Několik poznámek k vlaku, který odjel

Blanka Čechová (možná ji znáte z jejích Omalovánek ze Štrasburku) napsala na podivuhodný článek T. Jindry, o kterém jsme zde diskutovali, velmi pěkný komentář. Poněvadž jej editor HN zkrátil až poněkud příliš (navíc jsem ho ani nenalezl na ihned), rád jsem ji nabídl publikovat ho u nás na Jiném právu v plném rozsahu.

UPDATE: Publikovaný článek Blanky je možné nalézt zde (na stránkách internetových Hospodářek, nikoliv na ihned, proto jsem jej tam včera neobjevil). Krácení bylo způsobeno hlavně tím, aby článek mohl vyjít už v pátek, jak tady slíbil T. Němeček v komentáři na naši masáž HN:-)

13. února vyšel v HN článek Zastavme expanzi justice, dokud je čas. Zvláštní pozornost si zasluhuje příměr k „vlaku, který odjel“, jenž jeho autor Tomáš Jindra, člen sboru právních poradců prezidenta republiky, použil v souvislosti s odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu. Zpochybňoval tak platnost rozhodnutí, kterým Ústavní soud navrátil JUDr. Brožovou zpět do funkce.

Pravda: loňské odvolání Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu proběhlo tak rychle, že skutečně mohlo působit jako odjezd velmi spěšného vlaku z brněnského Hlavního nádraží. Zde však veškerá podobnost končí.

Když nastupujeme do vlaku, patrně nás ani nenapadne zkoumat podmínky, které jsou nutné k tomu, aby vlak ze stanice úspěšně odjel. Koleje, výpravčí i jízdní řád jsou nám upřímně jedno. Za jistých okolností však nepochybně rozjetý vlak zastavit lze. Například tehdy, kdy by byl vlak přistaven na špatnou kolej a vypraven podnapilým drážním zaměstnancem podle předloňského jízdního řádu. V takovém případě bude, doufejme, uděláno vše pro to, aby dotyčný vlak nepokračoval v jízdě.

Rozhodnutí, kterým prezident Václav Klaus odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu, bylo špatně vypraveným vlakem a je dobře, že se ho díky Ústavnímu sodu podařilo včas zastavit. Podmínky pro odvolání JUDr. Brožové zde, totiž, v žádném případě dány nebyly:

Za prvé, úprava podle které k jejímu odvolání došlo, byla v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a to přesto, že na tuto skutečnost Ústavní soud upozorňoval už v roce 2002 (v nálezu Pl. ÚS 7/02), kdy § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v tehdy platném znění zrušil. Když byla v roce 2003 přijata novela zákona o soudech a soudcích, tehdejší zákonodárci nález Ústavního soudu ignorovali a způsob odvolávání předsedů soudů ponechali tak, jak byl. To jest špatně. V rozporu s Ústavou. K tomu lze dodat, že mechanismy demokratického právního státu mohou být úspěšné v boji s kdečím, jen ne s hrubým nedostatkem právní kultury. A nerespektování nálezů Ústavního soudu samotným zákonodárcem, žel, ničím jiným než nízkou právní kulturou není.

Za druhé: někdejší, byť neústavní, pravomoc prezidenta odvolat předsedu Nejvyššího soudu byla jednou z těch, které vyžadují spolupodpis předsedy vlády. Tomáš Jindra ve svém článku sice tvrdí, že tehdejší Paroubkova vláda svého předsedu k nutnému spolupodpisu pověřila, nicméně z příslušného záznamu o jednání vlády (1.2.2006) tato skutečnost ani zbla nevyplývá. V daném zápise je pečlivě zaznamenáno, kterak vláda tehdy hlasovala o tak zásadních otázkách jakými byly např. povolení vjezdu sněžné rolby do CHKO Jizerské hory k údržbě sjezdové trati „U Tomáše“, zatímco věc odvolání šestého nejvyššího ústavního činitele je pouze záhadně konstatována slovy, že „Vláda projednala na uzavřeném jednání schůze materiál předložený místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti“. Tečka. O pověření předsedy Paroubka ke kontrasignaci předmětného prezidentova rozhodnutí řeč nebyla. Pozoruhodné je, že v rámci téhož jednání vláda svého předsedu jednohlasně pověřila spolupodepsat rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše do funkce soudce. Dané usnesení má číslo 124. Usnesení o kontrasignaci odvolání Brožové číslo nemá. Nemá, protože není. A že by bylo platně vzniklo někdy později, je vyloučeno: Brožová byla, totiž, prezidentem odvolána hned následující den, tedy 2.2.2006, navíc bez řádného odůvodnění.

Příslovečný vlak jel v tomto případě po značně nešťastné koleji. Iva Brožová však podala ústavní stížnost. Ústavní soud následně rozhodl o odkladu vykonatelnosti vadného rozhodnutí o odvolání, čímž zatáhl za nouzovou brzdu – konkrétně řečeno za jednu z brzd, jimiž mohou v demokratickém právním státě moc výkonná, zákonodárná a soudní vzájemně korigovat své případné excesy. Tomáš Jindra ve svém článku, nicméně, uvádí, že Ústavní soud rozhodl „přes vůli vyjádřenou zákonodárci i celou exekutivou.“ K tomu lze dodat snad jen – zaplaťpánbůh. Ústavní soud, zrovna tak jako kterýkoli jiný soud i celá justice má být, přeci, nezávislý a nikoliv podřízený názorům legislativců a politiků. Pokud by soudní moc měla prolnout s mocí výkonnou, pak můžeme Ústavní soud i jiné demokratické vymoženosti rovnou zrušit a vydat se na cestu zpět do doby předsametové. Je vidět, že vlak je stále přistaven. Kterýpak výpravčí nám zahvízdá na píšťalku příště?

