Jak vybírat soudce mezinárodních soudů?

Otázka, která se neobnosí, nejnověji byla znovu rozvířena článkem v Economistu „Choosing judges; Wanted: better judgment, fewer crowd-pleasers and lickspittles“. Autor cituje Sandra Day O´Connor a skepsi, která panuje s ohledem na kvalitu volených soudců na úrovni některých států Spojených států amerických. Pak ale činí zajímavou (a nejsem si jist, nakolik nosnou) paralelu mezi všelidovým hlasováním v případě volby státních soudců v USA a volbu soudců mezinárodních (světových a evropských) soudů. Volba jako volba, v obou případech neprodukuje optimální výsledky. Článek vzbudil dost negativních reakcí, některé z nich přetiskl sám The Economist v dopisech čtenářů, které jsou k dispozici zde. Jistě stojí za přečtení.

Celý příspěvek

Uhl vs. Vesecká online

Osobnostní spor spojený s "kauzou Čunek" vyvolal na jaře tohoto roku na Jiném právu zajímavou diskusi mj. ohledně dělení výroků na hodnotící soudy a skutková tvrzení. V říjnu vydal Krajský soud v Hradci Králové rozsudek, kterým žalobu Petra Uhla zamítl a který stojí z velké části na posouzení daných výroků jako hodnotícího soudu a oprávněné kritiky. Žalobce na svých webových stránkách nabídl pohled soudu i pohled svůj (vyjádřený v odvolání a dalších podáních). Na této stránce naleznete hlavní podání a rozhodnutí ve věci; k argumentům a názorům v nich obsaženým je možné diskutovat pod tímto článkem.

Celý příspěvek

Kauza Lisabonské smlouvy II. Výklad pojmu suverenita

V části XI. nálezu se ÚS poměrně obsáhle věnoval otázce výkladu pojmu suverenita, zejména ve vztahu k čl. 1 odst. 1 Úst (postulát svrchovaného právního státu) a čl. 10a (možnost přenést některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci). Důraz, který ÚS na tento pojem v souvislosti s LS klade, je však poněkud klamavý. Je patrné, že nález ve věci LS v podstatě supluje neexistenci dřívějšího přezkumu ústavnosti přístupové smlouvy ČR k EU, a činí ve věci některé závěry srovnatelné např. s nálezem polského Ústavního tribunálu ve věci polské přístupové smlouvy ze dne 11. 5. 2005 (ostatně český ÚS na polský protějšek výslovně odkazuje). Důvod je jednoduchý – Lisabonská smlouva má ve srovnání se stávajícím stavem dopady ve vztahu k suverenitě republiky toliko kvantitativní, nikoliv kvalitativní; jinak řečeno, zatímco vstup ČR do EU měl povahu kvalitativní a zásadní proměny našeho ústavního pořádku (srov. k tomu též bod 113), LS pouze pokračuje v tendencích, které primární právo již dávno zná (např. kodifikace de facto existující právní subjektivity EU, rozšíření oblastí většinového hlasování atd.). Např. v bodě 108 si toho ostatně všímá též ÚS, který upozorňuje, že integrace v rámci EU probíhá „evolučně“ (nikoliv tedy „revolučně“). Obecná a nekonkrétní argumentace proti LS z pozice čl. 1 odst. 1 Úst – tedy z pozice ztráty suverenity, je argumentace nikoliv proti LS jako takové, ale spíše proti samotnému faktu členství ČR v EU.

ÚS začal své expozé k výkladu suverenity gramatickým výkladem čl. 10a odst. 1 Úst (z jeho textu plyne, že mezinárodní smlouvou lze přenést na mezinárodní organizace nikoli pravomoci všechny, nýbrž jen pravomoci některé). Uvedený článek je třeba interpretovat zejména v souvislosti s citovanými čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy. Přenos pravomocí orgánů České republiky tedy nemůže jít tak daleko, aby narušil samu podstatu republiky jako svrchovaného a demokratického právního státu založeného na úctě právům a svobodám člověka a občana a aby založil změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 97).

Podstatou svrchovanosti státu je ovšem nikoliv jen její chápání jako nejvyšší a výlučná moci na státním území a nezávislost státu v mezinárodních vztazích (bod 98). ÚS říká, že možnost suveréna vlastní svobodnou vůlí omezit sebe samého (ať již např. závazky mezinárodněprávní povahy nebo závazky v oblasti lidských práv) není projevem nedostatečnosti suveréna, nýbrž jeho plné svrchovanosti (bod 100).

ÚS pak vyjádřil již dříve mnohokráte deklarovanou tezi, že v jádru evropské civilizace existují hodnoty společné všem vyspělým světovým kulturám (bod 103), když evropská integrace je reakcí na globalizační procesy (srov. bod 101, kde se mj. hovoří o tom, že [m]ezinárodní spolupráce a koordinace národních politik se stala nezbytným požadavkem zvládání globalizace světa). Ve stejném bodě (bod 101) najdeme též pasáže, které někteří žurnalisté krátce po vyhlášení nálezu zpochybňovali: V globalizovaném světě dochází k přeskupování center moci i v závislosti na jiných faktorech než je pouze moc a vůle jednotlivých suverénních států. Jedná se o spontánní, neřízený proces stále intenzivnější integrace zemí světa v jediném ekonomickém systému. Tento proces, za přispění klíčových komunikačních technologií masmédií, internetu a televize, následně ovlivňuje související vztahy vně i uvnitř jednotlivých států v oblasti politické, kulturní, sociálně psychologické a dalších, včetně oblastí práva. Nevím nicméně, v čem je např. tato pasáž problematická – z právního pohledu jde v podstatě o věc všeobecně známou, která nevyžaduje žádné dokazování. Současně tato pasáž poskytuje teleologické východisko pro další části nálezu (v bodě 105 např. ÚS jasně říká, že [v] globálním měřítku vzniká mezinárodní politický systém, který postrádá institucionalizovná pravidla vlastního sebeřízení, jakými dosud disponoval mezinárodní systém tvořený suverénními státy. Je bytostným zájmem integrující se evropské civilizace vystupovat v globální soutěži jako významná a respektovaná síla. Zmíněné procesy zcela jasně demonstrují, že i suverénní legitimní moc státu musí nutně sledovat probíhající vývojové tendence a snažit se jim přiblížit, porozumět jim a postupně podřídit tento spontánní proces globalizace postrádající hierarchické uspořádání řádu demokratické legitimity).

Zcela klíčové (a pro právníka zabývajícího se právem EU nepochybné), je konstatování ÚS, že EU vytváří entitu sui generis, která těžko snese zařazení do klasických státovědných kategorií (bod 104). ÚS poukázal na možnost členského státu z Evropské unie vystoupit postupem stanoveným v čl. 50 Smlouvy o EU; explicitní artikulace této možnosti v Lisabonské smlouvě je nesporným potvrzením principu States are the Masters of the Treaty a trvající svrchovanosti členských států (bod 106). Podotýkám, že vystoupení z EU za současného právního stavu by byl ničím neregulovaný proces (resp. proces regulovaný jen obecným mezinárodním právem veřejným, které se však na komplikované vztahy uvnitř EU nedá v podstatě rozumně aplikovat), a stávající právo by tak pro zemi hodlající z EU vystoupit vytvořilo jen velmi obtížně řešitelný hlavolam.

