čtvrtek, srpna 28, 2014

Posner at his best

O Richardovi Posnerovi toho bylo na JP napsáno hodně (viz např. zde, zde či zde či zde). Přesto doporučuji si ve volné chvilce poslechnout záznam z úterního soudního jednání ve věci ústavností zákonů států Wisconsin a Indiana, které zakazují "same-sex marriage" (manželství osob téhož pohlaví). Výtah nejlepších "hlášek" včetně hlasového záznamu je dostupný například na Slate. Posnerovi brilantní otázky a jeho neústupnost (Posner klade otázku tak dlouho, dokud mu na ni právní zástupce neodpoví nebo nepřízná, že prostě neví) stojí za poslech, bez ohledu na to, co si o (ústavnosti) manželství osob téhož pohlaví myslíte (ostatně i zastánci same-sex marriage v USA si vědomují, že nedávné úspěchy LGBT komunity mají svůj rub i líc). Navíc otázka ústavnosti zákazu osvojení dítěte gay páry není zcela irelevantní ani v České republice... Celý příspěvek

úterý, srpna 26, 2014

Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část II.

V předchozím postu k novele občanského zákoníku naleznete úvod a část I. o změnách v prvních čtrnácti paragrafech občanského zákoníku. Na ně nyní naváže: část II. o jednání orgánu právnické osoby; část III. o dědickém právu; a IV. závěr. Z něho, věřím, vyplyne, že název tohoto postu (variace na jeden starší článek) se může snadno stát opodstatněným.

II. Fikce a realita právnické osoby

Novelou se má změnit § 151 ObčZ (a více navazujících ustanovení). Tím bychom se od pojetí orgán zastupuje právnickou osobu (stav dle nynějšího ObčZ) měli vrátit k pojetí orgán jedná jménem právnické osoby (stav dle ObčZ 1964 a ObchZ). Tuto koncepční změnu odůvodňuje paní profesorka Pelikánová v rozhovoru na webu Ministerstva spravedlnosti takto:
"zásadně vadná je konstrukce právnické osoby jako striktně chápané pouhé fikce. Konstrukce orgánů, které vlastně nejsou orgány, protože je vidím jenom jako jakési slepeniny jednotlivých členů těchto orgánů. Jde o odhlížení od sociální reality. Každý jednotlivec, a může to být i neprávník, si v běžném životě uvědomuje, že právnické osoby existují, že se nějakým způsobem chovají, a že ten způsob je odlišný od chování jednotlivců, které v nich jsou. Jde o anachronismus, který neobstojí ani v kontextu s naším právním řádem, protože ten vychází z reality právnických osob. Máme přece správní odpovědnost právnických osob, máme upravenu trestní odpovědnost právnických osob. Jak je možno v tomto kontextu považovat právnické osoby za nesvéprávné? Právo Evropské unie pojímá právnické osoby jako reálně existující entity. Dokonce jde dál a konstruuje i určité právní aspekty podniků, čili skupin právnických osob. Přiznává jim práva, povinnosti i odpovědnost."

Ale: Trestní odpovědnost právnické osoby je právě tak málo v rozporu s fikční teorií jako odpovědnost civilní. Navíc kategorie přičtení trestného činu právnické osobě dle § 8 TOPO vychází spíše z teorie fikční (věcně je to ale úplně jedno). Není důvod, proč i nadále nevycházet z Tilschových slov, že kategorie svéprávnosti a nesvéprávnosti se na právnickou osobu nehodí. A i kdyby snad právnickou osobu bylo lze označit jako nesvéprávnou, nemělo by to praktické důsledky, neboť ty se s nesvéprávností spojují jen dle ustanovení o člověku.
Ovšem pojetí pojetí orgán zastupuje: – nezpůsobuje praxi obtíže; ;– platilo za první republiky; – platilo a platí (nejen) v Německu a Rakousku (též dle rakouského UGB z r. 2005); – vyvěrá z hlavní myšlenky ObčZ, totiž důrazu na přirozené právo a na člověka; – a nebylo zásadně rozporováno korporátními specialisty, kteří se podíleli na přípravě ObčZ. Autoři novely jistě mohou tvrdit, že jiné pojetí by bylo teoreticky vhodnější či esteticky lepší (k poloměru zakřivení Země v Rakousku a Německu srov. tento rozhovor; ovšem paní prof. Pelikánová volá po přijetí neměckého BGB). Stěží ale lze strašit "zásadní vadností" (rozhovor) či dokonce rozporem s evropským právem (důvodová zpráva). Je proto překvapivé, co vše spadá do "akutní" novely, a myslím, že značně vybočuje z přiměřenosti úsudku prodávat v médiích § 151 jako přiklad "zásadní vady" ObčZ. Pokud by ObčZ obsahoval jen takovéto "vady", bylo by co slavit.
Pozn. 1: Vím o rozsáhlém teoretickém a historickém pozadí (např. Havel in Leges-ObčZ, § 20), k němuž se paní prof. Pelikánová odkazuje. Doporučuji Hurdík Beck-ObčZ-§20 i jeho články. A uznávám kvalitu důvodové zprávy k novelizaci § 151 ObčZ, ovšem vyjma tamějších tvrzení, že pojetí orgán zastupuje se příčí evropskému právu a že toto pojetí musí být opuštěno též proto, že praktici údajně neví, jak napsat záhlaví smlouvy a jaké označení zvolit pod podpisovým řádkem.

Pozn. 2: Jak uvedeno, ObčZ upřednostňuje teorii fikce, což odpovídá jeho přirozenoprávnímu pojetí a důrazu na člověka. Projevem této teorie (podstatné jsou především ony projevy, tj. konkrétní zákonná pravidla, ne teorie sama) jsou:

(a) explicitní pravidlo § 20, že právnické osoby nemohou vznikat jinak než dle zákona (srov. též Hurdík, PR 7/2014), čímž se definitivně překonává dřívější judikatura, která přiznala povahu právnické osoby tu okresnímu úřadu, tu Policii ČR (nemůže platit, že právnickou osobou je již to, o čem někdo usoudí, že v realitě naplňuje její organizační a jiné znaky);

(b) právě koncepce, že právnická osoba, jako pouhý právem vytvořený bod přičitatelnosti, nemůže jednat sama, ale jen tak, že ji zastoupí ten, kdo reálně existuje, tedy člověk.
Mezi pojetím "orgán jedná jménem" a "orgán zastupuje" může být ten praktický rozdíl, že zatímco dle ObčZ / ObchZ připadala v úvahu jen přiměřená či analogická aplikace ustanovení o zastoupení – a k té se nejvyšší soud stavěl odmítavě, NS 29 Cdo 3864/2008 –, dle ObčZ lze tato ustanovení snadno použít. (Za připomínku děkuji Tomáši Richterovi a Lukáši Maryškovi.) Těmito důsledky se ovšem důvodová zpráva k novele nezabývá.

III. Dědické právo

V částech o dědickém se jedná o více než jen o koncepční změny odůvodňované akutní praktickou potřebností; jde o změny nedostatečně propracované a v některých případech k horšímu. K bližšímu rozboru vyberu navrhované § 1720a a § 1720b. Tak se má do ObčZ vložit pětiodstavcový kolos v délce 1 normostrany, který detailně specfikuje, jak se vypořádají oprávněný dědic a dědic neoprávněný (zjistí-li se, že mu dědictví ve skutečnosti nenáleží, např. s ohledem na objevivší se závěť).
Díl 9
Ochrana dědického práva

§ 1720a

   (1) Zjistí-li se po skončení projednání pozůstalosti, že dědické právo náleží jinému, má právo, aby mu dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, vydal nabyté dědictví; není-li to zcela nebo zčásti dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada ve výši obvyklé ceny. Na vydání plodů a užitků dědictví má však právo jen tehdy, jestliže dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím soudu, nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu.
   (2) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může při vydání dědictví požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co vynaložil na úhradu zůstavitelových dluhů a jiných dluhů, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
   (3) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může kromě náhrady podle odstavce 2 dále požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co účelně vynaložil na majetek nabytý jako dědictví. Jestliže však nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu, nahradí se mu jen nutné náklady.

§ 1720b

   (1) Ten, komu bylo vydáno dědictví, je povinen splnit dosud neuspokojené dluhy zůstavitele a jiné dluhy, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, a to společně a nerozdílně s dědicem, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu.
   (2) Uhradil-li dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, po vydání dědictví dluh zůstavitele nebo jiný dluh, o němž zákon stanoví, že ho hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že je pasivem pozůstalosti, má právo požadovat náhradu po tom, komu vydal dědictví.
Opět, jde o změnu, kterou rozumně nelze přijímat bez expertního projednání. Má se totiž podstatně a koncepčně změnit dosavadní pojetí, které vychází z obecných pravidel (DZ k ObčZ, § 614) a toho, že oprávněný dědic je vlastníkem a neoprávněný dědic, kterému bylo dědictví vydáno, držitelem, a proto se vypořádají zejména dle ustanovení o věcných právech:
Oprávněný dědic (vlastník) může požadovat vydání své věci (reivindikovat) dle § 1040 an., dokud ji dědic neoprávněný nevydrží dle § 1089 an. Právo k plodům a užitkům se posoudí dle ustanovení o vztahu vlastníka a držitele: § 996 (u poctivého držitele) nebo dle § 1000 (u držitele nepoctivého). Nepravý dědic má právo na náhradu nákladů dle § 997 a § 998 (je-li poctivý) nebo dle § 1001 (je-li nepoctivý). Co nepravý dědic hradil za toho pravého vypořádá se ustanovení o bezdůvodném obohacen: § 2991, resp. § 3013.
Ovšem, výše uvedená ustanovení jsou navrhovanými § 1720a a 1720b, jakýmisi komplexními speciálními úpravami, zcela opomenuty. Tím se zakládá celá řada bezdůvodných odchylek, právních nejistot a ošklivostí:
(1) Pokud poctivý držitel věc zničí, není za to nikomu odpovědný; tím méně je odpovědný za zhoršení či zkázu; v tom ani onom případě nemusí poskytovat náhradu (§ 996). Proč má ale poctivý držitel, který věc zdědil, zhoršené postavení a musí vždy poskytnout náhradu do plné výše (§ 1720a odst. 1)?

(2) Je kritérium účelného vynaložení dle § 1720a odst. 3 totožné s kritérii dle § 997 a § 998? Co náklady potřebné? Náklady učiněné ze záliby či pro okrasu (§ 998) se nehradí vůbec, anebo jen do částky, v níž zvýšily obvyklou cenu věci? Uplatní se ius tollendi (§ 998 poslední věta)?

(3) Má rozumně platit, že nepravý dědic, byť jednal v dobré víře je solidárně zavázán k úhradě dluhů, patrně i později vznikajících, též poté, kdy dědictví vydal dědici pravému (§ 1720b)?

(4) Je nutné, aby ustanovení působila jako pěst na oko, aby dokola opakovala dlouhé výrazy "ten, komu bylo vydáno dědictví" a "dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu" a aby vznikl nesoulad k pojmu "neoprávněný dědic, jemuž bylo dědictví potvrzeno" dle § 1109 písm. d)?

