„Punitive damages“ v občanském zákoníku?

Otázka punitive damages, tedy sankční náhrady škody, představuje kontroverzní téma, a to nejen pokud jde o jejich možnost v rámci civilněprávních systémů, ale jsou předmětem vášnivých diskuzí i v rámci angloamerického deliktního práva. Celá diskuze je navíc opředena mýty o tom, že punitive damages velmi často dosahují závratných výší. 

Přitom statistiky o přiznání punitives damages v americkém common law např. ukazují, že punitives damages jsou přiznány ve zhruba 5 % všech civilních soudních případů bez ohledu na to, zda byly požadovány. V případech, kdy se žalobci domáhali punitive damages a zvítězili, pak toto procento roste až ke 30 %. Ve více než polovině případů byla průměrná částka punitive damages nižší než $100,000. Částky přesahující 1 milion dolarů byly přiznány v méně než 14% případů. K informacím o statistikách ještě blíže tady a tady.

Pokud jde o možnost přiznání sankční náhrady škody, argumenty lze nalézt na obou stranách. Proti lze určitě argumentovat např. článkem 90 Ústavy, podle kterého „soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ Již z názvu institutu sankční náhrady škody vyplývá, že jejím smyslem není primárně kompenzace vzniklé škody, ale potrestání škůdce. A vzhledem k tomu, že deliktní jednání upravená civilním právem nejsou trestnými činy, soud civilním řízení není oprávněn přiznat sankční náhradu škody nad rámec náhrady škody, která pouze kompenzuje vzniklou škodu způsobenou soukromoprávním deliktem.

Tento argument v zásadě kopíruje argumenty většiny evropských nejvyšších soudních instancí, podle kterých je institut sankční náhrady škody v rozporu s veřejným pořádkem příslušných jurisdikcí, resp. že rozhodování o přiznání náhrady škody, jejímž účelem je potrestání pachatele, je v kompetenci trestních soudů, nikoliv civilních. K tomu si dovolím jenom poznamenat, že Nejvyšší soud ČR uvedl v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 v kontextu uznání cizího rozhodnutí, že „Odepřením pro uznání pro porušení veřejného pořádku by mohla být jen mimořádná výše takového odškodnění v milionech dolarů a více z titulu právního institutu „punitive damages“ či „exemplary damages“. Institut zvýšené náhrady újmy (aggravated damages), aplikovaný americkými soudy při zvážení konkrétních (přitěžujících) okolností, je však obecně pro český právní řád přijatelný.” [1] Zdá se, že český Nejvyšší soud nemá tak odmítavý postoj k sankční náhradě škody jako některé evropské nejvyšší soudní instance.

Mám za to, že sankční náhrada škody, jak ji známe právě z amerického deliktního práva, není podle občanského zákoníku možná. Do značné míry tento závěr vyplývá z toho, že v americkém právu rozhodují o punitive damages v drtivé většině případů poroty, přičemž na jejich přiznání není právní nárok. Současně je pravdou, že americké civilní řízení je ovládáno tzv. americkým pravidlem, pokud jde o náhradu nákladů, podle které si strany v zásadě hradí své vlastní náklady a nedochází k přiznání náhrady nákladů (jde především náklady právního zastoupení, které se nenahrazují).  Evropské státy v zásadě uplatňují tzv. anglické pravidlo, které ve zkratce říká „poražený platí“. I to je jeden z důvodů, byť určitě ne nejdůležitější, proč punitive damages existují v americkém právu.

Na druhou stranu se domnívám, že český občanský zákoník připouští v některých případech přiznání takové náhrady škody, která v konkrétním případě může de facto znamenat potrestání škůdce. Příkladem mohou být následující ustanovení:

• § 2955: „Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud.“ (Není vyloučeno, aby soud mohl s přihlédnutím k okolnostem případu určit náhradu škody v takové výši, která může působit odstrašujícím způsobem pro budoucí podobná deliktní jednání.)

• § 2957: „Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.” (Toto ustanovení výslovně umožňuje, aby poskytnutím přiměřeného zadostiučinění byly odčiněny některé okolnosti na straně škůdce, zejména způsob protiprávního jednání. Materiálně tak jde vlastně o potrestání škůdce.)

• § 2969 odst. 2: „Poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.” (Zde sankční charakter náhrady škody spočívá v tom, že se hradí cena mimořádná, nikoliv obvyklá.)

Jak lze vidět z výše uvedeného (zajisté neúplného) seznamu, některá ustanovení nového občanského zákoníku připouštění přiznání náhrady škody, která v konkrétním případě bude mít sankční charakter, a bude tak de facto znamenat potrestání škůdce.

---

[1] Nejvyšší soud navázal na dřívější nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09.