čtvrtek, dubna 17, 2014

Michal Hájek: Nepřijatelní cizinci – anachronismus nebo trend?

Kritický vývoj
 
Příběh o Nepřijatelných cizincích začal v roce 2005, kdy zákonodárce zavedl pro řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany institut nepřijatelnosti. Svůj odraz našel v § 104a odst. 1 s. ř. s., dle kterého „[j]estliže kasační stížnost ve věcech azylu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Nejvyšší správní soud tehdy nejspíše zajásal (byť nádavkem ponovu musel ve věcech mezinárodní ochrany rozhodovat v pětičlenných senátech). Jak by také ne, když mu jen za rok 2004 napadlo 3124 azylových případů, což byla téměř polovina (sic!) veškerého tehdejšího nápadu. Lze si dost dobře představit, že v pronajatých prostorách domu na Masarykově ulici, kde tehdy Nejvyšší správní soud provizorně sídlil, do té doby panovala určitá trudomyslnost. Připomeňme, že obsazení Nejvyššího správního soudu bylo ještě koncem roku 2003 poměrně skromné (22 soudců, 23 asistentů, 21 pracovníků soudních kanceláří a 22 pracovníků soudní správy). Důvodová zpráva k zákonu č. 350/2005 Sb., kterým byl institut nepřijatelnosti uveden na světlo světa, pak k nastalé situaci pregnantně uvádí, že„[t]oto opatření je vyvoláno kritickým vývojem azylové agendy u Nejvyššího správního soudu v letech 2003 a 2004“.
Celý příspěvek

úterý, dubna 15, 2014

Jan Exner: Pyramidová struktura světového fotbalu ve světle práva EU. Zneužívá FIFA své dominantní postavení? Díl I

Za necelé dva měsíce začne v Brazílii další sportovní svátek letošního roku. Jihoamerická země, kde je slovo „fotbal“ svaté, hostí mistrovství světa v nejpopulárnějším kolektivním sportu. Blížící se světový šampionát přináší kromě velkých očekávání fanoušků i vlnu diskusí nad zákonností pyramidové struktury světového fotbalu. Do hry se zapojuje i soutěžní právo EU.
Celý příspěvek

čtvrtek, dubna 10, 2014

Pavlína Hubková: Snad je to jedna z nočních můr, co vidím, to je Soudní dvůr – a teď ho kdosi soudí…

Když už tedy máme ten soud, který je nadán mocí rušit a závazně interpretovat právní předpisy, není od věci se mu čas od času podívat na zoubek a posoudit to, jak se svou mocí nakládá. Loni na podzim vyšla v Oxfordu kniha Judging Europe′s Judges, která se právě do takového souzení směle vrhá – bere si na paškál Evropský soudní dvůr a zkoumá legitimitu jeho judikatury. Publikaci vřele všem fanouškům (i kritikům) evropského práva doporučuji. Na první pohled vás zaujme především sugestivní obálka, která dává tušit, že čtení nebude plavba na klidném moři. Obsah pak přináší natolik fascinující kompilaci příspěvků různých autorů, že si kniha vaši pozornost rozhodně zaslouží.

Celý příspěvek

středa, dubna 09, 2014

Tomáš Pavelka: Zas jednou trocha (v)zrušení: rozhodnutí ESD ve věci Digital Rights Ireland a Kärtner Landesregierung

Když už máme soud, který je přímo z ústavy v rámci odpovídání na hypotetické otázky — či dokonce v hypotetických kauzách — nadán mocí rušit právní předpisy, proč si cca jednou za pětiletku nějakou tu směrnici nezrušit, že. Zejména je ale tento rozsudek tak dokonale obyčejný, že si post zkrátka zaslouží.
Celý příspěvek

úterý, dubna 08, 2014

Eurokrize a postkomunistický "návrat do Evropy": sjednotí se Evropa?

1. května pořádáme na CeLAPA/Ústavu státu a práva AV ČR konferenci, jež jak doufáme propojí dvě aktuální debaty v Evropě a o Evropě: její současnou krizi a zároveň krizi liberální demokracie v mnoha postkomunistických členských státech. Mezi řečníky je řada mých kolegů z LSE, včetně Damiana Chalmerse, budeme moc rádi, když si k nám najdete cestu i na Svátek práce. Níže naleznete více informací, kompletní program je také zde.


THE EURO-CRISIS AND THE POST-COMMUNIST “RETURN TO EUROPE”: WILL EUROPE FINALLY UNITE?

In 1990 Václav Havel ushered the hopes shared by many in Central Europe: that the region ‘could approach a rich Western Europe not as a poor dissident or a helpless, amnestied prisoner, but as someone who also brings something with him: namely spiritual and moral incentives, bold peace initiatives, untapped creative potential, the ethos of freshly gained freedom, and the inspiration for brave and swift solutions’.

 Contrary to what Václav Havel hoped, a belief that there was nothing to learn from post-communist countries prevailed in the West, which took 1989 as ‘a restatement of the value of what [it] already [had], of old truths and tested models’. The people in post-communist Europe swiftly accepted it. The only way to freedom and prosperity seemed to be by way of liberal democracy and market economy. 1989 marked the ‘end of history’.

 Today Europe finds itself in a deep crisis: economic, political, but most of all, spiritual. The pressure of ‘a new global race of nations’, as the British Prime Minister put it in his recent EU Speech, determines how Europeans should live today. China, not America, seems to be the relevant “Other”, against which Europe is going to define itself. As a result, its citizens are ‘sidelined and numbed by the repetitive talk of austerity and economic stability, financial leverage and institutional reforms’. Imaginative political language is rare; instead, economists and economism occupy public discourse. To add to these problems, many post-communist countries seem to be ‘sliding back to authoritarianism’ and the Union is uncertain about how to react. Thinking that these developments reflect ‘a deep-seated nationalism’ or ‘a feeling of resentment and victimization’ is however only partly true. After all, the state of democratic politics in some ‘old’ EU Member States is equally worrying and the EU’s approach to its crisis is far from democratic.

 The conference aims at putting these different ways of understanding the crisis in Europe together; in particular we will discuss possible connections between the crisis of the EU as whole and the problems that the post-communist Europe faces today.




PROGRAMME:

I. “Sliding back to authoritarianism” in Europe: (only) the problem of post-communism?
9:00-12:00
Chair: Damian Chalmers (LSE, Department of Law)

Paul Blokker (Department of Sociology, University of Trento, Italy): New Democracies in Crisis?

Pal Sonnevend (Eötvös Lórant Universität ELTE in Budapest): Hungary (TBC)

Coffee Break

Radosław Markowski (Comparative Politics Department at the Institute of Political Studies, Polish Academy of Sciences, Center for the Study of Democracy at the Warsaw School of Social Sciences and Humanities: Poland (TBC)

Jan Komárek (LSE, Department of Law and European Institute): The “return to Europe”: 1989 and today

12:00-14:00 lunch

II. Beyond liberal democracy?

14:00-17:00
Chair: Petr Agha (CeLAPA-Institute of State and Law, AS CR and Faculty of Law, Charles University in Prague)


Zsuzsa Gille (Department of Sociology, University of Illinois): Is there a Global Postsocialist Condition? The Case of the Hungarian New Right

Damian Chalmers (LSE, Department of Law): The Diminishing Returns of EU Democratic Agency

Coffee Break

Michael Wilkinson (LSE, Department of Law): Political Union or Functionalist Dystopia? Reflections on the Constitutional Future of the European Union

Mark Dawson (Hertie School of Governance) and Floris de Witte (LSE, Department of Law): The despondent constitution: Rewriting Europe after the crisis .
Celý příspěvek

sobota, dubna 05, 2014

Právník do KANCLu

Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti hledá do samostatného oddělení označovaného zkratkou KANCL (Komise pro aplikaci nové civilní legislativy) nové pracovníky. Oddělení je organizačně začleněno do legislativního odboru a je financováno z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR v rámci projektu Nové soukromé právo, reg. č. CZ.1.04/4.1.00/80.00003.

Mezi hlavní úkoly patří poskytování pomoci pracovníkům ve veřejné správě při seznamování se s novou civilní legislativou, a to zejména formou vypracování odpovědí na konkrétní dotazy. K náplni práce patří i vypracovávání podkladů pro expertní skupinu (tvořenou především členy rekodifikační komise), účast na jednáních této skupiny včetně zpracování výstupů z jednání. Členové týmu se dále mají možnost vyjádřit k návrhům právních předpisů v připomínkovém řízení.

Projekt je financován jak z prostředků EU, tak ze státního rozpočtu a je termínován do 31. 8. 2014 s tím, že na něj má navazovat nový, samostatný projekt, který bude zaměřen na vzdělávání úředníků veřejné správy převážně formou školení a písemných metodik (perspektiva do 30. 6. 2015).

Nabízená pracovní pozice: specialista na NOZ se zaměřením na problematiku věcných práv a smluvního práva.

Předpoklady: ukončené magisterské vzdělání v oboru právo a dobrá orientace v nové civilní legislativě. Vítána je lektorská zkušenost, není však podmínkou.

Podmínky: Nadstandardní mzdové ohodnocení. Výkon uvedené činnosti se započítává do doby praxe nutné ke složení profesní zkoušky. Existuje i možnost pracovat na částečný úvazek. Nástup do práce možný ihned.

Životopis spolu s motivačním dopisem, obsahujícím informaci o Vaší dosavadní zkušenosti s novou civilní legislativou, zasílejte do čtvrtka 10. 4. 2014 (včetně), a to elektronicky paní Renatě Skotnicové na e-mailovou adresu: RSkotnicova@msp.justice.cz

Všichni uchazeči budou posléze kontaktováni; vybraní uchazeči obdrží dne 14. 4. 2014 podklady k vypracování zadaného úkolu (rozbor a řešení právní otázky). Podle kvality výstupu pak všichni, nebo jen někteří z nich, budou pozváni k osobnímu rozhovoru.

Mgr. Ludvík Matoušek
vedoucí Komise pro aplikaci nové civilní legislativy
Legislativní odbor

Ministerstvo spravedlnosti ČR
Vyšehradská 16, Praha 2, 128 10
http://www.justice.cz

Celý příspěvek

čtvrtek, dubna 03, 2014

Tomáš Sobek: Neplať za něco, co nepotřebuješ.

Na podzim tohoto roku bude pětileté výročí nálezu ÚS v kauze Melčák. Předpokládám, že někdo uspořádá konferenci na toto téma. (Nedívejte se na mě.) Možná bychom si měli předem zformulovat nějaké otázky o tomto nálezu, které stojí za zvážení. Za úvahu stojí např. tento problém.

A) ÚS tvrdí, že má implicitní pravomoc rušit ústavní zákony. Argumentuje, že jinak by čl. 9/2 byl jen ornamentem Ústavy, resp. morálním apelem.