(5) Může oprávněný dědic svá práva uplatňovat i jinak než dědickou žalobou?
Ustanovení o dědické žalobě, mají-li již v ObčZ být, lze zestručnit a provázat se zbytkem zákoníku (netvořit paralelní strukturu, ale jen odkázat na již existující místa ObčZ), např. po vzoru § 824 ABGB (zde je ovšem dědická žaloba dle § 823 ABGB potřebná i proto, že vlastnictví se dle ABGB nabývá teprve vydáním dědictví) nebo švýcarského § 598 an. ZGB (zde měl zákonodárce na výběr, neboť dle ZGB se dědictví nabývá smrtí zůstavitele).
Oprávněný dědic může požadovat, aby mu neoprávněný dědic, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, dědictví vydal jako celek. Další práva oprávněného dědice jako vlastníka a neoprávněného dědice jako držitele posoudí se dle obecných ustanovení. To platí i o právu neoprávněného dědice proti oprávněnému dědici, kterému dědictví vydává, na náhradu za to, co plnil na dluhy dědictví.
Jistě, zakotvení dědické žaloby (ne ovšem v urgentním režimu) může být vhodné (vindikace celého dědictví; otázka do diskuze; patrně jednotná místní příslušnost v režímu řízení o pozůstalosti). Není ani pravdou, že by institut dědické žaloby představoval socialistické reziduum; viz např. výše citovaná zahraniční ustanovení (to ale ani důvodová zpráva k ObčZ netvrdí a kritizuje jen příliš krátkou tříletou promlčecí lhůtu). Ovšem nejen ve vztahu k dědické žalobě bych požádal, aby se koncepční změny připravovaly obdobně pečlivě jako samotný ObčZ (jen v rekodifikační komisi byli zastoupeni 4 experti na dědické právo a během řady let je připomínkovali mnozí další).

Navíc v případě dědického práva zvolilo MSp podstatně nižší standard projednání a propracování. Je zjevné, že pasáže k dědickému právu vznikly jinak než zbytek novely (byly hlavním autorům, patrně ve finální podobě, dodány). Je zřejmá jistá spřízněnost s ZZŘS a důvodová zpráva zde má podstatně odlišnou podobu a značně zhoršenou kvalitu. Tak potřeba novelizovat § 1720a a § 1720b je lakonicky "odůvodněna" slovy je nedostatkem NOZ, že neobsahuje úpravu dědické žaloby a navazující odstavec přestručné bezdůvodové zprávy již jen redundantně shrnuje obsah vkládaných paragrafů, bez jakékoli dodatečné informace a bez jediného odkazu na právní zdroj, natož zahraniční. Prosím, podívejte se sami, abyste se přesvědčili o jak velké, do očí bijící zhoršení oproti zbytku novely se jedná.

IV. Závěrem

Někteří pojmenovávají připravovanou novelu ObčZ jako novelu destabilizační. Jakkoli nálepky často slouží jen stádnímu nemyšlení, zde toto označení může být výstižné. Aby bylo patrné, proč, rozdělím napřed změny, které novela přinese, do čtyř (nikoli disjunktních) skupin:
(1) Změny, které úsporným (minimálním) způsobem vyřeší problém podstatně zatěžující praxi (např. § 441 nebo § 154). Ty lze považovat za přínosné, neboť dobrá praxe je větší hodnota než nedoktnutelnost ObčZ a lhůta "až se to vyloží" může být příliš dlouhá. (Prosím ale, neviďme zásadní problém za vším, nepodceňujme dnešní robustnost justice a smiřme se s jistou nevyhnutelnou mírou neurčitosti.)

(2) Změny, které žádný aktuální problém neřeší, uspokojují některé teoretické ambice, resp. týkají se natolik vágních konceptů, že jejich přínos či ztrátu lze stěží odhadnout, natož v "urgentním" režimu.

(3) Změny, které byly či budou hlavním autorům předloženy a jimi převzaty bez oponentury (byť i jen té vnitřní) a bez ohledu na jejich ne/kvalitu.

(4) Změny, které vzniknou z jednání v poslanecké sněmovně (občanský zákoník je natolik obecně srozumitelné téma, že jich bude až až) a které nedokážeme vůbec předvídat.
Vedle změn ryze ad (1) návrh obsahuje mnoho změn ad (2) a ještě hůře ad (3). Navíc lze očekávat, že změn ad (2) až (4) ještě mnoho přibude. Proto MSp v této rané fázi možná nemělo novelu ObčZ otevírat vůbec. Pokud však, i po zvážení nákladů a rizik, považovalo za stále výhodné pomoci praxi [bod (1) výše], mělo dodržet, co tvrdilo odpočátku, a počínat si nanejvýš úsporně. Přihodit dalších 50 novelizačních bodů k jejich dvacítce, to bije do očí, ale ke dvěma stovkám, to se ztratí. Není-li spirála krocena v zárodku, snadno se roztočí.

některé mé posty na JP: účetnictví jednoduše díl 1, díl 2, díl 3 | vnucené bezdůvodné obohacení | § 1760 NOZ: platná smlouva při neoprávněné dispozici | § 2963 NOZ: újma způsobená lékem | náhrada za vyvlastnění | aprílové humory | novela advokátního tarifu | test aplikace práva | rešerše judikatury NS
Celý příspěvek

pondělí, srpna 25, 2014

Zajímavý rozsudek NS v oblasti práva veřejné podpory

Nestává se příliš často, kdy mají české soudy možnost řešit přímo problematiku unijního práva veřejné podpory. Jedním z případů, kdy se tak stalo je kauza NH Hospital proti Středočeskému kraji, v níž bylo nedávno vydáno usnesení Nejvyššího soudu, které poměrně zdařilým způsobem shrnulo povinnosti českých soudů při aplikaci práva veřejné podpory EU. Usnesení je dostupné zde. Níže je uvedeno stručné shrnutí.

25. června 2014 zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (č.j. 3 Cmo 289/2011-142 z 29.12.2011) a Městského soudu v Praze (č.j. 32 Cm 128/2010-131 z 13.6.2011) a vrátil věc k dalšímu řízení před Městským soudem. Základem případu jsou tvrzení NH Hospital a.s. (soukromého poskytovatele služeb v oblasti zdravotní péče provozujícího nemocnici v Hořovicích) spočívající v tom, že Středočeský kraj jakožto současně mj. jediný akcionář vícero nemocnic ve svém obvodu poskytuje "svým" nemocnicím zakázanou veřejnou podporu, která zkresluje hospodářskou soutěž v dané oblasti. Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze žalobu NH Hospital odmítly v podstatě s tím, že nemají pravomoc se danými tvrzeními zabývat a že by se NH Hospital měla obrátit na Komisi. Nejvyšší soud s tímto jejich postojem nesouhlasil. 

Shrnutí průběhu řízení

V roce 2010 podala NH Hospital žalobu u Městského soudu v Praze proti Středočeskému kraji, v níž požadovala, aby soud zakázal danému kraji poskytovat celkem 5 krajským nemocnicím podporu, kterou jim pravidelně ke krytí ztrát poskytuje (přibližně šlo o 930 mil. Kč za období od 1.1.2008 do července 2010). NH Hospital tvrdila, že taková podpora představuje zakázanou veřejnou podporu narušující soutěž mezi soukromými a veřejnými nemocnicemi. Městský soud nicméně v červnu 2011 řízení zastavil. V kostce uvedl, že příslušná veřejná podpora byla vyňata z notifikační povinnosti ve smyslu čl. 88(3) SES (nyní 108(3) SFEU) na základě rozhodnutí Komise č. 2005/842/ES z 28.11.2005, které se týká poskytování kompenzací za služby obecného hospodářského zájmu (tzv. SGEI). Následně argumentoval, že nemá proto pravomoc o dané žalobě rozhodnout, jelikož k tomu by potřeboval posoudit si slučitelnost dotčené podpory s vnitřním (společným) trhem, což může udělat jenom Komise, na niž NH Hospital odkázal. NH Hospital se odvolala k Vrchnímu soudu v Praze, který však rozhodnutí MS potvrdil, a to v podstatě se shodnou argumentací. Následovalo dovolání k NS, v němž bylo tvrzeno, že nižší soudy nesprávně předpokládaly (bez náležitého odůvodnění a dokazování), že je splněna výjimka z notifikační povinnosti pro SGEI. Vzhledem k tomu pak byl i chybný závěr soudů, že nemají pravomoc věc posuzovat. Je totiž třeba odlišovat "nezákonnost" podpory (tj. nedodržení notifikační a "čekací" povinnosti; standstill-obligation) od "neslučitelnosti" podpory (tj. její případné vyhodnocení ze strany Komise jakožto podpory, která není žádoucí z hlediska vnitřního trhu). Prve uvedenou zákonnost podpory si musí vyhodnotit i národní soudy a, zjistí-li, že se zakázaná podpora poskytuje, měly by její další poskytování zakázat.

Rozhodnutí NS

V červnu tohoto roku NS dovolání vyhověl a zmíněná rozhodnutí nižších soudů zrušil. NS v zásadě v relevantních ohledech souhlasil s NH Hospital. NS konkrétně s četnými odkazy na soft-law a judikaturu unijních soudů vysvětlil duální roli Komise a národních soudů při vymáhání práva veřejné podpory, jak je např. shrnuta v příslušném Sdělení Komise. Národní soudy jsou tak dle NS (a konzistentní judikatury unijních soudů, kterou v tomto ohledu NS následuje) povinny zabývat se otázkou "zákonnosti" podpory ve výše uvedeném smyslu a posoudit si samy, zda (i) se jedná o veřejnou podporu, (ii) zda byla dána notifikační povinnost (tj. např. zda se aplikovala či neaplikovala nějaká výjimka; např. v oblasti SGEI či obecná bloková výjimka nebo pravidlo de minimis atp.) a (iii) zda byla notifikační povinnost dodržena a bylo vyčkáno na povolující rozhodnutí Komise. Pokud nikoliv (podpora je zakázaná), pak by měly národní soudy ve smyslu cit. sdělení Komise proti podpoře zasáhnout. Nic z právě uvedeného nezahrnuje posuzování "slučitelnosti" podpory, což je opravdu jen doménou Komise. NS dále poznamenal, že s ohledem na prospektivní charakter žaloby (zákaz dalšího poskytování podpory) bude muset soud vyjít z nové úpravy vztahující se na příslušná opatření, tj. zejm. příslušnými předpisy v oblasti SGEI.
Celý příspěvek

sobota, srpna 23, 2014

Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část I.

Ve středu byla zveřejněna první část navrhované novely občanského zákoníku, s kvalitní a propracovanou důvodovou zprávou. (Má se jednat o návrh "pracovní", což je ovšem pochybné, neboť Ministerstvo spravedlnosti návrh již rozeslalo koaličním partnerům.) Uvedu zde k němu několik komentářů, též proto, abych upozornil, že MSp něco jiného říkalo a něco jiného připravilo a připravuje.

Totiž, MSp svůj nestandardní postup při tvorbě novely (trvající pouhé 2 měsíce v okruhu několika jednotlivců) odůvodňuje potřebou urychleně, v jakémsi nouzovém režimu, napravit ty nedostatky ObčZ, které akutně ohrožují právní praxi ("balíček první pomoci"). Avšak takové nedostatky novela napravuje jen v některých svých bodech; často slouží (půl roku po účinnosti ObčZ) k prosazení koncepcí, které jsou pro praxi bez přímého významu a jejichž výhodnost je sporná. Tomu odpovídá i skutečnost, že novela vznikala ne poté, kdy by MSp obeslalo právní praxi s žádostí o nejzávažnější připomínky, ale tak, že hlavní autoři novely procházeli ObčZ paragraf po paragrafu a přemýšleli, co chtějí změnit.

Některé novelizační body jsou jistě dobře (a někdy i důvodně) zařaditelné do urgentní novely. Zde se budu zabývat jen těmi body, které se akutních problémů netýkají (pak by ovšem bylo vhodné neměnit, natož v "urgentním" režimu, co netřeba, vyčkat aplikačních zkušeností a připravovat znění novelizovaného paragrafu např. i s těmi, kdo jej komentovali). Zmíním jich jen několik (nerad bych text prodlužoval nad únosnou míru), a to v okruzích: úvodní zásady (část I. níže); jednání statutárního orgánu (část II., uveřejním v pozdějším postu) a dědické právo (část III., uveřejním v pozdějším postu).

