s českým pozitivním ústavním právem jen obtížně kompatibilní. Těžko bychom totiž mohli dovodit, že bez čl. 9 odst. 1 a 2 by nebyla možná jakákoliv změna nebo doplnění ústavy vyjma změn a doplnění taxativně vypočtených ve zvláštních ústavních ustanoveních.

I. Nepřípustnost individuálních zákonů
Podívejme se nyní na odůvodnění prvého nosného důvodu pro derogaci, spočívajícího v porušení podmínky obecnosti norem. Podle ÚS
Dle čl. 9 odst. 1 Ústavy může tato být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Nadto Ústava v řadě svých ustanovení výslovně zmocňuje Parlament k vydání ústavních zákonů upravujících přesně vymezenou materii (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3). Pro posouzení ústavnosti dodržení kompetence při vydání ústavního zákona č. 195/2009 Sb. nutno tudíž zodpovědět otázku, zdali lze ústavní zákon ad hoc (pro jedinečný případ) podřadit pod rámec přípustných ústavních změn dle čl. 9 odst. 1 Ústavy.
Ústavní zákon ad hoc (pro jedinečný případ) není ani doplněním, ani změnou Ústavy. Obsahově ústavní zákon pro jedinečný případ může nabýt dvou podob – buď jde o časově omezené suspendování Ústavy anebo věcnou, resp. osobní výjimku z obecné platnosti ústavní úpravy.

ÚS označuje přijetí jednorázového ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny za dočasné suspendování ústavy, jde podle ÚS o ústavní zákon jen svou formou, nikoliv obsahem, když obsahem jde naopak o individuální právní akt, týkající „se nikoli obecně vymezeného okruhu adresátů a situací, nýbrž konkrétně určeného subjektu (Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zvolené v roce 2006) a konkrétní situace (skončení jejího volebního období dnem voleb, jež se mají konat do 15. října 2009, a zkrácení lhůt dle zákona o volbách do Parlamentu České republiky a dle soudního řádu správního pouze pro tento případ)“. Naproti tomu příkladem věcné nebo osobní výjimky z ústavy by byl např. ústavní zákon, který by vytvořil výjimku z čl. 57 odst. 2 Úst, podle něhož nikdo nemůže být zvolen prezidentem republiky více než dvakrát za sebou, pro prvého, resp. druhého prezidenta České republiky (laskavý čtenář nechť si zde vybere sám). Můj příklad je tedy jakousi obdobou § 58 odst. 4 in fine prvorepublikové ústavní listiny. [Nedá mi to alespoň na tomto místě se nezeptat, jak by asi ÚS posoudil takovouto změnu Ústavy. S ohledem na níže rozebíranou metodologii ÚS se mi jeví, že by ji asi rovněž zrušil. Žádnou roli by přitom nesehrálo, zda by se daná změna udála formou samostatného zákona nebo přímé novely čl. 57 odst. 2 Úst, v tom problém totiž vůbec neleží. ÚS zjevně vychází z toho, že ústavodárce je ve svých zásazích do ústavy zásadně limitován, a to mj. tím, že musí činit obecně pojaté změny nebo doplnění. Něco jiného by ovšem bylo, pokud by obecně pojatá výjimka byla obsažena již přímo v původním textu ústavy, tedy obdobně, jak tomu bylo ve shora cit. prvorepublikové ústavní listině. ] Příkladem jednorázového zákona naproti tomu není „zákon“, který nedisponuje vůbec žádnými normativními účinky, jako např. zákon oceňující zásluhy politika o stát. [Např. zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše. Srov. k tomu názor ÚS v nálezu Pl. ÚS 19/93 (cit. v pozn. č. 16): „Ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i formou právního zákona, pokládá-li za vhodné a účelné touto právní formou aktu zdůraznit společenský význam a dosah svého prohlášení. Tak tomu bylo např. v zákoně, vydaném za první republiky, kterým se konstatovalo, že T. G. Masaryk se zasloužil o stát.“ Příklad disentujícího J. Musila v bodě 22 proto není vhodný.]

Až sem je text ÚS psán velmi přesvědčivě a jeho argumenty působí velmi rozumně. Nyní však ÚS stojí před rozhodující otázkou – je právě uvedené, tedy jednorázové ad hoc suspendování ústavy, důvodem pro zrušení takovéhoto svou formou „ústavního“ zákona, který ovšem svým obsahem žádným ústavním zákonem, tedy obecným předpisem upravujícím obecným způsobem regulovanou problematiku, vůbec není?

ÚS volí pro přesvědčení svého čtenáře jakýsi úkrok stranou, vrací se totiž k otázce, nakolik je vůbec oprávněn rušit ústavní zákony. Pokládá totiž rétorickou otázku, na kterou velmi rezolutně – dokonce s vykřičníkem - odpovídá: „Je-li nucen Ústavní soud odpovědět na otázku, zmocňuje-li čl. 9 odst. 1 Ústavy Parlament rovněž k vydávání individuálních právních aktů formou ústavních zákonů (např. k vydávání trestních rozsudků vůči konkrétním osobám za konkrétní skutek, k vydávání správních rozhodnutí o vyvlastnění, ke zkrácení funkčního období konkrétního představitele státního orgánu, atd., atd.), odpověď zní – nikoli!“.

ÚS samozřejmě volí postup, který volil již John Marshall v roce 1803 v kauze Marbury v. Madison, tedy volí nejextrémnější příklady protiústavnosti (zde nejextrémnější příklady individuálních právních aktů vydaných ve formě ústavního zákona). Otázka však stále zní, zda vydání zdánlivého obecného předpisu, který je však svou povahou individuálním právním aktem, je vždy mimo zmocnění dané čl. 9 odst. 1, a pokud ano, zda to vždy znamená porušení čl. 9 odst. 2 Úst. Odpověď ÚS zní, že zásadně ano, neboť obecnost zákona není jen základním principem materiálního právního státu, jak vyplývalo z dosavadní judikatury vztahující se k jednorázovým „běžným“ zákonům, ale je též podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2. Obecnost zákonů není totiž účelem sama o sobě, ale vztahuje se k esenciálním předpokladům dělby státní moci.

Zásadní zákaz právních předpisů, které jsou předpisy toliko svou formou, nikoliv však svým obsahem, je dle ÚS podmíněn taxativně vypočtenými výjimkami: (1) případy přijetí aktu aplikace práva ve formě zákona (kupř. zákona o státním rozpočtu), (2) případy výslovného zmocnění k vydání zákona ad hoc (kupř. ústavních zákonů vydaných dle čl. 11 a čl. 100 odst. 3 Ústavy, tedy vytýčení státních hranic nebo vytvoření či zrušení vyššího územního samosprávného celku).

S příklady (1) a (2) právní řád výslovně počítá. ÚS nicméně připouští eventuální třetí výjimku, totiž (3) zákony ad hoc, pro jejichž přijetí vypovídají výjimečné důvody splňující podmínky testu proporcionality (v rovině běžného zákonodárství jsou to dle ÚS kupř. „výčtové“ restituční zákony). Přípustné ústavní zákony ad hoc musí směřovat k ochraně materiálního jádra ústavnosti vymezeného čl. 9 odst. 2. Jak si všímá (a protestuje) disentující V. Kůrka, ÚS tady v podstatě obrací vztah čl. 9 odst. 1 a odst. 2, což je nicméně doktrinálně opodstatněno „merklovskou“ koncepcí čl. 9 odst. 1 a 2 jako pozitivního a negativního zmocňovacího ustanovení.

Napadený ústavní zákon evidentně nevyhověl výjimce (1) ani (2), ÚS tedy zvažoval, zda by bylo lze jej subsumovat pod výjimku (3). Klíčový odstavec, ve kterém podrobil ústavní zákon č. 195/2009 Sb. testu proporcionality, je tento:
Byla-li účelem přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb. rychlost řešení vládní (parlamentní) krize a s ní spjaté urychlené rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb, dle přesvědčení Ústavního soudu bylo tohoto účelu lze dosáhnout i postupem dle čl. 35 odst. 1 Ústavy [zejména postupem dle písmene b) uvedeného ustanovení Ústavy]. Důsledkem přijetí napadeného ústavního zákona se tak nestala rychlost vyřešení vládní krize, nýbrž posun data působení Poslanecké sněmovny až do termínu voleb – v případě, byla-li by Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konaly by se dle čl. 17 odst. 2 Ústavy volby do šedesáti dní po jejím rozpuštění. Prolomení ústavní úpravy obsažené v čl. 35 Ústavy kromě toho obchází ústavní účel institutu rozpuštění Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jímž je ústavní tlak na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu. Nadto zbývá pouze zdůraznit, že tím nejvýznamnějším veřejným zájmem plynoucím z čl. 9 odst. 2 Ústavy je vytvoření legitimního Parlamentu na základě ústavně nezpochybnitelného právního základu voleb.

ÚS tedy shledal, že cíle sledovaného ústavním zákonem č. 195/2009 Sb. bylo lze dosáhnout i jinak, totiž postupem dle čl. 35 odst. 1 Úst. V tomto smyslu nebylo možno dovodit proporcionalitu zvoleného řešení. Sledoval-li nestranný pozorovatel rychlou novelizaci čl. 35 ve dnech následujících po verdiktu ÚS, musí dát ÚS za pravdu, že existovaly přinejmenším dvě možnosti, jak dosáhnout téhož cíle – buď následováním čl. 35 odst. 1 v současném znění, nebo pokud toto nebylo možné nebo vhodné (např. s ohledem na formálnost takového postupu), jeho novelizací, která by rozhojnila možnosti pro rozpuštění Sněmovny. Na takovou novelizaci bylo v každém případě dostatek času, což prokázala též novela Ústavy provedená úst. zákonem č. 319/2009 Sb.

ÚS navíc poměrně přesvědčivě ukazuje, že ad hoc „prolomením“ obecné ústavní úpravy se obchází účel restriktivní ústavní úpravy rozpouštění Sněmovny, kterým je dle Soudu „ústavní tlak na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu.“ Takovýto závěr je poměrně přesvědčivý, neboť dává velmi rozumnou odpověď na otázku, proč ústavodárce v roce 1992 zvolil jen velmi restriktivní podmínky pro rozpouštění Sněmovny.

ÚS nepřesvědčil ani argument, který prima facie přesvědčil mne, totiž že volební období Poslanecké sněmovny nebylo prodlouženo, ale naopak zkráceno. ÚS zde odkázal na parlamentní řeč senátora Michaela Žantovského v roce 1998. Řeč je to vskutku vynikající (srov. text nálezu). Výhodou premis ÚS je jejich větší objektivita, která se více vzdaluje subjektivnímu posuzování otázky. Zatímco pro subjektivní názor by bylo hledání podstatných náležitostí ve smyslu čl. 9 odst. 2 i v případech individuálních ústavních zákonů vždy vážením míry dotčení čl. 9 odst. 2, logika nálezu ÚS naopak jako zásadu stanoví zákaz individuálních ústavních zákonů, a tento zákaz změkčuje třemi okruhy výjimek. Závěr ÚS je v tomto smyslu konzistentní a poskytuje poměrně velkou předvídatelnost pro jeho budoucí rozhodovací praxi.

Současně ovšem tento závěr zásadním a problematickým způsobem posiluje Ústavní soud. Podejme si jen jeden příklad. Například ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii, jakkoliv byl jednorázový, měl jistě oporu v čl. 10a odst. 2 (to opakovaně naznačuje ve svém nálezu ÚS). Obstál by však před ÚS jakýkoliv ústavní zákon, který by jednorázovým způsobem upravoval referendum? Text čl. 2 odst. 2 Úst se totiž dá jen obtížně interpretovat jako autorizace ústavodárce k vytvoření ústavního zákona o referendu k toliko jedné jediné otázce (srov. použití nedokonavého vidu: Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo). Až doposud jsem měl za to, že je vždy v posledku na ústavodárci, jak bude interpretovat čl. 2 odst. 2, a je na jeho vůli, zda zvolí řešení jednorázové nebo řešení obecné. Po tomto nálezu ÚS si tím již jistý nejsem. Zdá se, že finálním arbitrem tohoto článku (bude-li kdy nějaký ústavní zákon ve smyslu čl. 2 odst. 2 přijat) bude ÚS. [ÚS tento článek opakovaně v nálezu cituje, nikde však podle mne výslovně neříká, že čl. 2 odst. 2 zmocňuje ústavodárce k vydání jednorázového ústavního zákona. ]

II. Zákaz retroaktivity a nejslabší část nálezu
Jako nejslabší a celkem zbytečná se mi jeví závěrečná část nálezu k otázce retroaktivity. ÚS zdůrazňuje ústavní princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Zdůrazňuje (s odkazem na předchozí judikaturu), že „pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností.“ V daném případě podle ÚS byly „se zpětnou účinností stanoveny podmínky uplatnění volebního práva (aktivního i pasivního). Se zpětnými účinky byly změněny předpoklady, na základě znalosti kterých bylo voliči rozhodováno ve volbách do Poslanecké sněmovny.“

Argumentace ÚS však trpí závažnými deficity. Především ÚS blíže neanalyzuje, proč a zda se v daném případě vskutku jedná o pravou retroaktivitu. Rozhodně nejde o učebnicový příklad pravé retroaktivity a detailnější úvaha, proč například nejde o retroaktivitu nepravou, by jistě byla žádoucí. Právě uvedený text navíc naznačuje, že snad v průběhu volebního období Sněmovny vůbec nelze rozmnožit důvody pro její rozpouštění, a to bez ohledu na to, zda půjde o úpravu obecnou či individuální. V dalším textu sice ÚS zdůrazňuje ad hoc povahu ústavního zákona a dočasné suspendování čl. 35 Úst. Není mi ale vůbec jasné, jak souvisí zákaz pravé retroaktivity s tím, zda se určitá „retroaktivní“ změna právní úpravy stane obecnou formou či formou individuální. Pokud vskutku jde o pravou retroaktivitu, na její povahu obecnost či individuálnost změny nemůže mít žádný podstatnější vliv.

Argumentace ÚS se mi proto jeví v tomto bodě velmi problematická. Souhlasím s prof. J. Musilem, „že s tak komplikovanou problematikou se tento nález vypořádal s velkou lehkostí, která se mnohým lidem bude zdát málo snesitelná.“ Navíc text nálezu vyvolal otázky, nakolik „jej nelze interpretovat tak, že petrifikuje pro celé volební období stávající úpravu alternativ zkrácení volebního období“. Snad právě proto vložil ÚS na závěr část označenou jako „Obiter dictum“, kde mj. uvedl, že zrušením ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ÚS „žádným způsobem neomezil právo občanů na výkon jejich volebního práva, neboť jediným důsledkem tohoto kroku (pokud Parlament nepřijme jiné ústavně konformní řešení) je skutečnost, že současná demokraticky ustavená Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky bude vykonávat svoji funkci do konce svého řádného volebního období“ (zvýraznění doplnil Z.K.).




Zdeněk Kühn: Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů
Jak jsem již uvedl, závěr ÚS o jeho derogační pravomoci je konzistentní s dosavadní judikaturou a troufám si říci, že je jejím nevyhnutelným vyústěním. ÚS se nicméně krátce pozastavil i nad údajným odchýlením se od předchozí konstantní judikatury v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (č. 95/2002 Sb. – otázka participace Senátu na legislativním procesu).

V nálezu Pl. ÚS 21/01 v části VI.2 Ústavní soud mj. uvedl:
Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy jsou totiž soudci Ústavního soudu ústavními zákony vázáni, takže Ústavní soud není oprávněn ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně dokonce rušit); jeho úkolem je toliko - v konkrétních případech - jejich interpretace. Přestože je tedy v dané věci Ústavní soud nucen konstatovat, že koncepce, podle níž Senát není oprávněn spolurozhodovat o návrhu zákona o státním rozpočtu, je z hlediska komparace s jinými demokratickými evropskými státy s bikamerálním systémem ojedinělá, nezbývá mu než tuto úpravu respektovat a v souladu s ní též existující praxi hodnotit.

K tomu ÚS nyní uvedl, že tento právní názor „nebyl součástí nosných důvodů předmětného rozhodnutí, byl vysloven toliko jako obiter dictum. Demokratická konstitucionalistika se v této souvislosti shoduje na názoru, dle něhož je rozlišení významu ratia decidendi a obiter dicta pro závaznost precedentu relevantní: 'napsaný názor precedenčního soudu není závazný celý, závazný je toliko důvod jeho rozhodnutí, ratio decidendi'.“ (s odkazem na dvě práce v oblasti aplikace precedentů).

S takovýmto stručným „vypořádáním se“ mám dvojí problém.

Za prvé, ÚS zcela pomíjí rozdíl mezi horizontální a vertikální koncepcí závaznosti vlastních nálezů. Zatímco jeho nálezy jsou závazné ve vztahu k obecným soudům precedenčně jen v části ratio decidendi (nosných důvodů), uvnitř Soudu je tomu podle mne patrně jinak. Horizontální závaznost judikatury svazuje totiž též ÚS samotný, a to tak, že pro každou změnu judikatury je třeba nalézt kvalifikovanou většinu soudců (viz k tomu mechanismus § 13 in fine a § 23 ZÚS). Právě s ohledem na princip právní jistoty a nejednoznačnost vymezení toho, co je vlastně ratio decidendi (ostatně i shora cit. nález č. 403/2002 Sb. byl problematický jen v obiter dictu), se mi jeví jako závazné pro ÚS, a to s dopady předvídanými ve sjednocovací činnosti pléna ÚS, jakákoliv část odůvodnění nálezu ÚS, které má potenciál formulovat nějaký právní závěr. To platí bez ohledu na to, zda je daná normativní pasáž obsažena v rámci nosných důvodů nebo zmíněna jen „mimochodem“.

Podotýkám, že můj závěr je odůvodněn též rozdíly oproti zemím angloamerické právní kultury, které obecně kvalifikovanou většinu pro změnu právního názoru neznají. I tam, kde je kvalifikovaná většina pro změnu judikatury někdy používána (např. výjimečně federální odvolací soudy v USA nebo Sněmovna lordů), je takový procesní postup nenárokový a fakultativní. V našem systému je tomu naopak: jde o otázku práva na zákonného soudce.

Podotýkám, že stejný závěr, byť na základě odlišné argumentace, nedávno vyjádřil též P. Holländer. Podle něj je otázkou, „zdali i pro posouzení identity a změny právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu platí diferenciace přítomná v teorii precedentu [tedy distinkce mezi ratio decidendi a obiter dictum]. Kloním se k názoru, že tomu tak není. Vede mne k němu jednak argument vnitřní konzistentnosti a nerozpornosti právních názorů (judikatury) Ústavního soudu a jednak argument obecné závaznosti právních názorů Ústavního soudu (v řadě případů stěží rozeznatelný rozdíl mezi ratiem a dictem by mohl vést ke zpochybňování důsledků plynoucích z čl. 89 odst. 2 Ústavy).“ Viz Holländer, P. Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu, in: Kokeš M. – Pospíšil I. (ed.), In dubio pro libertate. Úvahy nad ústavními hodnotami a právem. Pocta Elišce Wagnerové u příležitosti živnotního jubilea. Brno 2009, s. 89 násl., na s. 98.

Právě zmíněná otázka nicméně není zásadní, neboť v dané věci rozhodovalo plénum a většina soudců pro změnu právního názoru v každém případě byla (§ 13 ZÚS). Jako mnohem větší problém vidím to, že ÚS vůbec cítil potřebu se od shora citovaného právního názoru odchýlit. Věta ÚS v nálezu Pl. ÚS 21/01, že ÚS „není oprávněn ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně dokonce rušit); jeho úkolem je toliko - v konkrétních případech - jejich interpretace“, přece jako princip má platit! - obdobně srov. disent V. Kůrky, bod 3. Pravomoc vyvěrající z čl. 9 odst. 2 je přece pravomocí ÚS ultima ratio, za výjimečných okolností. Nejde o klasický přezkum ústavnosti zákonů, ale o kontrolu toho, zda se Parlament nepohybuje ultra vires, mimo své kompetence, neboť v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu. Kauza Pl. ÚS 21/01 se jádra ústavy, tedy čl. 9 odst. 2, vůbec nedotýkala, právní závěr tam vyslovený byl proto zcela namístě. ÚS ve věci Pl. ÚS 21/01 vůbec neměl důvod uvažovat, co by se bylo bývalo stalo, pokud by navrhovatelé argumentovali též rozporem s čl. 9 odst. 2 Úst – jejich argument totiž evidentně směřoval de constitutione ferenda, pokud hovořil o malé roli Senátu v daném typu legislativního procesu.

Domnívám se, že popření právního názoru vysloveného v nálezu Pl. ÚS 21/01, který by měl být podle mne v každém případě pravidlem, je nešťastné a zbytečně otevírá prostor pro expanzivnější vnímání přezkumu ústavnosti ústavních zákonů.




Jan Wintr: Je možno zjišťovat úmysl zákonodárce výslechem politiků?
Úvodem bych rád poděkoval za pozvání k účasti na on-line symposiu Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák. Svůj předběžný názor na podstatu věci jsem již vyjádřil 5. září v Lidových novinách a důkladnému rozboru nálezu a jeho důsledků pro český ústavní systém bych chtěl s potřebným časovým odstupem od věci věnovat delší časopisecký článek, a proto bych se v tomto postu zaměřil pouze na jeden dílčí procesní aspekt onoho pozoruhodného soudního procesu. Má to být spíše glosa upozorňující na problém, který mi připadá zajímavý a důležitý, než jeho konečné a definitivní vyřešení; rozhodně tedy předem nevylučuji, že můj názor pod případnou razantní a přesvědčivou kritikou ostřílených diskutérů tohoto blogu nakonec neobstojí.

Již podruhé jsme mohli být v přímém televizním přenosu svědky zajímavého úkazu, kdy se politik, zástupce vlády či Parlamentu, ocitá pod palbou otázek ústavních soudců, kteří se ho vyptávají na záměry, s nimiž napadený akt předkládal či schvaloval, případně polemizují s jeho právními názory. V prvním případě, v řízení Pl. ÚS 1/08 o ústavnosti poplatků za zdravotní péči v dubnu 2007, Ústavní soud předvolal a vyslýchal jako svědky předsedu vlády M. Topolánka a ministra zdravotnictví T. Julínka, tedy zástupce vlády, která napadený zákon navrhla. V druhém případě nyní, v řízení Pl. ÚS 27/09 o ústavnosti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, ústavní soudci kladli otázky a dosti ostře polemizovali s místopředsedou Poslanecké sněmovny L. Zaorálkem, který v řízení zastupoval Poslaneckou sněmovnu jako účastníka řízení. V obou případech jsem měl zvláštní pocit nepatřičnosti, o který bych se chtěl se čtenáři Jiného práva podělit.

Začal bych od toho, co je smyslem řízení o kontrole norem. Ústavní soud rozhoduje, zda je napadený zákon nebo jeho ustanovení v souladu s ústavním pořádkem. Aby dospěl k rozhodnutí, musí obě normy interpretovat, jak příslušné normy ústavního pořádku, tak normy napadeného zákona. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu má ústavně konformní výklad přednost před derogací, a proto je-li možno normu napadeného zákona interpretovat ústavně konformně, má být zachována. K interpretaci norem ústavního pořádku i napadeného zákona slouží řada interpretačních metod či postupů, mezi nimi rovněž historický výklad.

Historický výklad zjišťuje úmysl zákonodárce studiem okolností přijetí zákona, přípravných materiálů, důvodové zprávy, průběhu parlamentní rozpravy, apod. Není však zvykem zjišťovat úmysl zákonodárce přímým dotazováním poslanců. V české literatuře to jako zákaz včetně jeho odůvodnění formuluje Filip Melzer v Metodologii nalézání práva (Brno 2008, str. 90): „Vzhledem k tomu, že normativní funkce práva spočívá především v regulaci lidského jednání, vyžaduje princip právní jistoty, aby zjištění konkrétního obsahu normy bylo pokud možno přístupné adresátům norem již v době jejich jednání, a nikoli až ex post v době rozhodování soudu. Z toho vyplývá, že nepřípustným pramenem historického výkladu je např. výslech osob činných v zákonodárném procesu ohledně významu, který s určitým ustanovením spojovaly. Tomu koneckonců odporuje i procesní princip iura novit curia (soud zná právo), ze kterého vyplývá, že ohledně obsahu právních norem se neprovádí dokazování.“

Lze samozřejmě namítnout, že řízení o kontrole norem je speciální situace. Napadený zákon tu stojí v pozici nikoli vzdálené skutkovému stavu, jehož právnost či protiprávnost je v řízení posuzována. Přesto se domnívám, že ani sem se výslech osob činných v zákonodárném procesu nehodí. Už bylo řečeno, že ústavně konformní výklad má přednost před derogací. Proto musí Ústavní soud zvažovat různé možné výklady napadeného zákona a pokud to lze, přisoudit napadenému zákonu výklad ústavně konformní. Skutečnost, že vyslýchaný zástupce vlády či Parlamentu třeba není osobně schopen uspokojivý ústavně konformní výklad předložit či v polemice obhájit, nebo dokonce tvrdí, že byl zákonodárcem přikládán zákonu určitý výklad, který ale má Ústavní soud za protiústavní, je zde podle mého názoru irelevantní.

S tím souvisí i důležité interpretační východisko, podle kterého interpret pracuje s fikcí dokonale racionálního zákonodárce. Interpretace zákona je postavena na předpokladu, že zákonodárce zamýšlel vytvořit jazykově, obsahově i hodnotově bezrozporné dílo. Zjištění, že členové vlády a Parlamentu leckdy nedohlédnou všech důsledků a souvislostí prosazovaného zákona v právním řádu, je stejně tak banální, jako interpretačně bezvýznamné.

V řízení kontrole norem je „souzen“ zákon, nikoli zákonodárce. Proto sebeproblematičtější právní vědomí jednotlivých členů vlády či Parlamentu ještě nezpochybňuje smysluplnost a ústavní konformitu zákona. Poslanec či senátor ostatně podle čl. 27 odst. 1 Ústavy za hlasování v Parlamentu ani souzen (doslova „postižen“) být nesmí. Poslanci a senátoři mají zachovávat Ústavu a zákony a vykonávat svůj mandát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, za což se v jistém smyslu zodpovídají voličům ve volbách, nikoli však Ústavnímu soudu. Vyslýchání a polemika s členy vlády a Parlamentu ze strany ústavních soudců tak nedává smysl.

Z toho by však nemělo plynout, že reprezentanti komor Parlamentu buď nemají na ústní jednání před Ústavním soudem jezdit vůbec, nebo tam mají „sdělit jen faktické a nesporné okolnosti projednávání návrhu zákona“, jak je nabádá v nálezu Pl. ÚS 24/07 k zákonu o stabilizaci veřejných rozpočtů Ústavní soud. Taková němá role Parlamentu před Ústavním soudem by byla v rozporu se zásadou audiatur et altera pars, byla by totiž slyšena jen jedna strana, strana popírající ústavnost napadeného zákona. Parlament, který zákon přijal, musí mít procesní možnost hájit právní argumentací jeho ústavní konformitu. Z hlediska zásady audiatur et altera pars je nesmyslný rovněž požadavek, aby reprezentant komory Parlamentu, hájící ústavní konformitu zákona, byl povinen vypočítávat i argumenty protiústavnosti zákona, které zazněly při parlamentním projednávání návrhu zákona; s průběhem parlamentní debaty se přece Ústavní soud seznamuje sám a bezprostředně ze stenoprotokolů.

Je samozřejmě legitimní úvahou de lege ferenda, jak mají komory Parlamentu vystupovat v řízení o kontrole norem, zda třeba nemá stanovisko komory po vypracování legislativním odborem komory posoudit například zvláštní podvýbor ústavně-právního výboru, jak zmiňuje Jan Kysela v článku "Stykový zákon - fantom českého ústavního práva" v Poctě prof. Jičínskému z roku 2009 na str. 67. Nebo by se komory Parlamentu mohly v řízení před Ústavním soudem nechat zastupovat advokátem, nebo profesorem práva, jak je zvykem v Německu. Bylo by asi žádoucí upravit tuto otázku zákonem, jak se o to snažil právě návrh stykového zákona (sněmovní tisk 615) v § 14 a 15, byť tam zvolené řešení považuji za mimořádně nešťastné („Vyjádření týkající se řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy seznamuje s okolnostmi, za kterých byl předmětný návrh zákona projednán a přijat.“), protože Parlament umlčuje a nechá mluvit jen druhou stranu.

Ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu požaduje, aby fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem byly zastoupeny advokátem. Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st 1/96 z 21. května 1996 shledává dva účely tohoto pravidla, tj. právní odbornost a objektivitu řízení před Ústavním soudem („Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení.“). Sledování těchto dvou účelů by bylo jistě vhodné i při řízení o kontrole norem.

Pokud by komory Parlamentu byly před Ústavním soudem zastoupeny znalcem práva, bylo by jistě velmi poučné sledovat právní disputace na ústním jednání Ústavního soudu. Dokud ale budou ústavní činitelé využívat svého práva osobně se účastnit ústního jednání před Ústavním soudem, měli by, podle mého názoru, ústavní soudci odolat pokušení a nepožadovat od nich vyjádření osobního poměru k předmětnému zákonu, osobních pohnutek pro jeho předložení nebo schválení či osobní ho názoru na jeho ústavní konformitu. Takový postup totiž obvykle nepovede k obsažné právní disputaci, ale spíše k podivnému politickému spektáklu, který k vyřešení sporné právní otázky nemůže ničím podstatným přispět.



Milan Bílek: O možných příčinách jednoho záskoku
Klíčová otázka, kterou jsem si položil při sledování případu Melčák z pohledu, ústavnímu právu blízké politologie, byla: Muselo vůbec dojít k soudnímu přezkumu Ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, pokud by Senát zafungoval, tak jak ústavodárce předpokládal, tedy v roli pojistky, chcete-li protiváhy Poslanecké sněmovny? A pokud této svojí odpovědnosti nedostál, co bylo její příčinou?

Z příslušného záznamu vystoupení senátorek a senátorů ze dne 28.5.2009 jednoznačně vyplývá, že si byli vědomi důležitosti přijímaného zákona, jak po stránce právní, tak i politické. Byli si vědomi role, jakou jim ústavodárce předurčil, a přesto 56 hlasy, při kvóru 43 zákon přijali. Úmyslně jsem použil slovo vystoupení nikoliv diskuze, protože k žádné diskuzi mezi zastánci a odpůrci zákona nedošlo. Předsedové senátorských klubů ODS i ČSSD pouze oznámili, že kluby budou hlasovat pro návrh. Na přednesené závažné argumenty odpůrců zákona, v případě ODS i z vlastní strany, nereagovali. Kde hledat příčinu selhání Senátu při klíčovém hlasování? Já ji nalézám v zakonzervování, převážně stranické struktury složení horní komory parlamentu, na jejímž vytvoření mají zásluhu dva faktory: nevhodná geografie volebních obvodů pro senátní volby (srov zde [pdf]) a trvale nízká volební účast.

