Zná to asi každý, kdo
se pere s vlastním (odborným) textem: Jak přenést myšlenky z hlavy na
papír, aby zněly přesvědčivě a byly dostatečně podložené? Jak strukturovat
text, aby dával smysl? Jak napsat dizertaci (článek, paper…), která skutečně
něco nového přinese a nebude jen shrnutím posbíraných informací či převyprávěním
myšlenek ostatních?
Někteří lidé jsou možná
schopni vyšvihnout na papír brilantní text, nad kterým budou nadšením vzdychat
ještě další generace, tak nějak samo sebou, přirozeně, intuitivně, bez nutnosti
zvlášť přemýšlet nad tím, co všechno je k dobrému psaní potřeba. My
ostatní jsme bohužel odkázáni na trnitou cestu pokusů a omylů, psaní, škrtání,
mazání, dalšího psaní, nadějných záblesků, že teď už jsme konečně přišli na ten
správný způsob, následných bezútěšných povzdechů, že se nám opět nedaří, a tak
pořád dokola. Ti nejzuřivější zoufalci pak propadnou (falešné?) myšlence, že klíč
k dobrému akademickému psaní lze nalézt v učených knihách, příručkách
anebo v poučkách
moudrých starců. A tak čtou, co jim přijde pod ruku, a nenechají si ujít
žádnou příležitost, jak vyslechnout rady těch zkušených, ostřílených a
respektovaných; to vše v (marné?) naději, že z jednotlivých pokynů jednou
sestaví účinnou zbraň, jíž tu nestvůru v podobě vlastního textu nadobro
zkrotí.
Ano, s radostí
propadám spásným myšlenkám a naivně se upínám k vidinám toho, že krotící
nástroj jednou opravdu poslepuji z postupně nasbíraných pouček, rad,
doporučení, tipů a triků. I zavítala jsem nedávno na další seminář pro právně-akademický
dorost, abych svou skládanku doplnila o anglické fígle. Podělila se o ně
profesorka Lisa
Webley z University of Westminster a já bych se teď o ně ráda podělila
i s dalšími nebožáky, kteří také vedou boj s monstrem zvaným odborný
právnický text.
Profesorka Webley se
soustředila především na psaní dizertace a opět zopakovala mantru, která je nám
všem (snad?) již
dobře známá:
Nejdůležitější
ze všeho je správná výzkumná otázka.
Ta vyplyne
z problému, který dosud nemá (dostatečné) řešení, z oblasti, se
kterou nejsme spokojeni, anebo z našeho nesouhlasu s nějakou teorií.
Úvod každé dizertace musí jasně vytyčit zkoumaný problém, který bude zbytek
textu řešit. Někdy se stává, že řešení problému víte dopředu ještě před tím, než
začnete psát. – Přiznejte to. Buďte ke čtenářům upřímní a svůj názor na řešení
vyjádřete hned na začátku ve formě hypotézy, kterou budete ve svém výzkumu
ověřovat.
Pokud jde o obecné
pokyny, profesorka Webley připomněla některé informace, které není nikdy na
škodu zopakovat:
- Prvním
krokem v každém výzkumu je podrobná rešerše literatury, abychom našli
mezeru v poznání, kterou je třeba naším bádáním vyplnit. Tam, kde není
mezera, tam není PhD.
- Dizertace
by měla být spíše analytická než deskriptivní. Většina lidí však potřebuje
nejprve popisovat, aby se postupně prokousali k analyzování. To samo o
sobě není špatně, jenom musíme mít na paměti, že ve výsledném textu bude
analýza převažovat nad popisem.
- Každý
text musí být jasný a srozumitelný. Při psaní musíme neustále myslet na
potenciální čtenáře a svůj styl jim přizpůsobit tak, aby naše myšlenky správně
pochopili.
Kromě dalších aspektů souvisejících
s psaním dizertace, jako je struktura práce, doporučený obsah jednotlivých
kapitol anebo časový rozvrh, se seminář zaměřil hlavně na samotný proces psaní.
Dozvěděli jsme se tak poměrně jednoduché triky, které (doufám) mohou vést
k velkému pokroku v bádání a psaní. Především Lisa Webley vyslovila
naprosto zásadní myšlenku:
Každé
právní psaní je psaním obhajoby.
Akademické právní psaní
se totiž příliš neliší od klasických právních podání, v nichž obhajujete
pozici svého klienta. Jako výzkumník ale obhajujete své vlastní názory, závěry
svého bádání a svoji pozici – při psaní tak jste sami sobě klientem, kterého musíte
hájit před svým školitelem, oponenty anebo ostatními akademiky.
Co se týče samotného
procesu zkoumání a psaní, paralelu s právní praxí tu také můžeme najít. I
v rámci výzkumného projektu musíme pracovat s důkazy, kriticky je
hodnotit, porovnávat je, kombinovat a vyvodit z nich určité závěry. Při
akademickém výzkumu jako důkazy slouží všechny materiály, s nimiž
pracujeme, ať už obsahují teoretická pojednání či empirická data. Důkazem se
tady rozumí cokoli, co můžete citovat či parafrázovat: učebnice, článek, rozsudek,
zákon, esej, rozhovor anebo statistická data. Profesorka Webley doporučuje na všechny naše
zdroje nahlížet jako na důkazy, které musíme zpracovat. Když se totiž
soustředíme na to, že sesbírané materiály slouží jako „externí informace“,
které je třeba podrobit detailnímu zkoumání, pak se lépe vyhneme nezáměrnému
plagiátorství (každý důkaz je třeba odcitovat/parafrázovat a přiznat to) a také
si v hlavě lépe uvědomíme, kde končí náš pouhý popis zdrojů a kde konečně
začíná vlastní analýza.
