Křeslo pro hosta: Květoslav Tomáš Krejčí
Květoslave, vitajte v hosťovskom kresle blogu Jiné právo. Ako som už načrtla v uvítacom príspevku, ste právnik i teológ zároveň. Vyštudovali ste právo v ČR i v Anglicku a dlhé roky ste boli partnerom medzinárodnej advokátskej kancelárie. Zároveň sa však venujete teológii – tú ste vyštudovali v Prahe a momentálne v štúdiu pokračujete na Oxfordskej univerzite.
Prečo ste sa vlastne, ako čerstvý maturant, rozhodli ísť študovať právo?
Já se vlastně pro studium práva nikdy nerozhodl; někdy v osmnácti letech jsem se spíše podvolil vůli rodičů, kteří si to přáli a kteří mi rozmlouvali plány na studium jiných oborů. Myslím, že jsem chtěl být buď germanista nebo japanolog, případně se dát na dráhu kunsthistorie. Později jsem rodičům za jejich volbu byl vděčný: studium práva dává člověku solidní základ do života a je do značné míry univerzální – právníci se velmi dobře uplatní i mimo vlastní obor, ať již v ekonomice nebo při správě věcí veřejných.
Prečo ste si teda zo všetkých právnických i neprávnických povolaní vybrali práve advokáciu?
Na právu mě vždy přitahovala hlavně možnost jeho praktické aplikace jakožto regulačního rámce pro chování lidí a společnosti vůbec. Spíše než dalekosáhlé teoretizování mě tudíž zajímalo jak pomoci klientům dosahovat v rámci zákonných možností jejich cílů. Proto jsem po studiu českého práva pokračoval studiem práva anglického a kvalifikoval se i jako anglický solicitor, jelikož v právu v Anglii převládá praktický, obsahový prvek nad teorií. Podobně ani teologie by neměla být toliko vědeckou rozpravou, nýbrž disciplínou, která pomáhá lidem odpovídat na jejich otázky po smyslu života a pomáhá jim nalézat řešení.
Boli otázky o zmysle života hlavným dôvodom Vašej prihlášky na teologickú fakultu?
Teologie mě zajímala dlouho, ale univerzitní studium člověka přinutí k tomu, aby se oborem zabýval systematicky. Bakalářské i magisterské studium, jakož i příprava na rigorózní zkoušku mě tak donutily zabývat se disciplínami, které bych si samostudiem osvojil jen těžko a ve kterých jsem nakonec našel zalíbení. Do staré řečtiny bych se sám asi nedokopal a obory jako eschatologie, pneumatologie nebo sakramentologie by mi zůstaly bez patřičného vedení pravděpodobně uzavřeny. Postupem času jsem také zjistil, že mezi teology a v církvi je celá řada zcela brilantních lidí, kteří mají neuvěřitelný myšlenkový potenciál a kteří by v případě, že by se věnovali světskému povolání, mohli být klidně třebas partnery velkých advokátních kanceláří. A právě společnost takových lidí mě vždy přitahovala.
Vy ste sa vďaka svojej dvojitej špecializácii pohybovali v obidvoch prostrediach – medzi teológmi i vo svete veľkej advokácie. Ktorá z týchto dvoch oblastí je Vám bližšia?
To je trochu jako ptát se rodiče, které dítě má raději; právo mám rád, protože je to obor, který mě snad trochu naučil systematicky a strukturovaně přemýšlet, snažit se formulovat co nejprecizněji, pracovat s definicemi. V teologii se toto všechno velice hodilo, zejména v teologii systematické; ta má oproti právu však jiný záběr, systematizuje naše poznání metafyzické a dotýká se základních existenciálních otázek našich životů. Má zcela odlišnou metodologii než právo a i proto se může zdát být na první pohled nevědeckým oborem: jejím základem je odvážný krok víry, kterou křesťanství chápe jako spoléhání se na to, v co doufáme a jistota ohledně toho, co nevidíme. Teologie i právo se mimochodem vyučovaly od počátku jak na pražské, tak i na oxfordské univerzitě.
Vy ste teológiu študovali na obidvoch zmienených miestach – v Prahe i v Oxforde. Prečo ste sa po absolvovaní Univerzity Karlovej rozhodli pre ďalšie štúdium vo Veľkej Británii?
O Oxfordu nebo o Cambridge jsem uvažoval delší dobu, protože jsem vždycky měl Anglii rád, i když mým prvním cizím jazykem byla němčina, jejíž znalost se mimochodem pro studium teologie také velmi hodila. Ale až před nějakou dobou se mé osobní poměry změnily tak, že jsem plány mohl začít realizovat a odjet z Prahy. Hlásil jsem se na obě univerzity a nabídka přišla kupodivu i z Cambridge; tu jsem znal nepoměrně lépe, protože několik mých blízkých přátel tam studovalo a já tam jezdil často na návštěvy. Je tam i krásná nová teologická fakulta, takže rozhodnutí pro Oxford vůbec nebylo snadné. A právě proto, že již mám nějaké srovnání, nemůžu nepoznamenat, že Karlova univerzita má právě v teologii celou řadu vynikajících odborníků, kteří by mohli jistě učit i na Oxfordu.