K vytvoření této struktury dochází navzdory tomu, že autoři Ústavy České republiky zavedli výrazná systémová protiopatření, tj. senátoři jsou voleni na 6 let. Volena je pouze jejich třetina každé dva roky a podmínku nutnou pro ucházení se o tento veřejný úřad je věk 40 let. Jejich mandát je volný, nikoliv imperativní. Senát nelze rozpustit a klíčovým prvkem je odlišný způsob zvolení. Senátoři jsou voleni většinovým volebním způsobem jako osobnosti, nikoliv poměrným způsobem jako členové předem schválené a ve volbách úspěšné stranické kandidátky.[1] To vše mělo být zárukou, že v Senátu zasednou muži a ženy naší země, jejichž veřejná činnost nemusí být nutně odvislá od systému politických stran zasedajících v Poslanecké sněmovně. To vše mělo být zárukou, že takových senátorek a senátorů bude většina.

Počet senátorů Ústava stanovuje na pouhých 81, v důsledku čehož se jeden volební okrsek pro jednoho senátora rozprostírá na ploše několika desítek, v případě volebního obvodu č.10 Český Krumlov i stovek, kilometrů čtverečních. Obvyklý počet voličů je 90 až 110 tisíc na jeden obvod. Kandidát je tak nucen, i z důvodu dvoukolového, kampaň prodlužujícího a prodražujícího systému, používat masová média, tisknout velké množství sebepropagačních materiálů a pronajímat si bilboardy. Relevantní výzkum v této věci tuším nebyl proveden z důvodů nezveřejňování skutečně vynaložených částek a nemožnosti se legálně k těmto citlivým datům dostat.

Zkusme tedy nákladovost kampaní nepřímo odvodit třeba z veřejností ostře sledovaných, novátorským způsobem provedených kampaní, tehdejších nestraníků Václava Fischera (zvolen v srpnu 1999) a Vladimíra Železného (zvolen v říjnu 2002), kteří si své zvolení financovali z osobních zdrojů. Oba dva díky své profesionálně odvedené kampani zvítězili již v prvním kole. V tisku byly zveřejněny pouze odhady nákladů jejich kampaní v řádu milionů korun. Kdo další z průměrně bohatých, či spíše průměrně chudých senátorů a senátorek, si tedy může v dnešní době dovolit financovat svoji kampaň na stejně drahé, dnes již obvyklé úrovni, jako výše uvedení pánové?

Nelze tedy opominout, že při zvažování na nezávislé kandidatury do Senátu hraje riziko finančního bankrotu významnou roli. Neznám případ, že by toto riziko byla ochotna nést v případě senátních voleb nějaká finanční instituce. Možnost veřejné sbírky pro účely financování předvolební kampaně nebyla bohužel senátorskými kandidáty nikdy příliš preferována.

Druhým spolupůsobícím, možná však spíše rozhodujícím faktorem, který způsobil, že Senát je dnes obsazen převážně poslušnými straníky neodvažujícími se hlasovat proti vůli stranických sekretariátů, je nedostatečná volební účast. Při volbách v roce 2004 přišlo k urnám v druhém kole celkově pouhých 18,41% voličů a dlouhodobý trend stagnace se nepodařilo v dalších volbách v roce 2008 zvrátit. Ke zvolení pak stačilo v onom roce, například v již zmiňovaném volebním obvodě Český Krumlov (mimochodem větším než je jeden stát Evropské unie) pouhých 13 821 hlasů z celkového počtu 110 393 voličů. Výjimkou nejsou senátoři, kterým k zisku mandátu v jejich obvodech stačilo získat necelých 7500 hlasů. Kolik z nich bylo od příslušníků stejné strany jako vítěz se samozřejmě dozvědět nelze, neboť volby jsou tajné.Pokud by se však udělalo srovnání na jedné straně volebních výsledků (v čase i podle jednotlivých volebních okrsků) a na straně druhé se to porovnalo s počtem členů základních organizací jednotlivých stran v dané lokalitě, šlo by z něho, podle mého názoru, odvodit, že k volbám do Senátu, chodí už jen ideologicky organizované skupiny voličů, tedy straníci. Nepřímo tuto moji tezi podpořím faktem, že i menší strany tj. KSČM a KDU-ČSL jsou schopny opakovaně v těchto volbách uspět, ale jen v obvodech, kde mají stabilní stranickou základnu. Odbornější zpracování výše uvedeného přesahuje možnosti tohoto příspěvku, jako argument pro poukázání reálně existujících důsledků nízké volební účasti, a z ní vyplývající nedostatečné legitimity Senátu, mi to doufám čtenář akceptuje.

Závěrem tedy odpovídám na úvodní otázku. Ano, muselo dojít za daného stavu k přezkumu u Ústavního soudu, byť forma veřejné výzvy soudkyně Elišky Wagnerové k podání žaloby pronesená v Českém rozhlase v červnu letošního roku, byla neobvyklá. Senát selhal a zřejmě bude i nadále selhávat v roli protiváhy Poslanecké sněmovny z důvodů výše uvedených. Zda je dlouhodobě udržitelné, aby Ústavní soud zaskakoval (díky za titulek Járo (da) Cimrmane) za Senát v této nové roli, už je otázka, kterou by měli spíše zodpovědět ústavní právníci.
_______________________
[1] Gerloch A., Hřebejk J. a Zoubek V. 2002. Ústavní systém České republiky. Praha: Nakladatelství Prospektrum.



Zdeněk Kühn: Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony prizmatem jeho vlastního nálezu. Část I.
V nálezu ÚS ve věci „protiústavního ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se všech patnáct ústavních soudců shodlo asi jen na jedné jediné věci, totiž na pravomoci ÚS o protiústavnosti ústavních zákonů za určitých podmínek rozhodovat. Tato pravomoc a její meze je však chápána většinou ÚS a dvěma disentujícími soudci rozdílně (srov. Kůrkův disent, body 3 a 4, Musilův disent, body 9 a 12). Ve všech ostatních otázkách stojí na jedné straně názor třinácti ústavních soudců, sepsaný v podobě kvalitního většinového názoru, a na straně druhé dva kvalitní disenty soudců Kůrky a Musila (posléze uvedený disent je podle mne vynikající). Ve svých úvahách se nebudu věnovat otázce přípustnosti ústavní stížnosti poslance Melčáka, zpochybněné oběma disentéry, ale věnuji se jen meritorním otázkám nálezu ÚS.

Právní argumentace v nálezu ÚS je rozdělena na dvě základní části. V prvé části se ÚS věnuje tomu, nakolik má pravomoc rozhodovat o ústavnosti ústavních zákonů, v druhé a podle mne podstatně spornější části pak posuzuje tvrzenou protiústavnost právě ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Sérií svých postů zahájím obecnou analýzou prvé části, dále bude následovat úvaha nad konzistencí judikatury ÚS, v některém ze svých dalších postů bych se měl dostat též k druhé části nálezu, která již meritorně řeší otázku ústavnosti zákona č. 195/2009 Sb.

Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony
V prvé části ÚS nejprve shrnuje svou judikaturu, která již od jeho prvého nálezu chápe pojem právního a ústavního státu v jeho materiální a nikoliv pouze formální podobě. Již ve svém prvém nálezu soudce-zpravodaje prof. V. Klokočky, ve věci ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (nález Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.), ÚS uvedl, že právo a spravedlnost není „předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Ústava České republiky např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že 'změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná'. Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této Ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím 'ultra vires' Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstranění některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu, by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového“ (zdůraznění přidal Z.K.).

Veškerá další judikatura ÚS se odvíjí právě od tohoto nálezu, který jednoznačně staví limity zákonodárnému sboru. Současně se však nikdy expressis verbis nevyslovila k pravomoci ÚS sankcionovat porušení čl. 9 odst. 2 Úst. Nejblíže tomu byl známý nález č. 403/2002 Sb., který z článku 9 odst. 2 vyvodil důsledky též pro ÚS. To se ovšem v tomto případě projevilo jen v rovině interpretační, tedy v zákazu interpretovat novelu ústavy tak, aby se tato interpretace dostala do rozporu s čl. 9 odst. 2 Úst. ÚS v právě komentované kauze poprvé zcela jasně vysvětlil, co se vlastně v kauze č. 403/2002 Sb. událo. Podle ÚS v kauze ústavního zákona č. 195/2009 Sb. byl totiž ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (403/2002 Sb.) „konfrontován s ústavním zákonem (měnícím a doplňujícím Ústavu), který soud považoval za stojící v rozporu s materiálním ohniskem Ústavy (čl. 9 odst. 2), postupoval pak metodou interpretace konformní s kautelami plynoucími z čl. 9 odst. 2 (čili analogií se zásadou priority ústavně konformní interpretace před derogací)“ (zdůraznění přidal Z.K.). Zdá se tedy, že ÚS vskutku v kauze č. 403/2002 Sb. implicite zvažoval derogaci euronovely ústavy, což se mi i s odstupem doby jeví s ohledem na charakter celého problému jako zcela nepřijatelné (a vskutku to podporuje hlasy těch, kteří brojí proti pravomoci ÚS rušit protiústavní ústavní zákony primárně proto, že ÚS bude využívat této pravomoci nestřídmě).[1]

Svou dosavadní judikaturu ÚS podpořil též exkurzem do ústavního práva dvou sousedních srovnatelných zemí, totiž Rakouska a Německa. Komparace je podle mne udělaná dobře, dává vše do historického a kulturního kontextu, zdůrazňuje koncepci nadpozitivního práva jako reakci na minulé totalitární režimy a jejich zločiny, které v Česku, Rakousku i Německu existovaly, a které tak činí ústavní a politickou situaci ve třech jmenovaných zemích plně srovnatelnou:
Stejně jak je v německém případě čl. 79 odst. 3 Základního zákona reakcí na nedemokratický vývoj a nacistickou zvůli v období před rokem 1945 (a obdobně pak čl. 44 odst. 3 Spolkové ústavy Rakouské republiky), je čl. 9 odst. 2 Ústavy důsledkem zkušeností s úpadkem právní kultury a pošlapáváním základních práv v době čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu.

Rozsah komparace by jistě bylo možno rozšířit též na judikaturu dalších zemí, např. Slovenska, event. vyslovit se též k těm zemím, kde je situace odlišná, nebylo by ale jistě spravedlivé něco takového požadovat po ÚS s ohledem na mimořádně rekordní dobu, za kterou své rozhodnutí vynesl. V každém případě je evidentní, že SRN a Rakousko již s ohledem na povahu naší právní kultury („středoevropská“ nebo též „germánská“ právní oblast) a srovnatelnou historii a chápání ústavnosti tvoří přirozený referenční rámec pro komparativní úvahy a možnou inspiraci.[2]

Překvapuje mne však stručnost, s jakou po rozsáhlém expozé do své vlastní judikatury a srovnávacího práva odůvodnil ÚS svou derogační pravomoc. Stalo se tak jen ve dvou stručných odstavcích, z nichž ten prvý a zásadní zní:
Artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy z pohledu přezkumu jejich souladu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, a to s případnými derogačními důsledky, činí tak v návaznosti na svoji judikaturu počínající klíčovým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a činí tak v souladu s hodnotami a principy, jimiž se řídí ústavní systémy v demokratických zemích. Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky. Alexander Hamilton v čl. 78 Listů Federalistů ukázal, že „prostředníkem mezi lidem a zákonodárným sborem mají být soudy, aby mimo jiné udržovaly zákonodárství v mezích jeho pověření“. Bez uvedeného promítnutí čl. 9 odst. 2 Ústavy do interpretace ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy by v něm zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu pozbyla normativní povahy a zůstala toliko politickou, příp. morální výzvou.

Důraz na normativitu čl. 9 odst. 2 a z toho vyplývající nezbytnost derogační pravomoci ÚS je mi sympatický a myslím si, že je správný. Sám o sobě však, jak jsme tu již opakovaně diskutovali, obsahuje dvě samostatné premisy, z nichž prvá premisa je méně kontroverzní než ta druhá: I. čl. 9 odst. 2 Úst má reálný normativní význam, není jen pouhou politickou deklarací, II. sankcionovatelnost čl. 9 odst. 2 Úst judikaturou ÚS, bez níž by se toto ustanovení stalo prázdným politickým sloganem. Interpret ústavy může dospět ke třem možným závěrům: (1) popřít prvou premisu, pročež je zbytečné zabývat se premisou druhou. Čl. 9 odst. 2 je v takovémto případě jen politickou proklamací. (2) akceptovat prvou premisu, nicméně odmítnout premisu druhou, neboť není založena žádným výslovným ústavním ustanovením, narušuje pravomoci ústavní většiny parlamentu majícího maximální možnou míru legitimity od suveréna, tedy lidu, (3) akceptovat premisu 1 a následně též premisu 2, tedy akceptovat derogační pravomoc ÚS, bez níž nelze reálně hovořit o normativitě čl. 9 odst. 2. Třetí závěr mi je sympatický též proto, že reálný rozdíl mezi závěry (1) a (2) se mi jeví jako prakticky nulový (srov. níže).

Premisa prvá je poměrně přesvědčivá a vyplývá z obecně sdíleného předpokladu, že každé ustanovení ústavy musí mít normativní význam, který je nutno chápat v kontextu textu ústavy jako celku. Většině ÚS však normativita čl. 9 odst. 2 (premisa I.) jaksi splývá s premisou II. V nálezu mi totiž chybí daleko obsáhlejší diskuse o tom, proč právě ÚS a ne někdo jiný má být finálním arbitrem porušení čl. 9 odst. 2 Úst. ÚS tuto odpověď v podstatě předjímá bez dalšího. Zdůrazňuji, že s odpovědí ÚS sympatizuji, měla by však být přece jen detailněji odůvodněna: ve své dosavadní judikatuře tuto otázku ÚS přece doposavad expressis verbis nikdy neřešil, byť z ní podle mne implicite vskutku plyne. Presumpce ÚS, že právě on a nikdo jiný, nemusí být nesporná mimo budovu ÚS – a i tam zcela nesporná nebyla, srov. k tomu vynikající kritiku Jana Musila v bodech 9 a 12 jeho disentu. V každém případě je jasné, že takovýmto aktérem nemůže být dle Ústavy prezident [čl. 62 písm. h)], kterého by jako „hlídače ústavnosti“ do této pozice jistě jinak upřednostnil Ústavním soudem níže cit. C. Schmitt. Disentující Musil, který jinak s derogační pravomocí ÚS vůči ústavním zákonům obecně s určitými výhradami souhlasí, uvažuje též o roli Senátu (bod 11 jeho disentu), pomíjí však podle mne to, že Parlament ani jeho komory těžko mohou být efektivním strážcem a garantem čl. 9 odst. 2, pokud tento článek omezuje zejména jejich vlastní legislativní činnost. Souhlasím nicméně s Musilem v tom, že je možné argumentovat i tak, že funkční mechanismus kontroly dodržování nadpozitivního práva „nelze vůbec vytvořit, protože pyramidu kontrolních mechanismů nelze vršit do nekonečna (vzniká problém, „kdo má kontrolovat kontrolory“)“. Není ostatně teoreticky vyloučeno, že i rozhodnutí samotného ÚS se může dostat do rozporu s čl. 9 odst. 2. S těmito všemi argumenty, které zejména disentující Jan Musil přehledně postavil, se bohužel ÚS v prvé části svého rozhodnutí nevypořádal.

Odkaz na A. Hamiltona a význam tohoto odkazu pro tuto věc mi zůstává poněkud nejasný – spíše bych obecně odkázal na elementární myšlenku předsedy NS USA Johna Marshalla v kauze zakládající americké „judicial review“ (Marbury v. Madison). Článek 9 odst. 2 je buď vskutku fundamentální zásadou omezující i samotného ústavodárce, nebo je toliko morálním apelem na ústavodárce, který však není vůči ústavodárci disponujícímu nejvyšší možnou demokratickou legitimitou nijak vynutitelný. Mám-li parafrázovat Marshalla (zdůrazňuji, že jeho slova byla vyslovena v jiném kontextu, který byl ovšem před dvěma sty lety neméně kontroverzní než nyní komentovaná kauza českého ÚS), pokud je správný závěr ten prve vyslovený, potom zákon přijatý v rozporu s článkem 9 odst. 2 Úst není zákonem; pokud je však pravdou posléze vyslovený závěr, potom je čl. 9 odst. 2 jen absurdním pokusem občanů ČR, kteří se marně snažili v okamžiku znovuobnovení samostatného Českého státu limitovat moc ve své povaze nelimitovatelnou [srov. Marbury v. Madison, 5 U.S. 137, na s. 177 (1803)]. Protože ÚS je finálním soudem pro otázky ústavnosti v ČR, a protože je povinností soudní moci vykládat právo, vede to nutně k tomu, že v případě prvého závěru musí finální rozhodnutí udělat právě ÚS.

Zajímavé je, že ÚS „podpůrně“ poznamenal, „že dikce Ústavy pro případy, ve kterých nutno vyloučit z rámce pojmu „zákon“ kategorii zákonů ústavních, tuto skutečnost výslovně zakotvuje [viz čl. 50 odst. 1, čl. 62 písm. h) Ústavy].“ Je to relativně slabý argument (viz diskuse tady), snad právě proto ÚS výslovně uvádí, že jej používá jen „podpůrně“.

ÚS se vůbec nevěnoval otázce eventuální nulity ústavního zákona, který je v rozporu s čl. 9 odst. 2 (všimněme si, že „Klokočkův“ nález Pl. ÚS 19/93 hovoří o nadpozitivním právu jako „ultra vires“ Parlamentu). Je to nicméně pochopitelné, pokud ÚS nyní zvolil postup dle zákona o ÚS pro rušení zákonů. Ten předpokládá v duchu doktríny Hanse Kelsena rušení s účinky ex nunc (normativisté, jak známo, odmítali samotný pojem nulity). Závěr ÚS je taktéž praktičtější než to, co jsem tu před časem psal já, když jsem argumentoval pro nulitu (nulitu by mohl v podstatě deklarovat každý, takto si naopak drží ÚS interpretační monopol).
_______________________
[1] Právě proto jsem nález č. 403/2002 Sb. několikráte zásadně kritizoval, srov. k tomu zejm. Kühn Z., Kysela J.: Je ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne, že ústava je? (Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu), Časopis pro právní vědu a praxi, sv. 10, 2002, č. 3, str. 199 – 214, resp. zkrácená verze téhož Kühn Z., Kysela J.: Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., Soudní rozhledy, sv. 8, 2002, č. 12, s. 421-428.

[2] Není pravda, že by doktrína „neústavního ústavního práva“ byla jen nějakou německou nebo rakouskou úchylkou, jak na tomto blogu také zaznívá. Uváděl jsem již, pravda poněkud exotické, příklady Turecka a Indie, bylo by lze jmenovat např. Jihoafrickou republiku nebo Bulharsko, kde je ovšem takovýto přezkum výslovně upraven ústavou. Pro rozbor nedávné kanadské judikatury, která se rovněž jeví tendovat ke koncepci „unconstitutional cosntitutional law“, srov. D. Dyzenhaus, Constituting the Rule of Law: Fundamental Values in Administrative Law, Queen's Law Journal, sv. 27, s. 445 násl., zejm. na s. 475 (2002).



Petr Pithart: Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon...
Děkuji za pozvání do „Jiného práva“, které už delší čas se zájmem sleduji.

1. Jsem pamětník. Vím, jak se správně zkracuje volební období zákonodárného orgánu. Česká národní rada v době, kdy jsem byl předsedou vlády, zkrátila volební období napříště (v červnu 1990) zvolené České národní radě na dva roky. Kupodivu jsme tehdy měli jasnou představu o tom, co by byla jinak nepřípustná retroaktivita - ačkoli poslanci byli tehdy většinou „staré struktury“.

Jiná věc je, že to rozhodnutí bylo pošetilé (ani se mi nechce napsat „idealistické“: vítěz si sám, nejsa k k tomu nikým nucen, omezil mandát…), politicky naprosto chybné a že se přičinilo o rozdělení státu (v krátkém čase se nemohlo podařit najít ústavní řešení vztahu republik a federace, nota bene republik pro dvoučlennou federaci, což je samo o sobě logicky téměř nesmysl).

2. Jsem také hříšník. V roce 1998 jsem hlasoval pro zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Věděl jsem přesně, co jsem udělal, řekl jsem to i v rozpravě. Vzápětí jsem to ještě i popsal v Lidových novinách (Ve čtvrtek 19. března stála ústava v koutě a plakala, 30.3.1998). Polehčující okolností tehdy pro mne bylo, že jsem nejednal z žádné mocensky oportunní úvahy (komu zkrácení ve volbách prospěje), ale jako předseda Senátu, který Senát, jeho smysluplnost, brání. Kdyby se tehdy postupovalo v souladu s Ústavou, tak či onak v souladu s jeho článkem 35, musely by být volby až na podzim 1998, tedy ve stejném termínu jako volby do Poslanecké sněmovny. Byly to teprve druhé doplňovací volby do Senátu a znamenalo by to, že bychom se hned na počátku existence Senátu vrátili do režimu meziválečného Československa. Tehdy začal úpadek Senátu do bezvýznamnosti: sjednocení (údajně z úsporných důvodů) volebních termínů vedlo k politickému „zestejnění“ obou komor a tedy ke ztrátě smyslu dvoukomorovosti. Tak jsem si odůvodnil své hlasování a měl pocit ušlechtilého ochránce instituce, v jejímž čele stojím. Prožíval jsem to dokonce jako „oběť“ ve vyšším zájmu: sám jsem se znectil, ale ve prospěch instituce… Po letech jsem pochopil, že to byla chyba neomluvitelná, ke všemu ještě kýčovitě prožívaná (to bylo ono veřejné pokání…). Žádná funkce nemůže žádného zákonodárce přimět, aby vědomě porušil ústavu. Tím méně, když o tom ví.

3. Byl jsem ale ten, kdo chtěl chybu napravit preventivním krokem. Také proto jsem inicioval zřízení Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Z myšlenkové dílny této komise vzešlo několik návrhů na změny a doplnění ústavy. První ucelenější návrh je z roku 2001. Pak následovaly další. Bylo jim společné, že byly zformulovány a Senátem schváleny v dobách, kdy „o nic nešlo“, kdy by jejich přijetí neovlivnilo postavení hráčů na politické scéně. Významnou součástí těchto návrhů bylo doplnění článku 35 Ústavy. Poslanecká sněmovna naše iniciativy vždy odmítla nebo ignorovala. Společným motivem těchto odmítnutí byla obava, že ty změny a ta doplnění by možná mohly „nějak“ posílit postavení Senátu.
„Senátní návrh“, který byl i v minulých letech i týdnech k dispozici, zvažoval možnost rozpuštění Sněmovny až v situaci, kdy vláda je nejdříve ve stavu demise a navíc má prezident republiky možnost uvážení. Byla to možnost, která do situace rozpuštění Sněmovny zapojovala exekutivu. Cesta k rozpuštění by vedla přes vyslovení nedůvěry (anebo nevyslovení důvěry) vládě. Vládě by to dávalo vůči Sněmovně významný disciplinující nástroj: s vyslovováním nedůvěry by se muselo zacházet uvážlivě, protože s ním mohly být spojeny důsledky pro bytí či nebytí Sněmovny – jmenovitě poslanců. Prezident republiky jako úd výkonné moci měl mít možnost přehodit nebo nepřehodit výhybku k předčasným volbám. Bylo to řešení na míru našemu typu (“mezitypu“) republiky, který není čistě parlamentní, aniž by byl prezidentský či poloprezidentský. – Jistěže existují i řešení jiná, orientovaná ještě výrazněji ve prospěch vlády. Všechna v té či oné míře dbají o vzájemný “balanc“.

4. Byl jsem si od počátku jist, že Ústavní soud zákon č. 195/2009 Sb. zruší, obrátí-li se na něj 17 senátorů. Oslovil jsem všechny, kteří byli proti (8), zdrželi se (7) či absentovali (10) osobním dopisem - výzvou, ale příslib podpisu 16 kolegů jsem nesehnal. Připravených k podání bylo tedy nakonec 10 kolegyň a kolegů. - Předesílám ovšem, že těžiště těchto mých úvah nebylo a není směrováno k Ústavnímu soudu, ale k tomu, co (ne)má či (ne)může dělat Parlament!

5. Byl a jsem přesvědčen, že nešlo o „ústavní zákon“ a že tedy Ústavní soud měl právo jej posoudit a zrušit. Nešlo totiž ani o „zákon“, ani „ústavnost“ toho, co Parlament schválil. Zákon je ideálně norma, obecné pravidlo, které se vztahuje na skupinu případů stejného druhu a neurčeného počtu (nikoli jen na určitý individuální, jedinečný případ). V tomto případě šlo jen o „opatření“, jak to výstižně charakterizoval soudce zpravodaj.

Toto opatření nebylo ani „ústavní“. Ve vyjádření ústavních právníků, že soud neměl právo zákon posuzovat, protože je ústavní, vidím pro mne překvapivě opožděný triumf formalismu: zákon je ústavní, protože je tak pojmenován (za samozřejmého předpokladu, že byl schválen třípětinovou většinou). Je to zdůvodnění, které se točí v kruhu a nevadí mu to. Je tedy logicky vadné. Vlastně žádné. Západoevropské ústavní a právní myšlení se po hrůzách totalitních režimů proměnilo po 2. světové válce proto, aby takového alibistické zdůvodňování (zákon je zákon, ústavní zákon je ústavní zákon) nebylo napříště možné. Ústavní zákon mění nebo doplňuje ústavu nebo jiné již existující ústavní zákony (o bezpečnosti státu apod.). Doplněním může být i rozšíření ústavního pořádku o něco, co ústava neřešila, ač to řešit mohla či měla (právě bezpečnost státu). Když jde o situaci, která se z povahy věci opakovat nemůže, může rozhodnout i o jednorázovém kroku: např. o jednom jediném referendu o vstupu do EU. Nicméně i tento ústavní zákon byl přijat na základě ústavního zmocnění, stejně jako ústavní zákony o změnách státní hranice.

6. Pokud jde o ono „materiální jádro ústavy“ (myšlen čl. 9 odst. 2), ani jedna strana sporu nemá v ruce flagrantní důkazy. Na tom, co to jsou či nejsou ony nezměnitelné „podstatné náležitosti demokratického státu“, může být shoda jen nevyslovená, tedy nevyslovená v textu ústavy. Anebo musí být formulovány jen maximálně obecně, jako je tomu v ústavě SRN. Pokud tu takováto shoda není, je celá ústavní konstrukce na písku a je jen otázkou času, kdy se sesuje. Pevná ústava předpokládá „ústavní konsenzus“, ale je to právě „jen“ více či méně zamlčený předpoklad : kdyby chtěl či musel být výslovný, bylo by to spojeno s rizikem, že se na něm nikdy nelze dohodnout. Prostě se v dobré víře předpokládá, že i ostatní to myslí podobně jako já. A obráceně. Britové na těchto zamlčených předpokladech postavili celou ústavu, tj. ani ji raději nesepsali, aby se nepohádali dříve, něž by sedli ke stolu. Odlišné kulturně historické kontexty dávají jim možnost spolehnout se na to, že se „zkrotí“ sami, bez instituce typu ústavního soudu. Je v tom zajisté riskantní předpoklad dobré vůle, zdrženlivosti a především vzájemné důvěry: nejsem si jist, jak to myslíš, ale spoléhám na to, že dobře a nejspíše podobně jako já… Je v tom spolehnutí se na to, že ony podstatné nezměnitelné náležitosti vnímáme většinou stejně nebo podobně. Obezřetní, realističtí britští skeptici se raději ani nepokoušejí přesně je v textu ústavní normy definovat. Alespoň zatím jiná představa za kanálem nepřevládla.

Patří k těm nezměnitelným náležitostem podle mého názoru i „volba na čas“. Tím se ale nemůže myslet nic jiného než „volba na pevný čas“. Nebo snad „volba na libovolný čas“? Na „pevný čas“, to ale znamená na „pevný, předem stanovený čas“. Anebo tento zamlčený předpoklad neplatí a pak si napišme ústavu na stovky stránek – a spolehněme se, že se o ně popereme častěji, než se pereme dnes nad naší relativně stručnou, na důvěře v nevyslovený minimální ústavní konsenzus spoléhající ústavou.

Článek 9 odst. 2 je tak takovým naším malým „pokusem o britskou ústavu“. Alespoň pro mne by bylo velmi povážlivé, kdyby se mělo ukázat, že jsme si ani to neměli dovolit, že totiž na tento minimální ústavní konsenzus nemáme. Tím spíše by pak bylo zřejmé, že se bez instituce typu našeho ústavního soudu neobejdeme.

7. Proto jsem hlasoval (ještě se dvěma kolegy z mého senátorského klubu) i proti doplnění článku 35 o nové písmeno odst. 1. Čerstvá „pátá možnost“ dává Sněmovně - a nikdo jiný do toho nemá co mluvit - právo rozpustit se. Její rozhodnutí je nezávislé na vládě a na její situaci, právě tak jako na úvaze hlavy státu. Posouvá náš ústavní systém těsně k čistému typu parlamentní republiky. Měl bych se radovat, protože mám často starosti o to, co se svými pravomocemi udělá prezident republiky, jak je využije anebo i zneužije, ale neraduji se, protože k tomuto posunu nedošlo po zralých, několikaletých úvahách, ale v bezprecedentním časovém tlaku (Senát byl svým předsedou upozorněn, že může zasedat i v sobotu). Stalo se a vzápětí se jeden ze silných hráčů ulekl, co to vlastně v té zbrklosti udělal.

Doplnění článku 35 je podle mého soudu v rozporu s logikou všech dosavadních možností, které měly společné to, že rozpuštění nečinily snadným a rychlým a především, že je spojovaly s nějakou potíží, nezdarem, nemožností: byly tu nějaké „marné snahy“ a teprve poté přicházel svého druhu trest: rozpuštění sněmovny. Až dosud ústavodárce nedával většině (ani třípětinové) právo rozhodnout o termínu konání předčasných voleb, protože o to načasování tu přece jde. O ten nejvýhodnější okamžik. Dosud šlo v naší ústavě podle mého názoru o tom, aby volby nemohly být podle toho, jak je to pro koho výhodné. To by pak docela dobře mohli pořád vyhrávat stále jedni a titíž – volby by byly tehdy, kdy by jim zaručovaly opakované potvrzování jejich většinového postavení.