ÚS nepředstírá, že pojem suverenity je objektivní pojem s jasným významem. Tak tomu pochopitelně není, a pojem suverenita je, jako mnoho jiných pojmů z pomezí práva a politiky, které byly konstitucionalizovány, mimořádně neostrý a kontextuální (ostatně ne nadarmo psal již Carl Schmitt ve své Politické teologii - čtyři kapitoly k pojmu suverenity, že všechny pojmy moderního politického myšlení, a pojem suverenity zvláště, jsou sekularizovanými teologickými koncepty, majícími vesměs původ již v evropském středověku). ÚS takto polemizuje s formálním a mechanickým (chce se říci „slovníkovým“) vymezením suverenity:
Z moderního ústavněprávního pohledu tedy nemusí svrchovanost (suverenita) znamenat pouze „nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak navenek (v oblasti mezinárodních vztahů), tak i ve vnitřních věcech“ (Dušan Hendrych a kol., Právnický slovník, C. H. Beck, 2. vydání 2003, str. 1007). Takto dnes již (pravděpodobně) není suverenita chápána v žádné tradiční demokratické zemi, a stricto sensu by pak nesplňoval znaky suverenity žádný stát včetně USA. Např. David P. Calleo upozorňuje, že chápeme-li suverenitu v jejím tradičním pojetí, jakýkoliv mezinárodní závazek zbavuje stát části jeho suverenity. V praxi by proto neměla být suverenita pojímána jen jako rigidní právní pojem, ale „také jako pojem s praktickou, morální a existenciální dimenzí. V praxi je národní suverenita vždy omezena objektivními podmínkami, včetně reakcí sousedních států. Za těchto podmínek národní suverenita znamená především legitimní vládu, která disponuje formální pravomocí vybrat si mezi v úvahu připadajícími variantami, a nikoliv následovat variantu přímo diktovanou cizí mocností. Jinými slovy, pro národní stát, stejně jako pro jednotlivce v rámci společnosti, znamená praktická svoboda být aktérem, a nikoliv být objektem. Pro stát, který se nachází v těsném navzájem závislém systému, praktická suverenita spočívá v tom být chápán jako hráč, kterému sousední státy naslouchají, s nímž aktivně jednají, a jehož národní zájmy jsou brány v potaz.“ (David P. Calleo, Rethinking Europe's Future, Princeton/Oxford, str. 141, 2001) (bod 107).

Totéž ostatně velmi hezky shrnul v telefonickém rozhovoru pro Radiožurnál dne 26. 11. 2008 předseda ÚS P. Rychetský: senát i pan prezident postavili velice vážnou otázku svrchovanosti státu. Myslíte si, že to není politická otázka? Svrchovanost státu ve 21. století? To staré klasické pojetí toho, co to je suverenita, svrchovanost státu a svrchovanost lidu, které v Gettysburgu Abraham Lincoln vydefinoval poprvé, že veškerá moc pochází z lidu atd., toto staré pojetí to platilo do 2. světové války. Po 2. světové válce, kdy jsme svědky integračních procesů samozřejmě, že nelze svrchovanost vnímat tím - řekněme - pojetím učebnic státovědných z 19. století o plné absolutní svrchovanosti panovníka nad lidmi i územím. Ústavní soud byl nucen skutečně, neříkám vydefinovat - takové aspirace si nedáváme, ale musel Ústavní soud se pokusit vymezit pojem svrchovanosti státu ve 21. století v prostředí globalizace a to učinil.

ÚS pak bez filozofické pompy německého maastrichtského nálezu (pompy, která má však poměrně rozsáhlé mezery) shrnul a priori politickou povahu limitů svrchovanosti. Podle ÚS [p]ojem svrchovanosti interpretovaný ve vzájemné souvislosti čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 10a Ústavy tedy jasně ukazuje, že existují také určité limity přenosu svrchovanosti, jejichž nedodržením by byl již dotčen jak čl. 1 odst. 1, tak čl. 10a Ústavy. Tyto limity by měly být ponechány primárně na specifikaci zákonodárci, protože jde a priori o otázku politickou, která poskytuje zákonodárci velké pole uvážení; zásah Ústavního soudu by tu měl připadat v úvahu jako ultima ratio, tedy v situaci, kdy byla míra uvážení jednoznačně překročena a byl dotčen čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť došlo k přenosu pravomocí nad rámec čl. 10a Ústavy (bod 109). Jinými slovy, otázka LS a přenosu pravomocí na EU co se týče vztahu k suverenitě státu je otázka politická, a není proto důvodu, aby se politici této odpovědnosti vzdávali přenesením odpovědnosti na ÚS. Celý příspěvek

Z předvánoční korespondence

Inspirován mírou spontánnosti otázek kladených v televizních debatách Vladimira Vladimiroviče Putina, i já jsem se rozhodl poskytnout čtenářům Jiného práva neméně spontánní výběr ze své předvánoční emailové korespondence. Měl by být oporou a majákem při výběru dárků pro nadcházející svátky konzumu.

Jak známo, ve světě existují země, kde zítra znamená včera. V těchto zemích, posunutých na východ a často blízkých polárnímu kruhu, je Ježíšek (Děda Mráz/Santa Claus – nehodící se škrtněte*) v předstihu. Zatímco tedy konzervativní kontinentální Evropa na své dárkové donašeče ještě čeká, někde už mají naděleno. Právě z těchto zemí přišlo několik reakcí, z nichž pro vás vybírám předvánoční postřehy:

„Moje bábuška je bývalá prokurátorka (ale jinak hodná ženská). Je již stará, s počítačem nepracuje. K vánocům jsem ji daroval Jiné právo Offline. Velice jí to potěšilo a na Štěpána ho již měla přečtené. Nad některými příspěvky se smála tolik, že se jí uvolnila protéza. Říkala, že tak se naposledy nasmála před čtyřiceti lety, když jim oblastní prokuratura v Leningradě zaslala na vědomí text Závěrečného aktu Helsinské konference spolu s memorandem vlády SSSR ke stavu dodržování lidských práv v trestním řízení.“
Vasil, 36 let, právník Centrální správy hřbitovů

„Offline je můj osud. Offline je můj osud.
Offline je všecko, co neznal jsem dosud.
Offline je první a poslední můj hřích,
nepoznat Offline, nevěděl bych.

Offline je motýl. Offline je včela.
Offline je růže, hozená do kostela.
Offline je všecko, všecicko vědění dáno v plen.
Offline je rozum, který mi byl k Vánocům nadělen!“
Viktor Viktorovič Biskoupek, 45 let, soudní exekutor

„A vodkud si jako myslíte, že to všechno mám … ?“
Právník roku 2008

„Manžel byl v poslední době zádumčivý a duchem nepřítomný. To se bohužel negativně projevilo na kvalitě našeho intimního soužití. Již jsem to v sobě nemohla dusit a před svátky jsem se ho zeptala, co jej trápí. Tehdy nic neřekl; pod stromečkem jsem však objevila Jiné právo Offline. Pochopila jsem. Nyní manželovi před vstupem do manželského lože předčítám vybrané příspěvky. Největšího úspěchu dosahuji s rozbory diskurzivní teorie. Výsledek je nepopsatelný; je to jako tenkrát poprvé. Bravo, Jiné právo Offline!"
Bezejmená podniková právnička, 38 let

"Dlouho jsem Jinému právu nedůvěřoval. Přispěvatelé nejenom že nemají víru v jediného vykupitele, ale většina z nich jsou ubozí jedináčci s univerzitním diplomem z pouze jediného oboru. Někteří svého jedináčka dokonce ani nemají z jediné české univerzity, kde studuje elita vzdělanců této planety. Nicméně poté, co jsem k vánocům dostal Jiné právo Offline, pochopil jsem, že víru mají! Připravuji proto sérii fotografií s touto publikací, kterou umístím na svoje jediné a pravé internetové stránky, včetně popisků ve všech indoevropských jazycích."

Henry Mellow, B. A. Hons et M. A. et Ph.D. et FBE et OSHL

A co Vy? Již máte nakoupeny skutečně VŠECHNY vánoční dárky?