B) ÚS tvrdí, že pojmové znaky zákona zahrnují nejen formální, ale i obsahová (= materiální) kritéria, která ale diskutovaný „ústavní zákon“ nesplňuje, takže to ve skutečnosti není ústavní zákon. ÚS tedy nezrušil ústavní zákon, vlastně to vůbec není zákon, ale jiný právní předpis. („Dle přesvědčení pléna Ústavního soudu klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy.“)

Otázka: Jestliže ÚS chtěl zrušit právní předpis, který není ústavním zákonem, tak proč trval na tom, že má implicitní pravomoc rušit ústavní zákony? Ono to není zdarma, ale za cenu prolomení zásady, že každá pravomoc musí být explicitně stanovená zákonem.
Celý příspěvek

pondělí, března 31, 2014

Letní škola Common Law Society: The Four Freedoms - A View from the Mountain

Common Law Society zve na další letní školu, věnovanou tentokrát  čtyřem svobodám vnitřního trhu. Program zahrnuje základní kurs, věnovaný "doktrinálnímu" pohledu, specializační kurs, který se podívá na vnitřní trh z úhlu ústavní a politické teorie a politické ekonomie a přednášky/semináře vedené řadou zajímavých hostů v čele s Catherine Barnard, profesorkou práva EU v Cambridge.
Celý příspěvek

neděle, března 30, 2014

Jakub Drápal: Možnosti (ne)zaměstnání vězňů

Libor Dušek se v komentáři k příspěvku o rejstříku trestů ptal, v čem spočívá problém nezaměstnanosti osob se záznamem či ve vězení, když zaměstnání odsouzeného je zisková příležitost – přece lze tyto osoby zaměstnat za výrazně nižší mzdu. Jeho otázku dnes rozšířím, byť odpověď podám jen zčásti.

Podmínky, které nabízí věznice, neposkytuje takřka nikdo jiný. Podíváte-li se na stránky Vězeňské služby ČR, jednoduše naleznete různé nabídky prostor a pracovníků. Podmínky jsou velmi příznivé, jsou mezi nimi např. (podmínky sestaveny z nabídek různých věznic) tyto:
Celý příspěvek

úterý, března 25, 2014

Pozvánka na přednášku: Matej Avbelj, Post-modernity of Transnational Law and Legal Pluralism

Center for Law and Public Affairs (CeLAPA) Vás srdečně zve na přednášku na téma: "Post-modernity of Transnational Law and Legal Pluralism", kterou přednese Matej Avbelj a která se koná 11. dubna od 10:00 hod v budově Ústavu státu a práva (Národní 18, 7. patro). Registrace: agha@ilaw.cas.cz

This paper advocates a unique understanding of legal pluralism conceived of as a principled legal framework. It explains why this conception of legal pluralism best fits in descriptive, explanatory and normative terms the contemporary post-modern legal condition. The latter has come about and is characterized by the outgrowth of law beyond the state and the consequent emergence of a plurality of legal orders, regimes and orderings, which make up the phenomenon of transnational law. Transnational law and its practices have been theoretically approached through different frames, most notably through the lens of constitutionalism. This paper strives to avoid the epistemic turf war of prestige between constitutionalists and pluralists. Rather than dismissing constitutionalism, it does recognize the plausibility of the constitutional accounts in responding to the post-modern legal condition, but shows how and why exactly legal pluralism, conceived of as a principled legal framework, should be preferred over constitutionalism in framing the transnational realm of law.

For registration please contact: agha@ilaw.cas.cz
Celý příspěvek

Pavlína Hubková: Pravidla českého pravopisu pro právníky

Jakožto nadšený amatér ctící pravidla českého pravopisu dělám čas od času pro kamarády-právníky jazykovou korekturu jejich textů. Objevují se v nich jazykové přestupky různé míry závažnosti. V naprosté většině to jsou omluvitelné překlepy či chyby z nepozornosti – pisatel očividně pravidla zná, ale ruka prostě ujede. V některých případech mám ale pocit, že autor vůbec netuší, že to, co napsal, je v rozporu s pravidly českého pravopisu. I to je do jisté míry pochopitelné – od posledního středoškolského diktátu pisatele uplynul nějaký ten pátek a člověk jednoduše zapomíná. Případně dané pravidlo autorovi nikdo nikdy nevysvětlil a on žije ve sladké nevědomosti.

Ač jsou jazykových pouček plné internety, myslím si, že mírná osvěta nikdy uškodit nemůže. Rozhodla jsem se proto čtenářům Jiného práva představit nejčastější či nejzajímavější pravopisné chyby, se kterými se setkávám, v naději, že by to mohlo pomoci těm, kteří snad v jazyce mohou tápat.      
Celý příspěvek

pondělí, března 24, 2014

Karlovarské právnické dny 2014

Již podvaadvacáté se letos konají Karlovarské právnické dny, a to ve dnech 12. - 14. června. Jejich hlavním tématem bude opět rekodifikace, přičemž vedle jejích tradičních "vykladačů" (ze všech stran názorového spektra, tedy zastánců i kritiků) dostanou prostor i ti, kteří jediní mohou závazně rozhodnout, kterýže výklad je vlastně ten správný. Tedy soudci. Ale nejen o rekodifikaci budou letošní Karlovy Vary. Můžete si tak poslechnout například Lenku Bradáčovou i další experty z různých oblastí právní praxe.

Nejdříve ale k těm v úvodu avizovaným rekodifikačním soudcovským příspěvkům. Osobně se těším zejména na vystoupení Pavla Horáka, předsedy senátu NS, který si pro svůj příspěvek vybral problematiku smlouvy o dílo podle NOZ [asi bych tedy měl už psát "ObčZ", ale zatím mi to nejde přes klávesnici]. Jeho kolega z NS, dr. Krčmář, se bude zabývat působností insolvenčního soudu podle ZOK. Vedle smlouvy o dílo dostane v programu prostor i nejčastější smluvní typ, tedy smlouva kupní, a to v podání prof. Tichého. Bohumil Havel vystoupí na téma "Výkon funkce člena statutárního orgánu vč. smlouvy o výkonu funkce v prolnutí ZOK a NOZ" a jeho kolega z řad advokátů František Korbel se bude zabývat prolínáním NOZ a veřejného práva s dopady NOZ a doprovodné legislativy do právního postavení státu, krajů a obcí. Profesor Eliáš bude hovořit o postoupení pohledávky; k dalším různorodým otázkám rekodifikace vystoupí prof. Pelikánová, prof. Dědič, doc. Štenglová, dr. Melzer či dr. Tégl.

Nejen rekodifikací však živ je člověk. Vedle Lenky Bradáčové se o své názory k aktuálním trestněprávním tématům podělí dr. Púry či prof. Šámal. Diskutovat se bude také o změnách v nařízení Brusel I, nejčastěji aplikovaném předpise práva EU na území ČR. Významná část příspěvků se bude věnovat tématu odpovědnosti za škodu a zejména pak otázkám příčinné souvislosti. Ti, kdo znají preciznost a erudici Kristiána Csacha, si jistě nenechají ujít jeho páteční vystoupení k tomuto tématu, i když bude začínat již v 9h ráno. Mělo by to být o to snazší, že slavnostní večer s předáváním cen, který se obvykle protáhne až pozdě do noci, je tentokrát až v pátek.

Celý program i další podrobnosti včetně výše účastnického poplatku naleznete na nových webových stránkách konference. Budu se těšit na setkání v červnu ve Varech. Celý příspěvek

úterý, března 18, 2014

Marián Porvažník: Až veľmi hustý prezident? Argument proti údajnej prezidentskej kompetencii odvolávať štátnych funkcionárov


Volebná kampaň pred prvým kolom prezidentských volieb vytvorila široký priestor na diskusiu o možných kompetenciách tohto úradu. Medzi inými zaznel aj názor, že odôvodnené odvolávanie najvyšších štátnych funkcionárov patrí medzi kompetenčnú výbavu prezidenta SR. Hoci sa na prvý pohľad môže zdať, že neúspešná kandidatúra Radoslava Procházku tento názor definitívne pochovala, vágna formulácia prezidentských právomocí v Ústave SR však naďalej ponecháva otvorený priestor pre budúce pokusy o jeho implementáciu. V tomto článku predstavím argument, ktorý tvrdí, že k právomoci prezidenta SR odvolávať štátnych funkcionárov je potrebné pristupovať opatrne, pretože môže mať za následok zmenu charakteru funkcie prezidenta SR a taktiež ústavného usporiadania celého Slovenska.
Celý příspěvek

neděle, března 16, 2014

Jan Vučka: Pozvánka na seminář výslechových technik

Chcete si vyzkoušet rozbor výslechu? Zveme Vás na seminář a nabízíme malé domácí cvičení.

Tomáš Pecina nedávno připomněl zajímavou dvojkolejnost v postupu trestních orgánů; trefí-li občan (Pavel Vondrouš) politika flusbrokem do ruky, je to trestný čin. Zfackuje-li politik (Miroslav Kalousek) občana, je to pouhý přestupeček za tisíc korun.
Třebaže s Tomášovou kritikou souhlasím, využiji chrastavský incident jako odrazový můstek jiným směrem: Justiční akademie pořádá 24. dubna jednodenní seminář výslechových technik vedený mou maličkostí a všichni čtenáři Jiného práva z justičních kruhů jsou samozřejmě srdečně zváni.
Úřední záznam z vysvětlení podaného Václavem Klausem v kauze Pavla Vondrouše byl publikován (nebo alespoň dokument takto označený) již dříve a jde o čítankovou ukázku, jak NEMÁ výslech vypadat. Proto poslouží jako jedna z případových studií, u kterých budeme diskutovat, jak vést výslech lépe.
Iniciativní zájemci mohou získat náskok prostudováním textu opsaného níže.

(dokument byl převzat z tohoto zdroje: http://uloz.to/xhn1wPE/vondrousuv-xpress-1-2012-pdf bez záruky za autenticitu, nicméně podle novinových zpráv policejní mluvčí výslovně potvrdila, že byl skutečně zveřejněn úřední záznam GIBS)

Dne 2. 10. 2012 v 15.00 hod. v Praze podal vysvětlení: [...]

Věc, jíž se vysvětlení týká:

- prověřování postupu příslušníků Útvaru pro ochranu prezidenta ČR dne 28. 9. 2012 orgány GIBS pro podezření z tr. činu porušení povinnosti strážní služby dle § 389 odst. 1, 2, písm. a), b) tr. zákoníku
- obv. Pavel Vondrouš – tr. čin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku – vedeno na SKPV KŘP Libereckého kraje


[...] uvádí, že poučení rozumí a k věci se vyjádří.

[#1] Otázka: Můžete stručně popsat události před, během a po incidentu v Chrastavě dne 28. 9. 2012?
Odpověď: Byla to pro mne standardní akce, jakých jsem absolvoval stovky během své politické kariéry, ten den jsem byl v Mladé [rukou škrtnuto a připsáno „Staré“] Boleslavi, kde se konala akce rozhodně větší důležitosti. Vždy, když procházíte davem, tak je riziko nějaké mimořádné události větší, nicméně já se snažím být lidem nablízku, abych jim mohl například podat ruku, tedy sám ochranku odstrkuji.

