14 září 2011

Bek tu skůl, Erbenův prospěch a oxfordské svatební podivínství

První nápor největšího podzimního nákupního svátku, mezi znalci a marketingovými experty mazlivě přezdíván „bek tu skůl“, již pominul. Poslední šancí řetězců na zbavení se neprodaných zbytků z těchto hodů je patrně začít je prodávat ve slevě pro univerzitní studenty, kteří budou začínat zakrátko (akce „bek tu skůl II – juni strajks bek“). Ostatně proč by nešlo stejné pastelky, které byly dost dobré pro vybarvování domečků, obláčků a sluníček, případně na obtahování „Ema mele maso“, použít taky na podtrhávání třeba takového trestního procesu.
Celý příspěvek

11 září 2011

Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán

Týden se s týdnem sešel a na řadě jsou slíbená kontroverzní témata české justice. O výroční zprávě BIS zde hovořit nebudeme; znalecké posudky budou samy o sobě zajímavým námětem. Ptáte se, co je kontroverzního na znaleckých posudcích? Někdy hodně.

Není žádným tajemstvím, že se u nás vyvinula kultura nadužívání znaleckých posudků a jejich nekritického přijímání, ač jde jen o jeden z možných důkazních pramenů a stejně jako ostatní důkazní prameny mají podléhat náležitému přezkoumání ze strany soudu. Na tento neblahý stav je již delší dobu poukazováno z různých stran včetně Ústavního soudu a veřejného ochránce práv. To samé se lze dočíst i v právnických blozích (Lesk a bída soudních znalců duší a Justice v rukou znalců).
Nepodléhejme paušalizaci – v mnoha případech, nepochybně v naprosté většině, je se znaleckými posudky pracováno zcela správně a nutnost jejich opatření plyne ze zákona (zjištění ne-/příčetnosti obviněného, § 116 tr. ř.) nebo z okolností případu (posouzení jiné odborné otázky neprávní povahy). Nejsou však zdaleka výjimečné případy, kdy orgány činné v trestním řízení znalecké posudky vůbec nepřezkoumávají a nevšímají si ani jejich nápadných vad, případně zadávají znalecké posudky k posouzení otázek, jež mohl nebo měl posoudit sám orgán, a alibisticky tak přesouvají odpovědnost za případ na soudního znalce.
Někdy vadné nakládání se znaleckými posudky nabývá až absurdních rysů. Zde uveďme několik příkladů:

I.
Na počátku devadesátých let se privatizoval státní podnik. Přesně 50% připadlo českému managementu a přesně 50% zahraničnímu subjektu. Později došlo ke sporům mezi oběma vlastníky, jež vyvrcholily ochromením společnosti, převody akcií na neprůhledné subjekty a vzájemným obviňováním z tunelování.
V jednom z následných řízení se řešila otázka ocenění převedených 50% akcií společnosti, což mělo vliv na potenciální trestný čin. Ocenění provádělo hned několik znalců, ale kvůli specifickému postavení společnosti se výsledky dosti lišily. Znalec, jemuž bych přisvědčil nejvíce, vypočítal jistým způsobem hodnotu celé společnosti, vydělil ji dvěma a odečetl určitá procenta s poukazem na nefunkční vlastnickou strukturu.
Soud objednal revizní posudek u znaleckého ústavu, který všechny předchozí znalce zkritizoval, zejména mého favorita, pro nekompetentnost. Ředitel znaleckého ústavu doslovně uvedl, že nerovnost poloviny hodnoty celku a hodnoty poloviny celku by byla „v rozporu s aristotelovskou logikou“ (a co třeba prémie za majoritu!?) a vlastní ocenění provedl s ďábelskou logikou tak, že si nejprve definoval tržní cenu jako cenu, která vznikne na trhu. A protože se 50% akcií prodalo v devadesátých letech za XX milionů Kč, pak je tržní hodnota XX milionů Kč.
Se stejnou logikou mohl znalec za tržní cenu označit tu pozdější cenu, protože za ni se to také prodalo, nemluvě o tom, že z okolností privatizace bylo jasné, že původní prodejní cena s tržní hodnotou souvisela jen velmi volně. Zjevná nesmyslnost posudku však nebránila jeho akceptaci.
II.
Na ulici zkolaboval člověk. Když přijela sanitka, lékař podle jistého spolehlivého příznaku poznal, že dotyčný je již několik minut mrtvý. Protože však na místě byli příbuzní zemřelého, chvíli alespoň předstíral, že zemřelého oživuje; pochopitelně ne tak pečlivě, jak se má oživování normálně provádět.
Později bylo na lékaře podáno trestní oznámení a došlo i na znalecký posudek, v němž znalec prohlásil, že lékař porušil své povinnosti - byť šlo o prokazatelnou mrtvolu - neboť oživování neproběhlo lege artis. Lékař byl pravomocně odsouzen a až dovolací soud se zamyslel nad tím (třebaže to bylo namítáno obhajobou již dříve), zdali lze neposkytnout pomoc i prokazatelně mrtvému člověku. Do té doby soudy postupovaly tak, že znalec prohlásil, jak ho měl oživovat, a znalec má vždy pravdu.
III.
V jednom technologickém areálu fungovaly dvě společnosti se vzájemně provázanými provozy. Když došlo ke sporu ohledně vzájemných plateb a obě strany argumentovaly svou verzí smlouvy, zjistila se pozoruhodná věc. Oba výtisky smlouvy se lišily v klíčové pasáži na prostřední straně a jakousi zvláštní náhodou výtisk každé strany zvýhodňoval právě tu stranu.
V trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu nemohl chybět soudní znalec z oboru kriminalistika, který zjistil toto: sporná stránka předložená první společností se nijak nelišila od zbytku smlouvy. Naproti tomu sporná stránka předložená druhou společností se od zbytku smlouvy nepatrně lišila řezem písma, pravopisem i návazností textu (to vše bylo patrné na první pohled a nemusel se přibírat znalec, aby to konstatoval). Z toho znalec dospěl k závěru, že smlouvu padělala PRVNÍ společnost. Stíhání jednatele první společnosti byl nakonec naštěstí zastaveno soudem z formálních důvodů, přestože obhajoba už v přípravném řízení upozorňovala na zjevnou nesprávnost posudku.
IV.
Opilý pasažér brutálně napadl řidiče tramvaje. Útočník byl obžalován z ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě, neboť znalec označil zranění za prostou újmu na zdraví a těžká újma na zdraví dle něj nehrozila. Přitom svědci vypověděli, že napadený měl zástavu dechu a svědci mu dávali umělé dýchání podle pokynů záchranářů přes telefon.
Znalec totiž obdržel jen část podkladů, v nichž tato důležitá informace chyběla. Nikomu tento rozpor mezi závěry znalce a svědeckými výpověďmi nevadil, ač bil do očí a k odhalení příčiny stačilo pozorně přečíst první stranu posudku, kde byly vyjmenované zprávy předložené znalci.
V.
Znalec posuzoval spornou dopravní nehodu, údajně čelní náraz do stromu, když se řidič vyhýbal zvěři, a dospěl k závěru, že nehoda byla fingovaná a na místo bylo přistaveno již havarované vozidlo. V odůvodnění znalec uvedl, že poškození zadního nárazníku neodpovídalo poškození přední části druhého vozidla - a navíc tento odstavec končil v polovině. Znalec zjevně vyrobil posudek metodou cut & paste z jiného, a ještě k tomu špatně. Policejnímu orgánu však postačoval jen závěr posudku a byl by zahájil trestní stíhání.
VI.
Dvě společnosti vedly spor o přesný obsah dohody, přičemž podle verze jedné strany mohl být spáchán trestný čin podvodu. Naneštěstí byla dohoda uzavřena jen ústně, obě strany tvrdily něco jiného a jediným dokladem o dohodě byla nesporná faktura, v níž byl ovšem předmět obchodu popsán nejasně přesně uprostřed mezi oběma tvrzeními. Když jsem se při diskuzi nad případem dostal k tomuto bodu a k inkriminovanému účetnímu dokladu, policejní vyšetřovatel zareagoval automaticky: „tak přibereme znalce z oboru účetnictví!“