Celý příspěvek

Nález ve věci Lisabonské smlouvy I. – obecné otázky

Před týdnem, ve středu 26. 11. 2008, ÚS rozhodl nálezem sp.zn. Pl.ÚS 19/08 otázku ústavnosti Lisabonské smlouvy. Je nepochybné, že tento nález se přiřadí k nejvýznamnějším rozhodnutím českého ÚS. Způsob zpracování odůvodnění nálezu prokazuje nesmírnou práci, kterou si soudci s celou věcí dali. Osobně považuji nález za velmi dobře sepsaný, který je plně srovnatelný i s nálezy jiných evropských ústavních soudů (a je podle mne lepší než obdobné nálezy třebas španělského nebo polského ústavního tribunálu). To lze ocenit tím spíše, pokud vezmeme v potaz velmi povrchní právní úroveň návrhu Senátu. Základním poselstvím nálezu je jasná distance ÚS od toho, že by měl za politiky řešit jejich dilema, zda schválit či neschválit LS (srov. bod 109: Pojem svrchovanosti interpretovaný ve vzájemné souvislosti čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 10a Ústavy tedy jasně ukazuje, že existují také určité limity přenosu svrchovanosti, jejichž nedodržením by byl již dotčen jak čl. 1 odst. 1, tak čl. 10a Ústavy. Tyto limity by měly být ponechány primárně na specifikaci zákonodárci, protože jde a priori o otázku politickou, která poskytuje zákonodárci velké pole uvážení; zásah Ústavního soudu by tu měl připadat v úvahu jako ultima ratio, tedy v situaci, kdy byla míra uvážení jednoznačně překročena a byl dotčen čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť došlo k přenosu pravomocí nad rámec čl. 10a Ústavy.).

Pro laika a nutno říci ani pro právníka to však není zrovna nejsnadnější čtení. Zatím o nálezu dominovala spíše diskuse založená na verzi dle ústního vyhlášení podstatných částí nálezu jeho soudcem-zpravodajem V. Güttlerem, resp. se objevovaly různé psychoanalytické úvahy o tom, co asi chtěli soudci říci, pokud ve výroku uvedli, že vybrané části Lisabonské smlouvy (LS) „nejsou v rozporu s ústavním pořádkem“ (a tedy neřekli, že „jsou v souladu“); to samozřejmě neznamená vůbec nic, protože výrok nálezu je dán přesným zněním § 71e zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu také bod 122 nálezu). Pokusím se tedy v několika dalších postech čtenářům tohoto blogu nabídnout cestu pro čtení nálezu, který mi zabral několik dní čtení.

Nález je co do svého stylu psán diskursivní formou, s ohledem na jednotnost všech 15 soudců jsou dokonce některé jejich názorové neshody otevřeně deklarovány a odpověď na ně je otevřena budoucímu vývoji (srov. např. mimořádně zajímavý bod 114, zejména text v závorce na konci).

Prvních 64 bodů nálezu shrnuje argumenty jednotlivých procesních stran a dalších oslovených institucí. V části VII. (body 65-69) shrnuje nález základní fakta o LS. Nález se správně a bez dalšího ztotožnil s vládou (body 66 a 67) potud, že LS je smlouvou podle čl. 10a Ústavy, kterou se na EU přenášejí některé další pravomoci (pozorný čtenář najde v textu nálezu i některé příklady takovéhoto přenosu). Diskuse, která proběhla médii, podle níž není jasné, o jakou smlouvu se v případě LS jedná (zda podle čl. 10 nebo 10a), je tedy zcela bezpředmětná.

Značná část textu v částech VIII.-X. řeší nelehké procedurální otázky, kterým ÚS ve svém vůbec prvním přezkumu ústavnosti mezinárodní smlouvy čelil.

I. Přezkoumávat LS celou nebo jen ta ustanovení, proti kterým návrh směřuje?
V části VIII. nález srozumitelně a jasně vysvětluje, proč nepřezkoumá LS „v její celistvosti, tedy i ve vztahu k článkům ostatním, bez ohledu na rozsah a odůvodnění návrhu LS“ (bod 71). Návrh Senátu byl totiž koncipován tak, že obecně vyzýval k přezkumu celé smlouvy, konkrétně však argumentoval pouze proti některým jejím ustanovením (srov. bod 72). Závěr ÚS, že se soustředí pouze na Senátem napadené části je podle mne zcela přesvědčivý a správný. ÚS to velmi hezky shrnul v bodě 75:
[…] Aktivně legitimovaný subjekt tedy zatěžuje v uvedeném řízení, které je zahajováno z jeho iniciativy (tedy fakultativně), břemeno tvrzení, jež je povinen naplnit. Je možné dodat, že pokusu o úplnost ústavního přezkumu, nota bene s důsledky překážky rei iudicatae, a to zejména u rozsáhlých normativních textů, brání argument noetický (noeticky nesplnitelné); argument normativní se pak zakládá na tom, že ústavní úprava i zákonná úprava koncipují Ústavní soud do postavení soudu, a nikoli „výkladového místa“. Ústavní soud České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, je orgánem rozhodovacím, a není institucí poskytující jakákoli stanoviska či dobrozdání. […]

S tímto postojem ÚS samozřejmě souvisí též otázka bezprostředně po nálezu medializovaná, totiž že nález nevylučuje event. další napadení novým návrhem jiného subjektu. ÚS totiž říká, že:
Dalším argumentem ve prospěch uvedeného názoru je celková koncepce předběžného přezkumu ústavnosti mezinárodních smluv v rámci § 71a a násl. zákona o Ústavním soudu. Posloupnost jednotlivých navrhovatelů, jak ji stanoví § 71a odst. 1, je vedena myšlenkou umožnit každému z nich vyjádřit řádným způsobem svoje pochybnosti o ústavnosti projednávané mezinárodní smlouvy. Pokud by Ústavní soud rozhodoval o souladu Lisabonské smlouvy, tedy jako o celku […], v podstatě by tím znemožnil uplatnit návrh na přezkum skupině poslanců či senátorů, kteří mají samostatnou legitimaci k podání návrhu podle § 71a odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Zatímco u vlády či u prezidenta může být toto omezení do určité míry zhojeno v rámci jejich účastenství v nynějším řízení […], skupina poslanců či senátorů takovou možnost nemá. Přezkoumávání právních předpisů nebo mezinárodních smluv v jejich úplnosti, jaksi paušálně, aniž by byly Ústavnímu soudy předneseny konkrétní skutkové dopady jejich aplikace anebo právní argumenty, pro které by konkrétně vymezené a identifikované ustanovení těchto předpisů měla být protiústavní, proto nelze akceptovat (bod 76).

ÚS pak uzavřel směrem k eventualitě nového návrhu takto: „Prima vista lze tedy usuzovat, že eventuální nový návrh na přezkum této identické Lisabonské smlouvy by zřejmě byl ve vztahu k dnes napadeným ustanovením blokován překážkou rei iudicatae. To však musí posoudit Ústavní soud teprve tehdy, jestliže bude nový návrh skutečně podán; lze předeslat, že otázku rei iudicatae je pro takový případ namístě interpretovat restriktivně.“ (bod 78). Zajímavé je, že v témže bodě ÚS reaguje na možný budoucí přezkum „nového (jiného) smluvního dokumentu (obsahově zcela či zčásti totožného s Lisabonskou smlouvou)“ – ÚS tak jaksi předjímá, že i LS může padnout pod stůl.