[#2] Otázka: Kdy jste poprvé zahlédl útočníka?
Odpověď: No nějak podvědomě jsem cítil, že je něco špatně – tedy všiml jsem si odlišného oblečení toho muže, měl nějaký maskáčový oděv, a ještě byl jeden muž vedle něho, ale nedokážu popsat, co mne na něm zaujalo. Kdy přesně jsem si toho muže v maskáčích všiml, to si nevybavuji.

[#3] Otázka: Popište podrobně útok tak, jak jste ho vnímal, včetně případného slovního doprovodu střelce.
Odpověď: No bylo to takové rychlé, přede mnou šel pan starosta, za mnou pan hejtman, já jsem rychle pochopil, že se mi nic vážného nestalo, nakonec nemám tendenci být nemocný a dávat najevo, když mám nějaký zdravotní problém, takže jsem pokračoval v chůzi davem dále, jako by se nic nestalo.

[#4] Otázka: Všiml jste si, jakou zbraní střílel útočník a jaké použil náboje?
Odpověď: Viděl jsem v ruce toho muže pistoli, to ano, cítil jsem, že do mé pravé paže něco narazilo, myslím ale, že přímo tou pistolí se mne nedotkl. Ten muž tam řekl něco o „rozkradené republice“, ale nijak moc nahlas, že by to vykřikoval do davu, mohli to slyšel jen lidé v nejbližším okolí.

[#5] Otázka: Jak jste reagoval na útok? Řekl jste něco v reakci na útok?
Odpověď: Já jsem se na toho muže krátce podíval, zamračil jsem se, protože jsem čekal, že v té chvíli zasáhne ochranka, otočil jsem se k ochránci, který byl v tu chvíli nejblíže, a řekl jsem mu něco v tom smyslu „ že to nezvládli“. Mám zkušenost, když se prodíráte davem a ochránci lidi odstrkují, resp. je zadržují, aby se ke mně nepřiblížili.… takových situací jsem zažil mnoho.

[#6] Otázka: Cítil jste po střelbě nějakou fyzickou bolest?
Odpověď: Ani ne, cítil jsem, že se něco stalo, ale šel jsem dál, podával si ruce s lidmi a pokračoval v naplánovaném programu. Sám starosta, který mi byl v tu chvíli nejblíže – asi 20 cm, uvedl v nějaké rozhovoru, že vlastně ani on sám vůbec nic neviděl, ničeho si nevšiml.

[#7] Otázka: Vnímal jste před útokem postavení a činnost jednotlivých příslušníků Útvaru pro ochranu prezidenta ČR?
Odpověď: Ano, pokud si vzpomínám, tak po mém levém boku šel pan Čech, ten pro mne pracuje již 9,5 roku a svou práci odvádí velmi kvalitně, v čele přede mnou šel pan Jelínek, to je mistr v kix boxu, pak ještě další dva, ale jména nevím, znám je od vidění.

[#8]Otázka: Vnímal jste činnost jednotlivých příslušníků Útvaru pro ochranu prezidenta během a po útoku?
Odpověď: Jak jsem již řekl, když ani pan starosta si ničeho nevšiml a byl u mne nejblíže, tak zřejmě ani [dopsáno rukou: „další“] ochránci nemuseli toho útočníka vidět.

[#9] Otázka: Hovořil jste následně během dne 28.9.2012 nebo později s příslušníky Útvaru pro ochranu prezidenta ČR o incidentu, pokud ano, tak konkrétně s kým a jak se k tomuto vyjadřoval?
Odpověď: Nemám ve zvyku takové věci řešit na veřejnosti, ale samozřejmě cestou zpět do Prahy jsem mluvil o té záležitosti v autě s panem Čechem, ten byl upřímně zděšený, měl pocit selhání.

[#10] Otázka: Vnímáte jednání příslušníků Útvaru pro ochranu prezidenta jako jejich profesní selhání? Cítil jste se ohrožen na životě a zdraví?
Odpověď: Tak jistě by nějaká jiná ochranka mohla reagoval lépe, ale na druhou stranu já sám členy své ochranky umravňuji, aby se na lidi kolem nemračili, já to nemám zapotřebí, chci být lidem nablízku, podat jim ruku, podepsat se apod. Nyní se celý ten režim zpřísnil, já jsem například šel zde na Hradě na oběd a ochránci se kolem mne semkli tak blízko, že jsem to vyhodnotil a také jim řekl, že snad raději na obědy chodit ani nebudu.
Jinak v okamžiku útoku jsem se ohrožen přímo necítil, to přišlo až později, když jsem si sundal sako a zjistil jsem, že mám na rukávu košile krev. Tedy spíše až dodatečně jsem si uvědomil závažnost jednání toho útočníka.

[#11] Otázka: Jaké Vám bylo způsobeno zranění, kde jste byl ošetřen, byl jste omezen v běžném způsobu života, jaká je doba léčení ? Jste ochoten dát souhlas s vydáním lékařské zprávy ohledně tohoto zranění pro potřeby orgánů činných v tr. řízení?
Odpověď: Já jsem po příjezdu do Prahy a zjištění, že mám zranění na pravé ruce, volal řediteli ÚVN, ten byl sice mimo, ale zajistil mi ošetření v této nemocnici. Na pravé ruce mám modřiny, které se postupně ještě zvětšovaly, lékaři toto zranění i nafotili. Pokud jde o závažnost tohoto poranění, tak jednoznačně mohu říci, že mi nijak nebránilo v běžném způsobu života a rozhodně mi nebránilo v plnění mých pracovních povinností.

V této souvislosti na žádost orgánů GIBS dávám výslovný souhlas s poskytnutím lékařské zprávy o tomto zranění, včetně fotografií – k tomuto podepisuji zvláštní protokol.

[#12] Otázka: Byl vám střelbou poškozen oděv?
Odpověď: Na saku mého obleku nebylo poškozeno nic, košile nebyla na rukávu nijak poškozena střelami, pouze jsou na ní stopy krve. Současně tedy dle § 78 tr. řádu vydávám předmětnou košili orgánům GIBS jako věc důležitou pro tr. řízení.

[#13] Otázka: Byla vám jednáním obv. Pavla Vondrouše způsobena materiální či nemateriální újma ? Pokud ano, jaká a připojíte s k tr. řízení s náhradou škody?
Odpověď: Materiální újma mi způsobena nebyla žádná, ale nemateriální určitě. Nemohu jaksi oddělit osobu Václava Klause od úřadu prezidenta republika, a proto ten útok považuji za útok na úřad prezidenta jako takový.

To je vše, co bych k věci uvedl, se zněním záznamu souhlasím a nežádám jeho oprav ani doplnění. Skončeno dne 2. 10. 2012 v 15.35 hod.

Vyslechla:
plk.JUDr.Naděžda Bartošová
vedoucí 13. odd.GIBS

Přítomen:
plk.Mgr.Dušan Brunclík
1. náměstek ředitele GIBS

Vypověděl:
prof.Ing.Václav Klaus, CSc.
prezident České republiky

Celý příspěvek

pátek, března 14, 2014

Úvaha o právnickém jazyku

Můj oblíbený autor, bývalý italský soudce a nynější senátor G. Carofiglio, vydal před čtyřmi lety knihu o jazyku a slovu, La manomissione delle parole. V této knížce, která je zatím bohužel jen italsky, se zamýšlí mj. nad nešvary, které děláme v právnickém jazyce. Jakkoliv hovoří o právnické italštině, na právnickou češtinu jeho úvahy sedí na stoprocentně. "Právnickou" pasáž knihy můžete nalézt na stránkách Jednoty tlumočníků a překladatelů a určitě stojí za přečtení
Celý příspěvek

Zajímavá unijní judikatura k problematice podpory obnovitelných zdrojů na obzoru

V tomto roce lze očekávat, že Soudní dvůr EU vydá několik rozhodnutí k problematice podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve světle právní regulace veřejné podpory, resp. volného pohybu zboží. Na některé tyto případy poukazuji se stručným komentářem níže.

V první řadě se jedná o kauzu C-573/12,Alands Vindkraft, v níž vydal Generální advokát Yves Bot stanovisko 28. ledna 2014, které může být pro dosavadní systémy podpory obnovitelných zdrojů, které v podstatě vycházejí z podpory na "národní" bázi (což příslušná unijní směrnice umožňovala). Yves Bot totiž sice konstatuje, že směrnice 2009/28/ES umožňuje, aby příslušné členské státy podporovaly jen zařízení na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů nacházející se na jejich území (např. jen takovým zařízením vydávaly tzv. zelené certifikáty, jako tomu bylo v předmětném případě), ale současně uvádí, že ustanovení směrnice toto umožňující (konkrétně čl. 3 odst. 3) je v rozporu s čl. 34 SFEU, a je tak neplatný "v rozsahu, v němž dává členským státům pravomoc zakázat či omezit přístup k jejich režimům podpory v případě výrobců, jejichž zařízení na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie se nachází na území jiného členského státu". Yves Bot současně navrhuje, aby s ohledem na potenciální dramatické dopady takového prohlášení neplatnosti, byla jeho účinnost odložena o 2 roky, čímž by měl být dán prostor členským státům svoji národní legislativu přizpůsobit. Příslušné stanovisko lze nalézt v češtině zde. K rozboru možných dopadů daného rozhodnutí viz např. tento článek z energy post. Rozsudek SDEU v dané věci dosud nebyl vydán a jsem na něj zvědav.

Sluší se podotknout, že velmi obdobná otázka je řešena i v kauze C-204/12 až C-208/12, Essent Belgium, kde je opět Generálním advokátem Yves Bot a kde již v minulém roce (konkrétně 8. května 2013) vydal stanovisko obsahující obdobnou argumentaci, jakou nyní uplatňuje ve výše zmíněné kauze. Tato kauza se však týká starší směrnice 2001/77/ES, která však již neplatí (byla nahrazena právě výše uvedenou směrnicí 2009/28/ES), a tak by její praktické účinky byly spíše nižší. I zde nicméně SDEU stále s rozhodnutím vyčkává. Lze se domnívat, že bude chtít svá rozhodnutí v obou zmíněných kauzách sladit. Příslušné stanovisko Yvese Bota lze nalézt tady.

