K čemu právní kliniky? Díl 1. - Dovednosti.

Nejprve bych rád pozdravil všechny čtenáře Jiného Práva z Lexingtonu ve Virginii a Nové vlně poděkoval za pozvání k hostování na Jiném Právu. Rád bych této příležitosti využil k blogování ve dvou oblastech, které jsou, jak už zmínil Martin Kopa, pro mou akademickou kariéru nejdůležitější – ústavní právo a klinické právní vzdělávání.

V první sérii postů se zaměřím na oblast klinického právního vzdělávání. Od mého posledního postu na Jiném Právu, který se právním klinikám věnoval, uplynuly více než dva roky, v jejichž průběhu se tato oblast rychle rozvíjela. V České republice již právní kliniky fungují na všech právnických fakultách a než, že by skomíraly, zdá se, že klinických předmětů bude spíše přibývat. I v západní Evropě, která byla považována z pohledu právních klinik za nedobytnou tvrz, začíná klinik rychlým tempem přibývat, a o jejich zavedení se uvažuje i na těch nejšpičkovějších institucích. Současnou situaci lze dobře dokumentovat tím, že před rokem byla založena European Network for Clinical Legal Education - ENCLE (hrdě musím uvést, že sídlí v Olomouci!), a od svého založení stihla uspořádat dvě konference, jedno metodické školení pro začínající klinikáře a nasbírat více než 100 členů z 25 zemí. Potvrzením významu právních klinik je jejich uznání jako příkladu dobré praxe v dokumentu OSN a doporučení jejich rozvoje a podpory jejich vzniku (viz odstavce 61, 71 a 72). Otázka již tedy nestojí, zda kliniky ano či ne, ale spíše jak jich nejlépe využít a k čemu.

Cílem tohoto seriálu je postupně rozebrat význam a přínos právních klinik pro právní vzdělávání v oblasti vědomostí, dovedností a hodnot, a uvést hlavní metodické zásady, které umožňují jejich maximální rozvoj. Celým seriálem bude jako červená nit procházet klasický kontrapunkt klinického právního vzdělávání, kterým je střet mezi vzdělávacím přínosem pro studenty a společenským přínosem kliniky. Obě složky jsou pro fungování právní kliniky nezbytné, ovšem jejich konkrétní vyvážení se v různých modelech může lišit, a to je nutné si při zavádění právní kliniky promyslet. Pojmem právní klinika zde budu chápat metodu výuky, kde studenti poskytují bezplatné právní poradenství skutečným klientům, přestože pojmem právní klinika je běžně označováno mnoho různých variant interaktivní, prakticky orientované výuky. Většinu zde uvedených závěrů však lze aplikovat i pro jiné modely právních klinik, jako např. simulační kliniku nebo kliniku využívající metodu street-law. Tzv. live-client kliniky jsou však jedinečné ve svém sociálním rozměru a ve zprostředkování reálných zkušeností.

Jak již bylo stručně uvedeno ve zmiňovaném starším postu, právní kliniky jsou komplexní vzdělávací metoda rozvíjející vědomosti, dovednosti i hodnoty. Umožňují studentům prohloubit poznatky získané v teoretických předmětech, propojit znalosti z různých oblastí práva, a zjistit, jak je lze prakticky použít. Studenti si v právních klinikách také osvojí praktické dovednosti potřebné pro výkon svého budoucího povolání. Důležité je i získání základních pracovních návyků (time-management, prioritizace, odpovědnost, komunikace, týmová práce atd.). Nelze však opomenout, že kliniky jsou nejlepším prostředím pro rozvíjení profesních hodnot, profesně etického cítění, ale také smyslu pro sociální spravedlnost a sociálního cítění obecně.

V tomto prvním dílu seriálu se zaměřím na oblast dovedností, neboť to je obvykle první přínos, který si většina právníků s klinickým právním vzděláváním spojí. Význam dovedností pro výkon právní profese jasně formulují advokátní komory (zpráva ABA nebo doporučení CCBE), obecný význam dovedností pro kteroukoliv profesi si uvědomují orgány EU a každý nejspíše bude souhlasit, že není cílem právnické fakulty vychovat „chodící Sbírku zákonů“, nýbrž profesionála, který má nejen velmi dobrý přehled v právním řádu, ale také umí prameny práva vykládat, aplikovat a připravit díky své odbornosti řešení praktických problémů nebo životních situací.

Stále platí, že právnické fakulty musí studentům vštípit teoretický základ, protože v praxi už na to zpravidla nebývá čas. Nelze však akceptovat, že by právnické fakulty mohly na rozvoj dovedností rezignovat úplně, a to se ostatně ani v praxi neděje. Většina předmětů na právnických fakultách, i těch značně teoretických, dovedností rozvíjí – typicky právní argumentaci, právní analýzu, interpretaci práva, právní psaní, vyhledávání právních informací apod. Z druhé strany pokud se podíváme do výše zmíněných dokumentů, tím se rozhodně dovednosti důležité pro právní profesi nevyčerpávají – důležité jsou také dovednost řešit problémy (od identifikace problému přes vytvoření plánu řešení až po jeho implementaci), zjišťování skutkových informací, komunikační dovednosti, právní poradenství, vyjednávání, soudně-procesní dovednosti, organizace práce právníka (time-management, stanovování priorit, týmová práce), schopnost řešit profesně-etické problémy a další.