Jak je to tedy s eventualitou nového návrhu? Po právní stránce mu, zdá se, nic nebrání, na druhou stranu je nutno říci, že ÚS se s „velkými tématy“, které mohly vzbuzovat ústavní komplikace, do značné míry vypořádal, a nový navrhovatel by tedy musel při hledání ústavněprávních problémů projevit velmi velkou míru představivosti. To naznačil též předseda ÚS v rozhovoru pro Radiožurnál 26. 11. 2008, když mj. uvedl, že „místa, která byla označena za pochybná z hlediska souladu s ústavním pořádkem ze strany senátu, jsou skutečně nejproblematičtější místa Lisabonské smlouvy.“

II. Normativně nová ustanovení LS nebo všechna ustanovení LS?
V části IX. řeší nález pro čtenáře poněkud „nudnou“ otázku, zda má přezkoumávat všechna napadená ustanovení, nebo toliko ta, která vnáší do primárního evropského práva něco normativně nového. Správně pak dochází k pragmatickému závěru, že normativně nová a normativně stará ustanovení nelze jednoznačně odlišit, a proto mezi těmito ustanoveními nebude ani nijak rozlišovat (body 82 a 83). Nález si však poněkud protiřečí v tom, že na jednu stranu říká, že výhrady Senátu „vesměs směřují proti ustanovením, která je možno klasifikovat jako normativně nová“ (bod 82), aby pak sám zjistil, že o řadě napadených ustanovení to tak zdaleka neplatí (např. body 133 a 134).

III. Referenční rámec pro přezkum ústavnosti LS s ústavním pořádkem
ÚS čelil též problému, nakolik má přezkoumávat LS proti celému ústavnímu pořádku, a nakolik toliko ve vztahu k tvrdému jádru ústavy (materiální ohnisko) – viz část X. V daném případě došel k tomu, že referenční hledisko bude ústavní pořádek České republiky (bod 88). Tento závěr však hned dále poněkud relativizoval, pokud uvádí, že „[z]ákladním měřítkem mu byl celý ústavní pořádek, i když v jeho rámci stejně hrálo materiální ohnisko Ústavy – tedy podstatné náležitosti demokratického právního státu, jejichž změna je nepřípustná – stěžejní a klíčovou roli.“ (bod 89). Toto upřesnění lze pravděpodobně vysvětlit tak, že ÚS zdůraznil materiální ohnisko s ohledem na argumenty, které před ÚS vznesli Senát a prezident republiky (aplikoval ale i běžná ústavní ustanovení, což plyne již z textu na konci závorky v bodě 94).

Klíčový důvod pro tento závěr je rozveden v bodě 90:
[…] Neexistence předchozího přezkumu Přístupové smlouvy Ústavním soudem nemůže sama o sobě zakládat domněnku její ústavnosti […] Pokud by byl akceptován názor, že vyslovení souhlasu s ratifikací mezinárodní smlouvy podle článku 10a stejnou většinou, jaká je požadována pro přijetí ústavního zákona, redukuje nynější přezkum pouze na oblast tzv. materiálního ohniska Ústavy a jinak jej vylučuje, znamenalo by to, že by institut předběžné kontroly ústavnosti ztratil do značné míry svůj smysl. Ústava však v tomto směru nerozlišuje mezi „běžnými“ mezinárodními smlouvami podle čl. 49 a mezinárodními smlouvami podle článku 10a a u obou z nich stanoví tutéž proceduru přezkumu Ústavním soudem. Zde nelze přehlédnout ani dominantní roli, kterou při sjednávání mezinárodní smlouvy podle článku 10a hraje exekutiva, na rozdíl od procesu přijímání ústavních zákonů, kterého se může Parlament a jeho jednotliví členové aktivně účastnit a reálně ovlivňovat konečnou podobu přijímané normy. Ačkoliv lze samozřejmě vést o jednotlivých ustanoveních mezinárodní smlouvy předložené ke schválení Parlamentu České republiky debatu, Parlament má pouze možnost s ní jako s celkem buď vyslovit souhlas, nebo ji odmítnout. V tom se rovněž odlišuje od procesu přijímání ústavního zákona, kde demokraticky legitimovaný ústavodárce může bezprostředně ovlivňovat jeho finální podobu. Přezkum Ústavním soudem a případné shledání rozporu mezi ústavním pořádkem a mezinárodní smlouvou podle článku 10a Ústavy pak vede k nutnosti vyslovit, s kterým ustanovením ústavního pořádku je mezinárodní smlouva v rozporu; zde se pak ústavodárci otevírá prostor k aktivnímu podílu na tvorbě právních norem zásadního významu pro celý právní řád České republiky.

IV. Možnost přezkumu mezinárodní smlouvy po její ratifikaci a problém „eurokonformního“ výkladu ústavy
Mimořádný teoretický dopad mají úvahy ÚS ohledně přezkumu mezinárodní smlouvy poté, co bude ratifikována:
84. Podle mínění Ústavního soudu ani ratifikací přístupové smlouvy se normativně vrcholné postavení ústavního pořádku v systému práva působícího na českém území zcela nevyprazdňuje. Ústavní soud již dříve vyslovil, že výjimečně lze dovodit nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem nebo lidskoprávními smlouvami cestou rozhodnutí o ústavní stížnosti i ex post. Učinil tak zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80). Tento nález odmítl individuální aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, jež by měla protiústavní dopady, a to s ohledem na mimořádnou tvrdost, kterou by v daném případě její aplikace způsobila. Praví se v něm, že Ústavní soud je povinen se řídit článkem 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dovodil, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku a Ústavní soud proto nemůže akceptovat jako ústavně konformní takovou aplikaci některého jejího ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Listinou základních práv a svobod či Ústavou coby součástmi ústavního pořádku. Ústavní soud si je přirozeně vědom toho, že citovaná Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou není smlouvou podle čl. 10a Ústavy, leč dovozuje, že výše uvedený závěr je použitelný v oblasti mezinárodních smluv vůbec. […]

ÚS tedy explicite připouští, že protiústavnost mezinárodní smlouvy lze dovodit též po její ratifikaci, a to v souvislosti s její běžnou aplikací. Variací na tento právní názor je např. v USA odmítnutí přiznat neústavnímu ustanovení smlouvy statut samovykonatelnosti (self-executing) (Buergenthal T., Self-executing and Non-Self-Executing Treaties In National And International Law, Académie de Droit International: Recueil des Cours IV, sv. 235, Dordrecht/Boston/London: 1992, s. 317 násl., na s. 382 a rozhodnutí citovaná v pozn. č. 231).

Na druhou stranu mi není zcela jasný postoj k tomu, s čím má být vlastně po vstupu LS v platnost ona smlouva v aplikační praxi srovnávána. To souvisí s obecnými principy eurokonformního a mezinárodněprávně konformního výkladu domácí ústavy. Eurokonformní nebo mezinárodněprávně konformní výklad ústavy je doktrinálně dostatečně odůvodněn: vyslovuje-li ústava obecný princip, podle něhož stát plní své mezinárodní závazky, např. čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, je nutno brát v úvahu, že ani výklad ústavy nemusí být vždy jednoznačný a že i ústavě samotné můžeme dát ten výklad, který je v souladu s mezinárodními pravidly, a nikoliv takový výklad, který s mezinárodními pravidly v souladu není. Na rozdíl od vztahu ústavy a domácího podústavního práva je tedy vztah mezi ústavou a mezinárodním (příp. evropským) právem obousměrný, tedy mezinárodní smlouvě by měl být přikládán pokud možno ústavně konformní význam, stejně jako ústavě by měl být přikládán význam konformní z hlediska mezinárodního práva, neboť ústava samotná je hodnotově vůči mezinárodnímu právu otevřená.

V bodě 85 ÚS říká, že „po ratifikaci jakékoli mezinárodní smlouvy je Ústavní soud povinen zachovávat značnou zdrženlivost a aplikovat (v případě evropských smluv) pravidelně princip eurokonformního výkladu. Tento princip však nemůže mít povahu jakési „implicitní euronovely“ Ústavy. V případě jasného konfliktu mezi domácí Ústavou a evropským právem, který nelze zhojit žádnou rozumnou interpretací, musí mít ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko, přednost.“ Zvláštní formulace, která nad LS staví „ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko“, tak nechává otevřenou praktickou otázku, zda bude mít tedy přednost před právem EU toliko materiální ohnisko, nebo celý ústavní pořádek.

