Zuzana Vikarská: Jak ostré zuby má Charta základných práv EU?
Charta základných práv EÚ už pomaly prestáva byť v euro-svete exotickou novinkou. Od začiatku milénia poznáme jej obsah, od decembra 2009 ju radíme k primárnemu právu, od februára 2013 (Fransson) si už nemôžeme dovoliť legitímne pochybovať o tom, aké je jej pole pôsobnosti, resp.čo presne znamená implementácia zmienená v čl. 51(1) Charty. Členské štáty totiž implementujú európske právo nielen vtedy, keď ho naozaj implementujú (t.j. aktívne aplikujú), ale tiež vtedy, keď z neho derogujú (t.j. keď ho z nejakého dovoleného dôvodu neaplikujú). To je predsa po prvom prečítaní čl. 51(1) Ch. všetkým zrejmé, však? ;-)
Minulú stredu Súdny dvor využil prvú príležitosť aplikovať ustanovenia Charty spoločne s ustanoveniami o voľnom pohybe (služieb), a to vo veci C-390/12 Pfleger týkajúcej sa gamblingu. Rakúsko vyžadovalo od prevádzkovateľov hracích automatov štátne licencie, čím (podľa sťažovateľov) obmedzilo nielen voľný pohyb služieb, ale tiež ustanovenia Charty: slobodu usadzovania / poskytovania služieb (čl. 15 Ch.), právo na podnikanie (čl. 16 Ch.) či vlastnícke právo (čl. 17 Ch.). Otázky, s ktorými sa rakúsky súd obrátil na ESD, v podstate smerovali k vyriešeniu jediného pálčivého problému: prináša Charta niečo nové?
V prípade Pfleger odpoveď znela: nie. Charta síce hovorí o základnom práve na podnikanie či o práve poskytovať služby, ale obsah týchto práv je potrebné chápať v mantineloch ZFEÚ, legislatívy a judikatúry. Inými slovami, tieto ustanovenia Charty neprinášajú nový obsah, sú len deklaráciou ekonomických práv, ktoré sú detailnejšie upravené v iných ustanoveniach. To je nakoniec osudom každej listiny práv: ústavné zakotvenie (napr.) sociálnych práv je jedna vec, ich zákonná implementácia je vec druhá. Situácia spadajúca do pôsobnosti školského zákona pravdepodobne nevyžaduje ďalšiu, nezávislú analýzu na úrovni čl. 33(1) Listiny. Rovnako je to i so slobodou podnikania: keď určité ustanovenie obstojí v analýze pod čl. 56 ZFEÚ, znamená to, že je v súlade nielen s voľným pohybom služieb v režime ZFEÚ, ale pravdepodobne tiež so slobodu poskytovania služieb a slobodou podnikania v režime Charty. Slovami ESD, "preskúmanie obmedzenia ... z hľadiska čl. 56 ZFEÚ zahŕňa v prejednávanej veci takisto prípadné obmedzenia výkonu práv a slobôd upravených v čl. 15 až 17 Charty, a preto osobitné preskúmanie z tohto hľadiska nie je nevyhnutné." (para 60)
V bode 63 svojho stanoviska použila AG Sharpston veľmi zaujímavú formuláciu, a síce: "...so far as the present proceedings are concerned, respect for Article 15(2) of the Charter is coterminous with compliance with Article 56 TFEU." Toto krásne vyjadruje myšlienku, že limity čl. 56 ZFEÚ sú tiež limitmi čl. 15(2) Charty. Český preklad hovorí o "překrývání" týchto dvoch ustanovení, slovenským prekladateľom sa pointa v preklade tak trochu stratila ("treba dodržať článok 15 ods. 2 Charty a súčasne aj článok 56 ZFEÚ"), pojem "coterminous" (= having the same boundaries or extent in space, time, or meaning) je však viac než výstižný.
Znamená to, že Charta je len bezzubý prehľadový dokument bez akéhokoľvek právneho významu?
Myslím, že nie. Prípad Pfleger totiž odhaľuje len jeden z troch modelov, ako môže Charta vstúpiť do analýzy prípadov z oblasti vnútorného trhu EU. (Všetky tri modely predpokladajú, že je splnená podmienka čl. 51(1) Ch., a teda, že sa Charta na situáciu aplikuje.) Poďme sa na tri modely pozrieť zblízka.
Model 1: Deklarácia
Pán Pfleger by rád poskytoval gamblingové služby, Rakúsko mu to nechce dovoliť. Dochádza tak k obmedzeniu voľného pohybu služieb, ale taktiež práva na poskytovanie služieb a slobody podnikania. Charta do analýzy vstupuje na strane ekonomickej slobody (= voľný pohyb služieb), a to tak, že túto slobodu deklaruje na ústavnej / ľudskoprávnej úrovni. Ako však vieme z prípadu Pfleger, táto deklarácia má rovnaké limity ako sloboda sama (je totiž "coterminous"), preto v analýze prípadu nedôjde k žiadnemu zásadnému zvratu.
Podobný "bezzubý" efekt by Charta mala i v ďalších prípadoch. Pán Angonese by dnes mohol argumentovať čl. 15 Charty (právo na prácu), pán Gebhard by sa tiež mohol oprieť o čl. 15 (sloboda usadzovania a poskytovania služieb), všetci občania EÚ by sa začali oháňať nielen čl. 18-21 ZFEÚ, ale tiež čl. 45 Charty (právo na slobodný pohyb a pobyt), Charta by však v dôsledku nič nezmenila.
Jedinou drobnosťou, ktorá by mohla hrať rolu, je špecifický test proporcionality zakotvený v čl. 52(1) Charty. Ten totiž obsahuje nielen klasické tri kroky (legitímny cieľ, vhodnosť a potrebnosť), ale tiež vyžaduje, aby obmedzenie malo zákonný základ (provided for by law) a aby rešpektovalo podstatu práv a slobôd (respect the essence of the rights and freedoms). Teoreticky by tak mohlo dôjsť k situácii, že by určité obmedzenie (napríklad rakúsky zákaz poskytovania gamblingových služieb bez štátnej licencie) obstálo v "klasickom" teste proporcionality, pretože by sledovalo legitímny cieľ a a bolo by vhodné i potrebné, avšak neobstálo by v teste podľa čl. 52(1) Charty, pretože by napríklad nemalo zákonný základ, alebo by bolo natoľko reštriktívne, že by sa nedalo hovoriť o rešpektovaní podstaty daného práva. Vzhľadom k rétorike ESD vo veci Pfleger by bolo asi prekvapením, keby sa Súd v blízkej budúcnosti vydal smerom dvojitého štandardu proporcionality (ale v Luxe jeden nikdy nevie...).
Model 2: Ľudskoprávna dimenzia
Mnohé príbehy z európskeho vnútorného trhu majú nielen ekonomickú, ale tiež ľudskoprávnu dimenziu. Poskytovanie gamblingových služieb, to je business, ale konfiškácia hracích automatov už zasahuje do práva vlastniť majetok (čl. 17 Ch.). Predaj pomarančového likéru pod cenou je business, ale trest odňatia slobody za takéto obchodné rozhodnutie sa dotýka práva na slobodu a osobnú bezpečnosť (čl. 6 Ch.). Cezhraničné televízne vysielanie je business, ale jeho obmedzenie môže v niektorých prípadoch obmedziť nielen ekonomické záujmy tržných subjektov, ale tiež ich slobodu prejavu (čl. 11 Ch.).
Vytvorenie ľudskoprávnej dimenzie je druhý spôsob, akým môže Charta vstúpiť do analýzy prípadov na vnútornom trhu. Vezmime si opäť rakúsky zákaz prevádzkovania gamblingu a následnú sankciu, ktorou je konfiškácia hracích automatov - toto opatrenie obmedzuje nielen ekonomickú slobodu jednotlivca, ale tiež jeho právo vlastniť majetok. Dve rôzne ustanovenia, dve rôzne obmedzenia, dva rôzne testy proporcionality. A v tomto prípade už je celkom dobre predstaviteľné, že by určité opatrenie síce obstálo v klasickom teste proporcionality, ale nesplnilo by podmienky testu proporcionality v čl. 52(1) Charty. Inými slovami, sme ochotní tolerovať určité obmedzenie voľného pohybu služieb, ale možno nie sme ochotní tolerovať určité obmedzenie vlastníckeho práva či slobody prejavu.
V týchto prípadoch teda Charta nie je celkom bezzubá. Pridáva novú dimenziu, vyžaduje samostatnú analýzu na ľudskoprávnej úrovni a môže dosiahnuť to, že opatrenia, ktoré by boli tržne akceptovateľné, budú nakoniec neprijateľné z úplne iných dôvodov.
Model 3: Charta na opačnej strane barikády
Charta však môže do analýzy vstúpiť tiež na druhej strane testu proporcionality, a teda stáť v opozícii k tržnej slobode. Spomeňme si na prípad Schmidberger: na jednej strane stál voľný pohyb tovaru, na strane druhej právo na štrajk, sloboda prejavu, ochrana životného prostredia. Všetky tieto hodnoty dnes majú svoje zakotvenie v Charte. Vyvažovanie hodnôt tak nadobúda ďaleko konkrétnejšie obrysy: už nejde o konflikt "fundamental freedoms" vs. "(some) fundamental rights", ale dnes už proti sebe stoja dva rovnocenné zdroje primárneho práva, ZFEÚ a Charta.
Bude mať prítomnosť Charty nejaký praktický dopad vo vyvažovaní hodnôt? Dnes to ešte nedokážeme predvídať. Možno príde nejaký nový Viking či Laval, kde budú zrazu sociálne práva vďaka ich zakotveniu v Charte ďaleko silnejším argumentom, schopným "prekonať" tržné slobody. A možno sa naopak ukáže, že práva zakotvené v Charte sú len "coterminous" - že majú rovnaké limity a rovnakú právnu silu ako derogačné dôvody prameniace z národného práva či zo všeobecných právnych princípov.
Záverečné dve poznámky k rozsudku vo veci Pfleger: za prvé, pozorný čitateľ si určite všimol, že ESD neodlíšil argumenty pod čl. 15 a 16 Ch. (model 1) od argumentu pod čl. 17 Ch. (model 2). Aj ľudskoprávny rozmer čl. 17 Ch. tak v tomto prípade kopíroval limity voľného pohybu služieb, v kontraste k tomu, čo navrhujem vyššie v príspevku. Za druhé, rozhodnutie ESD určite nebolo pre nikoho prekvapením. Aplikácia Charty v prípade, kde členský štát deroguje z tržných slobôd, je stará známa vec, ukotvená už od rozhodnutia vo veci C-260/89 ERT [1991]. Charta skrátka funguje ako "tieň" európskeho práva - prenasleduje ho všade, bez ohľadu na to, či práve svieti slnko alebo pouličné lampy. Na jednu stranu sa zatiaľ nezdá, že by Charta mala ambíciu zásadne zmeniť uvažovanie o vnútornom trhu EÚ, na druhú stranu však nie je vylúčené, že Charta prinesie trochu vzruchu do ustálenej judikatúry k tržným slobodám. Nechajme sa prekvapiť.