I. Prvních čtrnáct paragrafů

1. Dualita veřejného a soukromého práva

V § 1 odst. 1 se navrhuje vypustit větu: "Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného." Škrtem pera tak zmizí elegantní protiváha zveřejnoprávnění soukromého práva během komunismu a zároveň pobídka k tomu, vztah veřejného a soukromého práva zkoumat a komentovat. Kvalitu ustanovení vhodné měřit nejen jeho formální/logickou/technickou dokonalostí, ale především jeho sociálními dopady a dále též vlivem na rozvoj práva.

Jistě, nemůže platit, že soukromé právo je od práva veřejného zcela hermeticky odděleno. To však z této věty ani neplyne, ani se to při jejím výkladu netvrdí (např., ale nejen Leges-ObčZ-I, s. 41n.). Tak například porušení veřejnoprávní normy jistě může mít důsledky v soukromém právu; ne však bez dalšího, ale teprve tehdy, když si to soukromé právo "přebere po svém" a dojde k tomu, že je na místě, aby zasáhlo i ono. Soukromé právo je nezávislé-suverénní, ne však takové, že by pro něj právo veřejné vůbec neexistovalo.

Vím, že na tu škrtanou větu třeba budete mít opačný názor. Ale ať tak, či onak, předpokládám, že se shodneme na tomto: § 1 odst. 1 stěží praxi způsobuje podstatný problém a spíše jen vyvolává subtilní debatu o jednotnosti a dualitě právního řádu. A z toho plynou otázky: Je vhodné koncepční zásahy provádět urgentní novelou? Lze rozumně vysvětlit, že několi měsíců od účinnosti ObčZ měníme jeho úvodní ustanovení?

2. Dispozitivnost a kogentnost

V § 1 odst. 2 se v textu "Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob." mění část za středníkem na výraz "ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, která se dotýkají...". Tuto změnu lze chápat dvěma způsoby:
(a) autoři si připravují pole pro (poněkud nemoderní) výklad, že nově již nebudou stiženy neplatností jen některé (dostatečně závažné), ale všechny odchylky od kogentního pravidla (což ale nepředpokládám, i vzhledem k NS 31 Cdo 3986/2009 a navazujícím); anebo

(b) nemění se vlastně nic, protože pokud se odchylka od ustanovení zákona, který se "dotýká" dobrých mravů, sama dobrým mravům nepříčí, lze zpravidla říci, že tu není nic, natož smysl a účel zákona (§ 580), co by vyžadovalo neplatnost.
Technicky vzato, důvodová zpráva k novele i Lavický, Beck-ObčZ-I, s. 19 správně uvádí, že dle § 1 odst. 2 ObčZ jsou normy tvrdě kogentní, jen je-li odchylka zakázána výslovně (v podrobnostech Brož, V. Určování charekteru právních norem v návrhu Občanského kodexu. Jiné Právo 30. 5. 2010). Nepředpokládám, že by to prof. Eliáš nevěděl, a předpokládám, že jeho úmyslem bylo: postavit protiváhu proti dosavadní nadměrné kogentnosti. Jakkoli nenovelizovaný § 1 odst. 2 ObčZ může dráždit jako příliš liberální, je zřejmé, že praxe si vždy najde cestu, jak dovodit kogentnost toho, co kogentní být musí. Dosavadní § 1 odst. 2 ObčZ je zkrátka sázka na to, že z těch tlaků a protitlaků by mohl nakonec vzejít rozumný rozsah soudní ingerence do soukromoprávních ujednání.

A opět: Jedná se ne o opravu zjevné chyby zatěžující praxi, ale o koncepční zásah do úvodních ustanovení.

3. "Zjevné zneužití" a domněnka dobré víry

V § 8 se pak škrtá slovo zjevné ve spojení "zjevné zneužití práva". Dovolím si skeptický náhled, že kvalifikující adjektiva v textu zákona jsou zpravidla bez praktického významu:
Zvolíme-li namísto kratšího pojmu zneužití delší pojem husté zneužití bude posuzování, co je a není zneužití, stejně tak nejednoznačné jako posuzování, co je a není husté zneužití. Přitom lze předpokládat, že u velmi vágních konceptů ten ani onen pojem neovlivní náš cit pro spravedlnost: na levé hromadě a na pravé hromadě skončí tytéž případy. Jiný případ ovšem nastává, obsahuje-li zákon gradované pojmy (zneužití, husté zneužití, hodně husté zneužití) a s nimi spojuje gradované následky (výtka, zbičování, zastřelení).
Přitom není zřejmé, proč by slovu zjevně nebylo možné přiznat význam domněnky (který by byl rozumný jak dle důvodové zprávy k novele, tak dle Beck-ObčZ), byť její praktický dopad (viz výše) by byl omezený. Slovo zjevný vhodno vyložit, a ne jen škrtnout, též proto, že se vyskytuje na řadě dalších míst ObčZ. V každém případě nejde o nic tak problematického, aby při kalkulaci výnosů a nákladů hledisko náprava údajného problémečku mohlo převážit nad hlediskem novelizovat jen to, co třeba.

V § 7 se vyvratitelná domněnka poctivosti a dobré víry ("Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.") nahrazuje slovy: "V pochybnostech se dobrá víra předpokládá. Tím se má jednak:
(a) oslabit domněnka dobré víry – je však poněkud pošetilé domnívat se, že změnou slov "má se za" na slova "v pochybnostech se předpokládá", mimochodem znamenající totéž, něco změní (srov. to, co uvedeno o tři odstavce výše).

A má-li nová textace znamenat, že ten, kdo se dobré víry dovolává, musí prokázat skutečnosti, na kterých se má jeho dobrá víra zákládat, též kvůli vyvážnému použití § 1109 an., lze protiargumentovat: (1) kdo se dovolává dobré víry, musí prokázat, že jednal určitým způsobem; a (2) i samostatné spojení má se za by umožňovalo diferencovaný výklad, jak plyne z Spáčil Beck-ObčZ-I, § 994; (3) je úmyslem zákonodárce, aby nároky na dobrou víru byly v privilegovaných případech § 1109 a § 1110 nižší než v obecném případu § 1111; a (4) ať už bude v § 7 ten, anebo onen (nepříliš určitý) výraz, vždy jej bude nezbytné vykládat v souladu s judikaturou ÚS k čl. 11 Listiny.

(b) vyloučit domněnka poctivosti – která samozřejmě musí platit bez ohledu na to, zda je zakotvená v zákoně. Důvodové zprávě ("V § 6 přitom zákonodárce přiléhavě ukládá povinnost dodržovat [povinnost jednat poctivě]. Není zřejmé, proč by zároveň měl zakládat i domněnku, že byl tento standard dodržen, a tím paradoxně oslabovat možnost, aby se někdo porušení této povinnosti dovolal.") nutno odvětit: Ta domněnka přece musí platit právě proto, že nemůže postačit pouhé mé tvrzení o nepoctivosti Vašeho jednání k tomu, abyste musel/a prokázat, že jste jednal/a poctivě, jinak budete sankcionován/a. Ostatně, v deliktním právu musí protiprávnost prokázat, kdo se jí dovolává, a stejně tak tížilo důkazní břemeno toho, kdo uplatňoval § 3 odst. 1 ObčZ 1964.
4. Svépomoc: obecně a v případě zadržení rušitele

Konečně, novela podstatně mění § 14. V prvé řadě vypouští odstavec 1 ("Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě."), a to s odůvodněním, že jde o příliš širokou formulaci. Citovaný text stanoví obecné pravidlo; pro případ odvracení zásahu se jako lex specialis použije odstavec 2, který již požadavek na bezprostřednost obsahuje. Je však pravdou, že laik může § 14 odst. 1 pochopit jinak než právní vědec a může jen proto vykročit z mezí dovolené svépomoci. Proto, a možná i z jisté neznalosti, jsme (Csach, Petrov, Tégl, Melzer) navrhovali odstavec 1 vypustit. Nyní se však nacházíme v době účinnosti zákona, což také musí vstoupit do úvahy. Protože nedokážu odhadnou sociální rizika plynoucí z § 14 odst. 1 v poměru k rizikům z destabilizace ObčZ, nevím a nebudu zde proti změně § 14 odst. 1 ObčZ argumentovat.

Považuji však za jednoznačně nevhodnou navrhovanou změnu § 14 odst. 2 ObčZ. V něm se navrhuje nahradit tučně zvýrazněnou část:
"Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené [při zrušení § 14 odst. 1 nutno sem přesunout tamější požadavek "pokud by zásah státní moci přišel pozdě"]. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci."
novým textem:
"Každý může za účelem ochrany práva zadržet rušitele, je-li to nutné ke zjištění jeho totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů, pokud by zásah veřejné moci přišel pozdě a pokud by právo bylo jinak zmařeno. Může však užít jen úsilí a prostředky, které se osobě v jeho postavení jeví vzhledem k okolnostem jako přiměřené a musí se obrátit bez odkladu na příslušný orgán veřejné moci."
Dle důvodové zprávy má též tato změna zajistit zúžení svépomoci. To však, myslím, není pravda. V nynějším § 14 odst. 2 ObčZ první věta stanoví základní požadavky svépomoci (1. bezprostřednost hrozby, 2. přiměřenost svépomoci, 3. opožděnost zásahu státní moci) a druhá věta stanoví (pro případ, že svépomoc byla vykonána zajištěním) dodatečný požadavek: 4. obrátit se bez zbytečného odkladu na orgán veřejné moci. Text navhovaný v novele ovšem stanoví požadavky zcela totožné: 1. bezprostřednost hrozby, 2. přiměřenost svépomoci, 3. opožděnost zásahu cizí moci a 4. nutnost obrátit se bez zbytečného odkladu na orgán veřejné moci.

Naopak, možnost uplatnit svépomoc je více svázána dosavadním zněním § 14 odst. 2 ObčZ, neboť:
(a) Text dle novely jako by naznačoval, že rušitele mohu zadržet vždy, a je věcí jistého výkladu (který laik nemusí učinit), že v některém případě rušitele nelze zadržet vůbec (tj. že přiměřená míra zadržení je nulová); a

(b) Dosavadní formulace § 14 odst. 2 věty 2 ObčZ se vztahuje nejen na zajištění osoby, ale i věci. Ovšem text novely pro posledně uvedený případ již nestanoví povinnost včas se obrátit na orgán veřejné moci, ač se tato povinnost musí uplatnit i zde.
Považuji tedy za zřejmé, že koncepční změna § 14 odst. 2 nejenže nemůže být přijímána v "urgentním" režimu, ale navíc text ObčZ zhoršuje. Přemýšlím, zda důvodem pro ni nebylo přepsat § 14 tak, aby se v něm již nevyskytovalo neoblíbené slovo svépomoc (srov. na jedné straně tvrzení paní prof. Pelikánové, že správný pojem má být svémoc, neboť zasahující si nepomáhá, nýbrž uplatňuje vlastní moc, a na straně druhé Eliáš, K. Proč se svépomoci říká svépomoc? Právní rozhledy 10/2003, s. 494-498).
pokračování zde
Celý příspěvek

středa, srpna 20, 2014

Robert Zbíral: Jsou odborné články právníků ovlivněny jejich politickým přesvědčením?

Jednoduchá odpověď: ANO, JSOU. Bohužel musím zklamat ty, kteří čekali rozbor děl známého příznivce dělníků a bývalého spectabilis prof. A.G. či prof. K.E., třešňového otce současné noční můry všech obyvatel ČR (vyjímám školitele a členy KANCLu).1) Příspěvkem chci upozornit na čerstvý working paper Adam Chiltona a Erica Posnera An Empirical Study of Political Bias in Legal Scholarship (dostupné na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2478908), věnující se pouze situaci v USA. Kromě třířádkového shrnutí výsledků výzkumu text využiji především jako podvozek k uvedení do kvantitativních metod a nakonec se vrátíme i do české kotliny.

