Martin Pečinka: Právní aspekty aktivní eutanazie. Mám povinnost žít?

Listina základních práv a svobod dává každému právo na život (čl. 6 LZPS ČR). Právo na život, ač je sebezákladnější, je stále právem a není povinností. Je to nárok vůči státu, který je povinen ho zaručit. Čím více je však člověk odkázán na pomoc druhých, stává se, byť fakticky, z práva na život povinnost žít. Člověk nemusí být objektivně sám schopen přestat si právo na život vůči státu nárokovat. Odhlédněme teď od společensky zcela nekonformního jednání a zaměřme se na střet základního práva na život se základním právem na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 LZPS ČR).

Dostanou-li se dvě základní lidská práva do vzájemné kolize, určuje se vzhledem ke konkrétní situaci priorita jednoho základního práva vůči druhému (Pl. ÚS 4/94). Eutanazie je střetem práva na život na jedné straně s právem na zachování lidské důstojnosti na straně druhé. Souboj důsledného lpění na životě proti soucitu. Ke shodě při porovnávání ústavně chráněného základního práva na život s  ústavně chráněným právem na zachování lidské důstojnosti by však v jednom konkrétním případě měly dojít všechny nejvyšší instituce ochraňující ústavy moderních demokratických států. Za určité situace při aplikaci principu proporcionality dostane přednost ústavně garantované právo na zachování lidské důstojnosti před právem na život.

Na otázku přípustnosti eutanazie se musíme dívat jako na společenskou volbu, před kterou by měl být postaven každý stát garantující svým obyvatelům svobodu a lidskou důstojnost. Společenská volba však musí být právně zakotvena, aby mohl institut legálně fungovat. Nejpalčivější otázkou tedy není samotné rozhodnutí, zda stát upraví otázku eutanazie, ale jakým způsobem a s jakými mechanismy ji zařadí do právního řádu.

Samotný pojem eutanazie je nejednotný. Rozlišujeme eutanazii aktivní a pasivní. Aktivní eutanazií rozumíme usmrcení nevyléčitelně nemocného člověka na jeho vlastní žádost, kdy lékař svým konáním osobu usmrtí (např. podáním chemické látky). Při pasivní eutanazii se přeruší léčba udržující pacienta při životě.

  

České právo subsumuje aktivní eutanazii pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy s dolní hranicí trestní sazby deseti let. To neodpovídá společenské nebezpečnosti takového jednání, obzvláště po legalizaci pasivní eutanazie zákonodárcem (§ 36 zákona č. 372/2011 Sb.). Pasivní eutanazie byla začleněna do právního řádu tzv. dříve vysloveným přáním, kdy pacient předem poskytuje souhlas či nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb pro případ, že by byl v takovém zdravotním stavu, kdy nebude schopen o své léčbě sám rozhodovat.

V jakém případě ale bude většinou společnosti vnímáno udržování pacienta při životě proti jeho vůli jako nelidské zacházení?

Zakotvení aktivní eutanazie v právním řádu státu je balancováním na miskách vah. Je nezbytné je správně vyvážit. Dobrá smrt je milosrdenstvím při nezvratném lidském osudu. Má směřovat k ukončení života, který je objektivně znehodnocen těžkou nemocí a chýlí se ke svému konci. Má být důstojnou volbou trpícího člověka. Není obchodem se smrtí, ale odchodem s úctou.

Je třeba ji právně povolit pouze pro pacienty s beznadějným zdravotním stavem v terminálním stádiu života, tj. v době, kdy selhávají funkce životně důležitých orgánů, a pacient je vystaven nepřiměřené bolesti. Nezvratný zdravotní stav pacienta musí být zřejmý z jeho zdravotní dokumentace. Měl by být kromě ošetřujícího lékaře potvrzen lékařskou zprávou dalšího nezávislého lékaře a pacient s ní musí být obeznámen. Listina základních práv a svobod zakazuje v článku 7 kruté, nelidské zacházení a tresty. Není snad nelidským zacházením udržování pacienta při životě v bolestech proti jeho vůli?

Na jedné straně stojí právo na pomoc k důstojné smrti, kterému na druhé straně musí odpovídat povinnost pomoc k důstojné smrti uskutečnit.

    

Nejproblematičtější částí úpravy je samotný institut, prostřednictvím něhož bude možné uplatnit právo na pomoc k důstojné smrti. Zde je prostor pro vypořádání se s hlasy brojícími proti aktivní eutanazii, které se nejvíce obávají jejího zneužití.