75 komentářů:
Listinu základních práv EU jsem se pokusil použít jednou, když o zákazu demonstrace proti duchovskému městskému úřadu rozhodoval tento úřad sám, přestože Listina zakotvuje právo na nepodjatost všech orgánů veřejné moci, nejen soudů.
Krajský soud tvrdil, že Listina se na tento případ nevztahuje, protože tam schází evropský prvek, NSS se pro jistotu nevyjádřil vůbec, ale protože jsme u NSS vyhráli, k Ústavnímu soudu se tato otázka zatím nedostala.
Mám tendenciu súhlasiť s Krajským súdom - ak českí občania demonštrujú pred českým mestským úradom, nie som si istá, aké ustanovenie európskeho práva by sa na situáciu aplikovalo. (Ale možno mi ten európsky prvok uniká, pretože o prípade nič neviem.)
Kde presne zakotvuje Charta právo na nepodjatosť všetkých orgánov verejnej moci? Myslíte čl. 41 Ch.? Ten sa totiž vzťahuje len na inštitúcie Únie, takže by bol opäť ťažko aplikovateľný na české úrady...
1. Právo shromažďovat se je zakotveno v Listině a není omezeno na české občany; podobných akcí se nadto běžně účastní příznivci NPD z Německa, takže evropský prvek je tam jasně seznatelný.
2. Snad vás to zaskočí, ale i Městský úřad Duchcov je orgánem Unie. Nebo se domníváte, že Listina základních práv EU byla přijímána jen proto, aby se jí musel řídit toliko Evropský parlament, Evropská komise, případně Evropský soudní dvůr?
Je škoda, že tento spor nedojde tam, kam má, a nebude autoritativně rozhodnut; snad příště.
Diskusiu k čl. 51(1) Charty som sa snažila v príspevku elegantne obísť, pretože o tom už písal Jenda Exner, ale v odpovedi na Váš komentár sa k čl. 51(1) musím vrátiť.
Podľa čl. 51(1) a naväzujúcej judikatúry sa Charta aplikuje len (!) vtedy, keď sa aplikuje európske právo. Naopak to nefunguje (je to implikácia):
IF (EU law applies)
THEN (Charter applies)
ELSE (Charter does not apply)
:-)
Z tohto dôvodu musíte v každej situácii najprv nájsť normu európskeho práva, pod ktorú situácia spadá, až potom sa dívate do Charty. Ako som písala na konci príspevku, Charta je len tieň - vždy teda musíte identifikovať objekt, ktorý ten tieň vrhá.
To, že sa demonštrácie zúčastnia "nejakí Nemci", k aktivácii európskeho práva (a teda Charty) nestačí. (Inú diskusiu by sme otvorili, keby Chartou argumentoval nemecký občan, ktorý v Duchcove pracuje alebo podniká.)
V tejto súvislosti som si spomenula na prípad C-328/04 Vajnai, ktorý bol obsahovo podobný a európsky prvok sa v ňom nenašiel, ESD ho teda odmietol. ("14. Treba uviesť, že situácia pána Vajnaiho nesúvisí so žiadnou zo situácií upravených v ustanoveniach zmlúv a maďarská právna úprava uplatnená v konaní vo veci samej nespadá do rámca práva Spoločenstva.")
Ad 2: Nezaskočí :-) Samozrejme, že i MÚ Duchcov môže byť orgánom Únie, napríklad keď poskytuje služby v rámci CZECHPOINT-u a implementuje tak čl. 6 Smernice o službách (2006/123). Keď však rieši vnútroštátne situácie, zostáva vnútroštátnym orgánom a nie je Chartou viazaný.
Navyše, pôsobnosť čl. 41 Charty sa zdá byť dosť limitovaná. Je možné, že adresátmi tohto článku sú skutočne len inštitúcie Únie (stricto sensu) a nie členské štáty (a to ani keď implementujú európske právo v zmysle čl. 51(1) Ch.). Myslia si to minimálne autori nemeckého komentára k Charte: "Nach dem Wortlaut nicht erfasst werden Verfahren der Mitgliedstaaten, selbst wenn sie Unionsrecht durchführen, da Art. 41 Abs. 1 nur für die Behandlung von Verwaltungsangelegenheiten durch „Organe, Einrichtungen und sonstige Stellen der Union“ gilt. Andererseits ergeben sich im Bereich der Durchführung des Unionsrechts durch die Mitgliedstaaten ganz ähnliche Pflichten aus allgemeinen Rechtsgrundsätzen. Besonders fragwürdig ist die Nichtanwendung des Art. 41 Abs. 1, 2 im Bereich des Verwaltungsverbundes zwischen Union und Mitgliedstaaten. Das spricht dafür, Art. 41 über den Wortlaut hinaus analog auf Verfahren der Mitgliedstaaten anzuwenden, soweit es um die Durchführung von Unionsrecht geht. Andererseits sind auch Art. 41 Abs. 3, 4 nicht auf die Durchführung von Unionsrecht durch die Mitgliedstaaten anwendbar. Insgesamt gilt es die Rechtsprechung des EuGH abzuwarten."
Konkrétně u čl. 41 Listiny se podle mě míří pouze na instituce vytvořené právem EU, nikoli na orgány členských států.
Pojmy použité v tom ustanovení pro označení adresátů povinností mají poměrně ustálený význam v anglickém i českém znění. Kromě toho jsou systematicky používány i v Listině:
Čl. 41 odst. 1: "Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě."
Čl. 51 odst. 1 "Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie."
Ani v případě, kdy Městský úřad Duchcov aplikuje právo EU, nestává se podle mě orgánem EU ve smyslu Listiny (v určitém přeneseném smyslu se jím samozřejmě stává). Jinak by se na něj vztahovala mj. i povinnost podle čl. 41 odst. 4 Listiny, což by bylo absurdní.
Argumentovat čl. 41 a 51 Charty je hezké, nicméně po historických zkušenostech nikoli ohromující. Precedens hledejme ve Spojených státech v incorporation doctrine: byť základní práva jsou formulována jako omezení Kongresu (Congress shall make no law...), stačil další obecně formulovaný dostatek z roku 1868, aby americké soudy po cca dalších 50 letech začaly aplikovat tato práva i proti státům. S čímž se dodnes všichni nesmířili.
Česká Ústava přitom obsahuje mnohem bytelnější oporu pro uvedený postup než pouhý jeden 14. dodatek US. Čl. 1, č. 4, čl. 10 Ústavy, čl. 1 Listiny + doktrína, která je sice zdánlivě již v penzi, nicméně všichni mají mít na paměti, že pozitivisticky dvojjediné mezinárodní smlouvy o lidských právech jsou součástí ústavního pořádku. Což můžeme podpořit ne až tak scestným pohledem, že lidská práva jsou jen jedna, neboť to vyplývá z jejich nezadatelnosti. Nějaký čl. 41 a 51 Charty je tudíž vnímatelný i jen jako technikálie, která se ztratí během inkorporace.
Inkorporaci se snažila zabránit česká výjimka: většinově se míní, že byla mířena jen proti ESD, ale otevřenou cestu k inkorporaci mají právě národní soudy, proto mělo být zdůrazňováno, že je mířena zejména proti soudcovskému aktivismu z jejich strany.
"Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje."
Honzo, súhlasím, vysvetlil si to ďaleko šikovnejšie.
České úrady sa (ani pri aplikácii práva EÚ) nestávajú "orgánmi Únie" v zmysle Charty, použila som nešťastnú formuláciu. Myslela som to tak, že keď napríklad pražský magistrát (odbor životného prostredia) vydáva stanovisko EIA, tak jedná v pôsobnosti práva EÚ. Je teda určitým spôsobom inštitúciou Únie, ale v zmysle funkčnom, nie inštitucionálnom. Rovnako je to s národnými súdmi: keď obecný súd v Hornej Dolnej aplikuje ustanovenia smernice, tak sa na chvíľu "premení" na európsky súd, opäť však len funkčne, nie inštitucionálne. V obidvoch týchto prípadoch by bola Charta ako celok aplikovateľná (na základe čl. 51(1) Ch.), avšak ani v jednom z týchto prípadov by sa (zrejme) nedal aplikovať jej čl. 41. Ten je totiž skrátka určený užšiemu okruhu adresátov (ako krásne dokazuje i tebou zmienený čl. 41(4) Ch.) :-)
Na druhú stranu, aplikácia čl. 41 Ch. na národné inštitúcie nie je úplne nemysliteľná. Členské štáty totiž môžu (z vlastnej iniciatívy) pôsobnosť Charty rozšíriť i na čisto vnútroštátne situácie (tzv. Dzodzi-scenario). Inými slovami: vieme, že sa našich inštitúcií čl. 41 Ch. netýka, ale my chceme, aby sa ich týkal. Podobnú situáciu riešil ESD napr. vo veci C-482/10 Cicala či C-313/12 Romeo. V obidvoch prípadoch sa však čl. 41 Ch. nakoniec neaplikoval, pretože odkaz na neho nebol dostatočne jasný a bezpodmienečný.
Ad David Schmidt: Nie som si istá, či Vášmu argumentu rozumiem správne. Tvrdíte, že "použiteľnosť" Charty nezávisí na ustanoveniach Charty samotnej, ale na českom ústavnom práve, resp. na spôsobe inkorporácie Charty do českého právneho poriadku?
ZV: ano, tak to píši. Britské a polské soudy nemohou stanovit, že "lidská práva jsou jedna" a Charta vyjadřuje "evolving standard of decency", protože jim v tom brání protokol s výjimkou, český soud může. Bez ohledu na ESD, neboť vůbec nejde o evropské právo, ale domácí.
DS: Jakým způsobem je Listina (základních práv EU) "domácím právem"? Uniká mi ten mezikrok, ze kterého by plynuly důsledky, které popisujete...
Je součástí ústavního pořádku.