Zejména poslední zmiňovaný příklad by se dal pominout jako humorná příhoda bez valného významu, kdyby nebylo ostatních dokladů o tom, že se u nás postupně vytvořila atmosféra slepého spoléhání se na znalce za všech okolností.
Kromě posudků, které byly zadány správně, ale nikdo je nečetl a nepřezkoumal (viz např. shora uvedené oceňování podniku), se vyskytují i posudky, které správně neměly být vůbec zadány, protože otázku mohl nebo v některých případech dokonce musel posoudit sám orgán činný v trestním řízení.
Například pokládám za jednoznačně nezákonné oblíbené zadání znaleckého posudku „zda obviněný propagoval …“ či „zda obviněná vyjádřila sympatie k …“. Znalec je tak skrytě vyzván, aby hodnotil úmysl obviněného. Fakticky pak jde o soudního znalce z oboru vina, což je ultimátní projev přehazování odpovědnosti na znalce.
Vyšetřování trestných činů z nenávisti věnujeme později samostatný článek. V té souvislosti už jen uveďme, že klást znalci otázku „zda lze určitou ideologii propagovat knihou“ (kauza Mein Kampf) pokládám za snad ještě zbytečnější než pomocí znalce zjišťovat, zdali se někdo může leknout atomového výbuchu (kauza Ztohoven). On by to nedokázal soud posoudit samostatně?
Případ Ztohoven a nabouraného televizního vysílání je vůbec hezkou ukázkou zbytečného zadávání posudků. Znalec se vyjadřoval k tomu, zda se fiktivní atomový hřib na podvrženém závěru podobal skutečnému. Domníval bych se, že hrubou představu o atomovém hřibu má každý, kdo absolvoval třeba jen základní školu, kromě toho falešné vysílání nebylo určeno znalcům, nýbrž obyčejným divákům. Proto rozhodovala laická představa diváctva, kterou snad dokáže odhadnout každý i bez znalce. Ostatně – pokud je mi alespoň známo – nikdo si záběr nespletl s globální pandemií, protrženou přehradou ani jakýmkoli dalším druhem katastrofy.
Značné výhrady pak mám vůči v současnosti populárnímu zadávání znaleckých posudků na věrohodnost obviněných/svědků. Kromě zvláštních případů (podezření na duševní nemoc, omezení schopností svědka atd.) totiž tyto posudky nemohou přinést významnou informaci. Znalec nerozhodne, zda dotyčný hovoří pravdu nebo lže. Já osobně jsem ve své praxi nechal pořídit takový posudek jen jedinkrát, a to když byl k tomu konkrétní důvod (bohatý restituent ve věku přes 90 let se stal obětí promyšleného podvodu a dalo se předvídat, jak bude jeho svědectví napadáno).
Kdybych pracoval na příslušných místech, zauvažoval bych o opatření statistiky, jak často se takové posudky zadávají, a zkoušel bych si udělat představu, kolik z nich bylo potřebných a kolik nikoli. Mám totiž silné podezření, že významná část takových posudků slouží jen jako akt z nouze a jako pokus obejít nepřijímání polygrafového vyšetření jako důkazu, čímž se opět přehazuje odpovědnost za případ na znalce. Jde však jen o mou hypotézu - bez podrobné studie nelze činit kategorické soudy.
Podobně sporné jsou i posudky jazykové, se kterými se lze setkat v případech pomluv či hanobení národa atd. Ještě nikdy jsem neslyšel o případu, kdy by účastník lékařského kongresu řekl druhému „pane kolego, Vy jste oligofrenik třetího stupně dle členění Minkowského“. Pak by bylo opravdu nutné zjišťovat přesný význam daného oslovení. Ale v běžných případech pomluv si účastníci nadávají do mafiánů, defraudantů, lotrů a podobných slovíček, která jsou součástí obecné mluvy a jsou také určena obecnému publiku. Všeobecné jazykové dovednosti by tedy měly k jejich posouzení plně dostačovat.
Snahy o zapojení znalců do vysvětlování obsahu relativně běžných slov či osvětlování významu textů pokládám opět za zbavování se odpovědnosti za rozhodnutí. Chce-li někdo tvrdit, že soudce není kompetentní k samostatnému posouzení českého textu, musím kontrovat otázkou, zdali byl soudce kompetentní ke studiu práv a složení justiční zkoušky – tam také musel prokázat velmi dobrou znalost češtiny a schopnost chápání textu bez pomoci znalce.
Kdybychom chtěli být hodně přísní, mohli bychom zpochybňovat ústavní konformnost přehazování odpovědnosti na znalce. Má-li určitou otázku rozhodnout svou úvahou soud, ten však rozhodne jen formálně a ve skutečnosti svévolně přesunul rozhodovací kompetenci v dílčí otázce na znalce bez efektivního přezkoumání soudem, je to v pořádku nebo ne? Litera naplněna byla; papírové rozhodnutí nese hlavičku a razítko soudu. Zda byl naplněn i účel soudního rozhodování, nejsem si zcela jistý.

(dokončení příště)

POZNÁMKA: Případy uváděné z mojí praxe jsou vždy fiktivní. Princip je zachován, avšak zasazen do smyšleného děje. Případy, jež jsou mi známy z denního tisku nebo z databází rozhodnutí, jsou uváděny tak, jak byly popsány tam.
Celý příspěvek

02 září 2011

Jiné právo trochu jinak

Začít se má pokud možno od začátku. Z toho důvodu začnu své hostování vyprávěním, proč jsem se vlastně stal právníkem. Ono to totiž s blogem Jiné právo velmi úzce souvisí. Následující text prosím berte jako mou verzi odpovědi na otázku „proč j(J)iné právo?“

Přestože jsem začal studovat právo mnohem dříve, moje skutečná kariéra právníka začala v létě roku 1999, kdy jsem pracoval jako paralegal v jedné firmě. V odebíraném časopise o právu duševního vlastnictví jsem narazil na článek o sporu mezi držiteli práv k seriálu Baywatch a tvůrci erotického Babewatch. A tehdy jsem na místě prošel proměnou. Prozřel jsem a pochopil, že opravdové právo není to, co si odnesete z učebnic a školních škamen. Opravdové právo je někde „tam venku“.
Opravdové právo se musí žít. Nedá se dělat bez zdravého rozumu, bez představy o spravedlnosti, bez citů a bez umění vyvažovat, bez znalosti života a všech jeho stránek. Bez smyslu pro humor, bez dospělého nadhledu, bez pochopení pro potřeby lidí, bez porozumění, jak a proč se lidé normálně chovají v určitých situacích, bez toho všeho – jak chcete určit, zda už je název erotického filmu příliš podobný a zda to vůbec hraje roli, zda je tolerovatelné někoho nazvat „mafie“, zda bylo v dané situaci možno klást povinnost předvídat útok psa, jestli dovolit kupování hlasů, zdali je podezření dostatečně důvodné, aby se někomu zasáhlo do osobní svobody? Bez toho všeho to prostě nejde. A z učebnic se tyto důležité dovednosti nenaučíte! Musíte je hledat jinde.
Můžete se mi smát, ale když jsem psal předchozí odstavec, cítil jsem trochu pohnutí. Právo není disciplína pro roboty. Tyhle věci se musejí prožívat a když jsem si vybavoval různé nároky na právníka, cítil jsem, že mne to oslovuje pořád stejně. Kdo z laskavých čtenářů je nadán básnickými vlohami, nechť to popíše lépe. Já se snažil ducha práva vysvětlit, jak jsem uměl. Ale ono je to vlastně napsané už nahoře v záhlaví blogu: právo není soubor platných právních norem. Právo je něco jiného. Jiné právo.
Znát perfektně právní předpisy, citovat všechnu relevantní judikaturu, sledovat v ní trendy a mít nastudovanou teorii v malíčku – to vše je důležité a leckdy obtížné, ale samo to z vás učiní jen právního technika. Právník musí dodat člověka. Stoprocentního člověka, který je pevně zakotven ve světě. Když mám sebevědomou náladu, namlouvám si, že právník jsem. Třeba nejsem. Pokud se pletu, tak se alespoň snažím, abych opravdovým právníkem byl.
A mohu to dokázat! :-) Na mém LinkedIn profilu naleznete seznam publikované literatury. Na první pohled nenajdete jednotící téma, protože články se týkají různých problémů od ekonomie a účetnictví (Výše škody při zpronevěře předmětu leasingu) či teorie her (Jak nepoctivé jsou skořápky) přes úrazy při sportu (Vztah trestního práva a sportovních pravidel) po ochranu práv v trestním procesu (Test proporcionality při zajišťování důkazů). Ale ve všech článcích píši vlastně pořád o tom samém: nejdůležitější vlastností právníka je zdravý rozum.
Uplatňování práva bez poctivé porce zdravého rozumu velmi snadno sklouzne k nespravedlnosti a k bezduchému formalizmu. Zajímavé též je, že pokud se správně aplikují všechny testy proporcionality a subsidiarity a podobná hluboká právničina, dozvíte se zpravidla přesně totéž, co mnohem rychleji napoví docela obyčejný selský rozum a všeobecná představa o spravedlnosti.
Proto pokud budete někdy váhat nad tím, které z více formálně možných rozhodnutí je opravdu správné, zkuste problém převyprávět do jednoduché neprávnické mluvy a zeptat své staré maminky nebo babičky z venkova, co je správné. Možná budete občas překvapeni. A možná si potvrdíte mou teorii, že skutečné právo je „tam venku“ a že si je neosvojíte jen účastí na přednáškách. Vím o pár zásazích Ústavního soudu, jejichž nutnosti by bezproblémově předešla včasná aplikace babičkového testu.
Poučení z toho pokládám za důležité – přitom na škole mi to nikdo neprozradil a přišel jsem na to sám až později způsobem popsaným výše. Právo neexistuje ve vzduchoprázdnu. Vámi uplatňované právo se opírá o hodnotové systémy skryté ve Vaší hlavě. Jak tento rámec vypadá, může významně ovlivnit, jak budete chápat a aplikovat onen příslovečný „systém platných právních norem“.
Jako hezký příklad z praxe poslouží tento článek o soudním sporu Modrého týmu a ČSSD a zvuková nahrávka z vyhlášení rozsudku. Spor se vedl mimo jiné o to, zda lze airsoft nazvat bojovým výcvikem či zda je to nactiutrhačné přirovnání. Určitě to říci lze, ale proč? Moje okamžitá odpověď zněla: protože se při airsoftu běhá po lese se zbraněmi a střílí se na protivníky a protože to přece jako bojový výcvik vypadá! Odpověď soudu na shodnou otázku byla tato: protože organizování airsoftu podléhá regulaci podle zákona o zbraních a střelivu.
Vidíte, jak se zde střetly dvě úplně odlišné koncepce? Chápání práva z mojí strany a ze strany soudu je dosti jiné, což způsobilo, že jsme dospěli sice ke shodnému závěru, ale s úplně odlišným argumentem. Prostě vnímáme problém jinak a klademe důraz na jiné věci. Není to jako v klauzuře, že zadání má zpravidla jedno správné řešení, k němuž se má dojít jedním správným postupem. V dalším případu může dojít i k tomu, že dva právníci dojdou k navzájem odchylným závěrům. Ne proto, že by jeden z nich špatně znal platné právní předpisy, ale protože je vnímá v jiném kontextu.
Kdo chce být dobrý právník, měl by si být tohoto mimoprávního rámce vědom a mít jej vybudován co možná nejkvalitnější – proto se právníci nemohou zastavit u skript a omezovat se jen na texty zákonů. Skutečné právo je něco víc a něco jiného než jen soubor platných právních norem.
Budeme-li mít otázku „proč j(J)iné právo“ za zodpovězenou, bude už jednoduché vysvětlit, proč právě trestní právo. Jednak je ten obor prostě nejlepší (mrknutí), jednak jeho předmět je sám o sobě atraktivní (kdo z nás někdy nečetl detektivky) a navíc je úrodnou půdou právě pro ten přístup k právu, který jsem popsal výše.
Jsou právní oblasti, kterým budou rozumět jen odborníci a pokud zůstanou pro řadového občana zahaleny tajemstvím, nikomu to vadit nebude. Ale každý, úplně každý musí vědět, proč například nelze bouchat kolem projíždějící cyklisty invalidní holí a vydávat to za legitimní obranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1623/2010). Povinností orgánů činných v trestním řízení pak je vysvětlit to takovým způsobem, aby jejich úvahám dokázal porozumět i naprostý laik a akceptoval je jako spravedlivé. Tady se ukáže, kdo je právní technik a kdo právník!
S ohledem na charakter problémů, jež řeší zejména trestní právo hmotné (zda měl předvídat pád branky, zda mohl předpokládat stále hrozící útok, zda musel vytušit nedorozumění při popisování místa nehody, …), je zřejmé, že místa pro akademické úvahy ze slonovinové věže je zde velmi málo. Naopak je nutno v maximální možné míře zapojit zdravý selský rozum a mnou propagovaného právníka-člověka z masa a kostí, který zná svět nejen z učebnic.
Jen mám někdy obavy, že požadavek na vyšší uplatnění zdravého rozumu v soudním rozhodování by u nás měl za následek hlavně snahu o přibírání soudních znalců z oboru zdravý rozum. Ale teď už předbíhám, protože o znaleckých posudcích bude následující příspěvek ...