No a do třetice bych poukázal na běžící kauzu T-251/11, Rakousko proti Komisi, v níž je přezkoumáváno dřívější rozhodnutí Komise týkající se podpory velkých odběratelů elektřiny v Rakousku. V této kauze proběhlo 27. února 2014 ústní jednání. Rozhodnutí však dosud není vydáno. Od tohoto rozhodnutí si lze slibovat, že snad SDEU vyjasní blíže vztah jurisprudence vycházející z kauzy C-379/98, PreussenElektra (konstatující, v jakém případě není naplněn znak "podpory ze státních prostředků") a kauzy C-206/06, Essent Netwerk Noord BV, které řeší výklad daného pojmu v kontextu výběru poplatku a jeho spravování určitou entitou (rozšiřujíce tak rozsah znaku "podpory ze státních prostředků"). Konkrétně by v daném rozhodnutí mohl SDEU vyřešit, zda poměrně expanzivní výklad Komise v její praxi z pozdější doby (zejm. právě od r. 2011) opřený právě o kauzu Essent je správný či nikoliv.
Celý příspěvek

úterý, března 11, 2014

Memorandum o dočasném přidělování a překládání soudců k Nejvyššímu správnímu soudu

Nejvyšší správní soud zveřejnil na základě rámcového dokumentu nazvaného „Memorandum o dočasném přidělování a překládání soudců k Nejvyššímu správnímu soudu“ (tzv. „Memorandum II“) nabídku dočasného přidělení soudců k tomuto soudu.
Nabídka konkretizuje „Memorandum II“, uvádí bližší podmínky pro dočasné přidělení s termíny přidělení, popisuje průběh a obsah přidělení včetně formálních náležitostí přihlášky. Nabídka cílí na dvě skupiny soudců: první skupinou jsou soudci již působící ve správním soudnictví na krajských soudech a druhou skupinou soudci okresních, krajských, vrchních soudů, případně soudci Nejvyššího soudu, kteří mají zájem o veřejné právo a zvažují případné profesní působení ve správním soudnictví.
Smyslem institutu dočasného přidělení v podmínkách Nejvyššího správního soudu je jednak zkvalitňování práce správních úseků krajských soudů v rámci celoživotního vzdělávání soudců, ale též hledání vhodných kandidátů pro doplňování správního soudnictví, a to mezi soudci správních úseků krajských soudů a případně rovněž mezi soudci obecných soudů. Dlouhodobým záměrem je obměňovat a doplňovat soudcovské řady tak, aby soudní sbor Nejvyššího správního soudu byl rozmanitým a reprezentativním tělesem, složeným z kompetentních a důvěryhodných osobností,“ říká o nabídce předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa. Plné znění nabídky dočasného přidělení si můžete přečíst zde.
Celý příspěvek

Konkurz na místo asistenta soudce NSS


Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Marie Žišková, Mgr. Eva Šonková a JUDr. Petr Mikeš hledají vhodné kandidáty na pozici asistenta/asistentky soudce.
Požadavky:
  • magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
  • bezúhonnost;
  • nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
  • schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
  • znalost cizího jazyka / cizích jazyků vítána.
Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, založený jmenováním, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Zájemci o pozice asistenta u Mgr. Šonkové nebo Dr. Mikeše mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis do 31. 3. 2014 na adresu: eva.sonkova@nssoud.cz; o pozici asistenta u dr. Žiškové pak na email marie.ziskova@nssoud.cz. Nejvyšší správní soud si vyhrazuje právo zrušit výběrové řízení kdykoliv v jeho průběhu.
Celý příspěvek

pondělí, března 10, 2014

Pawel Uhl: Přísudky a předsudky; sedmero mýtů

Poslanecká sněmovna projednává, zatím v prvém čtení, návrh novely (tisk č. 107) občanského soudního řádu, jejímž cílem je změnit princip přiznávání nákladů řízení ve sporech v pásmu bagatelity, tedy do 10.000,-Kč. Nyní v tomto pásmu, ve kterém neexistuje odvolání, platí stejné principy přiznávání nákladů řízení jako pro jiná řízení. Novela usiluje o to, aby se v tomto řízení v rámci přiznaných nákladů nepřiznával nárok na odměnu advokáta, pokud soud k tomuto kroku nenalezne důvody tkvící v okolnostech případu nebo poměrech účastníků. Jde pouze o obrácení výchozího principu, kdy se v zásadě náklady přiznávaly, kdežto pro jejich nepřiznání nebo moderaci musely být dány důvody. Návrh novely usiluje kromě jiného i o to, aby se tzv. výdajové paušály (300,-Kč za úkon) přiznávaly i těm, kdo nejsou zastoupeni advokátem, přičemž tato změna se týká všech řízení a nikoliv pouze pásma bagatelity. Návrh novely nijak nemění přiznávání jiných nákladů (poplatky, cestovné apod.).

Iniciativa vzbudila pozornost i tohoto blogu, psal o ní denní tisk a je stále předmětem diskuse, byť méně veřejně exponované. Návrh není úplnou novinkou a navazuje na diskusi, která se v otázce vymáhání vede delší dobu. V této souvislosti se sluší poznamenat, že tato diskuse je zatížena několika předsudky, které se ve veřejném prostoru vytrvale recyklují a tuto diskusi vzdalují věcnosti. Považuji za vhodné zde nastínit dekonstrukci přísudkové mytologie.


Mýtus existence konečného řešení

Existuje sice široce rozšířené povědomí, že na současném systému přiznávání nákladů právního zastoupení není vše úplně v pořádku, ale mnohé diskuse o novém řešením ztroskotají na tom, že na něm vždy někdo najde nějaké chyby spočívající v tom, že v nějakém typově vymezeném sporu bude nové řešení horší než dosavadní. Každý praktikující právník zná dostatek případů, které jsou natolik výjimečné, že jakákoliv představa o novém řešení vytváří další potenciální nespravedlnost. Jestliže se radikálně sníží odměna, popřípadě se upře zcela, tak si vždy dokážeme vymyslet případ, kdy by bylo její přiznání jediné spravedlivé. Pokud se do nového řešení vloží pravidlo, které tuto otázku řeší, tak vyvstanou zase případy jiné, na které toto pravidlo nemyslí, přičemž řetězení je teoreticky nekonečné.

Výsledkem řetězu výjimek je pak nesmírně kazuistická právní úprava, popřípadě komplexní teoretické dílo o spravedlnosti přísudku. Dosavadní právní úprava, kterou zjara loňského roku zrušil zcela po právu Ústavní soud, měla ve svém názvu název slovo „paušální“. Paušalizace je přitom α a ω jediného možného řešení. Není v silách české (ani žádné jiné) justice použít pro přísudečné rozhodování jiné než paušální řešení. Samotný princip paušálního řešení pak vylučuje, aby bylo řešení obecně spravedlivé pro všechny případy. Jestliže paušalizuji, tak logicky přijímám řešení, které je obecné a nezohledňuje individualizaci každého případu. Samotná paušalizace je sama o sobě vůči některým subjektům zákonitě nespravedlivá, protože absolutně spravedlivé a současně paušální řešení nějaké otázky je oxymóron.

Když Ústavní soud zrušil přísudkovou vyhlášku, tak nevytkl vyhláškodárci nebo zákonodárci to, že zvolil paušální řešení, ale to, že nevhodný způsob paušalizace vedl k nepřijatelným výsledkům. Ostatně paušalizace je dána samotným zákonem – procesním předpisem (§ 374a/c o. s. ř.), jehož ústavnost nebyla doposud zpochybněna a pravděpodobnost, že se tak úspěšně stane, je spíše malá.

Jakákoliv diskuse na téma, že konkrétní řešení sice řeší to, ale neřeší naopak ono, je obecně neřešitelná. Chceme-li paušalizovat, tak musíme paušalizovat s připuštěním určité míry neúplnosti takového řešení. Naším úkolem je pak volit takovou formu paušalizace, aby počet nepřiléhavých případů byl co nejmenší. Tento princip ovšem platí pro jakékoliv normativní řešení, protože normativita je sama o sobě určitým druhem obecného řešení. Zákon, který předvídá vše, neexistuje a pokusy o maximálně podrobnou normativní kazuistiku neskončily zatím příliš zdárně. Bránit jakékoliv změně z pozice, že tato změna není dokonalá, je nemožné. Nikdo si snad nemyslí, že parlament vždy hledá absolutně spravedlivé a konečné řešení a dokud ho nenajde, tak se o tom budeme pouze akademicky bavit.

V ryze teoretické rovině je samozřejmě možné opustit princip paušalizace a náklady posuzovat věcně, ale tento krok by zdvojnásobil faktický nápad české civilní justice, protože vedle každého sporu by se vedl současně ještě spor nákladový. V pásmu bagatelity a všech forem zjednodušených řízení (příkazní, uznací, zmeškací) by to bylo absurdní, protože tam je nárok na hloubku věcného řešení velmi snížen.

Žádná novela zákona ani zákon nikdy nepřináší absolutní řešení, ale zpravidla jen zlepšení. Věcně je pak třeba hledat takové řešení, které se možnostem spravedlnosti blíží podle současného poznání nejvíce a odstraňuje nejvíce spravedlnosti. Je vždy otázkou politické úvahy, jaké řešení pak zákonodárce zvolí a kudy vede hranici, jež má být nejméně špatným řešením. Dle mého názoru je potřeba rychlého a radikálního řešení na poli přísudků zjevná a úvahy směrem ke „komplexnímu řešení“ jsou spíše cestou, jak řešení otázky zaparkovat v nekonečné diskusi.


Mýtus nekonečného odůvodnění

Tento mýtus navazuje na mýtus existence konečného řešení a převládá, stejně jako ten prvý, v řadách odpůrců současné praxe. Jeho podstatou je utkvělá představa, že způsob nastavení paušalizace má sice svůj význam, ale ten je obecně malý, kdežto klíčové je to, že existují obecné principy, na jejichž základě je možné a v mnoha případech i vhodné se od obecné normy (vyhlášky) odchýlit a cestou principu zohlednění každého případu lze dosáhnout spravedlivé rozhodovací politiky. Každé odchýlení je v logice tohoto mýtu současně třeba zvlášť pečlivě odůvodnit, čímž procesní diskurs dosáhne takové kvality, že se ustálí nakonec spravedlivá rozhodovací praxe.

Tento mýtus rezonuje v některých starších rozhodnutích Ústavního soudu. Obecné soudy měly v minulosti tendenci v některých typových případech nepřiznávat náklady právního zastoupení. Ústavní soud se k této rozhodovací politice stavěl tak, že je sice obecně teoreticky možná (a možná i záhodná), ale že je třeba takový postup v každém případě řádně a detailně odůvodňovat. Takto vyjádřený princip pak byl základnou pro úvahy, že řešení současné situace tkví právě v mravenčí práci soudců. Právně vzato, je základ těchto úvah zcela bezvadný. Pokud nastudujeme celou judikaturu Ústavního soudu k přísudkům, nenalezneme v ní z hlediska ústavněprávní logiky zásadní chyby. V praxi to bohužel nefunguje.

Náhled Ústavního soudu je determinován totiž těmi případy, které jsou mu předloženy. V případě přísudkové praxe to znamená, že obrany je schopen pouze ten, kdo si zjedná a zaplatí advokáta, což zpravidla ten, kdo má zásadní problém s přísudkem, není. Naopak generičtí žalobci si mohou dovolit poměrně masivní stížní ofenzivu. Naprostá většina věcí se pak před stolec ústavnosti vůbec nedostane. Zásadní problém pak netkví v právech těch, co se bránit dokáží, ale těch, co se bránit nedokáží. Možnosti ochránce ústavnosti vnímat realitu terénu tak odpovídají možnostem historika, jenž chce zkoumat středověk podle životopisů panovníků nebo naopak podle životopisů světců. Obě pramenné oblasti jsou sice nesmírně zajímavé, ale ani jedna z nich (ani obě současně) nedávají výpověď o každodenní realitě středověkého života.