Blanka Čechová
(Autorka je právnička. V letech 2005-2006 působila jako právní asistent u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku)

Celý příspěvek

Tak nám zakázali přílepky, paní Müllerová!

Dnešek je pro řadu zákonodárců dnem smutku, jeden z květů českého legislativního folklóru totiž konečně zasáhl zasloužený mráz přicházející z Ústavního soudu. Ten dnes ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (nález byl bleskově vyvěšen, takže je k nalezení zde: http://www.usoud.cz/scripts/detail.php?id=443) zrušil část zákona č. 319/2001 Sb. , o bankách, která do něj byla vsunuta novelou pod č. 443/2006 Sb., a to nikoli proto, že by označil za protiústavní jeho obsah (k posouzení této otázky se ani nedostal), ale proto, že zákon č. 443/2006 Sb. měl být původně (coby sněmovní tisk č. 1222/0) pouze novelou zákona č. 178/2005 Sb. , o zrušení Fondu národního majetku, a teprve ve 2. čtení byl pozměňovacím návrhem poslance Doktora vsunut návrh na změnu přechodných ustanovení zákona o bankách, který s Fondem národního majetku nijak nesouvisel (snad jen tím, že v obou případech jde o částky s devíti nulami, v jednom případě ovšem směřující na podporu staveb domovů důchodců, v druhém případě především na podporu jedné významné finanční skupiny). Tato technika vsunutí zcela nesouvisející novely zákona do jiného právě projednávaného zákona coby jeho "pozměňovací návrh" je obvykle westernově označována jako "wild riders" - což bývá překládáno z americké terminologie jako "divocí jezdci" nebo češtěji jako "přílepky". Tato technika je, respektive byla, v českém prostředí velmi neoblíbena mezi odborníky (viz např. J. Kysela: Zákonodárný proces v ČR jako forma racionálního právního diskurzu?, Právník č. 6/2005), zato však velmi oblíbena mezi poslanci, neboť jim umožňovala provést změnu zákona způsobem, který jim usnadňoval proplutí peřejemi legislativního procesu a často unikl pozornosti jak médií, tak řady samotných poslanců. Taková technika byla oblíbená zejména jako těžko průhledný "obal" na různé dárky - právě takto byla například Kroměříži darována justiční akademie v obalu s označením "zákon č. 349/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2001 Sb. , o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením". Jak se zdá, nyní tedy Ústavní soud už přestal tento český folklór tolerovat a pokud legislativci budou nadále chtít někoho obdarovat, budou tak muset učinit způsobem, který hlasujícím i adresátům hned prozradí, o jaký dárek se jedná. Zároveň však Ústavní soud přislíbil, že takto bude posuzovat pouze nově vzniklé předpisy (takže Justiční akademii stěhování zpět na sever Čech patrně nečeká), u těch dosavadních bude tento prohřešek posuzovat ve vazbě na legitimní očekávání občanů v oblasti důvěry v právo. Dosavadní dárky schované pod stromečkem různých druhých čtení a zabalené v neprůhledných obalech si tedy mohou obdarovaní ponechat, budoucnost je však třeba označit již za období dárků v obalech průhledných... Celý příspěvek

Skvělé stanovisko generálního advokáta J. Mazáka

Při prohlížení toho, co je nového na Soudním dvoře, jsem narazil na dnešní stanovisko generálního advokáta Jána Mazáka ve věci C-411/05 Palacios de la Villa [odkaz je na anglickou verzi stanoviska, jelikož jeho původním jazykem byla angličtina; stanovisko je dostupné i ve slovenštině]. V řízení před španělským soudem namítá žalobce diskriminaci na základě věku, neboť musel opustit své zaměstnání po dosažení důchodového věku. Povinný odchod do důchodu při dosažení určitého věku určují vnitrostátní právní předpisy společně s kolektivní smlouvou, jíž byl vázán i zaměstnavatel žalobce.

Předběžné otázky se týkají výkladu směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Ta se stala předmětem již několika řízení před Soudním dvorem, zejména pak v případu Mangold, kde Soudní dvůr dosti široce vyložil pojem obecného právního principu zákazu diskriminace na základě věku a jeho aplikovatelnosti ve vnitrostátních právních řádech. Stanovil v něm totiž, že

(75) Zásada nediskriminace na základě věku [...] musí být považována za obecnou zásadu práva Společenství. Pokud vnitrostátní právní úprava spadá do rozsahu působnosti práva Společenství, [...], je Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy s takovou zásadou [...].
(76) V důsledku toho nemůže být dodržování obecné zásady rovného zacházení, zvláště na základě věku, jako takové závislé na uplynutí lhůty poskytnuté členským státům k provedení směrnice, jež má stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě věku, zejména pokud jde o organizaci vhodných procesních prostředků, důkazní břemeno, ochranu před pronásledováním, sociální dialog, pozitivní akce a další specifická opatření k provedení takové směrnice.
(77) Za těchto podmínek přísluší vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje spor, v němž je dotčena zásada nediskriminace na základě věku, aby v rámci svých pravomocí zajistil právní ochranu, která pro procesní subjekty vyplývá z práva Společenství, a zaručil jeho plný účinek tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by s ním případně bylo v rozporu [...].

Jinými slovy, směrnice podle Soudního dvora pouze provádí obecný právní princip a jeho uplatňování nemůže být závislé na náležité transpozici směrnice členským státem, ba dokonce ani na tom, zda již uběhla lhůta pro její transpozici. Navíc se tento princip uplatní i ve vztazích mezi soukromými subjekty (v bodu 77 Soudní dvůr v podstatě vyzval vnitrostátní soud, aby nepřihlížel k ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem).

