Jak být nejlepším učitelem práva na světě?

Mnozí to možná nevíte. Docela dlouho jsem hrál hokej. Byl jsem gólman. Díky tomu jsem si už od dětství vypracoval jeden takový motivační návyk. V čemkoliv, co dělám, si najdu někoho, kdo je mým vzorem či idolem. Snažím se pak od tohoto vzoru co nejvíc odkoukat, pochytit, naučit a sám se tím ve své činnosti řídit. Jako brankář jsem vždy míval slabost pro špičkové kanadské brankáře. Na zdi jsem měl plakát Martina Brodeura či Patricka Roy. I dnes, přestože jsem na sobě už hodně dlouho výstroj neměl, mám v kanceláři plakát, na němž jsou zvěčnění Carey Price a Roberto Luongo. Své vzory pak samozřejmě mám i v právu. Mohl bych jmenovat mnoho právníků, kteří mě inspirují při praktickém zacházení s právem. Dokonce mám vzory v tak úzké disciplíně, jakou je umění právo učit. Moc dobře si totiž uvědomuji, že mám v téhle oblasti hodně co zlepšovat. Během akademického roku proto neustále přemýšlím, jak zlepšit svou výuku. Jak lépe se studenty pracovat. Jak být prostě lepší učitel práva. A o několik postřehů, které jsem za těch pár let učení odkoukal, bych se s vámi rád podělil.

Než se dostanu ke konkrétnostem, rád bych obecně všem, kdo si nemyslí, že už nejlepšími učiteli práva na světě jsou, doporučil knížku What the best law teachers do.

Pokud stále máte vůli se zlepšovat, najdete v ní plno motivace a "how to" doporučení. Autoři knihy oslovili celkově 26 učitelů práva, které pečlivě vybrali jako ty nejlepší v USA. Zjišťovali, jakými principy se při výuce práva řídí. A vše se v nesmírně obohacující podobě snaží předat čtenáři.

Pokud ale na knížku nemáte čas a chuť, strašně moc toho objevíte i na You Tube (např. na kanále LegalEDweb). Zdrojů, odkud čerpat nápady pro zlepšení své výuky po metodické stránce je zkrátka nekonečné množství. Pro účely tohoto postu bych ale rád zneužil vystoupení Warren Binford (dále jen „WB”) z Willamette University, které si můžete pustit níže. Jak zjistíte, dokonce jsem odkoukal její „marketingovou” fintu v názvu postu :-). WB toto své vystoupení zhmotnila i do podoby článku, který si můžete stáhnout na jejím SSRN. Rád bych nyní na některé její myšlenky navázal a trochu rozvedl můj pohled na její rady.

WB v rámci svého vystoupení postupně kritizuje efektivitu jednotlivých výukových metod. Nutno podotknout, že některá čísla, o kterých mluví, nelze úplně brát jako bernou minci. Jako první to nicméně schytávají přednášky (o jejich efektivitě jsem tu před časem pochyboval také). I WB potvrzuje, že ve skutečnosti se na přednášce spíše než posluchači mnohonásobně více učí přednášející. Jednou z nejlepších metod, jak se určité znalosti naučit, je totiž sám dané téma učit. Přednáška je podle mě zcela jednoznačně nejhorší metodou výuky práva, jaká může být. Přesto se jich z nějakého důvodu držíme. Naštěstí se nám ale v ČR pěkně rozjelo Street Law, které je právě na metodě "the best way to learn it is to teach it" založeno. Studenti si ze svých vlastních hodin na středních a základních školách odnášejí nespočetněkrát více, než pokud sedí v přednáškové místnosti a poslouchají slovutného profesora.

Na fakultě toho také musíte hodně přečíst. Jasně, prostě musíte mít „načteno”. Nelze nevědět nic. Ale má smysl studenty nutit číst tisíce a tisíce stran učebnic a komentářů, pokud si z nich podle pedagogických studií, na které WB odkazuje (viz pozn. č. 58 v jejím článku), odnesou pouze 10-20 % přečteného? Tomu číslu se mi nechtělo věřit. Přečtení nové právnické knihy jsem vždycky chápal jako aktualizaci iOS na vašem iPhonu - většinou vylepší, co už umíte, někdy to ale zkomplikuje a vy musíte tuto komplikaci překlenout a s novými funkcemi se naučit pracovat. Údajně ani opakované přečtení již jednou přečteného nepomáhá, jeho efektivita je dokonce ještě nižší. Zvýrazňování podle studií prý taky nějak zvlášť nezvyšuje efektivitu učení. Větší úspěch proto opět zaznamenávají spíše prodejci právnických knih a zvýrazňovačů.