Každodenní realita je taková, že soudy nemají rozumnou kapacitu, individuálně odůvodňovat každý jeden výrok o nákladech řízení, a to za situace, kdy značná část žalovaných se v příslušné procesní fázi k otázce nijak nevyjadřuje, buď proto, že nemůže (v případě vydávání platebního rozkazu) nebo proto, že z nějakého důvodu o něm neví, protože doručování je založené na fikci nebo tomu prostě moc nerozumí. Právní rutinér z terénu už vyčte důvod pro nepřiznání nákladů na právní zastoupení z rubriky podání nebo rozhodnutí. Obvykle stačí znalci poměrů v okrese či obvodě přečíst že „soud rozhodl v právní věci žalobce Žraločí úvěry, s.r.o., zastoupeného JUDr. Pavlem Formulářem, advokátem, proti žalovanému Janu Bědnému o 330,- Kč s nehorázným příslušenstvím takto: …“ a potřebu odůvodnění nepřiznání nákladů na právní zastoupení soud jaksi nepociťuje podle principu „kouknu se a vidím“.

Na Ústavním soudě naopak tuto potřebu cítí a někdy dokonce i vyžadují; k tomu viz např. nálezy III. ÚS 727/2000, II. ÚS 145/06, IV. ÚS 1391/07, II. ÚS 2658/10, I. ÚS 2569/07 nebo IV. ÚS 2014/12 a nově též IV. ÚS 2259/13. Není nezajímavé, že Ústavní soud je naopak mnohdy netečný, pokud se někdo domáhá moderace a soud ji bez odůvodnění neakceptuje. Jinými slovy, Ústavní soud vyžaduje uvážlivost a pečlivost v případě odchylování se od předpokladu vyhlášky, ale je spíše tolerantní k rutinnímu přístupu a její bezmyšlenkovité aplikaci.

Z uvedeného plyne, že ústavně právní nároky na kvalitu rozhodování o procesních nárocích jsou relativně vysoké. Tento požadavek, jenž je z hlediska abstraktně pojatého práva pochopitelný, není v praxi splnitelný, protože množství drobné agendy a povaha procesního výroku o nákladech prostě neumožňují, aby soud nad každým z nich zhluboka dumal a prováděl specifické dokazování či dotazování stran. Bylo by to únosné, pokud by takových případů bylo relativně málo, ale pokud začne kolidovat potřeba odůvodnění s časovými možnostmi soudců, má vysoce nastavená laťka demotivující účinek a soudci se přidrží rutiny.

Tento efekt je pak ještě zvýrazněn tím, že zvýhodňuje ty aktéry, kteří si mohou podat více ústavních stížností. Rozhodovací činnost jednotlivých senátů se liší a podání jedné stížnosti je do značné míry loterie; generický žalobce se ovšem může transformovat v generického ústavního stěžovatele. Jeho šance, že některý soudce dříve či později „zabere“ je pak vyšší.

Důsledkem tohoto jevu je pak to, že soudy si nemohou vytvořit velmi jednoduchou sadu formálních kritérií, která by aplikovaly na jednotlivé případy v rámci moderace, protože dříve či později rutinizace odchylování se od vyhlášky neobstojí. Ústavní soud překročil tento stín až tím, že zrušil přísudkovu vyhlášku, čímž dospěl k závěru, že špatně nastavená pravidla představují v aplikační praxi problém svého druhu, byť se od nich lze teoreticky odchýlit. Soudu slouží ke cti, že na normu nahlédl i sociologicky.

Podstatou tohoto mýtu je tedy předpoklad, že není příliš podstatná výchozí norma – předpokládaná podoba rozhodnutí, od kterých se lze odchýlit, ale řešení tkví v rozhodovací činnosti, která se houfně (s odůvodněním) projudikuje ke spravedlnosti. Bohužel to není kapacitně únosné a jakékoliv úvahy o podobě budoucích pravidel je třeba formulovat tak, aby byly splněny dva základní předpoklady. Jednak se nastavená pravidla musí formulovat pro účely co největšího počtu případů, které se v daném spektru, na které norma cílí, vyskytují a jednak musí být předpoklad rozhodnutí nastaven ve prospěch typově procesně znevýhodněné strany. V pásmu bagatelity jsou to generické žaloby a ti, kdo jim zpravidla čelí.


Mýtus sankční role přísudku

Nikoliv častý, ale přeci jen občas se vyskytující se argument je argument, že „dlužníci musí platit“, jenž je někdy doplněn úvahou, že ten, kdo si nehlídá své povinnosti, musí za to nést odpovědnost. Tento argument je zjevně absurdní, protože sankce, ať už jakákoliv, musí v právním státě vykazovat nějaké parametry. Je samozřejmě zcela akceptovatelné, pokud se sankce skrývá v jiném právním institutu. Sankční povaha mnoha právních norem je akceptovatelná, pokud se ovšem nepříčí jiným principům. V tomto případě je ovšem obtížně pochopitelné, že poměr mezi sankcí a mírou zanedbané povinnosti klesá se stoupající mírou zanedbané povinnosti. Tento paradox lze sice překlenout poukazem na analogii s některými podobami trestní politiky, kdy se stoupající mírou škody nestoupá sankce adekvátně s touto škodou. Zde ale obhajitelnost končí. Je třeba vzít v úvahu, že trestní zákon netrestá jen škodu, ale protiprávní jednání jako takové, kdežto škoda je jen jedním z mnoha prvků tohoto jednání.

Co nelze ovšem nijak rozumně odůvodnit, je technický nástup sankce pouze v případě, že si protistrana musela najmout advokáta. V čem spočívá zavinění žalovaného v tom, že si generický žalobce zjednal advokáta? Netuším! Máme-li obhajovat sankční význam přísudku, tak stěží někoho můžeme trestat za to, že si někdo jiný najal advokáta. Zcela absurdní je pak zvýšení této sankce o 21% pro případ, že tento jiným subjektem najatý advokát je plátcem DPH. Trestat někoho za registraci jiného subjektu k DPH není logické a nemá oporu v žádném přijatelném právním principu.

Jakékoliv poukazy na sankční význam přísudku se tak míjí zcela jeho povahou. V tomto světle by naopak lépe obstála navrhovaná úprava, která přiznává tzv. výdajové paušály i osobám nezastoupeným advokátem. V obecné rovině má samozřejmě otázka sankce za neplacení závazků místo ve veřejné, odborné právní diskusi. Je možné se bavit o zvýšení úroku z prodlení. Tato otázka je ovšem otázkou hmotného práva a její řešení nepatří do procesních nákladových výroků.

Do podobné kategorie pak patří mýtus, že snížením přísudku se sníží vymahatelnost práva jako celku. Tento mýtus je bezostyšně tradován, aniž by proto byla jakákoliv opora v jakémkoliv empirickém výzkumu či srovnání, a je založen na primitivní představě, že čím větší klacek, tím větší disciplína. Tento mýtus pracuje s pojmem sankce v ekonomickém slova smyslu a reálnou motivací jednotlivých aktérů. Ve skutečnosti jsou ovšem dopady nevhodně zvolené ekonomické sankce kontraproduktivní. Dosavadní statistiky naopak svědčí o opaku a nepoměrná výše přísudku, jež motivuje aktéry k samoúčelným žalobním krokům, vede k nárůstu případů a obecnému snížení vymožitelnosti pohledávek bez ohledu na jejich původ.

Nárůst každého strukturálního jevu totiž narazí vždy na funkční hranice systému v jakém jev funguje. Problematika zadlužení se týká konkrétní části společnosti a možnosti vymáhání práva narážejí na finanční možnosti lidí, kterých se to týká. V prvé dekádě tohoto století stoupal počet exekucí, stejně jako klesala jejich odbavovanost a obecná výtěžnost ve vztahu k celkové vymáhané částce; zajímavé svědectví o tom dává třeba graf na stránce č. 19 návrhu na zrušení přísudkové vyhlášky.

V obecné rovině totiž platí, že pomyslný koláč, ze kterého se dá vymáhat, je omezen. Čím větší přísudek v poměru k jistině, tím větší díl prostředků padne na přísudky a menší na věřitele. Není nezajímavé, že zmíněnou novelu podporují i zástupci velkých věřitelů (Česká bankovní asociace a Česká leasingová a finanční asociace), kdežto největší kritika pochází z řad advokátů. Přísudky jsou paradoxně téma, kde se lze slovy klasika odkázat na slavnou větu, že by ekonomové měli předehnat právníky.

Podmínkou vymahatelnosti práva je průchodnost systému. Současná pravidla naopak motivují aktéry k jeho zahlcování. Aktéři zde totiž hrají hru, kterou teorie her zná jako dilema vězňů. Pokud by každý žaloval málo, tak se to všem vyplatí. Budou-li někteří žalovat málo a jiní hodně, vyplatí se to těm, kdo budou žalovat hodně, pokud budou všichni žalovat hodně, tak každý dostane velmi málo a systém bude pomalejší a pomalejší....


Mýtus samozřejmosti přísudku

Občas se lze setkat s argumentem, že přísudek tak nějak k právu jako takovému patří, protože, když někdo porušuje právo, tak by si náklady, které tím někomu vznikají, měl nést. Lze setkat i s podobou argumentu, „že když mě někdo nutí jít k soudu, protože mi neplatí“ tak by mi měl platit náklady. Tento mýtus ovšem staví na příkladu, který je spíše výjimkou, jež potvrzuje pravidlo zcela opačné. Finanční spor v pásmu bagatelity je zpravidla veden právě kvůli přísudku, což je něco, co by se nemělo stávat.

Obdobný princip navíc neplatí v žádné jiné oblasti práva; zejména, pokud je subjektem, jenž porušuje právo, stát nebo jiný veřejnoprávní subjekt. Existují miliony případů porušení práva, v nichž se lze domáhat nápravy způsobem nákladným lidsky i finančně. Existují tisíce drobných ústrků ze strany úřadů, nespočet schválností ze strany kohokoliv. Na vše asi existuje nějaká složitá cesta nápravy, ale pokud by se každý domáhal všeho, co mu podle jeho představ náleží, tak tato společnost skončí. Reálný faktor, který reguluje, aby systém ochrany práv nebyl zahlcen, je právě jeho nákladnost, kterou si nesou ti aktéři, kteří volí, zda mají uplatnit svůj nárok nebo nikoliv.