Generální advokát Mazák se proti rozsudku ve věci Mangold velmi ostře vymezuje a činí tak nebývale otevřeným (chtělo by se říci "diskurzivním") způsobem. Na mnoha místech otevřeně říká, jak jsou právní normy, podle kterých Soudní dvůr rozhoduje, otevřené (skoro se mi chtělo nazvat tenhle post „závan právního realismu ze Soudního dvora“). Odkazuje přitom na ekonomické a společenské dopady případného rozhodnutí Soudního dvora a nevyhýbá se ani poukazu na kritiku, které se rozsudku Mangold dostalo v akademických i jiných kruzích. Bedlivě si také všímá dopadů rozhodnutí Soudního dvora na rozdělení pravomocí mezi členskými státy a EU.

Ve světle nedávného rozhodnutí Soudního dvora v případu SGAE, které má dopady na aplikaci práva Společenství i u nás (viz můj post zde na Jiném právu, nebo komentář, který vychází v Pravních rozhledech - pdf), bych chtěl výslovně upozornit na to, že GA Mazák navrhuje vymezit pojem přímého účinku a aplikovatelnosti ustanovení směrnice vůbec velice bedlivě, s přihlédnutím k principu právní jistoty. Jeho protiargumenty tak tvoří čirý protipól toho, jak k přímému účinku nedávno ve svém článku přistoupil soudce Koen Lenaerts (stručně k Lenaertsově článku zde - pdf, dřívější verze článku, volně dostupná zde).

Původně jsem zde chtěl reprodukovat části Mazákova stanoviska, post se ale stával neúnosně dlouhým. Ze svého pohledu jen můžu říci, že jsem již dlouho tolik nesouhlasil s něčím, co se týká práva EU, jako s tímto stanoviskem. Nejen po obsahové stránce, ale i co týká otevřenosti a přesvědčivosti argumentace. Zdá se, že členové Soudního dvora, přicházející z nových členských států (popřípadě jejich asistenti...), mohou přinést do judikatury a obecně rozhodovací praxe Soudního dvora svěží vítr. Jsem jen zvědavý, zda se samotný Soudní dvůr bude obtěžovat s tím, aby se s argumenty svého generálního advokáta vypořádal...

Celý příspěvek

Jsem jeho otec, nejsem jeho otec ... ?

Německý otec sedí na mezi a trhá okvětní lístky kopretiny. Klade si přitom otázku z titulu tohoto postu. Asi mu zbyl ten nesprávný okvětní lístek, neboť má pochyby; plivne proto do skleničky, děcku, které před lety uznal za své, vytáhne z úst žvýkačku a s těmito vzorky se vydá na soukromou kliniku. Neřekne o tom ani dítěti, ani matce. Na klinice mu sdělí, že dle testu jeho DNA a DNA „jeho“ dítěte je na 100% jisté, že není biologickým otcem. Muž podá před civilním soudem žalobu na popření otcovství, přičemž jeho hlavním důkazem je test DNA jednoznačně určující, že není otcem dítěte. Všechny civilní soudy včetně Spolkového soudního dvora tento důkaz odmítnou a žalobu zamítnou s tím, že tajně opatřený test DNA není v tomto případě přípustným důkazem.

Tento zajímavý případ (s výjimkou kopretiny se tak skutečně udál) měl před dvěma dny dohru před Spolkovým ústavním soudem (Rozsudek soudu ze dne 13. 02. 2007 je ve fulltextu k dispozici zde, tisková zpráva je zde). V ústavní rovině se střetlo právo otce vědět, zda se skutečně jedná o jeho dítě s právem dítěte na „informační sebeurčení“, což dle názoru Spolkového ústavního soudu znamená možnost zamezit, aby kdokoliv manipuloval bez jeho vědomí (v případě nezletilosti bez vědomí matky) s jeho genetickým materiálem. V pozadí nám pak ještě plave právo matky na ochranu jejího intimního života (zjištění, že „udala“ nemanželskou kukačku asi není zrovna lichotivou a z její strany žádostivou výpovědí o jejím pohlavním životě) a někde ještě dále v pozadí je případné právo skutečného biologického otce.

To nejlepší na závěr: Spolkový ústavní soud shledal, že postup obecných civilních soudů, které odepřely možnost důkazu testem DNA získaným tajně, je ústavní. Na druhou stranu ale konstatoval, že německý zákonodárce porušil ústavní ochranu osobnostních práv zúčastněných tím, že už dávno nepřijal úpravu, která by umožňovala zjištění biologického otcovství mimo rámec žaloby na popření otcovství právního. Zákonodárce dostal na přijetí nové legislativy čas do 31. března 2008. Bude mě velice zajímat, jak zákonodárce v takovémhle případě ošetří především časovou působnost nové legislativy a oddělení možnosti získat v samostatném řízení znalost o otcovství biologickém, aniž by to nahlodalo staré zásady BGB o určení otcovství právního. Aneb lze vůbec ještě sloučit tradiční třístupňový test určení otcovství a snahu o nastolení „právní jistoty“ ohledně paternality záhy po narození dítěte, jehož výstup by měl obecně platit až do smrti, s testem DNA, který můžeme klidně provádět ze zbytků koster? Je to dobrá nebo špatná zpráva pro otce-vandaly, kteří devastují na mezích lokální flóru?

