„Punitive damages“ v občanském zákoníku?
Otázka punitive
damages, tedy sankční náhrady škody, představuje kontroverzní téma, a to nejen
pokud jde o jejich možnost v rámci civilněprávních systémů, ale jsou
předmětem vášnivých diskuzí i v rámci angloamerického deliktního práva. Celá
diskuze je navíc opředena mýty o tom, že punitive damages velmi často dosahují závratných
výší.
Přitom statistiky
o přiznání punitives damages v americkém common law např. ukazují, že
punitives damages jsou přiznány ve zhruba 5 % všech civilních soudních případů
bez ohledu na to, zda byly požadovány. V případech, kdy se žalobci
domáhali punitive damages a zvítězili, pak toto procento roste až ke 30 %. Ve
více než polovině případů byla průměrná částka punitive damages nižší než $100,000.
Částky přesahující 1 milion dolarů byly přiznány v méně než 14% případů. K informacím
o statistikách ještě blíže tady a tady.
Pokud jde o
možnost přiznání sankční náhrady škody, argumenty lze nalézt na obou stranách.
Proti lze určitě argumentovat např. článkem 90 Ústavy, podle kterého „soudy
jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ Již z názvu institutu
sankční náhrady škody vyplývá, že jejím smyslem není primárně kompenzace
vzniklé škody, ale potrestání škůdce. A vzhledem k tomu, že deliktní
jednání upravená civilním právem nejsou trestnými činy, soud civilním řízení není
oprávněn přiznat sankční náhradu škody nad rámec náhrady škody, která pouze
kompenzuje vzniklou škodu způsobenou soukromoprávním deliktem.
Tento argument v zásadě
kopíruje argumenty většiny evropských nejvyšších soudních instancí, podle kterých
je institut sankční náhrady škody v rozporu s veřejným pořádkem
příslušných jurisdikcí, resp. že rozhodování o přiznání náhrady škody, jejímž
účelem je potrestání pachatele, je v kompetenci trestních soudů, nikoliv
civilních. K tomu si dovolím jenom poznamenat, že Nejvyšší soud ČR uvedl v rozhodnutí
sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 v
kontextu uznání cizího rozhodnutí, že „Odepřením
pro uznání pro porušení veřejného pořádku by mohla být jen mimořádná výše
takového odškodnění v milionech dolarů a více z titulu právního
institutu „punitive damages“ či „exemplary damages“. Institut zvýšené náhrady
újmy (aggravated damages), aplikovaný americkými soudy při zvážení konkrétních
(přitěžujících) okolností, je však obecně pro český právní řád přijatelný.”
[1]
Zdá se, že český Nejvyšší soud nemá tak odmítavý postoj k sankční náhradě
škody jako některé evropské nejvyšší soudní instance.
Mám za to, že
sankční náhrada škody, jak ji známe právě z amerického deliktního práva,
není podle občanského zákoníku možná. Do značné míry tento závěr vyplývá z toho,
že v americkém právu rozhodují o punitive damages v drtivé většině
případů poroty, přičemž na jejich přiznání není právní nárok. Současně je
pravdou, že americké civilní řízení je ovládáno tzv. americkým pravidlem, pokud
jde o náhradu nákladů, podle které si strany v zásadě hradí své vlastní
náklady a nedochází k přiznání náhrady nákladů (jde především náklady
právního zastoupení, které se nenahrazují). Evropské státy v zásadě uplatňují tzv.
anglické pravidlo, které ve zkratce říká „poražený platí“. I to je jeden z důvodů,
byť určitě ne nejdůležitější, proč punitive damages existují v americkém právu.
Na druhou stranu
se domnívám, že český občanský zákoník připouští v některých případech
přiznání takové náhrady škody, která v konkrétním případě může de facto
znamenat potrestání škůdce. Příkladem mohou být následující ustanovení:
- § 2955: „Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud.“ (Není vyloučeno, aby soud mohl s přihlédnutím k okolnostem případu určit náhradu škody v takové výši, která může působit odstrašujícím způsobem pro budoucí podobná deliktní jednání.)
- § 2957: „Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.” (Toto ustanovení výslovně umožňuje, aby poskytnutím přiměřeného zadostiučinění byly odčiněny některé okolnosti na straně škůdce, zejména způsob protiprávního jednání. Materiálně tak jde vlastně o potrestání škůdce.)
- § 2969 odst. 2: „Poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.” (Zde sankční charakter náhrady škody spočívá v tom, že se hradí cena mimořádná, nikoliv obvyklá.)
Jak lze vidět z výše
uvedeného (zajisté neúplného) seznamu, některá ustanovení nového občanského
zákoníku připouštění přiznání náhrady škody, která v konkrétním případě
bude mít sankční charakter, a bude tak de facto znamenat potrestání škůdce.