Výsledky autorů z University of Chicago Law School se dají shrnout do jedné věty: Články amerických profesorů práva podporujících demokraty (takřka všichni) jsou výrazně liberální, zatímco příznivci republikánů (stopy) píší konzervativně zaměřená dílka. Pro byť i jen příležitostné čtenáře law reviews nebo návštěvníky některé law school pravděpodobně málo překvapivé zjištění, ke stejnému závěru by se stačilo zeptat Siri (Google Now, Cortany, staré struktury a nacionalisté zavolat 1188).

Proč tedy plýtvat časem na čtení working paperu dlouhého 40 stran? Důvodem je metodologické pojetí textu. Chilton s Posnerem na výzkumnou otázku odpověděli pomocí kvantitativních metod, přístupu, který je české právní vědě do značné míry nepoužívaný. A ač se kvantitativními metodami zabývám již nějakou dobu, nenašel jsem článek, jenž by do problematiky uváděl lépe. Autoři věnují většinu prostoru vysvětlení svých postupů, nebojí se diskutovat nedostatky zvolených řešení a alternativní cesty. Vše zároveň drží na takové úrovni jednoduchosti, že by to měl pochopit i český právník, jehož hlavní motivací pro studium práva byla nenávist k matematice.2) Pozornost věnujte zvláště:

• Jasné definici výzkumného rámce: Autoři ve své podstatě pracují pouze se dvěma proměnnými, zkoumají dopad politického přesvědčení profesorů (nezávislá proměnná) na vyznění jejich článků (závislá). Ostatní proměnné jsou pouze kontrolující a i bez nich výsledky nejsou ohroženy.
• Jasné operacionalizaci proměnných: Autoři podrobně vysvětlují, jaký je vztah dat ke klíčovým konceptům, například ve vazbě politické přesvědčení (koncept) příznivec demokratůpřispívá demokratům na kampaňvýše příspěvku (data). Zmíněny jsou rovněž alternativní možnosti a jejich výhody/slabiny.
• Jasný výběr vzorku: Autoři podrobně popisují, proč jsou ve vzorku zrovna uvedená pozorování (profesoři) a jak byli vybráni, stejně tak obhajují své další volby. Ty jsou logicky subjektivní a lze k nim mít řadu námitek (viz jedna z nich níže), Chilton s Posnerem ale plně odkrývají karty.
• Problematika kódování dat: Autoři nezakrývají, že převod konceptu do datové podoby (například míra ideologie článku) může být subjektivní, problém především nastává, pokud data kóduje více lidí. Detailně uvádějí, jak otázku adresovali a jestli to ohrožuje výsledky.
• Metody zpracování dat: Autoři používají popisnou statistiku, lineární regresi (včetně testů robustnosti pro alternativy či proč logistická regrese je jen v příloze) nebo třeba t-test. Ve všech případech čtenáře výsledky provedou, nikoliv že mu jen suše sdělí výstupy. Samozřejmě předpokládají znalost alespoň základní terminologie, k tomu však stačí wikipedie. Spoiler: v celém textu není ani jedna rovnice!
• Diskuze: Velká část z ní je opět věnována možným námitkám proti datům a postupům, včetně možnosti velmi nepravděpodobných kauzálních vazeb ovlivňujících výsledky (s. 25-26). Diskutovány jsou důsledky dosažených zjištění v reálném světě.
Mimo uvedené si dovolím několik osobních poznámek:
• Výhody kvantitativního výzkumu: Postup autorů byl po mém soudu jedinou cestou ke zkoumání problému. Neexistuje možnost, jak kvalitativně zkoumat „americkou právní obec“ jako celek, aniž by se to zvrhlo na (nepodložená) zobecnění, dohady či anekdotické příhody. Samozřejmě studie analyzující vliv demokratického přesvědčení profesorů ústavka z Harvardu na jejich články by měla úplně jiné parametry. Rozdíl mezi zmíněnými variantami naznačuje další výhodu kvantitativního přístupu, totiž jisté odlidštění. Když budu chtít napsat článek tvrdící, že čeští profesoři práva jsou línější v psaní než třeba historici, schovat se za čísla a velkou skupinu bude jistější (a přesvědčivější) než probírat se po jménech. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že autoři nezveřejnili podkladový dataset ani jména zařazených profesorů, že by i zde zafungovala opatrnost?
• Limity kvantitativního výzkumu: Jak již bylo uvedeno, autoři na mnoha místech přiznávají, že vstupy (data) znemožňují učinění obecných závěrů. Jestliže do vzorku jsou zařazení pouze profesoři nejlepších 14 fakult z USA, nemohu tvrdit, že politicky závisle píší všichni američtí profesoři práva. Mimochodem mi hlava nebere, proč k tomuto kroku autoři přistoupili, jejich zdůvodnění je velmi nepřesvědčivé. Kdyby vybrali náhodných 50 fakult a z každé náhodně tři profesory (klidně s tenure), velikost vzorku by byla stejná, ale případy v něm by zasahovaly celou akademickou obec. Zavání to i jinde viditelným elitářstvím profesorů amerických top-ten law schools- píšou sami pro sebe, ne pro všechny (aneb raději získám podrobnější výsledky o nás, než bych se zajímal o „troubu“ z Villanova University).
• Limity kvantitativního výzkumu II: Jedna věc je mít hezký plán, druhá, když se díky maličkosti plán hroutí. Pro autory tímto místem zlomu byl nedostatek profesorů darujících peníze republikánům.3) Vyřešili ho tím, že do vzorku zařadili všechny profesory-republikány, které byli schopni vyhledat. Varianta asi jediná možná, vzbuzuje to ale ve mně někde uvnitř pocit, že porovnávat (painstakingly supernáhodný) vzorek z populace (demokrati) a celou populaci (republikáni) zavání manipulací.
• Vypovídací schopnost metod: Přes všechny regrese a t-testy i podle množství opakování v textu je nejpřesvědčivějším vyjádřením základního sdělení článku metoda obyčejného průměru, tj. jak liberální, potažmo konzervativní jsou v průměru texty skupiny demokratických/republikánských profesorů.

Dal by se podobný výzkum replikovat na příkladu ČR? Domnívám se, že velmi obtížně a určitě ne v mantinelech aplikovaných working paperem. Prvním problémem je určení politického přesvědčení učitelů práv. I když naše roztříštěná politická scéna nedovoluje binární škatulkování stranictví jako v USA, mohli bychom asi využít štěpící linii levičáci/pravičáci. Mám však tušení, že příliš sponzorů politických stran na fakultách nenajdeme. I kdyby snad byli, jediný myslitelný portál informace o darech fyzických osob stejně neposkytuje.4) Tudíž bychom museli přikročit k zástupným vyjádřením konceptu „politické přesvědčení“, třeba kandidaturu za stranu, spolupráci s nějakým politicky vymezitelným aktérem/subjektem atd. Jenže co dále? Pokud prof. Gerloch zastupoval v Joštově u zrušení důchodcovské výjimky daně z příjmů senátory ČSSD, dělá to z něj levičáka? Vždyť v kauze eurozatykače reprezentoval zákonodárce ODS? Místopředsedu Legislativní rady vlády dělal za vlád pravicových i té současné (snad duhové?). A v tomto by nebyl rozhodně sám. Zdá se, že u nás neplatí maxima, že akademik ve svém životě mimo fakultu bojuje pouze za věci, se kterými se může osobně politicky identifikovat.5)

Stejné překážky by na nás čekaly na druhé straně u ideologického hodnocení odborných článků. Přehlédnu, že u některých textů by bylo obtížné udělat jakoukoliv obsahovou analýzu. I dominantní část zbytku by však pravděpodobně spadla do kategorie neutrální, protože autoři se snaží vyargumentovat všechny aspekty záležitosti. Hlavním cílem je zachovat co nejvyšší neutralitu a když už kritizovat, tak na základě věcných nebo právních tvrzení, hlavně ne z ideologických pohnutek.

Čeští právní akademici se prostě většinově tváří jako moudří znalci práva, kteří se vznášejí nad (nízkou) politikou. Možná je příčinou fakt, že „ostré“ zapojení do politiky mělo povětšinou negativní dopad na vážnost v akademickém prostředí.6) Na druhou stranu pokud nepůjdeme do těchto extrémů, nelze dle mého tvrdit, že by z článku patrný umírněný politický názor autora automaticky podkopával jeho tvrzení. Vždyť pokud budu psát například o pozitivní diskriminaci, mohu tak činit zcela bezpříznakově? To už jsem se ale dostal někam, kde jsem skončit nechtěl… Proto raději ve stručnosti uvedu, že dopady výzkumu Chiltona s Posnerem rozebírané na s. 27-28 jsou aplikovatelné i na ČR, jen s opačným znaménkem. Zároveň se opět potvrzuje, že přebírání výzkumných rámců z jiných jurisdikcí (a z USA zvlášť) může být v právu složité.7)

*****

1) Pro méně chápavé: podobnost jmen je čistě náhodná. I kdyby někomu snad připadala reálná, uvedené politické afiliace jsou pouze poctou autora písničkáři T.K. (on dnes někdo nemá aspoň Bc.?!). Pro investigativní novináře: prof. A.G. nemá nic společného s DSSS a prof. K.E. s KSČM.
2) Aneb není to jako u dnes především v americké politologii oblíbených výzkumných záměrů. Když jsem před lety s jedním z nestorů kvantitativních metod rozebíral matematicky husté články jistého politologa XY, starý lišák prohlásil: „Postupům XY rozumí tři lidi na světě, bohužel XY k nim nepatří.“ Snad to nebylo příčinou toho, že kolega XY se ve 45 letech upil k smrti (finská predispozice?…). Pro (ještě mírnou) ukázku čínsky psaného článku z právního světa srv. třeba Does the Median Justice Control the Content of Supreme Court Opinions? (dostupné na http://www.utexas.edu/law/wp/wp-content/uploads/centers/clbe/vanberg_does_the_median_justice.pdf).
3) S ohledem na jednorozměrnost americké právní akademické obce a velké množství míst pro právní akademiky v administrativě musí mít republikánsky smýšlející profesoři při nástupu prezidenta republikána místo skoro jisté… Skoro jako korelace mezi profesorem (docentem) ústavního práva v ČR a pozicí soudce ústavního soudu, nutí se mi napsat :-)
4) Srv. http://www.politickefinance.cz (fyzické osoby jsou asi zařazeny pouze dle iniciálů).
5) Umíte si představit, že by John Yoo pracoval v administrativě Baracka Obamy či že by Laurence Tribe pomáhal Georgi Bushovi ve sporech po (ne)prohraných volbách v roce 2000?
6) Nabízí se příklad autora jistého volebního dělitele či (údajně) amnestie.
7) Srv. podobný pokus ke zde diskutovanému v CHMEL, Jan. Politika na Ústavním soudě? 2. část. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, roč. 21, č. 4, s. 475-484.

Robert Zbíral
Celý příspěvek

úterý, srpna 19, 2014

Martin Kopa: Pohádková právnická fakulta

Už jste někdy přemýšleli o tom, jak by vypadala Vaše vysněná právnická fakulta? Určitě se Vám honilo hlavou, kdo by tam učil a co by se tam učilo. Ale hrálo by roli, jak by se tam učilo? Jak by vypadala Vaše ideální právnická fakulta po stránce metod výuky? Řeknu Vám, jak by vypadala moje.
Celý příspěvek

Jan Broulík: Pleteme si v souvislosti s ekonomickou analýzou, díl 4: Ekonomická analýza práva není jen o prosazování ekonomických cílů do práva!