Je nutné, aby právo na pomoc k důstojné smrti bylo uplatňováno skrze žádost, která bude právním jednáním. Musí tedy splňovat elementární náležitosti právního jednání, tedy náležitost osoby, vůle, projevu a samozřejmě předmětu, tj. dovolenost a možnost takového ukončení života.

Pacient, který žádost činí, je zletilý, svéprávný a nejedná v duševní poruše. Je-li jeho svéprávnost omezena a jedná-li za něj opatrovník, neměla by mu být dána možnost žádat o eutanazii. V takovém případě se nejedná o diskriminaci, ale o ochranu. Pacient musí sám projevit svou svobodnou vůli, nesmí být k ničemu nucen, nesmí činit žádost pod nátlakem a vůle musí být prosta omylu. V žádosti musí být uvedeno, že ho ošetřující lékař seznámil se svým nezvratným zdravotním stavem, který není možné zlepšit. Žádost bude muset pacient písemně vyhotovit a vlastnoručně podepsat a tento podpis bude muset být úředně ověřen.

Není-li pacient schopen číst či psát, je třeba dát mu možnost projevit žádost před svědky, kdy za přítomnosti notáře bude sepsán notářský zápis o žádosti na pomoc k důstojné smrti. Pacientovi bude projev přečten a potvrdí pravost prohlášení.

Nezbytnou součástí žádosti bude vyšetření psychiatrem, který sepíše čestné prohlášení, o tom, že pacient je duševně zdravý, a že si je vědom jednání, které činí a s jakými důsledky je spojeno. Bez čestného prohlášení psychiatra nebude možné k eutanazii přistoupit. Pacient musí mít možnost vzít žádost kdykoliv zpět.

Jen výše uvedené mechanismy mohou zajistit, aby aktivní eutanazie byla institutem důstojnosti a aby byla žadateli dána možnost se svého práva domoci.

Dá se tedy konstatovat, že legalizací aktivní eutanazie se z lékaře stane právem posvěcený vrah?

Složením Hippokratovy přísahy se lékař zavazuje ke konání lékařských zákroků ve prospěch pacienta. Přísahá, že nikomu nepodá smrtící prostředek, a že jednání vedoucí k ukončení života nebude nápomocen. Je tedy legalizace aktivní eutanazie v rozporu se starobylou Hippokratovou přísahou?

Neexistuje-li však žádná možnost, jak zlepšit pacientův zdravotní stav, pacient trpí a přeje si milosrdenství v podobě smrti, která ho zbaví bolesti, co je potom zákrokem ve prospěch pacienta? Je jím udržování pacienta při životě pod sedativy, které jen těžko utiší všechnu bolest? Nebo jsme ochotni připustit, že je v jeho zájmu neprodlužovat mu jeho život, za předpokladu, že si to on sám tak přeje?  

Pomocí k důstojné smrti se lékař nezpronevěřuje konání ve prospěch pacienta. Nestává se vrahem. Je vykonavatelem vůle pacienta. Vůle, která skrývá fyzickou i psychickou bolest, kterou není pacient již schopen snášet, a vkládá své naděje do uskutečnění tak základního práva, jakým je právo na zachování jeho lidské důstojnosti i v okamžiku konce svého života.

    

Zakotvení aktivní eutanazie v právním řádu České republiky vyvolá zcela jistě příliv kritiky laické i odborné veřejnosti, která vyústí v napadení úpravy u Ústavního soudu.

Tomu poté nezbude, než přistoupit k testu proporcionality vzájemným poměřováním dvou základních práv, které se ocitly v kolizi – práva na život a práva na zachování lidské důstojnosti.

Sám test proporcionality je složen ze tří hledisek. Prvním je vhodnost, tedy zda institut aktivní eutanazie objektivně umožňuje dosažení důstojné smrti – práva na zachování lidské důstojnosti. Druhým kriteriem je potřebnost, tj. zodpovězení otázky, zda neexistuje jiný prostředek, který by umožňoval dosažení důstojné smrti. Posledním kritériem je porovnání základních práv, která jsou v kolizi. Újma na omezovaném základním právu na život nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zachování práva na lidskou důstojnost.

Zakotvení aktivní eutanazie v právním řádu České republiky a potvrzení její ústavnosti Ústavním soudem, by především bylo zadostiučiněním pro všechny, kteří jsou vězněm svého nezvratného zdravotního stavu a touží po posledním svobodném rozhodnutí. Nebuďme předpojatí. Nehledejme na diskutabilním institutu jen to špatné. Dejme lidem svobodu rozhodování a právo na důstojnou smrt a nebojme se o ní mluvit.