No je otázkou, jestli vlastně Listina vůbec byla přijata jako mezinárodní smlouva. Po formální stránce totiž český parlament o Listině jako takové nehlasoval. Díky lisabonu toliko Smlouvy odkazují na Listinu a dávají ji stejnou právní sílu. Ale obecně i jestli je Listina součástí ústavního pořádku, tak to přeci nemůže znamenat, že české soudy budou ignorovat její část (čl. 51) a budou ji aplikovat rovněž v čistě vnitrostátních situacích i když žádná norma evropského práva nebude relevantní. A myslím, že to nijak nenarušuje jednotné pojetí lidských práv - v určitých situacích se jednotlivec může akorát opřít o další instrument případně se jedná o opatření napravující jisté nedostatky v ochraně LP (jsou vázány i instituce a orgány Unie)
Mno, že by Listina práv EU byla součástí ústavního pořádku, to si moc nemyslím. Pomineme-li, že není vyjmenovaná v čl. 112 Ústavy, pak jediná cesta, jak ji do ústavního pořádku dostat, je skrz judikaturu ÚS. Nabízí se vyjít z nálezu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, č. 403/2002 Sb., ale problém je, že ten hovoří pouze o lidskoprávních smlouvách typu Evropské úmluvy nebo mezinárodních paktů, čímž překlenuje díru po euronovele Ústavy. Listina práv EU podle mě takovou mezinárodní smlouvou není (resp. není mezinárodní smlouvou vůbec), byť je nyní na úrovni primárního práva EU, které smluvní charakter má. Ale jsem samozřejmě přístupný diskuzi a třeba mě někdo přesvědčíte o opaku.
Michal Hájek
Zapátral jsem v historii Jiného práva a už v roce 2007 o charakteru Listiny práv EU psal doc. Kühn: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/11/bude-listina-zkladnch-prv-eu-soust.html
Michal Hájek
Pro úplnost, v replice jsem oponoval takto:
Argumentuje-li žalovaný, že Listina základních práv Evropské unie (dále jen „ListEU“) není pro státní orgány České republiky závazná, pokoušeje se při tom o výklad ustanovení čl. 51 odst. 1 ListEU a dovolávaje se rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 13. 7. 1989, pak nezbývá než upozornit, že rozhodnutí z roku 1989 mohlo jen stěží předjímat rozsah působnosti smluvního dokumentu vzniklého o bezmála dvacet let později, a to ve zcela jiném rámci komunitárního, resp. unijního práva. Vykládat ustanovení čl. 51 odst. 1 ListEU tak, že základní práva zakotvená v ListEU nacházejí uplatnění, pouze pokud jsou členskými státy Evropské unie prováděny unijní předpisy, by vedlo ke zjevně absurdním závěrům, jako např. že jen v takovém kontextu je zakázán obchod s lidmi nebo dětská práce, kdežto při aplikaci práva vnitrostátního se taková omezení neuplatní. Na místě by bylo sáhnout ke skutečně relevantním výkladovým pomůckám, z nichž by jasně vyplynula závaznost ustanovení ListEU pro činnost orgánů veřejné moci jednotlivých členských států EU.
To je poněkud paušální a pro ÚS jsem měl připraveno něco jiného, ale nerad bych prozrazoval předem zamýšlený postup.
Obecně souhlasím s DS.
Ad TP: A nemajú snáď členské štáty vlastné katalógy ľudských práv, ktoré by obchod s deťmi zakázali?
Charta sama predsa nemá ambíciu pokryť čisto vnútroštátne situácie. "The Charter complements existing systems for the protection of fundamental rights, it does not replace them."
2012 Report on the Application of the EU Charter of Fundamental Rights, str. 6 in fine
TP: s Vaší replikou si dovoluju nesouhlasit. Čl. 51 zkrátka omezuje působnost listiny neboť neustále vycházíme z premisy, že všechny členské státy mají vlastní vysokou úroveň ochrany LP a všechny jsou zároveň stranami Úmluvy. Proto mi tedy naopak příjde jako absurdní resp. zavádějící tvrzení, že "...v takovém kontextu je zakázán obchod s lidmi nebo dětská práce, kdežto při aplikaci práva vnitrostátního se taková omezení neuplatní." Zkrátka Listina se uplatňuje pouze v případech "postižených" právem EU a pro všechny ostatní zde máme národní katalogy a Úmluvu. Důležitý je v tomto kontext také článek 51(2) Listiny, který stanoví že aplikace Listiny nemůže rozšířit působnost evropského práva nebo založit novou pravomoc Unie, k čemuž by bezpochyby došlo snad pokaždé, když bychom Listinu palikovali v čistě vnitrostátních situacích neregulovaných evropským právem. Jako příklad si zkuste představit třeba posuzování práva na stávku příslušníků bezpečnostích sborů s ohledem na Listinu. Takový závěr je dle mého zcela nemyslitelný.
Moje argumentace je lehce syllogistická, ale na druhou stranu se můžeme legitimně tázat, k čemu tam všechna ta práva jsou, resp. proč je ListEU koncipována jako universální katalog lidských práv, pokud má být závazná jen pro orgány Unie a jen při aplikaci unijního práva. To by bylo nepochopitelné plýtvání legislativními prostředky a tak ListEU určitě míněna nebyla, třeba se ji právě tam snaží některé členské státy dotlačit.
No a ona tak právě míněna byla, pretože to sama píše vo svojom čl. 51(1) :-)
TP: Ešte drobná poznámka k Vami citovanej replike: súhlasím, že rozsudok ESD z 13. 7. 1989 Chartu antedatoval. Predpokladám však, že odkazujete na vec Wachauf - v tom prípade sa jedná o rozsudok viac než relevantný, keďže na neho odkazujú interpretačné vysvetlivky k čl. 51 Charty.
TP: listina přeci není směřována jen pro orgány Unie (což už tedy samo o sobě je významné, protože do té doby neexistoval formálně žádný unijní lidskoprávní katalog, který by říkal, že unijní orgány nejsou omnipotentní), ale právě i pro členské stát, když aplikují unijní právo. Výslovně to uvádí čl. 51. Myslím, že toto je skutečně tak trochu "kouknu a vidím"... Je zřejmé, že státy zkrátka nechtěly vpustit Listinu do čistě vnitrostátních situací. Důvodem pro takovéto explicitní omezení je dle mého názoru fakt, že by se v opačném případě jednalo o totální otevření národních právních řádů ESD, který by si mohl skrze Listinu libovolně judikovat ve věcech, kde Unie nemá kompetenci, označovat národní legislativu za nevyhovující standardům Listiny, atp. Zkrátka Listina by v takovém případě zcela zničila autonomii národních právních řádů. Je podstatné že aplikovat Listinu znamená dát pravomoc ESD, který je jako jediný oprávněn závazně interpretovat právo EU.
Čl.
51 (1) omezuje ESD a evropské instituce, nezakazuje však domácím soudům
závěr (až na Polsko a UK), že lidská práva nelze dělit podle
podústavních hledisek, zda nějaká věc např. souvisí s právem se
přestěhovat na Slovensko (máte tudíž např. vyšší standard lidských práv)
anebo vlastně ne, protože směrnice 423 z roku zwei článek 58
pododstavec q přílohy C., a je tudíž nutno vaši lidskost vnímat jinak.
Charta byla přijímána jako potvrzení již existujícího konsensu, ne jako
interní pravidla EU. Proto je tento scénář reálný podobně jako v US, jen
opačně. Také je bez významu, že se norma týká výslovně jen Kongresu.
OK, tak to skúsme ešte inak. Čo deľba moci, resp. zásada zverených právomocí? Princíp, že Únia nemôže jednať v oblastiach, ku ktorým nemá kompetenciu?
Inými slovami, Únia môže členské štáty zaviazať k rešpektovaniu ľudských práv, ale len v tých oblastiach, v ktorých je kompetentná jednať.
(Dokonca by sa dalo tvrdiť, že i keby Charta neobsahovala čl. 51(1), bola by limitovaná len na situácie, v ktorých členské štáty aplikujú európske právo.)
EU
je mimo hru, zde jde o vynucení ústavního pořádku cestou KS, NSS a ÚS.
Charta je nepochybně MS o lidských právech alespoň v materiálním smyslu.
ÚS jí též posuzoval před ratifikací Lisabonu jako MS, jinak by přeci
návrh v této části odmítl.
Dotaz(skromný?):
Když jsme My, svobodní a rovnoprávní občané České republiky, přijali, 16.12.1992, prostřednictvím zvolených zástupců Ústavu, která je součástí (?) ústavního pořádku, čl.112, stejně jako Listina základních práv a svobod, čl.3 Ústavy, kdo, kdy, jak a proč přijal, defininoval, nebo jinak rozhodl co je ústavní pořádek České republiky?
Kdo rozhodl, že zmíněná listina je součástí ústavního pořádku a ne třeba Ústavy?
Proč je v Ústavě zmíněno jednou v čl.3, a jednou v čl.112, že zmíněná listina je součástí ústavního pořádku České republiky?
A konečně je tedy Ústava nejvyšším zákonem České republiky, nebo podléhá ústavnímu pořádku České republiky, jejímž je součást?
Mirek Vorlický
Ad DS: EÚ nikdy nebude mimo hru, pretože sa jedná o inštrument európskeho práva. Smernica, ktorá je implementovaná do domáceho práva, predsa tiež nestráca väzbu na EÚ - po implementácii sa síce jedná o vnútroštátnu právnu normu, ale smernica samotná naďalej pôsobí (napr. skrz nepriamy účinok).
Nemôžete preto tvrdiť, že "inkorporáciou" Charta prestáva byť euro-inštrumentom. Naďalej sa jedná o akt primárneho práva EÚ, ktorého výklad môže podávať jedine ESD. Práve preto by bolo ošemetné považovať Chartu za súčasť ústavného poriadku.
Ad MV: Dotaz(skromný?)
Vnímate rozdiel medzi Listinou (ČR) a Listinou (EU), tj. Chartou? Z Vášho príspevku to na mňa skoro pôsobí tak, že nie...
DS: je to hloupé, ale to, že ÚS Listinu jako MS přezkoumal, z ní ještě MS nedělá. Jak říkal můj profesor-daňař Listina je "kind of a strange animal". Byla v roce 2000 jednostranně vyhlášena orgány EU. Tohoto vyhlášení se neúčastnil jediný zástupce členských států. Listina není ani podepsána zástupci členských států, jak tomu bývá u tradičních MS. Lisabon na ni prostě odkazuje jako na jakousi deklaraci visící ve vzduchprázdnu a dává jí právní sílu primárního práva EU. Ale je to tedy mezinárodní smlouva? Nu nevím... Každopádně i kdyby byla součástí ústavního pořádku, tak pak je stále tato součást aplikovatelná (daná soudní instance bere tuto část ústavního pořádku v potaz) pouze v případech předvídaných čl. 51 Listiny. Dá se o ní určitě přemýšlet taky jako o jakémsi spícím instrumentu, který je probuzen k životu pouze jiným prvkem práva EU, implementovanou směrnicí, volným pohybem osob/zboží/..., relevantním prvkem soutěžního práva, atd.