K odmítání ekonomické analýzy práva dochází často proto, že ekonomická analýza je obvykle vnímána jako přístup k právu, jehož náplní je (pouze) prosazování ekonomických cílů do práva. Lze se kupříkladu setkat s názorem, že ekonomický přístup k právu je nevhodný, protože absolutizuje ekonomické cíle a opomíjí cíle neekonomické. Automatické spojování ekonomické analýzy práva s ekonomickými cíli však není správné. Ekonomická analýza toho totiž nabízí mnohem více, a není tedy jen o prosazování ekonomických cílů do práva!
Celý příspěvek

pondělí, srpna 18, 2014

Ralls Corporaton vs. CFIUS

K zajímavému vývoji došlo v kauze týkající se amerického systému posuzování zahraničních investic z hlediska jejich národně-bezpečnostní rizikovosti. Jedná se o pole působnosti Výboru pro zahraniční investice (CFIUS) a výkonné moci jako celku. Soudní spor čínského investora s Výborem a prezidentem USA prověřil šíři jejich pravomocí v národně-bezpečnostní oblasti. 

Celý příspěvek

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky

Vhodné i pro absolventy, praxe výhodou. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, na dobu určitou jako zástup za rodičovskou dovolenou. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Celý příspěvek

čtvrtek, srpna 14, 2014

Znovu na právnickú fakultu? Prečo (nie)?

Ak by ste sa dnes mali opäť ocitnúť v školských laviciach, niekde ku koncu gymnázia, vybrali by ste si znovu štúdium na právnickej fakulte? A ak by o štúdiu práva premýšľala vaša 17-ročná dcéra, čo by ste jej poradili a kam by ste ju nasmerovali, aby si o práve (včas) vytvorila vlastnú predstavu? Čo vlastne znamená byť právnikom a podľa čoho sa majú maturanti rozhodnúť, či sa na takúto cestu chcú vydať?

Pred nadchádzajúcim školským rokom dávame s kolegami dohromady motivačné materiály pre stredoškolákov, ktorí hľadajú univerzitu, resp. odbor "šitý na mieru" svojim záujmom. Čo by sme mali týmto mladým a nevinným dušiam prezradiť o právnických fakultách a o práve vôbec? Odporučili by ste im Kupca Benátskeho, Bratov Karamazovovcov, Malá doznání okresního soudce, Dvanásť rozhnevaných mužov, či radšej niečo oddychového od Grishama? Má zmysel navnadiť stredoškolákov na prednášky Michaela Sandela či na atmosféru z filmu Paper Chase, alebo je lepšie ich čo najskôr uviesť do tajomstiev toho, ako sa na našich fakultách naozaj "študuje"? Čo poradiť študentom, ktorí sa možno rozhodujú, či ísť študovať právo do zahraničia (hlavne do Veľkej Británie), alebo ostať doma v ČR/SR?

Celý příspěvek

středa, srpna 13, 2014

Ministerstvo průmyslu a obchodu hledá referenta se zaměřením na obchod se službami

Ministerstvo průmyslu a obchodu, Odbor obchodní politiky a mezinárodních ekonomických organizací přijme zaměstnance na pozici „referent/referentka pro obchod se službami“:
Celý příspěvek

úterý, srpna 12, 2014

Pavlína Hubková: Imperativ generického feminina (nejen) v anglosaské právní akademii

Jelikož máme to období nakládané zeleniny, chtěla bych se s vámi podělit o jeden (ano, naprosto zásadní) poznatek z akademického světa.

Dlouho mi to vrtalo hlavou. V článcích americké provenience, v současných i v těch ze sedmdesátých či osmdesátých let, jsem zhusta narážela na to, že pokud se v obecné rovině mluví o soudci, jako zájmeno se vždy použije she. When a judge has to decide a hard case, she faces…  Each justice issuing her opinion…  Co to má být? – říkala jsem si a zuřivě listovala zpět, jestli jsem nepřeskočila stránku a článek mezitím nezačal mluvit o nějaké konkrétní soudkyni. Nebo že by v angličtině „justice“ bylo automaticky femininum, asi jako v případě lodě?
Celý příspěvek

pondělí, srpna 11, 2014

Vojtěch Bartoš: Sobotka, Juncker a česká mediální ignorance

Je půlka prázdnin, tedy okurková sezona v plném proudu, a tak i já přispívám se svou trochou do mlýna. Nebo spíš do láhve na kvašáky? Je to víc než dva měsíce, co se uskutečnily volby do Evropského parlamentu. Jedna ze zpráv, která téměř okamžitě zaplnila vysílací čas i stránky českých médií byla ta o extrémně nízké účasti voličů u nás a na Slovensku. Řada osob na obrazovkách poté dlouze rozebírala důvody takto ostudného nezájmu Čechů a Slováků o tyto volby. Nejčastěji označovaných důvodů bylo několik – tradiční nezájem a odpor Čechů k Unii a vůbec všemu evropskému (zajímavé však je, že Slováci oproti nám bývají považováni naopak za jeden z „nejproevropštějších“ národů), špatně vedené kampaně jednotlivých stran a kandidátů nebo třeba hezké počasí v době voleb. Často se objevoval argument, že na nízké volební účasti mají lví podíl právě média a obzvláště pak ta veřejnoprávní, jelikož dostatečně neinformují o evropských záležitostech a to nejen před volbami, ale i obecně. Na tuto kritiku často odpovídali redaktoři některých pořadů poněkud dotčeným až ofenzivním tónem a neurčitými odkazy na existenci zahraničních redaktorů např. v Bruselu.
Celý příspěvek

pondělí, července 28, 2014

Jan Exner: Právo EU versus anti-doping. Čtyři roky jako (ne)přiměřená sankce?

Mezinárodní boj proti dopingu čekají od 1. ledna 2015 výrazné změny. V platnost vstoupí nový Světový anti-dopingový kodex, který mimo jiné zvyšuje sankci za první dopingový prohřešek. Oproti dosavadním dvěma letům nebudou smět sportovci, kteří si k úspěchu pomohou konkrétními zakázanými látkami, závodit čtyři roky. Takové zvýšení vyvolává otázku přiměřenosti sankcí jako jednoho ze základních principů práva EU. Nejsou čtyři roky příliš přísný trestem? 
Celý příspěvek

Proč se věznice znovu plní

Nikdy nebylo sporu o tom, že po amnestii se věznice začnou znovu plnit. Tvrdila to Alena Marešová z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, současná ministryně spravedlnosti, ředitel vězeňské služby, i moje maličkost ve studii vydané několik měsíců před amnestií.

Nicméně v řadě novinových článků i výrocích odpovědných představitelů je nám opakovaně podsouvána jedna myšlenka: že věznice se naplní tím, že amnestovaní vězni se do nich po čase vrátí.  Její omílání svědčí o nepochopení fundamentálního mechanismu, díky kterému se věznice plní nebo vyprazdňují. 

Mechanismus je jednoduchý: věznice se plní, pokud "přítok" vězňů je vyšší než odtok. Recidiva amnestovaných je jedním z faktorů, který posiluje přítok, ale není jediný a není klíčový.

Věznice by se plnily i bez recidivy amnestovaných. To lze ukázat na - záměrně přehnaně zjednodušeném - příkladu. Představme si svět, ve kterém věznice opouštějí dokonale napravení pachatelé, kteří již nikdy trestný čin nespáchají. Každý rok je spáchán stejný počet trestných činů a 100 pachatelů je posláno do vězení. Délka trestu je 3 roky. Takto to jde každý rok pořád dokola, takže každý rok 100 vězňů též věznice opustí a celkový počet vězňů za mřížemi je 300.

Nyní přijde amnestie, která propustí třetinu vězňů (jako ta z ledna 2013). Pro přehlednost předpokládejme, že byl propuštěno stejné procento vězňů z každé nástupní kohorty, tj. třetina z těch, co právě nastoupili, i třetina z těch, co seděli poslední rok. Vězňů je nyní 200, a jak se jejich počet bude vyvíjet dál? Přítok se nemění - první i další rok po amnestii přiteče 100 nových vězňů. Odtok ale klesne na 67 po dobu tří let – to jsou vězni, kteří v době amnestie byli za mřížemi, ale neměli to štěstí, aby byli amnestováni. Po dobu tří let tak počet vězňů bude růst o 33 ročně. Až po třech letech všechny nástupní kohorty dotčené amnestií věznice opustí, počet vězňů se ustálí na původním rovnovážném stavu, tj. 300.[1]

Případná recidiva amnestovaných vězňů pouze urychlí přítok – v prvním roce či dvou po amnestii bude spácháno více trestných činů a přítok bude vyšší než 100. Věznice se budou plnit rychleji, před-amnestijního počtu vězňů se dosáhne dříve, a krátkodobě může počet vězňů „přestřelit“ nad 300. Ale opakuji, návrat amnestovaných zpět za mříže není hlavní příčinou toho, že se po amnestii věznice znovu naplní.

Ve studii z roku 2012 jsem provedl simulaci, jak rychle by počet vězňů dosáhl před-amnestijní úrovně, pokud by byla propuštěna třetina vězňů a pokud by se nezměnila trestní politika. Výsledek: za 2.5 roku. Před amnestií bylo vězňů ve výkonu trestu 20,429, amnestie jejich počet zredukovala na 13,986, a nyní jeden a půl roku po amnestii je to 15,506. Zkrátka věznice se opět plní, ale zjevně podstatně pomaleji. Proč? Klíč je v předpokladu „pokud by se nezměnila trestní politika“. Data však ukazují, že poslední roky před amnestií byly v řadě směrů anomální. Počet vězňů tak může konvergovat k nižší úrovni, než před amnestií! A hlavně – amnestie samotná měla řadu vedlejších překvapivých důsledků, které budou na řadu let dopředu zpomalovat naplnění věznic. O tom však zase příště.

PS: Tento blog je vedlejším produktem práce na projektu „Model predikující vývoj počtu vězňů“, financovaném Technologickou agenturou ČR. Výsledkem projektu má být model, který bude na základě statistických dat a parametrů trestní politiky predikovat očekávaný vývoj počtu vězňů v českých věznicích.


[1] Výše odtoku po amnestii závisí na tom, jací vězni jsou díky amnestii propuštěni. Například pkud by všech 100 amnestovaných vězňů bylo z nástupní kohorty, kterým zbýval poslední rok, klesl by v prvním roce odtok na nulu, a v dalších letech by stoupnul ihned zpátky na 100. 
Celý příspěvek

pátek, července 25, 2014

Volné místo asistenta soudce – Městský soud v Praze

Městský soud v Praze hledá vhodné kandidáty na pozici asistenta soudce pro třetí soudní oddělení, úsek správního soudnictví (pracoviště Hybernská).
Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, založený jmenováním, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. 
Platové ohodnocení se řídí zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. 
Požadavky:
- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo, 
- bezúhonnost,
 zájem o správní právo, 
- ochota k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu. 
Strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem zasílejte do 15. srpna 2014 na adresu: avrdlovcova@msoud.pha.justice.cz, pro případné další informace lze kontaktovat dosavadní asistentku Annu Vrdlovcovou na uvedeném e-mailu nebo na telefonním čísle 221939148.
Celý příspěvek

čtvrtek, července 24, 2014

Adam Oleš: After Action Report CLS Summer [‘14]

Ako (relatívne) pravidelný čitateľ či už tohto blogu, či jeho menšieho kolegu zo Slovenska som už dlhšie špekuloval nad napísaním svojej prvotiny a tým prerazením do sveta internetového česko-slovenského právneho blogovania. Avšak buď som operatívne nevedel nájsť tému, do ktorej by som sa chcel ponoriť, alebo téma už bola rozobraná, skôr než som začal. Taktiež nemožno opomenúť ultimátny „nemal som čas argument“, čo v preklade znamená, že som sa venoval iným veciam.