Samotný princip eurokonformního výkladu ústavy jistě může být předmětem kritiky. Kritérium přezkumu je totiž současně ovlivňováno přezkoumávaným (viz k tomu vysvětlení výše). Možná právě proto ÚS volí onu zvláštní formulaci, že přednost má „ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko“.

Neomezené používání principu „konformního“ výkladu je problematické s ohledem na to, že interpretační zásady mezinárodních smluv jsou odlišné od interpretačních zásad závazných pro výklad domácího práva. Přednost ústavně konformního výkladu mezinárodní smlouvy před výkladem neústavním lze aplikovat jen omezeně, a vždy s přihlédnutím ke specifické povaze mezinárodního práva a jeho vztahu k ústavě. Problém ale vzniká i v opačném gardu, tedy co do konformního výkladu samotné ústavy. Český interpret řešící problém rozporu ústavy a mezinárodního práva si musí být vědom dvou následujících skutečností. Za prvé, bude-li automaticky bez dalšího přičítat mezinárodním smlouvám význam přípustný z hlediska domácí ústavy, bude tím pravděpodobně porušovat mezinárodní závazky ČR a bude opomíjet specifický charakter mezinárodního práva, které má vlastní interpretační zásady. Význam mezinárodní smlouvy je samozřejmě zásadně irelevantní ve vztahu k omezením daným domácí ústavou. V neposlední řadě však bude takový interpret jednat i v rozporu se smyslem a textem ústavy (čl. 1 odst. 2), neboť bude zanedbávat obohacování významu ústavy o její internacionalistické prvky. Za druhé, bude-li naopak vždy bez dalšího přetvářet domácí ústavu tak, aby byla konformní s mezinárodní smlouvou, stane se vyšší právní síla ústavy zcela prázdným pojmem. Řešením je tedy nalézt určitý kompromis mezi těmito oběma extrémy, který ale nelze popsat abstraktně právně dogmaticky, ale je třeba nalézt vhodnou rovnováhu v rámci kazuistiky (srov. k tomu více můj článek v čas. Právník, č. 5/2004, s. 471 - 501)

Dále bude následovat post k dalším částem odůvodnění ÚS.

Celý příspěvek

Vybrané směry soudobé právní filozofie

Tento post je určen pouze pro studenty PF UK. Příští semestr nabízím nový volitelný předmět, který bohužel zatím není specifikován v IS PF UK. Předmět má ambice poskytnout průřez soudobou právní filozofií. V průběhu kurzu budeme diskutovat diskursivní teorii, ekonomickou analýzu práva, kritická studia právní, moderní formy marxismu a levicové kritiky práva, právní feminismus a nové směry v oblasti srovnávací právní vědy. Základní učební pomůckou bude coursepack, ve kterém studenti naleznou výňatky ze studovaných směrů (obsah coursepacku uvádím níže pod jednotlivými kapitolami). Předmět bude koncipován s praktickým přesahem, tam kde to bude možné (např. diskursivní teorie, ekonomická analýza atd.), budou studenti vedle vybraných prací studovat též soudní rozhodnutí. S ohledem na počet studentů (max. 30) předpokládám sokraticky pojaté přednášky s velkým zapojením studentů a jejich průběžnou přípravou na každou hodinu. Předmět není otevřen pro studenty prvého ročníku.
Následuje jeho obsah.

Obsah předmětu
1. Diskursivní teorie Roberta Alexyho a Jürgena Habermase a právní praxe
Předpokládaný rozsah: tři přednášky
V rámci těchto hodin představím diskursivní teorii jako vůdčí doktrínu teorie interpretace práva na evropském kontinentu, a to na pracích Roberta Alexyho a Jürgena Habermase. Ukáži kritiku a slabiny diskursivní teorie. Uvidíme jak diskursivní teorie funguje v realitě aplikace práva, a to na příkladech soudních rozhodnutí z ČR, Německa, Francie a USA.

Prameny:
Alexy, R. The Special Case Thesis, Ratio Juris, sv. 12, 1999, str. 374 násl.
Alexy, R. A Theory of Legal Argumentation: The Theory of Rational Discourse as Theory of Legal Justification , Oxford 1989, výňatky
Habermas, J. Between Facts and Norms, MIT Press, Cambridge / Massachusetts 1996 (vybrané části)

2. Ekonomická analýza práva
Předpokládaný rozsah: tři přednášky
Ekonomická analýza práva se od svého vzniku v 60. letech minulého století v posledních dvou desetiletích stala pravděpodobně nejvlivnější současnou právně teoretickou doktrínou. V rámci této hodiny budeme diskutovat základní principy této teorie, které si budeme ilustrovat na vybraných rozhodnutích hlavního proponenta této teorie, soudce prof. Posnera.

Pramen:
Posner, R. Economic Analysis of Law, Aspen 2002 (výňatky)
Posner, R. How Judges Think, Harvard 2008 (výňatky)

3. Ronald Dworkin a „soudcovská“ teorie práva
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Ronald Dworkin patří k nejvlivnějším právním filozofům současnosti. Na této hodině si představíme jeho poslední práci, Justice in Robes.
Pramen:
Dworkin, R. Justice in Robes, Belknap 2008 (výňatky)

4. Critical Legal Studies
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
V rámci současných trendů nalezneme na levicovém spektru tzv. kritická studia právní, které kritizují zdánlivě neutrální a objektivní povahu státu. Kritická studia právní si představíme výňatky z klasické práce Duncana Kennedyho.

Pramen:
Kennedy, D. A Critique of Adjudication: Fin de Siecle, Oxford 1997

5. Soudobá marxistická kritika právního státu a tzv. „juristokracie“
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Jakkoliv marxismus států reálného socialismu je mrtev, neznamená to, že marxismus jako takový se stal irelevantní. Soudobý sofistikovaný západní marxismus představuje velmi zajímavé výzvy též pro teorii a filozofii práva. Směr si představíme velmi čtivě napsanou a stručnou prací Hugha Collinse. V druhé a klíčové části hodiny představíme kritiku „soudcovského státu“ a „juristokracie“ z pera Rana Hirschla.

Pramen:
Collins, H. Marxism and Law, Clarendon Press, Oxford 1982 (reprint 2000) (výňatky)
Hirschl, R. Towards Juristocracy: The Origins and Consequences of the New Constitutionalism (Harvard 2007) (výňatky)

6. Právní feminismus (hostující přednášející)
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Z kritických právních teorií se budeme zabývat též právním feminismem, který navazuje na Critical Legal Studies i na právní marxismus. Vysvětlíme si podstatu právního feminismu, a provedeme kazuistickou studii institutu sexuálního obtěžování (jeho genezi v pracích K. MacKinnon a jeho aplikaci judikaturou).

Pramen:
[Bude doplněno, pravděpodobně některé z děl K. MacKinnon]

7. Výzvy globalizace
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Ukáži kritiku pojetí pramene práva a konceptu kontinentální a angloamerické právní kultury v soudobé vědě srovnávacího práva.

Pramen:
Reimann, M. The end of comparative law as an autonomous subject, 11 Tul. Eur. & Civ. L.F. 49 (1996)


Celkem: 11 přednášek

Formát zkoušky: písemná, studenti zpracují na konci semestru písemnou práci
Počet studentů: max. 30. Celý příspěvek

Kristián Csach: Jackpot ako štátna pomoc alebo TIPOS revisited

Tipovanie je vraj zábavným, napínavým a návykovým spôsobom trávenia času. Niekedy priam až zárobkovou činnosťou. Boli už takí, čo si tipovaním zarobili na vilu, a sú takí, ktorým tipovanie prinieslo omnoho viac. Krajinu pod Tatrami v súčasnosti viac ako predvianočné nákupy zabáva kauza známa ako TIPOS. Celá kauza (a jej právne riešenie) je ukážkovou spleťou problémov, ktoré budú mátať mnohé oblasti právnej akadémie ešte dlhé roky.