ECHR
má též 2 vrcholové / "finální" soudy, ÚS a ECtHR a kde nepomůže jeden,
postačí druhý. Samozřejmě že hrozí, že ve jménu Charty bude
judicializována politika z obou stran, ale to je důsledek nepřijetí
výjimky zakazující toto domácím soudům.
VB: připomněl jste mi VK, ten též za starého znění Ústavy (ÚS vázán
"ústavními zákony") tvrdil, že LZPS je jen usnesení předsednictva ČNR.
Podobná logika je už dnes nepoužitelná.
k Zuzana Vikarská, 6.5.2014, 21:22
Jistě, již dávno jsem si všiml, že není Listina jako Listina a ta česká není ta EU. Vypadá to však, že někteří, kteří zde přispívají, si této skutečnosti vědomi nejsou.
Například, když David Schmidt 6.5.2014 18:25 píše: "....je součástí ústavního pořádku..." odpovídá myslím na předešlý komentář, Vojtech Bartos, 18:20, který se ptá na Listinu EU.
No a protože pojem ÚSTAVNÍ POŘÁDEK je jakýsi český unikát, má David Schmidt určitě na mysli český ústavní pořádek. Listina EU zcela evidentně není součástí ústavního pořádku, vezmu-li čl.112 Ústavy jako směrodatný. Vojtech Bartos, pak 18:45 si není jistý zda Listina je součástí ústavního pořádku a zmiňuje se o čl. 51. Česká Listina článek 51 nemá, takže Vojtech Bartos musí mít na mysli Listinu EU.
Michal Hájek, 18:55 pak opatrně tvrdí, že Listina EU není součástí ústavního pořádku a s tím souhlasím. Tak o které listině je zde vlastně řeč?
Potom, Listina základních práv a svobod (česká): Pokud vím, nebyla tato listina schválena žádným českým parlamentem, pouze se předsednictvo České národní rady autoritativně usneslo, 16.12.1992, že to tak je. I na tomto je postaven český právní řád. Dále pak již moje otázky výše.
Myslím, že by bylo dobré popsat hierarchii českého práva, abychom věděli, co v ČR stojí vlastně nejvýš. Jeden právník mi nedávno psal, že české právo není o tom, aby se něco vyřešilo, ale aby se to řešilo, což je myslím zase další český unikát. O tom ví něco zde pan Tomáš Pecina, kterého, z toho, co čtu jinde, nemrzí se vracet až čtyřikrát na stejné místo.
Mirek Vorlický
Jen k tomu, zda je Listina EU součástí ústavního pořádku: Podle mě by jeho součástí být měla. Když budu parafrázovat slova Michala Bobka z komentáře k české LZPS, Listina EU je kvalitativně ratifikovanou a vyhlášenou MS o LP stejně jako Úmluva. Smyslem Lisabonské smlouvy přitom bylo propojení evropské a vnitrostátních ústavností. A jak jinak by Ústavní soud mohl uplatňovat právo Unie ve smyslu zmíněného čl. 51 (1) Listiny EU, pokud by nebyla součástí ústavního pořádku? Nadto by se Ústavnímu soudu mohla "znova otevřít" možnost přezkoumávat i vnitrostátní implementaci práva EU. Mohl by si také střihnout předběžnou otázku (viz např. disenty k Pl. ÚS 10/13). Kromě toho s MB zcela souhlasím, že nelze racionálně zdůvodnit, proč by Úmluva měla být součástí ústavního pořádku a Listina EU nikoliv, obojí by mělo být na stejné úrovni. Pro bližší zdůvodnění a další argumentaci odkazuji na str. 38 a 39 daného komentáře.
Ad Martin Kopa:
Pro opačný názor, než ten zastávaný Vámi citovaným komentářem, se můžete podívat do knihy, jejímž byl MB spoluaturem: Vnitrostátní aplikace práva EU (C.H. Beck 2011), na s. 391 an. s odkazy na debatu mezi mnou a Zdeňkem Kühnem zde na JP (a další články). Racionální argumenty pro odlišení Úmluvy a Listiny EU existují, jen se s nimi ten komentář jaksi opomněl vypořádat (nebo je i zmínit).
Některé se objevují i zde znovu v diskusi, nejdůležitější je pro mě ale právě míra institucionální kontroly a šíře uplatnění Listiny EU oproti Úmluvě, a s tím spojený přenos svrchovanosti mimo kontrolu orgánů veřejné moci ČR, tedy názor hájený v roce 2007 Zdeňkem (kterému jsem tehdy, pokud se dobře pamatuji, oponoval a opíral se spíše o charakter Listiny EU:-).
Je podle mě celkem jedno, jak se to odlišení odůvodní doktrinálně (a zrovna český ÚS myslím nemá s něčím takovým problém), Vaše další důvody však plynou čistě z toho, jako roli ÚS v rámci preferujete. Vyžadovalo by to delší argumentaci, já se kloním pro úlohu, jež ústavním soudům umožňuje spíše bránit excesům práva EU, než napomáhat jeho efektivnímu uplatňování. Pokud by Vás zajímaly podrobnosti, v International Journal of Constitutional Law mi vyjde článek "National constitutional courts and the European Constitutional Democracy" - nemohu ho umístit na Internet, rád ho ale na vyžádání zašlu.
V případě konkrétního rozporu mezi vnitrostátním právem a ListEU, na který jsem narazil v duchcovském případě, má otázka, zda je ListEU bezprostřední součástí českého právního řádu nebo je "jen" právem evropským malý význam: v prvém případě je na místě navrhnout ÚS zrušení těch ustanovení ShromZ/SprŘ, které umožňují rozhodovat o zákazu shromáždění podjaté úřední osobě (resp. vylučují možnost vznést proti ní námitku), ve druhém by šlo o rozpor, který by český soud měl (a podle judikatury ÚS i musel) předložit jako předběžnou otázku ESD.
Ad Jan Komárek:
Mockrát děkuji, je pravda, že s těmi preferencemi jste mě prokoukl. :-) Podrobnosti by mě určitě zajímaly, pokud bych proto tímto mohl využít Vaši nabídku zaslání Vašeho článku (martin.kopa@upol.cz), byl bych Vám moc vděčný!
Martine, tvrdíš teda, že pokiaľ Charta nebude súčasťou ústavného poriadku, ÚS s ňou nebude môcť pracovať? (píšeš: "...jak jinak by Ústavní soud mohl uplatňovat právo Unie ve smyslu zmíněného čl. 51 (1) Listiny EU, pokud by nebyla součástí ústavního pořádku?")
Charta je predsa akt primárneho práva - je priamo účinná a má prednosť pred vnútroštátnym právom. To platí nielen v konaní pred všeobecnými súdmi, ale tiež v konaní pred ústavnými súdmi. A nijako to nesúvisí s tým, či konkrétny členský štát uzná alebo neuzná Chartu za súčasť ústavného poriadku.
Jediný rozdiel je v tom, čo ústavné súdy (ne)môžu použiť ako dôvod pre zrušenie zákona. Vzhľadom k obsahovému prieniku Charty a vnútroštátnych katalógov ľudských práv sa dá predpokladať, že väčšina problematických zákonov bude v rozpore s obomi: s ústavou i s Chartou. Keď si takúto situáciu predstavím očami ústavného sudcu, určite by som ako referenčný rámec pre posúdenie takéhoto zákona použila primárne vlastnú ústavu, a až subsidiárne (ak vôbec) Chartu.
Praktický význam začlenenia Charty do ústavného poriadku sa teda vynára na povrch až vtedy, keď pred ústavným súdom leží zákon, ktorý je síce v súlade s ústavou, ale v rozpore s Chartou. Takýchto situácií bude minimum (ak nie nula). Ale pre účel argumentu sa podívajme na tie dva rozdielne scenáre: ak Charta je súčasťou ústavného poriadku, tak ÚS zákon zruší pre rozpor s Chartou. Ak Charta nie je súčasťou ústavného poriadku, tak ÚS stále môže interpretovať vlastnú ústavu vo svetle európskeho práva (Charty) a zákon zrušiť pre rozpor s (takto interpretovanou) ústavou. (Príklad: rozpor s európskym právom na ochranu dát, konformná interpretácia českého práva na ochranu súkromia.) Alebo môže ÚS zákon nezrušiť (pretože nenájde rozpor s ústavným poriadkom), ale ak by naozaj existoval rozpor s Chartou, tak by takýto zákon (v situáciách spadajúcich do pôsobnosti európskeho práva) všeobecné súdy vôbec nemali aplikovať (Simmenthal).
Včera som si čítala príslušnú kapitolu z Vnitrostátní aplikace, na ktorú Honza odkazuje, a zaujal ma argument, že Charta nemôže byť zmluvou podľa čl. 10a ÚstČR, pretože jej účelom nie je prenášať právomoci (sama Charta to v čl. 51(2) zdôrazňuje). A súhlasím tiež s ďalšími rozdielmi, ktoré je možné identifikovať medzi Chartou a Dohovorom/Úmluvou (inštitucionálna architektúra, miera viazanosti judikatúrou, pole pôsobnosti týchto inštrumentov...). Určite nie je nemysliteľné, že by členské štáty Chartu do ústavného poriadku začlenili (koniec koncov, urobilo to Rakúsko, a zdá sa, že tiež Slovensko), ale mám pocit, že to spôsobuje viac trápenia než radosti. Už len preto, že ak som ústavný súd a ak nejaký inštrument považujem za súčasť svojho referenčného rámca, tak je dosť ošemetné, že sa na obsah tohto inštrumentu musím pýtať niekoho iného. (Tento argument už však pomaly ale iste vedie ku kritike nálezu 403/2002, takže je najvyšší čas komentár ukončiť.) :-)
TP:
Že Charta je součástí ústavního pořádku z titulu své lidskoprávní
povahy, neznamená, že mají domácí soudy povinnost položit předběžnou
otázku, neboť se musí jednat současně i o věc spadající do kompetence
Unie, které Charta sama nerozšiřuje. To vše je důsledek inkorporace,
Charta se chová jinak, je-li k ní přistupováno v domácím právu, resp.
je-li s ním spojena, jinak neinkorporovaná v režimu přenesených
pravomocí podle čl. 10a Ústavy.
Ad TP: Aby mohol medzi dvoma normami existovať konflikt, musia mať tieto dve normy iný než nulový prienik pôsobnosti.
Ad DS: Matne tuším, kam Váš argument smeruje, ale takto európske právo nefunguje. Žiaden európsko-právny inštrument nemôže mať "dvojí osud", ani z dôvodu inkorporácie, ani zo žiadneho iného dôvodu. Prečítajte si rozsudok vo veci Dzodzi - nemusíte s ním súhlasiť, ale vezmite ho v potaz.