Takto se tedy dnes už může většina rozhodnout, kdy budou volby a zvolí si pro ně nejvýhodnější čas. Lze si představit nejrůznější podoby této většiny. Mohou ji tvořit i dvě nejsilnější strany, které se dohodnou, že změní volební systém ve prospěch většinového a vyloučí napříště menší a malé strany ze hry.
Ptám se, zda toto je přípustné. Udělat to jistě lze, už se stalo. Ale je to v logice naší ústavy? Anebo žádná taková logika neexistuje? Je to doplnění )ústavy v duchu dělby a vzájemné kontroly tří mocí ve státě?

Tato otázky mají jedno společné: je po všech zkušenostech s nastolováním diktatur demokratickou, parlamentní cestou prostor nad parlamentem jako výrazem svrchovanosti lidu opravdu prázdný? Není tam nikdo, nic? Nesahá tam ruka žádného strážce, který by se nedovolával nejisté, protože proměnlivé vůle většiny lidu, ale hodnot, na nichž se otřesený poválečný svět nakonec dohodl? Může zákonodárce úplně všechno jen proto, že je tu stará slavná doktrína o svrchovanosti lidu?
Soudím, že odpovědi by měly odrážet méně naděje, které vzbuzovaly a vzbuzují opojné ideály prvních období Velké francouzské revoluce, a více obavy, které přinesly její konce. Budeme hledat oporu u optimistů, jakým byl Rousseau, který měl to štěstí, že se nedožil, anebo u skeptického Charlese de Montesquieu, který jakoby mladšího filosofa volonté générale předjímal?

Jistě, je tu lid. Co lid, je tu „svrchovaný lid“. Ale o lid, a už vůbec ne o lidi, netřeba se obávat. Lid je zpravidla při zdravém rozumu. Oč jde, je jeho většina, o kterou se bojuje všemi prostředky; o tu se bojím. Člověk v politice totiž vidí, jak se ta většina dělá. Její tvorbu neovlivňují právníci, a už vůbec ne ústavní právníci. Často ani politici – zákonodárci nejsou ti nejdůležitější. Politika už příliš prorostla se zájmy, pro jejichž nositele je ústava cosi jako „software“, který lze vždycky „inovovat“, „upgradeovat“. Aby nepřekážel.

Proto tam úplně nahoře chci mít strážce. I nade mnou. Copak jsem v roce 1998 nehlasoval úplně špatně?



Ján Grónský: Přehnal to Ústavní soud?
(Pozn.: Příspěvek byl napsán ještě 2. září, tj. poté, kdy Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb. Obsahuje však úvahy, které jsou aktuální i po vynesení nálezu ve věci samé.)

Usnesení (předběžné opatření) pléna Ústavního soudu o pozastavení přípravy voleb do Poslanecké sněmovny vytvořilo bezprecedentní absurdní ústavní šlamastiku. Lze z ní vybřednout (o čemž svědčí i včerejší jednání politických špiček na Hradě) – i když složitě a konec konců i zbytečně. Neboť ústavní zákon č. 195/2009 Sb. o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jistě nebyl správným řešením a řešení už bylo na stole před měsíci.

Bez ohledu na výše řečené je však nutno konstatovat, že Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti poslance Melčáka proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, a spojením této stížnosti s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. částečně posunul své kompetence na okraj ústavnosti a podle mého názoru v podstatné části své ústavou vymezené kompetence překročil.

Základem stížnosti poslance Melčaka bylo tvrzení, že ústavním zákonem č. 195/2009 Sb. bylo porušeno jeho ústavní právo na „nerušený výkon veřejné funkce“ (čl. 21 odst. 2,4 Listiny) a že je tento ústavní zákon v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (čl .9 odst. 2 Ústavy).

Z hlediska konstitucionalistického je možno v této souvislosti udělat několik poznámek:

1) Stěžovatel může podle zákona o Ústavním soudu (§ 74) podat spolu se stížností (že bylo porušeno jeho ústavní právo) návrh na „zrušení zákona“, pokud je tento podle jeho názoru v „rozporu s ústavním zákonem“; zákon nemluví o spojení stížnosti s návrhem na zrušení ústavního zákona. Takové právo nemá nikdo. Navíc jde o podání stížnosti proti individuálnímu právnímu aktu, což zřejmě taky překračuje hranice zákona. Poslanec Melčák k podání takové stížnosti tedy nebyl aktivně legitimován. Tvrzení, že Ústava a zákon o Ústavním soudu nerozlišuje mezi zákonem a ústavním zákonem, není přesvědčivé (viz čl. 51 a 62 Ústavy). I když i zde lze cum grano salis dojít v interpretaci obou článků k opačnému názoru. Stanoví-li totiž Ústava, že prezident „má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního“, lze to chápat i tak , že tím řadí „ústavní“ zákony prostě jen jako specifický druh „zákona“. Navíc poslanec Melčák napadl ve své stížnosti individuální právní akt prezidenta, což nemá ani v Ústavě, ani v zákoně o Ústavním soudu oporu.

2) Návrh stěžovatele se opírá o čl. 21 odst. 2,4 Listiny, který stanoví,že volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období, stanovená zákonem občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným funkcím. Avšak:

a) Ústava jasně v čl. 35 vymezuje, že za výjimečných okolností lze lhůty volebních období zkrátit, a ústavní zákon č. 110/1998 Sb. dokonce stanoví, že za dobu nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu lze lhůty všech druhů voleb prodloužit na dobu nejdéle 6 měsíců a to i opakovaně (čl. 10).

b) Odvolávat se na čl. 9 odst. 2 Ústavy prohlašující za „nepřípustnou“ změnu „podstatných náležitostí demokratického právního státu“ je v tomto případě zpochybnitelné. Rozhodnutí o zkrácení volebního období PS sice bylo na okraji ústavnosti (senátní návrh na ústavní zákon řešící záležitost trvalým a ne jednorázovým ústavním zákonem by bylo jistě nesrovnatelně vhodnější), ale dojít k závěru o „ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu“ je přece jenom přehnané, i když v souvislosti s celou množinou okolností nelze tento toto hodnocení jednoznačně „tvrdě“ odmítnout, neboť v jednorázovém, účelovém (a navíc – což je velmi podstatné – v podstatě i retroaktivním!) V ústavním zákoně č. 195/2009 Sb. je nesporně kus libovůle. Ústava se trvale nemění, ani nedoplňuje, ale vlastně se jen jistým způsobem na čas „odkládá“. Nemá všeobecnou povahu, což by ústavní zákon mít měl. To ovšem podle mého názoru nic nemění na tom, že usnesení Ústavního soudu je za hranicemi jeho kompetence z hlediska čl. 9 odst. 2 Ústavy.

c) Je sice pravda, že Ústavní soud při povrchném, pohledu v jiných souvislostech podobný případ už řešil (causa dr. Brožové a jejího odvolání s funkce předsedy Nejvyššího soudu), ale v tom případě však ve skutečnosti šlo o záležitost zcela odlišnou (jmenování, odvolávání ústavního činitele bez stanovení lhůt funkčního období). V současném případě (týkajícího se mandátů poslanců) ústavní pořádek počítá s možností dobu výkonu „volené veřejné funkce“ (tj. poslaneckého mandátu) zkrátit a výjimečně i prodloužit. Ústavním zákonem o zkrácené volebního období PS jednorázovým (účelovým) ústavním zákonem je sice – jak už řečeno - řešením málo vhodným (navíc když se opakuje!), ale v tomto případě nejde jen o základní právo poslance Melčáka podle čl. 21 Listiny základních práv a svobod, ale o základní právo všech poslanců, ale i občanů a institucí (voličů kandidátů na poslanecké mandáty, politických stran). Základní právo garantované Listinou základních práv a svobod na setrvávání ve funkci poslance po celé volební období neexistuje.

3) Ústavní soud měl stížnost poslance Melčáka nejen z důvodu výše uvedených odmítnout. Že Ústavní soud „neshledal důvody k odmítnutí je podle mého názoru těžko pochopitelné. Zejména, když zrovna Ústavní soud je přímo baštou prosazování principu proporcionality v interpretaci práva. Zájem poslance Melčáka nelze stavět nad zájem absolutní většiny společnosti, jednotlivců i institucí. Navíc nelze nevidět jasně účelové načasování této stížnosti. Poslanec Melčák k měl k podání stížnosti několik týdnů času a stížnost podaná na posledních chvíli těsně před uplynutím 60-denní lhůty (§73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) svědčí o promyšleném a přesně načasovaném postupu. A chtě-nechtě vyvolává podezření, zda poslanec Melčák v tomto případě jen konečným článkem jistého politického zájmu.

4) Názor Ústavního osudu, že v této věci „neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu odkladu voleb“ je nepochopitelný. Veřejným zájmem je zájem všech občanů republiky a v konkrétní mimořádné situaci, vzniklé nepromyšleně načasovaným vyslovením nedůvěry vládě, je veřejným zájmem především stabilita země (v neposlední řadě momentálně mimořádný význam připravovaného státního rozpočtu). Usnesení Ústavního soudu situaci v zemi naopak destabilizuje.

5) Usnesení Ústavního soudu nerespektuje jeho samým několikrát zdůrazněnou zásadu, že jeho rozhodnutí nemůže jít za hranice petitu (tj.toho, co stěžovatel výslovně v stížnosti formuluje jako požadované rozhodnutí soudu). Bohužel to není poprvé (viz nález týkající se souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem – sp. zn. Pl.ÚS 19/08). Poslanec Melčák nepožadoval ve své stížnosti předběžné opatření pozastavující přípravu voleb, ale zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. a ústavního zákona č.195/2009 Sb. Ústavní soud jistě má kompetenci zrušit rozhodnutí prezidenta republiky, ale v tomto případě jde především o zrušení ústavního zákona č. 195/2009.Sb. Návrh na odložení vykonatelnosti ústavního zákona (předběžné opatření) nebyl nikým formulován a odvolávání se na právní názory vyslovené Evropským soudem pro lidská práva v souvislosti s kritikou „přehnaného formalismu“ není proto v tomto případě přiměřené.

6) Ústavní soud ve svém usnesení konstatuje, že „nevzniká újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištěním voleb vynaloženy nebyly“. Avšak tyto prostředky , vynaložené státními orgány, politickými stranami i jednotlivci, už nyní dosahují kolem půl miliardy Kč. A to nemluvíme o širších společenských a politických souvislostech a dalších ústavních rébusech, které jistě vzniknou, pokud Ústavní soud (a to i v krátké době) rozhodne ve prospěch stížnosti poslance Melčáka.

7) Nutno tedy konstatovat, že celá causa ve své podstatě týká jediné základní otázky: Má Ústavní soud právo kontrolovat „ústavnost ústavních zákonů“? Odpověď zní ano. Ale jen tehdy, dochází-li ke „změně podstatných náležitostí demokratického právního státu“ (řečeno slovy čl. 9 odst. 2 Ústavy )., Jinými slovy: schválí-li Parlament předepsanou většinou zákon, který nazve „ústavní zákon“ a v tomto „ústavním“ zákoně upravuje věci, které podle čl.9 odst. 2 Ústava výslovně prohlašuje jako za takové, které nelze změnit, je nutno takový „ústavní zákon“ označit za nicotný, jde jen o formu ústavního zákona, ale ne o ústavní zákon v materiálním slova smyslu, a pak musí demokratický ústavní systém umožnit, aby orgán kontroly ústavnosti normotvorby ten „ústavní“ zákon prohlásil na neústavný, nulový ve své účinnosti. Jinak ovšem zásadně však platí, že Ústavní soud nemůže kontrolovat ústavnost ústavních zákonů (ve formálním i materiálním smyslu), tj.takové, které evidentně nepřekračují hranice dané čl.9 odst.2 Ústavy. Ústavní soud není ani třetí komorou Parlamentu.,není arbitrem ústavnosti ústavních zákonů, není nad Parlamentem, který odvozuje svou legitimitu od bezprostředně vyslovené vůle lidu.Je jen částí struktury mocenských orgánů, odvozující svou legitimitu od ústavou stanoveného jmenovacího aktu prezidenta republiky a souhlasu Senátu s tímto aktem.

Není asi vhodné používat silná slova, ale závěr se mi zdá jednoznačný: Ústavní soud svým usnesením sp. zn. Pl.ÚS 24/09 překročil svou ústavně vymezenou kompetenci.

Ján Gronský
Katedra ústavního práva Právnické fakulty UK v Praze



17. září 2009, Jan Lasák: Krátká poznámka k virtuální náhradě škody dam Bobošíkové a Volfové...
V souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR ve věci Melčák a odložením předčasných voleb jsem dnes zaregistroval vyjádření J. Bobošíkové z politické strany Suverenita a Jany Volfové ze Strany důstojného života, které v souvislosti s dalším posunutím voleb na jaro 2010 a s tím související nečinností Parlamentu ČR hodlají požadovat náhradu škody. Chtěl bych tímto dámám Bobošíkové a Volfové ušetřit další náklady, které jsou s případnou soukromoprávní žalobou na náhradu škody spojeny, neboť podle mého názoru s ohledem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu nemají mnoho šancí.

Předně se nabízí otázka pasivní věcné legitimace. Pominu-li nereálný scénář, tj. žaloba proti jednotlivým poslancům a senátorům Parlamentu ČR, připadá do úvahy toliko žaloba proti státu jako takovému. V tomto případě nelze postupovat podle ustanovení § 415 a násl. ObčZ, neboť stát v tomto případě zjevně nevystupuje coby účastník občanskoprávních vztahů (srov. § 21 ObčZ). Zůstává tak jedině odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného předpisu plyne, že odpovědnost lze po státu požadovat jen v případě vydání nezákonného rozhodnutí (což v daném případě není aplikovatelné) nebo v případě nesprávného úředního postupu. Mám za to, že toto je důvod, o který se patrně dvojice Bobošíková a Volfová hodlá opřít, když ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“

Jakkoliv je uvedené ustanovení obecně formulované, Bobošíková ani Volfová se náhrady škody na jeho základě za současného složení Nejvyššího soudu (samozřejmě je řeč o senátu 25) patrně nedomůže. Základní premisa zní: „výkon moci zákonodárné není úředním postupem ve smyslu citovaného zákona“. Stanovisko Nejvyššího soudu je v této souvislosti takové, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005 případně rozhodnutí ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). Jelikož by v daném případě zřejmě Bobošíková s Volfovou napadaly spíše nečinnost Parlamentu ČR ve věci předčasných voleb, je vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1861/2007, ze kterého jednoznačně plyne názor, podle kterého „nepřijetí zákona Parlamentem České republiky […] nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobkyni nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu […] proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb“. Jelikož se nelze domáhat náhrady škody z důvodu nečinnosti Parlamentu ČR při přijímání obyčejných zákonů, tím spíše se nelze domáhat náhrady škody na státu z důvodu, že v důsledku nečinnosti PČR došlo k posunutí (předčasných) voleb. Pomíjím v tuto chvíli jistě zajímavou otázku, jakým způsobem by se prokazovala ona nečinnost, resp. posunutí předčasných voleb z důvodu nečinnosti, neboť ústavní podmínky ke konání předčasných voleb v tuto chvíli splněny nejsou.

Pro úplnost lze uvést, že uvedený závěr ve věci sp. zn. 25 Cdo 1861/2007 obstál též před Ústavním soudem (ústavní stížnost byla odmítnuta), jakkoliv může být problematický ve vztahu k neprovedení komunitárního práva. Zdá se tak, že dveře pro náhradu škody pro dámy Bobošíkovou a Volfovou jsou před českými soudy uzavřeny.



16. září 2009, Jakub Vosáhlo: Ústavní soud posvětil simulované úkony
Ústavní soud se ve svém nálezu k cause Melčák pokusil mimo jiné zodpovědět otázku, jakým způsobem je za současné ústavní úpravy možné rozpustit Poslaneckou sněmovnu, když postup prostřednictvím ad hoc přijatého ústavního zákona o zkrácení volebního období byl shledán neústavním. V rámci těchto úvah označil za ústavně konformní řešení prostřednictvím čl. 35, odst. 1, písm. b) Ústavy. Tento názor je podle mě natolik problematický, že stojí za pozornost.

Nejprve pro úplnost ocituji příslušné ustanovení Ústavy: „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“. Ústavní soud výslovně uvádí jako ústavně konformní řešení, kdy by na základě široké dohody politických stran vláda vybrala nějaký zákon s nímž spojí otázku své důvěry. Poslanecká sněmovna by ho záměrně tři měsíce nechala ležet a tím by byly naplněny podmínky příslušného ustanovení, vedoucí k rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Chápu, že v situaci, kdy politická reprezentace zcela běžně natahuje Ústavu i celý právní řád jak gumového hada, aby v jeho rámci dokázala prosadit své partikulární cíle (které tvůrci těchto zákonů vůbec nezamýšleli) se takové řešení může mnohým zdát jako zcela logické a smysluplné. Prostě proto že nám už ani nepřijde podivné, že v rámci mantinelů stanovených pravidel všemožně kličkujeme a snažíme se urvat, co se dá. Vždyť přece co není výslovně zakázáno, je povoleno.

Nemohu se ale smířit s tím, že Ústavní soud, který by měl být strážcem ústavnosti a jednou z největších právních autorit v zemi toto veskrze neprávní jednání posvěcuje. Jedna z nejvyšších soudních stolic (já se domnívám, že vzhledem ke svému právu negativního zákonodárství i autoritě jeho nálezů ta fakticky nejvyšší) by měla mít na zřeteli že právo nelze redukovat na text příslušného ustanovení. Nechci zde zabíhat do úvah o interpretaci práva, ale zastávám názor, že každé ustanovení bylo svým autorem tvořeno s nějakým účelem a právě tento účel by měl být našim hlavním vodítkem při výkladu příslušného ustanovení, nikoliv slova, jimiž byl tento zákonodárcův záměr (více či méně výstižně) vyjádřen.

Pokud se vrátíme k výše citovaném ustanovení naší Ústavy, pak je nepochybné, že záměrem ústavodárce bylo přimět Poslaneckou sněmovnu, aby co nejrychleji rozhodla o otázce, kterou vláda považuje za natolik zásadní, že s ní spojila otázku své důvěry. Účelem tohoto ustanovení bylo zamezit potenciálním průtahům a obstrukcím legislativního procesu v důležitých otázkách. Pokud by na základě těchto okolností došlo k mezní situaci rozpuštění sněmovny, značilo by to zásadní rozpor mezi vládou a sněmovnou, která sabotuje výkon exekutivní moci. Právě tomu mělo příslušné ustanovení zabránit.

Ústavní soud radí, aby si vláda zvolila nějaký zákon, o kterém bude naoko tvrdit, že je pro ní tak důležitý, že s ním musí spojit otázku své důvěry. Bude tedy simulovat určitou vůli, kterou vnitřně vůbec nebude chtít projevit. Následně tento zákon předloží sněmovně, která ho záměrně bude tři měsíce ignorovat. Přitom účelem Poslanecké sněmovny bezesporu je zákonodárné iniciativy projednávat, nikoliv je nechávat ležet. To vše by se odehrávalo nikoliv v situaci hlubokého rozporu mezi vládou a sněmovnou, ale naopak širokého politického konsensu. Všichni se budou tvářit, že naplňují podmínky stanovené v čl. 35, odst. 1, písm. b) a přitom budou vědět, že toto jednání nemyslí vážně a jejich jediným zájmem je rozpustit Poslaneckou sněmovnu. To je legalizované pokrytectví na nejvyšší úrovni.

Je smutné, že konstituční tribunál, který by měl být garantem ústavnosti a práva, sám doporučuje takové jednání. Pouze soudce Vladimír Kůrka se ve svém minoritním stanovisku pozastavil nad podivností nabádání k takto pokryteckému jednání.

Těžko vyčítat politikům, že zneužívají právo k prosazování svých partikulárních zájmů, že v zákonech hledají kličky a vykládají je tak jak zrovna potřebují, když jim takovéhle jednání de facto posvětila nejvyšší soudní autorita v zemi.

Pokud by toto měl být nový trend rozhodování Ústavního soudu, bylo by to velmi neblahé.

Autor je komentátorem internetového deníku Neviditelný pes
Celý příspěvek

Ivo Telec: Požadavky na kvalifikační práci

Aktualitou českého vysokoškolského právnického prostředí jsou šetření týkající se studentských kvalifikačních prací. Zdánlivě se jedná o věc jasnou. Ve skutečnosti se ale setkáváme s řadou pochyb i ze strany některých akademických orgánů a právníků, zda vznikl plagiát, anebo nikoli. Zdá se proto, že jakákoli osvěta je namístě.

Zabývat se těmito otázkami v dnešní racionalistické době znamená formulovat etické kánony neboli protiplagiátorská pravidla. Ve světě se nejedná o nic nového. Taková pravidla obvykle bývají formulována kasuisticky. Tzn. uváděním jednotlivých, nutno říci, že značně rozmanitých, skutkových podstat vědeckého a morálního deliktu plagiátorství, stíhaného odsudkem veřejnosti.

Ve většině případů ale nejde „pouze“ o vědecký a morální delikt (s možným pracovněprávním nebo akademickoprávním důsledkem), nýbrž i o kriminální jednání z prostředí akademické kriminality. Kromě porušování chráněných práv k duševnímu vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži je namístě hovořit o majetkovém nebo nemajetkovém podvodu. Poslední z toho je vyjádřeno skutkovou podstatou trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 tr. z.). Poškozeným je zde kupříkladu vysoká škola, jíž byla způsobena vážná újma na právech, například na právu na její dobrou pověst obsahujícího i její důvěryhodnost v očích veřejnosti, a to tím, že ji student uvedl v omyl o své kvalifikační práci, kterou na ni obhájil a kterou musí vysoká škola zveřejnit. Bezpochyby zajímavou kapitolou může být účastenství na tomto nebo jiném studentem dokonaném trestném činu ze strany kupříkladu školitele nebo vedoucího diplomové práce formou pomocnictví. Pomocný skutek školitele nebo vedoucího diplomové práce může být různý. Pomocná osoba z řad akademických pracovníků může studentovi úmyslně pomáhat odstraňovat překážky k podvodnému získání vysokoškolské kvalifikace například doporučujícím posudkem, zlehčením studentova „pochybení“, poukazem na studentovu pouze „formální“ chybu apod. Pomocník ale přitom musel vzhledem ke svému akademickému postavení vědět, že svých chováním se účastní poškozování práv vysoké školy a musel být srozuměn s následkem spočívajícím například v ohrožení její důvěryhodnosti jako „vrcholného centra vzdělanosti“, řečeno slovy zákona.

Pro účely veřejné diskuse jsem se pokusil nastínit několik pravidel neboli požadavků vysoké školy na kvalifikační práce. Žádoucí je, aby pravidla stanovil studijní a zkušební řád vysoké školy. Jeho porušení by tak bylo porušením právní povinnosti s možným disciplinárním postihem studenta v samosprávné děkanské pravomoci podle zákona o vysokých školách. Pravidla mohou být vedle toho i vodítkem obsahujícím obecná hlediska studijního hodnocení kvalifikační práce komisí pro státní závěrečné zkoušky, popř. jinou obdobnou komisí.

Požadavky na kvalifikační práce můžeme vyjádřit kupříkladu takto:

1) Kvalifikační práce, dále jen „práce“, musí být jedinečným výsledkem tvůrčí (vědecké) činnosti autora, který je vědeckým (metodickým a systematickým) vyjádřením autorova vlastního právního myšlení obsahujícího autorův odůvodněný právní názor, a to na příslušné vědecké téma (vědeckou problematiku) a na jeho řešení a podle jeho zadání vysokou školou, je-li u práce příslušného druhu zadání stanoveno.

2) Práce musí být původním, nezávisle a samostatně vytvořeným vědeckým dílem autora z oblasti právní vědy, které je výsledkem autorova vlastního výzkumu [Srov. specifický vysokoškolský výzkum, kterým je výzkum prováděný studenty při uskutečňování akreditovaných doktorských nebo magisterských studijních programů a který je bezprostředně spojen s jejich vzděláváním; viz § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o veřejné podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů, v úplném znění vyhlášeném pod č. 211/2009 Sb.] s použitím obecně uznávaných vědeckých metod včetně zvláštních metod právní vědy.

3) U prací bakalářských postačuje, je-li práce původním, nezávisle a samostatně vytvořeným odborně literárním dílem autora z oblasti příslušné odbornosti (povolání), které je jedinečným výsledkem tvůrčí (odborné) činnosti autora.

4) Pro práci, která je výsledkem autorova studia jiného než právnického studijního programu, platí tyto požadavky obdobně.

5) Původnost práce se rozumí jak co do autorova vlastního myšlenkového obsahu, například právně odůvodněného řešení konkrétního právního problému, tak co do autorova vlastního vědeckého vyjádření vlastního myšlenkového obsahu. U prací bakalářských přitom postačuje autorovo vlastní odborně literární vyjádření vlastního myšlenkového obsahu.

6) Kde autor ve své práci myšlenkově čerpá z cizích myšlenek obsažených v cizích dílech nebo v jiných cizích výtvorech či projevech, dále jen „díla“, například, kde autor čerpá z cizích právních názorů nebo cizích právních teorií, nebo kde autor myšlenkově čerpá tyto cizí myšlenky samé, musí tak učinit zjevným, poctivým, [Srov. též právní doktrínu fair use a prvky, jimiž se vyznačuje.] přesným a přezkoumatelným odkazem na cizí myšlenkový obsah, například na cizí řešení, na jeho původce a pramen, a to odkazující nebo srovnávající poznámkou pod čarou na patřičném místě a vždy též v soupisu použité literatury nebo jiných pramenů tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny autorových a cizích myšlenek (pravidlo odkazu).

7) Kde autor přebírá do své práce výňatky z cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí tak učinit zjevným, poctivým, přesným a přezkoumatelným způsobem a při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem, [Čl. 9 odst. 1, anebo čl. 10 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 19. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášené pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod č. 19/1985 Sb., § 12 odst. 1, anebo § 29 a 31 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorského zákona), ve znění pozdějších předpisů.] přičemž převzaté výňatky cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí být zřetelně odděleny od autorovy vlastní práce tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny obou děl nebo jejich částí, a to například uvedením převzaté cizí věty v uvozovkách a v kurzívě (pravidlo citace). Požadavek v tomto pravidle vyjádřený platí též pro citace z děl nebo citace drobných celých děl, která jsou autorskoprávně volná, a to s ohledem na účel autorovy práce.

8) Pravidlo citace týkající se autorských děl platí obdobně pro citaci spočívající v autorově reprodukci cizího zapsaného průmyslového vzoru spočívajícího ve vzhledu výrobku nebo jeho části, například ve vzhledu obalu, grafického symbolu nebo typografického znaku, a to při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem.;[§ 19 odst. 1, nebo § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.]

9) Pravidlo odkazu platí obdobně pro autorovo myšlenkové čerpání z jiného vlastního díla autora práce. Pravidlo citace platí přiměřeně pro přebírání výňatků z jiného vlastního díla autora práce nebo pro přebírání jiných autorových drobných děl celých (pravidlo autocitace).

10) Autor práce se musí vystříhat otrockého nebo jiného napodobení cizích děl nebo napodobení cizích myšlenek, spočívajícího v použití cizích děl nebo jejich částí anebo cizích myšlenek jako by byly jeho vlastní (zakázané vyvolání objektivního dojmu cizích děl nebo cizích myšlenek jako vlastních), a to i bez ohledu na úmysl autora vydávat cizí díla nebo jejich části anebo cizí myšlenky za vlastní (zákaz plagiátu).

11) Autor se musí vystříhat vyvolání mylné představy nebo uvedení jiného v omyl o svých schopnostech nebo znalostech, právních nebo jiných názorech, o své výzkumné, tvůrčí nebo jiné činnosti, o splnění studijní nebo jiné právní povinnosti, o své vědecké nebo odborné způsobilosti (kvalifikaci) nebo o své vědecké bezúhonnosti či o svém osobnostním charakteru, a to ve vztahu k dané práci.[Srov. např. skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů; totiž nemajetkový podvod. Anebo srov. skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 cit. zák.; totiž majetkový podvod.]

12) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, například činnost výzkumná, musí být v souladu s obecně uznávanou veřejnou morálkou akademickou a výzkumnou,[Srov. např. Etický rámec výzkumu, vzatý na vědomí vládou České republiky jejím usnesením ze dne 17. srpna 2005 č. 1005, které je dálkově přístupno v síti elektronických komunikací na adrese http://www.vlada.cz/ nebo Správnou vědeckou praxi, doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky z dubna 2000, které je takto přístupno na adrese http://www.gacr.cz/.]
jakož i v souladu se smyslem vysokoškolského vzdělávání a osobního získávání vysokoškolské kvalifikace.

13) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí bezdůvodně zasahovat do práv jiných osob; například do práva k cizímu duševního vlastnictví, kupříkladu do práva autorského nebo do práva průmyslově vzorového, nebo do práva osobnostního či do práva proti nekalé soutěži, kupříkladu získáním autorovy neoprávněné soutěžní výhody na úkor jiného.

14) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí ohrozit důvěryhodnost vysoké školy, na níž vznikla, v očích veřejnosti ani jinak ohrozit její pověst.

15) Práce musí být úvodem opatřena autorem projeveným a vlastnoručně podepsaným čestným prohlášením a slibem odškodnění tohoto znění:
„Čestné prohlášení a slib odškodnění
Prohlašuji na svou čest podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že tato práce je mým původním dílem, které jsem samostatně a nezávisle vytvořil(-a) jen s použitím podkladů v ní uvedených. Slibuji odškodnit každého, komu bych způsobil(-a) újmu nepravdivostí tohoto prohlášení.“
Vlastnoručním podpisem musí být práce opatřena v její papírové podobě. V elektronické podobě musí být vlastnoruční podpis nahrazen jeho elektronickou faksimilí.

16) Autor má ve své práci přihlédnout ke standardizaci dokumentů vyplývající z technických norem, [ČSN ISO 7144 Dokumentace – Formální úprava disertace a podobných dokumentů. (Březen 1997), ČSN ISO 690 Dokumentace – Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. (Prosinec 1996), ČSN ISO 690-2 Informace a dokumentace – Bibliografické citace – Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. (Leden 2000).]
jakož i k poctivým akademickým zvyklostem.

17) Stanoví-li zákon [Např. zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.]
nebo studijní a zkušební řád vysoké školy, popř. jiné její vyšší opatření jinak, má přednost před těmito požadavky.

Celý příspěvek

Trestat matky za hříchy dcer?

Soutěžní právo není tak docela právem. Snaží se uchopit ekonomickou realitu, a jako takové musí pracovat s pojmy, které jsou více ekonomické než právní. Na pomezí mezi právem a ekonomií stojí i vymezení adresátů norem soutěžního práva, tzv. soutěžitelů, resp. podniků.