Je naopak přirozené, že si každý hradí veškerou neprocesní právní pomoc sám. Je stejně tak pochopitelné, že veškeré boje s úřady si lidé vedou ve vlastní režii. Pokud se někdo chce bránit trestnímu stíhání, tak si také platí advokáta sám. Když se soudí se veřejnou mocí ve správním soudnictví, tak má sice nárok na přísudek, ale ten prostě pokryje stěží tak 20% reálných nákladů. Naprostá většina složitějších civilních sporů také přísudkem nepokryje reálné náklady. V případě vrcholu ochrany ústavnosti, tedy v ústavním soudnictví je to taky s přísudky poměrně marné. Lidé se prostě soudí a domáhají se práva, i když je to něco stojí. Není žádný věcný důvod, aby zrovna v pásmu nejjednodušších sporů tomu bylo naopak a aby byl přísudek koncipován tak, že by se vyplatil.

Argumentačním prubířským kamenem tohoto mýtu bývá obecný odkaz na právo na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces spočívá v tom, že každý může, pokud chce, se domáhat čehosi za rovných podmínek. Imanentní vlastností tohoto práva v rovině ústavního pořádku rozhodně není saturace nákladů pro případ úspěchu; to nikdy nikdo neřekl. Pokud by tomu tak bylo, tak by společnost zašla na procesní entropii a všichni bychom se usoudili k smrti. Porušení povinnosti zaplatit malý dluh, jež je mnohdy dáno chudobou, přitom není ve své povaze něco, co by odůvodňovalo jakkoliv privilegovanější zhodnocení ve srovnání se situací, kdy někoho šikanují úřady, kdy je trestně stíhán, popřípadě, kdy se musí domáhat svého ústavním pořádkem zaručeného práva. Lze naopak říci, že neexistuje typově banálnější řízení než bagatelní civilní spor.

To, že právě v tomto typu sporů je přísudek nastaven tak, že ten, kdo tento spor vede hromadně (genericky), na něm vydělá, nemá kontextuální opodstatnění a po zralé úvaze se to jeví jako absurdní. Veškeré myslitelné důvody tkvící v odpovědnosti, odplatě či nějakém obecném pocitu spravedlnosti totiž lze na všechny jiné typy řízení aplikovat přiléhavěji. Důvod proč stát v jednom typu řízení v podstatě říká, „suďte se hromadně o jednoduché a spíše malé pohledávky“, tak netkví ani v právních principech, nemá ekonomické důvody a nemá ani politicky obhajitelné důvody.


Mýtus věčnosti přísudku

Někteří oponenti zásadní redukce přísudků poukazují na historii procesního práva a tvrdí, že civilní proces na území zemí Koruny české byl vždy přísudkový. Jakkoliv toto tvrzení nepostrádá určitý základ, tak rozhodně není zcela úplné. Pravidla civilního procesu byla postupně vytvářena ve druhé polovině 19. století, po kterou platil po značnou dobu josefínský obecný soudní řád z 1. května 1781, jenž byl později postupně doplňován dílčími kodifikacemi a vytěsňován parciálními procesními úpravami. V roce 1873 byly přijaty dvě důležité normy, jež představovaly dva různé odklony o obvyklého civilního řízení. Jednalo se jednak o zákon č. 66/1873 ř. z., o řízení v nepatrných věcech právních, a zákon č. 67/1873 ř. z., o upomínacím řízení. Obě normy zaváděly to, co známe dnes jako řízení bagatelní a řízení příkazní.

Ačkoliv obě normy předpokládaly úhradu nákladů řízení, ani jedna z nich nepředpokládala, že by její součástí byly náklady na advokáta. Ty se v platném právu objevují výslovně poprvé až v civilním řádu soudním vydaným pod č. 113/1895 ř. z., byť lze předpokládat, že předchozí praxe obecného civilního procesu je znala. Právní úprava upomínacího řízení platila nadále souběžně s novým civilním procesním předpisem až do roku 1950, kdežto bagatelní řízení bylo tímto předpisem nahrazeno. Obecný civilní sporný proces tak zná od roku 1895 náklady na advokáta, ale k nákladům obecně přistupuje poněkud jinak, než je dnes obvyklé. Pro ilustraci se sluší citovat ust. § 45 civilního řádu soudního: Jestliže žalovaný svým chováním nedal příčiny k podání žaloby a uzná nárok v žalobě vznesený ihned při prvním roku, nese procesní náklady žalobce, jenž má nahraditi také náklady, způsobené žalovanému zavedením soudního řízení. Jinými slovy, zákonodárce tak zatěžoval přísudkem pouze skutečné spory, o kterých se vedlo dokazování.

V opačném případě dokonce žalobce sankcionoval ve prospěch žalovaného za to, že zatížil jeho samého i soud. Zákonodárce v podstatě vyslal sdělení: „suďte se, jen když není zbytí!“. V jiných typech řízení nebyla odměna advokáta standardní složkou nákladů, protože její konstrukce předpokládala klasické ústní jednání. I tato skutečnost svědčí o tom, že náklady advokáta jako součást přísudku v historické perspektivě představuje spíše výjimku než obecné a neměnné pravidlo. Představa, že by dnes ve všech případech, kdy je vydán rozsudek pro uznání, měl žalovaný vůči žalobci nárok na úhradu nákladů řízení, je obtížně akceptovatelná, byť podobný princip platil až do roku 1964. V současnosti podobná norma platí rovněž (§ 143 o. s. ř.), ale s ohledem na konkurenční § 146 odst. 2 o. s. ř. je vykládána velmi restriktivně.

Po roce 1950 byl civilní proces unifikován (rozuměj zglajchšaltován) a rozkazní i bagatelní řízení nadále neexistovalo a úprava nákladů neměla tedy mezi čím rozlišovat a aplikovala se jediná a obecná. Vývoj procesního práva po roce 1989 opět zamířil do vytváření mnoha typů řízení podle povahy věci a staré instituty jako rozkazní i bagatelní řízení spatřily opět světlo normativního světa. Přibyly k nim nové příbuzné typy procesů jako řízení uznací, fikčně uznací a zmeškací. Všechny tyto procesní postupy tvoří do značné míry kvantitativní páteř současné civilní praxe. K tomu je třeba přičíst ještě řízení nejednací, což není sice zákonem předvídaný specifický postup, ale praxe spočívající v tom, že se nedostaví náhradně obeslaný žalovaný, žalobce se omluví a soud provede řízení, ačkoliv v jednací síni nikdo není.

Zatímco v minulosti do roku 1950 by všechna tato řízení přísudkově neznala náklady právního zastoupení, tak nyní se traduje zvláštní mýtus, že je třeba tato řízení přísudkově zatížit identicky stejně jako řízení založená na dokazování a argumentaci v jednací síni, protože tomu tak vždy bylo. V historické perspektivě je ovšem tento přístup zcela mylný a vychází z nepochopení civilních procesních odklonů a jejich roli v odbřemenění justice i účastníků.


Mýtus obecnosti přísudku

Někteří odpůrci zásahů do současných přísudků poukazují na to, že evropské procesní právo je ve většině případů přísudkové. To je sice pravda, ale výše těchto přísudků se značně liší od toho, co se pod tímto pojmem skrývá v České republice. České procesní úprava je, pokud se jedná o země Evropské unie, asi přísudkově nejvelkorysejší, pokud se jedná o právní zastoupení.

V evropských zemích jsou v zásadě dva základní modely, jak přísudkově řešit malé spory. Britský model počítá do určité výše (ekvivalent 150.000,-Kč) s tím, že se náklady právního zastoupení nepřiznávají vůbec. Německý model počítá s tím, že v případě pohledávek do 300,- € se žalobci přizná na nákladech právního zastoupení 25,- €, kdežto v Polsku je to zhruba 360,-Kč apod. V obou případech se stále jedná o částky, které jsou nižší než to, o co usiluje předkládaná novela, jež předpokládá přiznání (zpravidla tří) výdajových paušálů po 300,-Kč (+21% DPH).

Realita je bohužel taková, že současný systém přísudků zajistil České republice dokonce zmínku ve studii Světové banky, která ekonomicky rozebírá dopady takto stanovené ekonomické zátěže, přičemž hodnocení rozhodně nevyznívá příliš ve prospěch České republiky.


Mýtus procesní babičky

Tento mýtus je nejzajímavější, protože obsahuje jak prvky racionální argumentace tak prvky citového prožívání civilního procesu. Mnozí znají jistě film Causa králík, ve kterém Miloš Kopecký hraje advokáta, jenž zastupuje stařenku trpící zlovolným civilním chováním svého nezdárného mladého příbuzného. Mravně estetickým sdělením tohoto filmu je pak poselství spočívající v tom, že je obvyklé, že moudrý advokát se sám o své vůli procesně ujme ubohé ohrožené bytosti, jež se ztrácí ve světě nepřehledných pravidel.

Tento idylický normalizační mýtus do značné míry přetrvává jako modelový příklad řešení problémů souvisejících s nedostupností práva. Mnozí odpůrci redukce přísudků uvádějí jako argument že poté už nebude možné, aby se někdo ujal chudé babičky, která čelí nějaké zlovolné žalobě, popřípadě která potřebuje žalovat někoho, kdo se k ní zachoval zlovolně.

Tento až citově vyděračský argument „procesní babičkou“ nemůže při hlubší úvaze obstát. Jednak je třeba zdůraznit, že i v případě běžných (natož složitějších) sporů ani současný přísudek nehradí případné náklady na vedení sporu, pokud je spor veden individuálně. Přísudek může ztrátu advokáta pouze snížit. Je pak otázkou, jestli by počet případů, které tento mýtus představuje, skutečně poklesl, pokud by došlo pouze k prohloubení případné ekonomické ztráty advokáta. Jako advokát, jenž má zkušennost s agendou pro bono se domnívám, že nikoliv. Důvody proč advokát přebírá zastoupení pro bono jsou totiž spíše citové, reputační či neutrálně sociální (známý kamaráda, spolužačka manžela, příbuzný významného klienta apod.). Lze vést úvahu, že do této specifické kategorie právních služeb by redukce přísudků nejspíše nezasáhla.

Jakkoliv je mýtus procesní babičky tradován poměrně často, zkoušel jsem se ptát civilních soudců, zda existují případy účastníků, u kterých je na první pohled zjevné, že by je advokáti brali „za přísudek“ z důvodů ekonomických. Výsledkem zpětné vazby bylo, že případy pro bono nemotivované ekonomicky zjevně existují, ale ekonomicky motivovaná podobná praxe nikoliv. Jinými slovy, případný přísudek do rozhodování advokátů v tomto případě nevstupuje. Neexistuje rovněž žádná studie, která by dokazovala rozumný počet takových případů, jenž by dokládal lepší přístup k právu ze strany jakékoliv skupiny osob. Na jednom filmu z roku 1979 pak stavět nelze .

Celá diskuse o procesních babičkách (či dědečcích) je pak zcela absurdní ve světle problému, kterého se má týkat. Obtížný přístup k právu je věcí, která vyžaduje samostatnou diskusi. České republice chybí právní úprava bezplatné právní pomoci. Absenci této právní pomoci lidem bědným ovšem nelze kompenzovat nevhodnou přísudkovou politikou, o jejímž sebemenším významu pro zpřístupnění práva lze úspěšně pochybovat a která má sama o sobě jiné katastrofální dopady na celou procesní populaci.