Tomu je ale koniec. Teda, nie úplne. Chytrí čitatelia už určite z použitých štylistických prvkov šípia nevyhnutnú pravdu, že čisto právna prvotina sa síce odkladá, no to nemení nič na veci, že mi tu hučí Dvořákov koncert pre violončelo a orchester v h-mol, sedím pevne odhodlaný za klávesnicou vediac, že nižšie rozpitvávanú skúsenosť a zážitok chcem opísať. Zároveň som si istý, že mi ju nik nevyfúkne a nerozoberie spôsobom, akým sa chystám.

Bol som na letnej škole. „So what?“ poviete si. Letných škôl je viac ako článkov a prác ohľadom Van Gend en Loos a rozhodne nebudem prvý a ani posledný, ktorému „preskočilo a dobrovoľne ide stráviť dva týždne dovolenky do právnického tábora“, ako neriešiteľnú problematiku nedostatočného voľného času stručne zhrnul brat. Ak sa pýtate, prečo vôbec píšem o letnej škole zvlášť článok, tak vedzte, že vás tu nehodlám nudiť prepísaním tém a otázok, ktoré sme prebrali. Jednak by to zabralo veľa času (a miesta) a jednak by som toľko rôznych tém týkajúcich sa štyroch základných slobôd garantovaných európskym právom skrátka nevedel tak dobre zhrnúť. Áno, presne tie boli témou 6. ročníka letnej školy organizovanej českou Common Law Society pôsobiacou na Karlovej Univerzite v Prahe (gramaticky správne je vraj Karolova Univerzita, no tak som ju vskutku ešte nepočul nikoho nazvať, hádam mi rešpektovanie úzu pred normou odpustíte).

Hlavným cieľom tohto článku je predstavenie, prečo a hlavne čím bola táto letná škola skvelá a jedinečná. Nie, nie som členom Common Law Society a tento traktát píšem nec vi, nec clam, nec precario, ba dokonca bez nároku na honorár. Jej unikátnosť spočíva v kombinácii (i.) prostredia, (ii.) obsahu, (iii.) kvality, (iv.) atmosféry a v neposlednom rade aj (v.) ceny. Pekne poporiadku.

Celá škola sa odohráva v malebnom prostredí Krkonôš, v Patejdlovej Boude, asi 45 minút rezkou chôdzou do kopca na sever od Špindlerového Mlyna (cca. 10 minút autom). Práve prostredie predstavuje nezanedbateľnú pridanú hodnotu.

Nie každý má rád hory, no tých, čo by neboli ochotní vymeniť smradľavý vzduch veľkomesta za vzduch ranného lesa po daždi sa asi veľa nenájde. Hodiny vonku na terase formou pripomínajú tak trochu „základoškolské“ školy v prírode - dať si pozor, aby vietor nerozniesol case law a články po lúke, neprepočuť otázku pri čvirikaní vtákov, natrieť zátylok erárnym opaľovacím krémom a plno ďalších „problémov“, ktoré v miestnosti riešiť nemusíte.

Označenie Patejdlovky ako Boudy je číro historicky motivované, keďže od búdy má naozaj ďaleko. Nedávno zrekonštruovaný priestor prevádzkovaný Univerzitou ponúka vskutku luxusné služby ako vírivku a saunu, ktoré padnú vhod po večernom volejbale či stolnom tenise. Najtvrdším orieškom stravovania bolo vysvetliť cezpoľným, že anglické slovo dumpling označuje v slovenčine, resp. v češtine aj viac ako 3-4 druhy rôznych príloh. Áno, dva týždne poctivej českej kuchyne plnej gulášov, kulájd, bramboračiek a ďalších (aj sladkých) dobrôt.

Vyučovanie prebieha v pracovné dni v troch cca. 90-minútových blokoch. Dva bloky doobeda, obed s pauzou a tretí blok končí tesne pred večerou. Veľmi generalizujúc by sa dalo povedať, že na každý deň bolo treba načítať cca. 100-120 strán anglického textu. Ťažko povedať, či je to veľa, no mnohokrát sa čítanie rozdelilo v rámci skupín a tiež musím uznať, že som nenaďabil na zlý či nudný článok. Tak či onak, nároky sú pomerne vysoké, no nie diktátorské – škola vám vie dať strašne veľa, no drasticky vás nenúti tento potenciál využiť na 100%. Na druhom konci stupnice vás ale nepustí pod 80%. :-)

Zbytočné by boli zbierky zaujímavých článkov, keby ich obsah bol prednášaný nudným spôsobom. Kvalitná každolekciová príprava pravidelných lektorov (Zuzka Vikarská a Honza Komárek) v spojitosti so širokou plejádou navštevujúcich zahraničných hostí (Catherine Barnard, Marko Ilešič, Daniel Sarmiento, Stefaan Van den Bogaert, Alberto Alemanno, Damjan Kukovec, Maja Brkan, Ciaran Burke) vytvorila možnosť ponoriť sa do nie vždy úplne jasných hlbín európskeho práva rôznorodým spôsobom a s často totálne rôznymi odtieňmi, avšak vždy s dobrým sprievodcom. Hodiny boli pútavé, mali spád a okrem otázok ich prerušovalo iba predobedové škvŕkanie žalúdka.

Za najväčšiu devízu tejto letnej školy ale považujem skvelú atmosféru, ktorú sa spoločne podarilo vytvoriť. Asi sa nevyhnem ďalšiemu klišé, no faktom je, že ju nie je tak úplne jednoduché opísať slovami. CLS Summer School totiž nie je obyčajnou letnou školou, kedy ste vo veľkomeste, prídete vyparádený na lekciu/e a po ich skončení sa rozpŕchnete po meste. Oveľa viac mi pripomína už vyššie spomínanú školu v prírode alebo možno presnejšie detský tábor pre dospelých, kam dobrovoľne prídu, a kde sa stretnú podobne zmýšľajúci inteligentní mladí ľudia s príbuznými záujmami (skupina ľudí, ktorá sa namiesto voľného času ide aj počas prázdnin ďalej vzdelávať má nevyhnutne pár vlastností a povahových čŕt spoločných :-P). Toho roku sa zišla naozaj národnostne pestrá skupina približne 25 účastníkov a účastníčok z cca. 15 krajín.

Trávite spolu prakticky všetok čas, deriete lavice, prevraciate stránky kníh (ale aj mäso na ražni), snažíte sa prísť, čo daným ustanovením chceli luxemburskí ujovia a tety v talároch sakra povedať, kričíte gól pri až nefutbalovej anihilácii Brazílie, naháňate sa za loptou pri volejbale, futbale, či okolo ping-pongového stola, potíte sa nielen v saune, ale aj pri MootCourte, kde sa snažíte presvedčiť bench, že propagáciu alkoholu nemožno zakázať, túlate po lesoch a chodníkoch Krkonôš, kúpete v naozaj netermálnom Bielom Labe, vediete siahodlhé dišputy, kedy sa (nielen) českých kolegov snažíte argumentačne a racionálne presvedčiť o svojej pravde, že k pareným buchtám plneným čučoriedkami (brought to you by Martinova Bouda) sa pohár mlieka priam ideálne hodí alebo len tak posaunovo plácate mokrou bačkorou po dlážke (však Vojta?), či sedíte na terase a za sprievodu nesmrteľných Pink Floyd čakáte na východ slnka.

Nadobudol som pocit, že pravidelné príjemné večerné posedenia spolu s kolegami a lektormi z celej Európy ma nielen o európskom práve naučili doposiaľ viac ako daný predmet počas môjho štúdia. Apropos lektori, o atmosfére a unikátnosti hovorí najlepšie skutočnosť, že do jedného tam boli vo svojom voľnom čase bez nároku na akúkoľvek odmenu [!]. A to sa bavíme o európskej elite (ECJ, Cambridge, Oxford, LSE, Leuven, Leiden, Maastricht, Harvard, etc.), viacerí z nich neboli na tejto škole prvýkrát a všetci boli neformálni, milí, ústretoví a veľmi radi odpovedali na akúkoľvek otázku, či poskytli užitočnú radu.

A čo za to? Za celý špás, čiže dvojtýždňovú plnú penzia v krásnej chate uprostred najznámejšieho českého národného parku, intenzívnu výučbu smotánkou európskeho práva dáte rovných 500,- EUR. Musíte síce pripočítať cestu a nejaké vreckové na nákupy v bufete, no tí, ktorí vyberali spomedzi viacero letných škôl po Európe vedia, že je to stále absolútne bezkonkurenčná cena.

Ak ste sa dostali až sem tak vedzte, že je len a len vo vašom záujme ďalší ročník nevynechať a zaškrtnúť si dva týždne uprostred júla 2015. Vrátite sa s prečistenou a zresetovanou, no zároveň vedomosťami zaťaženou hlavou. Ako iste uznáte sami, to je vskutku ťažko, možno tak raz za rok dosiahnuteľná kombinácia. :-)

Už teraz som zvedavý, koho na „Patejdlofke“ (našťastie bez Vaša) stretnem takto o rok.
Celý příspěvek

Jakub Drápal: Kontrolování dredařů

V posledním čísle Respektu (27-8/2014) dostali čeští celníci Despekt. Důvodem bylo to, že si vybírají ke kontrole ve vlacích „podle účesů a oblečení lidi alternativnějšího založení.“ Kontrolovat prý umí každý totalitní stát, ale svobodná společnost nutí celníky (a policii, o které budu pro zjednodušení psát), aby se chovali nezaujatě. Je to skutečně tak?

Běžný policista, jakož i celník a každý normální člověk, při svém jednání vychází ze svých zkušeností. Čistě intuitivně předpokládá, že to, co se stalo v minulosti častěji než v jiných případech, se může stát znovu, a to s určitou pravděpodobností za podobných podmínek. Jsou-li k dispozici statistiky, tyto předpoklady se stávají objektivní skutečností a nikoli jen subjektivním dojmem. Na základě těchto údajů pak osoba či stát. Příkladem může být kontrola na silnicích zaměřená na řízení pod vlivem. Drží-li se v Dánsku pátek jako den, kdy je běžné hodně pít, policie bude tuto skutečnost kontrolovat víc, než v jiných dnech – protože riziko jejího výskytu je větší. Nebudeme její jednání považovat za zaujaté a totalitní – policie jen plní svoji práci a to efektivně.

Co když ale rozlišuji ne mezi časem a místem kontroly, ale mezi osobami, které jsou kontrolováni? Je to správné, popřípadě je to po právu? Takřka každý den jezdím přes zastávku metra Kačerov, ze které se jezdí do Sapy, vietnamské tržnice. Často vidím policisty, kteří si vybírají z cestujících osoby vypadající jako cizinci a kontrolují jejich průkazy totožnosti a povolení k pobytu. Mě nikdy nezastavili, byť přes Kačerov jezdím celý život. Další příklad: Byla-li spáchána vražda, nejčastěji je vrahem osoba z okolí oběti, která ji znala. U velké většiny trestných činů je pachatelem muž, mladí lidé páchají trestnou činnost víc než starší. Má policie postupovat vůči všem nezaujatě a prověřovat muže i ženy, mladíky i starce stejně? Nebo – a k tomu by se stejně přiklonila praxe, byť neoprávněně a intuitivně – může policie profilovat pachatele a kontrolovat primárně některé skupiny obyvatel?

