„Czechia“ a já

V první řadě bych chtěla poděkovat stálým autorům blogu Jiné Právo za pozvání být hostem na měsíc květen. Pavlína sice napsala, že na rozhovoru v EUI byla ohromená mou češtinou, ale já si zase z toho všeho hlavně pamatuji, že Pavlína velmi silně zapůsobila na naši výběrovou komisi její znalostí práva a ekonomie.

Velice si vážím toho, že mi byl poskytnut prostor na tomto blogu něčím přispět, a to zejména proto, že jsem vlastně trochu „nečlen“, dalo by se také říct „outsider“. V Česku jsem nikdy doopravdy nebydlela, do české školy nechodila, ani česká pravá nevystudovala (český právnický žargon je mi dosud cizí). Doufejme však, že z této pozice mohu přispět svěžími, ne-li novými postřehy, které povedou někoho k zamyšlení. V průběhu tohoto měsíce se s Vámi podělím o několik tematických blogů. Napíši o oblasti energetického práva, o mých zkušenostech v mezinárodním právnickém akademickém světě a o výzvách, které jsou spojené s mezioborovým přístupem k právu. Nicméně jsem se pro dnešek rozhodla začít jiným, trochu lehčím a méně právnickým tématem, které mi je ale kvůli mému zázemí blízko k srdci: vložení názvu „Czechia“ do databází OSN a jeho konsekvence.

Ale možná nejdřív něco krátce o mně. V současné době pracuji jako assistant professor (odborný asistent) energetického pravá v centru práva a ekonomie na Tilburg University v Nizozemsku. Narodila jsem se a vyrostla v Amsterdamu, kde jsem vystudovala mezinárodní obchodní právo a také slavistiku. Mám doktorát z Evropského univerzitního institutu (European University Institute – EUI) ve Florencii. Po určitou dobu jsem také žila a pracovala v Arménii, USA a Švýcarsku. Co mám tedy vlastně společného s Českou republikou? Dokonce i mé příjmení postrádá nezbytnou koncovku -ová! Ale nenechte se zmást: moji rodiče emigrovali do Nizozemska v 80. letech a většina mých příbuzných i nadále žije v zemi, kterou, jestli tomu máme uvěřit, cizinci brzy začnou nazývat „Czechia“.

Rozhodla jsem se napsat na toto téma ze dvou důvodů. Prvním důvodem je fakt, že, potenciální zavedení pojmu Czechia mě překvapilo. Přestože toto téma je v České republice pravděpodobně středem pozornosti už nějakou dobu, já jsem se tuto zprávu dozvěděla až po té, co jsem před pár týdny narazila na článek v novinách the Guardian. „Czechia“ mi znělo cize v uších a potenciální důsledky této změny názvu ve mně vzbudily zvědavost. Myslím, že je to jeden z důsledků toho, že nežiju v České republice. Za druhé mi ten pocit cizosti dal příležitost přehodnotit svůj vztah k zemi mých rodičů, zemi, která sama prošla mnohou změn.

Návrh vložit Czechia jako „krátký název“ do databází OSN byl oficiálně navrhnut ministrem zahraničních věcí Zaorálkem dne 12. dubna 2016. Dne 2. května vláda schválila tento návrh. Všimněte si, že „Czechia“ není de jure změna názvu země: Česká republika bude i nadále její celé jméno na oficiální úrovni. Je to jen vložení krátké verze názvu, také známé jako „politický název“ (jako je například Republique Francaise zkrácena jako France), do United Nations Terminology Database a United Nations Group of Experts on Geographical Names. V současné době Česká republika čeká schválení OSN, kde je prozatím „dlouhý název“ Česká republika zároveň i krátkým názvem.

Nicméně, de facto, toto vložení bude mít poměrně značný dopad na každodenní život. A to zejména proto, že byl tento návrh navíc doplněn žádostí, aby v angličtině bylo nadále Česko nazýváno jako Czechia, a ne jako Czech Republic. Předpokládá se, že se Czechia stane každodenním anglickým názvem pro Česko, názvem, který má být označením původu zboží, „Made in Czechia“ nebo i označením na dresech českých sportovců.

Zajímavostí je, že se ihned po Zaorálkovo návrhu objevilo několik webových iniciativ, které podporují myšlenku, že Czechia je tím jediným správným názvem. Historické kořeny pojmu Czechia se prý dají doložit již v 17. století (viz obrázek). Stránky citují listinné důkazy a chtějí hlavně zdůraznit, že Czechia není žádným neologismem. Kromě toho také reagují a řeší všelijaká znepokojení, která byla vyjádřena proti této změně (například na GO-CZECHIA.com). Autoři Vladimír Hirsch, Petr Pavlínek a Zdeněk Kukal pečlivě vyvrací jakékoliv argumenty, které tvrdí, že je název Czechia špatný nebo problematický.

