Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie po 10 letech
„Začnu předběžnou otázkou týkající se shody víry s rozumem...“ tak otvírá Leibniz své pojednání o nejlepším ze všech možných světů. Jeho optimismus ovšem nepočítal s Českou republikou, kde ani po deseti letech členství v evropském spolku nejsou úřady schopné používat něco tak primitivního jako pár zakládajících smluv a sekundárních předpisů. Neshoda české víry v EU s rozumem při aplikaci jejího práva tak vzbuzuje poměrně zásadní předběžnou otázku.
Texty v kurzívě jsou anonymizované citace z nedávných správních rozhodnutí, která tuto filipiku inspirovala.
1. správní orgány nevnímají nutnost znát a aplikovat evropské právo z úřední povinnosti
“Ministerstvo uvádí, že mu nepřísluší hodnotit, zda právní úprava odpovídá principům formulovaným evropským právem, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, přičemž nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami.”
Už jste někdy zkusili do podání napsat princip loajální spolupráce? Kabaret Voltaire tleská. Ovšem judikatura o nutnosti aplikovat unijní právo z úřední povinnosti není jen ustálená – je vytesaná do kamene, vypálená do displeje, studenti ji křičí ze spaní. Milá správo, douč se to.
2. správní orgány se vyhýbají aplikaci práva EU s poukazem na absenci přeshraničního prvku
„Právo EU, včetně judikatury o kterou účastník řízení opírá svůj rozklad, není bez dalšího a v tomto případě přímo aplikovatelné.“
Přeshraniční prvek jako spouštěč práva EU je vrcholně romantické reziduum, se kterým se musí vypořádávat každá regionální organizace. Přestože Unie dávala signály už v nejstarší judikatuře, ani tak explicitní počiny jako ochrana spotřebitele či směrnice o odpovědnosti za škodu nedokázaly rozptýlit mýtus o červeném knoflíku.
Aplikačnímu problému ale nepomáhá ani divergentní judikatura Soudního dvora. V oblasti ekonomických svobod se přeshraniční prvek scvrknul na v podstatě jakékoliv praktiky veřejné moci, které mohou činit výkon ekonomické svobody potenciálně méně atraktivní (typicky rozsudek Säger a další market access/restrictions rozsudky). V holé podobě jde o svobodu podnikání zaručenou čl. 16 Charty základních práv. Na druhé straně rozevírajících nůžek ovšem narůstá masa populární citizenship judikatury, která vyžaduje stále hmatatelný, aktuální přeshraniční prvek, a to i v takzvaně restrictions případech, jako Tas-Hagen či Nerkowska, a koneckonců i Ruiz Zambrano.
Přeshraniční prvek v citizenship judikatuře ještě nějaký čas zůstane. Ale vymlouvání se na přeshraniční prvek i u jinak čistě ekonomických případů (zboží, práce, služby, kapitál) přetrvá taky, pokud se to správním orgánům lépe nevysvětlí.
3. správní orgány neumí pracovat s diskriminací
„V posuzované věci nelze hovořit o nedůvodné diskriminaci, když naprosto shodně jako v případě účastníka řízení postupuje [ministerstvo] v případech jiných studentů všech toliko poboček zahraničních vysokých škol na území České republiky, které však nemají status vysoké školy dle vysokoškolského zákona.... účastník řízení měl možnost zvolit, na jaké vysoké škole a zda na území České republiky bude studovat.“
Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti je vlastně ohniskem každé negativní evropské normy. Pro správnou aplikaci práva na svobodný pohyb je proto nezbytné pochopit imperativ stejnému stejně, různému různě, aristotelské své svému. To není samo sebou.
Komparatisté, tito metafyzici diskriminace, označují onu abstraktní kvalitu, kterou sdílí anebo nesdílí srovnávané se srovnávaným, pojmem tertium comparationis. Jestliže ale toto tertium nevnímají obě strany (účastník i úředník) intuitivně stejně, signály spouštějící aplikaci antidiskriminační normy nemusí vyjít ve správním řízení najevo. Problém nevzniká v řízení inter partes, kde má každá ze stran možnost soudce přesvědčit, že jí tvrzené tertium je v dané situaci nejvhodnější. Tam vítězí better argument. Úředník je ale soudcem ve vlastní věci. Jestliže na tertium není intuitivní shoda, pomůže jen správní žaloba.
Zde tedy apel na úředníky, kteří rozhodují případy v působnosti evropského antidiskriminačního práva, aby pravidelně četli judikaturu a vypěstovali si cit pro standardní situace.
4. newspeak
„na druhé straně rozevírajících nůžek ovšem narůstá masa populární citizenship judikatury...“
Stejně jako autor tohoto postu, většina právníků řešící kauzy s European dimension není schopná o evropském právu hovořit česky. Málokdo čte domovské verze sekundárních předpisů a judikátů SDEU, což jen více prohlubuje komunikační propast mezi správou a těmi, kdo po ní v zastoupení konzumentů něco chtějí. Implementace práva EU do českého řádu tak nebude v pravém smyslu kompletní, dokud spolu advokáti, úředníci a soudci nenajdou společnou řeč.
5., 6., 7..., asi toho bude víc. Michale! Petře!! Honzo!!! Čas na nové, podstatně zjednodušené vydaní.