K takové kontrole jsou základem přesvědčivá data. Ukazují-li statistiky, že určitá skupina je náchylnější k přestupování zákona, stát je oprávněn tuto skupinu výrazněji kontrolovat. Co ale znamenají tato data? Má je vypracovat stát, nebo stačí osobní zkušenosti jednotlivého policisty? Druhá varianta je lehce problematická, zejména protože mezi policisty panují mnohdy rasistické názory. Důsledkem je např. nejspíš i to, že ve Velké Británii měl černoch 10.7x větší pravděpodobnost, že bude prohledáván než běloch. (http://goo.gl/uoEDa9) Jak ale bylo zmíněno zezačátku, toto nelze odpárat od práce policisty či jiného kontrolujícího orgánu. Revizor bude častěji kontrolovat např. mladé, turisty či bezdomovce, pokud má zkušenost s tím, že nemají jízdenku. Těžce se ale rozliší jednání na základě zkušenosti a na základě předsudku. Vhodným kontrolním mechanismem je shodná zkušenost většího počtu policistů poté, co si prošli dostupné statistiky a byli upozorněni na to, že se nemají nechat ovlivnit předsudky, a měli k přemýšlení nad problematikou dostatek času. Taková reflexe a závěr je dostatečným odůvodněním výraznějšího postupu vůči určité skupině. První varianta, tedy kontrola na základě statistik, je rozumná. Zároveň je ale v rozporu s doporučením Komise OSN za odstranění rasové diskriminace, která doporučuje potlačit rozlišování policií na základě vzhledu. Idealistická myšlenka je správná – častější stavění policisty může vytvořit náladu nesnášenlivosti vůči většinové společnosti, tím i zmenšení pravděpodobnosti sžití se s ní a člověku to vadí a snižuje to jeho cenu. Bohužel ale nelze vyslovit podobný absolutní závěr.

Je na místě odlišovat cílené kontroly cizinců spojené se zjišťováním legálního pobytu a ostatní policejní kontroly. Zatímco v případě zjišťování (ne)legálního pobytu cizinců je v ČR stále možné rozlišovat osoby podle vzhledu (ČR není natolik multikulturní), v případě jiných evropských států (např. Velké Británii či Francie) to není realistické a může to být nástrojem diskriminace. V ČR ale stát narazil na hranice svých možností nediskriminovat občany, kteří vypadají „cizinecky“ a stojí před výběrem, zda kontrolovat či nediskriminovat a nekontrolovat. Stát by totiž mohl jednat nediskriminačně jen tehdy, pokud by kontroloval všechny osoby bez jakéhokoli rozlišování na základě vzhledu. To ale není reálně proveditelné.

Oproti tomu policejní kontroly by měly svojí četností odpovídat poměru přestoupení jednotlivými skupinami, tedy by měly korelovat s realitou. Např. páchá-li 70 % násilné kriminality mládež, je správné, pokud 70 % kontrol dopadá na mládež. Jsou-li mezi policií rozšířené předsudky, které neodpovídají realitě, pak je na místě dohlížet na to, aby policie tyto skupiny nekontrovala více než jiné. Zároveň si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli. I toto má ale svoji výjimku a to tehdy, když by byly pachateli výrazně častěji, protože v takovou chvíli by se práce policie stávala výrazně neefektivní. Příkladem může být rozlišování mužů a žen při objasňování kriminality.

Případ, na který nejspíše Respekt upozorňoval, byl tento (http://goo.gl/tiUtgJ). Celníci ve vlacích přes Pardubice prohledávali zavazadla pasažérů a zaměřovali se na alternativně vypadající jedincě. Zaslouží si ale Celní správa Despekt? Každý kontrolní úřad v praxi má určitou oportunitu jednání a vybírá si oblasti, ve kterých bude aktivní. Vybrala-li si Celní správa, že se bude zaměřovat na omamné a návykové látky pocházející z Polska, což v jiném článku zmínila, je to legitimní výběr (byť se lze ptát, zda by nemělo být těžiště někde jinde). V takovém případě si vybírá místa, časy i skupiny, u kterých je pravděpodobnější, že se budou nezákonné činnosti dopouštět. A nyní přichází rozhodující okamžik. Má Celní správa důvod častěji kontrolovat alternativně oblečenou mládež? Pokud jim tento závěr potvrzují statistiky (nebo alespoň zkušenosti celníků způsobem popsaným výše), pak je postup celníků rozumný a správný, byť se může Celní správa rozhodnout, že v rámci zachování sociálního smíru bude postupovat vůči všem stejně, byť s menší efektivitou. Pokud ale zde taková analýza nebyla a jednání bylo založené na odmítání alternativního způsobu života a bezdůvodném spojení s držením omamných látek, tak Celní správa postupovala špatně. Skutečnost, že při zmíněné kontrole byl novinář svědkem takového nálezu, je možné, že pravdivý první případ. Despekt si tak spíš zaslouží Despekt za unáhlené odsouzení práce celníků.
Celý příspěvek

středa, července 16, 2014

Facebook a svoboda projevu

New York Court of Appeals (nenechte se zmást názvem - jde o nejvyšší soud soud státu New York, jehož označení je z historických důvodů jiné než tradiční "supreme court") shledal v úterý 1.7.2014 ve věci the People v. Marquan M. zákon okresu Albany o kybernetické šikaně (cyberbullying law) v rozporu se svobodou projevu chráněnou Prvním dodatkem Ústavy USA (rozhodnutí dostupné zde). Podle agentury Reuters jde o první rozsudek přezkoumávající ústavnost cyberbullying laws, které přijala více než desítka států USA.
Celý příspěvek

úterý, července 15, 2014

Tomáš Pavelka: Ne inkvizici řekl Soudní dvůr

Ano, Michale, i soutěžní právo může být intelektuální výzva.  Soutěžní případy se totiž na úrovni EU točí okolo mnohamiliardových pokut a postižené podniky a jejich advokáti se můžou přetrhnout, aby našli v rozhodnutích Komise sebemenší nedostatek v odůvodnění či početní chybičku. Soutěžní kauzy tedy mají potenciál přepisovat ústavní principy a fungování eurojustice – a přepisují je.
Celý příspěvek

čtvrtek, července 10, 2014

Nabídka místa asistenta / asistentky soudce NSS

Mgr. Jana Brothánková a JUDr. Tomáš Foltas, Ph.D., soudci Nejvyššího správního soudu, hledají vhodné kandidáty na pozici asistenta/asistentky.

Požadavky:
· magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
· bezúhonnost;
· nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
· schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
· znalost cizího jazyka / cizích jazyků vítána.

Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, založený jmenováním, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů.
Strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem zasílejte na adresu: jana.humplikova@nssoud.cz, a to do 31. července 2014 včetně. Celý příspěvek

úterý, července 08, 2014

Místo asistenta/asistentky soudce NSS

Jakub Camrda, předseda senátu Nejvyššího správního soudu, hledá kandidáta na místo ASISTENTA/ASISTENTKY SOUDCE.
Celý příspěvek

pondělí, července 07, 2014

Otevřená společnost, o.p.s. hledá projektovou manažerku / projektového managera

Otevřená společnost, o.p.s. hledá do svého týmu projektovou manažerku / projektového managera do programu Právo na informace (dříve Otevřete.cz).


Náplň práce:


  • Vedení programu zaměřeného na svobodný přístup k informacím
  • Koordinace poradny Otevřete.cz
  • Získávání finančních prostředků z veřejných zdrojů a od soukromých dárců
  • Sledování grantových výzev a zpracovávání projektových žádostí
  • Komunikace o programu prostřednictvím nových médií
  • Koordinace týmu expertů/ek a konzultantů/ek
  • Komunikace s dalšími partnery organizace
  • PR programu
  • Spolupráce s manažerkami a manažery dalších programů organizace a finanční manažerkou

Požadujeme:

  • VŠ vzdělání
  • Znalost problematiky svobodného přístupu k informacím
  • Obecná znalost oblastí dodržování lidských práv v ČR a boje proti korupci v ČR a v zahraničí
  • Zkušenosti s projektovým řízením (minimálně 3 roky)
  • Zkušenosti s psaním projektů a jejich reportováním
  • Zkušenosti s komunikací prostřednictvím nových médií (sociální sítě)
  • Zkušenosti s koordinací lidí
  • Zkušenosti s poradenskou činností
  • Výbornou znalost angličtiny (slovem i písmem) >
  • Komunikační a prezentační dovednosti, schopnost jednat s různými cílovými skupinami
  • Tvůrčí přístup
  • Reference

Nabízíme:

  • Práce v tvůrčím, kreativním a otevřeném prostředí
  • Možnost osobního rozvoje a získání nových kontaktů
  • Pracovní poměr na celý úvazek
  • Práci v přátelském kolektivu
  • Flexibilní pracovní dobu

Nástup: srpen 2014

V případě splnění požadovaných nároků zašlete motivační dopis spolu životopisem na emailovou adresu: lucie.slaukova@osops.cz do 20. července 2014.

Kontaktní informace:





Uruguayská 5, 120 00 Praha 2
telefon: +420 732 40 33 86
e-mail: lucie.slaukova@osops.cz
www.otevrenaspolecnost.cz
Celý příspěvek

čtvrtek, července 03, 2014

Novela advokátního tarifu: o kolik, proč ano a ne, jak obejít

Od 1. července je účinná novela č. 120/2014 Sb. advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., určující pro výpočet náhrad dle nálezu Pl. ÚS 25/12, kterým se zrušila vyhláška č. 484/2000 Sb., a rozsudku 31 Cdo 3043/2010, v němž velký senát NS dovodil: kvůli absenci jiné úpravy nutno pro výpočet náhrad použít právě AT). Tato novela advokátního tarifu značně snižuje náhrady za advokátní zastoupení u formulářových žalob, tj. u návrhů podávaných "na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech" (§ 14b odst. 1 písm. a/ AT). Níže uvedu několik poznámek k otázkám, o kolik se náhrady sníží (bod 1), nakolik to považuji za důvodné (body 2 až 5) a proč mám za to, že textace novely je problematická a dává návod, jak novelu obejít (body 6 až 8).

1. O kolik. Vyjděme z následujícího případu: Č jel v Praze na černo; byl přistižen; pokutu ve výši 1.500 Kč nezaplatil; nepodal odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu; nesplnil dluh ani v 30-denní lhůtě (§ 11 vyhl. č. 330/2001 Sb.) a exekutor vše vymohl.

Před novelou Č platil náhradu nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 5.200,- Kč. Z toho 3.900,- Kč je náhrada za úspěch (advokáta) protistrany v nalézacím řízení (3 úkony dle § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ AT, tj. převzetí, předžalobní výzva a návrh na EPR, z toho každý po 1.000,- Kč, § 7 bod 2 AT, navýšené o 3 x 300,- Kč režijního paušálu, § 13 odst. 3 AT) a 1.300,- Kč je náhrada za to, že advokát protistrany podal exekuční návrh (předpokládejme, že v souvislosti s exekucí neuplatňoval úkon "převzetí a příprava zastoupení").

Po novele Č zaplatí náhradu nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 1.100,- Kč. Z toho 900,- Kč činí náhrada za úspěch advokáta protistrany v nalézacím řízení (3 úkony po 200,- Kč, § 14b odst. 1 bod 1 AT, navýšené o 3 x 100,- Kč režijního paušálu, § 14b odst. 5 písm. a/ AT) a 200,- Kč za to, že advokát protistrany podal exekuční návrh (100,- Kč dle § 14b odst. 2 AT a 100,- Kč RP dle § 14b odst. 5 písm. a/ AT, přičemž opět nepředpokládáme úkon "převzetí a příprava zastoupení").

Vedle náhrad za advokátní zastoupení bude též relevantní soudní poplatek, resp. náhrada za jeho zaplacení.