Celý příspěvek

Neomylný zkoušející a skryté kurikulum Právnické fakulty UK

Dnes jsem na stránkách aktualit PF UK objevil následující zajímavé sdělení:

K dotazům na možnost nahlédnout do vlastních testů: 1) Klasifikaci nepřísluší zpochybňovat. 2) V průměru je klasifikace dokonce v menším stupni přísnosti, navzdory nedbalým odpovědím, schematizacím, opisování atd. 3) Vždy na studiích platí zásada: míru posouzení má klasifikátor, nikoli klasifikovaný. 4) V průběhu zkoušek byly navzdory upozornění často používány "taháky", jichž bylo při kontrole sebráno několik desítek a také několik lidí vykázáno z místnosti. 5) Kdyby každý, kdo nemá klasifikaci podle svých představ (tedy patrně za "výbornou") hodlal nahlédnout do svých testů, tak při počtu 400 osob a průměrné spotřebě do 10 minut vy se jednalo o téměř 4000 minut, což odpovídá více než 60 hodinám. V přepočtu na konzultační hodiny (2-3 týdně) - celý semestr. Závěr: Všechny testy jsou klasifikovány spolehlivě a odpovědně, bez svévole. Z tohoto důvodu se dodatečné nahlížení (kontrola správnosti) vylučuje. Doc. Dr. M. Sláma, vedoucí katedry. (zvýraznění v originále)

Shodou okolností se nedávno na blogu Concurring Opinions rozběhla obdobná diskuse nad tím, do jaké míry mají studenti možnost opravných prostředků proti výsledkům zkoušky. Assistant Professor D. Hoffman (Temple University, Beasley School of Law) napsal:

At my law school, and presumably elsewhere, law students aggrieved by a grade can petition that it be changed. Such petitions are often granted in the case of mathematical error, but usually denied if the basis is that on re-reading, the professor would have reached a different result. The standard of review for such petitions is something like "fundamental fairness." In essence, replicability is not an integral component of fundamental fairness for these purposes.

Možnost nápravy v případě (alespoň těch zjevných) pochybení zkoušejícího mi připadá naprosto přirozená, ať se jedná o právnickou školu ve Spojených státech nebo v České republice. (Nevím jak by na to pohlížely naše soudy, pamatuji se ale ze Stockholmu, že mi kolegové tvrdili, že je u nich klasifikace na univerzitě rozhodnutím přezkoumatelným ve správním řízení). Tvrzení "klasifikaci nepřísluší zpochybňovat" mi připomína doby, kdy se totéž říkalo o stanoviscích strany a vlády.

Nejde o to, aby PF zavedla komplexní přezkumný proces, který by zajistil absolutní spravedlnost. Jak vyplývá z citovaného příspěvku amerického profesora, takto se k přezkumu hodnocení zkoušek nepřistupuje ani tam. Ovšem možnost vidět, jakým způsobem jsem byl hodnocen, považuji za naprosto fundamentální požadavek spravedlnosti zkoušecího procesu. A k matematické chybě při hodnocení 400 testů (při sčítání bodů) snad dojít může.

Body 2) a 4) sdělení docenta Slámy mi pak připadají již úplně absurdní. V zásadě totiž říkají "poněvadž zkoušku nehodnotím řádným způsobem a protože jsem nedokázal zajistit řádný průběh zkoušky, tak nyní odmítám zpřístupnit zpracované testy paušálně všem studentům."

Sdělení vedoucího katedry - jak svojí formulací, tak i svojí podstatou, naznačuje, jaké je "skryté kurikulum" pražské právnické fakulty. To charakterizoval Michal Bobek ve svém "Klepání na nebeskou bránu" [pdf] takto:

Výrazem kurikulum (z lat. curriculum) je míněn studijní program. Formálním kurikulem jsou míněny předměty, které studijní programu skutečně obsahuje. Za skryté kurikulum jsou označovány podněty a zprávy, které jsou ke studentovi vysílány neformálním způsobem. Děje se tak prostředím činnosti učitelů, hodnocením na fakultě či (ne)sankcionováním určitých činností. Z toho, co je na právnických fakultách a českých vysokých školách obecně jako skryté kurikulum předáváno, jde strach.

Co k tomu dodat?

PS: Zajímavá je diskuze studentů samotné PF, která ukazuje, že se způsobem zkoušení zmíněné katedry zřejmě není něco v pořádku.

Celý příspěvek

Zastavme soudcokracii dokud je čas!!!

K napsání tohoto postu mě vyprovokoval článek ze včerejších Hospodářských novin, napsaný poradcem prezidenta Klause T. Jindrou. Nese název "Zastavme expanzi justice, dokud je čas" a je dalším z řady článků, které nás varují před nástupem soudcokracie. Autor se zde vrací k probíhajícím sporům předsedkyně NS Brožové ohledně jejího odvolání, přičemž pouze opakuje argumenty, které již zazněly (nejen) před Ústavním soudem a které Ústavní soud vyvrátil. Pozastavuje se nad tím, jak Ústavní soud může I. Brožovou "reinstalovat" do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. T. Jindra čtenářům HN sděluje:

Nálezem z 12. 9. 2006 pak [Ústavní soud] se zpětnou platností zrušil rozhodnutí o odvolání, jehož účinky ale nastaly již 2. 2. 2006 automaticky ze zákona, aniž by je bylo možné nějak oddálit, zrušit nebo odvolaného funkcionáře do funkce vrátit. I když je rozhodnutí Ústavního soudu závazné, nemůže nahradit jediný možný způsob vzniku funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, a to jmenování prezidentem republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy ČR. Jiný způsob náš právní řád nezná a pokud nebyla JUDr. Brožová znovu prezidentem jmenována ve smyslu Ústavy, zůstává od svého odvolání z funkce pouze řadovou soudkyní Nejvyššího soudu.