Dnes již snad není sporu o tom, že obsah obou pojmů, jak „soutěžitel“ užíván v právu českém, tak „podnik“ v právu komunitárním, je shodný; z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci Česká rafinérská tento závěr jednoznačně vyplývá. Co tedy tyto pojmy popisují?

Představme si běžnou firmu, která vyrábí určité zboží, které následně distribuuje. Bude čistě na uvážení vlastníků této firmy, jestli si za tímto účelem založí jednu právnickou osobu, která zajistí výrobu i distribuci, případně právnické osoby dvě, jednu pro účely výroby, druhou distribuce, nebo dokonce žádnou, pokud by tyto činnosti vykonávaly přímo osoby fyzické, anebo přijmou jakékoliv jiné řešení. Z hlediska působení takové firmy na trhu je její organizace také nerozhodná – podstatné je jednak, že určité zboží je vyráběno a distribuováno, jednak že subjekty, které se této výroby a distribuce účastní, se fakticky chovají jako jeden celek, jedna jednotka, ať už jsou jejich organizační vztahy jakékoliv.

Soutěžní právo proto pracuje s celou takovou ekonomickou jednotkou jako s jedním celkem, jedním podnikem; jak uvedl Evropský soudní dvůr ve věci Hydrotherm (odst. 11), podnik „… označuje ekonomickou jednotku [angl. economic unit, fr. unite economique, něm. wirtschftliche einheit] … i když po právní stránce taková ekonomická jednotka sestává z několika osob, ať již fyzických či právnických“. Podstatné je právě vystupování celé skupiny jako jednoho celku – je proto nezbytné, aby určitá osoba jednání celé skupiny koordinovala, kontrolovala. Takový vztah je typický pro mateřské a dceřiné společnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku Česká rafinérská, „dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku, která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která ke kontroluje“.

Uvažovat o různých koncernech, holdinzích a podnikatelských seskupeních jako o jednom celku zjevně dává smysl, praktický problém ale nastává ve chvíli, kdy je potřeba vést správní řízení a zejména, pokud se ukládá pokuta – jen těžko ji můžeme uložit „jednotce sestávající z několika osob“. I když je nám (ekonomicky) jasné, kdo se na trhu porušení práva dopouští, musíme se (právně) rozhodnout, koho za to učiníme odpovědným.

Pragmatickým řešením by bylo potrestat celou „jednotku“: na trhuje vystupuje jako celek, ze zisků, které v důsledku porušení soutěžního práva získala, profitovala jako celek, měla by proto jako celek nést i odpovědnost. V praxi Evropské Komise tak je někdy pokuta společně a nerozdílně udělena více osobám v rámci podniku, které za ni odpovídají solidárně (jak Soud prvního stupně potvrdil např. ve věci Akzo Nobel). Určitý krok k úvahám směřujícím tímto směrem již učinily i české soudy, které například u schopnosti zaplatit pokutu (zatím jen ve vztahu k rozhodování o odkladném účinku) přihlížejí nejen k finančním možnostem toho konkrétního subjektu, kterému byla pokuta uložena, ale i ekonomické jednotky, jejíž je součástí; např. Krajský soud v Brně ve věci České dráhy uvedl, že "... zohledňuje i celkové žalobcovo postavení v rámci podnikatelského seskupení, jehož je účasten. Soud totiž sice nepředpokládá, že by snad pokuta uložená žalobci měla být „hrazena“ z prostředků jiných subjektů, v nichž má žalobce majetkovou účast, nicméně není důvodu, aby se celé podnikatelské seskupení nemohlo, byť by se tak mělo stát dočasně, na eliminaci okamžité potřeby vyčlenění dostatku finančních prostředků na zaplacení pokuty, pokud by skutečně hrozil žalobci kritický stav atakující jeho samotnou činnost, podílet".

Pokud však jde o samotný základ problému – solidární deliktní odpovědnost, nejsem si jistý, jestli české deliktní právo umožňuje uložit „kolektivní“ sankci více subjektům, s tím, ať si ji jednotlivé osoby uvnitř podniku mezi sebou „rozdělí“; i výše zmíněný rozsudek Krajského soudu zřejmě směřuje proti takovému závěru. Česká praxe proto zvolila přístup, který je konec konců vlastní i praxi evropské, a který se snaží identifikovat jedinou konkrétní osobu, kterou by bylo možno učinit odpovědnou za jednání celého podniku. Vzhledem k tomu, že ekonomická jednotka je vymezena vztahy kontroly mezi jednotlivými osobami, je logické dovozovat odpovědnost u osoby kontrolující, ve výše uvedeném příkladu tedy společnosti mateřské.

Tento přístup ovšem může mít některé kontraintuitivní důsledky. Představme si jednoduchý případ mateřské a dceřiné společnosti, kde „matka“ stoprocentně kontroluje „dceru“; dcera zajišťuje distribuci a přitom uzavírá smlouvy, které jsou v rozporu se soutěžním právem. Protože při tom byla matkou kontrolována, můžeme pokutu uložit matce, ačkoliv se sama závadného jednání fakticky nedopustila? Komunitární judikatura říká, že ano; Soud prvního stupně např. ve svém nedávném rozhodnutí ve věci Clearstream (odst. 198) uvedl, že „... může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost“. Obdobně se v několika případech zachoval i Úřad, k tomu se však dostaneme v zápětí.

Před tím se však musíme zamyslet ještě nad jedním problémem: co když v rámci podniku – ekonomické jednotky dojde k organizačním změnám, v důsledku kterých některá osoba zanikne? Pokud by v našem příkladu došlo k fúzi mezi matkou a dcerou, při které obě zaniknou, a vznikla by společnost nová, která by byla jejich univerzálním právním nástupcem, bylo by možno učinit odpovědnou tuto společnost nástupnickou? Ekonomický přístup říká, že ano, protože s ohledem fungování podniku na trhu se v podstatě nic nestalo. Obdobně se k tomu staví i judikatura komunitární (srov. např. rozsudky Evropského soudního dvora Suiker Unie nebo Rheinzink).

V jediném případu, kdy o něčem takovém rozhodovaly české soudy, však došel Krajský soud v Brně k odlišnému závěru. V obdobném případu (fúze uvnitř hospodářské jednotky) totiž ve věci Kartel benzínových společností uzavřel, že „... došlo-li v průběhu správního řízení k zániku dvou jeho účastníků, Úřad byl oprávněn dokončit správní řízení s jejich právními nástupci (v postavení účastníků), pokud jde o deklaraci existence zakázané dohody a zákazu jejího plnění do budoucna (§ 7 odst. 1 zákona); nebyl však oprávněn rozhodnout též o uložení sankce těmto nástupcům (§ 22 zákona).“. Osobně jsem neměl potíže ani tak se závěrem, že deliktní právní nástupnictví není bez speciální právní úpravy možné (jak dokládá na české judikatuře Kindl, J. Do třetice k procesnímu nástupnictví zaniklých právnických osob v soutěžních věcech. Právní rozhledy, 2007, č. 21), ale spíše, že je sice možné rozhodnout o vině, ne však o trestu.

A teď již k aktuální praxi Úřadu. Z hlediska určování odpovědnosti v rámci podniku je nejvíce ilustrativní rozhodnutí ve věci Kofola, které je známé spíše pro uplatnění tzv. procedury narovnání; k tomu se však dostaneme až někdy příště. Pro nás je dnes určující, že předmětem řízení v případě Kofola bylo určování cen pro další prodej (resale price maintenance) v rámci distribuce nealkoholických nápojů. Jednání považované Úřadem za zakázané trvalo od roku 2001 do roku 2008, přičemž během těchto let došlo k řadě zásadních vnitroorganizačních změn uvnitř předmětného podniku; Úřad se tedy musel zabývat jak otázkou ekonomické jednotky (tj. které obchodní společnosti vystupují jako jedna jednotka), tak přičitatelnosti odpovědnosti v jejím rámci a konečně i problematikou právního nástupnictví.

Na zakázaném jednání se postupně účastnila řada obchodních společností, vždy však v rámci jedné ekonomické jednotky, kterou můžeme pro zjednodušení nazývat Skupina Kofola. Pro nás jsou stěžejní změny, ke kterým došlo v roce 2006. Původní akciová společnost KOFOLA zanikla a byla transformována na společnost Kofola Holding jako na svého právního nástupce; ještě předtím z ní však byla jako odštěpný závod (divize výroba a obchod) vyčleněna část podniku, se kterou byly spojeny aktivity týkající se výroby a prodeje, přičemž tento odštěpný závod byl následně vložen do akciové společnosti Kofola, kontrolované nejprve společností KOFOLA a po jejím zániku společností Kofola Holding. Zjednodušeně řečeno, obchodní společnost, která se po řadu let podle názoru Úřadu dopouštěla porušování soutěžního práva (KOFOLA), zanikla, přičemž část jejích aktiv, se kterými bylo toto jednání spojeno, přešla na společnost Kofola, která je v tomto smyslu jejím ekonomickým nástupcem, zatímco jejím právním nástupcem je společnost Kofola Holding, která Kofolu kontroluje.

Úřad dospěl k závěru, že jak Kofola Holding, tak Kofola tvoří jako mateřská a dceřiná společnost jednu ekonomickou jednotku a jsou tedy jedním soutěžitelem; zabýval se rovněž otázkou přičitatelnosti odpovědnosti, přičemž uzavřel, že „společnost Kofola Holding je … v souladu se zásadou jedné ekonomické jednotky postižitelná za jednání své dceřiné společnosti“. Pozornost věnoval Úřad i otázce právního nástupnictví a přechodu odpovědnosti za porušení soutěžního práva společností KOFOLA, kde došel k závěru, že „… lze odpovědnost za posuzované jednání … přisuzovat společnosti Kofola Holding, a to bez ohledu na to, že v rámci ekonomické kontinuity došlo … k převodu části podniku týkajícího se prodeje a výroby nealkoholických nápojů na společnost Kofola. V situaci, kdy existuje právní nástupce … má právní nástupnictví obecně přednost před ekonomickým nástupnictvím“.

Obdobným způsobem Úřad postupoval i v dalších případech. Nejen tedy že trestá matku za hříchy dcer, ale pokud matka „zmizí“, potrestá i jejího právního nástupce, tedy jakéhosi „klona“. Zatímco otázka deliktního nástupnictví by snad již mohla být vyřešena novelou zákona o ochraně hospodářské soutěže, která na ně již výslovně pamatuje (§ 22b), otázkou přičitatelnosti jednání společnosti dceřiné společnosti mateřské se české soudy dosud, pokud je mi známo, nezabývaly. Celý příspěvek

Martin Bíly: Povinnost a právo

Je to asi 10 let, kdy jsem se s Michalem Bobkem bavil na téma povinnosti a subjektivního práva (bylo to chvilku poté, co mě naučil dvě sloky Schillerovy Ódy na radost v němčině - už to mohlo napovědět, kam se bude ubírat jeho kariéra). Neshodli jsme se a od té doby jsem se k uvedené otázce vracel, aniž bych nalezl uspokojivé řešení. Možná se od té doby Michalův názor změnil, to ale není podstatné, protože argumenty pro a proti zůstávají. Tedy k věci:

Nadhodil jsem, že povinnost v sobě zahrnuje právo. Tedy zakazující norma v sobě obsahuje právo něco nečinit a přikazující norma něco činit. Zní to na první pohled jako teoretický nesmysl, ale podle mého není. Je to totiž podstatné u povinností, které jsou ukládány v obecném zájmu a jejich splnění může být považováno za čest a povinnost takříkajíc občanskou. Konkrétně se naše debata tehdy strhla u povinnosti branné, tehdy aktuální, kdy já jsem zastával názor, že branná povinnost v sobě obsahuje i právo na brannou službu. Dnes se možná mnozí pozastaví nad tím, kdo by chtěl dobrovolně na vojnu. Dobrá, naše armáda odvedenců v 90. letech byla žalostná, nedostávalo se peněz na cvičení, vše se bralo jako zbytečnost a prestiž uniformy byla mizivá. Nicméně můj dědeček, záložní důstojník prvorepublikové armády (a v civilu učitel), by se na to díval jinak. Nejspíš by mu nepřišlo ani na mysl se vojenské službě vyhnout.

Stál jsem tedy na svém, že kdyby stát nějakou svou povinnost uložil nesprávně, liknavě nebo vůbec, může se dotyčný domoci svého – práva! Pokud stát někoho např. k branné službě nepovolá, může dotyčný přijít a říct – ale já chci, já mám právo podstoupit výcvik a bránit zemi! (Samozřejmě pokud splňuje podmínky pro tuto službu). Lze si představit situaci, kde stát ukládá povinnost nesprávně jen určité skupině lidí, avšak diskriminační to nepřijde té skupině, co jí je povinnost uložena, ale té opominuté. Příklad – pokud by existovala všeobecná branná povinnost, ale nebyla by fakticky ukládána usazeným cizincům, Romům, homosexuálům, pak by se dotyčné menšiny mohly cítit jednak vyloučeny a jednak ohroženy.

Můj názor tedy byl, že povinnost je svým způsobem jakousi nadmnožinou práva a že pokud z nějakého důvodu nedojde k uložení povinnosti, lze se jí domoci.

Opačný názor by byl, že právo i povinnost se definují na základě povinného/oprávněného subjektu - povinnost znamená nutnost něco snést, pokud to bude někdo vyžadovat, zatímco právo je možnost vyžadovat.

Uplynulo 10 let a stále nevím…

Martin Bílý Celý příspěvek

Člověk v tísni: Dějiny, film a lidská práva

Pro zájemce z řad doktorandů z kateder humanitního zaměření a studentů posledních ročníků humanitních fakult připojuji následující informaci o novém projektu Dějiny, film a lidská práva, který je veden pod hlavičkou organizace Člověk v tísni.
Hlavním posláním tohoto projektu je snaha implementovat lidskoprávní tématiku do vysokoškolských osnov a její vyučování skrze dokumentarní filmy, jelikož se domníváme, že tato problematika není dosud na české akademické půdě dostatečně reflektována, ba dokonce by se dalo říct, že byla dosud opomíjena. Náš projekt by tuto situaci chtěl změnit prostřednictvím působení na doktorandské studenty z kateder humanitního zaměření, u nichž je pravděpodobnost, že skrze jejich výzkum a pedagogické aktivity bude možné tyto cíle prosadit a dlouhodobě udržet. Podobně kurzy, jaké bychom rádi uvedli do českého akademického prostředí, již s úspěchem probíhají na Právnické fakultě vídeňské univerzity pod vedením profesora Manfreda Nowaka. Jedním z výstupů bude týdenní seminář konaný v prvním prosincovém týdnu, na nějž budeme ještě dodatečně zvát studenty a mladé akademiky humanitních oborů.

Bližší informace: Šárka Maroušková, Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět
Člověk v tísni, Sokolská 18, 120 00 Praha 2
Tel: +420 226 200 457 Fax: +420 226 200 401
sarka.marouskova@jedensvet.cz. Celý příspěvek

Lisabon II. a geneze pojmu sdílené suverenity v kontextu české ústavní diskuse

V rámci čtení nálezu Lisabon II. chci čtenáře upozornit ještě na jednu zajímavou a poměrně ironicky psanou pasáž nálezu, která prokazuje, že koncept sdílené suverenity má v české ústavní a politické debatě poměrně dlouhou, a to přinejmenším třináctiletou historii. Dále cit. text zvýraznil ÚS.

147. Připomíná, že (jak v bodu 209 nálezu Pl. ÚS 19/08 konstatoval) suverenita státu není v moderním demokratickém právním státě účelem sama o sobě, tedy izolovaně, nýbrž je prostředkem k naplňování základních hodnot, na kterých konstrukce demokratického právního státu stojí. V bodu 107 pak dovodil (s odkazem na úvahy vyslovené v bodech 98 až 107 téhož nálezu), že přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým, kontrolovaným způsobem, není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Ústavní soud rovněž uvedl v bodu 104 citovaného nálezu, že Evropská unie pokročila zdaleka nejvíce v konceptu sdílené –„slité“ – suverenity a již dnes vytváří entitu sui generis, která těžko snese zařazení do klasických státovědných kategorií. Klíčovým projevem svrchovanosti státu je i možnost Pl. ÚS 29/09 se svou svrchovaností (její částí) dále nakládat, resp. určité kompetence dočasně či trvale postoupit.
148. Pokud prezident republiky s tímto vymezením suverenity polemizuje tvrzením, že „pojem sdílená svrchovanost se sice v poslední době poměrně často používá, ale pouze v nerigorózních debatách“, přičemž je tento pojem podle názoru prezidenta republiky „sám o sobě protimluvem“, poněvadž, jak se prezident republiky domnívá, „nejen, že náš právní řád pojem »sdílená svrchovanost« nezná, ale nezná ho ani právo Evropské unie“ (viz bod 61 tohoto nálezu), považuje Ústavní soud za vhodné v té souvislosti připomenout text memoranda připojeného k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie (dostupný na http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/neverejne/205891-memorandum.html):
„Český národ teprve nedávno opětovně nabyl plné státní svrchovanosti. Vláda České republiky však nezvratně dospěla k témuž závěru, k jakému dospěly v minulosti vlády dnešních členských států, že v moderním evropském vývoji je výměna části vlastní státní suverenity za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i celé Evropy“.
149. Usnesení vlády České republiky ze dne 13. prosince 1995 č. 732 k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie přitom pověřilo tehdejšího předsedu vlády (a dnešního prezidenta republiky) Václava Klause, aby žádost a memorandum (které bylo v souladu s usnesením vlády nedílnou součástí žádosti) předal v lednu 1996 vládě Italské republiky jako předsednickému státu Evropské unie pro 1. pololetí 1996. Je tedy nepochybné, že prezidentu republiky, ale i dalším politickým činitelům odpovědným za přijetí citovaného memoranda, musel být koncept sdílené suverenity dobře znám již v době, kdy Česká republika ještě nebyla členem Evropské unie. ...

Celý příspěvek

Svatý Martin a soutěžní právo

V jinak šedém životě právníka je jen několik málo událostí, na které se může opravdu těšit. V rámci každodenního práva však jako plášť Svatého Martina na sněhu září naděje na vstup do práva jiného. Každý z nás jistě ráno kontroluje mail s radostným očekáváním, že třeba dnes, právě dnes dostane nabídku stát se hostem Jiného práva. Pocit čistého štěstí, který už třetím dnem jako novopečený host zažívám, je ale bohužel kalen tím, že jiní Pánové práva očekávají, že jejich host přijde s nějakým zajímavým povídáním.


Většina lidí má tendenci pokládat obor, kterým se zabývá, za kromobyčejně vzrušující; totéž si samozřejmě myslím i já o soutěžním právu. Bohužel, pokud se podívám na intenzitu debaty, která se na těchto stránkách v souvislosti se soutěží rozhořela, vyšlehl její plamen v podstatě jen jednou, nadto relativně skromně, v souvislosti s problematikou kriminalizace kartelů (35 komentářů), i když i zde je třeba podotknout, že přímo s tématem článku souvisela jen menší část z těchto komentářů; v ostatních případech debata jen tak nesměle doutnala.

Nebudu se proto pokoušet rozdmýchávat skomírající oheň zájmu o soutěžní právo jako takové. Jeho příznivce bych však rád upozornil na Svatomartinskou konferenci, kterou Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pořádá 11. a 12. listopadu 2009, kde budou plamenně diskutována žhavá soutěžně právní témata, mimo jiné problematika vztahu ochrany hospodářské soutěže a ochrany průmyslového vlastnictví, jakož i otázky související s dohodami o výměně informací nebo regulací tzv. obchodních řetězců (kde byl shodou okolností právě dnes schválen nový zákon poté, co Poslanecká sněmovna přehlasovalo veto presidenta). Všichni zájemci jsou srdečně zváni, možnost registrace je stále otevřená. Pro zvídavé hlavičky pro úplnost dodávám, že Svatý Martin není patronem soutěžního práva, ale – možná trochu paradoxně – hus a abstinentů, Úřad však pořádá obdobnou konferenci na den Svatého Martina již několikerým rokem; doufám, že bude v této tradici pokračovat i v budoucnu.

Během svého hostování bych se však rád zaměřil na témata, která nejsou čistě soutěžní a která by tak snad mohla zaujmout širší okruh čtenářů. Bylo by žádoucí, aby byl do českého práva zaveden institut odpovídající kolektivním žalobám, známým ze Spojených států, přinejmenším právě ve věcech náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva? Je přijatelné, aby správní orgán požadoval pod hrozbou sankce od účastníků řízení informace, které mohou být užity v jejich neprospěch? A může správní úřad "výměnou" za přiznání upustit od uložení pokuty, případně pokutu výrazně snížit, ačkoliv zákon s ničím podobným nepočítá? Anebo k sankcím obecněji, může jeden subjekt dostat pokutu za jednání, kterého se fakticky dopustil subjekt jiný? Příspěvky na tato témata bych se zde v příštích týdnech chtěl pokusit splnit své hostovské povinnosti.

Celý příspěvek

Lisabon II. vyhlášen (a publikován)

ÚS dnes vyhlásil nález ve věci Lisabon II. Nález obsahuje velkou řadu zajímavých myšlenek, pro čtenáře vybírám namátkou následující.

Předně nutno upozornit, že podle ÚS prezident republiky má povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvu bezodkladně poté, co doběhne proces ratifikace v Parlamentu. Prezident tu plní funkci stvrzující, nikoliv decizní: V rovině mezinárodního práva totiž platí, že již sjednáním mezinárodní smlouvy na sebe smluvní strany berou závazek, že nebudou nepřiměřeně protahovat své definitivní rozhodnutí o přijetí či nepřijetí smlouvy, což vyplývá ze zásady dobré víry [...] K tomu se přidružuje v rovině práva vnitrostátního, resp. ústavního, povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně prezidentem republiky nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor, zejména jde-li o mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy schvalované kvalifikovanou ústavní většinou poslanců a senátorů (bod 116, zvýraznění doplněno). Domnívám se, že tento závěr plně vyplývá z koncepce ČR jako parlamentní demokracie. Bylo by absurdní, aby prezident republiky, který za výkon svých pravomocí nenese žádnou odpovědnost (a za výkon pravomocí podle čl. 63 nese odpovědnost vláda - viz čl. 63 odst. 4), by mohl činit rozhodnutí jdoucí proti rozhodnutí legislativy, exekutivy, a jdoucí v podstatě i proti svým vlastním předchozím krokům. Připomínám, že do jisté míry decizní role prezidenta je na počátku procesu, jeho jménem se mezinárodní smlouva podepisuje. Není proto možné, aby překvapivými rozhodnutími podmiňoval podpis mezinárodní smlouvy na samém konci ratifikačního procesu.

100. Ústavní soud je ústavním orgánem nadaným podle čl. 89 odst. 2 Ústavy pravomocí autoritativně a s konečnou platností vykládat ustanovení ústavního pořádku, nikoliv místem pro nekončící polemiky, o které se snaží někteří účastníci. Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy – jak se ostatně rozumí samo sebou – je závazný i pro samotný Ústavní soud. V důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje v tomto smyslu nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae.

113. ... Snaha o definování pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“ jednou pro vždy (jak navrhovatel požaduje, podporován prezidentem republiky) by naopak mohla být chápána jako projev soudcovského aktivismu, který je ostatně ze strany některých politických aktérů soustavně kritizován.

V bodech 115 - 124 ÚS velmi zajímavě a podle mne správně vykládá intertemporální důsledky některých svých procesních názorů, zejm. co se týče včasnosti podání návrhu k ÚS.

Tzv. český opt-out (výjimka sjednaná vládou ve čtvrtek v Bruselu), stejně jako "irské výjimky", které mají stejný charakter, nelze v řízení před ÚS přezkoumávat, neboť nejde o mezinárodní smlouvu - srov. k tomu body 176 a 177 k irské výjimce.

Celý příspěvek

Tomáš Kotrlý: Tělo bez duše, rakve a rubáše

Dvě nedávno ukončené výstavy – mrtvých lidských těl v Brně a umělých figurín v Londýně - jsou jak samy o sobě, tak i spolu s širokým a velmi rozrůzněným děním kolem nich jedinečně bohatým zdrojem informací o mentalitě lidí kolem nás. Zároveň jsou i cenným zdrojem podnětů k zamyšlení nad našimi vlastními spontánními postoji k běžným životním projevům našich současníků. Nejvíce je nutné zamyslet se nad způsobem takové prezentace, která narušuje jakýsi přirozený řád věcí. Lidské tělo není stejná výstavní položka jako vycpaný ptakopysk, případně chobotnice v lihu. Nejde o věc movitou nebo o soubor těchto věcí, není to odpad, přírodnina nebo dokonce lidský výtvor – exponát (srov. § 422 vládního návrhu nového občanského zákoníku). Římané kadaver kdysi definovali jako res extra commercium, res extra nostrum patrimonia nebo res, quarum commercium non est. Naskýtá se otázka, proč se stala výstava lidských exponátů v ČR natolik společensky žádanou, že ustoupila práva jednotlivce a dotčené části veřejnosti.

1. Statistika návštěvnosti
Na výstavu Bodies… The exhibition v roce 2007 podle informací vystavovatele, tj. firmy Premier Exhibitions, Inc. ve spolupráci s Jam Productions a Live Nation Czech Republic, s. r. o., zastoupené Robertem Porkertem, přišlo do Prahy 260 tis. návštěvníků během půl roku (od 3. května 2007 – 28. října 2007), tj. v průměru 3 návštěvníci za minutu. Odhady organizátorů zveřejněné v České televizi před zahájením výstav byly mnohem vyšší. V Brně o dva roky později Bodies Revealed navštívilo podle stejného zdroje za období 4 měsíců (od 2. června do 4. října 2009) 60 tis. diváků, tj. 1 člověk za minutu. Návštěvnost Bodies klesla, jak znázorňuje tento vlastní graf.

Nedalo mně to a setrval jsem v aule výstavy v Brněnské Olympii v sobotu 1. srpna 2009 několik čtvrthodin. Lístky za 350 Kč si za tu dobu nikdo nezakoupil. Možná také proto, že v tom nesnesitelně horkém létu uměle osvícená hala bez klimatizace odradila i ty nejotrlejší. Zájem jsem nezaregistroval ani o stejně drahý 65 stránkový katalog (obsahově totožný s katalogem z roku 2007, šesté vydání).

2. Co tvrdí vystavovatelé
Dle zmíněného katalogu výstavy Bodies Revealed byly „všechny anatomické vzorky pro výstavu získány legálně a velmi pečlivě zpracovány lékařskými odborníky pro studijní a vzdělávací účely. Konečným výsledkem jsou exponáty lidského těla, které lze vystavovat bez ztráty kvality způsobené přirozeným rozkladem tkání.“ Kurátoři pražské i brněnské výstavy Bodies tvrdí, že „vystavované exponáty nejsou dnes již fakticky lidskými pozůstatky, ale vlastně dokonalými umělými vzorky. Tyto exponáty byly jedinečnou metodou plastinace zbaveny všech původních fyziologických, biologických a chemických vlastnosti živého těla (např. DNA) a jsou dnes vlastně pouze jakousi umělou hmotou. Trvanlivost těchto exponátů je vlastně časově neomezena, jako by byly vyrobeny z těch nejodolnějších materiálů.“ (Viz on-line odpověď pana Porkerta na otázku Lukáše ze 4. 6. 2009).

Abych zjistil, zda je plastinace něco více než jen důkladná balzamace, zda dokáže odstranit z těla DNA, či-li zda je produkt této soudobé thanatopraxe - lidský exponát - shodný s anorganickým lidským popelem, který svědčí o kremaci, zašel jsem si v okurkové sezóně osobně do Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK v Praze. Jeho přednosta Miloš Grim mi po bezplatném předvedení vzorku ústavních exponátů - plastinovaného lidského srdce a sleziny - odpověděl: „Plastinovaný exponát mrtvého lidského těla, že není identifikovatelné mrtvé lidské tělo? To je něco, jako že lední medvěd není medvěd. Medik by mi za tvrzení, že plastinace odstraňuje z tkáně DNA musel zopakovat zkoušku.“ Zemřelá osoba byla v uplynulém životě tímto tělem a zároveň měla toto tělo.

Zájem návštěvníků výstavy nejrozdílnějšího věku a vzdělanosti byl navzdory mé vlastní zkušenosti podle organizátorů a médií mimořádně velký a neutuchající. Společenský vliv praktické anatomie se díky výstavě Bodies rozšířil z výhradně odborné sféry do výchovy a vzdělávání, volnočasových aktivit, turistiky a propagace kulturní identity. Kvůli zářijové návštěvě papeže v Brně byla dokonce za podpory veřejné správy výstava Bodies prodloužena. Těžko nás to může překvapit. Vždy se tu nabízelo něco, co bylo sice skutečně mrtvé a rozpitvané, ale právě tím to trvale uniklo procesu rychlého zastarávání živého a celistvého. Mrtvé a rozpitvané má výhodu, že v historickém smyslu stěží může dále stárnout - jen živá a integrální těla mohou zestarat. Rychlost, s níž se rozpitvaná mrtvola stává starou, klesá se vzdáleností, jež je dělí od současného pokroku thanatopraxe. A když se jednou rozřezané tělo zemřelého stáhnuté z kůže stane naleštěným „exponátem“, získá auru nadčasově platnou.

3. Jiné právo
V Jiném právu vyprovokovaly dvě české výstavy mrtvých lidských těl debatu, v níž už zaznělo mnoho cenných názorů. Ať už jde o první příspěvek soudce Nejvyššího správního soudu Jana M. Passera z 20. července 2007 „Prach jsi a v prach se obrátíš“, který v zásadě končí prostou, ale dobře míněnou radou rozhodnout se včas pro pohřbení. Ano, výstava má vliv především na ty, kteří ji nikdy z principu nenavštíví: stačí nepřehlédnout poutače a billboardy lákající k návštěvě výstavy. Reklamní kampaň spojená s výstavou vážně ohrožuje již tak nedostatečný zájem občanů o darování svého těla na účely řádného výzkumu a pro potřeby skutečné výuky budoucích anatomů. Podle již zmíněného Miloše Grima a Igora Čižmáře, přednosty traumatologického oddělení fakultní nemocnice v Olomouci a koordinátora projektu Edukačního centra praktické anatomie v Brně, výrazně klesá počet zesnulých, které k lékařským a výukovým účelům mohou využít. V oznámení o podezření ze spáchání přestupku se mimo jiné argumentovalo právě tím, že propaganda s výstavou spojená je činem, který v sobě nese riziko určité nebezpečnosti pro lékařský výzkum a tím pro celou společnost.