Celý příspěvek

01 září 2011

Zářijový host: Přivítání Jana Vučky

Rádi vítáme našeho záříjového hosta: Jana Vučku, státního zástupce s expertními znalostmi v oblasti podnikové kriminality a zkušenostmi z Velké čtyřky i Útvaru odhalovaní nelegálních výnosů a daňové kriminality Policie ČR. Jan studuje účetnictví u ACCA a po excelentním složení zkoušek získal členství v Association of Certified Fraud Examiners. Mimo to napsal řadu textů z různých oblastí převážně trestního práva, vyznačujících se užitečnou, střídmou a inteligentní analýzou, nezřídka s použitím ekonomických a statistických principů (srov. např. Státní zastupitelství 9/2007, 10/2008, Trestněprávní revue 7/2010, 9/2010, 7/2011 nebo zde). Děkujeme, že se rozhodl uveřejnit své další články zde: v září bude Jiné právo jiné zase jiným, a neméně zajímavým, způsobem. Celý příspěvek

24 srpna 2011

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS IV.

Před více jak rokem jsem si dovolil ve třech částech (Sporné přestupkové judikáty I., II., III.) předložit k diskuzi sedm rozsudků NSS týkajících se přestupkového řízení, které považuji za sporné či jinak zajímavé. Od té doby už NSS vydal řadu dalších rozhodnutí, mezi nimiž se nevyhnutelně objevilo i několik nových kandidátů vybízejících k bližšímu zkoumání, neboť se přinejmenším vymykají dosavadní praxi a výkladu aplikovanému správními orgány.

8. Výrok o náhradě škody v případě zastavení řízení o přestupku – rozsudek NSS ze dne 23.5.2011, č.j. 2 As 83/2010 – 84

V projednávané věci poškozený, který v řízení v I. stupni uplatnil nárok na náhradu škody, žaloval rozhodnutí správního orgánu II. stupně, jímž bylo potvrzeno zastavení řízení o přestupku dle § 76 odst. 1 písm. c) PřesZ. Krajský soud jeho žalobu odmítl z důvodu, že v posuzování viny obviněného a případné ukládání sankce je veřejnoprávním vztahem mezi obviněným a státem, kde poškozený nemá postavení účastníka řízení.

Poškozený v kasační stížnosti rozporoval závěr, že není aktivně legitimován k podání žaloby do výroku o vině, a zároveň upozornil, že o náhradě škody správní orgány nijak nerozhodly. Poškozený též připomenul, že v doplnění žaloby nárok uplatnil (spolehneme-li se na odůvodnění probíraného judikátu, tak žalobce v doplnění žaloby nikoliv, že by žaloval správní rozhodnutí ve věci náhrady škody, byť výrok o náhradě škody formálně chyběl, ale /znovu/ uplatňoval nárok na náhradu škody, a to přímo u správního soudu).

NSS následně odmítl, že by poškozený mohl být aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno zastavení řízení o přestupku. S odkazem na svůj předchozí rozsudek ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006 – 100, kde byla posuzována obdobná situace, pak deklaroval, že poškozený může podat žalobu toliko proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody, nikoliv proti výroku o vině a uložené sankci.

NSS pak dodává, že nebylo-li v přestupkovém řízení rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, je aktivní legitimace poškozeného k žalobě proti takovému rozhodnutí vyloučena. V návaznosti na moment, kdy se krajský soud pozastavil nad tím, že o nároku na náhradu škody nebylo nikterak rozhodnuto, pak NSS pokračuje názorem, že v případě, kdy je řízení o přestupku zastaveno, není třeba o nároku na náhradu škody uplatněném poškozeným vůbec rozhodovat. NSS tvrdí, že z žádného ustanovení PřesZ povinnost rozhodovat ve výroku rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody nevyplývá, kdy § 77 PřesZ (upravující náležitosti výroku rozhodnutí o vině) takový postup váže jen na případy, kdy je obviněný uznán vinným. Dále NSS odkazuje na údajně obdobnou situaci v řízení trestním, kde se opět nepředpokládá rozhodování o náhradě škody v případech, kdy je řízení zastavováno pro neprokázání trestného činu obviněnému. NSS odkazuje na § 172 odst. 1 písm. c) TŘ s tím, že v takovém případě se dokonce usnesení poškozenému ani nedoručuje a o postupu soudu je poškozený pouze informován. NSS pak uzavírá s odkazem na jednotu principů správního a soudního trestání, že není přijatelné klást na rozhodování v přestupkovém řízení nároky, které nevyplývají z norem správního práva ani z právní úpravy a praxe soudního trestání.

Se závěry NSS ve věci rozhodování o náhradě škody dle mého názoru nelze souhlasit. V prvé řadě považuji za poněkud zrádný výrok, že „nebylo-li v přestupkovém řízení rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, je aktivní legitimace poškozeného k žalobě proti takovému rozhodnutí vyloučena“. Kdybychom vzali toto tvrzení doslova, znamenalo by to, že se správní orgán může vyhnout přezkumu určité otázky jen tím, že o ní vůbec nerozhodne, ač o ní rozhodovat měl.

Zda měl či neměl správní orgán rozhodovat o nároku na náhradu škody je pak klíčovou otázkou, kde se dosavadní praxe rozchází se závěry vyjádřené nyní NSS. Domnívám se, že jen z toho, že § 77 návodně a pro potřebu větší jistoty výslovně vypočítává náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný z přestupku uznán vinným, nelze dovozovat, že jiné rozhodnutí než o vině tyto náležitosti nemá, nemusí, či dokonce nesmí mít. Pak by jiný typ rozhodnutí (typicky o zastavení řízení) absurdně nemusel obsahovat ani popis skutku (zmíněný v § 77 PřesZ), kdy skutek je myslím třeba popsat vždy, či výrok o náhradě nákladů řízení (opět zmíněný v § 77 PřesZ), který je třeba uvést, např. i když je zastavováno řízení o návrhovém přestupku, kde jsou náklady ukládány neúspěšnému navrhovateli.

Dále nárok na náhradu škody, uplatněný poškozeným, je návrhem, resp. žádostí svého druhu, jíž je zahajováno adhezní řízení o náhradě škody (za podmínky, že je zahájeno i samotné řízení o přestupku), a o této žádosti je třeba i rozhodnout, byť by v případě zastavení řízení toto rozhodnutí znělo vždy stejně (poškozený se se svým nárokem odkazuje na soud). Myslím, že nelze někomu přiznat postavení účastníka řízení a procesní práva v jeho věci, a pak v jeho věci, resp. o jím uplatněném nároku, vůbec nerozhodnout.

NSS se dále myslím příliš soustředil jen na § 77 PřesZ a nevzal v potaz obecnou úpravu správního řádu, která se logicky vztahuje nejen na rozhodnutí o vině (které navíc nebylo vydáno), ale i na rozhodnutí o zastavení řízení, resp. na všechny typy rozhodnutí. Ustanovení § 68 odst. 2 s.ř. mj. stanoví, že „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení…“. Předmětem řízení o přestupku, byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, je nepochybně i tento nárok, resp. otázka náhrady škody. Řešení této otázky pak dle § 68 odst. 2 s.ř. jistě musí nalézt svůj odraz i ve výroku rozhodnutí. Domnívám se, že pro určení náležitostí výroku rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku je třeba postupovat spíše dle § 68 odst. 2 s.ř., nikoliv tyto náležitosti tvůrčím způsobem dovozovat ze speciálního § 77 PřesZ.

Dále se domnívám, že z dikce § 70 odst. 2 PřesZ („Jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán.“) vyplývá, že vždy, pokud nebyly splněny podmínky přiznání nároku na náhradu škody, bude poškozený se svým nárokem odkázán na soud, tedy včetně případů zastavení řízení o přestupku. Zde škoda rovněž zjištěna nebyla, neboť škodou se pro účely přiznání nároku na její náhradu (tedy škodou v užším slova smyslu) nutně rozumí pouze škoda způsobená přestupkem – ten však prokázán nebyl.

Konečně PřesZ výslovně připouští možnost nerozhodnout o nároku na náhradu škody pouze v případě, kdy poškozený zemře, viz § 70 odst. 3 PřesZ.

Pro úplnost se lze pozastavit i nad odkazem NSS na trestní řád (§ 172 odst. 1 písm. c) TŘ) – konkrétně je odkázáno na možnost zastavení trestního stíhání státním zástupcem v přípravném řízení, není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Odkaz na úpravu přípravného řízení trestního považuji za nevhodný, hovoříme-li v dané věci o zahájeném přestupkovém řízení, které s přípravným řízením nelze ztotožňovat. Dále oproti tvrzení NSS (usnesení o zastavení se nedoručuje poškozenému, je pouze vyrozuměn) může poškozený proti usnesení podat stížnost, viz § 172 odst. 3 TŘ. Konečně, což je asi nejpodstatnější, TŘ v § 229 odst. 3 uvádí, že „Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“ – Analogii s rozhodnutím ve věci samé poté, co proběhlo řádné soudní řízení, považuji za přiléhavější.

Oproti závěrům NSS a s ohledem na vše výše uvedené tak lze dle mého názoru naopak tvrdit, že nejen z norem správního práva, ale i z právní úpravy i praxe soudního trestání, vyplývá povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody i v případech, kdy obviněný nebyl uznán vinným.

9. Rozhodování o části nároku na náhradu škody – rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 16/2011 – 106

V tomto případě poškozený brojil proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, který potvrdil rozhodnutí, jímž byl sice obviněný z přestupku uznán vinným (ze spáchání dopravního přestupku), avšak poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud. Konkrétně poškozený uplatnil čtyři dílčí nároky, a to náhradu za škodu na zdraví, náhradu za ušlý výdělek, náhradu za náklady na znalecký posudek a náhradu za hmotnou škodu vzniklou na vozidle. Poškozený dovozuje, že alespoň nárok na náhradu škody na zdraví a za znalecký posudek konkrétně a spolehlivě doložil, a dále (mj.) uvádí, i škodu na zdraví je nutno považovat za majetkovou škodu. Poškozený dále dovozuje, že správní orgán mohl rozhodnout i o části nároku na náhradu škody, což dle něj § 70 PřesZ nevylučuje.