(source: Czechia-initiative.com)

Mezi nejzajímavější právní problémy patří možná protiústavnost názvu Czechia, protože tento název není v žádném ústavním zákoně zmíněn. Ve své replice ale autoři ujišťují, že tento fakt není relevantní (například Slovensko také není zmíněno v ústavě), a navíc v češtině byl krátký název Česko oficiálně kodifikován OSN již v roce 1993.

Další obavy, která byly vyjádřeny, jsou náklady spojené se změnou názvu a také narušení kontinuity České republiky jako subjektu mezinárodního práva. Opět platí, že autoři ujistili čtenáře, že název Česká republika se bude i nadále používat v záležitostech národního a mezinárodního diplomatického protokolu a v mezinárodních smlouvách. Kromě toho, podle nich, zavedení názvu Czechia může být provedeno postupně bez nebo pouze s minimálními náklady spojenými například s aktualizací propagačních materiálů Česka.

Mohla bych ale zmínit mnoho dalších obav: název Czechia například nereprezentuje korektně Moravu a Slezsko. I když jsou všechny tyto obavy relevantní a jejich řešení důležité, otázkou zůstává, jestli by byly dostatečně závažné, aby se téhle de facto změně dalo zabránit.

A může například „nový“ název „Czechia“ změnit identitu státu?

Nakoukla jsem do literatury mezinárodního práva a narazila jsem na zajímavý text profesorky Krystyny Marek z roku 1968, o „testu státní identity a kontinuity“ (Test of State Identity and Continuity). Cituji (přeloženo z angličtiny):

„Pátrání po dalších možných zkouškách identity a kontinuity států může také začít s okamžitým odmítnutím všech těchto testů, které jsou zjevně irelevantní. To se týká v první řadě určitých vnějších rysů státu, které nemají žádný vliv na jeho podstatu.

Jedním z těchto irelevantních testů je název státu. Je pravda, že v některých případech název státu může zprostředkovat určitý význam, pokud jde o jeho právní strukturu. Je tomu tak v případě Spojených států amerických, Svazu sovětských socialistických republik nebo Rakouska-Uherska. Podobně změnu názvu Československa do „Česko-Slovenska“ po Mnichově měla vyjádřit změny ve vnitřní struktuře dané země. Ve smyslu mezinárodního práva je však název státu irelevantní. V zásadě stát může přijmout jakékoliv jméno, které si přeje, může ho měnit dle libosti a žádné takové změny nemohou ovlivnit jeho identitu“.[1]

Zda změna názvu státu může ovlivnit státní identitu – o tom se dá samozřejmě diskutovat. Co se týče Česka, myslím si, že název Czechia identitu pravděpodobně neovlivní. Hlavním důvodem, který mně k tomu vede je fakt, že toto „nové jméno“ na rozdíl od mnoha jiných zemí – zvláště když si připomeneme několik příkladů, jako jsou FYROM a Makedonie, SSSR a Ruská Federace, a Myanmar a Barma – nevyplývá z nedávných politických změn. Česko bude v tomto směru asi jedinečným příkladem.

Co mě fascinuje je, že nakonec spoustou názvů můžeme vyjádřit jednu a tu samou věc. A zároveň, že pojem státu je umělá konstrukce. Mnoho zemí se zdá mít více různých názvů, a přesto každý ví, co znamenají. „Moje“ Holandsko (Holland), nebo Nizozemsko (the Netherlands), například. Obě jména jsou používána zaměnitelně, znamenají trochu něco jiného, ale nezdá se, že s tím jsou velké problémy.

Nicméně když se vrátíme k zavedení Czechia, některé otázky zůstávají nezodpovězeny. Proč, například, je návrh používat Czechia aktivně podporován až teď? Proč ne v roce 1993 nebo v následujících letech? Dále, začínáme skutečně používat „Czechia“ v angličtině? Myslím, že budeme muset vyčkat, jaké budou účinky podstatné propagační kampaně připravované občanskou iniciativou Česko / Czechia.

Na závěr možná něco o mém osobním názoru na název Czechia. Možná, že jsem trochu staromódní, protože mám sympatie pro návrh Schwarzenberga, který zní „Bohemia“. Má preference se zakládá pouze na osobním citu: Bohemia se mi zdá více melodické, ba i umělecké než Czechia. Na druhou stranu také chápu námitky k tomuto jménu.

Trochu banálním závěrem tedy asi je, že svět není nikdy konstantní a věci se mění – musíme si na to zvyknout. Zemi, kterou mí rodiče opustili, bylo Československo. Její jméno a stav se změnil před tím, co odešli, i potom. Ale moje pocity vůči té zemi zůstávají stejné: je mi velmi blízká, a nabízí, kromě mnoha jiných věcí, tu známou kopcovitou krajinu, kterou Holandsko prostě nabídnout nemůže. Czechia mi zatím stále zní cize, ale budu se s tím muset vypořádat. Uvidím, jestli se mi povede používat to jméno v angličtině. Víte co? Začnu s tím již dnes.

Příští týden čekejte vážné právnické záležitosti: energetické právo.

[1] K Marek, Identity and Continuity of States in Public International Law (Libairie Droz, Geneve, 1968) p. 127.