Prečo ste si teda nakoniec vybrali Oxford a odmietli ponuku z Cambridge?
V rámci teologie mi je nejbližší teologie katolická, což ale vůbec nemusí znamenat jen římsko-katolická. Jsou zde katolické alternativy, ať již teologie starokatolická nebo teologie katolického křídla anglikánské církve. A centrem anglo-katolického hnutí je právě Oxford. Ale odmítnout nabídku z Jesus College z Cambridge rozhodně snadné nebylo, to připouštím.
Splnil Oxford Vaše očakávania?
Oxford jsem si zamiloval okamžitě. Poté, co jsem dostal vyrozumění z univerzity, jsem obešel pěšky snad dvacet kolejí, které přicházely do úvahy. Měl jsem tu naštěstí přátele, kteří tu v té době studovali a od ních jsem leccos o oxfordském životě věděl – očekávání se zcela naplnila a našel jsem tady doslova druhý domov.
Máte za sebou prvý trimester oxfordského štúdia i prvé „prázdniny“, o chvíľku nám začne druhý trimester. Ako vyzerá Váš študijný / pracovný týždeň, keď je trimester v plnom prúde?
U mě je specifické to, že nejsem jen členem dominikánské koleje Blackfriars, ale i rezidentem v anglo-katolické komunitě Pusey House. Jde o instituci anglikánské církve, která udržuje katolickou tradici a nabízí duchovní domov oxfordským studentům i místním. Každý z obyvatel Pusey House je v nějakém stadiu přípravy na duchovenskou službu a tomu odpovídá i náš denní rytmus: vstáváme před sedmou, začínáme v kapli ranními chválami, pokračujeme mší svatou, v poledne se setkáváme ke krátké modlitbě, navečer následují zpívané nešpory a někdy den zakončujeme tzv. kompletářem, což je večerní bohoslužba při svíčkách před spánkem. Do toho samozřejmě přichází studium, práce, přednášky, od nového semestru i vedení seminářů, setkávání s tutorem, na kterého jsem měl veliké štěstí, a doba v knihovně. Snažím se psát, ale doufám, že letos napíšu víc.
O čom píšete?
Mým tématem je Harry Williams, anglikánský teolog, který působil hlavně na cambridgské koleji Trinity a je představitelem psychologizujícího směru anglikánské teologie. Zemřel před osmi lety. Narazil jsem na něj asi před deseti lety zcela náhodně: při nedělním kázání v londýnském Westminsterském opatství duchovní citoval mně zcela neznámého autora, já si jeho jméno poznamenal a pak již jsem žádnou z jeho knih neodložil. Kupodivu se toho o něm moc nenapsalo.
Čo je cieľom Vašich oxfordských štúdií a čo bude nasledovať po nich?
Budu se snažit, aby pobyt v Oxfordu byl po čtyřech letech zakončen velkým doktorátem z teologie. Ale nejde o další akademický titul, jde hlavně o úžasnou životní a duchovní zkušenost, kterou člověku léta strávená v Oxfordu dají, o příležitost setkávání se se zajímavými lidmi z univerzity i z církve. To je asi největší luxus, který si umím představit a pokládám to za veliké a nezasloužené privilegium. Žijeme tady však trochu v té příslovečné věži ze slonové kosti, takže je důležité si udržet kontakt s realitou.
Oxford je skutočne „bublina“ – dokáže človeka úplne pohltiť. Je to aj Váš prípad, alebo s vonkajšou realitou udržujete nejaký kontakt?
Spolupracuji nadále s jednou mladou, dynamickou a flexibilní kanceláří, které jsem upřímně vděčný za to, že jsem mohl zůstat v právní praxi a dělit se dál o zkušenosti, které jsem za téměř dvacet let právní praxe nabyl.
Čo Vás vo vašej advokátskej kariére najviac teší, a čo naopak najviac rozčuľuje?
Těší mě samozřejmě každý spokojený klient; největší zadostiučinění pak přicházelo tehdy, když se na mě obrátil někdo, kdo byl v předchozím případě protistranou a požádal mě, abych ho v nové věci zastupoval. Jsem totiž zastánce toho, že právní praxe se dá vykonávat i při zachování slušnosti a korektnosti. Nejvíc mě asi rozčiloval formalismus, se kterým jsem se často setkával v úřední a soudní praxi a lpění na nepodstatném.
Máte pri všetkom tom štúdiu a práci čas i na koníčky? Čo vaše dávne záujmy: germanistika, japanológia, kunsthistória...?
Německy čtu pořád a letos jsem poprvé snad za patnáct let nebyl v Japonsku. Už jsem se seznámil s jedním japonským doktorandem, který studuje právo na koleji sv. Štěpána, takže si snad někdy trochu popovídáme při pivu. Poznamenávám, že při českém nebo německém pivu, při vší své anglofilii jsem si k ales, stouts a bitters ještě cestu nenašel. A na výstavy se dá jezdit ve volném čase do Londýna. Jsem opravdu moc spokojený.
