Tomáš Pavelka: Ecce Curia. Digital Rights potřetí, aneb co s komentářem mimo mísu.
Díky Zuzce
Vikarské za analytickou vsuvku do diskuze k aspektu kauzy Digital
Rights, který jsem jemně řečeno zanedbal :) Paradoxně ale její post podtrhuje pointu původního příspěvku. Vysvětlím.
(Poznámka nad čarou: občasný blogger se od trolla liší tím, že může své excessivně dlouhé off-topic komentáře přetavit v nový post. A odfajknout si publikaci. A možná i omluvit spackaný příspěvek. #feelingcrafty).
Kéž by se důvody
neplatnosti sekundárních předpisů daly zredukovat na (i) vady procesní a (ii)
vady hmotněprávní, jak Zuzka naznačuje. Procesní vada by
vedla ke zrušení směrnice, ale neměla žádné dopady na již existující prováděcí
legislativu. Hmotněprávní vada by pak hnala členský stát na Scyllu, snaže se vyhnout
Charybdě. Přijme-li prováděcí předpis,
poruší primární právo, a nepřijme-li prováděcí předpis, poruší primární právo.
Důsledky jsou pro příjemce norem sice poněkud komplikované (problém kompetence,
referenčního (lidskoprávního) rámce, delší doba právní nejistoty), ale právně
je toto řešení relativně čisté. Zkrátka, o několik litigací a jinoprávních
postů později dojde k obnově původního stavu a hotovo.
Soudci ESD prokazují,
že tak intuitivní dogmatiky nejsou schopni – a o tom byl původní Digital Rights post. Důkazem toho je vlastně každé rozhodnutí o
zrušení právního předpisu, ale pro ilustraci:
Příklad 1 - Tobacco advertising (C-376/98).
ESD zrušil směrnici o reklamě na tabákové výrobky, protože byla přijatá
na nesprávném právním základě. Dejme tomu jasná procesní vada, která neměla
žádný dopad na prováděcí předpisy (pokud se vůbec některý členský stát dopustil
takové hyperaktivity). O následcích zrušení směrnice se tehdy nediskutovalo ani
in abstracto, zřejmě z nedostatku představivosti.
Příklad 2 - Volker
und Markus Schecke etc. (C‑92/09). ESD zrušil nařízení, dle kterých se na
internetu zveřejňovaly údaje příjemců zemědělských dotací, pro rozpor s právem
na soukromí. Cituji
para. 86:
„Z výše uvedeného nevyplývá, že orgány
provedly vyvážené poměření jednak cílů […] nařízení […], a jednak práv
přiznaných fyzickým osobám články 7 a 8 Listiny. S ohledem na to, že výjimky z
ochrany osobních údajů a její omezení musí být provedeny v mezích toho, co je
naprosto nezbytné […] a že si lze představit opatření vedoucí k méně významným
zásahům do uvedeného základního práva fyzických osob, která zároveň účinně
přispívají k cílům dotčené právní úpravy Unie, je třeba konstatovat, že Rada a
Komise stanovením povinnosti zveřejnit jména všech fyzických osob, které jsou příjemci
podpor z EZZF a EZFRV, jakož i přesných částek, které uvedené osoby obdržely,
překročily meze, které vyžaduje dodržení zásady proporcionality.“
Příklad 3 -
Digital Rights etc. (C‑293/12), cituji para. 65:
„Z výše uvedeného vyplývá, že směrnice
2006/24 nestanoví jasná a přesná pravidla pro rozsah zásahu do základních práv
zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny. Je tedy nutno konstatovat, že tato
směrnice představuje velmi rozsáhlý a zvlášť závažný zásah do těchto základních
práv v unijním právním řádu, aniž je takový zásah přesně vymezen ustanoveními
umožňujícími zaručit, že je skutečně omezen na nezbytné minimum.“
Prosím, ať někdo poví, zda jsou vady vytýkané legislativci v těchto posledních
dvou případech procesní anebo hmotněprávní (a pokud obojí, do jaké míry).
Případy typu Markus Schecke a Digital Rights však mají společného jmenovatele. Je jím jakýsi nikým nevyslovený standard řádné správy
nebo co. Aplikovaný zcela bezelstně skrz test proporcionality. Což je pořádku,
jen to činí rozsudky mírně entropické a fantasticky emocionální. Lidově řečeno,
nepřezkoumatelné.
Ecce Curia. Až z vás budou bohové, pokuste se udělat soudce podle lepšího modelu.