Mytologie sama o sobě může být důležitou hodnotovou oporou společnosti a jejích institucí. Každý strnulý mytologický systém se ovšem dříve či později stává brzdou společnosti a řešení tkví v přechodu k abstraktnějším teologickým konceptům. Česká přísudková mytologie se dostala do fáze, kdy se již její poselství zcela funkčně vyčerpává. Na otázku přísudků je třeba nahlížet zcela jinak a nově.
Celý příspěvek

10 let členství v EU: existuje europeizace?

Při příležitosti desátého výročí přistoupení ČR k EU bychom vás rádi pozvali na konferenci České společnosti pro evropské a srovnávací právo a Ministerstva zahraničních věcí s lákavým názvem:


ČESKÉ PRÁVO DESET LET PO PŘISTOUPENÍ K EU: EXISTUJE EUROPEIZACE?

Celý příspěvek

Jan Exner: Åkerberg Fransson oslavil první narozeniny. Známe hranice působnosti Listiny základních práv EU na vnitrostátní předpisy členských států?

Čtvrteční rozsudek Soudního dvora ve věci Siragusa (C-206/13) je dalším z potůčků, které se vlévají do řeky judikatury pramenící v rozsudku Åkerberg Fransson (C-617/10). SD se znovu zabýval výkladem čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU upravujícím mimo jiné působnost Listiny na akty členských států. Na rozdíl od svých předchozích rozsudků Åkerberg Fransson a Texdata však v tomto případě SD nenalezl spojení mezi národním právem a unijním právem, v důsledku čehož se Listina neuplatnila.
Celý příspěvek

neděle, března 09, 2014

Legalita šmírování NSA

Zatímco na Východě bylo skandálem roku 2013 odkrytí mafiánské ságy v nejvyšších patrech čínské komunistické strany, na Západě bezpochyby získalo zlatou medaily červnové zveřejnění šmírovacích praktik americké tajné služby NSA. Práskač/whistleblower Edward Snowden vynesl spousty informací o práci americký tajných služeb, čímž odstartoval debatu na mnoha frontách - od politické debaty nad sledováním Angely Merkelové a dalších, přes mezinárodněprávní konotace špionáže až po spor o domácí legalitu sběru dat/metadat Američanů. Na jakých základech stojí šmírovací oprávnění NSA v rámci amerického práva?

Celý příspěvek

čtvrtek, března 06, 2014

Jan Broulík: Prosazovala soudkyně Wagnerová ekonomickou efektivnost?

Dnes jsou to právě dva roky od vydání nálezu Ústavního soudu I.ÚS 1586/09, ve kterém soud vyhověl ústavní stížnosti Michala Viewegha proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Věc se týkala sporu mezi Michalem Vieweghem a bulvárním deníkem, který zveřejnil nepravdivé informace ze spisovatelova soukromí. Sporným bodem byla výše zadostiučení za porušení práva na soukromí. První senát Michalu Vieweghovi vyhověl v posledním dni funkčního období soudkyně Elišky Wagnerové, která byla soudkyní zpravodajkou (pro hlasovali Wagnerová a Vojen Güttler; Ivana Janů disentovala). Jak dále rozvedu, předmětné rozhodnutí lze vysvětlit jako pokus o zvýšení ekonomické efektivnosti českého práva na ochranu soukromí.
Celý příspěvek

úterý, března 04, 2014

Robert Zbíral: „Kruté, nelidské, ponižující zacházení“: Kolik četby může vyučující vyžadovat po studentech při přípravě na semináře?

Díky velkorysé podpoře Fulbrightova programu trávím poslední měsíce jako Visiting Scholar na právnické fakultě Michiganské univerzity v Ann Arbor. Asi je zbytečné vysvětlovat, jak jsou prostředí, přístup (a kvalita) průměrného studenta či forma výuky rozdílné mezi kteroukoliv českou a elitní americkou právnickou fakultou. Není ani mým cílem sáhodlouze rozebírat možné cesty ke zlepšení právního vzdělávání v ČR, zaměřit se chci na pouze na problém požadavků na přípravu studentů docházejících do seminářů. S touto věcí bojuji od počátku učitelské kariéry a zkušenosti z místní výuky mě přiměly k tomu, abych své dilema vyjádřil v tomto příspěvku.

Asi se všichni shodneme na tom, že cílem seminářů nemá být exhibice vyučujícího (neboli dohnání / prohloubení přednášky), ale jde o prostor určený k aktivitě studentů, ve kterém vedoucí semináře plní maximálně roli moderátora a korektora. Aktivní účast osazenstva logicky předpokládá buď geniální studenty, schopné z hlavy detailně diskutovat o tématu v sylabu, nebo určitou formu přípravy, a to nejčastěji ve formě četby.

Na zdejší fakultě je účast na seminářích (tedy i na přednáškách, které však jsou ve své podstatě také semináři) nejenže povinná, ale podmíněná právě předchozím nastudováním zdrojů označených v sylabu. Znalost je ověřována v diskuzi samotné, pokud se někdo nezapojuje, vyučující ho vyzve k vyjádření názoru. Viděl jsem asi třikrát, že by si někdo dovolil říci „pass“ nebo že by plácal z cesty. Rozsah četby se pohybuje od 10 po 150 stran / seminář, záleží na tom, kolikrát týdně je předmět vyučován a jaké zaměření kurz má (obecný / specializovaný). U obecných kurzů (například Ústavní právo) jde většinou o načtení klasické case-book, tedy výňatků z rozhodnutí soudů doplněné o přechodové / vysvětlující poznámky autorů, u specializovaných (například Právo amerického federalismu) pak o celá rozhodnutí a odborné články z law reviews (o jejich po mém soudu katastrofálním charakteru třeba jindy…).

Z uvedeného je zřejmé, že americký student musí za týden přečíst několikanásobně více textu, než jeho český protějšek. Troufnu si tvrdit, že předchozí příprava (četba) prospívá jak bezprostředně kvalitě seminářů, tak z dlouhodobějšího hlediska rozšiřuje znalosti a obecné dovednosti studentů. Proč je tedy u nás praxe prozatím jiná? Dále nabízím v bodech možná vysvětlení tohoto stavu a mé komentáře k nim:

1) Charakter právního systému (a následně výuky): ČR je příkladem klasického pozitivně-právního kontinentálního systému, kde základem práva je autoritativní právní předpis. Výuka je tomu přizpůsobena, studenti se učí právo „jak je“, studují předpisy a učebnice, které se jim snaží (opět autoritativně) předpisy vysvětlit, potažmo zasadit do doktrinálního rámce.

Komentář: V tomto chápání je objem vyžadované četby logicky menší, protože soudní rozhodnutí jsou pojímána jako doplňková (a ještě ve formě právních vět) a odborná literatura ve většině případů akorát „vychyluje“ ze „správné“ cesty. Někdy se ptám, kolik studentů vůbec před psaním diplomky vidělo odborný článek.

2) Profil absolventa: Otázka úzce souvisí s předchozím bodem. Je naším cílem absolvent, který najde „správné“ řešení problému, nebo absolvent, který je schopný rozporovat téměř cokoliv, nemá problém se postavit autoritě?

K: Diskuze v seminářích založená na různorodosti názorů samozřejmě směřuje k druhému případu, první směřování preferuje v programu seminářů záležitosti typu řešení různých příkladů, nejlépe s jednou odpovědí. Zde je důležité vnímat také tlak z vnějšku (pracovní trh), mám pocit, že pojetí práva jako řemesla upřednostňuje první druh absolventů.

3) Objem a kvalita odborných zdrojů: Jestliže přijmeme u nás často obhajovanou tezi, že většina právních disciplín je národním hájemstvím, tak je ČR malá na to, abychom pro všechna témata našli dostatek zdrojů vhodných k diskuzi, případně půjde o články obhajující „správný“ názor od stejného autora jako učebnice (zákon, rozhodnutí atd.).

K: Byť jistě v ČR vychází méně právních časopisů než v USA, je jich stále dost na to, aby bylo možné představit konkurenční názory téměř k čemukoliv. Navíc myšlenka „národního práva“ je z velké části pro český právní řád (na rozdíl od amerického) neudržitelná, je vhodné zabývat se řešeními ze srovnatelných jurisdikcí („právo, jak má být“) atd.

4) Osoba vyučujícího: Semináře založené na četbě vyžadují jiný přístup (viz výše), učitel ztrácí auru neomylnosti, není jeho úkolem vést studenty k objektivně určitelné pravdě (i když v ní věří), ale podporovat je v jejím zpochybnění. Moderování diskuze je mnohdy vyčerpávající, příprava seminářů náročná.

K: Viz bod 3, v ČR často vyučující přistupují k právu ve stylu „viz má učebnice“, těžko pak jsou ochotní diskutovat na seminářích o kladech jiného řešení. Může být obtížné vést diskuzi mezi kvalitativně nevyrovnanými studenty v rámci jedné skupiny, aniž by se příliš aktivní a pasivní účastníci necítili dotčeni. Uvedený styl seminářů vyžaduje nejen důkladnou znalost předepsané četby, ale rovněž pečlivou přípravu sylabů a jejich obměnu.

5) Osoba studenta: Čeští studenti začínají studovat fakultu rovnou po střední škole (kde kritické čtení a myšlení navíc není podporováno), v USA je právo vlastně navazujícím magisterským studiem (prvek znalostí a mentální vyspělosti). Počet hodin výuky je v českém prostředí vyšší, většina předmětů je povinná a mají velmi různorodé zaměření (prvek zaneprázdnění).

K: Mohu vyžadovat po studentovi přečtení 60 stran složitých textů na seminář, když navštěvuje dalších šest seminářů týdně? Je správné určovat požadavky svého předmětu bez ohledu na ostatní kurzy nebo se má dodržovat jakýsi objektivní standard (náročnost vs počet kreditů)? A kolik času dejme tomu z 14 hodinového dne normativně chceme, aby průměrný student věnoval studiu?

6) Organizace seminářů: Diskuzně zaměřené semináře jsou značně nepředvídatelné z hlediska průběhu, z podstaty věci debata probíhá pokaždé jinak. Znamená to, že se nemusí vždy pokrýt veškeré zadané zdroje- ty buď spadnou pod stůl (a studenti je četli „zbytečně“), nebo jsou přesunuty do dalšího semináře (a studentům narůstá objem přípravy na tento seminář).

K: Jestliže není dobře odhadnut poměr četby vůči diskuzi a možnostem účastníků seminářů, učitel může ztratit kontrolu nad průběhem kurzu, studenti buď nebudou některé věci číst vůbec („stejně je nezvládneme na semináři probrat“), nebo se budou cítit poškození neustálými zásahy do programu. Plánování vyžaduje zkušenosti nejen při přípravě, ale i při samotném vedení seminářů, tj. umění poznat, kdy je nutné posunout se dále, aniž by se to někoho dotklo. Studenti nenavyklí na odbornou polemickou diskuzi prvek nejistoty výrazně zvyšují, jejich reakce na zadané texty je nepředvídatelná.

