Náhodné přiřazování trestů pachatelům trestných činů za účelem výzkumu

“Odsouzení byli náhodně přiřazeni k jednotlivým typům trestu.” Představte si, že tuto větu čtete v novinách, co Vás napadne? Že je takový výzkum neetický? Nelze přece náhodně přiřazovat tresty odsouzeným. Každý by měl dostat spravedlivý trest. Takový, který bude reflektovat závažnost trestné činnosti, potřeby společnosti, oběti i odsouzeného. Možná Vás napadne, že soudce, který to umožnil, by neměl vykonávat svoje povolání. Nebo třeba že se našel odvážný soudce, který se snaží zjistit efektivitu jednotlivých trestů.

Důvod náhodného přiřazení případů je prostý. Pouze pokud náhodně přiřadím dostatečný počet účastníků pokusu k jednotlivým možnostem zacházení, mohu vyloučit jakékoli jiné vnější jevy. Mohu tak pominout vliv charakteristik účastníků na rozdíly mezi výsledky jednotlivých možností a dokázat kauzální vztah mezi určitým zacházením a výsledkem. Nelze sice jednoduše říct, proč se něco děje, ale lze spolehlivě odpovědět, že z důvodu určitého zacházení dochází k určitému výsledku. Randomizované řízené experimenty (Randomized controlled trials, RCT) jsou tak považovány (byť s jistou dávkou skepticismu) za zlatý standard společenskovědní metodologie. – za nejspolehlivější vědecký nástroj, který dokazuje účinek určitého jednání.

Tyto experimenty jsou běžné např. v medicíně, kdy se na jejich základě posuzují různé možnosti léčeb či účinnost léků. Ideálním případem je tzv. double-blind pokus, kdy ani pacient ani lékař neví, zda jsou (či léči) těmi (ty), kteří jsou v léčené či kontrolní skupině. Podobné experimenty jsou ale častější i ve společenskovědních vědách a to i v oblasti práva, zejména trestního. Známé jsou např. pokusy amerických kriminologů, kteří sledovali recidivu pachatelů domácího násilí, kteří byli náhodně přiřazeni do skupiny, která byla či nebyla zatčená.

Hlavním důvodem, proč bylo na místě zvolit tuto metodu, bylo, že bez empirického výzkumu nelze říct, jaké jednání policie se ‚vyplatí‘, jaké povede k následnému lepšímu životu obětí domácího násilí. Je lepší pachatele domácího násilí zatknout nebo jej pouze varovat? Odpověď výzkumu není jednoznačná – jiné zacházení je ‚efektivnější‘ pro bělochy a černochy, jiné pro nezaměstnané a zaměstnané. Krátce popsané výsledky jsou zde. Bez empiricky zdokumentovaného výsledku by se jednalo pouze o doměnky a zkušenosti policistů, které by byly výrazně zjednodušené a ovlivněné jejich názory.

Profesor Sherman, který se na tomto experimentu podílel, popisoval na jednoduchém podobenství, proč je potřeba empiricky zkoumat výsledky určitého zacházení. Představte si, že sledujete tenistu odpalujícího míček. Nevidíte ale, zda je míč zahrán správně či ne. V některých případech můžete vcelku rozumně předpokládat, že je zahrán dobře či špatně. U velké části případů ale nevíte – buď je to naprosto nejasné nebo jsou obě možnosti pravděpodobné.

Rozhodování soudů je tomuto modelu velmi blížké, ba takřka totožné. Představte si soudce, který rozhoduje o pachateli, často aniž by o něm měl vůbec podrobnější informace či jej viděl (v případě trestního příkazu). Stanoví mu určitý trest, ale nejde se za ním podívat do vězení a nesleduje, zda recidivuje, popřípadě jak recidivuje v porovnání s ostatními pachateli, zda má práci, rodinu, atd.. Navíc jsou ostatní pachatelé odliší, takže i kdyby jejich následnou situaci znal, tak si nemůže být jistý, zda je jiný vývoj skutečně způsobený stanoveným trestem nebo odlišnostmi pachatelů. Soudce je dnes tak v situaci, kdy odpaluje míčky, aniž by věděl, zda páli správně či ne.

Otázka toho, co je správné u stanovování trestů je v Čechách (i na Moravě a ve Slezsku) nejasná. Nemáme stanovený účel trestu (navzdory doporučení Rady Evropy), nemáme jasněji stanovenou hranici, od které je již na místě posílat pachatele nepodmíněně do vězení, nemáme seřazené trestné činy a jejich sazby podle závažnosti, která by odpovídala určitému účelu a jednotné teorii. Stejně tak nemáme jasno, jak stanovovat tresty na základě polehčujících či přitěžujících okolností. Tyto skutečnosti (v souběhu s dalšími) vedou k výrazným rozdílům při ukládání trestů mezi jednotlivými soudy (k vylíčení výsledků dojde již brzy na stránkách Vašeho oblíbeného právnického časopisu!) a nejspíše i mezi soudci.

Byť se může zdát, že rozdíly mezi soud(y)ci nemají vztah s možností náhodně přiřazovat pachatelům druhy trestů, vztah mezi nimi existuje. Ve chvíli, kdy existují výrazné rozdíly mezi soudy(ci) a neřeší se to, nelze mluvit o očekávání naprosto spravedlivého trestu. Pokud by byly v malém množství některé druhy trestů náhodně přiřazeny pachatelům, pak celkový výsledek (včetně zkušeností pachatelů) nebude nijak odlišný od toho, který se vyskytuje běžně dnes bez náhodného přiřazení případů soudcům.

