Tomáš Kindl: Kouření v obchodním centru

V následujícím postu zveřejňuje Tomáš Kindl svůj komentář rozsudku NSS týkajícího se kouření v obchodním centru. Komentář vyjde i v Právních rozhledech.

Právní věta: 1. Nezastřešená (venkovní) galerie kavárny nacházející se ve vnitřních prostorách obchodního centra není vnitřním prostorem zařízení společného stravování, ale veřejnosti volně přístupným uzavřeným prostorem, kde zákon kouření zakazuje. 2. Odpovědnost za správní delikt umožnění kouření na místě, kde je zákon č. 379/2005 Sb. zakazuje, je objektivní. Provozovatel je povinen kontrolovat dodržování zákazu kouření, vyzvat osobu, která jej porušuje, aby v tomto jednání nepokračovala nebo aby prostor opustila, a případně požádat policii o zákrok směřující k dodržení zákazu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21. 6. 2013, sp. zn. 6 Ads 2/2013 (2911/2013 Sb. NSS) 

K věci: Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje byla provozovatelka kavárny Café dʼEiffel nacházející se v obchodním centru Olympia v Modřicích u Brna uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („TabákZ“), kterého se dopustila tím, že umožnila kouření na místě, na němž je kouření tímto zákonem zakázáno. Provozovatelka neuspěla s odvoláním u Ministerstva zdravotnictví, zato Krajský soud v Brně rozhodnutí zrušil. K porušení zákazu kouření totiž došlo u stolku na venkovní galerii kavárny, který nelze považovat za vnitřní prostor kavárny [§ 8 odst. 1 písm. c) TabákZ], ale za veřejnosti volně přístupný uzavřený prostor [§ 8 odst. 1 písm. a) bod 1 TabákZ], neboť celá kavárna i s galerií se nachází ve vnitřním prostoru obchodního centra. Za toto porušení by odpovídal provozovatel obchodního centra. Došlo-li k porušení zákazu kouření v galerii kavárny, kterou provozovatel obchodního centra pravděpodobně pronajímá žalobci, což ze správního spisu není zřejmé, pak za toto porušení povinnosti odpovídá provozovatelka kavárny. Ze spisu dále není jasné, zda servírka o hostu, který porušoval zákaz kouření, věděla, a proto krajský soud nemohl posoudit, zda byl provozovatel povinen zavolat policii (§ 9 odst. 2 TabákZ). Nejvyšší správní soud kasační stížnost Ministerstva zdravotnictví sice zamítl, současně ale korigoval rozsudek krajského soudu. 

Z odůvodnění: Za vnitřní prostor je třeba považovat takový prostor, který je zakrytý, tedy opatřený střešní konstrukcí (odstavec 19 pokynů k čl. 8 Rámcové úmluvy o kontrole tabáku publikovaných též doporučením Rady 2009/C 296/02 o nekuřáckém prostředí). Pokud je galerie kavárny otevřená (nezastřešená), nemohlo by to díky umístění kavárny uvnitř obchodního centra znamenat, že na galerii je kouření dovoleno, neboť galerie se stále nachází ve vnitřním prostoru obchodního centra, který je veřejnosti volně přístupným uzavřeným prostorem. Odpovědným subjektem je osoba, která v prostoru, kde je kouření zakázáno, provozuje živnost [§ 2 písm. b) TabákZ]. Zákon předpokládá aktivní jednání provozovatele k zajištění dodržování zákazu kouření, a to primárně svépomocí (výzvou). V případě jejího nerespektování je provozovatel povinen požádat policii o zákrok. 

Odpovědnost za správní delikt podle § 24 odst. 6 písm. b) TabákZ je objektivní odpovědností, proto otázka zavinění není pro otázku viny provozovatele relevantní. Podle opačného výkladu by nebylo možné postihovat omisivní umožnění kouření tím, že provozovatel (resp. jeho personál) neudržuje přehled o dění v prostorách, kde provozuje svou živnost, a nekontroluje dodržování zákazu kouření. 

Komentář: Vůbec první rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na téma zákazů kouření podle zákona č. 379/2005 Sb. řeší otázku právního vymezení nezastřešené galerie kavárny v obchodním centru. Z okolností případu je přitom zřejmé, že k porušení povinnosti došlo i kdo za ně odpovídá. Přínos rozhodnutí spočívá zejména v jasném deklarování povinností provozovatele směřujících k zajištění dodržování zákazu („oprávnění“ požádat policii o zákrok dle § 9 odst. 2 TabákZ je povinnost). Zajímavější by byl případ, kdy by se provozovatel odvolával na výjimku ze zákazů kouření spočívající v tzv. „stavebně oddělených prostorách“. Zákon tento termín nedefinuje a pouze stanovisko hlavního hygienika ČR ze 4. 10. 2010, č. j. 54596/2010, uvádí, že by mělo jít o samostatné místnosti. Definice z oboru stavebního práva (vyhláška č. 268/2009 Sb.) však nijak nereflektuje potřeby zákona, jehož účelem je ochrana před pasivním kouřením. Mezi kuřáckou a nekuřáckou částí totiž zpravidla není neprodyšná zeď nakreslená na grafické značce „Stavebně oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky“ (obrázek č. 3 přílohy TabákZ), ale vzduch, kterým se kouř volně šíří. Kontrolní praxe krajských hygienických stanic, pokud jde o obchodní centra, vyžaduje uzavíratelné dveře. Jenže ty bývají často trvale dokořán. Čas ukáže, zda dříve praxe nalezne skutečně účinný způsob ochrany nekuřáků, nebo si veřejnost vynutí úplný zákaz kouření v zařízeních společného stravování. 

Tomáš Kindl, Praha 

Příspěvek vyjde v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 4, s. 150.