Důkazy nám slouží jako
objekty, které musíme podrobit analýze, která přinese „to navíc“, čím chceme
obohatit stav poznání. Při zkoumání každého důkazu si musíme klást několik
otázek: Co to znamená? Jakou to má váhu? Jaký to má vztah k ostatním
důkazům? K čemu mě to vede? Co z toho plyne? …
Doporučovaný postup
zpracování důkazů je následující: Popište, co jste zjistili zkoumáním důkazů,
napište, co to znamená a proč je to důležité. V tomhle momentě začíná
analýza. Váš prvotní text pak bude vypadat nějak takto:
·
Materiál A mě vede k závěru X.
·
Článek B mě vede k závěru Y.
·
Zákon C mě vede k závěru Z.
·
…
Na řadu se pak dostává
pokročilejší analýza. Musíte dostatečně ODŮVODNIT, jakým způsobem jste od
materiálu A došly k závěru X, co přesně vás k závěru vedlo.
Z toho následně vytvoříte závěr analýzy materiálu A, který by měl
osvětlit, proč je zrovna tohle důležité pro zodpovězení vaší výzkumné otázky a
jak jste se k jejímu zodpovězení přiblížili.
Jakmile vytvoříte závěr
analýzy A, začněte s přepisováním odstavce – závěr hoďte na začátek. To je
totiž vaše přidaná hodnota, takže tím musí každý odstavec začínat. Následovat
pak bude obhájení vaší myšlenky pomocí referencí na důkazy. Tímhle trikem
vykouzlíte důraz na analýzu a upozadíte popisné části – ty mají sloužit pouze
k podepření vašich vlastních myšlenek.
Představte si, že první
verze vašeho odstavce vypadá nějak takto:
V rozsudku
Ruiz-Zambrano se Soudní dvůr zabýval tím, zdali nezletilé děti, které mají
belgické státní občanství, nejsou vůbec ekonomicky činné a ani se za svůj život
z Belgie nikam nehnuly, mohou získat ochranu plynoucí přímo
z občanství Unie. Soudní dvůr jim tuto ochranu přiznal. V podobném
duchu se nese i navazující judikatura. Z toho plyne, že základní znaky
dopadu případu do sféry unijního práva – ekonomická dimenze a přeshraniční
prvek – v této novější judikatuře Soudního dvora oslabují především kvůli
masivnímu rozvoji občanství Unie.
Co je v odstavci
nejdůležitější myšlenkou a vaším tvrzením? Oslabení základních znaků pro
aplikaci unijního práva – to by mělo stát na začátku. Následovat pak bude odkaz
na konkrétní rozsudek = důkaz, který vaše tvrzení podpoří. Druhá verze pak může
vypadat nějak takto:
Základní
znaky dopadu případu do sféry unijního práva – ekonomická dimenze a
přeshraniční prvek – v novější judikatuře Soudního dvora oslabují, a to
především kvůli masivnímu rozvoji občanství Unie. Například v přelomovém
rozhodnutí ve věci Ruiz-Zambrano přiznal Soudní dvůr ochranu plynoucí přímo
z občanství Unie nezletilým dětem, které měly belgické státní občanství a
které nebyly ani ekonomicky činné, ani se z Belgie nikdy nehnuly.
V podobném duchu se nese i navazující judikatura.
Výše uvedený příklad je
velmi zjednodušený a rozhodně neobsahuje žádnou hlubokou analýzu, ale přesto: Cítíte
ten rozdíl?
Klíčem
k dobrému psaní je neustálé přepisování.
S prvotním textem
nikdy nemůžete být spokojeni. Ten slouží jako shluk stavebních kamenů, ze
kterých musíte postupně vytvořit text závěrečný. Přepsat je třeba každý
odstavec, každou kapitolku i každou sekci vaší dizertace. Každá jednotka textu
by nakonec měla v úvodu obsahovat tvrzení, které vás přibližuje
k zodpovězení výzkumné otázky, a toto tvrzení by následně mělo být
dostatečně podpořeno důkazy. Z takto opracovaných kamenů by se vám mělo
nakonec povést vystavět takovou dizertaci, ve které budou případní čtenáři
schopni bez problémů sledovat vaše myšlenky a chápat je. Navíc tím
v ideálním případě eliminujete zdroj pro komentáře oponentů ve stylu „Hm,
hezké, no a co?“, jelikož u každého stavebního kamene bude jasná jeho role pro
zodpovězení výzkumné otázky.
Inu, zní to tak
jednoduše, až si říkám, jak je možné, že jsem na to nepřišla dřív a sama.
Nevím, jak vy, ale já se jdu někam stydět za všechno, co jsem do této chvíle
napsala, a pak se vrhnu na přeskupování textu, škrtání, mazání, přepisování,
zoufalé výkřiky a nadějné záblesky. Pokud jste ve stejném rozpoložení, přeji
hodně síly, kreativity a trpělivosti.
Psaní a přepisování zdar.