To samozřejmě není ten hlavní důvod pro náhodné přiřazování trestů pachatelům. Tím hlavním důvodem je, že nevíme, jak tresty na pachatele působí. Současné výzkumy ukazují na skutečnost, že zážitek vězení nemá na pachatele žádný či mírně negativní vliv. Bohužel takřka žádné studie nejsou metodologicky velmi spolehlivé – protože se podobnému pokusu soudci často brání.

Tato obrana je pochopitelná – podobný pokus jde do určité míry proti tomu, jak by se měly ukládat tresty. Na druhou stranu je třeba si realisticky připustit, že dnes ukládání trestů probíhá do určité míry živelně až lehce neregulovaně. Výhody ale jednoznačně převažují nad nevýhodami. Pro spolehlivé výsledky by dostačovalo menšího vzorku, což by znamenalo několik set odsouzených. Jednalo by se tak o cca půl procenta případů řešených v jednom roce. Výsledky takového výzkumu by přitom mohly mít výrazné dopady na legislativu v ČR i v zahraničí. Pokud si opět pomůžeme tenisovým podobenstvím, tak pokud by soudci viděli několik stovek odpalů, tak by dokázali lépe rozhodovat, který úder je ten správný.

Podobný pokus by musel být provedený přijatelně pro společnost, pro pachatele i pro soudce. Nebylo by možné nechávat na svobodě nebezpečné pachatele či posílat do vězení ty, kteří si to nezaslouží (ať pojem ‚zásluhy‘ znamená cokoli). Představuji si tedy několik variant výzkumu:

1) Náhodné přiřazování alternativních trestů (peněžitý trest, obecně prospěšné práce, domácí vězení (ať již s elektronickým či bez elektronického monitoringu), podmíněné odsouzení (s dohledem či bez)) těm pachatelům, kterým by soudce neudělil nepodmíněný trest odnětí svobody. O délkách alternativních trestů by rozhodoval soudce. Dnes je nejukládanějším trestem podmíněný trest odnětí svobody. Přitom o něm víme velmi málo, zejména o jeho účincích.

2) U pachatelů, které by soudce poslal do vězení do jednoho roku (či do půl roku) by probíhalo náhodné přiřazení případů do vězení či k alternativnímu trestu, např. k podmíněnému trestu. O délce alternativního trestu by opět rozhodoval soudce, který by tak případně mohl vyvážit určitou ‘mírnost‘, kterou by jinak viděl v podmíněném trestu.

3) U pachatelů, které by soudce poslal do vězení na 1-3 (4?) roky, by docházelo k náhodnému snížení trestu o pětinu délky.

Všechna tato rozhodnutí přibližně kopírují rozdíly mezi soudy či soudci při ukládání trestů a nelze je označit, že by vykročovaly ze škály trestů, kterou soudcům nabízí zákon. Takový výzkum by zároveň vedl k výrazně lepšímu poznání efektu nepodmíněného trestu odnětí svobody než jaké máme dnes.

Z pohledu ḱriminologů se zdá řešení jasné – ano, takový experiment by měl proběhnout! Očekávám, že na toto téma budou velmi odlišné názory, příčemž by mne zejména zajímaly ty trestních soudců. Pokud by se někteří z nich nechtěli vyjadřovat v diskuzi (což by byla velká škoda), tak stejně bych Váš názor rád uvítal na email: jakub.drapal AT gmail.com.

Doplněno 12. 10. 2016, 18:10:

V diskuzích na toto téma mimo blog se objevuje argument, že to není správné, protože soudce by měl rozhodovat o spravedlivém trestu, o kterém je přesvědčen, že je ten nejlepší. Soudce, který to nečiní, porušuje svůj slib a je narušena víra společnosti v soudní rozhodnutí. Jak se pozná spravedlivý trest? Naplňuje účely trestání – tedy snahu o nápravu pachatele, o jeho potrestání a další odrazení, vede k ochraně společnosti či případně k obecnému odrazení.

Jsem přesvědčený, že pro soudce je takřka nemožné rozhodnout v některých případech, který alternativní trest je lepší; zda je lepší obviněného velmi krátce uvěznit (např. na tři měsíce) nebo mu dát přisnější alternativní trest; zda jej poslat do vězení na dva roky nebo na rok a půl. V takových případech jsou všechny varianty spravedlivé a soudce může přikročit s nejlepším svědomím k oběma variantám. Odlišnosti mezi soudci pramení i z toho, že různí soudci různě posuzují, co je spravedlivé.

Tedy návrh tohoto výzkumu by nezasahoval do nezávislosti soudce či by nestál proti jeho slibu. Pouze v případech, kdy by si byl soudce vědom, že lze rozhodovat různě, by pro účely dalšího lepšího rozhodování náhodně přiřazoval tresty pachatelům. Jakýkoli z těchto trestů, které budou připraveny k náhodnému přiřazení, by ale mohl být spravedlivý. Zejména pokud soudce bude stále určit délku/výměr u alternativních trestů. I o spravedlivém trestu, který by měl být výsledkem trestního řízení, tak může rozhodnout náhodné přiřazení trestu. Podobně jako rozhoduje o tom, zda je případ přiřazen mírnějšímu či přísnějšímu soudci.