Passer se ve svých reakcích na komentáře stal inspiračním zdrojem pro právníka z Masarykova onkologického ústavu Radka Policara k napsání článku „Bodies ve světle českého práva“, který vyšel v zářijových Zdravotnických novinách v témže roce. Policarovi se v tomto příspěvku podařilo precizně vyložit ustanovení § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví (v té části, kde se hovoří o projevení zájmu o tělo ze strany zdravotnických zařízení) a uvést jej v soulad s ustanovením § 26 odst. 5 zákona o péči o zdraví lidu. Naprosto klíčový význam pro změnu současné praxe, vycházející z citovaného zákona o pohřebnictví, kdy obce po čtyřech dnech nezájmu blízkých nabízejí mrtvé lidské tělo - bez prokazatelného písemného souhlasu - zdravotnickým zařízením pro lékařské potřeby, byl Policarův závěr, že je to po novele účinné od 1. 9. 2002 výlučně text zákona o péči o zdraví lidu, který je dnes relevantní pro posouzení otázky, za jakých podmínek je možné použít lidské tělo po smrti pro účely vědy, výzkumu a výuky. Zákon o péči o zdraví lidu je v této části vůči zákonu o pohřebnictví nejen lex posterior, ale v tomto směru i lex specialis, takže má přednost.

Přesto pro veřejnou správu stále platí opačné stanovisko Lenky Dobešové, odborné asistentky katedry občanského práva Právnické fakulty MU Brno ze dne 13. února 2008, vypracované pro magistrát města Brna, podle kterého je analogie s transplantací, tj. s presumpcí souhlasu, v případě využití orgánů pro vědecké nebo výukové účely přípustná. Stanovisko Dobešové převzalo Sdružení pohřebnictví, které školí v tomto směru úředníky obcí a Václav Graf v článku, který byl pro starosty určen.

Z občansko právního hlediska, z podmnožiny osobnostních práv/práva na lidskou důstojnost, která byla „protažena“ do posmrtné ochrany, obdobnou výstavu zakázala Francie, jak informoval v Jiném právu Michal Bobek v článku „Mrtvé Čínany nevystavovat!“ dne 24. dubna 2009. Rozhodnutí pařížského Tribunal de Grande Instance se Bobkovi na jaře sice ještě nepodařilo nalézt, zmínka o něm však pomohla úředníkům na Ministerstvu pro místní rozvoj si ono rozhodnutí od francouzské strany vyžádat (text zde) a během léta přeložit (překlad zde) a publikovat (Zdravotnictví a právo 7-8 (2009) s. 24-28).

Právo na integritu u nás bude upravovat pododdíl 3 návrhu nového občanského zákoníku. Podle navrženého § 78 souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se k tomu. Pododdíl 6 návrhu nového občanského zákoníku je přímo nazván „Ochrana lidského těla po smrti člověka“ a v § 97 jasně stanoví: „Každý je oprávněn rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem a o tom, může-li být jeho tělo podrobeno pitvě. Jen zákon může stanovit, kdy přání nemusí být respektováno.“

4. Hanobení lidských ostatků, nikoli pozůstatků
V platném právu nutno upozornit na neurčitost v normách, jimiž se řídí statut bytosti a těla na počátku a na konci života, na stupňující se etické a politické předsudky týkajících se mrtvoly, převedených zejména do oblasti výstavnictví. Vágní je stanovisko české právní teorie, která vychází z ustanovení § 15 občanského zákoníku, tedy tzv. zásady pietní ochrany, podle které je tělo zemřelého integrální součástí osobnosti, a to po celou dobu, pokud jsou lidské pozůstatky člověka individualizovatelné.

Mnohem zásadnější je fakt, že u nás lidské tělo není pod trestněprávní ochranou bezprostředně po smrti člověka (než se uloží do hrobu nebo zpopelní v krematoriu). Ústavní soud ČR přitom nedávno potvrdil, že na mrtvá lidská těla a na místo jejich posledního odpočinutí se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život (viz sp. zn. I. ÚS 2477/08). Konečně je nutné zmínit i podezření, že vystavovatel mohl mrtvá lidská těla přepravovat přes hranice na území ČR v rozporu s mezinárodním Ujednáním o přepravě mrtvol (Berlín 1938) a v rozporu s ustanovením § 9 odst. 3, případně odst. 4 zákona o pohřebnictví, tj. bez transportní rakve a tzv. úmrlčího pasu.

Lidským pozůstatkem je (dle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví): "mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněno ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu." Pohřbením zákon rozumí uložení těla do hrobu nebo jeho zpopelnění v krematoriu. Samotný skelet není lidský pozůstatek, ale ostatek. Lidské ostatky - i exhumované nebo zpopelněné - je možné vystavovat po neomezeně dlouhou dobu (zpravidla v kostnicích, kolumbáriích, relikviářích apod.).

Neoprávněné otevírání hrobů, uren, vykopávání rakví a vybírání kostí či svlékání pohřbených dosud nezetlelých mrtvol, přičemž tyto činnosti jsou nejčastěji motivovány snahou obohatit se, znalo velmi dobře už archaické římské právo. Jde o trestný čin hanobení lidských ostatků (srov. § 202a trestního zákona a § 359 trestního zákoníku). Hanobit lze nejen lidské ostatky, ale i národ, rasu, etnické nebo jiné skupiny osob (srov. § 356 trestního zákoníku). Spáchat hanobení „mrtvých“ však na rozdíl od těch „živých“ nelze prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu, televize, veřejně přístupné počítačové sítě nebo jiným obdobně účinným způsobem, ale pouze neoprávněným otevřením hrobu nebo hrobky nebo urny s lidskými ostatky.

Hanobení lidských pozůstatků před jejich pohřbením nikdy nebylo a dosud není trestným činem. Ten, kdo zachází s lidskými pozůstatky (i s lidskými ostatky) způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti se dopouští pouhého přestupku (srov. § 26 odst. j) zákona o pohřebnictví). Kdyby zákon o pohřebnictví byl více zákonem než učebnicí a výše citované definice by neobsahoval (srov. § 2 písm a) a b) zákona o pohřebnictví), mohl by teoreticky soudce použít § 202a i na případ výstavy Bodies, ve které se nezákonně zachází s lidskými pozůstatky, tj. s dosud nepohřbeným tělem.

5. Přestupkové řízení
Na adresu obcí, ve které se výstavy konaly, napsali oznámení o podezření ze spáchání přestupku dva muži: Radek Mikula a David Stejskal.

Východiskem podání jejich oznámení byla teze, že pitvu a preparaci orgánů nelze provádět za účelem výstavnictví ani muzejnictví. Muzeum nesmí přímo ani nepřímo získávat do svých sbírek biologický materiál, který byl nasbírán, prodán nebo byl předmětem jiného převodu v rozporu s místními, regionálními, státními a mezinárodními zákony a konvencemi platnými v zemi, kde se muzeum nachází (srov. kapitolu 3.2 profesního etického kodexu muzeí ICOM). Jsou-li lidské pozůstatky prezentovány na výkladových výstavách, musí se tak dít s velkou mírou taktu a s úctou k lidské důstojnosti ve všech jejích podobách (srov. kapitolu 6.6 „Lidské pozůstatky a předměty sakrálního charakteru“).

Platná česká právní doktrína také vylučuje použití těla zemřelého jako zdroje finančního prospěchu fyzických nebo právnických osob. Použití těla zemřelého jako exponátu nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zemřelého za jeho života nebo fyzických nebo právnických osob po jeho úmrtí; rovněž nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zdravotnické zařízení (srov. § 26 odst. 9 zákona o péči o zdraví lidu). Pro lékařské potřeby nelze tělo zemřelého použít, pokud se jedná o zemřelého ve výkonu zabezpečovací detence, vazby nebo trestu odnětí svobody. Zdravotnická dokumentace, obsahující údaje o zdravotním stavu zemřelého, musí být dohledatelná (srov. § 26 odst. 5 písm. c) a odst. 6 zákona o péči o zdraví lidu). Při nakládání s plodem po potratu a dále s plodovým vejcem bez obalu, plodovým lůžkem (placentou) nebo těhotenskou sliznicí, které byly vyňaty nebo vypuzeny z těla ženy, se pro lékařské potřeby požijí citovaná ustanovení obdobně.

Vystavovatel - obchodní firma - není akreditovanou vzdělávací společností nebo muzeem, a nemá k této činnosti živnostenské oprávnění. Každé muzeum musí mít psaný statut nebo jiný dokument vymezující jasně jeho právní postavení, úkoly a charakter stálé neziskové instituce v souladu s příslušnými státními zákony. Není tedy vážně zpochybnitelné, že vystavovatel sleduje pouze obchodní záměr.

Dle § 26 odst. 13 písm. b) citovaného zákona Ministerstvo zdravotnictví může stanovit vyhláškou podrobnosti o použití částí těla zemřelého pro lékařské potřeby. Tou je vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví. Dle § 3 odst. 5 citované vyhlášky na těle mrtvého je možno provádět pouze pitvu, žádné jiné výkony, než pitva nebo odnětí tkání a orgánů, se na těle mrtvého nesmějí provádět; pouze ve zvlášť odůvodněných případech, jsou-li pro to vytvořeny vhodné podmínky, může vedoucí zdravotnického zařízení umožnit balzamování mrtvého těla (srov. § 7 odst. 1). Vystavovatel není zdravotnickým zařízením, měl by proto takový souhlas doložit. Odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých je možný pouze za účelem speciálních diagnostických vyšetřeních a pro léčebné a vědeckovýzkumné účely (tzn. ne pro výstavu pro širokou veřejnost; srov. § 8 výše zmíněné vyhlášky). Velmi důležité je ustanovení § 12 odst. 1 citované vyhlášky, které jasně říká, že před pohřbem nebo před určením těla mrtvého k vědeckým nebo výukovým účelům musí být prokázáno, že byla provedena prohlídka, případně též pitva mrtvého. Splnění této podmínky by vystavovatel měl také doložit.

5.1. Zákon o pohřebnictví
Důležitým pramenem českého práva k vystavování mrtvých lidských těl je také zákon o pohřebnictví. Vystavovat lidské pozůstatky lze i po jednom týdnu od úmrtí, ale musí být oblečené, uložené horizontálně v otevřené a konečné rakvi a konečně konzervované (srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o pohřebnictví). Účelem takového vystavení je akt posledního rozloučení se zemřelým během pohřbu, zpravidla v komorním prostředí. Prostor zákonem vyhrazený pro konzervovaný lidský pozůstatek je poté prostor hřbitova nebo krematoria. Obchodování s dosud nepohřbeným lidským pozůstatkem jeho permanentním vystavováním, navíc bez rakve a rubáše, je zjevné nedodržení piety, která mu náleží.

Dovolím si připomenout jednu známou epizodu, která se stala v josefínské době, v době, kdy se v rámci osvícenských představ usilovalo o racionalizaci života. Vláda Josefa II. přišla na to, že pohřbívání lidí v dřevěných rakvích představuje neslýchané plýtvání drahocenným dřevem. Pohřbívání v rakvích navíc navazuje na předkřesťanské představy, ve kterých rakev symbolizovala domov. Dům, ve kterém ten mrtvý v klidu může bydlet i se svými věcmi a nebude se vracet, aby strašil a zasahoval do života živých. Je tedy, jak se zdálo, zcela neodůvodněné, aby se pokračovalo v tomto plýtvání, domníval se Josef II. a vydal dne 30. 1. 1785 Dvorský dekret v němž přikázal, aby se od té chvíle tělo zabalené v látce ukládalo do erární tzv. vysejpací rakve s otevíracím dnem. Tělo bez rakve bylo do hrobu neviditelně vysypáno. V tehdejší křesťanské říši to byl jeden ze vzácných příkladů síly právního obyčeje a z toho plynoucí občanské neposlušnosti, kdy se prostě téměř žádný pohřeb podle tohoto dvorského rozhodnutí nekonal. V některých oblastech vyvolal dokonce lidové nepokoje, jak víme například z Pamětí milčického rychtáře Jana Vaváka.

Zásada pietní ochrany neslouží mrtvým - těm je skutečně jedno, jak s jejich těly po smrti zacházíme - ale živým, kteří jsou subjektem tohoto práva. Živí mají přednost před mrtvými. Proto také existuje v českém právním řádu presumpce souhlasu u odběru orgánů a tkání pro transplantace ex mortuo. Ve všech ostatních případech, než jsou odběry orgánů a tkání pro transplantace, však platí právě z důvodu piety požadavek prokazatelného písemného souhlasu.

Všechny úkony, které vystavovatel udělal nebo jimiž prochází z důvodu konání výstavy, by měly být z těchto důvodů neplatné. Hrobníkovi z Říčan, Davidu Stejskalovi, se díky této argumentaci podařilo zahájit přestupkové řízení, které je v této chvíli stále otevřené.

5.2. Stanovisko veřejné správy
Městské úřady Prahy 1 a Modřic nezajistily pohřbení lidských pozůstatků, které byly v jejich katastru dne 3. května 2007 a 2. června 2009 vyloženy z dopravního prostředku. Městské rady a starostové tím porušily ustanovení zákona o pohřebnictví, když zanedbaly povinnost v samostatné působnosti obce stanovenou v § 5 odstavce 1 tohoto zákona. Podle citovaného ustanovení je obec povinna zajistit pohřbení lidských pozůstatků, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku. Lidské pozůstatky osob, u nichž nebyla zjištěna totožnost, mohou být pohřbeny pouze uložením do hrobu nebo hrobky. Jiné způsoby nakládání s lidskými pozůstatky, u nichž nebyla zjištěna totožnost, i když důkladně nabalzamovanými, nejsou dle platného právního řádu ČR možné.

Zmínění starostové byli na tuto skutečnost písemně upozorněni, jak sami uvádějí, vícekrát, modřický starosta naposledy dne 20. 7. 2009. Posledně zmíněný starosta reagoval písemným sdělením, že celou věc předal Krajské hygienické stanici ke stanovisku a že pořadatel výstavy byl městem vyzván k předložení jistých, podle mého názoru zbytečných, důkazů (listinným důkazem, že jde o lidské pozůstatky, je přece samotný název a katalog výstavy).

Vzhledem k tomu, že předmětná mrtvá lidská těla, vyložená z dopravního prostředku v katastru města Modřice, nebyla za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použita pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, a poté zpopelněna ve spalovně zdravotnického zařízení, je proto zjevné, že nepohřbení lidských pozůstatků, u nichž navíc nebyla zjištěna totožnost, je porušením ustanovení § 5 odstavce 1 citovaného zákona. Pokud je známa totožnost vystavených lidských pozůstatků a jde o cizí státní příslušníky, pak obec může splnit svoji pohřbívací povinnost bez souhlasu státu, jemuž lidské pozůstatky přísluší, už po lhůtě jednoho měsíce (srov. § 5 odst. 2 zákona o pohřebnictví).

6. Stanovisko římskokatolické církve
Papež Bonifác VIII v dekretále Detestandae feritatis abusum ze dne 21. února 1300 zakazuje zvyk, který se ujal za křížových výprav a označuje jej za projev zatraceníhodné krutosti: „Detestande feritatis abusum quem ex quodam more horribili nonnulli fideles improuide prosequuntur…“ (Těla zemřelých vařit, skeletizovat a rozdělovat na různé části a pak posílat na různá místa, viz Bonifacio VIII, cap. 1, I - III, tit. 6, De sepulturis, in: Exvag. comm. 3.6.1). Šlo už podle tehdejších církevních právníků o takové zacházení s mrtvými lidskými těly, které bylo namířeno nejen ke zneužití posvátných věcí, ale které mířilo přímo k porušení integrity mrtvých lidských těl, která tak nedojdou svého ocenění (navzdory jejich znamenitosti): „et merito: cum enim consuetudo qua tenditur ad rerum abusum […] multo magis illa est reprobanda qua tendit ad abusum corporum humanorum, que non recipiunt: (propter eorum excellentiam) aestimationem“ (viz Glossa ord. Exvag. comm. 3. 6. 1. ad v. Improbandae).

Římskokatolická církev o 700 let později v roce 2007 vydala pro analogický případ nikoli papežský dekret, ale partikulární prohlášení, ve kterém vyzývá české pořadatele výstavy, aby exponáty „zpřístupnila jen s podrobným vysvětlením“. Středověký papež Bonifác VIII ukázal na podstatu problému, když řekl: „praetextu enim pietatis impietas non est committenda, non est putanda.“ (pod zástěrkou zbožnosti nelze páchat bezbožnost, ani o ní uvažovat, viz Glossa ord. Exvag. comm. 13. 6. 2 ad v. Impiae pietatis). Službou piety je utišit srdce truchlících, a ne je ještě více zasmušit tím, když vidí, jak je srdce jejich blízkého zemřelého rozdělováno na kousky.

Pieta je v důvodové zprávě k zákonu o pohřebnictví definována jako takový způsob zacházení s lidskými pozůstatky nebo ostatky, který by nebyl újmou ani pro živou osobu s výjimkou nezbytných zdravotně hygienických opatření. Pieta vůči mrtvému tělu je nikoli normou, nýbrž postojem, který zaujímají pozůstalí vůči památce zemřelého. Z tohoto postoje tedy nelze odvodit pevné normy. Jakožto postoj nemůže být pieta nikdy popsána tak přesně, jako nějaká norma. Lze však říci, jaká jednání pietě odporují. Jde o ustanovení přirozeného zákona, jehož věčnou hrdinkou je Antigona, která věděla, že když překračuje lidský zákon, a vydává se tak v jeho trestající moc, poslouchá lepší příkaz, nepsané a nezměnitelné zákony. Neboť - jak říká - tyto nepsané zákony se nezrodily z libovůle dnešního a zítřejšího dne, „jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří.“

Je dost těžké zůstat lhostejný i k rasistickému a politickému aspektu výstavy. Blasfemie pohřebního rituálu a zohavení mrtvol patřilo v různých dějinných okamžicích a při nejrůznějších příležitostech k vyjádření posledního možného zneuctění zesnulé osoby, jeho žijící rodiny i vzdálených pozůstalých. Takové zacházení s mrtvými prozrazuje nejen špatný politický styl, nýbrž většinou i více nebo méně skrytý sklon k totalitarismu, před nímž lze stěží varovat dostatečně včas. V soudobé společnosti byl pietní pohřeb klíčových hráčů minulého režimu silným signálem vůle nové vlády postupovat podle zákonů.

7. Čím lze Bodies úspěšně nahradit
Zapomenutou historii výstav anatomických modelů pro výuku, precizně vyrobených z nejrůznějších materiálů (z vosku, skla, slonoviny, dřeva apod.), připomněla nedávno bezplatná expozice Exquisite Bodies v rámci londýnského akreditovaného vzdělávacího projektu Wellcome Collection. Přehlídky umělých studijních figurín pro budoucí anatomy se během 19. století staly pro běžné Evropany populární podobně jako soudobé putovní a komerční exhibice reálných mrtvých lidských těl. Úspěch obou výstav spojuje lidská obliba v morbidním exhibicionismu a nekrofilním narcismu. Dále už existují jen podstatné rozdíly.

Kurátorům výstavy Exquisite Bodies, která proběhla od 30. července do 18. října 2009 v Londýně, se podařilo upozornit na řadu alternativních, po staletí vyzkoušených a často i úsměvných možností, jak seznámit veřejnost s bezesporu zajímavou stavbou lidského těla. Odpadly finanční a etické problémy a návštěvníci se mohli aktivně zapojit, exponáty si osahat a objevovat vnitřní fyzický „svět“ člověka podle svého gusta.

Zmíněný pan Robert Porkert zdůrazňuje, že pietní ochranu osobnosti svých exponátů zachovávají tím, že je za jejich života oslovily a oni s výstavou svých těl kvalifikovaně před svědky souhlasily. V západní tradiční společnosti je prohlášení takových výroků snadné. Je to zákonná povinnost, zcela černobílá záležitost. V jádru lidské důstojnosti stojí svoboda volby a autonomie vůle, nikoli rubáš a otevřená rakev, uzavřené oči a složené ruce. To je pieta odpovídající středověku. Pokrok a metodika v konzervaci kadaverů jde dál, není o čem přemýšlet.

Organizátoři výstavy Exquisite Bodies se však zařadili mezi ty, kteří mají mnohem obtížnější úkol: sjednotit lidi, aby studiem umělých lidských figurín podporovali něco pro veřejnost tak neurčitého, jako je ochrana práv na důstojné zacházení s každým mrtvým lidským tělem, včetně těch, které byly do západních zemí importovány ze vzdálených končin, mrtvých těl cizinců, bezdomovců či teroristů. K praktickému nácviku lékařských zákroků, včetně nitrokloubních a dutinových zákroků či diagnostických vyšetření (základní operační přístupy, osteosyntézy, artroskopie, laparoskopie, rehabilitační techniky apod.), samozřejmě bude vždy nutné využít mrtvá lidská těla upravená konzervační metodikou např. podle prof. Thileleho. Zavádí se také imitace operačních postupů na takto upravených kadaverech před vlastní operací živého lidského těla. Stále však platí, že hlavním cílem konzervace mrtvých lidských těl je edukace odborné medicínské veřejnosti ve formě specializačních kurzů zaměřených na teoreticko-praktickou výuku v jednotlivých lékařských oborech.

Výstava Exquisite Bodies navíc nebyla určena, jako v případě české výstavy Bodies, pro mladé návštěvníky. Základním a středním školám, dětem a mládeži do 18 let bez doprovodu rodičů byla výstava nepřístupná. Co je určeno vědcům nemusí za každou cenu vidět dítě. Většina obyvatel České republiky je toho názoru, že nechat ležet mrtvé lidské tělo na ulici je známkou naprostého barbarství, protože mrtvé tělo zapáchá, hnije a je ošklivé. O to však vůbec nejde. Jakmile totiž nezapáchá, nehnije a je dokonce mladé a krásné může na veřejných prostranstvích bez rakve a oděvu ve vertikální poloze lákat nevyléčitelně zvědavé děti na výstavu do supermarketu.

Závěr
Muzeografie a výstavnictví obecně mezi lékařské obory, potřeby, edukace, výzkum nebo vědu nepatří. Lze o tom uvažovat pouze u úzce specializovaných muzeí, ve kterých je okruh návštěvníků omezen, nikoli u specializovaných agentur poskytujících služby muzeím nebo dokonce u ad hoc založených obchodních společností. Počet prodaných vstupenek, či počet dobrovolníků čekající na plastinaci, není přímo úměrný kvalitě výstavy, stejně tak to ještě nevypovídá o jejím smyslu. Thanatopraxe je metoda, nikoliv tvůrčí akt, plastinace mrtvých lidských těl je výrobní proces, nikoli umění. Kdyby měla být exhibice těla zemřelého bez rakve a rubáše vědecky legitimní, nemohlo by být tělo svévolně obarvené a zbavené posmrtných změn vyvolaných hnilobnými bakteriemi nebo hmyzem.

Díky opakovaným komerčním výstavám lidských pozůstatků v ČR se ukazuje lacuna iuris trestního řádu, totiž absence právního předpisu, upravujícího trestně právní ochranu dosud nepohřbených lidských pozůstatků uložených mimo pohřebiště, tj. ve zdravotnických zařízeních, prosekturách, provozovnách pohřebních služeb a veřejných či soukromých objektech. Plastinovaní mrtví byli také kdysi živí lidé, kteří měli rodinu a přátele, a teď jsou najednou napuštění silikonem na podstavci pro pohled očí široké veřejnosti. To je právně i eticky dost pochybné, dokonce i kdyby dotyční před smrtí souhlasili s takovým použitím své tělesné schránky. Komerční zájem a reklamní propaganda je však příliš citlivá na to, aby se vzdala touhy líbit se lidem a získávat si je.

Kulturně antropologickou otázkou zůstává, co návštěvníky výstavy motivovalo k tomu, aby studovaly anatomické modely sebe sama – stáhnuté z kůže a rozřezané na kousky? O jaký druh výjimečného a nezapomenutelného zážitku jde? Měli se na výstavě rozpitvaných mrtvých lidských těl školní výpravy vzdělávat a učit nebo obdivovat a žasnout, jak mistrovskou práci odvedli čínští a němečtí balzamovači? Nebo českým odborníkům na showbyznys po zkušenostech z podobné akce v Praze v roce 2007 stačilo, aby ten, kdo za vstup zaplatí, cítil, jak se mu při pohledu do otevřených očí bez známek života zvedá žaludek?

Za dva roky Bodies opět přijedou. Je v zájmu České republiky kodifikovat, že právo na lidskou důstojnost je ústavní kategorií pramenící ze samotné lidské podstaty a že jde o hodnotu nadřazenou ostatním lidským právům?

Tomáš Kotrlý

Celý příspěvek

Klausova cesta do teleologické věčnosti

Při jedné z toulek Lisabonem jsem potkal žebráka, hrajícího na foukací harmoniku Ódu na radost. Vzpomínka na jiného harmonikového virtuóza (vzpomínáte na ten díl České sody, kde Václav Klaus hraje na harmoniku?) a vědomí, že jsem ve městě, jehož jméno nese ten dokument, kvůli kterému se v posledních týdnech omluvně usmívám, kdykoli řeknu, že jsem z ČR (ano, to je taková ta země, na které se teď zadřela evropská integrace), mi najednou došlo, že jsem našeho prezidenta opět podcenil.

Původně jsem si totiž myslel, že jeho několikatýdenní „nepodpis“ Lisabonské smlouvy je ve skutečnosti jen snahou být první tím, že bude poslední. Jinak řečeno, že mu jde o těch pár týdnů slávy, kdy si u něj evropští státníci budou podávat dveře a slibovat modré s nebe i se sluníčkem (švédskému předsednictví by to při barvách jejich vlajky nemělo dělat problém) a on pak ukáže svou konstruktivnost, necouvne (!), ale přesto podepíše. Zjišťuji však, že jeho postup je mnohem...sofistikovanější.

Jak bude totiž vlastně vypadat aplikace Listiny základních práv EU po akceptaci případné české výhrady? Představme si, že k protokolu o uplatňování Listiny v Polsku a ve Spojeném království přibude ještě ČR. Budiž. Už jsme slyšeli, že se prostě doplní čárka a ČR (a pak ještě ta maličkost s radifikací parlamenty všech členských zemí, když už výjimce požehnal evropský summit) . Důsledkem patrně má podle prezidenta být, že v situacích, kdy by se jinak aplikovala Listina (proč jsme nemohli zůstat u označení Charta, které by se nepletlo s LZPS?), se ve vztahu k nám neuplatní. Jaké jsou to situace? Podle čl. 51 odst. 1 Listiny platí: „Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“ Jinak řečeno dvě základní situace, při kterých bylo unijní právo posuzováno pohledem základních práv už dosud, tedy (i) při rozhodování orgánů Unie (to už od rozsudku ESD 11/70 Internationale Handesgeselschaft [1970] ECR 1125) a tam, (ii) kde orgány členských států aplikují právo Unie (to už nejpozději od rozsudku 5/88 Wachauf [1989] ECR 2609). Z jaké množiny mohl tehdy ESD vycházet, Listiny nemaje? Vytvořil si spojení „ústavní tradice společné členským státům“ a jak se počet členských států rozrůstal, bylo stále zábavnější sledovat, co to vlastně ty společné tradice jsou. A přesně takto asi bude muset (zejména) ESD postupovat ve vztahu k ČR tam, kde ve vztahu k ostatním státům bude vycházet z Listiny. Kdy se má tato výluka uplatnit?

Pokud budeme opravdu jen přilípnuti k polsko-britskému protokolu, jak předpokládá právě sjednaný Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice, tak ten pamatuje na to, že „Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.
Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.“

Odhlížím od toho, že v Hlavě IV. se snad i Václav Klaus ocitl omylem: zatímco polský prezident je tam ve snaze zachránit polskou rodinu před interrupcí, homosexuály a jinými zločiny proti Stvořiteli všech Poláků, a Britové kvůli ochraně před právy kolektivního vyjednávání v podobě, kterou kontinentální socialisté pokládají za normální, ale ostatky Adama Smithe by při jejich uplatnění ve Spojeném království musely být převezeny do USA; Václav Klaus nás chce podle svých vyjádření zachránit před prolomením Benešových dekretů (http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-vaclav-klaus/vybrane-projevy-a-rozhovory/95.shtml). Těm se ale tematicky blíží spíš ochrana vlastnictví v čl. 17 odst. 1, tedy Hlavě II ( "1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.") a zákaz diskriminace v čl. 21, tedy v hlavě III („Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.

V oblasti působnosti Smluv, a aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, se zakazuje jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“) Zejména s tou diskriminací na základě státní příslušnosti nemá ČR se svou konfiskační a restituční minulostí úplně čisté svědomí (nechce se mi ale věřit, že by chtěl prezident přilípnout do protokolu kromě ČR naopak i odkaz na celou Hlavu III, třeba i pro Poláky i Brity, už proto, že třeba právo podle čl. 25 se mu určitě bude brzo hodit: „Unie uznává a respektuje práva starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě“).

Je mi ovšem úplnou záhadou, jak by se tato naše malá domácí diskriminace mající původ ve vyhaslých předpisech z doby poslední světové války mohla dostat do oblasti působnosti Smluv? Prezidentovo vyjádření z 9. 10. mě utvrzuje snad jen v tom, že ani přes množství svých čestných doktorátů práv z pouští pěti světadílů by se nikdy neměl stát soudcem ESD, protože pak už by se do „oblasti působnosti Smluv“ mohlo dostat úplně cokoliv: „Nedílnou součástí Lisabonské smlouvy je Listina základních práv Evropské unie. Na jejím základě bude lucemburský Soudní dvůr EU posuzovat, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích v souladu s touto Listinou. To umožní obcházet české soudy a uplatňovat např. majetkové požadavky osob vysídlených po II. světové válce přímo u Soudního dvora EU. Listina dokonce umožňuje přezkoumávat již platná rozhodnutí českých soudů.“

Podle mne, k tomu, aby se problematika Benešových dekretů stala předmětem takového přezkumu, by se nejdřív soudci ESD museli nutně posilnit nějakým halucinogenem (co třeba pak ještě vymyslet zpětně volný pohyb nemovitostí jako pátou svobodu ve čtvrtém rozměru?) a zároveň se v Lucemburku opevnit Maginotovou linií před německým Spolkovým ústavním soudem, který si takhle to (mimo jiné) německé „panství nad smlouvami“ v Lisabonském nálezu určitě nepředstavoval. Zejména je mi záhadou, jak by se Benešovy dekrety dostaly do některé ze situací, kdy se Listina použije, z hlediska časového působení? ESD má sice bohatou fantazii, ale aplikace lidskoprávních závazků zpětně, do první poloviny minulého století, by vyžadovala víc než fantazii (teď by si mohl čtenář dát pauzu a představit si, jak se Listina aplikuje na situace 60, 120, 180 atd. let před naším přistoupením k EU...a zarazíme se až u toho, jak vojáci nynějšího předsednictví odváželi za třicetileté války z Prahy poklady Rudolfa II., následky tohoto porušení čl. 17 odst. 1 Listiny přitom působí také dosud, jak se lze přesvědčit ve švédských muzeích).