Jsem rád, že si i pan poradce prezidenta republiky myslí, že je rozhodnutí Ústavního soudu závazné. Pak ale nechápu, jak může tvrdit, že je I. Brožová i po rozhodnutí Ústavního soudu pouhou řadovou soudkyní NS. Nechce se mi tu ale otevírat diskuse nad případem, který zde již tolikrát byl probírán. Co mi vadí je spíše skutečnost, že takový článek otisknou Hospodářské noviny. Kdyby pan Jindra polemizoval s argumenty Ústavního soudu, který rozhodnutí prezidenta republiky zrušil, dalo by se hovořit o jakési diskusi, v rámci níž bychom si mohli tříbit názory a třeba začít rozmýšlet nad tím, zda je rozhodnutí Ústavního soudu přesvědčivé či nikoliv. Pokud ale jen opakuje to, co již v diskusích (i v řízení před Ústavním soudem) tolikrát zaznělo (pravda, pan prezident, přestože má podle svých slov několik čestných právnických doktorátů ze světových univerzit - jejich seznam zde- nechápe, že je možné pozastavit účinky rozhodnutí, ani to, že se jeho zrušením obnoví právní stav před jeho vydáním - já zase nechápu, jak si někdo může myslet opak - asi jsem v prvním ročníku na právech, kde jsem se to podle moudrého pana prezidenta měl dozvědět - viz jeho ústní vystoupení před ÚS, spal) jen zamořuje veřejný prostor dokola omílanými "pravdami", které ač měly projít testem racionální argumentace, zůstaly tou argumentací zjevně nedotčeny.

Ono, upřímně, snahu pana Jindry chápu: před Ústavním soudem ještě běží spor o to, zda byl J. Bureš platně jmenován do funkce místopředsedy. Václav Klaus jej totiž jmenoval okamžitě po (Ústavním soudem zneplatněném) odvolání Brožové, nepotřeboval tedy v tom okamžiku její souhlas. Stačil mu souhlas místopředsedy Kučery, který převzal její pravomoci. Přidělení J. Bureše k NS nedávno Ústavní soud zrušil, nyní mu zbývá rozhodnout o tom, zda je J. Bureš platně jeho místopředsedou (připomínám, že podle čl. 62 písm f) Ústavy může prezident jmenovat místopředsedu pouze ze soudců NS; pokud ÚS soud rozhodl o neplatnosti přidělení J. Bureše na NS a ten se tak soudcem NS nestal, pak mi připadá otázka (ne)platnosti jeho jmenování do funkce místopředsedy docela jasná). Pan Jindra nám (a Ústavnímu soudu) asi chce sdělit: "ještě máte šanci svoji neposlušnost odčinit a ukázat nám, že to s tou soudcokracií nemyslíte tak vážně". Jak jinak chápat jeho slova:

Přirozenou autoritu a respekt si soudci v demokratických poměrech získat nedokázali a stálými požadavky, kterými podmiňují svou nezávislost (platové nároky, posílení administrativy, atd.), pouze prohlubují propast mezi sebou a ostatní společností. Vzhledem ke své závažnosti by proto současná snaha justice neměla zůstat nepovšimnuta.

Nevím, proč se ale ke snaze ovlivnit ještě více veřejné mínění (a snad i Ústavní soud) propůjčují Hospodářské noviny. Doufám že skutečnost, že je text napsán "poradcem prezidenta republiky" není automatickým důvodem pro publikaci čehokoliv.

Celý příspěvek

Asistent soudce – mezi „dones sbírkou“ a čarodějovým učněm

Nedávno jsem v americkém časopise Judicature narazil na zajímavou recenzi, která rozebírala hned dvě knihy napsané o asistentech soudců amerického Nejvyššího soudu. Obě publikace (Todd C. Peppers : Courtiers of the Marble Palace: The Rise and Influence of the Supreme Court Law Clerk. Stanford University Press, 2006 a Artemus Ward and David L. Weiden : Sorcerers’ Apprentices: 100 Years of Law Clerks at the United States Supreme Court. New York University Press, 2006) se zabývají postavením, prací a vlivem asistentů soudců Nejvyššího soudu USA na rozhodovací činnost soudu.

Obě knihy, tedy alespoň dle recenzenta, dělí nyní již stoletou historii asistentů („law clerks“) soudců Nejvyššího soudu do tří období, a to přibližně stejným způsobem:
1) Od roku 1882 do roku 1920 – asistent jako sekretářka a stenografka (nebo Cimrmanova „sténografka“?);
2) 20tá až 60tá léta 20. století – asistent jako výzkumná jednotka, dělajíc rešerše a dohledávajíc literaturu pro soudce;
3) Od 60tých let dodnes – asistent coby „mladší partner, kolega“, podle označení jedné z knih „čarodějův učeň“. Asistent v této pozici již nepíše pouze memoranda či výtahy případů pro rozhodnutí o přijatelnosti věci, ale pozitivně ovlivňuje právní názor soudce a někdy píše text samotného rozhodnutí.

Je zajímavé, že ve Spojených státech je pozice asistenta soudce nejenom vstupenkou do profesního života (praxe advokáta, státního zástupce), ale také prvním krokem k dráze akademika. Pro mnoho akademiků na „lepších“ amerických univerzitách je „clerkship“ se slovutným soudce federálního, v ideálním případě Nejvyššího soudu USA, prvním z povinných rituálů pro vstup do pedagogického cechu (srov. kupříkladu vzpomínky „natural born intelectual“ R. Dworkina na jeho učednické začátky u soudce Learned Handa, na které bylo odkazováno zde - viz především úsměvnou pasáž, kde Dworkin vzpomíná, jak Learned Hand nahlas meditoval, co si s ním má vlastně počít).

V Evropě nemá obecně asistování pro vrcholné soudce takovou tradici jako ve Spojených státech. Hlavním důvodem je tradičně odlišné vnímání funkce soudce; soudce je v podstatě lépe placený státní úředník, který by měl svoji „odbornou“ práci zastat sám. Pokud potřebuje pomoc, tak je to v podobě uvaření kafe a nakopírování spisu. Výjimkou jsou zde ústavní soudy, některé soudy nejvyšší a evropské soudy nadnárodní.