O čo ide? Pozadie sporu nie je až také podstatné, v skratke by sa dalo povedať, že Najvyšší súd svojim rozhodnutím potvrdil prvostupňový rozsudok Krajského súdu Bratislava a zaviazal spoločnosť TIPOS, národnú lotériovú spoločnosť, a.s. okrem iného na zaplatenie 1 003 279 719,- Sk plus podstatné úroky z omeškania a nejaké desiatkomiliónové drobné na trovách za porušenie know-how pri prevádzkovaní lotérií. Oprávneným je nateraz určitá cyperská spoločnosť, na ktorú boli know-how a práva, ktoré boli predmetom sporu postúpené. Ani samotné rozhodnutie nie je pre účely tohto postu až také významné (teda, kto by ho už len čítal, ak má 75 strán, no „našťastie“ odôvodnenie Najvyššieho súdu začína ukryto až na strane 66).

Povinný s oprávneným následne uzatvorili dohodu o urovnaní a prevode know-how, ktorej obsahom je záväzok povinného (TIPOS) zaplatiť v dvoch splátkach 1 907 579 105, 90 Sk, pričom povinnosti sú sankcionované zmluvnou pokutou vo výške 400 miliónov Sk. Po mediálnom povstaní sa rýchlo napiekla novela Občianskeho súdneho poriadku, ktorá vytvorila mimoriadny opravný prostriedok s (aspoň dočasne) suspenzívnym účinkom, ktoré má zabrániť platbám zo strany povinného. Celá kauza ponúka mnoho inšpirácie od konštitucionalistiky, cez súťažné právo, deliktuálne právo, verejné obstarávanie, až po všeobecné súkromné právo a ako prvostupňové tak aj druhostupňové rozhodnutia sú jednými z tých rozhodnutí, ktoré bude bez pochýb potrebné zahrnúť do procesu vyučovacieho.

Nás však zaujme európskoprávny rozmer celej kauzy. Osoby znalé čl. 87 a nasl. ZES (zákaz poskytovania štátnej pomoci/verejnej podpory) vedia, že pri individuálnej podpore z verejných zdrojov podnikateľom je potrebné byť mimoriadne, ale mimoriadne pozorný. Pozrime sa preto na kauzu pod drobnohľadom čl. 87 ZES, ktorý prekvapivo nateraz nikto do debaty nevniesol.

Predpokladajme (teda neriešme), že plnenie zo strany TIPOSu ako „štátnej“ akciovky je plnením z verejných zdrojov (o to viac, že zástupcovia štátu explicitne uistili, že štát dá TIPOSu k dispozícii dostatočnú sumu), a predpokladajme, že prijímateľom je špecificky určený cyperský podnikateľ, že plnenie naruší súťaž a že ovplyvní intrakomunitárny obchod. Pravidlo de minimis sa neuplatní. Je ale otázne, či takéto plnenie podnikateľa zvýhodňuje. A tu začína zábava.

Je otázne, či by mala Komisia či ESD odvahu povedať, že aplikácia vnútroštátneho pravidla náhrady škody alebo bezdôvodného obohatenia súdom v konkrétnom prípade môže predstavovať poskytnutie štátnej pomoci (ak plnenie povinného bude zaťažovať verejné zdroje). Principiálne takému záveru ale nič nebráni, najmä ak zohľadníme, že činnosť TIPOSu, teda nevyriešenie sporu v dlhom čase viedlo k podstatnému navýšeniu dlžnej sumy a pridáme k tomu veľkorysé spôsoby výpočtu bezdôvodného obohatenia. ESD by tým však podstatne zasiahol do vnútroštátneho súkromného práva (koľkí si ale to isté mysleli o porušeniach kartelového práva, že).

Inou vecou je však posúdenie zmluvy o urovnaní, v ktorej sa TIPOS zaviazal nahradiť určitú sumu a zaplatiť zmluvnú pokutu za každé porušenie zmluvy. Preložené do jazyka štátnej pomoci, v dôsledku rozhodnutia TIPOSu závisí, či oprávnený dostane o 400 miliónov viac alebo nie. Ešte zaujímavejšie však je to, že podľa medializovaných informácií by spoločnosť TIPOS nemala na zaplatenie dlhovanej sumy. V krutom svete kapitalizmu by preto mal nastúpiť konkurz spoločnosti a veriteľ by sa mohol uspokojiť akurát tak z masy. Zástupcovia štátu však v záujme udržať pri živote vlajkovú loď národného športu vyhlásili, že prostriedky pre TIPOS vyčlenia. Cyperský veriteľ sa tak dostáva z pozície potenciálneho konkurzného veriteľa do pozície spokojného veriteľa s úspešnými vyhliadkami na splnenie dohody o urovnaní. A v tomto prípade sa už pendulum posudzovania podpory posúva zreteľnejšie do sféry štátnej pomoci, keďže tu už možnosť, že druhá strana bude zvýhodnená, evidentne je.

Čo by takýto záver znamenal? Hlavne by to znamenalo, že o možnosti poskytnutia štátnej pomoci môže rozhodnúť iba Komisia a nie TIPOS, či vnútroštátny súd. Ešte stále som nezmenil názor, že zmluvné ustanovenie, na základe ktorého má byť poskytnutá štátna pomoc je neúčinné podľa § 47 ods. 1 ObčZ. A ak sa niektoré z plnení posúdi ako štátna pomoc, tak sa jej príjemca z toho len tak ľahko nedostane. Dôsledky, ktoré by mal takýto záver na zmluvu vo vzťahu k posudzovaniu platnosti jej jednotlivých súčastí vo svetle jej čl. IX bod 2 si ani nedovolím vysloviť (na to sú lepšie platení právnici). Možným je aj to, že sa za štátnu pomoc bude považovať celé plnenie z verejných zdrojov, v dôsledku ktorého dostane oprávnený viac, ako by dostal v rámci konkurzu, a to by veru niekoho nepotešilo (najmä vzhľadom na skutočnosť, že zmluva má súkromnoprávne nahradiť záväzky vyplývajúce z rozhodnutia súdu).

Tak znalci európskeho práva, aký výsledok tipujete? Zasahuje právo štátnej pomoci tak hlboko do súkromného práva? Možno sa nájde pokusný králik, ktorého meno bude navždy zdobiť Valhallu európskeho práva a podá na vnútroštátny súd konkurenčnú žalobu a návrh na predbežné opatrenie podľa (priamo aplikovateľného) čl. 88 ods. 3 veta tretia Zmluvy o ES, možno niekto podá žalobu na určenie platnosti zmluvy a cestou predbežnej otázky sa vec dostane na ESD, možno niekto informuje Komisiu, možno prejudiciálnu otázku predloží až súd konajúci o mimoriadnom opravnom prostriedku a možno aj nikto nič neurobí, ktohovie. Po postupe Komisie vo veci Hytasa a Frucona a ESD vo veci Lucchini by som ja osobne na výsledok nestavil. Každopádne prípady, ako je tento nútia omnoho viac sa zaoberať vplyvom štátnej pomoci na súkromné právo, a to je to, o čo nám akademikom ide, že.