A čo literatúra – nájdete si pri práci čas i na odpočinkovú (tj. ne-odbornú) literatúru?
Nevím, jestli u teologa se duchovní literatura nepočitá vlastně také za odbornou literaturu? Já trávím volný čas s Johnem Henrym Newmanem, anglickým teologem, který stál u zrodu tzv. Oxfordského hnutí, jež si vytýčilo v 19. století obnovu katolického dědictví v anglikánské církvi. On sám nakonec přestoupil k církvi římskokatolické a stal se kardinálem. Protože je tématem mé pražské disertace a jeho teologie je mi velice blízká, trávíme celkem dost času spolu. A jinak si rád čtu poezii: z anglických autorů patří mezi mé oblíbence John Betjeman, z našich pak Otokar Březina. Můj oblíbený románový hrdina je pak jistě Jan Maria Plojhar ze stejnojmenného románu Juliuse Zeyera, myslím, že jsme si něčím i podobní.
Narazil ste v poslednej dobe i na kvalitnú knihu s právnickou tématikou?
Je to spíše kniha právnicko-ekonomická: Good Value, jejímž autorem je Stephan Green, v té době šéf banky HSBC. Je to kniha o udržitelnosti ekonomiky, o sociální odpovědnosti a rozumném kapitalismu. Není asi náhodou, že Stephan Green, který je dnes již baronem Greenem, je též knězem anglikánské církve, který i v době, kdy stál v čele jedné z nejvýznamnějších bank, působil jako duchovní.
Vedel by ste menovať jedného človeka, ktorého si Vážite, resp. ktorý je Vám vzorom?
Velmi obdivuji starokatolického biskupa Dušana Hejbala. Je to duchovní, který v období normalizace nesměl dostudovat a přesto jsem se u něj nikdy nesetkal se zatrpklostí; po Listopadu postavil církev na nohy, má někdy až neuvěřitelné charisma a při tom všem zůstává v každém okamžiku člověkem z masa a kostí. Je prostě pravým opakem církevních činovníků, ze kterých vyzařuje posvátná nuda a blahosklonné moralizování, které je mi bytostně protivné.
A keby sme okruh zúžili na právnikov – existuje taká osoba?
Měl jsem to štěstí spolupracovat s Jaroslavem Fenykem, soudcem a místopředsedou Ústavního soudu. Poznal jsem ho jako vynikajícího právníka, spolehlivého kolegu i jako člověka, s jehož názory na dění kolem nás jsem se často dokázal plně ztotožnit.
Květoslave, ďakujeme Vám za úvodný rozhovor a tešíme sa na Vaše ďalšie príspevky!
5 komentářů:
Jsou-li formou otázky, též se jednu zeptám.
Existují pro vás zajímavé knihy, které se dotýkají jak náboženství (zejména křesťanství) tak práva (vyjma církevního) zároveň? Popřípadě v čem Vás inspirují?
Přehledný úvod do vztahu křesťanství a práva je Christianity and Law z Cambridge University Press, editorem byl John White. Je to velice přehledné, taková kniha na delší víkend, má v sobě vše podstatné. Z primárních pramenů je dobré začít sv. Tomášem Akvinským, Summa Theologica, Prima Secundae, od q. 90. Krátké, stručné, ideální na občasné půlhodinky, lze i latinsky, není to příliš těžké. Gerhard Dilcher je autorem trochu hutné knihy Christentum und modernes Recht, je to hodně o sekularizaci společnosti (to už není na víkend, spíš na dovolenou, ale dovolenou si zase člověk chce spíše, užít, že). Můj favorit je Die herrschaft Christi und das weltliche Recht z pera Bruna Schüllera: výborné eseje o tom, kdy být loajální světskému zákonu a kdy již ne. Pracuje hodně s Barthem a potvrzují se na tom slova profesora katolické dogmatiky Ctirada V. Pospíšila (volně parafrázuji): Netřeba rozlišovat mezi katolickou a protestantskou teologií, ale mezi dobrou a špatnou teologií. A Schüller píše čtivě a dobře.
Zdravím. Některé teorie přirozeného práva, včetně současných, předpokládají existenci Boha. Jejich představitelé pak stoji před dilematem: Buď budou argumentovat ryze sekulárně, ale pak svou teorii prezentují v neúplné formě, anebo do své argumentace zahrnou teologické předpoklady, ale pak je to vyděluje z diskurzu současné mainstreamové jurisprudence, který je už plně sekularizovaný. Co byste jim doporučil?
Teoretickou konzistenci.
Připojuji se ke komentáři níže: konzistence je nutná a pokud někdo pracuje s teologickou premisou, neměl by se stydět a stát si za ní, třebas za cenu toho, že bude stat trochu mimo onen zmiňovaný mainstream. Etsi Deus non daretur.
Okomentovat