Francouzská tradice asistenty soudců v americkém chápání nezná. Odborný pomocný aparát, pokud u vrcholného soudu vůbec existuje, je centralizován v rámci jednotného sekretariátu či kanceláře soudu anebo v rámci oddělení výzkumu a dokumentace. Francouzský „référandaire“, který funguje u vrcholných soudů, není asistentem, ale soudcem nižšího soudu dočasně přiděleným k soudu nejvyššímu (správně tedy „conseiller référandaire“, po "česku" tedy spíše stážista či soudce dočasně přidělen). Podobně jsou přidělování mladí soudci k nejvyšším soudů v Německu (tedy všem pěti nejvyšším soudům plus ke Spolkovému ústavnímu soudu, typicky na dva roky). Tam mají statut vědeckého spolupracovníka (wissenschaftlicher Mitarbeiter). Bývají předěleni k jednotlivým senátům, nikoliv jednotlivým soudcům.

Podstatně odlišná je úroveň nadnárodní, zastoupená Evropským soudem pro lidská práva na straně jedné a Soudním dvorem a Soudem prvního stupně na straně druhé. Zatímco prvně jmenovaný ESLP je věren frankofonní tradici a asistenty jednotlivých soudců nezná (odborný pomocný aparát je koncentrován v kanceláři Soudu), komunitární lucemburské soudy asistenty (référandaire v přeneseném francouzském smyslu) znají a využívají. Référandaires Soudního dvora a SPS (tedy česky asi referenti) jsou v Evropě zřejmě nejblíže „clerks“ amerického Nejvyššího a federálních soudů. Jisté odlišnosti tu však jsou: za prvé, referenti zůstávají u komunitárních soudů delší dobu, než američtí „clerks“. Ve Spojených státech je s ohledem na každoroční zasedání soudů („term“) zvykem, že asistent je zaměstnán pouze na délku jednoročního zasedání soudu. Za druhé, na rozdíl od amerických soudů nebývají komunitární asistenti čerství absolventi univerzity.

Co asistent dělá záleží vždy na soudci; může to být vše od příslovečného vaření kafe až po psaní rozsudků. Výše popsané fáze „emancipace“ asistentů nejvyššího soudu USA by naznačovaly, že vaření kafe již dnes bude výjimkou. Vizuálně nejzajímavěji vyjádřenou práci asistenta soudce jsem viděl na jednání u australského Vrchního soudu (což je tedy australský nejvyšší soud, tedy soud posledního stupně, nicméně Australané ho zřejmě z piety k době, kdy to byl skutečně pouze Vrchní soud a soudem posledního stupně byl Privy Council v Londýně, nechtějí přejmenovat na Supreme Court, takže jméno soudu tak trochu mate).

U australského Vrchního soudu jsem se účastnil dvou plenárních slyšení. Uspořádání jednací místnosti bylo běžné: na jedná straně stádo advokátů žalobce, na druhé straně podobné stádo advokátů žalovaných (byly to spojené věci a každá strana chtěla být asi zastoupena, navíc v aglosaských systémech, kde bylo zachováno funkční dělení na barrister/solicitor se lze u soudů často setkat až se třemi právníky na jedné straně - "instructing solicitor", junior barrister a senior barrister, typicky Queens Council (QC), což vytváří skutečná "stáda" právníků na obou stranách).

Zajímavý však byl prostor soudců: ti seděli na vyvýšeném pódiu vpředu, a za nimi, tedy za jejich vysokými koženými sedadly, seděli na malých seslích asistenti. Za každým soudcem jeho asistent. Každý asistent měl na stolečku před sebou stoh papírů, podkladů a knih a za svými zády pak společnou, tedy pro všechny soudce a asistenty sdílenou dlouhou řadu sbírky zákonů a sbírky rozhodnutí soudů. Soudci většinu času podřimovali (což se jim nedivím, protože cca tříhodinové odpolední stání na téma rozdělení kompetencí mezi Australský svaz a jednotlivé státy svazu v otázkách péče o odpady uklimbalo i mě a ostatní nadšence a zbloudilce v jednačce). Asistenti pak neustále divoce něco škrábali na papíry před sebou. Nicméně v okamžicích, kdy podřimující soudce něco probudilo (zpravidla nějaké jméno povědomé kauzy či výslovný odkaz na nějaký precedent či legislativu uváděný některou ze stran), tak mírně pozvedli pravou ruku z područky křesla; na tento signál čekal asistent, který seděl cca dva metry za soudcem. Zvedl se a zezadu se k němu přiblížil. Soudce mu pošeptal instrukce. Asistent vyrazil, a to buď k řadě sbírek v zadní části jednací místnosti anebo zadním východem z jednací síně ven. Vracel se vždy v průměru za dvě až pět minut a v rukou nesl otevřenou knihu, kterou položil před soudce na stůl. Vzápětí usedl zpět na svůj startovní blok (buď ihned anebo po kratší „šeptací debatě“ se svým soudcem) a jal se čekat na další povel, přičemž nadále popisoval další archy papíru.

Práce asistenta u australského vrchního soudu není přirozeně omezena na vyhledávání literatury. Asistenty soudců Vrchního soudu, stejně jako v případě ostatních významných vrcholných soudů anglosaské právní kultury (Kanada, Jižní Afrika, Nový Zéland, avšak s výjimkou Velké Británie samotné), bývají nejlepší a pečlivě selektovaní čerství absolventi právnických fakult. Vizuální uspořádání a průběh slyšení u Vrchního soudu byl sympatický mimo jiné otevřeným a veřejným uznáním role asistenta soudce; z některých až vášnivých šeptacích debat a skutečnosti, že zatímco soudci klimbali, psací automaty za jejich zády nadále čile běžely, bylo zřejmé, že asistenti jsou pro své soudce něčím podstatně víc než „dones sbírkou“.

Celý příspěvek

Jak hodně mají soudci mluvit?

Narazili jsme na to v postu, který se týkal rozhovoru Hospodářských novin s předsedou Ústavního soudu Rychetským, a dotýká se toho ve svém právnickém okénku ("Paradox Pavla Rychetského a francouzská úchylka") i Tomáš Němeček : nakolik mají soudci promlouvat jen prostřednictvím svých rozsudků a nakolik i jiným způsobem: rozhovory s médii, články v novinách nebo případně i odborném tisku. Asi se shodneme, že v případě prvých dvou to může být problematické daleko častěji, než když soudce napíše odborný článek. Ale i tady se soudci mohou dostat do velkých problémů.