Kristián Csach

PS: Pre tých, ktorým sa rozhodnutie Najvyššieho súdu SR nechce čítať, a ktorých nabudil môj názor o jeho význame do budúcna odporúčam akési best of, vytrhnuté z kontextu:
– stanovisko, že porušenie zákona o verejnom obstarávaní pri výbere právneho zástupcu vedie k tomu, že právne úkony, ktoré urobí advokát za zastúpeného sú neplatné (s. 67),
– know-how je chránené ustanoveniami Občianskeho zákonníka ako vlastníctvo (s. 69),
– bezdôvodné obohatenie pri neoprávnenom využívaní podstatného know-how je celý čistý zisk porušiteľa,
– započítanie nárokov na bezdôvodné obohatenia a na náhradu škody,
– poškodený sa nemusí snažiť o ochranu svojho know-how okamžite, jeho nečinnosť mu nemôže byť pripisovaná na ujmu, a tak stačí počkať, kým sa obchodná činnosť protistrany rozvinie a udrieť tesne pred skončením štyroch najúspešnejších rokov,
– opätovne problém s premlčacími lehotami na vydanie bezdôvodného obohatenia v obchodnoprávnych vzťahoch (argumentáciu nečakajte),
– znalecké posudky sú písmo sväté a aritmetický priemer ich výsledkov je zlatá cesta,
– mystické formulácie typu: „Súčasná judikatúra súdov sa prikláňa k širšiemu pojatiu týchto pojmov (súťaž a súťažiteľ).“ ku ktorým ale odkazy na predmetnú judikatúru chýbajú a
– last but not least je podľa Krajského súdu Bratislava § 53 ObchZ (nárok na bezdôvodné obohatenie) osobitnou skutkovou podstatou § 451 ObčZ (s. 19/20).

Celý příspěvek

Demokratické důsledky rozhodnutí ESD...

... aneb Democratic consequences of ECJ case law - konference, která se bude konat ve dnech 14. až 16. ledna 2009 v norském Bergenu. Uznávám, že leden asi není ten nejlepší měsíc pro návštěvu Norska, ale třeba Vás přesvedčí program [pdf] a pozvaní hosté (např. Mattias Kumm, Miguel Maduro anebo Damian Chalmers).

Celý příspěvek

Tom Clancy: Jak je to se vznikem veřejné funkce?

Po několika velmi seriózních autorech (Dostojevský, Shakespeare, Camus, Kafka), kteří se ve svých pracích dotkli základních otázek práva, se v dnešním díle literárního okénka Jiného práva zaměřím na Toma Clancyho a jeho thriller „Z rozkazu prezidenta“. Pokusím se tak prokázat, že i v tomto (zdánlivě!) úpadkovém žánru, nad kterým se každý „správný“ intelektuál zpravidla otřese, se mohou objevit i mimořádně zajímavé právní problémy.

Přiznám se, že romány Toma Clancyho mám velmi rád a dokonce je sbírám. (Pro případného zájemce o tohoto autora předesílám varování: je třeba odlišovat romány psané přímo tímto autorem od manufakturně produkovaných knih, kterým tento autor propůjčil jen svoje jméno, resp. je v nich uveden jako spoluautor.) Jsou totiž velmi čtivé a jsou psány ohromně precizním způsobem. Jakkoliv se jedná o fikce, pohybují se vždy na velmi těsné hranici reality a v některých případech se proto čtenář nemůže ubránit dojmu, že slouží i jako inspirace. Např. kniha „Čestný dluh“ končí tím, že nešťastný japonský pilot, hnán pomstou za smrt svého syna, úmyslně narazí do budovy Kongresu velkým dopravním letadlem (naštěstí prázdným), a to právě v okamžiku, kdy skládá slib viceprezidenta hlavní hrdina většiny Clancyho knih Jack Ryan. Kdo ví, nebyl Clancyho vášnivým čtenářem i Muhammad Atta a jemu podobní?

A právě v tomto okamžiku začíná děj knihy „Z rozkazu prezidenta“. Při výše popsaném útoku totiž zahyne prezident, podstatná část zákonodárců, prakticky celá vláda a řada soudců. Úvodní kapitoly tak lze číst i jako jakýsi základní kurs amerického ústavního práva, protože Clancy podrobně popisuje, jakým způsobem jsou postupně personálně obsazovány jednotlivé státní orgány. A právě zde se objevuje zásadní problém, jehož právnímu řešení se sice Clancy v konečném důsledku vyhýbá, nicméně to by nás určitě nemělo odradit.

Jack Ryan se totiž stává prezidentem (z titulu funkce viceprezidenta, kterou nabyl bezprostředně před útokem). Nicméně bývalý viceprezident Kealty, který byl v důsledku sexuálního skandálu (znásilnil svoji asistentku) donucen k rezignaci a právě na jeho místo nastupuje Ryan, chce vzniklou situaci zneužít. Podaří se mu odstranit rezignační dopis, který podal den před útokem, a následně tvrdí, že pouze hovořil o úmyslu odstoupit ze své funkce, nicméně že tak právně účinně neučinil a za nastalé kritické situace považuje za svoji povinnost ve svém úřadu setrvat, aby mohl co nejlépe sloužit svojí zemi. Vznikla tak otázka, zda Ryan vůbec mohl nastoupit do funkce prezidenta, pakliže tento úřad nebyl uprázdněn.

Je jasné, že z hlediska celkové koncepce románu je tato zápletka jen jednou z mnoha a v konečném důsledku není ani zápletkou stěžejní. Pokusme se však tento problém zobecnit: jak nahlížet na jmenování někoho do veřejné funkce, u něhož se následně ukáže, že pro toto jmenování nebyly subjektivně či objektivně splněny zákonné či dokonce ústavní podmínky (úřad nebyl uprázdněn, nebyla splněna podmínka bezúhonnosti, státního občanství, vzdělání atp.)? Takto nastolený problém není už pouze teoretický, nýbrž může mít velké praktické dopady. Na Slovensku se např. řeší případ, kdy byl soukromým exekutorem jmenován ministrem spravedlnosti člověk, který nesplňoval podmínku právnického vzdělání (titul JUDr. nezískal na právnické fakultě, nýbrž na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti, blíže např. zde). Tedy, jak nahlížet kupř. na soudce, který byl jmenován, ačkoliv nemá ukončeno právnické vzdělání, příp. nesložil předepsanou profesní zkoušku? Může svůj mandát vykonávat poslanec, který není státním občanem ČR? Co si počít se zvoleným senátorem, který ještě nedosáhl 40 let věku?

Při řešení takto nastolených otázek je podle mého názoru třeba důsledně rozlišovat dvě roviny: osobní a věcnou. Samostatně je nutno vypořádat se s osobní odpovědností dotčené osoby, která buď zfalšovala podklady, které předložila před svým jmenováním do funkce, anebo jednala naopak v dobré víře za situace výkladové nejasnosti toho, co je myšleno např. pod pojmem „bezúhonnost“, resp. které vzdělání se považuje za právní (tento problém dle mého soudu v budoucnu vyvstane v souvislosti s činností soukromých vysokých škol). V prvním případě je možno uvažovat až o trestní odpovědnosti tohoto člověka; ve druhém by zřejmě žádná sankce neměla následovat. V prvním případě si dovedu i představit, že by tento podvodník měl vrátit např. i všechny či alespoň podstatnou část požitků, kterých se mu po dobu výkonu jeho funkce dostalo; v případě druhém pro to není dán žádný rozumný důvod.

Zcela samostatnou otázkou je však to, jak zpětně hledět na právní úkony, které učiní osoba, jež do funkce neměla být vůbec jmenována. Tady je dle mého názoru třeba důsledně trvat na presumpci správnosti těchto aktů. I když by se tedy např. později ukázalo, že některý soudce neměl být vůbec jmenován do své funkce, neznamená to, že jeho pravomocné rozhodnutí by mělo být automaticky zrušeno, příp. že by se dokonce jednalo o rozhodnutí nicotné. V tomto ohledu se kloním k řešení preferujícímu zájem na právní jistotě. Doplňuji značně demagogický a toliko hypotetický, nicméně dle mého přesvědčivý argument: když bychom např. dnes zjistili, že několik poslanců Federálního shromáždění zvoleného v roce 1992 nesplňovalo podmínku státního občanství, přece z toho nelze dovodit, že by tím byl zpochybněn zánik federace, provedený ústavním zákonem Federálního shromáždění č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR.