Krajský soud se s poškozeným v jeho argumentaci neztotožnil, kdy k otázce uplatněného nároku na náhradu škody mj. uvedl, že náhrada nebyla doložena v celkové uplatňované výši, pročež nebylo možno návrhu vyhovět, a dále, že § 70 PřesZ s možností rozhodnout o části nároku nepočítá. Dodejme, že i stávající praxe správních orgánů aplikuje na § 70 odst. 2 PřesZ (viz citaci výše) výklad „všechno, nebo nic“. Tedy buď je prokázána škoda (přesně) ve výši uplatněné poškozeným, a pak je nárok přiznán, nebo nikoliv (např. je prokázána škoda nižší), a poškozený je odkázán na soud. Daný výklad je dlouhodobě obsažen i v komentářích Červeného a Šlaufa (viz i poslední vydání komentáře k PřesZ: Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textů souvisejících předpisů. 17. aktualizované vydání. Linde, Praha 2011, s. 151), kde se uvádí: „Nezbytným předpokladem pro přiznání nároku na náhradu škody poškozenému je spolehlivé zjištění škody a její výše. Ustanovení nepočítá s tím, že by správní orgán mohl rozhodnout popřípadě jen o části uplatňovaného nároku náhradu škody. Nebyl-li pro vyslovení povinnosti k náhradě celé uplatňované škody získán podle výsledků dokazování přesvědčivý doklad (…), odkáže správní orgán poškozeného s jeho nárokem zpravidla na soud.“

NSS nad rámec klíčové argumentace (viz níže) uvádí (shodně s krajským soudem), že i škoda na zdraví (bolestné) je majetkovou škodou ve smyslu § 70 odst. 1 PřesZ, jakkoliv správní orgány považují za „majetkovou škodu způsobenou přestupkem“ škodu na majetku, která je vyjádřitelná v penězích a která byla bezprostředně způsobena spáchaným přestupkem, přičemž újmu na zdraví za majetkovou škodu dle § 70 odst. 1 PřesZ nepovažují; jako ilustraci tohoto přístupu NSS odkazuje na vyjádření správních orgánů obsažená ve stanoviscích Veřejného ochránce práv sp. zn. 1964/2007/VOP/JŠM a zejména sp. zn. 2840/2007/VOP/VBG. Tento zužující výklad NSS odmítá, neboť rozlišování mezi „majetkovou škodou“ a „škodou na zdraví“ nemá oporu v zákoně. Naopak dovozuje, že škoda na zdraví, ale stejně tak i ztráta na výdělku (rozdíl mezi očekávaným platem a nemocenským), je majetkovou škodou ve smyslu § 70 PřesZ, již lze uplatnit v přestupkovém řízení. (Pro úplnost však dodejme, že shora zmíněné náklady na vypracování znaleckého posudku jsou spíše náklady účastníka, které si tento nese sám, viz § 79 odst. 3 s.ř.)

Ke klíčové otázce možnosti přiznat náhradu škody jen v části uplatněného nároku na náhradu škody pak NSS nejprve uvádí, že v případě spolehlivého zjištění škody a není-li škoda dobrovolně uhrazena, má správní orgán zásadně povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody. Zákon pak dle NSS podmiňuje rozhodnutí o náhradě jejím spolehlivým zjištěním, nikoliv rozhodnutím o celém uplatněném nároku na náhradu škody. Dále, přestože PřesZ výslovně neřeší možnost rozhodnout byť jen o části nároku, nebrání prý dikce § 70 odst. 2 PřesZ takovému postupu za situace, kdy poškozený uplatňuje náhradu škody tvořenou několika dílčími samostatnými nároky, což není nijak neobvyklé. Ani z gramatického výkladu § 70 odst. 2 PřesZ, kdy zákon nehovoří o „celém“ nároku, příp. o „celé“ majetkové škodě, dle NSS nelze vyvodit, že o části náhrady škody nemůže správní orgán rozhodnout a musí poškozeného odkázat na civilní řízení. Pokud některý ze samostatných nároků splňuje podmínky přiznání nároku, je dle NSS správní orgán povinen o náhradě škody rozhodnout, byť nutně nerozhodne o celém uplatňovaném nároku. NSS pokračuje závěrem, že § 70 odst. 2 PřesZ nebránil správnímu orgánu rozhodnout o části uplatňovaného nároku poškozeného tvořeného samostatným dílčím nárokem, resp. nakonec uzavírá svoji argumentaci obecným nesouhlasem se závěrem krajského soudu, že „právní úprava § 70 přestupkového zákona nepočítá s tím, že by správní orgán mohl rozhodnout popřípadě jen o části uplatňovaného nároku na náhradu škody“.

Nastíněné závěry NSS nepovažuji a priori za nesprávné, byť vybočují z dosavadní správní praxe. Naopak svým méně formalistickým přístupem zřejmě více odpovídají zdravému rozumu. Pokud poškozený vznese vícero dílčích, přesně konkretizovaných nároků, byť skládajících se v „celkovou“ uplatňovanou škodu, a některý z těchto dílčích nároků je nepochybný a podložený, proč jej za užití volnějšího výkladu § 70 odst. 2 PřesZ nepřiznat (neuložit povinnost k jeho náhradě). „Nedorozumění“ mezi NSS a správním orgánem, potažmo krajským soudem, má myslím původ ve způsobu výkladu pojmu „škoda“ dle § 70 odst. 2 PřesZ – tedy zda škodou rozumíme škodu v „materiálním“ smyslu, příp. i dílčí škodu, nebo zda jí rozumíme doslovně a právě jen to, co poškozený navrhne (tedy zda škodou rozumíme nikoliv škodu, ale spíše vznesený nárok na její náhradu). Pokud škodou rozumíme jen určitý konkrétní, navíc „celkový“, nárok, pak jakékoliv mírně se lišící zjištění ohledně skutečně způsobené škody či dílčí způsobené škody bude v rozporu s tím, co poškozený uplatnil, což nás povede k nepřiznání celého nároku. Pokud však budeme rozlišovat mezi uplatněným nárokem coby procesním návrhem, a škodou v „materiálním“ smyslu (co bylo skutečně jako škoda zjištěno, resp. prokázáno, správním orgánem), pak není nezbytné, abychom se cítili být vázáni vzneseným nárokem (a rozhodovali „buď všechno, nebo nic“), ale lze rozhodnout o tom, co bylo jako škoda (či dílčí škoda) prokázáno. Tím už směřujeme i k odpovědi na otázku, zda lze přiznat i část nároku na náhradu škody (nikoliv jen dílčí samostatný nárok, jako v projednávané věci), je-li tato část škody (ne-li skutečná – neb prokázaná – škoda) spolehlivě zjištěna. Zřejmě ano, a jakkoliv to NSS výslovně neuvádí, vyznění rozsudku k tomuto závěru myslím směřuje. Rozdíl mezi dílčím nárokem jednoho „celkového“ nároku a částí „jediného“ nároku, je ostatně jen formální. (Pro přesnost – NSS jednou výslovně deklaruje možnost vyhovět dílčímu samostatnému nároku, jindy hovoří o možnosti rozhodnout o části nároku, a závěrem, bez dalšího vysvětlování, obecně označuje za nesprávný závěr, že PřesZ neumožňuje rozhodnout o části nároku na náhradu škody).

Lze očekávat, že v praxi bude cit. judikát NSS uplatňován správnímu orgány spíše restriktivně (pokud vůbec – alespoň zpočátku), a to tehdy, kdy bude skutková situace téměř totožná (tedy pokud bude uplatněno více dílčích, konkrétních, jasně ohraničených nároků, a o některém z nich bude možno rozhodnout). Vyřešení situace, v níž bude poškozený uplatňovat jediný nárok na náhradu škody (např. pouze za poškození věci) a bude možno rozhodnout o (částečné) náhradě škody alespoň v nižší, nesporné, výši, si však zřejmě vyžádá další judikát NSS, který by výslovně „posvětil“ i tuto možnost – tedy možnost přes absenci výslovné úpravy PřesZ přiznat byť jen část uplatněného nároku na náhradu škody.

Jakkoliv rozhodování o škodě i nadále zřejmě zůstane neoblíbenou částí přestupkové agendy správních orgánů, byli by úředníci alespoň zbaveni rozpaků tam, kde je sice uplatněný nárok „nadsazený“, avšak dílčí část (doložená např. i znaleckým posudkem) je nesporná, přiznat ji lze a škodu je tak možno alespoň částečně kompenzovat, namísto odkazu poškozeného na chimérickou variantu vymožení náhrady škody u soudu.

10. Adresa pro doručování sdělená účastníkem a odvolací řízení – rozsudek NSS ze dne 30.9.2010, č.j. 5 As 44/2010 – 56

Rozsudek se netýká přímo přestupkového řízení (přinejmenším z rozsudku není zřejmé, o čem správní orgán rozhodoval), avšak vzhledem k tomu, že se judikát zabývá otázkou doručování, tedy otázkou v přestupkovém řízení zásadní (snahy o zpochybnění doručení rozhodnutí jsou ze strany obviněných víc než časté), dovoluji si jej přesto uvést v rámci série o přestupkové judikatuře.

V daném judikátu bylo klíčové (resp. ve výsledku sporné) posouzení otázky, zda lze uplatnit fikci doručení na adrese uvedené účastníkem jako adresa pro doručování, a to i v řízení odvolacím. Písemností, která předcházela samotnému zahájení řízení, požádal účastník o doručování na adresu odlišnou od adresy trvalého pobytu, kdy správnímu orgánu, který v jeho věcech často rozhodoval, doslova uvedl, že „adresa na doručování veškeré korespondence je…“. Tuto adresu měl účastník (taxikář) jako adresu k doručování uvedenou mimochodem i v Centrálním registru dopravců. Následně však ve správní žalobě zpochybnil, že by této adresy bylo možno užít i v posledně probíhajícím řízení, doručováno mu prý mělo být na adresu trvalého pobytu a fikci doručení na adrese, kam bylo rozhodnutí o odvolání doručeno, nebylo možno uplatnit.