DS: říkáte tedy, že jsou situace, (1) kdy je možné aplikovat Listinu na situace "mimo kompetenci Unie" a v takovém případě jsou jediným a finálním interpretem Listiny (právniho aktu Unie!) domácí soudy a pak jsou situace, (2) kdy bychom aplikovali Listinu v situacích "s evropským prvkem" a potom a pouze tehdy by měli české soudy v případě nejasnosti položit předběžnou otázku? Nepříjde Vám absurdní, že by poté v praxi mohlo docházet k různým výsledkům aplikace téhož právního instrumentu a že by za jeho závaznou interpretaci byly zodpovědé různé orgány? A to nezdůrazňuju (znovu, opět a zase), že Listina je stále a v každém jedom okamžiku své existence aktem práva Unie a je základním principem evropského práva, že jediným povolaným interpretem těchto aktů je ESD. Tedy že by Vaše interpretace byla i proti ustanovením čl. 19 SEU a 267 SFEU.
Shromažďování
lidí není bez dalšího evropským právem, takže je irelevantní, "že tak
nefunguje". Naznačujete snad, že Chartu nelze inkorporovat za hranice
přenesení podle čl. 10a Ústavy? To jistě jen žertujete. To přeci nemůže
Unie komukoli zakázat, co si dělá ve svém právu. Byť je to její
dokument. To je jako řešit, zda když slyšíte Ódu na radost, tak jestli
je to eurohymna nebo koncert. Záleží na místě performace.
DS: Tvrdím, že ju nie je možné inkorporovať bez toho, aby ste spoločne s Chartou do vnútroštátneho práva vtiahli i jurisdikciu ESD a všetky princípy fungovania európskeho práva. Takýto copy-paste so sebou totiž prináša viac, než sa na prvý pohľad môže zdať. Ešte raz v tomto odkazujem na Dzodzi a naväzujúcu judikatúru.
Je to možné. Stejně jako oddělit hmotné a procesní právo.
Príklad s Ódou na radosť je dobrý, ale tú analógiu by som videla trošku inak: Charta je ako Beethovenova 9. symfónia - môžete ju použiť pre účel koncertu alebo ako hymnu EÚ, ale nikdy sa nezbavíte toho, že ju napísal Beethoven.
DS: Možná vám ušlo, že shromažďovací právo je mj. zakotveno v ListEU (a stejně tak v Úmluvě), takže bezesporu je evropským právem.
Váš výklad působnosti ListEU mi přijde bizarní: znamenal by, že vnitrostátní orgány mohou svým občanům odepřít právo na svobodné shromažďování, udělat to ale nesmějí evropské orgány, ke kterým ovšem, vyjma předběžné otázky, kterou vylučujete, nemají evropští občané rekurs. Ptám se tedy znovu, k čemu by jim takové právo bylo, jestliže jeho aplikace je podle vašeho názoru vždy a za všech okolností vyloučena.
Chcete-li mi oponovat, prosím, zkonstruujte případ, kdy by ustanovení ListEU týkající se svobody shromažďování aplikovalo, a napište, kdo by tak činil a případně kdo by byl byl jeho interpretem (tj. například zda by tak činil národní ÚS na základě judikatury ESD).
DS: pokud se bavíme de lege lata, pak nemáte bohužel pravdu. Jak psala Zuzka, judikatura ESD je v této věci zatím vcelku jasná. Nemusí se nám to líbit, ale nemůžeme říkat, že to tak není a že si národní státy s evropskými instrumenty mohou dělat nad rámec jejich určení co se jim zlíbí bez jakýchkoliv konsekvencí. Můžeme se ale bavit de lege ferenda. Pak si ale musíme uvědomit, že evropské právo je systém, který se snaží být vnitřně koherentní a mít stejné dopady a účinky v celé 28. K tomu slouží mimo jiné nejvyšší evropská soudní instance, aby veškeré instrumenty, které na sobě mají "evropské razítko" měly ve VŠECH situacíh, kdy se je někdo rozhodne používat stejný význam, obsah a důsledky. Myslím, že to není iracionální požadavek... Opačný požadavek by se sice asi více líbil lidem považujícím národní suverenity za ultimátní hodnotu, ale nejsem si jistý, že by měl jakýkoliv pozitivní dopad na fungování právního řádu, ochranu práv jednotlivců, předvídatelnost práva, ochranu legitimních očekávání, a dalších právních hodnot... Máte pravdu, že lze oddělit procesní a hmotnou stránku práva, ale jedno bez druhého není víc než prázdnou proklamací.
k Martin Kopa, 7.5.2014, 9:39 a další:
Dovolím si tedy shrnout:
Listina EU není součást českého ústavního pořádku, česká Listina je. Protože ale se ČR přidala k EU, a ne naopak, Listina EU je závazná i pro ČR. To, že není v ústavním pořádku nevadí, protože to, co je v českém právu v rozporu s Listinou EU, pozbylo účinnosti přímo ex constitutione, tedy sice to zůstává platné, nikoliv však použitelné. Jediný problém, který v ČR skutečně je, spočívá v tom, že to takto není ještě obecně pochopeno. Pojem ústavní pořádek je nutno chápat jako ústavní zmetek - všem se nám uleví.
Mirek Vorlický
TP: Charta nerozšiřuje právo Unie.
VB: Neexistuje a ani nesmí existovat žádná judikatura ESD přikazující členským státům, co mohou dělat mimo kompetence Unie ve svém domácím právu.
Argument, že může dojít k nesouladu v interpretaci Charty mezi ESD a ÚS: Ano může. Je přirozené, že různé soudy mají různé názory na lidská práva. Od toho jsou ale jurisdikce.
A tvrdím, že uvedený nesoulad mezi interpretacemi (hrozící / vítaný / normální, podle Vašeho založení, jak je libo) je menším zlem, navíc přirozeným, než principiální schizofrenie, že lidé mají vyšší hodnotu, týká-li se věc práva přestěhovat sídlo do jiné země nebo "druhého pododstavce dosavadního odstavce 4, který se stal odstavcem 6 a dosavadního odstavce 5, který se nyní označuje jako odstavec 7 a nahrazuje se tímto", tudíž platí např. vyšší standard lidských práv. To by bylo nepochopení lidských práv.
Lidská práva neplatí, "jen když přijede Červený kříž", analog. jen když hrozí sankce od EU. Lidská práva jsou koncipována jako nedělitelné a univerzální hodnoty (indivisible, universal values) a pokud ČR v Lisabonské smlouvě stvrdila, že takový je dosažený stav lidskoprávní ochrany, je nekonzistentní kouskovat lidská práva na ta, u kterých hrozí sankce od EU a kde ne.
Především ovšem, jednou existuje vnitrostátní pravidlo, že lidskoprávní smlouvy jsou součástí ústavního pořádku. I když je nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 36/01, č. 403/2002 Sb. nepřesvědčivě odůvodněn a chybí mu hlubší odůvodnění.
Jen pro upřesnění: netvrdím, že inkorporaci Charty do ústavního pořádku vítám, jen tvrdím, 1) že takový vývoj je možný (i v USA to trvalo několik desetiletí, podobně nyní než se generačně obmění ti, kteří tvrdili, že výjimka je zbytečná o novou krev :) a za 2) instinktivně nemám tendenciu k řešením, které jsou pohodlné pro byrokraty a establishment :)
"Tvrdím, že ju nie je možné inkorporovať bez toho, aby ste spoločne s Chartou do vnútroštátneho práva vtiahli i jurisdikciu ESD a všetky princípy fungovania európskeho práva. Takýto copy-paste so sebou totiž prináša viac, než sa na prvý pohľad môže zdať. Ešte raz v tomto odkazujem na Dzodzi a naväzujúcu judikatúru."
Jak potom vysvětlíte, že ESD v tomto rozsudku míní opak?
"Consideration of the limits which the national legislature may have placed on the application of Community law to purely internal situations, to which it is applicable only through the operation of the national legislation, is a matter for domestic law and hence falls within the exclusive jurisdiction of the courts of the Member State."
Je zajímavé, že ani po přečtení původního postu, ani obsáhlé diskuse si nepřipadám moudřejší a schopný vysvětlit, co to ta Listina základních práv EU vlastně je, kdy a kým se aplikuje a jaké přesně má dopady. Nu co, za pět-deset let může být jasněji…
Zuzaně Vikarské velké díky za článek, a ještě větší za erudované vysvětující reakce na vývody TP stran (ne)aplikace Charty v jeho duchcovské cause.
Nejsem odborník na evropské právo, ale už jen argumentace textem y, tvrdí-li totéž, co dříve přijatý text x (jakkoliv je působnost y i x odlišná), naznačuje slepou argumentační uličku - pozornost by měla být směřována primárně k možnosti rozporu s textem x.
Konečně jako občasný čtenář Paragraphu už jsem si zvykl, že TP je zcela imunní vůči odlišné argumentaci k tomu, co jednou označí za správný a jediný pravdivý výklad (kdy za jiný pohled příp. "trestá" udělením oslích uší). Zde mi však trvání na omylu přijde už poněkud pathologické. Jako kdyby s neomylností TP stála a padala jeho samotná existence, min. alespoň sebeúcta.
Závěrem tedy ještě jednou dík za přesvědčivé vyvrácení jedné bizarní argumentace.
Jen dodám dva obecné postřehy:
V anglickém textu čl.51 Listiny EU jsou použity pojmy UNION LAW a RIGHTS. Každý pojem znamená něco jiného. V českém překladu čl.51 je jen jedno slovo, byť jednou v čísle jednotném a podruhé v čísle množném, PRÁVO a PRÁVA. Nepochopení rozdílu mezi UNION LAW a RIGHTS pak může způsobit, že Listina EU a její význam zůstane Čechy záhadou.
Implementing Union Law
Toto myslím znamená, že všude v rámci EU se Union Law použije zcela samozřejmě, tedy vždy, byť nebude vyloženě zmíněno v počátcích sporu. Žádný spor, aby měl být v konečné fázi úspěšný, nemůže být dotažen do konce v rozporu s Union Law.
V případě, že ČR vede spor např. s Mexikem, nebo s firmou z USA, Union Law nemůže být použito, protože Mexiko nebo americká firma Union Law nepodléhají.
Mirek Vorlický
DS: Kdybyste se snažil přečíst z onoho rozsudku více než summary, možná byste si všiml, že věta, kterou citujete se týká limitů (nikoliv samotných ustanovení!), které by národní legislativec chtěl onomu evropskému instrumentu uložit v při jeho aplikaci v čistě vnitrostátních případech.