Závěrem tedy rada pro Jacka Ryana: mohl svoji funkci vykonávat v dobré víře, a to až do okamžiku, kdy by byl tohoto úřadu autoritativně zbaven. Ostatně, v knize se tak naštěstí nestalo, a tak mohl Ryan za cenu řady osobních obětí opět zachránit svět před světovou válkou...

O tom už je ale podstatná část Clancyho románu, kterou nechci vyzrazovat ani naznačovat, protože by to byla škoda.

Celý příspěvek

Mnohojazyčnost v evropských institucích: překážka nebo příležitost?

V roce 1957 mělo Evropské společenství 4 úřední jazyky. Dnešní Evropská unie jich má 23. Nařízení přijaté v roce 1958 stanoví, že se jazyky všech členských států stanou úředními a pracovními jazyky evropských institucí.

Na tom se dodnes nic neměnilo. S každou vlnou rozšíření rostl i počet jazyků EU. Jazykové služby evropských institucí v Bruselu a Lucemburku jsou nejrozsáhlejšími na světě. Zásada mnohojazyčnosti se uplatňuje na různých úrovních: v komunikaci občanů s institucemi i ve fungování institucí samotných.

Ve svém příspěvku bych se chtěla zaměřit na ústní komunikaci a s ní spojené tlumočení.


Konferenční tlumočení jsem vystudovala ve své rodné zemi Rakousku. Po studiu jsem tam pracovala v soukromé i státní sféře, dále v České republice a dalších zemích, a od ledna 2004 působím v německé kabině u Evropského soudního dvora v Lucemburku.

Před velkým rozšířením Evropské unie v roce 2004 předpovídali mnozí její kolaps. S 23 úředními jazyky si lze představit 506 možných kombinací. Kritici ve množství jazyků vidí překážku pro efektivní komunikaci na evropské úrovni. Evropská unie prý nemůže s tolika jazyky fungovat, nastane zmatení jazyků a celá babylonská věž se zboří.

Nestalo se. Mnohojazyčnost se totiž nerovná kakofonii. To, že ne vždy a všude bude každý občan a zaměstnanec institucí trvat na použití své mateřštiny, se rozumí samo sebou. Ne všechny dokumenty se překládají, ne všechny řeči se tlumočí do všech jazyků. Na administrativní úrovni používají instituce tři pracovní jazyky: angličtinu, francouzštinu (tradičně lingua franca Evropského soudního dvora), a v menší míře i němčinu. Dobré znalosti v minimálně dvou úředních jazycích EU (kromě mateřštiny) se vyžadují při výběrových řízeních od budoucích zaměstnanců institucí. Pro tlumočníky a překladatele platí samozřejmě zvláštní požadavky.

Před zasedáními výborů Evropského parlamentu a Komise a před ústním jednáním Evropského soudního dvora se jazykové potřeby účastníků zjišťují, a tlumočení probíhá jen v potřebných jazycích.

Před časem kritizoval jistý poslanec EP, že na jednání bylo víc tlumočníků než účastníků, což podle něho svědčí o přebytečnosti jazykových služeb. Realita vypadala trochu jinak: někteří poslanci si objednali tlumočení do svého jazyka, ale na jednání se už nedostavili. Což je spíš důkaz nezodpovědného chování poslanců než přebytečnosti jazykových služeb.

Pravidelně se setkávám s návrhem snížit počet jazyků na jejich určitý výběr. Kde bude hranice? Pět, deset, dvacet, čtyřicet milionů rodilých mluvčích? Každý výběr má za výsledek, že víceméně početná skupina obyvatel EU je v diskriminující pozici těch, kteří nemají právo použít svou vlastní řeč. Proč nezavést pravidlo, namítají jiní, že každý musí používat jinou řeč než svou rodnou? Takový, poněkud abstrúzní, návrh může mít, s prominutím, jen člověk, který toho o jazycích moc neví. Proč bychom se měli dobrovolně vzdát všech výhod, které skýtá mateřština? Jen v ní říkáme totiž to, co říct chceme, a nejen to, co říct umíme. A v tom je často velký rozdíl: zatímco se v cizím jazyce soustředíme na hledání jazykových prostředků, můžeme se v mateřštině soustředit na obsah sdělení.

Třetím návrhem kritiků mnohojazyčnosti je zrušit všechny jazyky až na jeden. Kdo s tímto návrhem přichází, má obvykle na mysli angličtinu. A proč by tím jazykem neměla být němčina? Počítá s bezkonkurenčně největší skupinou rodilých mluvčích v EU. Anebo francouzština jako důležitý zakládající jazyk Evropského společenství?

Připusťme na chvíli, že by angličtina upevnila svou pozici jazyka mezinárodního dorozumívání i na evropském poli a stala se jediným úředním jazykem EU. Koneckonců dnes už každý umí anglicky, nebo si to aspoň o sobě myslí. A právě v tom je háček: to, co leckdo ze sebe vydává se silným přízvukem a pochybnou volbou slov, je srozumitelné jen pro vlastní krajany. Globální angličtina je ochuzenou, často znetvořenou, vzdálenou příbuznou tohoto krásného, na slovní zásobě velmi bohatého jazyka. Mezi tlumočníky má zkratka BSE ještě druhý význam: Bad and Simple English.

Jistě, ne každý může být druhým Shakespearem, a jistá míra znalosti angličtiny může leckdy stačit. Jenže: co stačí na obchodním jednání nebo technickém školení před přístrojem, nemusí stačit na argumentativně-politické úrovni setkání ministrů nebo na přesvědčivou repliku v soudní síni. Když jde do tuhého, nemají nerodilí mluvčí reálnou šanci se rétoricky proti rodilým mluvčím prosadit. Ne nadarmo se důležitá politická jednání tlumočí. Státníci vědí, že se pohybují na tenkém ledě, kde záleží na každé formulaci. Nedávné studie dokonce nasvědčují tomu, že jednání jsou častěji úspěšná, jestliže každý z účastníků má svobodnou možnost vyjadřovat se ve svém vlastním jazyce.

Neměl by každý, kdo má mezinárodní ambice, umět aspoň jeden světový jazyk? Čech nebo Lotyš nemůže přece počítat s tím, že mu budou všude rozumět, a ne vždy bude mít po ruce tlumočníka. To je pravda. Ale prohodit pár slov s kolegy na obědě nebo přečíst přeformulovaný text je něco jiného než vyjednávat komplikovanou tematiku, spontánně reagovat na argumenty protistrany a přesvědčivě přednést ty vlastní. Proč se dobrovolně vzdát výhody vlastní řeči, když mám možnost ji používat? Neznám rozumný důvod.

Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni občany. Neměli by být voleni na základě svých jazykových znalostí, nýbrž na základě svých schopností. Vlády členských států by na jednání do Bruselu neměli posílat nutně své nejlepší lingvisty, nýbrž především své nejlepší odborníky.

Ano, mnohojazyčnost něco stojí. Avšak ne tolik, jak si mnozí myslí. Roční výdaje za jazykové služby evropských institucí, tj. překlady a tlumočení, činí 1% unijního rozpočtu. Jiným slovy: každého občana EU stojí mnohojazyčnost v Evropské unii dvě eura ročně - tolik co malé kapučino ve Slávii. Domnívám se, že to není přehnané.

Celý příspěvek