8 komentářů:
Martine, jako nezasvěcený čtenář bych z tvého příspěvku dovodil, že sankční náhrada škody se týká především případů, ve kterých je způsobena neobvykle vysoká újma nebo ve kterých je předmětné jednání z jiného důvodu hodné nadstandardního zavržení. Přitom klasický ekonomický argument je jiný: Když se právo nedaří vynucovat ve všech případech jeho porušení ale pouze v určitém zlomku, potenciální škůdci vnímají, že jim hrozí pouze sankce odpovídající tomuto zlomku. Sankční náhrada škody pak má zajistit, že jimi vnímaná sankce bude dostatečně vysoká pro to, aby je odradila (od těch jednání od kterých je odradit chceme). Nezmiňuješ tuhle logiku z nějakého konkrétního důvodu?
Mimochodem, o punitive damages na Jiném právu psal i (školitel nás obou) Zdeněk Kühn: http://jinepravo.blogspot.lu/2007/10/m-mt-nhrada-kody-v-soukromm-prvu-sankn.html
Sám jsem se tohoto tématu taky dotknul: http://jinepravo.blogspot.lu/2014/03/jan-broulik-prosazovala-soudkyne.html
Honzo,
1) Uplne nerozumim, proc bych mel zminovat ekonomicky argument. Smyslem punitive damages je potrestat skudce, proto se jim taky rika "punitive", v minulosti take "vindictive" (a opet jsme u pomsty/odplaty). A to je klasicky argument, byt neni ekonomicky.
2) Chtel jsem spise poukazat na MOZNOST sankcni nahrady skody v NOZ. Pokud by mym cilem bylo rozebirat logiku a smysl sankcni nahrady skody jako takove, mozna bych nazval prispevek jinak. Treba "Ekonomicke aspekty sankcni nahrady skody".
3) O predchozich postech na Jinem pravu vim. Proto jsem taky nechtel opakovat nektere argumenty, ktere tam zaznely.
Ad 1) No to je právě otázka, jestli je smyslem potrestat (tj. trestání samo o sobě je cílem) nebo odradit do budoucna (tj. trestání je prostředkem). Z čeho vyplývá, že ta první možnost je "klasický argument"? Judikují to tak americké soudy?
Uci se to tak :-) Soudy judikuji oboji, tj. smyslem je "punishment" a "deterrence".
Honzo, Tvoje otázka, jestli je smyslem samo potrestání, nebo odrazení do budoucna, není specifická pro punitive damages, ale klade se i v teorii trestního práva. Ostatně, kdyby nám v tort law šlo primárně o minimalizaci škodných událostí do budoucna, neměli bychom trestat i neúspěšný pokus, jak je to v trestním právu?
Tome, jasně, je to obecná otázka. Nicméně pokud vím, u těch punitive damages je – přinejmenším v USA – v právní komunitě vcelku shoda, že jednou z jejich hlavních funkcí je odrazení do budoucna (viz také výše odkazovaný JP post Zdeňka Kühna a jeho komentář pod ním, a také komentář Jana Vilda). Například v americkém soutěžním právu se u trojnásobné kompenzace udělované v rámci jeho soukromoprávního vymáhání snad ani jiná funkce neuvažuje.
Naše kontinentální právní kultura není argumentaci prostřednictvím společenských následků příliš nakloněna. Je mnohem přijatelnější odůvodnit určitou sankci charakterem jednání, za které byla uložena, než jejím účinkem na budoucí chování jiných subjektů. Mám pocit, že evropské diskuze některých amerických institutů (jako např. punitive damages) se často odehrávají v rámci mantinelů toho, co je v Evropě přijatelný argument. Jenže to pak vede k nepřesnému chápání původního smyslu daného amerického institutu...
Pokud jde o ten neúspěšný tort pokus, tak to je určitě zajímavá otázka (která se zjevně týká jen úmyslných torts). Asi bych měl explicitně uvést, že si nemyslím, že celé torts lze nutně nejlépe vysvětlit skrze deterenci. Nicméně takhle z voleje mě napadají dva argumenty ve prospěch souladu tohoto vysvětlení s tím, jak právo nakládá s neúspěšnými tort pokusy.
Za prvé některé neúspěšné pokusy jsou protiprávní (např. pokus o tort battery je sám o sobě tort assault). Za druhé může být zjišťování existence pokusu nákladnější než zjištění dokonaného jednání, a tak je z hlediska procesní ekonomie vhodnější soustředit se na dokonaná jednání.
Ale to jsou opravdu jen takové úvodní úvahy.
Nejsem si jistý, že odpověď je tak jednoznačná. V soutěžním právu (abych se nudně opakoval) se o tom, zda je pro deterenci vhodnější public nebo private enforcement (nebo nějaká jejich kombinace), vedou debaty.
Ona třeba i vidina případného narovnání (settlement) škůdce odrazuje.
Honzo, důvody, které si nadhodil, sice dávají smysl, nicméně v principu by mohly být použitelné i ve vztahu k trestnímu právu. Důležitý rozdíl mezi civilními delikty a trestnými činy je ovšem na úrovni procesu. Kdyby primárním cílem byla generální prevence, pak by zásada dispoziční nebyla optimálním nástrojem, ne?
Okomentovat