Výborně o tom píše J. Weiler ve svém článku "Europe: the Case Against the Case for Statehood", který byl napsán jako reakce na článek tehdejšího soudce ESD F. Manciniho, jenž publikoval velmi ostře formulovaný apel "Europe: the Case for Statehood" (oba eseje byly publikovány v European Law Journal, ale jsou v plném znění rovněž dostupné zde).

Dříve než Weiler reaguje na samotný Manciniho článek (mimochodem, Weiler je odpůrce Evropské ústavy, avšak ze zcela jiných důvodů, než naše národní fronta; přečetl jsem toho od Weilera mnoho, toto je ale kondenzované na několika stranách a velmi, velmi silné - vřele doporučuji!!!), poměrně rozsáhle se věnuje tomu, nakolik je vhodné, aby soudce Soudního dvora činil otevřenou a velmi ostře formulovanou výzvu k vytvoření evropského státu [viz druhá část Weilerova příspěvku, zde]:

The factors which condition our reaction to these issues are both simple and complex. We love the idea of judicial neutrality, the notion of being judged by laws and not men, whilst at the same time we recognise that willy-nilly we are judged by men (and women). We believe not only in justice but also in the appearance of justice and thus cannot decide whether justice and the appearance of justice are better served by knowing as much as possible about the judge and his biases or knowing as little as possible. We favour transparency and want to know what our judges think about an issue--even so as better to argue before them but we fear that a public position, once adopted, will be more difficult to overturn. We are concerned that judges not only act impartially but also appear to be impartial, by not being affiliated or committed to this or that position argued before them, but then we appreciate that at any given time the law reflects certain normative positions and we expect our judges to be loyal at least to the overall body of law they administer. Even a position held by a judge which is not directly related to a legal controversy could, under this optic, be problematic since it will condition the hermeneutic sensibility of the judge, becoming the mental equivalent of a `preamble' to any act of interpretation. That is what we fear though that, too, is what we want.

Jak říká Weiler: chceme toho o soudním rozhodování vědět co nejvíce, na druhou stranu se ale děsíme toho, že bychom se dozvěděli, že soudci nerozhodují podle "Práva", ale že mají také svoje politické, kulturní nebo sociální preference, které do jejich rozhodování promlouvají stejně jako právní argumenty. Možná je to takový paradox právního realismu nebo kritických právních studií: chceme my, právníci, opravdu poznat, že je právo jen fasádou pro politiku? (Výborným oponentem je Ernest J. Weinrib, "Legal Formalism: On the Immanent Rationality of Law" nebo Brian Tamanaha).

Najít rovnováhu je pak věcí každé právní kultury, každého politického a sociálního prostředí. Proto nelze jednoduše argumentovat "dělají to tak ve Francii" nebo "je to obvyklé ve Spojených státech". Soudce nadnárodního soudu, který je stále více obviňován z aktivismu, si může dovolit podstatně méně, než soudce v etablovaném ústavním/demokratickém systému. Stejně tak jako soudce ve státě, kde sice možná existují demokratické instituce a vnější fasáda demokracie, kde však má řada čelných politiků nebezpečně autoritářské sklony. (Ano, mluvím o České republice.)

Manciniho vystoupení je staré již osm let. Jiný příklad lze ale nalézt v nedávné době: dle mého názoru je to článek publikovaný soudcem ESD K. Lenaertsem (společně s T. Corthautem): "Of Birds and Hedges: The Role of Primacy in Invoking Norms of EU Law" (31 European Law Review 287 (2006), dřívější verzi tohoto článku je možné nalézt zde). Tvrdí totiž, že mezi pilíři v EU není rozdíl: jak v tom prvním, komunitárním, tak v tom druhém a třetím, který jsme si někteří zvykli označovat jako mezivládní, platí princip přednosti. Od něj pak dovozuje platnost všech myslitelných doktrín (kromě velmi úzce formulovaného přímého účinku), které známe z prvního pilíře, i pro ostatní pilíře. Ani nezastírá, že by byl neutrálním:

Any theory about invoking EU law which stresses the role of direct effect therefore has the major side-effect of simultaneously limiting the role of third pillar instruments such as framework decisions and decisions in the legal order of the Member States. This is not a neutral choice. One may of course argue that the third pillar, and a fortiori the second pillar, are the realm of intergovernmental politics and that a limited possibility for individuals to rely on EU instruments is warranted, but this is a fallacy. [...] In the following paragraphs the various ways of invoking EU law will be examined on the basis of recent cases with a view to drawing a more coherent picture of the ways to invoke EU law. As indicated above, we will underplay the role of direct effect in this respect, which seems justified not only for the policy reasons set out above, but also because of that other iconic feature of EU law: primacy. [zvýraznění jsou moje]

V době, kdy Soudní dvůr maže rozdíly mezi pilíři například tím, že "objeví" kompetenci Společenství přijímat právní předpisy v oblasti trestního práva, a kdy rozhoduje další hraniční případy (více zamyšlení nad Lenaertsovým a Corthautovým článkem zde - pdf), Lenaerts otevírá karty velmi odvážným způsobem. Můžeme teď od něj čekat, že při rozhodování hraničních případů bude "neutrálním vykladačem práva" a nikoliv jeho tvůrcem, s jasnou preferencí pro silnější postavení unijního práva?

A jsme zpět u paradoxu, o kterém mluví Weiler: chceme opravdu být realisty? A chceme mít soudce realisty, kteří o tom budou tak otevřeně mluvit?

Celý příspěvek

Francouzština jako referenční jazyk pro výklad právních textů EU?