NSS, který rovněž vycházel z toho, že účastník samostatným podáním sdělil správnímu orgánu adresu pro doručování (pro řízení zahájená v budoucnu), nezpochybnil doručování provedené správním orgánem prvního stupně. Odlišný názor však projevil stran doručování správním orgánem odvolacím. NSS cituje § 19 odst. 3 s.ř. a zdůrazňuje, že „Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování (…) kterou mu účastník řízení sdělí (…); taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.“ Podání účastníka, kterým tento požaduje doručování na určitou adresu, je dle NSS nepochybně úkonem směřujícím vůči určitému správnímu orgánu, nikoliv ale vůči všem správním orgánům. Dle NSS adresa pro doručování sice může být sdělena i pro řízení, která mohou být zahájena v budoucnu, ale toliko u téhož správního orgánu, kdy tímto správním orgánem má NSS na mysli pouze správní orgán I. stupně, nikoliv odvolací správní orgán, kdy pro odvolací řízení či řízení o jiném opravném prostředku si prý účastník může zvolit adresu jinou. Závěr je takový, že pokud tedy byla pro doručování rozhodnutí o odvolání zvolena adresa k doručování sdělená správnímu orgánu I. stupně, nebylo postupováno správně (resp. v projednávané věci nebyla správní žaloba opožděná, jak soudil krajský soud, který vycházel z data doručení na adresu zvolenou k doručování písemností).

Nastíněný přístup NSS považuji za příliš formalistický, vycházející úzce jen z jazykového výkladu příslušného ustanovení správního řádu a v posledku nejen překvapivý, ale i nesprávný. Domnívám se, že pokud si účastník zvolí u určitého správního orgánu určitou adresu k doručování, očekává, že tato adresa bude používána po celou dobu řízení, tj. i v řízení odvolacím. Adresu k doručování účastník zpravidla volí pro to, aby se mohl s písemnostmi a rozhodnutími v tom kterém řízení skutečně seznámit. Není proto důvod domnívat se, že by účastník chtěl v odvolacím řízení doručovat jinam, resp. na jinou adresu, než na tu, kterou zvolil jako nejvhodnější. Jinde než u správního orgánu I. stupně zároveň účastník těžko může sdělovat, kam mu má být doručováno. Z formulace „(adresu) …kterou mu sdělí“ (viz výše), pokud jiného orgánu, kterému by bylo možno sdělit adresu k doručování, než správního orgánu I. stupně, zatím není (odvolací řízení ještě neproběhlo, také vůbec nemusí proběhnout, a o odvolání mohou rozhodovat i různé orgány), proto dle mého názoru nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry. Odvolací správní orgán zároveň není jakýmkoliv (jiným) správním orgánem (mluví-li NSS o tom, že adresa je sdělena jednomu, nikoliv všem správním orgánům), ale správním orgánem jednoznačně určeným tím, že pokračuje v rámci odvolacího řízení ve správním řízení zahájeném na I. stupni.

Správní řád dále hovoří o adrese sdělené pro určité řízení (či pro více řízení v budoucnu), kdy správní řízení trvá od jeho zahájení až do případného rozhodnutí odvolacího orgánu, resp. řízení v I. a II. stupni tvoří jeden celek a jedno řízení, nikoliv řízení dvě, odlišná a na sobě nezávislá. Adresu pro doručování tudíž považuji za danou pro celé správní řízení (včetně části řízení o odvolání), jakkoliv je na počátku sdělována (logicky) jen správnímu orgánu I. stupně a jakkoliv není vyloučeno, aby v průběhu řízení účastník (třeba společně s podáním odvolání) tuto adresu změnil. (I § 19 odst. 3 s.ř. hovoří o řízeních zahájených, nikoliv např. vedených, u určitého správního orgánu.) Naopak si nemyslím, že po sdělení adresy k doručování v I. stupni by při dalším běhu řízení bylo třeba výslovného potvrzení doručovací adresy i pro řízení odvolací. Domnívám se též, že by účastník (v případě „nepotvrzení adresy“) byl velmi překvapen, pokud by odvolací správní orgán najednou doručoval rozhodnutí na jinou než jím původně zvolenou adresu – takový postup by naopak mohl považovat za projev „prohnanosti“ odvolací instance, která mu chtěla zabránit v seznámení se s vydaným rozhodnutím.

V konkrétní věci, kde se účastník snažil především zpochybnit doručovací adresu jako takovou, tak nakonec musel být překvapen nejen krajský soud a žalovaný správní orgán, ale i sám účastník, který nic z toho, co dovodil NSS, netvrdil. Závěrem doufám, že názor nastíněný NSS stran adresy k doručování zvolené účastníkem nenalezne širší odezvu v praxi, jinak je nutno připravit se na rozhořčené reakce těch, kteří „přece jasně řekli, kam jim má být doručováno“, avšak odvolací instance toto jasné sdělení „nerespektovala“ a „nesmyslně jim doručovala na trvalý pobyt, i když ví, že se tam neudržují“.

Jan Potměšil
Celý příspěvek

22 srpna 2011

Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.
Celý příspěvek

16 srpna 2011

Quo vadis právní poradenství? On-line?

Na České pozici vyšel stručný článek Mají se američtí a britští právníci očekávat konkurence Googlu?, který mj. odkazuje na investici Googlu do Rocket Lawyer, který se zabývá (levným, případně částečně bezplatným) on-line právním poradenstvím. Otázku v názvu článku by bylo možno doplnit dotazem: "A co čeští právníci?" Popřípadě se obecněji zamyslet nad směřováním právního poradenství. Takto obecně položená otázka by ostatně nebyla novinkou a (obtížně napodobitelným způsobem) ji již položil a pokusil se v některých obrysech zodpovědět Richard Susskind zejm. ve své knize The End of Lawyers? Rethinking the nature of legal services, kterou mám momentálně rozečtenou (byť mi jde to čtení zejm. s ohledem na pracovní vytížení "klasického" advokátního stylu dosti pomalu ;o)

V dané knize Richard Susskind poukazuje na proměny, ke kterým došlo v mnoha jiných odvětvích konzultantských služeb (zejm. daňové poradenství a audity) v souvislosti s postupujícím rozvojem moderních technologií, internetu atd. Současně poukazuje na to, že v nijak extra dalekém horizontu bude muset dojít k obdobné proměně i na poli právních služeb. Obsah knihy nemá smysl detailně rozebírat - ostatně ji ještě nemám dotčenou, nechť si ji zájemci přečtou (případně si najdou nějakou recenzi, kterých bude na netu určitě spousta). Základní myšlenku lze nicméně zřejmě shrnout do toho, že "právníci" (různé kategorie - advokáti, in-house právníci) by udělali chybu, pokud by si mysleli, že se právní poradenství (s nástupem generace web 2.0) zásadně nepromění. Susskind ostatně poukazuje již na různé "první vlaštovky" těch zásadnějších změn. Susskind mj. také poukazuje na určitou "zvrácenost" v systému hodinového účtování za právní služby, které právní firmy nenutí k efektivitě, ale naopak je do určité míry motivuje k opaku. Proměna právní profese tak dle něj půjde ruku v ruce s narůstajícím tlakem klientů (jednajících mnohdy in-house právníky) na změnu systému odměňování (k čemuž poněkud přispěla i krize, byť ta se různých kanceláří dotkla různě). Pochopitelně, pokud bude mít advokátní firma flat fee, bude motivována ke snížení nákladů, a to i za pomoci nejmodernějších technologií (včetně automatického generování právních dokumentů či příp. outsourcingu rutinních činností na levnější firmy či do i do jiných jurisdikcí atp.). S ohledem na proměnu poptávky po službách obecně (kdy nyní mnohdy prvním bodem, kam se člověk podívá, když "něco shání" je Google, příp. obecněji internet, abychom nepreferovali jen jednu značku ;o), je pravděpodobné, že přinejmenším u některých typů právních porad dojde k obdobné změně ve vyhledávání právních rad a k jejich komoditizaci (např. někomu bude stačit odpověď, kterou si najde někde v sekci Frequent Q&As, anebo nějaký vzorový dokument, smlouva atp., aniž by vůbec považoval tzv. právníka za potřebného). Sníží se tak potřeba expertů. Jejich přidaná hodnota se bude postupně omezovat a zůstane v oblastech, kde je vysoká specializace a s tím spojená odpovědnost potřeba (a kde jde zpravidla "o hodně", ať už v rovině transakcí či litigací), kterou nebude moci nahradit nějaký komoditní právní produkt, který si najdete na Rocquet Lawyer či Legal Zoom atp. Samozřejmě taková expertní rada bude přijatelná jen pro ty, kdo si ji mohou a chtějí dovolit. Zjednodušeně řečeno - můžete si koupit oblek třeba u Marks&Spencer, anebo si ho nechat ušít na míru u specializovaného krejčího. Obdobně je možné, že výhledově budou někteří právníci (zřejmě ti šikovnější či šťastnější) "špičkovými krejčími" a jiní budou "šít" uniformované produkty pro nějakou zavedenou "spotřebitelskou" značku (zejm. pokud bude vlastněna či spoluvlastněna firmami mimo právní profesi). S obdobnými myšlenkami přitom R. Susskind jistě není osamocen (ostatně je poměrně úspěšně rozšiřuje) - z webových zdrojů stojí určitě za zmínku blog Adam Smith Esq., který se obecně věnuje ekonomii, businesovým modelům atp. právních firem, ale (pochopitelně) věnuje dosti prostoru i narůstajícímu a nepopiratelnému významu IT pro právní praxi. Ostatně nezapomínejte na to, že to není tak dávno, co nebyl žádný email ani právně informační systémy, "nejkvalitnějším" právním zdrojem byla nějaká starší učebnice, odrbaná papírová sbírka judikatury NS, ne zcela aktuální publikace a la "ÚZetko" ... Ne že bych to pamatoval, ale bavil jsem se s dosti "zkušenějšími" právníky o tom, jak vypadala právní (advokátní) praxe počátkem 90. let min. století (starší historii právní profese ponechávám stranou).

Co si o tom myslíte? Je to reálné? Vidíte již tyto proměny v praxi? Jak je na tom z tohoto hlediska české právní prostředí a zejm. česká advokacie? Myslíte si, že bude lepší být tím "špičkovým krejčím" anebo rutinérem (resp. spíše vlastníkem takové zavedené spotřebitelské značky ;o))? A co na to Facebook? ...
Celý příspěvek

08 srpna 2011

"Štastnější než klíště na tlustém psovi"...