2. Méně podstatná hlediska: ta sociální. MSp jako argument uvedlo (v návaznosti na odst. 96 nálezu Pl. ÚS 25/12), že v důsledku dosavadní výše náhrad dochází "k dalšímu zadlužování zejména sociálně slabých osob". Tato argumentace ale snadno vede do bažin diskuze: co chudák dlužník a co ještě větší chudák věřitel (srov. dopis předsedy ČAK Robertu Pelikánovi). A není ani příliš přiléhavá: sociálně slabý neplatí nižší než tržní cenu za potraviny ani bydlení -- proč by měl platit nižší než férovou cenu za exekuci, kterou vyvolal svou liknavostí? Lze se také tázat: nebýt sociálně slabých, ty sociálně silné by bylo možné oškubat?
Předpokládám, že sociální otázku lze lépe řešit ne cenovou deformací, ale změnou insolvenčních pravidel. Vhodno zahájit diskuzi, zda dlužník, který v konkurzu přišel o veškerý majetek, má nadále nést své zbývající dluhy, anebo má být těchto dluhů zproštěn, tj. začít "od nuly" (např. za předpokladu, že žádný majetek neskryl ani jinak nepodváděl a že zproštění nepodléhají dluhy z úmyslného protiprávního činu). Srov. discharge dle konkurzní chapter 7 amerického insolvenčního zákona. Značně se obávám toho, kolik občanů má nesplatitelné dluhy (nedosáhne na oddlužení), je vyřazeno z ekonomického života, prožilo civilní "malou smrt" bez naděje na obživnutí, je nadosmrti vytlačeno do šedé ekonomiky.
3. První podstatné hledisko: férová výše náhrady. Je něco jiného, pokud mi nabídnete svůj (vynikající, inovativní, efektivně vyrobený) produkt za určitou cenu a já se dobrovolně rozhodnu Vaši nabídku akceptovat a cenu, byť sebevyšší, zaplatit. A něco jiného, pokud stát právním předpisem vnutí dlužníku, kolik má hradit advokátovi vítězné protistrany. Tuto částku a její výši určuje ne trh, ale státní regulace a je pochopitelné, pokud stát regulovanou cenu nastaví tak, aby simulovala férovou úplatu a nevedla k redistribuci bohatství dlužníků do kapes advokátů či exekutorů. (Doporučuji esej Paula Grahama "Mind the Gap" mimo jiné o bohatství i o tom, že někteří bohatnou jeho vytvářením a jiní tak, že si přisvojují bohatství jiných.)

Předpokládejme, že sekretářka bere 20 tis. Kč hrubého, tj. superhrubá mzda činí 26.800,- Kč; to je za hodinu práce (při 19 pracovních dnech měsíčně, po odečtení dovolené) 176,- Kč. Lze předpokládat, že sekretářka zvládne triádu "předžalobní výzva, EPR, návrh na exekuci" za tuto hodinu, i s podstatnou rezervou. Náhrady činí 1.100,- Kč (viz výše). I pokud by další náklady (kancelář, počítač, supervize) činily ještě jednou tolik, lze dosáhnout více než 50% ziskovou marži (ovšem za nereálného předpokladu 100% vymahatelnosti, viz dále).
Jistě, návrhy bude většinou generovat počítač. Sekretářka bude jen dávat razítka a chodit na poštu. Ale i IT systém správy pohledávek něco stojí, a i proto vycházím z názoru: sekretářka je jakási horní mez nákladů -- pokud někdo zvládne spravovat pohledávky efektivněji, ať z toho má zisk.
4. Druhé podstatné hledisko: vymahatelnost pohledávek V předchozím bodě se nerealisticky předpokládá 100 % vymahatelnost pohledávek. Pokud ale skutečné náklady činí 300,- Kč, soudní poplatek 400,- Kč (snížená sazba u návrhu na EPR dle položky 2 odst. 1 písm. a/ sazebníku v zákonu o soudních poplatcích) a výnos je 1.100,- Kč (viz bod 1 výše), pak se věřiteli vymáhání vyplatí, jen lze-li s úspěchem exekuovat 63 % pohledávek. Obávám se, že takto vysoká kvalita porftfolia pohledávek bude zcela výjimečná. K tomu několik poznámek:
(a) stát může riziko, že se věřiteli nevyplatí pohledávky vymáhat, omezit tím, že u formulářových návrhů sníží soudní poplatek;
(b) vedle toho, že by se mělo věřiteli vyplatit vymáhat pohledávky a platit SOP, nesmí být ztrátové ani exekuční řízení (bez ohledu na § 89 EŘ a judikaturu ÚS k němu je zřejmé, že opakované vymáhání může fungovat jen pokud se formulářový věřitel domluví s exekutorem tak, aby ani jeden neutrpěl ztrátu). Ovšem exekutorovi náleží podstatně velkorysejší odměna i náhrada (3.000,- Kč + 3.500,- Kč režijního paušálu, srov. § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.) a lze předpokládat uzavírání dohod, dle kterých (ziskový) exekutor bude (ztrátového) správce pohledávek dotovat určitým procentem z uvedené částky 6.500,- Kč;
(c) pro věřitele je racionální vymáhat pohledávky, i pokud mu z vymáhání samotného vzniká přiměřená ztráta, jestliže tímto vymáháním odradí dostatečný počet klientů, aby se z nich nestali neplatiči / černí pasažéři; a
(d) patrně lze připustit, aby výše sankce zohledňovala i to, že se musí vyplatit provozovat systém vymáhání pohledávek; to však jen v rozumných mezích (odst. 103 nálezu Pl. ÚS 25/12). Pokud např lze plnění vymoci jen po 1 z 10 dlužníkům, stěží lze požadovat po dlužníku, od něhož plnění vymoci lze, aby ve výsledku platil ještě za 9 dalších, s nimiž nemá nic společného.
5. Zvýhodnění advokátů (které věřitele vede k navyšování nákladů) Nesouhlasím se současným pravidlem, že vítězná strana sporu obdrží náhradu, jen je-li zastoupena advokátem. Toto pravidlo motivuje věřitele postupovat pohledávky na advokáty, najímat si je, resp. aspoň se s nimi domluvit na formálním "bouchnutí razítkem". Pokud předžalobní výzvu, návrh na EPR a exekuční návrh odešle sekretářka dopravních podniků, ty nedostanou nic, zatímco učiní-li tyto úkony sekretářka najatého advokáta, soud přizná plnou náhradu?
Dále: Proč má dostat nulovou náhradu obchodní společnost, která se rozhodla, že namísto advokáta využije svého firemního právníka? A proč nemá stát právo na žádnou náhradu zvítězí-li ve sporu, kde jej hájí úředník -- proč bychom se na jeho plat měli skládat my všichni a neměla jej platit neúspěšná protistrana?
6. První (podstatná) vada novely AT: "bylo zahájeno návrhem na ustáleném vzoru" Snížení náhrad dle § 14b AT se vztahuje jen na návrhy podávané "na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech". Správně by se mělo uplatňovat hledisko, zda jde o natolik typovou věc, že na formuláři podán být mohl. Protože ale dle novely je určující, zda návrh na formuláři skutečně podán byl, nabízí se jednoduchá možnost obejití. Stačí mít "kreativní" sekretářku, která namísto vyplňování formulářů napíše každý návrh novými slovy (aneb jak vyjádřit totéž stokrát jinak). Jen o trochu vyšší náklad na její "užitečnou stylistickou práci" (třeba o 200,- Kč) a oproti tomu zvýšení náhrady z 1.100,- Kč na 5.200,- Kč (viz bod 1 výše). Je zřejmé, nakolik je takováto literární dílna společensky neefektivní a nakolik může zatížit soudní soustavu. Avšak podnikatel usiluje ne o sociální prospěch, ale o vlastní zisk; obojí rozumně usouladnit je též úlohou dobré legislativy.
Mohlo by se zdát, že obcházení § 14b AT by mohla omezit následující skutečnost: má-li žalobce namísto formulářového návrhu na vydání EPR podávat neformulářové "kreativní" žaloby, navýší se soudní poplatek z 400,- Kč (snížená sazba dle položky 2 odst. 1 písm. a/ sazebníku v zákonu o soudních poplatcích) na 1.000,- Kč (obecná sazba dle položky 1 odst. 1 písm. a/ sazebníku); v případech, kdy je pohledávka nevymahatelná, doplatí na toto navýšení věřitel. Avšak lze jednoduše odhadnout, že pokud se žalobci vyplatí podávat návrhy formulářově, tím spíše se mu (i přes navýšení SOP) vyplatí podat žalobu neformulářově:

Náhrada za 3 úkony v nalézacím řízení činí 900,- Kč, předpokládejme náklady 300,- Kč, tj. čistý výnos 600,- Kč a poměřme jej se SOP 400,- Kč: podávat formulářové návrhy se vyplatí, bude-li vymoženo nejméně 2/3 pohledávek. Při této 2/3 vymahatelnosti ovšem žalobce na průměrném neformulářovém návrhu vydělá 2/3 x 3.900,- Kč = 2.600,- Kč. Stěží si lze představit, že by náklady na kreativní sekretářku a jeden případ dosáhly této výše.
7. Druhá (méně podstatná) vada novely AT: "uplatněném opakovaně týmž žalobcem" Myslím, že správně by nemělo jít o to, zda pohledávky uplatňuje týž žalobce, ale zda vznikly stejnému věřiteli. Tím by se předešlo možnosti, že věřitel převede své formulářové pohledávky na mnoho různých postupníků (kteří je uplatní sami jako žalobci) a tím vyloučí aplikaci novely AT. Přiznávám však, že pravidlo obsažené v novely (týž žalobce) je administrativně jednodušší a patrně nelze očekávat, že by bylo příliš obcházeno.

8. Třetí vada novely AT: Ustanovení § 14b odst. 2 zní: "Ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů." Není zřejmé, zda se toto pravidlo použije jen ve vztahu k formulářovým žalobám (tj. těm vymezeným v § 14b odst. 1), anebo všeobecně. [Za poznámku děkuji Filipu Rejlkovi.] Lze předpokládat první variantu, avšak i tak by odstavec měl správně znít: "Ve věcech výkonu rozhodnutí vydaného v občanském soudním řízení dle odstavce 1...". Srov. skutečnost, že v § 14b odstavce 3, 4 i 5 ve svém textu na odstavec 1 odkazují.

Připouštím, že neznám komerční praxi masové správy pohledávek, nezjišťoval jsem přesné údaje a odhadoval od boku. Proto, prosím, výše uvedené vnímejte jen jako "framework" pro diskuzi, za kterou děkuji.

[některé mé posty na JP | účetnictví jednoduše: díl 1, díl 2, díl 3 | vnucené bezdůvodné obohacení | § 1760 NOZ: platná smlouva při neoprávněné dispozici | § 2963 NOZ: újma způsobená lékem | aprílové humory ]
Celý příspěvek

úterý, července 01, 2014

Barbara Havelková: Je Amerika vhodným vzorem pro lidskoprávní soudní rozhodování?

Myslím, že není, a v následujícím příspěvku se zamýšlím nad tím, proč ne.

Úvodem bych asi měla vysvětlit, že můj pocit že jsou americké rozsudky často v ČR používány jako vzor pro lidskoprávní argumentaci vychází zejména z debat v akademickém prostředí, a – v důsledku mé specializace – se často týkají zejména antidiskriminačního práva. I já sama jsem ve svých publikacích často citovala nejen americké rozsudky, ale též americkou odbornou literaturu, která tyto rozsudky vykládá a komentuje, a vytváří na jejich základě různé normativní teorie. Jak se ale zlepšuje má znalost jiných právních řádů (s ohledem na mé současné působiště v Británii se jedná zejména o jiné právní řády common law, zejména Kanadu a Jižní Afriku), uvědomuji si, že Spojené státy nejsou - z různých důvodů – ideální zdroj inspirace. O tyto své úvahy se chci podělit.

V následujícím textu se zaprvé zamyslím nad tím, proč je judikatura federálních soudů Spojených států, a zejména Nejvyššího soudu, v ČR tak populární. Zadruhé načrtnu, proč si myslím, že Spojené státy nejsou v lidskoprávní oblasti příkladem vhodným následování. A konečně navrhnu, kam jinam obrátit svůj zrak.
Celý příspěvek