Kousne? Nekousne? Optá se, zda má kousnout.

Německý Spolkový ústavní soud (BVerfG) se kloní k názoru, že přijetím usnesení ze dne 6. září 2012, na jehož základě může Evropská centrální banka v neomezené míře nakupovat dluhopisy členských států (systém skrývající se pod poněkud nic neříkajícím označením „Outright Monetary System“), překročila ECB své kompetence. Tedy akt „ultra vires“.

Jak však zdůrazněno, BVerfG se zatím pouze „kloní“: své sklony nicméně velice jasně popsal v usnesení ze dne 14. ledna 2014, 2 BvR 2728/13, kterým přerušil řízení ve věci samé a obrátil se na Soudní dvůr EU s žádostí o předběžnou otázku. Stalo se tak poprvé v historii BVerfG. Tím se přesunul do rostoucího tábora ústavních soudů, které již nějakou tu předběžnou otázku předložily (nedávno španělský Ústavní tribunál či italský Ústavní soud). Tato německá premiéra však nemusí být až tak radostná pro Lucemburk: BVerfG totiž převedl do praxe svůj předchozí postoj, že případně předtím, než by prohlásil akt práva Unie za „ultra vires“, se sám otáže Soudního dvora předběžnou otázkou. Tedy jakési „dám vám možnost s tím něco udělat, než s tím uděláme něco my“. Mohlo by se zdát, že po letech umírněného „ustupování“, za které byl BVerfG akademicky kárán (ve stylu soud co stále jenom štěká, ale nikdy nekouše, naposledy s ohledem na EMU), mohou přijít i nějaké zuby. A patrně to nebudou jenom ty na poličce, které tam ukazuje návštěvám Děda Vševěd.