...byl soudce jednoho z kentuckých soudů, když se strany rozhodly pro smírné řešení sporu, který měl rozsoudit. Zatímco jeho radost z úbytku práce je celkem pochopitelná, o něco překvapivější je, že se ji nebál barvitě vyjádřit i v oficiálním textu rozhodnutí, které si můžete přečíst zde. Rozhodnutí si všimly nejen některé americké blogy, ale i Markéta Trimble Landová, která mě na něj upozornila a jíž tedy patří díky za tip na tento vskutku netradiční kousek soudcovské tvořivosti:-)
Celý příspěvek

Hledá se soudce Evropského soudu pro lidská práva 2

Rok se s rokem sešel, a tak skoro přesně po dvou letech nastal opět (respektive tentokrát už ale opravdu doopravdy) čas poohlédnout se po novém soudci Evropského soudu pro lidská práva za Českou republiku.

Před dvěma lety sice výběrové řízení proběhlo, jelikož se však mezitím Rusko konečně rozhoupalo k ratifikaci Protokolu č. 14 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čímž došlo k prodloužení mandátu stávajícího soudce za Českou republiku o dva roky), stal se provedený výběr bezpředmětným.

Nyní tedy nazrává doba pustit se znovu do výběru trojice kandidátů, z nichž Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolí úderníka (za ty dva roky počet nedodělků stoupl o nějakých 42 000 kusů), který bude od 1. listopadu 2012 Českou republiku devět let reprezentovat-nereprezentovat ve Štrasburku.

Všechny potřebné informace pro zájemce jsou k dispozici zde.

Koho byste si přáli na postu soudce ESLP vidět Vy?
Celý příspěvek

28 července 2011

Životní kruhy Erica Steina

Smutné zprávy se píší vždy těžko. Dnes ráno amerického času zemřel ve věku 98 let profesor Eric Stein. Patřil k nejvýznamnějším českým právníkům 20. století. Svou kariéru vybudoval po druhé světové válce v USA. Za svůj dlouhý život přežil Rakousko – Uhersko i Československo, které až do smrti miloval a o jehož rozpadu napsal i poutavou knihu, v roce 1999 přeloženou Zdeňkem Masopustem do češtiny (Česko – Slovensko. Konflikt, roztržka, rozpad, Academia 1999). V 50. letech se účastnil v rámci amerického týmu vyjednávání Rady bezpečnosti OSN v době korejské krize, na sklonku 50. letech otevřel kurz práva EHS na Michiganské univerzitě Ann Arbor. Jako takový byl spoluzakladatelem oboru práva EU. V říjnu 2001 dostal medaili za zásluhy I. stupně od prezidenta Václava Havla. Sám jsem Erica Steina poprvé potkal až v srpnu 2001 v Ann Arbor, v posledních deseti letech jsem pak s ním byl v pravidelném kontaktu. Nechť je tento post ohlédnutím za životem tohoto vynikajícího českého právníka a skvělého člověka.

Dětství v Holicích a gymnaziální studia
Eric Stein se narodil jako poddaný císaře Františka Josefa v červenci 1913 v Holicích na Pardubicku v rodině malého podnikatele. Jakkoliv jeho rodina představovala typickou židovskou rodinu přelomu století (v rodině se mluvilo spoustou jazyků, část rodiny byla z německy mluvící části Rakouska, z matčiny strany pak z maďarské části Uher), Ericovou mateřštinou byla již čeština. Jeho první dětská vzpomínka byla dětská hra s kartičkami, na kterých byl poslední císař a český král Karel. Vzpomínka druhá pak byla výjev z holického náměstí v říjnu 1918, kdy před davem lidí letí na zem rakouská orlice a je vyhlašována republika. Jeho dětstvím byly 20. léta v Holicích, na které až do smrti vzpomínal s láskou. Když v roce 2001 přebíral v Holicích čestné občanství, zavzpomínal na lumpárny, které tam jako kluk před osmdesáti lety prováděl: „Jednou jsme se rozhodli zahrát si na Jánošíka, a tak jsme se vžili do děje, že jsme našeho kamaráda málem oběsili“.

Studovat začal na hradeckém gymnáziu, pak se ale rodina přestěhovala do Prahy a pokračoval tak od kvinty na akademickém gymnáziu v Praze na Příkopech. S úsměvem vždy vzpomínal, že přechod na kvalitnější gymnázium byl pro něj jako hradeckého premianta šok: najednou musel věnovat učení mnohem více času než v Hradci. Vzdělání bylo klasické, tedy latina a řečtina (tu ale brzy po studiích zapomněl). S trochou trpkosti však podotýkal, že jakkoliv se tehdy četli klasikové v originálech (Vergilius, Ovidius, Homér), učitelé nevěnovali kráse literatury žádnou pozornost a veškerý smysl četby spočíval jen v gramatice. Němčina byla naopak slabě vyučována i po této stránce.

Zajímalo mne, jak probíhala výuka literatury na gymnáziu před bezmála stoletím: „Byly nám vykládány obsahy knih, nikdo však neočekával, že tyto knihy budeme skutečně číst.“ Chce se tedy říci, že to byly ony příslovečné „telefonní seznamy“, známé i z dnešní výuky na středních školách. Eric Stein mi uváděl i humorný příklad tehdejšího gymnaziálního vzdělávání: vybavil si pražského profesora Peška, který byl mezi studenty oblíben pro jednu svou nepochopitelnou vlastnost: když se na něco zeptal, stačilo jen povídat, úplně o čemkoliv (třebas o počasí nebo o kopané) a učiteli, který vůbec neposlouchal, to stačilo.

Tehdejší gymnázia, která známe z pamětnických filmů třicátých a čtyřicátých let, nabízela jen málo komfortu, na který jsme dnes zvyklí. Například přírodní vědy byly handicapovány tím, že nebyly skoro žádné laboratoře, v nichž by se mohly odehrávat experimenty. Také proto se skoro žádné experimenty a pokusy nedělaly, snad i proto, aby se opravdu nestaly výbuchy, které z oněch filmů všichni dobře známe. Jídelny v oněch školách nebyly vůbec, v Praze však na rozdíl od Hradce alespoň školník o hlavní přestávce prodával párky a byl velice rozezlen, pokud si je někdo nekoupil.

Pražská právnická fakulta třicátých let
Eric se rozhodl studovat práva už velmi záhy a proto mu rozhodování, kam jít po gymnáziu nedalo mnoho práce. Patřil k prvním generacím studentů, kteří studovali v nové budově právnické fakulty podle návrhu Jana Kotěry. Pražská fakulta před druhou světovou válkou se však v řadě aspektů velmi lišila od té, kterou známe dnes. Zájemce v tomto mohu odkázat na knihu pamětí Viktora Knappa, jinak též spolužáka Erica Steina a jeho celoživotního kamaráda. V jednom ročníku na fakultě studovalo, ovšem jen virtuálně, až pět tisíc studentů. Na přednášky však jako dnes chodily jen desítky studentů, na vynikající přednášky pak stovky. O některých studentech z venkova kolovaly vtipy, že na pražské Wilsonovo nádraží přijedou jen dvakrát do roka a cestou se ptají, jak se dostat na fakultu.

Profesory, na které celý život velmi rád vzpomínal, byli zejména civilista Jan Krčmář a profesor římského práva Otakar Sommer. Specifikem tehdejší výuky byla nepovinná výběrová kolokvia, na která profesoři vybírali ty nejlepší studenty. Přísná selekce garantovala špičkovou úroveň seminářů. Například Sommer jednou vyhodil z hodiny dvě třetiny studentů, mezi nimi i Erica Steina. Ten se však nevzdal a příště přišel zase. Nakonec si ho Sommer oblíbil. Sommerův seminář, na který chodil s Viktorem Knappem, byl vynikající. Tehdejší profesoři římského práva mohli využívat všeobecné znalosti klasických jazyků, a tak hodina probíhala třeba tak, že vyučující rozdal třebas kopii smlouvy nalezené v Alexandrii, navíc částečně poškozené, a prováděla se její analýza. Takto na tyto přednášky Stein vzpomínal v roce 2005 ve své řeči při převzetí zlaté medaile Univerzity Karlovy:
„Jako začínající student práv jsem se zamiloval do římského práva, které tenkrát učil profesor Otakar Sommer. Vešel jsem sebevědomě na jeho kolokvium, a myslel si, jak skvěle ovládám látku. Když jsem začal, profesor Sommer mě po dvou větách přerušil a řekl, “Pane Štajn, to nestačí, přijďte příště.” Hluboce zklamaný jsem studoval znovu, a při dalším setkání mne pak profesor Sommer opět přerušil po dvou větách a řekl, “To stačí, pane Štajn,” a dal mi “výbornou”. A, což bylo mnohem důležitější, vzal mne do svého elitního semináře, společně s Viktorem Knappem, mladým Schwarzenbergem a jinými hvězdami třídy. Na první hodině, když nám profesor zadával úkoly, zvedl Viktor Knapp nesměle ruku a řekl “Spectabilis, kniha, kterou jste mi zadal, je v holandštině, a já holandsky nečtu.” Profesor odpověděl s výrazem pohrdání, “Pane Knapp, holandsky se naučíte.” Já jsem dostal řeckou listinu, která měla uprostřed díru. Měl jsem přeložit a analyzovat text, který – jak jsem vyluštil s pomocí mého skvělého spolužáka Tondy Špačka – byl ve skutečnosti smlouvou o převodu nemovitosti v Alexandrii.“

Řada přednášek však byla velmi špatná, učitelé jen přeříkávali svá skripta. Studenti proto trávili čas jinak. Často tak studovali v kavárnách (oblíbená byla dnes již zaniklá SIA nedaleko fakulty v místech, kde je dnes hotel President), kde studenti trávili k pramalé spokojenosti číšníků nad jedním šálkem kávy celý den. Tradicí také bylo, že se dalo pár penízek pedelovi, který (pochopitelně neoficiálně) studentovi prozradil, který vyučující bude studenta daný den zkoušet. To bylo důležité, protože pak se mohl student v rámci „nalejvárny“ důkladně připravit právě na dotčeného profesora (nalejvárna byly stručné výpisky obsahující odpovědi na otázky, na které se s oblibou ptá ten který zkoušející – většina studentů tehdy v podstatě nestudovala učebnice, ale namísto toho studovala jen tyto stručné spisky).