V porovnání s pouhým pasivním poslechem přednášky či kvanty četby je mnohem efektivnější metodou učení se skupinová diskuze. V tom s WB souhlasím. Studenti si ze skupinových diskuzí odnesou podstatnou část a snad i minimální potřebný vědomostní základ. A víte, jak je ještě zlepšit? Dejte při nich studentům možnost vzájemného učení se. Jak jsem psal výše, sami se tím budou efektivně učit. Zkuste ovšem vynechat nudné čtvrthodinové prezentace, které stejně nikdo moc neposlouchá. Vyzkoušejte třeba metodu, které se říká "jigsaw". Její podstatou je rozdělení vyučovaného tématu na jednotlivá dílčí témata. Ve skupinách, do nichž studenty rozdělíte, pak každému jejímu členové jedno takové téma přidělíte. Tento student se poté musí v nové skupině spojit s ostatními studenty z jiných skupin, kteří mají přiděleno stejné téma. Společně pak získávají informace a připravují se na to, aby po návratu do své původní skupiny mohli o svém tématu náležitě referovat. V původní skupině pak každý hovoří o svém dílčím tématu a všichni se díky tomu efektivněji učí jak o obecném rozděleném tématu, tak lépe postupně chápou kontury jim přidělené problematiky (více si o této metodě můžete přečíst zde). Pokud na konci dostanou k vyřešení trefně postavenou případovou studii, odnesou si ze semináře komplexnější znalosti. Jigsaw zabere více času na přípravu, ale jakmile jí věnujete trochu času, účinnost skupinové výuky tím několikrát znásobíte. Navíc se tím studenti naučí spolupracovat. A jak uvádí WB ve svém vystoupení (s odkazem na instituce jako MIT), více se naučíte, pokud na něčem s někým spolupracujete, než pokud ve stejné věci spolu soutěžíte.

S WB pak zcela souhlasím, že nejlepší výukovou metodu je praxe. V té souvislosti se často zmiňuje Robert H. Jackson, který se proslavil jako americký prokurátor během Norimberského procesu, ale také jako jeden z nejlépe píšících soudců amerického Nejvyššího soudu. Přitom nikdy nezískal právnický titul. Zkrátka praktikoval jako „učeň” svého strýce v jeho advokátní kanceláři. Studentům práva by se také mělo dostávat mnohem více příležitostí k praktickým zkušenostem. Poměr výuky teoretických znalostí a praktických dovedností musí být jednou na českých fakultách vyváženější. Právní kliniky, stáže a zejména zkušenosti, které studenti získají při práci na věcech živých klientů, jsou i podle WB jednou z nejideálnějších metod výuky/studia práva. Ke klinice či praxi se však v našich podmínkách nedostanou všichni studenti. Právo mimo knihy si stále vyzkouší spíše menšina studentů. Mnohým se také může stát, že je začnou „mlít” nezvládnuté povinné předměty. Strach z opakovaného neúspěchu jim pak může bránit, aby se pustili do praktického učení se v nadstavbových předmětech, které jim mnohdy dají do života mnohem více, než hodiny strávené u lampy neefektivní četbou.

Co dále dělat, aby vám to v učebně klapalo?

Jak WB doporučuje, skvělá je vizualizace probíraného tématu, např. rozbor videa. O to se někdy také snažím. Chystám si na studenty různé reportáže, záznamy či části rozhovorů s českými a slovenskými právníky na témata, která na semináři právě rozebíráme. Připadám si sice trochu jako Martin Hosták s elektronickou tužkou, ale na studentech je vidět, že to má efekt. Na základních právech, která učím, je také skvělé, že je to jeden velký seriál neuvěřitelných příběhů, které nám přináší judikatura soudů. Ty nejsložitější koncepty je proto vždy nejjednodušší vysvětlit jako příběh. K tomu lze využít i známou knihu, film či seriál.

WB kromě toho hovoří o důležitosti průběžného zjišťování, jak na tom student vědomostně je, již během semestru. Toho lze díky technologickým možnostem, které dnes máme k dispozici, dosáhnout například vytvořením příležitosti k samostatnému on-line sebezkoušení. Není rozumné celý semestr v seminářích „surfovat” na určité „vlně” povinných znalostí, která se však ve zkouškovém období změní ve tsunami, která vás nepředvídatelně smete, jako byste na surfu stáli poprvé. Měli byste již během semestru zjistit, jestli tsunami zvládnete/zvládáte. Měli byste očekávat, že ve zkouškovém přijde. A taky byste se na ni měli umět připravit.

V závěru svého talku pak WB hezky shrnuje, že nejhorší učitelé práva zejména:

• pouze přednášejí, jinými slovy ve výuce „mluví pouze oni”
• nutí studenty (opakovaně) číst obrovská kvanta textu
• až na konci kurzu dávají studentům testy s nečekaně velmi vysokou laťkou úspěchu.

Nejlepší učitelé práva naopak podle ní ve své výuce vytvářejí příležitosti zejména pro:

• vzájemné učení se
• skupinové zapojení/diskuze
• praktické učení se 
• možnost častého sebezkoušení
• spolupráci
• vizualizaci probíraného učiva
• příběhy.

Jak WB říká na konci, každý z nás si může vybrat. Může buď aspirovat na nejhoršího učitele práva a své hodiny vést přednáškovým stylem. Nutit studenty nepřiměřeně hodně číst, až pro stromy nevidí les. A na konci kurzu je supernáročně zkoušet. Nebo se můžete snažit být lepší a zaměřit se na to, co funguje mnohem lépe.

Možná ale úplně nejdůležitější je mít při výuce „jiskru v oku”. Jestliže studenti uvidí, jak vás učení strašně baví a nabíjí, uvěří vám to a budou vás následovat. S jiskrou v oku vždy budete na semináři tím nejlepším učitelem práva. Podobně jako je Kanada nejlepší v hokeji, jak ukázala na letošním World Cupu. Její hráči prostě chtějí být nejlepší a používají k tomu metod, které je k úspěchu zaručeně dovedou. Jako učitelé práva bychom měli aspirovat na podobné cíle. Naši studenti by "na to" na konci právnických studií měli mít a ze studií by si měli odnést výbavu potřebnou k tomu, aby poté v praxi taky vyhrávali.