Co ale bude ESD dělat v situacích, kdy by u jiných států sáhl po Listině a u nás ruku v taláru již již po Listině sahající klepne z polsko-britsko-českého Protokolu tenisová raketa s českou trikolórou a CD Lucie Bílé? Inu, asi sáhne po těch „ústavních tradicích společných členským státům“, jak byl zvyklý už od Internationale Handesgeselschaft. A kde jsou teď ty tradice vymezené? Nač je hledat v ústavách členských států, nač se drbat opačnou rukou na hlavě a vycházet ze starší Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod? Odpověď je jednodušší: ty společné tradice jsou přeci vyjádřené v Listině! Vůči ČR je sice vyloučeno ji přímo použít, ale použít ji jako nástroj vymezující, co jsou „ústavní tradice společné členským státům“, se dost dobře nedá. Už doteď na ni bylo možno odkazovat coby na nezávaznou politickou deklaraci z Nice. Nepřipomíná vám to ostatně věčný marný boj o vyloučení správního řádu z aplikace daňového řádu? Navíc v tom bude ESD podpořen subjektivním teleologickým výkladem české výhrady: ti Češi to tenkrát přeci vyloučili jen kvůli Benešovým dekretům!

Jinak řečeno, naše silácká výjimka z aplikace Listiny se podle mne bude nakonec vztahovat jen na naprosto obskurní a nepředstavitelnou situaci aplikace vyhaslých dekretů v rámci Smluv. Ve všech ostatních situacích se Listina použije jako přesvědčivý důkaz o vymezení „ústavních tradic společných členským státům.“ Ale při této interpretaci bude ESD muset pokaždé zmínit, co bylo tehdy smyslem a účelem té české výhrady z roku 2009. Patrně ocituje některé vyjádření pana profesora, ze kterého se tak stane jakýsi „výhradní“ historický zákonodárce ve vztahu k této české výjimce – ostatně nikdo jiný se k tomuto jeho požadavku nepřidal (možná komunisté, ale jejich vyjádření mám odfiltrována antivirem a Haló noviny se v Lisabonu neprodávají). Kdo ví, třeba ho budou zvát i na ústní jednání, aby vysvětlil, jak to tenkrát myslel (to je přeci zase naše procesní tradice před ÚS).

Kdykoliv tak bude ESD Chartu ve vztahu k ČR vykládat, připomene si, že jediné, co nás odlišuje od „ústavních tradic společných členským státům“, je Václav Klaus.

Jeho cesta do teleologické věčnosti při výkladu komunitárního práva je zaručena. To je snad i lepší než nadživotní socha na bruselském Velkém náměstí...

Tomu žebrákovi jsem hodil dvacetník. Za inspiraci...

Tímto postem bych se zároveň rád rozloučil s Jiným právem a poděkoval spolubloggerům i čtenářům a čtenářkám za trpělivost. Po třech letech bloggerství si s JP spojuji pocity, které by Jeroným Klimeš označil za symptomy přechozeného vztahu. Zkrátka už mám pocit, že ani jedna strana tohoto vztahu nemá té druhé moc co nabídnout, a tak se jdu realizovat zase o dům dál. Každopádně volám společně s Havelkou (s Ondřejem Havelkou, Bára stále používá ženskou podobu svého příjmení): Děkuji, bylo to krásné...

Bom dia e muito obrigado!

Celý příspěvek

...

Po přečtení Pavlovy rozlučky zamačkávám slzu a snažím se nemyslet na svoji dětskou harmoniku. Nu, aby nebylo loučení dost, musím také zamávat našemu hostu na říjen. Děkujeme M. Mazancovi za krásné příspěvky. Vyvolaly značnou odezvu. Po jeho plastickém vylíčení idyly u Státní rady v Palazzo Spada již justiční stráž NSS do atria připevňuje kočičí kotce a pracovní skupina „Felidae I“, které bude patrně předsedat nejmenovaná předsedkyně senátu s láskou pro tuto čeleď, připravuje koncept „Směrnice předsedy NSS č. …/2009, na kočku“. Zatím však panuje nejistota, zda bude možné komplex budov na Moravském náměstí časem přejmenovat na Paláco Mazáco.

Vítám našeho hosta na listopad, kterým je Michal Petr. Již samotné jméno hosta myslím většině napovědělo, že si v listopadu (hospodářsky) zasoutěžíme; Michal je ředitelem Sekce legislativy a mezinárodních záležitostí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Řeč bude tedy o soutěži, ale určitě nejenom o ní (a snad to nebude mrazivé, jak jsem se nedávno dozvěděl, že může hospodářská soutěž také být).

Celý příspěvek

Palácisko

Listoval jsem nedávno v Komenského „Světě v obrazích“; nevím, co jsem hledal, ale dolistoval jsem až ke kapitolce „Soud“. Doprovodný dřevoryt je překvapující: potemnělá seknice, do jejíhož rohu u malého okénka je vtěsnán prostý (řekl bych, že ledabyle ohoblovaný a sukovatý) stůl, u něhož sedí soudce a dva „pomezní“ (jak přísedícím říká jeden z mých kolegů); v jisté vzdálenosti od stolu jakýsi plaňkový plot či šprušlení (stará čeština tomu pokud vím říkala „šraňk“), za kterým stojí strany. Všechno strohé, trochu stísněné a prostinké. Budova, ve které soud zasedal, se zvenčí - podle jejího vnitřku - nejspíše podobala škole ve Struku, kterou jak známo Cimrman obílil vápnem a ze severu podepřel smrkovými kmeny. A tak mne napadlo - v jakých budovách se vlastně soudilo a soudí? A především: vypovídá také budova něco o soudnictví (nebo justici, nebo spravedlnosti?) státu, který soudy do takové budovy umístil? Nebo dokonce o soudcích?.

Taková kněžna Libuše to ještě měla snadné. Postačilo, aby se postavila na Vyšehradě pod lípu, po pravé ruce postavila děvu, která držela „desky právodatné“ (rukopis Zelenohorský, ze kterého libretista přebíral celé pasáže, neřešil, jakým že písmem vlastně psané; to byl vydatný argument pro odpůrce rukopisů, tvrdící, že pohanští Češi žádné písmo neměli). Zlomyslně lze připomenout kupodivu málo známý fakt, že libreto naší nejposvátnější opery je psáno německy (přeložil ho Ervín Špindler); proto kdo ví, možná si libretista Josef Wenzig, pražský Němec, představoval desky v nějaké staré němčině. Po levé Libušině ruce je „křivdy kárající meč“ (ohromný šaršoun tradičně v opeře také drží děva, která by s ním - kdyby nebyl papundeklový - asi vůbec nehnula). Celek byl doplněn „pravdozvěstným ohněm“, a u kněžniných nohou je podle libreta „svatocudná voda“. Je hodno zaznamenání, že inscenace ústecké opery v šedesátých letech svatocudnou vodu umísťovala do nakašírované pozinkované dětské vaničky dodané sopranistkou ze sboru. Na scéně překážela (totiž ta vanička) tak dlouho, až do ní při jednom představení jeden z lechů junácky šlápl. Protože vládyky a leši byli úsporně obuti do jakýchsi letních sandálů vzor 1957, ale s nacucávacími lyžařskými bílými vlněnými ponožkami, capal potom lech po celý zbytek prvního jednání čvachtavě po scéně a zanechával za sebou mokré ťápoty. Ale v ústecké opeře se děly vůbec věci...

Zkrátka pohanští Čechové zřejmě soudili pod širým nebem. Z historie víme, že soudnictví se brzy nastěhovalo pod střechy rycht, zámků, knížecích, královských i jiných paláců. Nevím ale o tom, že by se před zánikem patrimoniálního soudnictví a oddělení soudnictví od správy stavěly budovy určené speciálně jen pro výkon soudnictví. Zřejmě tedy teprve druhá polovina 19. století byla obdobím, kdy architektura dostala nový úkol: vytvořit nový typ budovy, určený jen k souzení.

Ostatně nejen pro výkon soudnictví; architekti museli vyhovět také potřebám železniční dopravy a navrhnout v krátké době desítky, či spíše stovky nádražních budov. Pokud se dochovaly do současné doby, jsou leckde po zásluze památkově chráněny. Podíváte-li se na takové staré rakouské nádraží kdekoli v Evropě, zřejmě ho bez váhání správně dobově zařadíte.

Stejně tak stavby určené múzám: jen vídeňští architekti Fellner a Helmer nastavěli od sedmdesátých let na území rakouského císařství přes padesát divadel a koncertních sálů v různých historizujících slozích, další stavby nepočítaje. Tvořili architekturu vysoce funkční, která si své kvality zachovává do současné doby (Liberec, Karlovy Vary, Jablonec nad Nisou, brněnské Mahenovo divadlo; Státní opera v Praze je považována za jedno z nejhezčích evropských divadel, navíc s vynikající akustikou). A přestože je každé divadlo jiné, i laik pozná, že jednotlivé budovy spojuje podobná myšlenka.

A jak je to se soudy? Existuje vůbec reálná možnost zmapovat, kde všude - aspoň na území České republiky - byly postaveny za Rakouska soudní budovy? A kde dosud svému účelu slouží? Kdo byli jejich architekti a kteří stavitelé je budovali? Zdá se mi, že zatím se nikdo z právníků ani historiků touto otázkou nezabýval. Třeba právě jinoprávníci ve svých komentářích vytvoří základ takové databáze.

Byl by myslím zajímavý poznatek spočíst na jedné straně soudní budovy postavené za posledních padesát let starého Rakouska (a nová nádraží a nová divadla...) a na straně druhé nové soudní budovy (a nová nádraží a nová divadla...) postavené po roce 1918 do současnosti. Obávám se, že takové srovnání by vyznělo dost tristně, a to nejen co do počtu, ale také co do kvality a funkčnosti. Vzpomínám si, že budova bývalého krajského soudu v Mostě - s přilehlou věznicí - musela ustoupit těžbě uhlí a někdy koncem sedmdesátých let byla odstřelena; v roce 1977 se s velkou slávou přestřihovala páska na budově nové; o té ale před několika měsíci čtu, že dožila a nevyhovuje. „Skleněná“ budova krajského soudu v nedalekém Ústí nad Labem má myslím podobný osud.

Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud (a mnohé další soudy) u nás navíc důsledně sídlí v budovách, které byly stavěny pro úplně jiné účely a více nebo méně zdařile pak přizpůsobovány. Vcelku charakteristická je historie Nejvyššího správního soudu: v roce 1918 byl umístěn do bývalé „kadetky“ na Hradčanech (nyní Ministerstvo obrany) s tím, že pro něj bude postavena nová (a to opravdu soudní) budova, v níž mělo sídlit také Ministerstvo spravedlnosti. O tom rozhodla vláda usnesením v roce 1922, a v roce 1926 bylo dalším vládním usnesením uloženo Ministerstvu veřejných prací projekt urychlit. Nestalo se však nic, a to ani poté, kdy bylo určeno (1934) stavební místo (Letenská pláň, kde k tomu účelu byly přikoupeny i další pozemky). Nejvyšší správní soud však setrval v hradčanské kadetce, odkud byl s německou řízností vystěhován za necelé tři dny poté, kdy budovu několik týdnů po okupaci zabraly SS. Stěhoval se do Chudobince u sv. Bartoloměje (ano, Vyšehradská 16), kde se stal podnájemníkem Ministerstva spravedlnosti. To se tam ve stejné době stalo domácím pánem a chudobinec proti pražské obci uhájilo až do současné doby (původní určení budovy v sobě při nynějším stavu rozpočtu justice nyní nese kouzlo nechtěného, že?). Původně užíval Nejvyšší správní soud asi polovinu prostor, záhy po válce bylo zřejmé, že návrat do „kadetky“ na Hradčany vojáci nepřipustí, a současně Ministerstvo spravedlnosti začalo soudu zabírat kancelář za kanceláří; za Drtiny zdvořile, za Čepičky bez skrupulí. Nesmělé pokusy soudu umístit se v Praze do jiného místa skončily v roce 1948. Soud byl poté ministerstvem „vymístěn“ (v červenci 1948), navíc prakticky bez nábytku, na Malostranské náměstí do budovy bývalého kláštera (v listopadu píše soud ministerstvu, že „místnosti jsou rozlehlé, temné, plné výklenků, takže světlo je pouze u oken. Některé místnosti se těžko vytápějí a některé nelze vytopit vůbec. Část místností je upravena z přepažených chodeb...“ Namísto nápravy sdělilo ministerstvo v březnu 1949, že budovu na Malostranském náměstí bude třeba užít k jinému účelu a že ji má soud vyklidit (tři měsíce před účinností zákona), protože ústavněprávní výbor schválil osnovu zákona o přesídlení soudu do Bratislavy. Tam byl také soud nakonec (v říjnu 1949) přesunut a v Bratislavě také právně i fakticky zanikl (kde tam po zbytek svého života sídlil, nevím, z archivů vyplývá, že ani v Bratislavě pro něj nebylo místo).

Začátek novodobé historie správního soudnictví byl možná optimističtější, ale neméně skrovný. Jediný „obecný“ správní senát Nejvyššího soudu ČR byl umístěn na několik týdnů se vším všudy do jedné kanceláře podkroví „domečku“ na nádvoří ve Vyšehradské. Záhy jsme se přesunuli do pronajatých prostor velké stavební firmy v Táborské ulici nad nuselskou radnicí, kde jsme po nějakou dobu zakopávali o rýsovací prkna a vysvětlovali zmateným kresličkám, že „pan inženýr sedí teď někde jinde“. Teprve další stěhování (už správního úseku Vrchního soudu v Praze) do původně rakouského vojenského objektu na Smíchově přivedlo správní soudce do budovy zdařile rekonstruované, byť prostorově nevelké. Až v roce 1996 se správní soudci mohli „definitivně“ přesunout do budovy pankráckého soudu, se kterým se uvažovalo jako s budoucím sídlem Nejvyššího správního soudu, pokud bude někdy aktivován.

Definitiva netrvala dlouho. Se vznikem Nejvyššího správního soudu (jedenáctý rok po jeho konstituování) a jeho nečekaným umístěním do Brna začala anabáze znovu. Pronajaté prostory brněnského Pozemstavu v Masarykově ulici musely být po dobu probíhající rekonstrukce sídla na Moravském náměstí několikrát rozšiřovány, takže přetahování nábytku, spisů a knih z kanceláře do kanceláře a z patra do patra jsme si několikrát vyzkoušeli. Od září 2006 ale již sedí Nejvyšší správní soud „ve svém“, navíc v současnosti vyhovujícím a „soudním“ svém (jde ovšem o původní dispozicí bytový dům s palácovým průčelím z konce 19. století); jeho umístění je definitivní (definitivní aspoň pro toho, kdo se o historii příliš nezajímá nebo ještě neví, že se historie opakuje).

Nevím, jestli ještě dneska existují soudní budovy, které pamatuji z dob svých začátků: prostorově nepostačující, s přepaženými chodbami, opadanou omítkou, zašlými a špinavými olejovými nátěry, rozbitými dlaždicemi a rozvrzanými lavicemi, zkrátka ušmudlané uvnitř i zevně. K takovým soudům lidé nezískají důvěru, či lépe řečeno, od státu, který trpí takové ušmudlané soudnictví, lze čekávat jen ušmudlanou spravedlnost. Nevím, jestli takové soudy jsou, ale vím, že bych u takového soudu už pracovat nechtěl.

Soud by měl mít důstojné sídlo. Neberte to tak, že tu skrytě pléduji pro stavění soudních paláců. Ani v nejmenším, právě naopak. Mám apriorní nedůvěru k velkým palácům (velkým podnikům, velkým obřadům, velkým číslům, velkým ideologiím i velkým slovům). Připomínají mi třetí Parkinsonův zákon: „Narůstání přináší složitost a složitost přináší rozklad.“ Parkinson ostatně uvádí příklad právě na budovách. Ta pasáž je tak půvabná, že stojí za citaci:

„Jen se podívejte čerstvýma očima třeba na budovy. Předně uvidíte původní kůlnu, postavenou v roce 1922, v ní je dnes zřízeno muzeum. Pak je tu tovární budova z roku 1925, mohutná a rozlehlá, nakvap postavená, čistě jen jako přístřešek na stroje. Vedle se tyčí správní budova z roku 1934, vybudovaná po velkém slučování, přehnaně zdobená mramorem, bronzem, tepanými mřížemi a dubovým dřevem. Na druhé straně ulice jsou narychlo stavěné budovy z roku 1944, které tu plní účel všech prozatímních staveb - ještě padesát let budou zabírat prostory potřebné pro něco docela jiného. A nakonec nás upoutá budova nejnovější, postavená v roce 1960 pro nově vzniklá oddělení - propagační, personální, kulturní, oddělení sociální péče, rekreační a sportovní. Tato moderní budova má kostru z lehkého kovu a je zbudována z dřevotřísky, laminátu a podobných hmot. Před ní zřejmě nadělalo pořádnou spoušť prasklé potrubí - tak se to alespoň jeví náhodnému návštěvníkovi, ale ve skutečnosti je tu japonská zahrada. A to na zdi také nejsou jen tak ledajaké čáranice křídou, ale nástěnné malby Sakumi Musašiho. Postavena podle návrhu profesora Snitzelbauma z fakulty architektury, reprezentuje poslední výkřik stavitelského umění. Nejmarkantnější však na ní je, že určitě dlouho nevydrží a nikterak neodpovídá účelům vlastní továrny. Dnes se samozřejmě ještě neví, jestli se koncern udrží v celé své slávě dalších dvacet let, ale stavitelé jeho nejnovější budovy mu zřejmě předpovídají sotva deset roků.“

Mnozí ze čtenářů coby právníků budou znát Justiční palác v Římě (Palazzo di giustizia). Jeho kousek je na připojeném obrázku. A neznáte-li, zajděte se na něj podívat, není to daleko od Andělského hradu na téže straně Tibery. Stojí za podívání a za přemýšlení. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem, že je to stavba - sestra toho psacího stroje z Piazza Venezia, a tedy dílo mussoliniovské doby. Není. Je starší, byl stavěn mezi 1888 a 1910 a je to dílo architekta Guglielma Calderiniho (který, pokud vím, jinou tak význačnou stavbu nenavrhl a nepostavil).

Jděte se na ten soudní palác podívat, ale nezůstaňte za vodou. Jděte k němu. Až úplně k němu. Dotkněte se bosáže. Ne proto, že by to byl krásný palác, naopak. V průvodcích - pokud na něj vůbec průvodci upozorňují, ono se není čím chlubit - je označován jako „Big Bad Palace“. Římané sami mu říkají „Palazzaccio“, což si pro sebe soukromě překládám jako „Palácisko“.

Ale ten palác každého soudce přinutí přemýšlet. Je ohromný. Je těžký. Je drtící. Každý kámen, každý sloup, každá plastika je dvojnásobně, trojnásobně, pětinásobně větší a těžší, než byste očekávali. Nemá lidský rozměr. Stojíte před tím, vyvracíte krk a přemýšlíte: tohleto má symbolizovat spravedlnost? Ta těžká, tupá, neproniknutelná, zavalující hora kamene, která ujíždí svou ohromnou váhou jednou do Tibery, podruhé na Piazza Cavour? Kolem najdete málo lidí, nikdo nemá důvod procházet kolem. Než ho obejdete, trvá to půl hodiny. Všechny četné vchody na všech čtyřech stranách jsou uzavřeny těžkými železnými mřížemi, za nimiž většinou otáčí průvan prachem, starými papíry a suchým listím. Nevedou tam žádné obvyklé turistické trasy. Nejezdí odtamtud ani autobusy k Termini, které jinak jezdí téměř odkudkoli.

Díváte se na Justiční palác a myslíte na Parkinsonův třetí zákon o tom, že instituce, která dosáhne svého největšího vzrůstu, odumře. Ale vybavují se vám i další asociace: myslíte na Kafkova Dveřníka, na spartakiády, poúnorové procesy (kolem takového soudu by se dalo nahnat lidí, aby skandovali „ukřižuj, ukřižuj!“), první máje, a napadají vás i další neveselé příměry. Přemýšlíte o tom, jestli si lidé mají právě takto představovat spravedlnost. Myslíte na to, jestli by se vám líbilo v takovém paláci pracovat. Asi existují soudci, kteří by tam pracovali rádi a považovali by takové prostředí za důstojné. Nu, já mezi ně nepatřím.

A půjdete-li se podívat na Justiční palác, zajděte si potom k Palazzo Spada. Sídlí tam kromě známé galerie také italská Státní rada, tedy po našem plus mínus Nejvyšší správní soud. Aspoň nahlédněte dovnitř, na nádvoří se dostanete a známou Borrominiho chodbu s krásným optickým klamem byste tak jako tak měli vidět. Ale porozhlédněte se ještě trochu. Třeba uvidíte aspoň jednu kočku. Uvnitř - kam se zvědaví turisté, pokud nejsou zrovna správními soudci, asi nedostanou - jich bývaly na vnitřních nádvořích (a doufám, že stále jsou) desítky. Měly tam něco jako hotýlek. Kotce, krmítka, kočičí záchody, stříšky proti dešti, boudičky pro kojící kočičí mámy, a také vyhřáté a nablýskané karosérie služebních Alf Romeo pro klidné kočičí rozvalování. A mezi tím procházeli se svými spisy důstojní radové z budovy do budovy. Kočky jim uhýbaly z cesty, občas oni kočkám, jedna citlivá paní radní zvedla pískající kotě a odnesla ho mámě do boudičky k ostatním. Že Řím žije s kočkami v jakési symbióze, jsem věděl. Že s nimi žije v takové družnosti i soud, bylo pro mne překvapení.

Víte, soudce nepotřebuje ke své práci o moc víc než svou člověčí kvalifikaci právě pro tuhle práci; a i ty kvality by asi měly být víc čapkovské a méně napoleonské. A jinak potřebuje v podstatě jen jednací síň, klidnou a čistou kancelář, dobře zásobenou knihovnu a technické vybavení na úrovni doby. Někde uvnitř bude ukrytý a dobře střežený - aby se neotupil a neokoukal - i ten Libušin „křivdy kárající meč“. Řekl bych, že by tohle měla naznačovat i budova soudu. Nic víc.

Moje maminka ráda říkala: „Gusta a facky jsou různý“. Nevyvracím nikomu obdiv k monumentálním stavbám, obřadům nebo slovům, ani zálibu v tom všem. Ale já budu mít raději soud, který má lidský rozměr.

I když je to třeba - jako v Palazzo Spada - rozměr jaksi kočičí.
.

Celý příspěvek

Datověschránkový třesk ...

... tak příslušným slovním spojením označuje nadcházející "plnou" aktivaci systému datových schránek Jaromír Jirsa na svém blogu v příspěvku Elektronická justice - podvod na občana. A opravdu z pozice (nejen) advokáta jsem zvědav, jak bude systém doručování v režimu datových schránek od 1.11. 2009 fungovat.

Zatím to moc nadějně (i když tady závisí na úhlu pohledu - odpůrci zavedení režimu datových schránek by asi měli radost) nevypadá. Viz například hlavní strana dnešních HN s článkem Datové schránky kolabovaly, což opravdu pár dní před spuštěním plného provozu mnoho dobrého nevěstí. Ostatně v tomto případě je "zajímavé" i konstatování výše zmíněného Jaromíra Jirsy, a sice že: "Doslova pár dnů před aktivací [post J. Jirsy je z 18.10.] je například v pražské justici situace taková, že se elektronické doručování soudních písemností (například rozsudků) do datových schránek teprve zkouší ve zkušebním provozu u jediného soudu, což je situace, kterou když popisuji IT odborníkovi, zapůsobí na něj jako fantasmagorie nebo přinejmenším špatný vtip."

No - nechme se překvapit ... Jinak ale musím obecně říci, že některé aspekty elektronizace justice se mi líbí (např. aplikace InfoDeska, InfoSoud, el. verze sbírky Listina atp.) a jsou jednoznačně z hlediska advokátní praxe přínosem.

Výše uvedené jsou přitom jen takové obecné stesky ke spuštění systému jako takovému, k nimž toho nemohu říct prakticky o nic více, než je veřejně dostupné (a uvítám info od lidí, kteří mají přístup k více informacím). A to se přitom ani člověk nezačne zabývat určitými detaily. Co se týče těch detailů, je možno se zamyslet např. nad tím, jak je to od 1.11. 2009 s doručováním advokátům vykonávajícím advokacii prostřednictvím obchodních společností (individuální advokáti mají přechodné období do roku 2012). ČAK k tomu vydala stanovisko, které zřejmě reaguje na očekávané problémy se systémem datových schránek a snaží se i u tohoto způsobu výkonu advokacie omezit množství doručovaných zpráv na minimum (tj. jen korespondence týkající se dané AK z titulu jejího postavení jako právnické osoby, ne v případech, kdy společníci zastupují klienty). Nicméně toto stanovisko je poněkud v rozporu s původními prohlášeními ČAK (viz např. úvodník místopředsedy ČAK v Bulletinu Advokacie č. 6/2009) i oficiálním Typovým postupem postupem implementace zákona č. 300/2008 Sb. - ADVOKÁT / verze 1.00 (srov. str. 2, pozn. č. 1). Takže si bude třeba vyčkat, jak se k tomu soudy a jiné doručující orgány postaví ... Případné postřehy od věci znalých osob k tomuto tématu budou rovněž vítány.
Celý příspěvek

Svobodný pohyb jaderných elektráren

Soudní dvůr dnes rozhodl ve druhé předběžné otázce týkající se Jaderné elektrárny Temelín. Zatímco první rozhodnutí Soudního dvora (C-343/04) se týkalo příslušnosti rakouských soudů, toto rozhodnutí jde již k věci. Konkrétně k otázce, zda mohou fyzické či právnické osoby před rakouskými soudy vznášet zápůrčí žaloby či žaloby o náhradu škody vůči provozu, který byl úředně schválen v jiném členském státě. Klíčovou otázkou byl výklad § 364a ABGB, respektive § 364 odst. 2 ABGB, které by podobnou žalobu umožňovaly s ohledem na provozy povolené v jiných členských státech, zatímco s ohledem na povolení vydaná rakouskými úřady nikoliv.

Soudní dvůr zde vcelku předvídatelně konstatoval, že takto ne: podobné rozlišování mezi úředními povoleními je diskriminací z důvodu státní příslušnosti. V relativně dlouhém rozhodnutí mě zaujaly tři věci:

1) Kauza je jedním ze vzácných případů, kdy se aplikačně „oprášila“ Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energie, tedy druhé dosud existující Evropské společenství (Smlouvy o ESUO vypršela v roce 2002 a její zbytky byly převzaty do rámce SES).

2) Případ je také zajímavým příkladem toho, jak se může Soudní dvůr naprosto minout s argumentací generálního advokáta. GA Poiares Maduro si ve svém stanovisku popovídal o výkladu čl. 43 SES a existenci přeshraničního prvku, pak vzal hopem zbylé čl. 10, 12, a 28 SES, a naprosto pominul jakékoliv aspekty Smlouvy ESAE, které byly naopak těžištěm argumentace Soudního dvora. Toto „minutí“ bude asi dáno tím, že existenci Smlouvy ESAE pominul předkládající linecký soud a GA jel po kolejích vytyčených předkládajícím soudem. Pokud ale předkládající soud „netrefil“ korektní právní základ práva ES, Soudní dvůr si jej běžně, jak ostatně konstatoval i zde v bodě 81 odůvodnění, překvalifikuje.

3) Konečně úděsně formulovány jsou předběžné otázky samotné, které předložil linecký Landesgericht; skutkový a právní propletenec na 4 stránky textu (v odůvodnění reprodukován pod bodem č. 54), který v každém soudci, který něco takového otevře, musí vzbudit nutkavou potřebu stavět jaderné elektrárny. Na druhou stranu je to ale skvělý studijní materiál pro praktickou výuku, jak předběžnou otázku neformulovat.

Celý příspěvek

Za Václavem Novotným

V sobotu 24. října 2009 byly při pohřebním obřadu v Prostějově uloženy do rodinné hrobky ostatky bývalého soudce a předsedy kolegia Nejvyššího správního soudu JUDr. Václava Novotného, který zemřel v pátek 16. října 2009 po dlouhé a těžké nemoci ve věku pouhých šestačtyřiceti let. Tento příspěvek proto bude smutný. To už tak ale nekrology bývají.

Znal jsem Václava Novotného nejspíš déle než většina současných soudců Nejvyššího správního soudu. Poznali jsme se v prvé polovině devadesátých let, ještě v době, kdy byl soudcem Okresního soudu v Prostějově a připravoval se na své působení u Vrchního soudu v Olomouci.

Byla to rychlá kariéra mladého sympatického a tichého právníka (majícího tehdy Kristovy roky), která vzbuzovala mezi soudci zvědavost. Teprve postupně, protože Václav ve své skromnosti o svém dřívějším působení málokdy mluvil, jsem se dozvěděl, že před tím prošel atraktivní i zajímavou profesní dráhou. Bezprostředně po převratu v roce 1989 se stal členem Komise pro správní právo Legislativní rady federální vlády a působil jako poradce v Kanceláři Federálního shromáždění. I přesto, že pro mladého právníka bylo takové postavení více než lákavé, zvolil si soudcovskou dráhu. Tu chtěl nastoupit již po promoci v roce 1986; v tehdejších poměrech to však nebylo možné. Justičním čekatelem se proto stal až v roce 1990 a soudcovskou zkoušku složil v roce následujícím.

Tehdy však ještě jmenován soudcem nebyl. Jeho znalostí práva hospodářské soutěže využila tehdejší vláda a Václav Novotný svou pomoc neodmítl. Proto musel ještě obléknutí taláru odložit. V polovině roku 1991 byl jmenován do vysoké státní funkce prvního (ve skutečnosti jediného) náměstka ministra – předsedy Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž. V této funkci řídil rozhodovací odbory úřadu i rozkladovou komisi ministra, zastupoval ministra v nejvyšších sférách výkonné moci, v Radě ekonomických ministrů, na jednáních Legislativní rady vlády federace či přímo na schůzích federální vlády. Rozšiřoval si vzdělání v oboru práva hospodářské soutěže, a vláda využívala jeho dobré znalosti tří světových jazyků i k jeho delegování na mezinárodní konference. Především se ale významnou měrou podílel na vytvoření koncepce tehdy zcela nového oboru českého práva. V roce 1992 byl pak zvolen za člena Prezidia Federálního fondu národního majetku a po volbách v tomto roce se stal náměstkem místopředsedy vlády. Málo se ví o tom, že se podílel i na tvorbě Ústavy České republiky.