3 komentáře:
Ako som už písal k predchádzajúcemu postu v tejto veci, toto je presne problém vadného spôsobu balansovania, čiže z pohľadu tvorby práva hmotnoprávnej vady (proces normotvorby je de lege lata v poriadku, vadný je až výsledok pre rozpor primárneho a sekundárneho práva, porušenie "secundum et intra legem"), preto príklad 2 a príklad 3 v článku sú ukážkou vadného balansu práv z pohľadu výsledku, vadou hmotnoprávnou. De lege ferenda je síce otázne, do akej miery je legislatívny proces v poriadku, ak umožňuje takéto kiksy z hmotnoprávneho pohľadu, avšak toto je akurát otázka, ku ktorej riešeniu sa SDEÚ veľmi nemá ako dostať, okrem nejakého "marginálneho" úletu v rozhodnutí.
Ondrej Pivarči
Tome, s tým oddelením hmoty od procesu by som nebola tak skeptická. Ako už predo mnou píše Ondrej Pivarči, v príkladoch 2 a 3 vskutku došlo k zrušeniu európskeho predpisu z hmotnoprávnych dôvodov (na rozdiel od Tobacco Advertising, ktorý je len jedným z mnohých rozsudkov na wrong legal basis).
Tobacco Advertising je situácia identická tomu absurdnému príkladu s pestovaním bambusov v treťom bode môjho príspevku: Únia jednala vo sfére vnútorného trhu (zdieľaná kompetencia -> EÚ), ale zrušením smernice sa regulácia tabakovej reklamy (dočasne) vrátila do gescie členských štátov. Ak by teda nejaký čl. štát stihol tabakovú smernicu implementovať (podľa Eur-Lexu to stihlo len Luxembursko), tak by sa takýto štát mohol slobodne rozhodnúť, či si tabakový zákon ponechá alebo nie.
Inak by tomu bolo, ak by normy o regulácii tabaku viedli k neprípustnému obmedzeniu ľudských práv.
A tu práve začína tá rozprávka o balansovaní. Každá regulácia je v podstate hodnotovou voľbou. A v prípade, že volíme medzi dvoma ústavne chránenými hodnotami, tak ich obmedzenie musí spĺňať ústavou dané pravidlá, v európskom prípade teda čl. 52(1) Charty. Od našich zákonodarcov (na národnej i na európskej úrovni) očakávame, že tento "balancing exercise" zvládnu - ty to nazývaš nevysloveným standardem řádné správy, ale podľa mňa je to skrátka len obyčajný predpoklad rešpektovania noriem vyššej právnej sily pri tvorbe nových noriem. (Sry, nenapadá mi žiaden fancy názov.) A pre prípad, že by zákonodarca tento predpoklad nezvládol, dávame ústavným súdom právomoc prípadné nepodarky zrušiť. To sa stalo v oboch uvedených prípadoch: Schecke aj Digital Rights Ireland. (Pokiaľ viem, vedľa týchto dvoch judikátov existuje vlastne už len jeden, kde došlo k zrušeniu z hmotnoprávnych dôvodov, a to C-236/09 Test Achats z marca 2011.)
Prečo sa diskusia o vnútroštátnych dôsledkoch nerozpútala už po rozsudku vo veci Schecke? Pretože v tamtom prípade ESD zrušil nariadenie, ku ktorému implementáciu nikto prijímať nemusí (a vlastne ani nesmie). Nebolo teda čo (ne)rušiť na národnej úrovni, na rozdiel od smernicovej úpravy v kauze Digital Rights Ireland...
Ondřej - to zní rozumně, ale je potřeba tento metr důkladně prověřit. Souhlasil byste např. s tím, že volba nesprávného právního základu je vada procesní?
Podle ustálené judikatury ESD se musí volba právního základu aktu Společenství zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi které patří zejména účel a obsah aktu" (viz např. předehru k Digital Rights, rozsudek C‑301/06 Irsko proti Parlamentu a Radě, para. 60)
Stanovisko generálního advokáta k Digital Rights (para. 102) "Směrnice 2006/24 by zkrátka ze stejných důvodů, které odůvodňují její právní základ, v testu proporcionality neuspěla. Důvody pro její zachování z hlediska právního základu jsou paradoxně důvody pro její zrušení z hlediska proporcionality."
Generální advokát si tedy myslí, že přezkum souladu (výsledného) obsahu předpisu se zvoleným právním základem, a přezkum souladu obsahu předpisu s jinými ustanoveními primárního práva (právem na soukromí např.) je podobným testem. Já bych si dovolil souhlasit.
Pokud ale ani právní základ není vada procesní, co tedy je?
Okomentovat