Příklad: český legislativec řekne že Listina se aplikuje i v čistě vnitrostátních situacích, ale pouze v takových, kdy se jí bude dovolávat příslušník národnostní menšiny a to aniž by musel prokazovat jakýkoliv evropský prvek v celém případě. Tedy takovýto limit na jinak rozšířené působení Listiny je čistě v diskreci národního parlamentu a jeho přezkoumání je pouze v jurisdikci národních soudů (i když si popravdě nejsem jistý, jestli by se i do tohoto nechtěl/nedokázal ESD vlámat, neboť antidiskriminace je výrazně harmonizovaná obast, ale to teď pro jednoduchost pomiňme). Nebo by například členský stát řekl, že přijímá Listinu jako svůj národní katalog a přidá si k ní další práva nebo jejich omezení pro čistě národní situace. K posuzování těchto doplněných práv stejně jako národních limitů existujících práv (pouze pro čistě vnitrostátních situace) jsou výlučně příslušné národní orgány. Substance jednotlivých práv obsažených v Listině však bude nadále plně v jurisdikci ESD, protože jak argumentuje v odstavcích 32, 39-41, on je jediný, kdo může rozhodovat o interpretaci unijního instrumentu a národní soudy můžou/musí klást v těchto věcech předběžné otázky ve smyslu čl. 267. Tedy v mém příkladě: Soud by neměl pravděpodobně jurisdikci rozhodovat o tom, jestli je po právu dávat práva z Listiny v čistě vnitrostátních situacích pouze národnostním menšinám, ale VŽDY by měl pravomoc rozhodovat o tom, co je obsahem jednotlivých ustanoveních Listiny samotné - ať už by je národní soudy aplikovaly v jakémkoliv kontextu.
Abych to shrnul: kdykoliv by národní soudy aplikovaly Listinu a nebyly by si jisty interpretací jejích ustanovení (byť i ve vnitrostátních situacích), měly by/musely by položit předběžnou otázku (para. 32 Dzodzi). Soud nepovažuje znění nebo účel čl. 267 za takový, který by vylučoval jeho(ESD) možnost interpretovat unijní právo v situacích, kdy národní legislativec odkazuje na unijní právo v čistě vvnitrostátních situacích (para. 36 Dzodzi). Naopak tuto možnost považuje za zásadní pro udržení uniformího výkladu unijního práva a pro zabránění budoucích disparit v jeho aplikaci (para. 37 Dzodzi). Posouzení rozsahu reference (scope of the reference) národního práva k unijnímu je však pouze na národních soudech, stejně jako posouzení zbylých aspektů národního práva (para. 41 Dzodzi). Úloha ESD se limituje toliko na výklad norem unijního práva, zatímco posouzení zmiňovaných limitů je věcí národního práva a národních orgánů (para. 42 Dzodzi). A tedy ve chvílích, kdy by se otázka výkladu týkala substantivního ustanovení Listiny (nebo jakéhokoliv jiného unijního instrumentu) Soud zde má jurisdikci (para. 43 Dzodzi) nezávisle na tom, jestli v samotném řízení před domácím soudem jde o spor s "evropským prvkem". Resp. samotná aplikace unijního instrumentu byť z dobrovolného rozhodnutí členského státu tento "evropský prvek" vytváří.
Poučení? Státy, které nechtějí, aby jim Soud strkal nos do domácích záležitostí by neměly aplikovat/implementovat unijní pravidla i pro čistě vnitrostátní situace.
Obecná poznámka - bylo by možná dobré začít vnímat judikaturu (alespoň některých soudů tedy) jako celek a to nejen v rámci jednotlivých judikátů ale celkově v jejím (nejen) historickém kontextu. V této věci plně souhlasím se svým oblíbeným ústavním právníkem doc. Kyselou, který se nedávno vyjádřil ve smyslu, že vytrhávání jednotlivých ustanovení zákona/ústavních textů nebo odstavců judikátů a jejich následné používání pro v zásadě textualitickou argumentaci ("a jak mi pak vysvetlíte, že je zde tato věta/slovo/gramatický tvar?!") je nejen výrazě neužitečné, ale také zbavuje právníky větší části jejich důvěryhodnosti, protože si lze pak najít právníka pro hájení sebeabsurdnějšího názoru neboť slova vytržená z kontextu zdání takového výkladu umožní. Abych parfrázi dokončil, je pak jedno jestli je daný právník "proevropský" či "protievropský".
TP:
Charta je kodexem základních práv jednotlivců vůči veřejné moci, není kompetenční normou. "This Charter does not establish any new power or task for the Community or the Union, or modify powers and tasks defined by the Treaties." Zjednodušeně si ji lze představit jako meč a štít, které mají v ruce jednotlivci.
Když si nakreslíme kruh představující kompetence veřejné moci vynutitelné členským státem, tak část tohoto kruhu byla v režimu čl. 10a Ústavy dána k dispozici EU. Jednotlivec se svými základními právy není v tomto modelu součástí kruhu, ale nachází se v prostoru nad / pod ním. Jednou je podřízen přenesené jurisdikci, kterou kontrolují instituce EU, jindy se nachází pouze v nepřenesené části a Charta definuje jeho právní status, který EU uznává a ČR automaticky též z titulu lidskoprávní povahy.
Je to tudíž přesně naopak. V centru pozornosti není ESD, který je "nalepen" na Chartu i mimo svoji jurisdikci. V centru je jednotlivec a z dlouhodobého hlediska je dvojitý režim neudržitelný, protože je-li něco natolik fundamentální, že zákon tomu musí ustoupit, tak to nesmí být výsledkem náhodné "oscilace" mezi kompetencemi. Viz USA.
Charta byla jako lidskoprávní smlouva inkorporována do ústavního pořádku (viz výše), tzn. neztratila svoji povahu, ale získala navíc i vnitrostátní status. Lze k ní tudíž přistupovat jak v oblasti přenesených kompetencí, tak jako k jakékoli jiné normě ústavního pořádku jako u ECHR.
Čl. 51 (1) Charty inkorporaci neznemožňuje. Byť stanoví, že je adresována členským státům "only when they are implementing Union law". Toto není myšleno jako popření nedělitelné a univerzální povahy základních práv, ale jako ustanovení chránící členské státy a ESD před tím, aby se stal dalším ECtHR. Uvedené ustanovení tudíž ztratí uplatnění v inkorporované podobě.
A pokud jde o rozsudek Dzodzi, tak jsem jasně citoval, že LIMITY uvalené na uplatnění evropského práva v čistě domácích situacích (inkorporovaná Charta mimo výseč pravomocí podle čl. 10a Ústavy) jsou plně v jurisdikci členských států. Co to znamená? ESD stanoví, že obsahem základního práva podle Charty je určité právo a toto právo je vynutitelné právem EU, ale plně limitovatelné v jurisdikci členského státu. ESD může podat výklad pouze k evropskému prvku, jehož uplatnění, pokud vůbec, je však plně v dizpozici členského státu.
Samozřejmě by bylo velmi naivní čekat, že ESD napíše "ano, můžete Chartou chránit své lidi i mimo naši jurisdikci a máte interpretační volnost se neřídit našimi názory, protože je to vaše jurisdikce a čím více různých interpretací, tím lépe." Jistě že toto ESD nenapíše. Musí se umět číst i mimo řádky, nejenom první řádku summary.
DS: Ano, přesně takový mám pocit, tzn. že jde o metastabilní normativní konstrukci, která musí v krátké době zaniknout, resp. transformovat se v jiné pojetí. Představa základních práv, která euroobčan sice formálně má, ale jen při interpretaci evropského práva, kdy se zázračně vynoří, ale nikoli v rámci vnitrostátní jurisdikce, vede k otázce, v čem jsou taková práva "základní".
Trochu to připomíná situaci, že by mělo chartu fundamentálních práv každé město, a pak by existovala charta krajská, zaručující vyšší standard práv, ale ta by se uplatnila pouze ve vztazích občanů různých měst. A pokud by např. krajská charta zakazovala dětskou práci, směly by děti pracovat pouze ve svém městě, ne v jiném.
JP: Opravdu mne mrzí, že při četbě mého blogu tolik trpíte. Zvažuji, že povinnost jeho sledování zruším.
Nikdy bych nečekal, že se u příspěvku souvisejícím s právem EU rozvine takto bohatá diskuze :-) Zuzi já říkal, že příští velká konference ČSESP musí být o LZPEU!
Debata samotná je ovšem značně mimoběžná. Chápu snahu TP i DS o jednotné pojetí lidských práv, ale jak se snaží naznačit Zuzka i ostatní, takto to prostě de iure nefunguje.
Analogie s dětskou prací je odpovídající, dnes můžeme mít v jedné situaci (prvek EU) více práv než v druhé (čistě vnitrostátní). Konstrukci "jednotných práv" si lze normativně představit, stejně jako u vývoje v USA (viz argument DS) to je však výrazně centralizační krok přeměňující EU ve své podstatě ve federální stát.
Charta není způsobilá být jádrem federalizace stejně jako Evropa nebyla federalizována Úmluvou či Spojené státy pouze ústavními dodatky vykládanými SC. Jednak (je to asi nutné opakovat stále :-), Charta nerozšiřuje kompetence Unie, jednak Evropa by už dávno musela federací být (s náloží 93,350 nevyřešených stížností se ovšem neběhá snadno) a konečně aktuální trend ochrany lidských práv v Evropě je jasný ("shall be deleted", viz protokol 15) - primární ochranu poskytují členské státy.
ESD se určitě nebude hlásit o to, aby mu tisícnásobně narostla agenda o jednostranně fakultativní jurisdikce, tj. aby vybraným státům poskytoval právní poradenství, kterým se nakonec stejně nemusí řidit.
Takže pokud Dzodzi lze vykládat, že se lze s předběžnou otázkou na ESD obrátit s výkladem evropského práva i pro čistě vnitrostátní vztahy, tak toto bude pravděpodobně samotným ESD zkonkretizováno, že ohledně Charty musí být splněna podmínka příslušnosti Unie, tzn. že není možné podávat abstraktní žádosti o závazný výklad článků Charty bez konkrétních norem primárního a sekundárního práva Unie. Jednoduše proto, že Charta neobsahuje "any new power or task for the Community or the Union".
Žádost o posouzení předběžné otázky, která se nezakládá na výkladu kompetence Unie, je tudíž hypotetická, ale především je nutno ji odmítnout pro nepříslušnost. A to zejména proto, že "the Court has already observed that it has no power to examine the compatibility with the Charter of national legislation lying outside the scope of European Union law." zde citovaný Pfleger, 33
Čili skrze odmínutající usnesení a nemožnost členským státům zakázat inkorporaci Charty se federace určitě nevybuduje.