Ve svých necelých třiceti letech se tak stal ve svém oboru jedním z nejvýznamnějších českých právníků, dobře známým i na mezinárodní právní scéně. Jakoby jej tato kariéra předurčovala k působení na nejvyšších místech vládní moci a politiky.

Přesto – a to bylo pro jeho skromnou osobu charakteristické – využil zániku federace k tomu, že se vrátil k naplnění svého původního záměru a stal se v roce 1993 řadovým soudcem u okresního soudu.

Nicméně právník jeho formátu byl předurčen ke kariéře i v justiční sféře. U okresního soudu tak setrval jen tři roky, a od roku 1996 byl jmenován předsedou správního senátu Vrchního soudu v Olomouci a beze sporu nejkvalifikovanějším soudcem v celém státě pro věci hospodářské soutěže a veřejných zakázek. Byl pro tuto práci svými znalostmi a zkušenostmi dokonale připraven.

Při zřízení Nejvyššího správního soudu v roce 2003 byl Václav Novotný jedním – a to dokonce nejmladším – ze třinácti prvních soudců tohoto soudu. Byl však už tak kvalitním soudcem s tak významnou autoritou, že byl pověřen řízením jednoho ze dvou kolegií soudu. Ve svých čtyřiceti letech se tedy stal předsedou finančně správního kolegia Nejvyššího správního soudu. Tím zaujal – a to po zásluze - postavení v absolutní špičce české justice.

Jeho profesní dráha tedy představovala strmě stoupající kariérní křivku; to bývá mnohdy předmětem závisti okolí. Já ale nepoznal nikoho, kdo by mu záviděl.

Václav Novotný totiž byl i výjimečnou osobností. Nejen šíří a kvalitou svého vzdělání, svými znalostmi a zkušenostmi. Jako brilantní právník a soudce současně ztělesňoval profesionální a etické zásady našeho povolání, ale především byl dokonalým člověkem - skromným, moudrým, čestným a laskavým. Když v loňském roce pro vážné onemocnění rezignoval na funkci soudce, pro Nejvyšší správní soud byl jeho odchod velkou ztrátou, ostatně do současné doby nenahrazenou.

Patřil k těm vzácným lidem, který se říká „noblesní osobnost“.

Vzpomínejme na něj s úctou.

Celý příspěvek

Zastavte Spolkový ústavní soud

V září minulého roku zde Martin Smolek upozorňoval na provolání Romana Herzoga „Zastavte Evropský soudní dvůr“. Článek bývalého spolkového prezidenta a předsedy Spolkového ústavního soudu se pohoršoval nad judikaturou Soudního dvora a jeho, řekněme poněkud „velkorysým“, výkladem pravomocí orgánů Společenství. Článek vzbudil dost pozornosti, a to nejenom v Německu. V nedávném fastfoodu Spolkového ústavního soudu se k Lisabonu řeklo ano. Nicméně kauzou, kde by mohlo dojít ke značnému „zaskřípání“ ve „vztahu spolupráce“ mezi Soudním dvorem a soudy členských států není překvapivě Lisabon, ale probíhající kauzy jiné. Jednou z nich je již zmiňovaný Mangold, který leží v žaludku nejenom Němcům.

Stále častěji se spekuluje, zda by se Spolkový ústavní soud vskutku odvážil někdy v reálu vyslovit, že akt práva Společenství je nad rámec Společenství svěřených pravomocí a vyslovil „neaplikovatelnost“ aktu práva Společenství na území SRN. Můj dojem by byl, že část německých odborných kruhů přestává tuto možnost považovat za pouhou debatní možnost, která by byla skloňovaná výhradně ve vybraných anarchistických kroužcích. Za této situace vznikají další provolání, tentokráte opačná, aby se ukázalo, že ne všichni Němci jsou „ti Euro-zlí“. Skupina německých právníků tak přišla s návrhem, aby se Spolkovému ústavnímu soudu vepsala do zákona o Spolkovém ústavním soudu povinnost předkládat předběžné otázky Soudnímu dvoru. Text návrhu spolu s provoláním je přístupný ve spodní části této stránky, přetiskuji jej také níže pod tímto postem.

Právně je tento návrh naprosto zbytečný; pokud by Spolkový soudní dvůr někdy chtěl, do Lucemburku se může obrátit, stejně jako jakýkoliv jiný německý soud, přímo na základě článku 234 SES. Nový § 13a BVerfGG by tak měl význam pouze politický. Jak je v provolání napsáno, stanovení této povinnosti v zákoně o Spolkovém ústavním soudu by mělo zabránit kolizi, ke které systém směřuje a dát Soudnímu dvoru šanci „opravit“ svoji judikaturu.

Pod provoláním jsou některá zvučná jména, zpravidla však profesorů, kteří přednášejí evropské/mezinárodní právo. V této souvislosti mě napadlo, kdyby skutečně někdy k otevřenému konfliktu o „pravomoc stanovit pravomoc“ došlo, jak by se asi štěpily elity v jednotlivých členských státech? Kdo by byl pro-evropský a kdo pro-státní? Byl by vůbec někdo pro-Evropský?

Byť tedy stále obdivuji práce ústavních pluralistů, kteří se snaží skloubit neskloubitelné a tvrdí (teď hodně zjednodušuji), že může existovat systém práva, kde si dvě či více centra zároveň činí nárok na poslední slovo, historický pohled mi ukazuje, že podobné konflikty se vždy řeší politickou či vojenskou silou. Ústavy či ústavní smlouvy totiž jaksi zákonitě nemohou počítat se situací, že jednotka určitého celku bude popírat autoritu centra celku. Pokud se tak stane, pak je to mimoprávní skutečnost, kterou následný nový právní řád (ten vítězný) může pouze legitimizovat, respektive na ni založí svoji autoritu. Těžko ji ale může předvídat a právně upravit.
Nezbývá tedy než doufat, že Evropané jsou v mezidobí natolik líní, že by se jim válčit nechtělo. Bylo by to ale zajímavé, sledovat takové zpravodajství z občanské války o Evropu: Špidlův tankový prapor dobil Lyon; Klausova brigáda rychlého nasazení obklíčila u Čáslavi Druhý Monnetův pluk … Nu, raději doufejme, že v otázkách ústavních konfliktů se nám budou nadále střetávat pouze ti ústavním pluralisté.

----------------------------

Das Lissabon-Urteil des Bundesverfassungsgerichts:
- Auswege aus dem drohenden Justizkonflikt –

1. Das BVerfG will fortan verstärkt prüfen, ob die EU-Organe (a) ihre Kompetenzgrundlagen überschreiten - sog. "ausbrechender Akt" - oder (b) die Verfassungsidentität verletzen - sog. "Identitätskontrolle". Dies geht über das Maastricht-Urteil in zweifacher Hinsicht hinaus: Erstens ist von einem "Kooperationsverhältnis" zum EuGH nicht mehr die Rede, vielmehr möchte das BVerfG seine Letztentscheidungsbefugnis schon dann ausüben, wenn Rechtsschutz zum EuGH nicht zu erlangen ist (Rn. 240). Zweitens verwehrt das BVerfG dem EuGH die Fortbildung des EU-Rechts ("autonome Vertragsausdehnung"): Auslegung ja, Richterrecht nein (Rn. 338). Grundlegende EU-Rechtssätze stehen damit auf dem Spiel, etwa die Staatshaftung für die Verletzung des EU-Rechts ("Francovich-Doktrin") oder vom EuGH "geschöpfte" Grundrechte, zuletzt etwa das Verbot der Altersdiskriminierung ("Mangold-Urteil").
2. Die Art und Weise der Formulierungen lässt befürchten, dass das BVerfG auf einen Justizkonflikt mit dem EuGH zusteuert. Anlässe gibt es genug, z.B. die Verfassungsbeschwerden i.S. Vorratsdatenspeicherung oder das Verfahren Honeywell. Die Folgen wären außerordentlich fatal: Würden EU-Vorschriften oder -Urteile in Deutschland nicht anerkannt ("unanwendbar"), müsste die EU-Kommission ein Vertragsverletzungsverfahren schon deshalb einleiten, weil sie negative Präjudizien in anderen Mitgliedstaaten vermeiden muss. Ein EuGH-Urteil wäre zudem ggf. mit einschneidenden Finanzsanktionen verbunden (Pauschalbeträge und Zwangsgelder). Diese Finanzsanktionen hätte Deutschland - sofern das BVerfG nicht doch noch zurückwiche - dauerhaft zu entrichten, weil der Gesetzgeber an die BVerfGEntscheidung "nicht herankommt". Im Falle einer Zahlungsverweigerung könnte die EU-Kommission mit Finanztransfers aufrechnen. Was als "bloßer Justizkonflikt" beginnt, würde zwangsläufig zu einem Konflikt über die mitgliedschaftlichen Rechte und Pflichten eskalieren.
3. Die betonte BVerfG-Kontrolle mag man begrüßen, aber: sie sollte kooperativ mit dem EuGH erfolgen! Dem EuGH muss insbesondere zuvor Gelegenheit gegeben werden, sich mit den Zweifeln des BVerfG zu befassen und ggf. seine Rechtsprechung zu präzisieren oder zu modifizieren. Leider sieht sich das BVerfG zu einer Vorlage an den EuGH aber nicht in der Lage, jedenfalls hat es dem EuGH noch niemals Fragen zum EU-Recht vorgelegt. Entschärft werden kann der drohende Justizkonflikt deshalb nur, sofern man eine ausdrückliche Vorlagepflicht in das BVerfG-Gesetz aufnimmt – z.B.

§ 13a BVerfGG (neu): "Ist in einem Verfahren vor dem Bundesverfassungsgericht die Auslegung der vertraglichen Grundlagen der Europäischen Union oder die Gültigkeit und die Auslegung der Handlungen der Organe, Einrichtungen oder sonstigen Stellen der Europäischen Union entscheidungserheblich, ist das Bundesverfassungsgericht zur Vorlage dieser Frage an den Gerichtshof der Europäischen Union verpflichtet."

Immerhin hat das BVerfG angeregt, das Verfahren der ultra-vires- und Identitätskontrolle ausdrücklich zu regeln (Rn. 241). Es obliegt demnach dem Gesetzgeber, auch das aufgezeigte Konfliktpotential zu reduzieren.


Prof. Dr. Jan Bergmann, Richter, VGH Baden-Württemberg / Universität Stuttgart
Prof. Dr. Armin von Bogdandy, Max-Planck-Institut für ausländisches öffentliches
Recht und Völkerrecht, Heidelberg
Prof. Dr. Christian Calliess, Freie Universität Berlin
Gunther Dieterich, Richter, Hessischer VGH, Kassel
Dr. Donat Ebert, Rechtsanwalt, Fürstenwalde/Budapest
Raphael Epe, Richter, VGH Baden-Württemberg
Prof. Dr. Ulrich Fastenrath, Technische Universität Dresden
Bernhard Freisler, Ltd. Regierungsdirektor, Stuttgart
Dr. Werner Heermann, Richter, Association of European Administrative Judges, Vice-
President, Verwaltungsgericht Würzburg
Dr. Wilfried Holz, Richter, Verwaltungsgericht Karlsruhe
Bernd-Friedemann Joop, Richter, Verwaltungsgericht Dresden
Prof. Dr. Wolfgang Kahl, Universität Heidelberg
Dr. Ulrich Karpenstein, Rechtsanwalt, Kanzlei Redeker Berlin
Dr. Matthias Keller, Vors. Richter, Verwaltungsgericht Aachen
Prof. Dr. Thorsten Kingreen, Universität Regensburg
Prof. Dr. Christian Koenig, Zentrum für Europäische Integrationsforschung, Bonn
Prof. Manfred Matjeka M.A. , Hochschule Ludwigsburg
Prof. Dr. Franz Mayer LL.M., Universität Bielefeld
Dr. Rudolf Mögele, Brüssel
Prof. Dr. Dr. h.c. Ingolf Pernice, Humboldt-Universität Berlin
Prof. Dr. Konrad Redeker, Rechtsanwalt, Bonn
Peter Roitzheim, Richter, Verwaltungsgericht Aachen
Dr. Richard Rudisile, Vors. Richter, Verwaltungsgericht Stuttgart
Dieter Rügge, Vors. Richter a.D., Landgericht Detmold
Dr. Dieter Sellner, Rechtsanwalt, Berlin
Dr. Hermann Schöllhorn LL.M.eur., Stuttgart
Prof. Dr. Christian Schrader, Hochschule Fulda
Prof. Dr. Torsten Stein, Europa-Institut, Universität des Saarlandes, Saarbrücken
Prof. Dr. Christian Tomuschat, Humboldt-Universität Berlin
Dr. Jörg Ukrow, LL.M.eur., Landesmedienanstalt Saarland
Jobst von Werder, Rechtsanwalt, Hamburg
Dr. Johannes Wasmuth, Rechtsanwalt, München
Dr. Joachim Wuermeling, LL.M., Staatssekretär a.D., Berlin

Celý příspěvek

Nejnovější rozhodnutí v případu "Justiční mafie"

ÚS zrušil odnětí kauzy „Justiční mafie“ soudci Ceplovi. Toto rozhodnutí asi nemohlo překvapit nikoho, kdo bere vážně základní práva včetně práva na zákonného soudce.

Senát ÚS nejprve odmítl návrh Marie Benešové na zrušení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce). Jde o možnost odejmout věc soudci hned při prvém zrušení, což bylo použito právě v tomto případě. Tento návrh byl totiž zjevně neopodstatněný. Legitimním cílem tohoto ustanovení je podle ÚS ochrana práva na spravedlivý proces, jehož součástí je rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě: „Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu řeší situace, kdy soudce soudu prvního stupně, jemuž byla věc přidělena, není schopen zakončit řízení zákonným způsobem. Předmětné ustanovení tedy chrání účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně a umožňuje jim domoci se ochrany svých práv.“ Názor, že takováto věc by měla být řešena cestou kárné žaloby, ÚS odmítl, a to zejména s ohledem na to, že kárné řízení „neřeší dostatečně pružně problém účastníků řízení“ (blíže bod 26).

Dále senát ÚS projednal meritorně samotnou ústavní stížnost Marie Benešové. Samotné rozhodnutí ÚS podle mne patří do kategorie easy case (jak jsem tu psal již před půl rokem), protože Vrchní soud odnětí věci „dostatečně nezdůvodnil, neboť sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje.“ Již samotná „[a]bsence příslušného odůvodnění pak zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady“ (bod 33).

Nález ÚS navíc jasně ukazuje, že možnost odejmout kauzu zákonnému soudci hned při prvém rozhodnutí musí být naprosto výjimečná: „důvodem pro postup dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení“ (bod 34). S ohledem na další text (např. bod 35), stejně jako s ohledem na úvahy ÚS, kterými odmítl návrh na zrušení části zákona (viz shora), je evidentní, že to bude v podstatě jen případ zcela nepřiměřených průtahů před soudcem prvého stupně. Naopak tímto důvodem nemůže být negativní názor odvolacího soudu na rozhodujícího soudce, když k této argumentaci ze strany žalovaných ÚS podotkl, že „takové odůvodnění aplikace § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by bylo z ústavněprávního hlediska zcela neakceptovatelné pro zjevnou předpojatost odvolacího senátu“ (bod 36).

ÚS pak zakončil své rozhodnutí úvahou, která spadá do oblasti „common sense“, česky „selského rozumu“: „Je-li smyslem jejich žaloby ochrana jejich dobrého jména a profesní pověsti, jakož i pověsti justice jako takové (což lze dovodit mimo jiné i z toho, že požadují, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vyrozumět o své případné omluvě média), odnětí věci soudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi případný úspěch vedlejších účastníků v očích veřejnosti předem znehodnocuje. Předmětem kritiky, kvůli níž je řízení o žalobě na ochranu osobnosti vedeno, byl zejména postup vedlejších účastníků v kauze trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, kdy jedním z nejvíce kritizovaných bodů bylo odnětí této trestní věci z působnosti Okresního státního zastupitelství v Přerově, kde měl státní zástupce v úmyslu podat obžalobu, a její přidělení Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Obdobný postup, tzn. odnětí věci soudci, který vynesl rozsudek v neprospěch vedlejších účastníků, se proto v těchto souvislostech nutně jeví přinejmenším jako rozporuplný.“ (bod 37).

Kauza se vrací zpět na Krajský soud v Praze, a to zákonnému soudci Ceplovi. Podle prvých vyjádření žalobců (zaujalo mne nejvíce vyjádření místopředsedy NS P. Kučery: „Oceňuji hlubokou lidskost ÚS, s jakou dává nýmandovi i géniovi ještě druhou příležitost napravit předchozí chyby. U nýmandů je to sice zbytečné, ale u doktora Cepla očekávám, že se mu podaří na druhý pokus zařadit mezi génie“ Právo 23. 10. 09 - to je velmi podivné, a od soudce bych jej opravdu nečekal) se pokusí zpochybnit nepodjatost rozhodujícího soudce, a to na základě toho, že soudce Cepl své rozhodnutí komentoval, což prý není obvyklé (dr. Lžičař). K tomu podotýkám, že to možná není obvyklé v Česku, nicméně je zcela namístě, aby soudce své vlastní rozhodnutí vysvětlil médiím, pokud nepřekročí limity toho, co jako soudce říci může. Ničeho excesivního jsem si přitom v následném mediálním vystupování dr. Cepla nevšiml.

ÚS náleží úcta za to, že neprodleně zveřejnil plný text svého rozhodnutí bez jakékoliv anonymizace (která by s ohledem na mediálnost celé kauzy beztak nedávala smysl).

Celý příspěvek

Weiler o Lisabonském nálezu a rychlém občerstvení

Joseph Weiler má velmi zajímavý editorial k poslednímu číslu European Journal of International Law. Tématem je lisabonský nález německého Spolkového ústavního soudu a "fastfoodizace" akademického diskurzu. Obě dějové linky rozhodně stojí za přečtení (editorial naleznete online zde nebo zde).

Celý příspěvek

Motto roku a novinky z Latinské Ameriky

V poslední době v "americké" konstitucionalistice (rozuměj v USA) doslova frčí komparativní studie na téma soudního přezkumu, modelů soudnictví apod. zaměřené na Latinskou Ameriku. Publikací na toto téma přibývá jako hub po dešti (např. zde, zde, zde a zde). Jeden kolega mi to vysvětlil tím, že o americkém ústavním právo už bylo napsáno téměř vše (tato témata jsou prostě "written out"), a tudíž se většina doktorandů/začínajících profesorů musí poohlédnout jinde. Evropa je prý moc daleko, mluví se tam mnoha jazyky, všechno je tam moc složité - a vůbec v Americe to prý (skoro) nikoho nezajímá. Latinská Amerika - říká kolega - je naopak blízko, stačí ovládat v podstatě jeden jazyk (od španělštiny to není k portugalštině zas tak daleko) a hlavně se jedná o klíčovou oblast z hlediska amerických geopolitických zájmů.

Ale zpět k tématu. V pondělí ústavní komora Nejvyššího soudu Nikaragui * (dále jen "ÚKNSN") dospěla k závěru, že omezení opakovaného mandátu nikaragujského prezidenta je protiústavní. Pro lepší pochopení významu tohoto rozhodnutí zmíním pár reálií.

Současný nikaragujský prezident Daniel Ortega je dřívějším lídrem Frente Sandinista de Liberación Nacional (FSLN), politické strany, která bojovala proti diktátorskému režimu rodiny Somoza. V roce 1985 byl zvolen nikaragujským prezidentem (právě za jeho vlády USA sponzorovaly tzv. contras, což vedlo ke slavné kauze před Mezinárodním soudním dvorem), nicméně v roce 1990 prezidentské volby prohrál.

Do prezidentského křesla se dostal znovu až v roce 2007 (mandát je stále - resp. opět - pětiletý). Ortegovi se ale nelíbí (resp. nelíbilo), že ústavní dodatek z roku 1995 k nikaragujská ústavě (ústava samotná pochází z roku 1987) zavedl mj. dvě zásadní omezení prezidentského mandátu: (1) nikdo nemůže být prezidentem více než dvakrát; (2) nikdo nemůže být prezidentem dvakrát po sobě [viz čl. 147 písm. a) nikaragujské ústavy]. Shodou okolností Ortega by v případě příští kandidatury porušil obě výše zmíněná pravidla.

Ortega měl dvě možnosti. Přijmout nový ústavní dodatek nebo přesvědčit ÚKNSN, že stávající ústavní dodatek - tj. čl. 147 písm. a) nikaragujské ústavy - je protiústavní. V Nikaragui se nakonec ukázala druhá cesta jako jednodušší - k ústavnímu dodatku totiž nenašel Ortega dostatečnou podporu.

Jak k tomu došlo? Prezident Ortega (a 109 dalších regionálních politiků z FSLN) podali tzv. "amparo" (pro zjednodušení řekněme, že se jedná o obdobu ústavní stížnosti) 15. října. ÚKNSN obdržela amparo 19.října a tentýž den (!) rozhodla. Přitom vyřízení ampara trvá obvykle roky. Před tímto blitzkriegem bledne i český ÚS závistí. To ale není všechno. Navíc to podle zpráv vypadá, že aby všechno šlo hladce, soudci naklonění Ortegovi rozhodli tuto věc tak rychle, aby se k věci nemohli vyjádřit liberální kolegové z ÚKNSN (kteří by mohli být proti). Tito liberálové nebyli k mání, tak je předseda ÚKNSN nahradil soudci jinými (hádejte jakými).

A jakou argumentaci Ortega použil a ÚKNSN přijala? Někteří už asi tuší... Zásadu rovnosti před zákonem (něco ve stylu čl. 1 LZPS) a právo volit a být volen (zjednodušeně něco ve stylu čl. 21 odst. 3 a 4 LZPS). Text rozhodnutí zatím není na webu k dispozici (nebo se mi ho aspoň nepodařilo dohledat), nicméně podle skoupých informací byla použita následující argumentace: skutečnost, že "lid z roku 2007" má menší pravomoci než "lid z roku 1995" je v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem. Omezení prezidentského mandátu je navíc v rozporu s právem volit i právem být volen, a je tudíž nedemokratické. Suma sumárum, ústavní dodatek z roku 1995 [pokud jde o čl. 147 písm. a) nikaragujské ústavy] je v rozporu s nikaragujskou ústavou z roku 1987.

Paralelu s českými reáliemi nechť si každý udělá sám. Každopádně však nikaragujská kauza ukazuje, že přezkum ústavnosti ústavních dodatků je dvojsečná zbraň. Spočívá totiž na premise, že soudci jsou vždy hodní hoši a politici vždy špatní hoši. To je ale bohužel příliš krásná premisa na to, aby byla pravdivá.

Jinak pokud si někdo myslí, že výše uvedené rozhodnutí ÚKNSN je pouze ojedinělý úlet (pořád ho ještě musí potvrdit Nejvyšší soud Nikaragui rozhodující en banc - tj. v plénu 16 soudců), tak se mýlí. Podobným směrem se vydala i ústavní komora Nejvyššího soudu Kostariky a kolumbijský Ústavní soud.

Co na závěr? Měli jsme tu v posledních pár týdnech knihu roku a disent roku. Dovolím si navrhnout rovněž motto roku - které si vypůjčím od Pavla Molka (jenž se sám nechal inspirovat reklamním sloganem firmy Adidas): „impossible is nothing“.

* Nikaragua nemá specializovaný ústavní soud, nýbrž pouze specializovaný senát při Nejvyšším soudu zabývající se výhradně ústavním otázkami. Mnozí komentátoři přesto považují tyto specializované senáty za ústavní soudy sui generis.
** Bližší info o kauze naleznete zde (anglicky) a zde (španělsky).

Celý příspěvek

Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?

Nedávno mě upoutal název jednoho článku v jedné „poctě“. Šlo o článek „La Cour casse mais ne rit pas“ v Liber Amicorum Paul Martens (Brusel, Larcier, 2007), tedy v překladu „Soud (z)ruší, ale nesměje se“.(*) Jeho autor (F. Ringelheim) obhajoval klasickou (minimalistickou) vizi fungování moci soudní: tedy že soud nemá být ani filosofickým salónem, ani legislativním kroužkem. A už vůbec ne akademickým pracovištěm, kde se píší traktáty.

Volání po „návratu ke kořenům“ jsou stejně osvěžující, jako bývají marné. Co by měl přesně soud dělat, aby se trefil do té „klasické role“ sice netuším, na druhou stranu je pravda, že vývoj je v podstatě míšením: rolí, stylů, vizí. Ne vždy to je vhodné. Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho. Čeští soudci, především tedy soudci vrcholných soudů, ale i soudů jiných, si hrají na akademiky. Akademici na fakultách dělají politiku anebo advokacii a politici zase namísto politiky si ze služby veřejnosti dělají osobní business.

Ale zpět k soudcům a jejich akademickým choutkám, přesněji tedy k jedné otázce stylu a úpravy soudních rozhodnutí. Stále častěji v soudních rozhodnutích českých vrcholných soudů pozoruji vplížení poznámky pod čarou. Třeba v poslední době na Jiném právu často diskutovaný Melčák jich má hnedle 18 a z tohoto pohledu má spíš formát akademického pojednání než soudního rozhodnutí. Zarazím se a ptám se: co dělá poznámka pod čarou v rozhodnutí soudu?

O poznámce pod čarou, tedy té tajemné krásce propůjčující nesmrtelnost, již na Jiném právu řeč byla. Zajímavé povídání o zrodu poznámky pod čarou obsahuje kniha Anthony Graftona nazvaná příznačně „The Footnote: a Curious History“ (Harvard University Press, 1999). Jistě, téma je to na monografii poněkud ulítlé, ale ejmerický akademický chlebíček je tvrdý a nějak zaujmout musíte. Kniha je ale překvapivě i zajímavá. Grafton dovozuje, že původ dnešní poznámky pod čarou, tedy přinejmenším ve vědách historických, jde zpět do 17. století, kdy pomalu rodící se osvícenecká historiografie chtěla postavit své zkoumání na něčem pevnějším než posbírané orální tradici a začíná pracovat s primárními prameny, na které skrz poznámky pod čarou odkazuje. K dokonalosti pak citační aparát historických prací dovedla německá historiografie 19. století (Leopold von Ranke and Co). Grafton naproti tomu vyvrací, že by poznámka pod čarou měla vzniknout v rámci středověkých glosátorských tradic či ještě dříve v rámci anotací církevních textů v raném středověku. Glosy, které byly tradičně vpisovaná na okraje knih, nikoliv do paty listu, měly navíc na rozdíl od poznámky pod čarou jiný účel. Zatímco poznámka pod čarou v historickém výzkumu zprostředkovává odkaz na pramen primární či sekundární, glosy zachycovaly názory a postřehy glosátora k (typicky cizímu) textu. Někdy bývaly i dost impertinentní až oplzlé (co také od nebožáků sedících celé dny ve skriptoriích čekat, že?).

Moderní poznámka pod čarou do jisté míry slučuje oba výše uvedené proudy, tedy jak historiografickou poznámku pod čarou (odkaz na pramen), tak funkci poznámky jako glosy. Tedy přesněji řečeno: je asi nesporné, že poznámka pod čarou má plnit funkci odkazu na pramen. Již o něco spornější je její současné užití ve funkci glosy. Někteří autoři přitom píší v poznámkách pod čarou úplné paralelní romány. Ty už dnes, tedy přinejmenším v dílech s tématem právním, nebývají tak oplzlé, za to ale odvádějí pozornost čtenáře a tříští myšlenkový tok textu. Byť tedy poznámka pod čarou ve funkci glosy by se měla používat minimálně, přiznejme si, že patrně každý z nás někdy podlehl a nějaký „mini-románek“ si do ní tu či onde vyšil.

Poznámkový aparát ale tradičně zůstává vyhrazen odbornému pojednání z kruhů akademických; v rozhodnutí soudu jej nenajdeme, a to ani ve srovnávacím pohledu. Rozhodnutí francouzské právní kultury poznámku samozřejmě obsahovat nebude, protože kromě odkazů na platnou právní úpravu v úvodní části „visa“ (tedy „vu que“) nesmí obsahovat vůbec nic dalšího. Nicméně ani anglické či německé soudní rozhodnutí, které s doktrinální literaturou pracuje (a to nejenom, jak se často říká, se zaručeně mrtvými autory v případě rozhodnutí anglických, což ostatně není již dávno pravda), nebude obsahovat poznámky pod čarou (tedy alespoň si nepamatuji, že bych takové rozhodnutí kdy viděl – rád se nechám opravit, pokud se mýlím). Na druhou stranu ale poznámky pod čarou ve svých rozhodnutích používá Nejvyšší soud USA, tedy většina jeho soudců (někteří ale ne, záleží na stylu psaní jednotlivého soudce).

Absence poznámky pod čarou v (evropských) soudním rozhodnutí asi nebude jenom otázka formátu; jedná se spíš o hlubší politický základ, který vychází z vize moci soudní jako znalce a autoritativního vykladače práva. Ten ze své podstaty nemá zapotřebí, aby se odkazoval na nějakou externí autoritu jinou, než je zákon či předchozí judikatura, kterou případně ocituje v textu samotného rozhodnutí (v závorce, pomlčkami, či integrálně přímo v textu). Soud proto nezná poznámku pod čarou, která je nástrojem akademika, jenž se musí dovolávat pramenné autority pro svá tvrzení. Obě identity (soud a akademik) pracují s jiným okruhem „závazných pramenů“, které musí citovat, aby postupovaly korektně: pro soudce to je jenom právní předpis a konstantní judikatura soudu nadřazeného, pro akademika je tento okruh podstatně širší. To má ještě další důsledek: řádný odkaz je pro akademika povinností, jinak je to plagiátor (dobře, alespoň ve slušné společnosti). Pokud ale soud bohapustě „vykrade“ něčí právní názor kupříkladu z odborného článku a neodkáže na něj, pak, pokud je jeho závěr věcně odůvodněn a akceptovatelný (byť tedy bez jediného odkazu), pak absence odkazu na pramen rozhodně není důvodem zrušení rozhodnutí na odvolačce nebo v rámci kasace.