7) Role jazyka: V cizích jazycích je logicky počet zdrojů nekonečně větší (viz bod 3) a řada zdrojů v češtině vůbec není dostupná, na druhou stranu četba takových textů je pro většinu studentů obtížnější. Cizojazyčné zdroje mohou být užitečné pro všechny předměty, ne však rovnoměrně, jazykové složení četby v kurzu Občanské právo procesní bude jistě jiné než u kurzu Mezinárodní trestní soudnictví.

K: Když už jsem v ČR viděl někoho zadávat četbu, bylo to dominantně v angličtině a u vyučujících, kteří sami studovali v zahraničí a považovali takový přístup za samozřejmý. Sám si tolik jistý nejsem. Asi to lze akceptovat u výběrových předmětů, kde je účast dopředu podmíněna výbornou znalostí angličtiny. V ostatních případech je to požadavek problematický, protože i když se na českých fakultách znalost cizích jazyků předpokládá a jsou tam vyučovány, nikde není psáno, že studenti musí umět zrovna angličtinu a že ona „znalost“ zahrnuje plynulou četbu a pochopení složitého odborného textu.

Uvedené argumenty jsou samozřejmě silně zjednodušené a subjektivně pojaté, doufám nicméně, že ve svém celku přesvědčují o objektivní obtížnosti a pravděpodobném neúspěchu bezhlavého přejímání výukových praktik ze zahraničí. Po mém soudu až na výjimky nelze v nejbližší budoucnosti očekávat zavedení seminární výuky vycházející pouze z předchozí četby. Bylo by ale vhodné začít do všech předmětů začleňovat několik seminářů (v rozsahu dle užitečnosti), které by četbu vyžadovaly a na setkání následně příslušné texty důkladně diskutovaly. Parametry pro přípravu na jeden seminář navrhuji následující: volbu polemických odborných zdrojů, rozsah četby max. 25 stran, většinově v češtině, důkladná kontrola četby v hodině včetně následného promítnutí do hodnocení.

Robert Zbíral
Celý příspěvek

pondělí, března 03, 2014

Josef Montag: Theodore Eisenberg, muž, který přinesl do práva statistiku

Před několika dny, 23. února 2014, zemřel Theodore Eisenberg, Henry Allen Mark Professor práva a Adjunct Professor statistiky na Cornellově univerzitě. Profesor Eisenberg byl autorem mnoha významných studií v různých oblastech práva: od problematiky odškodnění obětí nehod, přes lidská práva, trest smrti, korporace, po ústavní právo. V akademické obci je však nejlépe znám jako zakladatel a průkopník empirického výzkumu v právu. Rozvoj tohoto hnutí v posledních deseti letech vskutku patří mezi nejvýznamnější události a inovace v současném právním výzkumu -- jak z hlediska rozsahu, tak vlivu.


Měl jsem tu čest být Eisenbergovým studentem na univerzitě v Turíně.   Každoročně zde vedl kurz statistiky pro studenty prvního ročníku doktorského studia. Profesor Eisenberg nebyl jen výjimečným vzdělancem a výzkumníkem, byl to i skvělý učitel. Po absolvování jeho kurzu jsem se sám stal empirikem.

Eisenberg byl poměrně skeptický vůči ekonomické teorii, jak v oblasti práva, tak v oblasti společensko-vědní obecně. Vzpomínám si, jak jsem mu v diskusi položil jakýsi dotaz s odkazem na Posnerovu teorii trestního práva. Eisenberg odpověděl vtipem o prezidentu Rooseveltovi: ten se při jakési příležitosti dožadoval jednorukého ekonoma – aby na dotazy neodpovídal “on the one hand …, but on the other hand ….” jako ti ostatní.

Tento vtip zde má hlubší význam; zachycuje charakter a povahu profesora Eisenberga. Vytrvalá potřeba přijít věcem na kloub, zjistit co je důležité a co nikoli, skepse vůči apriorním soudům.  Jeho empiricismus byl přirozeným důsledkem této povahy – tvrzení, teorie a hypotézy vyslovují soudy o fungování světa. Předem není zřejmé, zda máme preferovat ekonoma s pravou či levou rukou; případně kterou mu uříznout, má-li obě. Pro ozřejmení, zda je konkrétní teorie rozumná, je třeba ji konfrontovat s daty, která o našem světě máme. Dobrá teorie by měla tato data dobře predikovat. A podle toho bychom měli vybírat mezi rukami ekonomů.

Mezi právníky i ekonomy se kupříkladu tradovalo, že laické poroty často špatně rozhodují o výši odškodnění pro oběti nehod. To především v případech, kdy je povinnou stranou velká korporace. Nejspíš jste slyšeli, jak snadno lze v Americe zbohatnout, když se opaříte kávou v některém z řetězců s rychlým občerstvením. Laické poroty jsou patrně náchylné ke ztotožnění se s obětí a bohatou korporaci chtějí nepřiměřeně potrestat. To má ve standardní teorii za následek neefektivní chování ex ante, jak na straně spotřebitelů (nízká či záporná motivace k opatrnosti), tak u korporací (jenž jsou naopak motivovány k preventivním opatřením mnohem většího rozsahu, než je rozumné). V konečném důsledku na to doplatí spotřebitelé, protože porostou ceny zboží (které zahrnují náklady na preventivní opatření a odškodnění obětí) a bude omezena rozmanitost nabízených produktů. Případy nehod by tedy měly rozhodovat výlučně soudcovské senáty, neboť profesionální a školení soudci by vůči těmto emocím měli být více odolní. 

Eisenberg a kolegové studovali data o soudních případech a srovnávali rozhodnutí laických porot a soudcovských senátů (zde a zde). Ukázalo se, že poroty přidělují odškodnění v podobné výši jako profesionální soudci (viz obrázek). Hodnota teorie, že laické poroty produkují špatná rozhodnutí a profesionální soudci nikoli, je tedy zřejmě nízká, stejně jako politických doporučení, které zmíněná teorie implikovala.



Theodore Eisenberg založil Society for Empirical Legal Studies. Tato profesní asociace se od většiny ostatních liší tím, že se nespokojí jen s uspořádáním každoroční konference. Aktivně pomáhá právním akademikům, kteří dělají či chtějí dělat empirický výzkum (a jejich počty trvale rostou), s doplňováním znalostí ze statistiky a ekonometrie. Theodore Eisenberg má zásluhy na významném pokroku výzkumných metod a poznání v oblasti práva. V roce 2010 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences. 
Celý příspěvek

neděle, března 02, 2014

Konference "Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability" (31.5.-1.6.2014, NSS)

Ve dnech 31. května a 1. června 2014 se v Brně na Nejvyšším správním soudě uskuteční konference s názvem „Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability" (program viz níže), která je organizována Masarykovou univerzitou z projektu ”JANE - Judicial Accountability in New Europe” ve spolupráci s Nejvyšším správním soudem.

Konference je otevřena všem. Je však nezbytné se registrovat, a to nejpozději do 1. května 2014 na emailové adrese: brno.judicial.independence(zavinac)gmail.com

Při registraci uveďte prosím Vaše jméno, místo profesního působení a dny, ve kterých se hodláte konference zúčastnit (v případě velkého počtu zájemců budou preferováni ti, kteří se přihlásí na oba dny). Konference bude probíhat v angličtině a nebude tlumočena.  



Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability
Organized by: Masaryk University Law School (Brno, Czech Republic)
Venue: Supreme Administrative Court of the Czech Republic (Brno)
[May 31 – June 1, 2014]
Judicial independence appears on most laundry lists of principles of the rule of law. It is guaranteed by all major international human rights treaties and by most national constitutions. In contrast, we can hardly find any laundry list of the rule-of-law principles that contains judicial accountability. Yet, the call for public accountability has recently affected the judiciary as well. To make things even more complicated, supranational European bodies have been strongly advocating for greater judicial autonomy and the High Councils of the Judiciary. Virtually all countries thus think hard how to rebalance judicial independence with judicial accountability. We have very little understanding of the logics and dynamics of these institutional reforms and practice. This conference will explore the political vectors behind High Councils of the Judiciary, the measures adopted in order to enhance judicial accountability, and the impact of these novelties on judicial independence. 

All sessions will take place in the Plenary Room of the Supreme Administrative Court of the Czech Republic, unless noted otherwise.

Friday, May 30, 2014
Participants arrive.  Meet informally for drinks.

Saturday, May 31, 2014
8:30-9:00 a.m.                     Registration
9:00-9:15 a.m.                    Welcome and Introduction
9:15-10:20 a.m.                   Session I 
  • Keynote Speech: Tom Ginsburg, (University of Chicago School of Law)
  • Discussion: moderated by Zdeněk Kühn (Supreme Administrative Court)
10:20 a.m.                           Coffee Break in the Foyer
10:45-12:15 p.m.                 Session II
  • Paper: Robert Hazell (UCL), “Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability in the United Kingdom”
  • Paper: Thierry Renoux (Université Paul Cézanne, Aix-Marseille Université), “Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability in France”
  • Discussion: moderated by Michal Bobek (College of Europe)
12:15-1:30 p.m.                  Lunch
1:40-3:10 p.m.                    Session III
  • Paper: Cristina Parau (Oxford University), “Explaining the Drive towards Judicial Supremacy in Post-Communist Central and Eastern Europe: Transnational Legal Professional Elite Networks and Parliament Dormancy”
  • Paper: David Kosař (Masaryk University), “The Court-President-Centered Theory of Judicial Councils”
  • Discussion: moderated by Tom Ginsburg (University of Chicago School of Law)
3:10 p.m.                            Coffee Break in the Foyer
3:30-5:00 p.m.                    Session IV
  • Paper: Fabian Wittreck (Westfälische Wilhelms-Universität), “Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability in Germany”
  • Paper: Daniela Piana (University of Bologna), ”Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability in Italy”
  • Discussion: moderated by Robert Hazell (UCL)
7:00 p.m.                            Conference Dinner (by invitation)

Sunday, June 1, 2014
8:45-10:15 a.m.                   Session V
  • Paper: Andreas Føllesdal (University of Oslo), “Politics of Judicial Independence and Judicial Accountability at the ECtHR”
  • Paper: Christoph Krenn, (Max Planck Institute for Comparative Public Law and International Law), “Accountability and Independence in the CJEU developed from the perspective of the CJEU’s procedural law”
  • Discussion: moderated by Jan Komárek (LSE)
10:15 a.m.                           Coffee Break in the Foyer
10:30-12:00 p.m.                Session VI:
  • Paper: Zdeněk Kühn, (Supreme Administrative Court), “Judicial Reforms in the Central and Eastern Europe”
  • Paper: Michal Bobek, (College of Europe), “Independent Judiciary without Independent Judges: Lessons to be Avoided”
  • Discussion: moderated by David Kosař (MUNI)
Celý příspěvek