Ad DS:
EÚLP není federalizujícím prvkem proto, že jde o katalog daleko méně "vyspělejší" než LZPEU, nevšiml jsem si také, že by ESD aplikoval cosi jako margin of appreciation. I tak podle mého ale není sporu, že EÚLP měla a má výrazný vliv na signatářské státy.
Já pořád nechápu tu konstrukci, že by si státy mohly z aktů EU pro vnitrostátní situace vzít to, co se jim líbí. Proč třeba EU musí dodržovat vámi tolikrát zdůrazňovaný čl. 51/2 (nerozšiřování pravomocí EU), a členské státy nemusí zohlednit čl. 51/1 ("členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie")? Státy nejsou vázány tím, co samy (v LS) podepsaly a ratifikovaly?
Samozřejmě pokud chce členský stát nějaký impuls EU vzít komplexně za vlastní i pro čistě vnitrostátní situace, pro které by se jinak neuplatnil, má k tomu standardní možnosti, tj. změnu národní legislativy. Prosazujte sladění české Listiny s unijní a dosáhnete přesně toho stavu, který zde prosazujete.
Protože EU není federativní stát, že by členské státy mohly činit jen to, co jim výslovně dovolují Smlouvy.
Co má z hlediska výkladových metod v rámci ústavního pořádku vyšší hodnotu? Že základní práva jsou jednotná, založena na indivisible, universal values nebo že bez ohledu na obsah, o čem Charta je, se bude mechanicky, izolovaně vykládat její čl. 51(1)? Co je účelem tohoto článku? Být procedurální ochranou proti - i ze strany EU - nechtěné expanzi do záležitostí členských států, nebo i zavést v praxi duální režim "základních" práv a celou jejich koncepci tímto jedním článkem popřít?
Lidskoprávní katalog opravdu není federalizujícím činitelem, byť může výrazně ovlivňovat politiku.
Ovšem Charta zde již je a tím, že by byla uplatňována i mimo právo EU, tak to v praktické politice povede naopak k decentralizaci. Neboť domácí soud se nebude na ESD obracet jako nějaký nekompetentní školák, co by se neměl pouštět do samostatných úvah, ale jako někdo už od fochu. A ESD bude vědět, že nemůže budovat něco nového na zelené louce, jestliže zde již existuje určité řešení v jiných oblastech mimo rámec práva EU, aniž by to na podstatě věci něco měnilo ("my červená, žlutá, dokonce fialová trička v tomto prášku normálně pereme, a vše v pořádku, nikdo si nestěžuje, myslíte, že ho můžeme vyzkoušet i na modré třičko?"). A konečně margin of appreciation - Charta je navázána na ECHR, čl. 52(3) + princip subsidiarity.
D. Schmidt 06.05.14 15:33 :
Bavím se stále o čl. 41 LZPEU v kontextu toho využití, které zmiňoval v prvním komentáři T. Pecina.
Výklad, který naznačujete, je sice možný, ale plave dost na vodě. Teze, že lidská práva jsou jen jedna a mají všude a vždy přesně stejný obsah a meze, není sama o sobě dostatečným argumentem, protože je v takto ostré podobě mj. v rozporu s principy demokracie a dělby moci. Pokud ji zmírníte na tezi, že soudy by měly vykládat základní práva v souladu s nějakými obecnými trendy daného kulturního okruhu, tak je tváří v tvář jasnému znění čl. 41 LZPEU i jasnému úmyslu jeho tvůrců ještě slabší.
"ČR v Lisabonské smlouvě stvrdila, že takový je dosažený stav lidskoprávní ochrany"
To je sice formálně přijatelný, ale fakticky velmi slabý argument, protože rozhodování o Lisabonské smlouvě nebylo zdaleka jen rozhodováním o Listině, na rozdíl od všech ostatních mezinárodněprávních nástrojů ochrany lidských práv. Ve vztahu k čl. 41 LZPEU je ale zásadní, že nelze považovat za "dosažený stav ochrany" celý obsah dokumentu bez ohledu na to, komu jsou určena jednotlivá ustanovení. I kdybych přistoupil na to, že LZPEU je součástí ústavního pořádku, nevím na základě čeho by Ústavní soud v konkrétním případě použil jako měřítko ústavnosti takovou normu mezinárodní smlouvy o lidských právech, která není vůbec adresována České republice (čl. 41 LZPEU; u většiny ostatních ustanovení je samozřejmě situace jiná). Paralela s USA pokulhává vzhledem k úplně odlišnému historickému a právnímu kontextu (o jakých základních právech se bavíme, jaké vnější záruky ochrany základních práv před mocí států existují dnes v Evropě a tehdy v USA atd.).
Z LZPEU neplyne povinnost členských států zaručit jednotlivci vůči orgánu členského státu práva uvedená v čl. 41. Pro ČR tato povinnost nemůže plynout ani z judikatury ÚS, protože i kdybychom LZPEU považovali za součást ústavního pořádku, její čl. 41 nezakládá žádný závazek ČR (snad maximálně závazek typu nezakazovat občanům EU v české jurisdikci, aby se obraceli se na orgány EU ve svém jazyce apod.). Proto se těžko může stát měřítkem ústavnosti, stejně jako se jím nemůže stát třeba úprava řízení před ESLP, která je podle ÚS také součástí ústavního pořádku.
Čl. 41 LZPEU tak může český soud použít maximálně v rámci nějaké komparace (podívejte, v rámci práva EU platí základní právo na nestranného úředníka ve správních řízeních vedených orgány EU; tím spíše je třeba považovat rozhodování podjatého úředníka za závažnou vadu řízení). Může pak dokonce dojít k závěru, že de constitutione lata může být rozhodování podjatého správního úředníka porušením nějakého základního práva vyplývajícího z LZPS. To je ale něco úplně jiného než říci "protože jsme ratifikovali Lisabonskou smlouvu, popř. protože je LZPEU součástí ústavního pořádku, lze se práv uvedených v čl. 41 LZPEU domáhat i vůči orgánům ČR (a to popř. i v ryze vnitrostátních situacích)". To z toho totiž vůbec neplyne.
Pokračování:
"principiální schizofrenie, že lidé mají vyšší hodnotu, týká-li se věc práva přestěhovat sídlo do jiné země nebo "druhého pododstavce dosavadního odstavce 4, který se stal odstavcem 6 a dosavadního odstavce 5, který se nyní označuje jako odstavec 7 a nahrazuje se tímto", tudíž platí např. vyšší standard lidských práv. "
Tato "principiální schizofrenie" je nevyhnutelným důsledkem skutečnosti, že ve vesmíru neexistuje jediný právní řád s jediným nejvyšším soudem. Stejně jako neexistuje jedno procesní právo, jedno ústavní soudnictví, neexistuje v pozitivním právu ani jednotný obsah a rozsah základních práv. Mimochodem v Evropě tuto "schizofrenii" důsledně pěstuje zejména ESLP, a to způsobem, který podrývá smysl jeho vlastní existence (případ Bosphorus).
Z hlediska lidskoprávního universalismu je podstatné to, že ve "slušných" státech je problém, rozhoduje-li podjatá úřední osoba. Jestli to je považováno za porušení základního práva na nestranného úředníka, za porušení nějakého jiného základního práva, nebo za "pouhé" porušení zákona, je samo o sobě irelevantní a rozhodně z toho nelze usuzovat, že v jedné jurisdikci je člověk méně hodnotný než v jiné.
JG:
Plně rozumím Vašemu výkladu, byť v několika věcech nepřesně reprodukujete ten můj. Kdyby Charta jen více rozváděla 4 svobody společného trhu, byla specifickým kodexem shrnujícím judikaturu ESD, tak by platilo vše, co zde bylo vypočteno proti inkorporaci: zájem na jednotné aplikaci v celé unii, rozdělení kompetencí podle čl. 10a Ústavy, doslovný výklad všech technikálií, které se ztratí inkorporací (v čl. 41 a 51)atd.
Ale neexistují objektivní a rozumné důvody, proč by měl fungovat dvojí režim základních práv. Vy věc představujete, jakoby se týkala vztahu státy-Unie, ale subjektem těchto dvojích práv jsou jednotlivci. A z jejich pohledu nelze odůvodnit, proč mají mít z nahodilých a nesouvisejících důvodů odlišný režim ochrany základních práv v situacích, kdy Charta přináší výhodnější režim.
Z domácího prostředí lze vzpomenout např. rozdílnost u nabytí vlastnického práva od nevlastníka, která byla mezi občanským a obchodním zákoníkem. Také zde byl argument, že to popírá princip rovnosti a stejnosti ochrany vlastnického práva, nicméně bylo jej možné vypořádat, že v obchodě existují důvody, proč posílit ochranu dobré víry.
Ale zde takové zdůvodnění není, proč jednou má být jedna věc pod STEJNÝMI orgány veřejné moci pouze slušností, podruhé derogačním důvodem.
Proto je plně v pořádku, pokud se jednotlivec dovolává Charty i v čistě vnitrostátních vztazích . ČR měla možnost výjimky, takže neplatí argument ("rozhodování o Lisabonské smlouvě nebylo zdaleka jen rozhodováním o Listině"), že ČR tím nestvrdila aktuální stav ochrany základních práv.
D. Schmidt
Myslíte, že argument "neexistují objektivní a rozumné důvody, proč by měl fungovat dvojí režim základních práv" by byl překonán, pokud by měla ČR onen protokol, který by bránil inkorporaci? Kdybych přistoupil na Vaši argumentaci, tak bych řekl, že nikoli. Ten argument je totiž vzhledem ke své absolutní povaze stejně silný/slabý proti obecným ustanovením Listiny, která upravují její působnost (a vlastně zakládají onen dvojí režim), jako proti nějakým dalším protokolům (které by ten dvojí režim fixovaly), a dokonce i proti výslovnému ustanovení ústavního pořádku. A to je jeho problém. Pokud na něj přistoupíte, tak jej nemůže nic přebít. Což je důvod, proč jej já v této formě odmítám.
Přeceňujete také význam konstitucionalizace. Jestli něco základním právem je, nebo není, přece neznamená, že buď je to "derogační důvod", nebo je to "slušnost". To byste mohl říci, že pokud něco není v EÚLP, tak je to prakticky nevymahatelné.
Navíc v případě, o kterém se bavím, neplatí teze, že jde o různé standardy aplikované stejným orgánem. U čl. 41 LZPEU nejde o stejné orgány, protože tento článek platí pro orgány EU a nikoli pro orgány členských států. A to je jednoznačné a zcela smysluplné (na rozdíl od těch zákazů Kongresu) znění LZPEU, které podle mě prostě nelze odbýt jako technikálii.
Ale v tom se asi zkrátka neshodneme.