Když jsem tuto podkapitolku nazval pražská fakulta, jen málokdo si asi uvědomí, že tehdy byly fakulty vlastně dvě – vedle české též německá (a ve dvacátých letech dokonce krátce fungující fakulta ruská, což bylo dáno tehdy početnou emigrací ze sovětského Ruska). Vzájemný vztah mezi českou a německou školou však byl v podstatě nulový. Eric Stein se sice s několika studenty (a studentkami) z německé fakulty přátelil, byl však spíše výjimkou. Když na sklonku třicátých let přijel na pražskou německou fakultu z Německa vyhnaný Hans Kelsen, asi největší právní teoretik minulého století, česká fakulta tuto osobnost zcela ignorovala. Německá fakulta pak vůči Kelsenovi vytvořila antisemitskou štvanici, takže tento pražský rodák po několika měsících opustil své rodné město a odjel do Švýcarska (a později do USA).

Jako student si přivydělával. Protože měl výbornou znalost spousty jazyků (vedle latiny a řečtiny též němčinu, francouzštinu a italštinu, a pak také angličtinu, kterou si přibral v Praze), přispíval s Viktorem Knappem recenzemi cizojazyčných knih do Literárních novin. Během studia absolvoval dvě stáže v advokátních kancelářích. Advokáti však tehdy žili jinak než v dnešní uspěchané době. První Ericův šéf tak například odjel na lyže, aniž cokoliv řekl, druhého dne poté, co Eric nastoupil do kanceláře. Ten pak zůstal sám v advokátní kanceláři jen se sekretářkou – a překvapenými klienty. Už jako student chodil na soudy, zejména na rozvody, náhrady škody atp. Tehdejší zákon z roku 1919 vyžadoval, aby při rozvodu byly objasněny všechny okolnosti rozpadu manželství, v čemž se někteří soudci náramně vyžívali (Eric Stein měl ještě po osmdesáti letech před očima soudce, který do protokolu uvedl, že žalobkyně „je veselá v rozkroku“). Protože na české právnické fakultě byly sice neoficiální, ale o to tvrději uplatňované kvóty na max. podíl židovských profesorů, asi by se nebýt Adolfa Hitlera nestal nikdy akademikem, ale praktikoval by v Praze advokacii.

Vojna a Mnichov
Po absolutoriu práv v roce 1937 nastoupil Eric Stein vojenskou službu. Po anšlusu Rakouska byla jeho jednotka převelena do prostoru jižní Moravy, kde se v zákopech Stein opět setkal se svým přítelem ze studií Knappem. V prostoru jeho jednotky nebyla žádná hotová opevnění. Během krize v roce 1938 nedisponovalo jeho jednotka žádnými těžkými zbraněmi, nebyly tam ani žádné tanky. I proto byl Eric Stein vždy velkým skeptikem ohledně možností, které naše vláda v září 1938 měla: „Němci by přes nás na jižní Moravě prostě přejeli“.

Po stažení z hranic byl s jednotkou převelen do smíchovských kasáren. Na březnovou okupaci v roce 1939 vzpomínal v knize Česko-Slovensko takto: „Za sychravého rána 15. března 1939 jsem se v obvyklou hodinu probudil v kasárnách 28. pražského pěšího pluku. Pohlédl jsem z okna a viděl, jak se to na dvoře hemží šedými uniformami a vozidly. Český důstojník, který měl tu noc službu, se ani neobtěžoval nás vzbudit dříve, než dorazila předsunutá jednotka německé okupační armády. Dostal jsem rozkaz doprovázet německého poddůstojníka, který s několika muži pátral v kasárnách po ukrytých zbraních. Každý obraz prezidenta republiky, na který jsme narazili, rozdrtili Němci napadrť“. Pak Němci poslali československé vojáky domů a služba v armádě pro Erica Steina skončila.

Krátce po okupaci se Stein v Praze setkal s americkým profesorem práv, který se přes Prahu vracel domů. Zakrátko se s ním spřátelil. Tehdy ještě netušil, že mu onen profesor příští rok významně pomůže při začátku právnických studií v USA.

Z Prahy přes Itálii do USA
V létě 1939 bylo ještě postavení českých Židů v Protektorátu snesitelné. Steinova rodina však tušila, že se to může brzy změnit. Proto se složily peníze na jednoho člena rodiny, který by měl vycestovat do ciziny. Rozhodnutí padlo na šestadvacetiletého Erica.

Eric Stein tak v letní Praze roku 1939 dostal pas k cestě do Itálie. Ve vlaku z Prahy do Milána si přisedl do kupé k dominikánovi, se kterým se dal brzy do přátelského rozhovoru. Po několika hodinách jízdy již začínal věřit, že je z Velkoněmecké říše definitivně pryč. Na hranicích mezi obsazeným Rakouskem a Itálií však začali Němci vysazovat některé pasažéry bez ohledu na jejich pasy. Stein až do smrti nevěděl, proč nebyl vysazen s nimi, a proč dokonce Němci jeho kupé ani nekontrolovali. Snad proto, že nechtěli zasahovat do kupé, s nímž seděl s oním mnichem.

Stein tak opustil rodné Čechy. Většina jeho příbuzných v následujících šesti letech zahynula v německých vyhlazovacích táborech. Své rodiče ani sestru už nikdy neviděl.

Zimu 1940 prožil Eric Stein v malé rybářské vesnici na jihu Itálie. Itálie je zatím stranou války, Italové jsou pohostinní, norimberské zákony tu zatím nejsou uplatňovány. Situace na jaře 1940 se však rychle mění, německá armáda bleskově postupuje západní Evropou a Mussolini se chystá učinit největší chybu svého života, vstup do války na straně Německa. Itálie přestává být bezpečným útočištěm. Eric Stein proto navštěvuje konzulát USA v Neapoli. Poctivě líčí tamnímu úředníkovi svou svízelnou situaci uprchlíka z okupované střední Evropy a prosí o americké vízum. Podle předpisů by mu ho americký úředník dát neměl, stává se však jedna z těch neobyčejných věcí, které ovlivňují lidské osudy. Druhý den, v rozporu s předpisy a na vlastní odpovědnost, Američan Steinovi vízum vystaví. Jeden z podivuhodných životních kruhů Erica Steina se uzavře deset let poté, kdy na Valném shromáždění OSN Stein jako člen americké delegace potká onoho Američana znovu, tehdy jako ambasadora USA v nově vzniklém Pákistánu. „V roce 1940 jsem byl uprchlík ztracený v Itálii. Jen o deset let později se mi dostalo cti zastupovat svou novou vlast ve Valném shromáždění OSN“, říkal po padesáti letech Stein.

V červnu 1940 vyplouvá z Janova italská loď. Cílem byl New York. Loď, na níž je i Eric Stein, je jedna z posledních, které proplují Gibraltarem. Několik dní nato Itálie zaútočí na jižní Francii a Britové italskému loďstvu průjezd Gibraltarem uzavřou.

Studia v USA
New York, jeho rasová a etnická různorodost mladého českého právníka uchvátily. Nesmírně mu zpočátku pomohli jeho příbuzní, kteří do USA emigrovali na počátku století. Nedlouho po příjezdu odjel Eric do města Ann Arbor ve státě Michigan, kde začal studovat právnickou fakultu. Začátky studia byly velmi těžké, měl problémy s jazykem („Moje poznámky byly jakousi směsicí češtiny a angličtiny“, říkal mi po letech). S velkým úsilím se mu však podařilo složit zkoušky na výtečnou a další semestr se stal studentským členem redakční rady Michigan Law Review (pro evropské studenty je to něco nepředstavitelného, ale americké prestižní právnické žurnály jsou vedeny studenty, samozřejmě těmi nejlepšími).

„Byl jsem zcela uchvácen americkým sokratickým stylem právní výuky v USA. Tehdy vlastně nebylo v USA vůbec žádné přednášení, učitel přišel a zahájil výuku tím, že vyvolal studenta a zeptal se: Pane Kühne, paní Smithová přišla do obchodu, uklouzla na banánové slupce, a zlomila si nohu. Přišla k Vám a požádala o radu.“ Stejně tak jej fascinovala práce s kasuistikou a soudcovským právem, práce s precedenty, která v zemích common law tradičně dominuje. „Soudcovská rozhodnutí jsou zde fantastická, soudce s Vámi mluví, rozhodnutí je příběhem, mimořádně zajímavým vyprávěním o konkrétní životní situaci.“ Na druhé straně si Eric uvědomoval i problémy americké metody. „Sokratovský styl zanedbává systém jako celek, chybí v něm obecná část typická pro kontinentální právo.“

Pracoval také jako studentský asistent pro dva vynikající komparativní právníky: Ernsta Rabela, německého civilistu, a Hessela Yntemu. „Zvláštní uzavření kruhu: asi po třech desítkách let jsem byl uveden právě na post, který nese jméno profesora Hessela E. Yntemy na michiganské právnické fakultě“. Dnešním Hessel Yntema profesorem, tedy následovníkem Erica Steina, je mimochodem vynikající komparatista, Němec Mathias Reimann. Ten dosáhl toho, že se American Journal of Comparative Law po několika desítkách let vrátil z Berkeley zpět do Ann Arbor, kde v padesátých letech začínal. Eric Stein byl před šedesáti lety samozřejmě u začátku tohoto světově uznávaného časopisu.

Jak napsat abdikaci italského králi
Po absolvování michiganské fakulty Eric Stein, již jako americký občan, vstoupil znovu do armády. Tentokrát to byla armáda USA. Byl přidělen do zpravodajské služby a po krátkém výcviku v Marylandu se naplnil další z kruhů jeho života. V roce 1943 se dostal s americkou armádou zpět do jižní Itálie, odkud před třemi lety prchal před nacismem. Jedním z nezapomenutelných, avšak krutých zážitků byla pro Erica exploze Vesuvu, jedna z největších v historii, kde pomáhal při záchranných pracech.

Eric Stein pracoval na ustavení první italské postfašistické vlády. Po šedesáti letech na to vzpomínal s humorem: „Přijeli jsme k prokurátorovi do města Bari prodiskutovat jeho jmenování náměstkem ministra spravedlnosti. Prokurátor se jako jistě vzorný člen fašistické strany tehdy celý roztřásl, když viděl přijíždět americké vojenské vozidlo.“

Jeden z nejkurióznějších úkolů dostal Stein na jaře 1944 v Salernu. Italský král Victor Emmanuel III předběžně odsouhlasil postoupení svých pravomocí ve prospěch svého syna Umberta, po vstupu Spojenců do Říma si to však rozmyslel. Úkol pro Erica Steina zněl: připravit abdikaci, a to v italštině. S ohledem na povahu věci nebylo možno v této věci kontaktovat italské právníky, proto dostal Eric ústavu Italského království a učebnici ústavního práva, obojí v italštině. Nikde ale nebylo nic o abdikaci! Naštěstí, jak se smíchem vzpomínal Stein, pod dojmem kvality jím připraveného návrhu nakonec příslušný dekret připravili sami královští právníci.