Jen bych ve stručnosti poukázal na pokus některých kruhů prosadit francouzštinu jako referenční jazyk pro výklad právních textů v Evropské unii. Nebudu to rozebírat do detailu, protože o konkrétních okolnostech toho pokusu moc nevím, ale přijde mi, že to zapadá do kontextu některých našich dřívějších diskusí o problematice mnohosti jazyků v EU (viz třeba příspěvky zařazené v sekci (Ne)publikace práva EU a evropský jazykový Babylon).

Co se toho pokusu týče, tak čerpán z příspěvku na blogu The Antitrust Hotch Potch, který si můžete přečíst (v AJ) včetně některých zajímavých komentů zde. Ve stručnosti jde o to, že Comite pour la langue du droit europeen (CPLDE) navštívila 7.2. 2007 evropské instutice ve snaze podpořit zavedení francouzštiny jakožto referenčního jazyka pro výklad EU právních textů. Takový jeden referenční jazyk by měl tu výhodu, že by byl schopen řešit případné výkladové problémy dané odlišností jednotlivých jazykových verzí. Obdobně jako se u vícejazyčné smluvní dokumentace činí rozhodnou jedna jazyková verze. Francouzština by to měla být prý proto, že má dobrý smysl pro detail a přesnost vyjadřování.

No ... nevím, jestli je přijetí jednoho jazyka (nota bene francouzštiny, kterou neovládám ;o))) zrovna správným řešení pro EU jazykový babylon. Spíše mi přijde, že EU má mnoho jiných problémů a konflikty mezi různými jazykovými verzemi nejsou tak časté ani zásadní, aby bylo třeba toto uniformizující řešení přijímat. Co si o tom myslíte? Jak obecně, tak zrovna o francouzštině? Celý příspěvek

Polská krev v emigraci

Jeden polský kolega nám nedávno na konferenci v Bruselu vyprávěl vtip: jaký je rozdíl mezi Polskem za Druhé světová války a dnes? Za války byla vláda v Londýně a národ v Polsku, dnes je vláda v Polsku a národ v Londýně.

Tento vtip mi vytanul na mysli několikrát minulý týden, který byl nazval jako celek týdnem polským. Zahájila ho beseda s editorem Gazety Wyborcze, Adamem Michnikem. Ten měl při své návštěvě Evropského univerzitního institutu seminář na téma „Nový populismus v Evropě“. Při jeho barvitém líčení nedávných událostí v polském Sejmu (modlení se za déšť v kapli Parlamentu či návrh usnesení, že jediným králem a vládcem Polska je Ježíš Kristus) spolu s popisem ekonomické situace, efektu „Rádia Maria“ a celkovým ovzduším v polské společnosti pak člověk chápe, proč mladí Poláci hlasují nohama (Podle odhadů polské vlády, které A. Michnik citoval, opustilo po přistoupení Polska k EU zemi přibližně 1, 5 milionů Poláků, především mladších a kvalifikovanějších lidí. Značná část z nich šla do Velké Británie a Irska).

Druhým setkáním byl profesor Zenon Bankowski. Diskuse s ním v rámci semináře „Legal Pluralism“ nad jeho teoriemi byla hodně mimo pozitivistický hlavní proud; profesor Bankowski je dnes již spíše etik a filosof než právník. Jeho teorie empatického práva a životu v právu a skrze právo jsou velice zajímavým osvěžením – poprvé jsem v odborném právním textu četl o potřebě lásky a víry, dokonce vášně (bibliografie pro zájemce zde, doporučuji hlavně knihu Living Lawfully: Love in Law and Law in Love (Kluwer Academic Publishers, 2001) či články 'Law Love and Computers' (1996) Edinburgh Law Review Vol. 1 (1), pp.25-42 a 'Law, Love and Legality' (2001) International Journal of the Semiotics of Law 14: 199-213).

Polská „invaze“ na Institut však pokračuje: za 14 dní je to beseda s polským soudcem při ESLP Lechem Garlickim, na Institut přichází na 8 měsíců jako research fellow profesor Marek Safjan, bývalý předseda polského Ústavního tribunálu. Důležitým faktorem je především neúnavná aktivita místního profesora W. Sadurského, který je emigrant polského původu (a který také bloguje – viz zde). Nejpodstatnější je ale přítomnost polských studentů: polská vláda financuje ročně více jak 12 míst pro polské studenty na Institutu, což z nich myslím dělá po Němcích a Francouzích již dnes třetí největší národnostní skupinu na Institutu (celkem okolo 50 studentů). Tento velkorysý přístup polské vlády k financování vlastních studentů na EUI koresponduje s jejím obecněji dravějším přístupem k prosazování vlastních lidí do mezinárodních/evropských institucí apod. Ve střednědobé perspektivě to pak znamená, že Polsko bude mít značné množství mezinárodně vzdělaných a uznávaných lidí, kteří se budou schopni pohybovat po Evropě.

Mám trochu problém sloučit výše naznačené, do značné míry protichůdné proudy. Na jednu stranu z Polska mladá inteligence „utíká“, na druhou stranu ale polská vláda do svých mladých lidí investuje značné prostředky. Vysvětlením je možná Michnikova (s ohledem na jeho obecně negativního hodnocení všeho polského vcelku překvapivě) optimistická prognóza: v „emigrační“ vlně po roce 2004 se nejedná, na rozdíl od četných polských emigračních vln v minulosti (na toto téma další vtip: jaké je druhé největší polské město?), o emigraci trvalou. Jestliže se tato prognóza potvrdí a mladí Poláci se skutečně budou vracet se svými Florentskými, Oxbridgskými či Americkými diplomy zpět do Polska, pak se můžeme těšit na další znatelný nárůst vlivy a významu Polska a Poláků v celoevropském měřítku.

A co český Hobitín?

Celý příspěvek