JG:
Protokol by byl autoritativní součástí Smluv a vylučoval by, aby bylo možné čl. 51(1) Charty teleologicky vyložit jen jako ochranu proti expanzi evropských institucí do práva členských států a konsekventně čl. 41 argumentem a fortiori (neboť se nejedná o podstatnou část normy, proč jen evropské instituce musí být vůči jednotlivci nestranné a instituce členského státu a contrario mohou stranit).
Konečně se domnívám, že je to jen otázkou času, neboť je to optimální scénář z hlediska dělby činností mezi ESD a domácími soudy (stejně jako u Úmluvy) a samozřejmě neočekávám, že česká justice bude v tomto ohledu aplikačním průkopníkem.
Když zde v podstatě zaujímáte slabší tezi, že Charta není formálně závazná, ale slouží pro inspiraci atd., tak to je stejně jen relativně dočasná koncepce, s níž jsou spojené disfunkce a nedokonalosti: viz např. neexistence precedentu na kontinentu (před deseti lety se ještě objevovaly vážně míněné akademické články, zda je judikatura závazná), kdy v praxi mají právní věty silnější postavení než precedent (jsou totiž chápány doslovně jako normy) a současně když se nechce následovat, tak se nenásleduje, což přináší nedůvěru ve fungování justice. Takže slabá teze vede jen k rozkolísané praxi, které chybí vycentrování.
Ne, ten protokol bych mohl rozbít úplně stejnými argumenty, jaké používáte pro svůj výklad LZPEU. Není tam žádný principiální rozdíl, je to jenom jeden krok navíc.
"instituce členského státu a contrario mohou stranit)."
Toto přece z LZPEU vůbec nelze dovozovat... Tento argument není už ani korektní.
JG: Je mi líto, ale nerozumíte.
Sleduji tuto debatu, snažím se pochopit zde uvedené argumenty, ale moc mi to nejde.
Máme tu Chartu EU v angličtině a máme tu Chartu EU v češtině. Ptám se: Existuje nějaký obecně uznávaný překlad Charty EU v angličtině do češtiny (has Charter EU been translated from English into Czech)? Existuje-li, může mne někdo na něj (na český překlad) navést?
Ptám se proto, že již jen Preamble anglického textu má 7 odstavců. Začíná slovy THE PEOPLES a končí slovem HEREAFTER. Preambule (tedy česky) má odstavce jen tři. Český text je o hodně kratší a začíná slovem UZAVŘENÍM a končí slovem STÁTŮ. Druhá část PREAMBLE v české PREAMBULI vůbec není.
Mají Charter EU a Charta EU být stejné dokumenty - jen v jiném jazyce, nebo je Charta EU dokument, který pro česky mluvící lidi nahrazuje Charter EU?
Mirek Vorlický
Nedávno jsme odeslali Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za porušení našeho práva na spravedlivý proces (čl. 47 Charty), a to úhrnně celkem 13ti rozhodnutími vnitrostátních soudů ČR včetně ÚS a NSS. Vždy se však jednalo o věci s významným prvkem aplikace práva EU (prakticky výhradně o aplikaci práva EU).
Domnívám se, že právě unijní právo na spravedlivý proces ve věcech aplikace práva EU, se trošku vymyká obsahu některých zde vložených příspěvků. Nelze totiž říci, že by již dosud bylo součástí SFEU a nepřináší tedy ve vztahu k ESD nic nového. Domnívám se, že právě čl. 47 Charty rozšiřuje možnost ESD a teoreticky i soudů Polska a Spojeného království shledat, že vnitrostátní výklad práva na spravedlivý proces není v souladu s právem na spravedlivý proces, který potvrzuje Charta.
Především však od této naší žaloby očekáváme, že výklad obsahu našeho práva na spravedlivý proces nepodá s konečnou platností Ústavní soud, ale náš zákonný soudce ve věci výkladu čl. 47 Charty - ESD.
Ústavní soud u nás požívá důvěry, kterou bych na stupnici od 1 do 10 hodnotil číslem: (autocenzura).
Jan Vavrečka, www.unicampus.cz
J.G.: "U čl. 41 LZPEU nejde o stejné orgány, protože tento článek platí pro orgány EU a nikoli pro orgány členských států."
Dle mého názoru jde o formalisticko-pozitivistický výklad. Není snad ani myslitelné přiznávat založení základních lidských práv podle toho, jaký orgán o vaší věci (stejné věci) rozhodoval. (??!!)
Členské státy se vzdaly primárně suverenity v určité oblasti práva, nikoliv v určitém rozsahu pravomocí svých orgánů. Tam, kde se členské státy dobrovolně vzdaly své suverenity uplatní se přednostně unijní právo včetně Charty. Pokud základní lidská práva EU zakládá provedení aplikace práva EU, nemůže již zakladní lidská práva EU zakládat rozhodování orgánů (institucí) EU.
Tak si konečně vyberme. Obojí přece nemůže platit současně. To by bylo snad přímo "protilidskoprávní" omezování působnosti základních lidských práv zaručených Chartou.
Přirozenoprávně mi ta otázká dává jedinou možnou odpověď. Nemohu si pomoci...
J.V.
Naprostý souhlas s J.V., 14.05.14, 11:37. Jen bych dodal, že jsme si již vybrali. Jen to není příliš pochopeno. Snad se i pan Pecina dočká dříve než za pět-deset let!
Mirek Vorlický
Především však od této naší žaloby očekáváme, že výklad obsahu našeho práva na spravedlivý proces nepodá s konečnou platností Ústavní soud, ale náš zákonný soudce ve věci výkladu čl. 47 Charty - ESD.
To však vpouští do hry čl. 52(3) Charty, podle něhož se uplatní ochrana práva na spravedlivý proces v mezích Úmluvy. ESD uplatňuje doktrínu acte clair, je-li už otázka vyřešena dosavadní judikaturou, zde ECtHR, žádost bude odmítnuta. A obecně si myslím, že ESD nebude tíhnout tyto otázky projednávat, solange členské státy se zjevně neodkloní od důsledného výkonu Úmluvy.
K právu na spravedlivý proces podle Charty je teď velmi relevantní proces, který by měl aktuálně probíhat u Court of Appeal v Británii v III. instanci (odkaz) a na něm se krásně ukazuje disfunkčnost dvojího režimu základních práv.
V případu jde o zaměstnanecký spor bývalých zaměstnanců s ambasádami cizích států. Britský zákon neumožňuje přístup k soudu z důvodu státní imunity, byť Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že to odporuje čl. 6 Úmluvy. Nicméně v Británii se uplatňuje doktrína suverenity Parlamentu a dokud zákon není změněn, tak není cesty. Ovšem žalobci se odvolali na Chartu, protože ČÁST jejich věci spadá do evropského práva a v II. instanci uspěli. Což způsobilo rozruch.
Čili nejenom, že vaše lidská práva se odvozují nikoli od faktu, že jste lidské bytosti, ale od orgánu, který o nich rozhoduje, tak záleží i na tom, zda máte kolem sebe právníky, kteří zkyblíkujou alespoň část vaší věci do "druhého pododstavce dosavadního odstavce 4, který se stal odstavcem 6 a dosavadního odstavce 5, který se nyní označuje jako odstavec 7 a nahrazuje se tímto".
To je zjevně absurdní procesní situace. Nejenom z důvodu, že není dobré, aby o otázce, zda něco spadá pod evropské právo, rozhodoval nesouvisející fakt, aby se někdo domohl svých základních práv. To by přineslo jen účelové konstrukce k rozšíření působnosti evropského práva, čili další důvod, proč uplatňování Charty i ve vnitrostáních situacích je naopak decentralizačním činitelem.
Odkázal bych Vás na hezkou monografii pana Pavla Molka: Právo na spravedlivý proces (Leges 2012).
Především Úmluva je děravá a představuje režim minimální ochrany lidských práv, zatímco Charta zaručuje navíc právo na úplnou soudní ochranu.
Proto tam, kde ECHR odmítne stížnost jako nespadající pod působnost Úmluvy, je stále ve hře působnost Charty, která je širší. Redukce působnosti Charty "dírami", které byly úmyslně vytvořeny v Úmluvě, je v principu nemožná.
Naše věci mají procesní povahu a máme tedy "výhodu", že se trefují do "děr" Úmluvy jejíž působnost na naše věci nedopadá. Přednostní použití režimu Úmluvy před Chartou zde z tohoto důvodu není vůbec možné. Přitom právo na spravedlivý proces máme i ve vztahu k procesním soudním rozhodnutím (zaručené Chartou nikoliv však Úmluvou).
Proto: Pokud naše věc v principu spadá do oblastí, kde není založena působnost Úmluvy, působí pouze Charta a výklad práva nelze očekávat od ECHR a musí se jej ujmout ESD. Nemá totiž na co odkázat.
Tu publikaci pana Molka doporučuji, je tam hezky popsána i působnost čl. 47 a čl. 41 Charty. Je samozřejmé, že členské státy i EU udělá všechno proto, aby Charta nezbořila ten jejich prohnilý systém nevynutitelného práva (v klíčových otázkách) ve kterém figuruje a tak úspěšně působí také ECHR.
Jinak děkuji D.S. za odkazy. určitě si je rád projdu.
J.V.
Ještě k D.S.
V našich věcech se především jedná o to, že nám soudy poslední instance odepřely položit předběžnou otázku ESD ve věcech souladu vnitrostátního procesního práva ČR se zásadou efektivity a rovnocennosti.
Problematika porušení práva na zákonného soudce ve smyslu odepření přístupu k soudům EU ve významných otázkách unijního práva, je oblastí spravedlivého procesu, které se ECHR vyhýbá jako čert kříži. Není tam judikatura. Stížnosti jsou pravidelně zamítány na základě čl. 34 a 35 Úmluvy.
Charta tuhle díru mít nemůže.
Jdeme si tedy pro nové odpovědi a zvolili jsme k tomu klasickou metodu. PRŮZKUM BOJEM. :-)
J.V.
JV:
Máte pravdu, že působnost Charty je širší, neboť není z hlediska čl. 6 Úmluvy omezena jen na občanská práva a trestní proces, z hlediska čl. 13 Úmluvy se týká všech práv nejen základních a navíc efektivní ochranu má zajistit soud (až). Navíc čl. 52/3 Charty umožňuje poskytnout ochranu i tam, kde ECtHR judikatorně odmítl. Nicméně je velmi nepravděpodobné, že ESD se vydá tímto směrem, aby se stal komplementem ECtHR, rozdílnost je spíše v šíři ochrany ne kvalitě, takže stačí jen přetáhnout judikaturu, což i činí. V roce 2013 byla průměrná délka řízení o předběžné otázce 16,3 měsíce. Snadno si představit, jak by tuto statistiku zasáhly čistě lidskoprávní žádosti.
Okomentovat