Za svůj podíl na osvobození Itálie od fašismu dostal Eric Stein řadu italských vyznamenání včetně italského válečného kříže.

Práce pro novou vlast v OSN
Po válce začal Stein pracovat na ministerstvu zahraničí, kde byl jeho nadřízeným mj. pověstný John Foster Dulles. Zastupoval USA na valném shromáždění a v Radě bezpečnosti v počátcích fungování OSN. To, o čem se my učíme v učebnicích mezinárodního práva (např. vyslání vojsk OSN v době korejské války, kdy SSSR bojkotoval účast na Radě bezpečnosti), byla pro Erica věc osobní účasti na těchto jednáních, která utvářela svět studené války.

O Evropskou unii, respektive její první ztělesnění, sdružení uhlí a oceli, se začal zajímat v samotných začátcích jejího fungování, během svých častých pobytů v západní Evropě. Později se stalo studium evropské integrace jeho celoživotním akademickým zaujetím. V polovině 50. let byl již pevně rozhodnut učit na právnické fakultě. Když se loučil s ministrem zahraničí Johnem F. Dullesem, ministr mu řekl: „Do dnešního dne Ti bylo nasloucháno proto, že jsi mluvil za Spojené státy. Ale ve třídě už budeš mluvit jen sám za sebe. Mnoho zdaru!“

Během práce na ministerstvu se Eric oženil. Jeho manželkou se stala kolegyně z ministerstva, rodačka z amerického Arkansasu. O několik let mladší Virginie strávila s Ericem šedesát let šťastného manželství. Na jeho akademickém úspěchu má podle mne velký podíl svou trpělivou podporou, ale začasté také tvrdou kritikou. Energická a praktická Virginie byla skvělým protipólem idealistického Erica.

Michiganská univerzita v Ann Arbor
Právnická fakulta v Michiganu se stala Ericovým osudem. Je jeho zásluhou, že se fakulta stala centrem studií evropského a mezinárodního práva a globálním lídrem těchto studií.

Jeden z prvních kurzů, které Eric Stein učil, bylo právo mírového využití atomové energie. Zde se mj. zabýval též právní analýzou Euratomu. Co však mělo Erica Steina proslavit, byla výuka práva EHS. Pravidelné kurzy rozjel vlastně bezprostředně po založení EHS na sklonku 50. let. Právo EHS se začalo učit v Michiganu jako na první škole v USA. Podle mnoha zdrojů byl Ann Arbor vlastně první fakultou na světě, která díky Steinovi začala právo EHS učit. Eric Stein takovéto vychloubání neměl rád, vždy mne upozorňoval, že toto není jisté. Je to však dost pravděpodobné, neboť zatím co například ve Francii bylo třeba k rozjetí nového kurzu zdlouhavého byrokratického procesu, v Americe prostě Stein sedl a tentýž rok rozjel nový předmět. Zanedlouho tak do Ann Arboru začali jezdit lidé z celé Evropy, kteří tam mohli studovat to, co doma zatím ještě neměli.

Na počátku 60. let bylo zřejmé, že se evropské právo stává novou a svébytnou disciplínou, k jejímuž pochopení je třeba znovu vyrazit do Evropy. „Když nějaká organizace, ať to jsou Spojené národy nebo privátní korporace, začne žít vlastním životem, nepostačí znát jen její chartu nebo zakládací smlouvu. Musíte se podívat na „živé právo“ tohoto celku.“ Tak začal jeden z mnoha návratů Erica Steina do Evropy. V letech 1962 a 1963 pracoval jako stážista v Komisi EHS. Nabyté vědomosti mu umožnily další rozvoj disciplíny práva EHS: „Moje stará Evropa nabrala nový směr, který se stal pravděpodobně nejdůležitější událostí století. Jak nám říká doktor Freud, jsme odsouzeni k tomu, abychom se vraceli do míst a snů svého dětství. Učinil jsem snad i proto právo Evropského společenství centrem mého vědeckého zájmu. Bohužel, byl zde také krutý paradox: vývoj nezahrnul do Společenství mou starou vlast, která byla vskutku „evropská” po celá staletí, a teď byla násilně vyloučena z této „nové Evropy.“

Současně se v sedmdesátých a osmdesátých letech Stein věnoval též ekonomické integraci v jižní Americe. Léta devadesátá pak pro něj byla ve znamení návratů do jeho původní vlasti, tentokrát však ve znamení její dezintegrace.

Návraty do Československa a Česka
Eric Stein až do konce života miloval svou rodnou vlast, miloval svůj rodný jazyk. Vždy říkal, že pro toho, kdo se živí slovem a psaním, je potřeba psát v jiném než rodném jazyce velkým handicapem. Do Prahy však přijel poprvé až po 43 letech od svého útěku, v roce 1982, a to, což „byla jedna z podivných, nevysvětlitelných okolností, den před setkáním spolužáků gymnázia po 50 letech.“ V úvodu knihy Česko-Slovensko na to vzpomíná takto: „Ze všech někdejších maturantů dopadli nejhůř ti, co šli na práva. Nejnadanější z nich dřel bídu kdesi na stavbě a skončil jako úředníček národního podniku; pocházel totiž ze staré buržoazní právnické rodiny. … Jeden absolvent právnické fakulty, od jinošských let přesvědčený komunista, se stal úspěšným filmovým dokumentaristou, po roce 1968 směl však jen dabovat zahraniční filmy. Jiný se jakž takž živil poskytováním právních porad načerno.“ Po své druhé návštěvě Československa v roce 1985 odjížděl pevně odhodlán, že se již nikdy nevrátí do země, kterou komunistický režim „tak mrzce vytrhl z jejích západních kořenů“.

Rok 1989 vše změnil. Na prahu osmdesátky se Eric Stein vrací do vlasti v rámci skupiny mezinárodních expertů, která Čechům a Slovákům pomáhala napsat novou ústavu pro funkční federativní stát. Završení jednoho velkého životního kruhu profesora Steina. Namísto nově koncipovaného společného státu však byl svědkem dezintegrace a rozpadu své vlasti. V roce 1997 tuto etapu svého života charakterizoval „jako epizodu nikdy nekončícího procesu učení, příběh o tom, jak se právník vyrovnává se současným nacionalismem a snaží se pochopit to těžce postižitelné něco, co za tímto složitým procesem stojí“ (Česko-Slovensko, s. 21). Jeho pohled na politický proces v Československu v letech 1990 až 1993 je nanejvýš zasvěceným pohledem zahraničního pozorovatele, pohled oproštěný od schematických zkratek, které dodnes v různé podobě přetrvávají v západní i východní části někdejšího společného státu. Strhující pohled, který vniká do hloubky procesu česko-slovenské dezintegrace stejně jako je kritickým popisem postkomunistického práva a právní profese.

Právnická fakulta v Michiganu udržovala i během komunismu omezené vztahy s českým právnickým světem. Do roku 1989 to bylo zejména díky přátelství Steina s akademikem Viktorem Knappem, v době pražského jara v Michiganu pobýval i Vojtěch Cepl, kterému Ann Arbor učaroval. Vedoucím právnické knihovny michiganské fakulty byl po dlouhou dobu jiný Čech, proto je v tamní knihovně vynikající sbírka starší české literatury (mnoho z ní dnes v Praze ani nenajdete, protože ji v roce 2002 odnesla voda). Po roce 1989 se pak Michigan otevřel českým studentům dokořán. V roce 2000 převzal na Michiganu čestný doktorát Václav Havel, krátce poté pak byl založen v Michiganu Havlův stipendijní fond (i díky podpoře Jana Švejnara).

Na sklonku života se uzavřel i další životní kruh Erica Steina ve vztahu k jeho pražské alma mater: díky podpoře profesora Pavlíčka a profesora Jičínského získal Eric Stein v říjnu 2005 zlatou medaili Univerzity Karlovy (této medaile si ve své sbírce Eric Stein cenil jako „korunního klenotu“). To bylo naposledy, kdy byl Eric Stein ve vlasti.

Eric Stein zůstal po celý svůj život zastáncem evropské integrace. S ním odchází i jeden z posledních členů generace, která evropské sjednocování chápala jako odpověď na hrůzy druhé světové války a nesla s tím spojený velmi silný étos. Jakkoliv byl Stein přesvědčeným federalistou, byl současně vždy i realistou. Rok po přistoupení ČR do Evropské unie k tomu v Praze Stein poznamenal:
„Chápu, že k tomu byla vznesena řada otázek tady i na Západě – ale nemusíme být zrovna hegeliány, abychom viděli, že členství České republiky v Evropské unii bylo historicky dáno, bylo nevyhnutelné a nezbytné. V jistém smyslu chápu obavy těch, kteří se cítí konečně osvobozeni od jednoho nenáviděného Pána, jen aby akceptovali “podřízení” druhému. Ale myšlenka Evropské unie jako federace v pojetí centralizovaného celku jako Spojené státy, byla-li snad někdy realistickým cílem, je nyní, a to nejen ve světle nedávného rozšíření, jasnou chimérou. Evropská unie je, a předpokládám, že zůstane, mnohaúrovňovým systémem vládnutí, jež musí vzít v úvahu bohatá kulturní a historická specifika jejich členských států, a ve kterém tyto státy nepřestávají hrát rozhodující roli. Na vládě a zastupitelských sborech této země bude, aby se efektivně organizovaly nejen za účelem hájení zájmů České republiky, ale aby využily svoje nové postavení k ovlivnění obecných politik unie. Česká republika spolu se svou tradicí zastupitelské demokracie by měla být schopna přispět k budování otevřenějšího a demokratičtějšího jednotného systému Unie. Je samozřejmě naprosto nezbytné poslat do Bruselu schopné zástupce (a v tomto městě je spousta schopných právníků), kteří by se dokázali inteligentně zapojit do „unijní hry“. Z druhé strany Atlantiku tomu přihlížím s velkým zájmem a hloubokou sympatií. Vidět Českou republiku v Evropské unii je pro mě uzavření dalšího kruhu, a to tentokrát nejen kruhu v mém osobním životě, ale, což je mnohem významnější, v životě a historii této země“.
Celý příspěvek