V případě České republiky je vkrádání se poznámky pod čarou do soudních rozhodnutí jedním z vícero faktorů proměny stylu soudcovské argumentace po roce 1989. Srovnáme-li totiž styl současný se stylem kupříkladu v 70tých či 80tých letech či ještě se stylem starším (otevřeme-li si Vážného Bohouše), pak je patrná radikální proměna, především tedy v míře „debatnosti“ („diskurzivnost“ mi nikdy nešla přes jazyk), ale i škály pramenů práva v širším smyslu. Debatností myslím, že již nebývá vždy pouze oznámen výsledek, ale jsou přibírány i argumenty opačné, vyvraceny, objevují se úvahy právně politické apod. Zásadní proměna je ale v okruhu „autorit“ tedy škály citovaných pramenů – ke klasickým zákonným předpisům, přibyla v nesrovnatelně větší míře citace dřívější judikatury, a to nejen české, ale i ESLP a ESD, ale především prací doktrinálních, krásné literatury, a dalších autorit, včetně srovnání v právu (nejmenovaný kolega mi nedávno do poznámek k jednomu mému článku na toto konto dokonce napsal, že argumentaci českého Ústavního soudu lze někdy nejlépe vysvětlit tak, že „v Česku máme takový zvyk – že hlavním argumentem je, co řekl BVerfG a až pak, výjimečně, přijde na řadu i text české Ústavy“). Myslím ale, že masivní roli na „zlidštění“ podoby rozhodování obecných soudů má právě judikatura Ústavního soudu, ale i pokukování do Evropy.

Výše načrtnutý posun stylu soudní argumentace k větší debatě osobně vítám. Zvyšuje transparentnost a legitimitu soudního rozhodování tím, že vykládá všechny karty na stůl, tedy pochopitelně všechny ty, které je možné vyložit. Ptám se jenom, v jakém formátu se tak má stát. Osobně nemohu říct, že bych měl jasný názor na to, jestli je možné do textu soudního rozhodnutí dávat poznámky pod čarou. Na jednu stranu jsou zde výše uvedené argumenty toho, že soud funguje jinak, než akademik, a proto nemá zapotřebí psát poznámkové aparáty. Na druhou stranu pokud akceptujeme, že soud může (má?) odkazovat na kupříkladu doktrinální práce, ze kterých vycházel, aby ten diskůrz byl dostatečně racionální a transparentní (ať už si pod tím představujeme cokoliv), pak trvat na tom, že se toto může dít pouze formou odkazů v rámci textu samotného a nikoliv prostřednictvím poznámek pod čarou, je trochu bezduché lpění na formátu. Nebo není?

-----

(*) Poznámka mimo mísu: původně jsem koketoval i s hodně volnějším tvořivým překladem "(z)kasíruje", abych vyjádřil charakter kasačního řízení, ale pak jsem tyto třešně a višně raději opustil, neboť v českém kontextu různých soudních mafií by to nemuselo být vnímáno jako pouhý nevinný jazykový ftípek. (**)

(**) Jak tato, tak předchozí poznámka jsou jaksi zbytečné, ale když už je ten text o poznámkách pod čarou, tak jsem si prostě nemohl dovolit sem nějaké nedat.(***)

(***) Přirozeně však zatím nedosahuji poznámkové dokonalosti, jakou předvedl Rado Procházka ve svém příspěvku do Jiného práva offline (tak, konečně jsem sem přihodil také nějakou skutečnost poznámku - viz Procházka, R., Právna veda(234) a internet (235), in: Bobek, M., Komárek, J. (eds.), Jiné právo offline. Praha: Auditorium, 2008, str. 119 - 120). (****)

(****) Už raději stačí ...

Celý příspěvek

Tak co s tím soudem, pane předsedo?

Na Silvestra roku 2007 se na těchto stránkách ptal host Jiného práva V. A. Schorm Evropského soudu pro lidská práva: Quo vadis? Poukazoval přitom na chronickou přetíženost ESLP a nutnost jeho reformy. Změnilo se od té doby něco?

Tak v prvé řadě se, jak se dalo očekávat, opět zvýšil počet nedodělků. Jestliže na konci roku 2007 ESLP evidoval 103 850 neskončených řízení, k 30. 9. 2009 se jejich počet vyšplhal na 136 850. To představuje průměrný měsíční nárůst o více než 1 500 věcí!

Produktivita ESLP přitom není nijak malá, jen za prvních devět měsíců tohoto roku se podařilo „soudcovsky“ vyřídit 24 592 věcí, z toho 1 453 rozsudkem, zbytek rozhodnutím o nepřijatelnosti (povětšinou zhmotněného v – stěžovateli zhusta kritizované – podobě jednostránkového dopisu oznamujícího stručně či ještě stručněji tuto smutnou novinu s dovětkem: „Rozhodnutí Soudu je konečné a nemůže být předmětem odvolání ani k Soudu (včetně Velkého senátu) ani k jinému orgánu. Vezměte prosím na vědomí, že kancelář Soudu Vám nebude moci poskytovat další informace týkající se jednání výboru ani odpovídat na dopisy, které byste jí zaslal v souvislosti s rozhodnutím v této věci. Soudem Vám již nebude zaslána další korespondence, která by s touto stížností souvisela. V souladu s instrukcemi Soudu bude spis týkající se stížnosti skartován ve lhůtě jednoho roku od data tohoto rozhodnutí.“). Dalších 8 943 stížností bylo vyřízeno tzv. administrativním způsobem, to jest byly bez rozhodnutí skartovány, neboť nebyly z formálních důvodů způsobilé k projednání a stěžovatelé tyto nedostatky ve stanovené lhůtě neodstranili.

Stále to však není dost na to, aby bylo dosaženo kýžené rovnováhy mezi outputem a inputem. Za stejné období (leden až září 2009) totiž bylo přiděleno některé z rozhodovacích formací (tříčlenné výbory nebo sedmičlenné senáty) zhruba 42 000 nových stížností. Toto číslo přitom nezahrnuje sice podané, ale ještě nezpracované stížnosti, které následně budou buď přiděleny k rozhodnutí, nebo budou vyřízeny administrativně. Údaje o celkovém počtu podaných stížností, tedy včetně těch, které se následně ukáží jako neprojednatelné, totiž ESLP přestal od konce roku 2007 vykazovat.

Pokud bychom počet nedodělků k 30. 9. 2009 redukovali pouze na stížnosti již přidělené k rozhodnutí, potom bychom jich napočítali 114 550 (na konci roku 2007 jich bylo 79 400). Z toho 72 300 stížností leží před některým z výborů, a jsou tak „žhavými kandidátkami“ na relativně jednoduché vyřízení jednostránkovým dopisem, 42 250 věcí však čeká minimálně na (opět relativně) podrobně odůvodněné rozhodnutí senátu nebo dokonce na rozsudek (a řekl bych, že rozsudkem může skončit i polovina všech věcí ležících před senáty). ESLP by byl v současné době schopen – troufnu si odhadnout – ročně vyřídit přes 30 000 výborových věcí a přes 3 000 věcí senátních (možná to letos bude i o něco více, ale zhruba se myslím pohybujeme na této úrovni). Při takovém tempu tedy počet neskončených výborových věcí představuje „pouze“ produkci dvou let a pěti měsíců práce, počet neskončených senátních věcí však produkci za 14 let a jeden měsíc! Z toho si lze poměrně dobře učinit obrázek o tom, v jakém časovém horizontu stěžovatelé obracející se v současné době do Štrasburku mohou v průměru očekávat konečné – a v ideálním případě pro ně příznivé – rozhodnutí.

Co se dále nezměnilo, je odmítavý postoj Ruska k ratifikaci Protokolu č. 14 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (alespoň zatím, jelikož nedávno se podle všeho Duma opět začala problémem zabývat). Podařilo se jej nicméně určitým způsobem překlenout jednak sjednáním Protokolu č. 14bis, který přebírá některá ustanovení Protokolu č. 14 (pravomoc zamítat stížnosti jako nepřijatelné bez jejich komunikace žalované vládě by byla namísto tříčlennému výboru svěřena samosoudci, tříčlenný výbor by pak nově namísto sedmičlenných senátů mohl vydávat i odsuzující rozsudky v případech, kde již existuje ustálená judikatura) a k jehož vstupu v účinnost již není třeba ratifikace všemi smluvními stranami Úmluvy, jednak dohodou na možnosti předběžného provádění týchž ustanovení Protokolu č. 14 ve vztahu ke státům, které si to budou přát. Zatím se devět států vydalo cestou prohlášení o předběžném provádění, 16 států zvolilo cestu Protokolu č. 14bis. ESLP tak již na počátku července začal rozhodovat o prvních stížnostech podaných proti příslušným státům samosoudcem, což s sebou nepochybně přinese určité zvýšení produktivity; s využitím pravomoci výborů vydávat rozsudky se zatím vyčkává.

Reforma ESLP bude dozajista jedním z ústředních témat návštěvy předsedy ESLP Jean-Paula Costy v České republice, která proběhne tento týden na pozvání Ústavního soudu a v jejímž rámci jsou mimo jiné plánována také setkání s prezidentem republiky a s předsedou vlády. Z iniciativy předsedy Costy se sejde v únoru příštího roku konference smluvních stran Úmluvy ve švýcarském Interlakenu, na které by měly státy dát jednoznačnou odpověď na otázku, zda si přejí ESLP v takové podobě, v jaké je dnes, tedy zejména se zachováním práva individuální stížnosti (a také individuální odpovědi na každou stížnost), a co hodlají udělat pro to, aby takto nastavený systém byl životaschopný.

V rámci Rady Evropy již probíhají jednání různých přípravných výborů a skupin, v jejichž diskusích se objevuje řada návrhů na přijetí více či méně dalekosáhlých opatření, od zpoplatnění stížností, přes zavedení různých filtračních těles umožňujících odbřemenění soudců od projednávání zjevně nepřijatelných stížností až po zavedení systému à la writ of certiorari (o tomto se pravda zatím hovoří jen jako o ultima ratio, nikoli jako o opatření, které by bylo na pořadu dne).

Z těchto diskusí je nicméně poměrně zřetelně cítit, že chybějí přesné informace o tom, do jaké míry jsou v současné době jednotlivé složky systému (kancelář ESLP na straně jedné, soudci na straně druhé) zatíženy různými typy stížností. V současné době například (zdá se) existuje relativně velká shoda na tom, že nějaké filtrační těleso (které však v žádným případě nesmí mít podobu předchozím reformním Protokolem č. 11 zrušené Evropské komise pro lidská práva!), které by se soustředilo na projednávání zjevně nepřijatelných či případně i zjevně přijatelných a odůvodněných stížností, by bylo účelné zavést, přičemž v principu by šlo zřejmě o to, že by tímto došlo ke zvýšení počtu soudců, nikoli nutně ke zvýšení počtu pracovníků kanceláře. Na druhou stranu ovšem předseda Costa ve svém memorandu ke konferenci v Interlakenu uvádí: „Over the last few years the member States of the Council of Europe have increased the Court’s budget significantly. However, the Court has still had to seek additional reinforcement of the Registry involving the recruitment of 225 staff over three years. Further recruitment, beyond this three-year programme, would create a situation in which the current number of Judges would be insufficient to cope with the work produced by the Registry.“ Pokud tedy tomuto sdělení rozumím správně, v současné době je problémem nedostatek pracovníků kanceláře, nikoli nedostatek soudců, neboť jejich kapacity budou saturovány až po obsazení plánovaných 225 pracovních míst v kanceláři.

Má tedy smysl za takového stavu věcí uvažovat o navyšování počtu soudců, když problém je v tom, že momentálně není v možnostech kanceláře připravit soudcům k rozhodnutí tolik věcí, kolik by byli schopni „strávit“? Pokud by vytvoření filtračního tělesa nebylo doprovázeno odpovídajícím navýšením počtu pracovníků kanceláře, potom se zvýšení počtu soudců může projevit asi spíše v rovině kvality rozhodnutí (soudci budou mít více času zapojit se do redakce rozhodnutí, což samozřejmě by nebylo od věci; i když, řečeno s Pýchou Ladislavem, učitelem, Lužná Lišany: „no, ačkoli ...“), v rovině kvantity projednaných věcí by však mělo nejspíše dopad pouze mizivý. Bylo by samozřejmě také užitečné vědět, kolik procent soudcovské pracovní doby vyřizování oněch kauz „zjevně nehodných mezinárodního soudu“ ve skutečnosti zabere.

Provedení zevrubného auditu práce ESLP (nikoli primárně za tím účelem, aby se zjistilo, zda se ve Štrasburku neflákají, ale kvůli přehledu o náročnosti vyřizování jednotlivých agend) by bylo nanejvýš užitečné, protože perspektiva úspěšnosti reformy bez takového auditu je asi někde na úrovni úspěšnosti předpovědi počasí na příští měsíc. Zřejmé však také je, že žádná instituce – a ani ESLP asi nebude výjimkou – nevítá podobné audity s nadšením.

Celý příspěvek

Vojtěch Cepl ml.: Dobrý právník, už zase

Jedna z nejurputnějších a možná i nejzajímavějších debat v krátkých dějinách Jiného práva je spjata s Komárkovým článkem. Ještě to pro velký úspěch pokračovalo v několika dalších postech, a také na LEBlogu.

Někdy na počátku devadesátých let jsme stáli téměř v bodě nula; právníci neměli přečasto ani vzdělání, ani morální předpoklady, protože nemalá část z nich se různou měrou zapojila do komunistické státostrany. Radikální řešení „všechny právníky vyházet“ či „právní diskontinuity“ narážely na stejný problém – kde vezmeme právníky nové, a co budeme dělat v mezidobí, bez práva a bez právníků. Takže se nic veleradikálního nekonalo, a zůstaly různé „očišťovací komise“. Ty zase trpěly vlastní neodborností a amatérismem, kdy je prověřovaní právníci často utáhli na vařené nudli, a jindy zase vlastní mravní nedostatečností, to když zkoumali odborníci sice zdatní, leč sami problematičtí. Nebylo snadné rozeznat, jak na tom samo právnictvo vlastně je; chyběli odborníci, kteří by řekli, kdo jsou odborníci; a chyběli slušní právníci, kteří by označili jiné slušné právníky. Celé to připomínalo manévr barona Prášila, který by se měl vytáhnout za vlasy sám z bažiny. Více o tom ostatně kniha, zmíněná jinde.

Nakonec, po mnoha omylech a nedůslednostech, převládl názor, že se to nějak vyřeší samo; dostuduje nová generace, nezatížená minulostí, odbornost se doveze z ciziny, a bude pokoj. Stačí počkat dvacet let. Řešení to zjevně nebylo nijak ideální, ale nikdo nevymyslel lepší. Sám jsem tomu ostatně věřil.

A tak jsme tu; dvacet let právě uplynulo. A těch dvacet let mne a řadu jiných optimistů usvědčuje z omylu. Ukazuje se, že ta samá otázka se vrací, a plní v různých podobách stránky aktuálního tisku. V nové generaci právníků se zjevují jedinci stejně bezskrupulózní, a to na překvapivě vysokých místech. Kde se ti lidé stále berou? Jak to, že nefungují žádné přirozené kontrolní mechanismy?

Myslím, že odpověď tkví možná právě v tom, že převládl názor, že jisté etické minimum není nutnou součástí právníkovy práce. Že pragmatická glosa v nedávné zdejší debatě
může být považována za standardní:
„Nešel jsem na práva, abych se stal morálnějším nebo abych se setkal s morálním výkvětem, to bych si zvolil teologii - a to bůhví jestli vůbec. Šel jsem na školu proto, abych se něco naučil a proto, že to je podmínka výkonu povolání“.

Pokud je podstatou výuky na fakultě pouze naučit studenta čistě jen platný právní řád a jeho aplikaci, pak je naprosto přirozené, že tyto dovednosti může použít pro porušování zákonů či jejich obcházení. Stejně tak, pokud je kvalifikačním předpokladem právníkovy práce diplom, bez ohledu jak ho získal, pak je nasnadě si ho prostě koupit. A ve stejné zarážející logice lze pokračovat ve většině právních profesí; právník potom dělá vlastně pravý opak toho, co by se od něho čekalo. Dokonce tu funguje jistý negativní přirozený výběr; vystudovat podvodem za pár měsíců je rychlejší, než za pět let poctivě, a získat přes známost s pedagogem rovnou nejlepší klienty je snazší, než se k nim dopracovat po letech růstu slávy advokátní kanceláře.

Právo není jen jistý způsob techniky; a různé typy pravidel lidského chování nelze dokonale vyjádřit. Vždy zbývá prostor pro výklad. Nejsou ani ostré hranice práva. Morálka, etika, nejrůznější kodexy, řemeslné standardy, dokonce i sportovní pravidla a kdovíco ještě – to všechno do práva nezadržitelně proniká, a často se mění přímo v zákon, a někdy to zase zákon doplňuje. Bez občasného nahlížení do těchto mimoprávních systémů pravidel a soustavného hledání jejich smyslu se někdy nedá porozumět ani samotnému zákonu. A bez dobré víry a snahy dělat právo poctivě to celé nefunguje a nikdy fungovat nebude. Není nutné být morálním výkvětem, ale je nezbytné nebýt morálním invalidou.

Myslím, že tohle je jedna z nejvážnějších námitek ve prospěch Komárkovy/Kahanovy původní téze, že jisté morální předpoklady jsou u právníka nezbytné, právě na rozdíl od jiných profesí, kde to souvisí s podstatou činnosti méně a nebo vůbec. Právníci – podobně jako učitelé či lékaři – jsou určitý stav; pro společnost nejsou tak zvláštní kvůli nějaké vyšší odbornosti či inteligenci, ale protože nebytnou součástí jejich práce je důvěra v to, že to dělají, jak umí nejlépe. Pokud se tato důvěra začne hroutit, ztrácí funkčnost celá profese. Celý příspěvek

Hynek Baňouch: Za Profesorem Vladimírem Klokočkou

Přestože vím, že lidé nejsou nesmrtelní, smrt pana Profesora mě zaskočila. K první sestavě Ústavního soudu mám blízký vztah a když jsem poprvé začal vnímat, jaké dílo budují, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít štěstí se "s dědky" potkat, byť to nebylo potkávání tak intezivní, jako je popsal Vojtěch. Odpusťte, příspěvek bude dlouhý, a vy co nejste nastavení na dlouhé čtení, prosím nečtěte(Nedělám si iluze, že každý bude sdílet mou hloubokou úctu a vděčnost k dílu pana profesora, jen si přeji, aby se komentování obešlo bez urážek, neboť myslím, že něco takového patří k dobrému vychování).

I.

Odešel velký muž. Aniž bych chtěl ublížit ostatním, myslím, že V. Klokočka patřil k lídrům prvního soudu, pracoval často nenápadně, ale odváděl velmi důležitou práci. A nebál se. Vydal mnoho průkopnických rozhodnutí, která veřejnost zná zprostředkovaně z následných nálezů, kterým byla propůjčena akademická a odborná publicita (tento fakt lze snadno ověřit, ale to přinese čas). Paradoxně právě pro tuto vlastnost je pro mě pan profesor ztělesněním hesla "slušnost neznamená slabost". Možná proto, že byl z Masarykova intelektuálního rodu, věděl o potřebnosti obou složek kréda nebát se a nekrást (k české justiční mentalitě ve vztahu právo-politika nás s kolegou odkázal na Českou otázku a podobenství o českém správci statku, tož jsme to hledali, a spadla nám čelist). Jako student politologie jsem se seznámil s jeho prvním vydáním Ústavních systémů evropských zemí, a musím říci, že jsem za těch pár hodin o ústavním právu pochopil více, než za celé následné právnické studium, silně zacílené na naučení obsahu pomíjívých právních předpisů. Ano píši pár hodin, protože takový pocit jsem měl z textů pana Profesora. Četly se velmi dobře a snadno, a nebylo to tím, že by šlo o fakty a literaturou nepodložené plácání. Pan Profesor měl totiž dar sdělnosti, (jistě cizelovaný mnoha stovkami napsaný textů...).

Můžeme jen děkovat, že po skončení mandátu pan profesor nesložil ruce do klína a nešel se věnovat svému malému synovi, ale že svou práci aktualizoval a doplnil s poctivostí a invencí, která je u nás u reedic nevídaná, protože se honí publikační čísla. V. Klokočka (snad mohu uvést pánové se prý občas štengrovali a občas říkali: ta Klokočka a ta Jurka, ke které později přibyla ta Mucha) a V. Čermák měli svou odbornou knihovnu v hlavě (Z. Kessler a A. Procházka měli zase podobnou knihovnu životních zkušeností). Tato vybavenost zřejmě byla příčinou, proč krátce po obměně ústavní soudu se jeden ze soudců sháněl po tom centrálním odborném aparátu, který připravoval pro rozhodnutí rešerše. Žádný takový tehdy nebyl, ale mnohá rozhodnutí vypadala, že za nimi takový aparát stojí.

Když pan profesor vzkázal, že se stěhuje z Geltendorfu a že má "nějaké nepotřebné knížky, které by se mohly hodit", věděl jsem, že to nebude marná cesta. A nebyla. (ale o tom jinde) Pan Profesor sice říkal, že už v podstatě nemá co říci, ale když spustil na jakékoli téma, vyplatilo se poslouchat a pamatovat si. Jsem rád, že jsme s kolegou Marianem možná trochu přispěli k tomu, aby se znova začal veřejně vyjadřovat k otázkám ústavnosti a práva. Snažili jsme se mu sdělit, že podobné erudované hlasy v naší veřejné debaty velmi chybí. On ten pocit neměl, ale poslední rok se na stránky tisku vrátil.

II.

Nejen kvůli dnešní situaci jsem sklíčený z toho, že studenti práv neměli širokou možnost naslouchat přednáškám pana profesora. (Nepléduji zde pro nějakou indoktrinaci ve smyslu jediného učení. Univerzita a zejména humanitní fakulty mají být doménami plurality a studentům bych přál, aby jim škola nabízela opulentní raut fakultativních kreditů přednášek všech různých osobností co mají co říci, včetně (nikoli výhradně) V. Čermáka či V. Klokočky. Ale na některé věci už je pozdě. Nenávratně. Chystaná pocta V. Klokočkovi vznikne in memoriam, a pánové profesoři budou přednášet už jen nebeské vrchnosti.

Pár let se divím, že nikdo z první sestavy ústavního soudu nedostal státní vyznamenání, za své zásluhy za zásluhy o republiku či za rozvoj demokracie. Zrovna Vladimír Klokočka by byl jeho důstojným nositelem. Významně se podílel na vybudování prvního soudu (do federálního jej nepustili - www.psp.cz). Není vinou nikoho z první party, že ve funkci těžce nabývané (nepublikovatelné) know how ústavního soudce (disciplíny jako umění být pouhým divákem politické čtverylky, umění položit telefon atd.) nemohli předat, neboť soudcům prvního a druhého soudu nebylo umožněno "podat si dveře". Byla nastavena diskontinuita a dlouhé neobsazení, které vždy instituci oslabí (Kraje, Senát by mohly vyprávět...).

Ale zpět k V. Klokočkovi. Když jsem utíkal pracovat na končící ÚS v opačném směru než ostatní asistenti, bylo to právě ze snahy být s těmi lidmi aspoň chvíli pohromadě při práci. A díky tomu jsem měl možnost následně pracovat na nápadu, který nestihl být vyřízen (nápad je kontinuální a proto vždy něco zbude) za prvního soudu (doba na vyřízení se protáhla, neboť nápad neustal, ale počet souců via facti výrazně poklesl).

Snad proto mohu posoudit kvalitu "zanechaného nápadu". Soudci jistě vědí co myslel dr. M. Mazanec tím, že NSS musel ze začátku vyřizovat "husté ode dna", tedy soudní případy, které původně napadly jinému soudu, a ze které byly vlivem nutnosti a špatně nastaveného výkaznictví vybírány případy, které lze snadno skončit.V tomto smyslu soubor věcí, který po soudci zůstává, velmi vypovídá o jeho přístupu k práci a úctě k zákazníkům (např. po P. Varvařovském zbyla opravdu malá hromádečka, která pokud vím, byla snadno vyřízena). Po panu profesorovi zbyla hromádka o něco větší, ale když jsme ji seřadili od nejstarších spisů a začali připravovat k vyřízení, vyšlo najevo, že máme před sebou sadu věcí, vyřizovaných tak jak napadaly, takže rozložení složitých a jednodušších věcí odpovádalo skladbě běžného nápadu, což věru není často vídáno. Zkrátka i k práci soudce přistupoval pan profesor poctivě, a jsem rád, že jsou u nás vzory, jako je on.

Pane profesore, závěrem dovolte malou výčitku. Ještě jste to mohl chvíli vydržet.

Celý příspěvek

Zemřel prof. Vladimír Klokočka

Dnes ráno náhle zemřel ve věku 80 let výjimečný člověk, skvělý soudce a brilantní akademik Vladimír Klokočka.

Z jeho životopisu vybírám následující informace.

Vladimír Klokočka se narodil 23. dubna 1929. Po maturitě absolvoval studium na Právnické fakultě Karlovy univerzity (doktorát roku 1952). V letech 1952-56 byl asistentem na téže fakultě. V roce 1960 dosáhl vědeckého stupně kandidáta věd. V letech 1961-62 absolvoval postgraduální studium na „Institut des Ėtudes Européens“ v Turínu. V roce 1966 se habilitoval jako docent pro ústavní právo.V době „Pražského jara“ byl zvolen poslancem České národní rady a byl činný v reformním procesu. V ČNR byl pověřen přípravou nového volebního zákona. V této době se stal děkanem brněnské právnické fakulty, později však byl v důsledku politické represe zbaven všech funkcí a byl vyloučen z univerzity. V letech 1971-77 pracoval v České státní pojišťovně v Praze, v roce 1977 však byl jako signatář Charty 77 propuštěn ze zaměstnání. Po sérii šikan odešel do ciziny, kde pracoval jako docent na Institutu pro politickou vědu mnichovské univerzity a v té souvislosti vyvíjel pedagogickou a vědeckou činnost. Po listopadovém převratu se vrátil do Československa, kde mu byl udělen titul doktor věd (DrSc.) a byl jmenován univerzitním profesorem. V roce 1993 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR a byl mu udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity Dr.h.c. V devadesátých letech vyučoval na právnických fakultách v Olomouci a příležitostně i v Brně.

Dovolím si přidat osobní vzpomínku. Vladimíra Klokočku jsem poprvé poznal počátkem devadesátých let, kdy se začal stále častěji vracet do Brna, až zde zakotvil definitivně. Byl jsem mu velmi vděčný za to, že přijal funkci předsedy redakční rady nově vznikajícího Politologického časopisu a mohl jsem se tak s ním v pozici výkonného redaktora střetávat a poznávat jej. Konečně, ještě o něco později, jsme se vídali prakticky denně, jelikož jsem měl to štěstí a mohl jsem pracovat jako asistent soudce V. Güttlera, tj. v prvním senátu Ústavního soudu, tvořeném právě V. Klokočkou a již zesnulým Vladimírem Paulem (kterého nahradil František Duchoň).

Mohl jsem tak bezprostředně vnímat a sledovat práci V. Klokočky a vždy jsem si jí velmi vážil a cenil. Za jeho dominantní rysy považuji především nadhled, toleranci a noblesu. Velmi dobře se s ním pracovalo, protože byl vždy velmi věcný, příjemný, nikdy nebyl malicherný a okamžitě se dokázal koncentrovat na podstatné problémy. Poslání soudce vnímal jako možnost napomáhat dobrým věcem, nikoliv jako způsob intelektuální seberealizace. Ohromně jsem rovněž vždy oceňoval jeho zahraniční rozhled a zkušenosti, které ostatně výrazně ovlivňovaly profilaci celého soudu.

Z konkrétních rozhodnutí, na kterých se Vl. Klokočka výrazně podílel, namátkou vybírám hned historicky první nález Ústavního soudu, který se velmi přesvědčivým způsobem vyjádřil k hodnotové orientaci českého ústavního pořádku a k otázce formální kontinuity, leč hodnotové diskontinuity s předlistopadovým právem. Vladimír Klokočka se významně zasloužil rovněž o volební judikaturu Ústavního soudu a dá se dokonce říci, že v oblasti politických práv to byl zejména on, kdo „nastavil koleje“ současnému vnímání volebního práva, práva politických stran a dalších politických práv. Nemohu přehlédnout, že se Klokočka výrazně zasadil i o prosazení přímé aplikovatelnosti ústavních norem v českém právu a formuloval závěry soudu v řadě velmi komplikovaných kompetenčních sporů (např. problém kontrasignace jmenování členů bankovní rady ČNB). Velmi citlivý a vstřícný byl i ve vnímání řady restitučních kauz a nápravy křivd způsobených komunistickým režimem.

Závěrem bych uvedl i jednu výrazně osobní vzpomínku: když jsem se stal v roce 2002 čerstvým otcem dcerky Beátky, Vladimír Klokočka mi přišel s obrovským úsměvem a s otevřenou náručí gratulovat a řekl: „To jsem rád, že se slušnému člověkovi konečně zase jednou něco povedlo!“

Chtěl bych vám nyní, pane profesore, toto přání trošku vrátit. Pokud totiž vzhlížím ke všemu, co všechno a jakým způsobem jste v životě dosáhl, musím konstatovat: byl jste vždy slušný a noblesní člověk a život se vám fakt povedl!

Celý příspěvek

Kdyby se v té Plzni o pivo tolik nezajímali … i univerzitu by si tam zřídit mohli

Vnímání času v moderní době je lineární. Pokrok, vzestup, růst. Vše musí konstatně růst, jinak je něco špatně. Při pohledu do nejmenované publikace, která se mi nedávno dostala do rukou, a srovnání tam diskutovaných názorů s věcmi, které v diskusích na tomto blogu v poslední době zaznívají, bych si vůbec nebyl jist, že osvícenecké „napřímení“ časové osy nebyl odjakživa jen mýtus. Neboť vše se vrací kruhově či spirálovitě zpět. Zde je příklad: níže přetiskuji několik vybraných pasáží z oné nejmenované publikace, kterou myslím není problém identifikovat.

Pokud je oprávněna a nutná čistá theorie? … My té theorie méme ještě ohromně málo u nás v Čechách. U nás je produktivní vědecké práce úžasně málo. Stojíme tu na velmi nízkém stupni…

Co tedy všeobecné vzdělání je? Není sumou vědomostí, sice by konversační slovník byl nejlepším prostředkem vzdělávacím. Lidé s takovým encyklopedickým vzděláním nám neimponují …

… mluvě pak o univerzitách, mluvím hlavně o fakultě filosofické a právnické … university nefungují dnes tak, jak bychom si přáli. Vidím na nich tyto vady: předně, že slučují dvojí účel, jednak universitou se mají vzdělávat úředníci, učitelé, kněží, tedy lidé oficiálně úřadující ve společnosti vůbec, praktikové. To je �