Většinu těchto dovedností lze v klasicky pojaté výuce (přednášky a semináře zaměřené na „probrání učiva“) rozvíjet jen velmi těžko (výjimku představují dovednostní předměty jako např. Kurz právnických dovedností nebo Úvod do studia vyučované na PF UP, které jsou ovšem metodicky velmi odlišné od tradiční výuky), a zde přicházejí ke slovu právní kliniky. Jejich hlavní výhodou je, že studenti se učí v reálných praktických situacích. Dovednost, jak komunikovat s klientem, tedy studenti trénují přímo při rozhovoru s klientem, dovednost, jak založit spis, trénují přímo zakládáním spisu atd. Ze zkušeností olomouckých studentů vyplývá, že působení v právní klinice se v mnohém podobá práci v advokátní kanceláři, takže při následných stážích nebo praxích je zapojení se do chodu kanceláře pro ně daleko snadnější. Dovednosti jsou v právní klinice rozvíjeny v návaznosti, studenti tedy mohou na vlastní kůži pocítit, jak kvalita zvládnutí jedné části práce na případu ovlivňuje další kroky. Při tom všem jsou pod intenzivním dohledem svého supervizora, který je vede nejen s cílem připravit právní analýzu pro klienta, ale také v co největším rozsahu rozvíjet jejich znalosti, dovednosti a profesní hodnoty.

Z metodického pohledu je základem intenzivní kontakt studentů se supervizorem, neboť doporučovaný poměr v klinickém právním vzdělávání je 6-10 studentů na jednoho supervizora. Pro kvalitní fungování právní kliniky je důležité, aby mezi supervizory byli jak dobří učitelé, kteří zajistí kvalitu v oblasti vzdělávacích metod, tak zkušení praktici, kteří zprostředkují studentům zkušenosti potřebné k vybudování efektivních praktických návyků; v ideálním případě může oboje přinést jedna osoba. Úkolem supervizora je nejen kontrola výsledků práce studenta, ale také průběžné hodnocení všech jeho činností v klinice a poskytování konstruktivní zpětné vazby. Pokud k tomu ještě připočteme speciální aktivity (zpravidla simulované, realizované mimo samotnou práci na případu) cíleně zaměřené na rozvoj dovedností používaných v právní klinice, výsledkem je kontrolované, ale zároveň reálné prostředí, s ideálními podmínkami pro rozvoj dovedností.

U dovedností, kde lze očekávat určitou připravenost studentů z ostatních předmětů, tedy např. vyhledávání právních informací, právní analýza a argumentace, je hlavním cílem právní kliniky tyto dovednosti prohloubit, zejména tím, že se aplikují v odlišných kontextech než doposud (komplexnější problémy a hledání řešení orientovaného na klienta) a s větší mírou samostatnosti. U ostatních dovedností je nutné, aby studenti před zapojením do kliniky prošli rychlokursem, který je vybaví pro jejich první krůčky v právní klinice. Poté již studenti kombinují vlastní aktivitu, reflexi svých zkušeností se supervizorem a budování správných návyků, aby si v duchu experiential learning zmíněné dovednosti osvojili. Výsledky studentů se pochopitelně liší, ovšem i v minimalistické variantě je pro ně určitě přínosem prvotní seznámení se s praktickými aspekty právního poradenství, osvojení si alespoň úplných základů dovedností, a zjištění, zda je právní poradenství činnost, které se budou chtít v budoucnu věnovat. Klinika také dává, díky dozoru supervizora, možnost poučit se z vlastních chyb bez rizika pro klienta.

Celkově se tedy domnívám, že pro rozvoj dovedností jsou právní kliniky nezastupitelné, zejména kliniky, které pracují se skutečnými klienty. Měly by se zaměřovat na rozvíjení těch dovedností, které absentují v ostatních předmětech vyučovaných na právnických fakultách, a naučit studenty získané dovednosti propojit do komplexního systému označovaného jako poskytování právní pomoci. Nezbytnou podmínkou je však velmi dobré zvládnutí metodické stránky právních klinik, bez nějž se může přínos snadno vytratit, a naopak mohou vzniknout nemalé problémy. Dobrou zprávou v tomto ohledu je, že existuje evropská (ENCLE) i globální (GAJE) komunita právních klinik, pořádají se na toto téma konference i školení, které mohou zejména začínajícím klinikářům hodně pomoci.

Na závěr ještě připojím několik důvodů, proč se při rozvoji dovedností nelze spolehnout na profesní výcvik v praxi. Za prvé, zdaleka ne všichni absolventi po studiu projdou koncipientskou nebo podobnou praxí, přičemž i kvalita toho, co si koncipient z praxe odnese, je značně proměnlivá. Za druhé, dovednosti potřebuje absolvent v této praxi hned od začátku, což lze jasně vyčíst i z nabídek zaměstnání v právní oblasti. Za třetí, mnohé ze zmíněných dovedností využijí studenti ještě v průběhu studia – ať již přímo na fakultě, při brigádách/praxích nebo při řešení právních problémů svých nebo svých blízkých. Za čtvrté, většina uvedených dovedností je přenositelná a absolventi je tak mohou uplatnit nejen v mimoprávních profesích, ale vlastně kdykoliv a kdekoliv. A konečně za páté, v právní klinice představuje vzdělávací prvek, na rozdíl od koncipientské praxe, velmi důležitý (či dokonce hlavní) cíl, a tomu odpovídá i způsob, jakým supervizor se studenty pracuje.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za trpělivost a slibuji, že další díl bude určitě kratší - příště se podrobněji podíváme na přínos právních klinik v oblasti vědomostí. Před tím se však těším na komentáře a diskusi k tomuto postu.