Co dělat? Jak začít u sebe?

Tento příspěvek je takový stručný brainstorming pro ty, co souhlasí s tím, že vše není v naší společnosti - ohledně genderové spravedlnosti a rovnosti - úplně v pořádku, a chtějí začít u sebe. Má „doporučení“ je možné rozdělit na dvě kategorie: jedna se týká každodenních interakcí s ostatními lidmi (ženami i muži), druhá se týká intelektuální roviny, tedy otevřenosti genderovým argumentům, skepse a kritického přístup k zažitým „pravdám“, a zahrnutí genderového pohledu do naší analýza společnosti i práva. (Abych předešla debatě o feministickém totalitarismu – většinu z těchto věcí nenavrhuji uzákonit.)

Rozhodně nepředstírám, že se jedná o vyčerpávající seznam – zmiňuji jen ženy, zaměstnavatele, muže a „všechny“ (co se týká změny chápání). Dalo by se to jistě doplnit o zákonodárce, soudy, média,… Ale o tom třeba jindy. Taky se zaměřuji v prvé řadě na oblast rodiny a práce, protože ty byly zejména diskutovány v předchozích blozích a komentářích. Tím nechci říct, že by nebyla i jiná témata (například genderové násilí), hodná podrobnějšího zpracování. Kdo chce, ať prosím v diskuzi doplní!

Předložit pár praktických návrhů mi také přijde jako dobrý způsob, jak ukončit mé měsíční hostování na Jiném právu. Ještě jednou bych tímto ráda poděkovala blogu Jiné právo za pozvání, a všem, kdo se vyjádřili k mým blogům, za diskuzi!

Ženy

• Buďme tím, kým chceme být, a řekněme si o to, co chceme
• Tedy, abych ilustrovala na českých příslovích, odmítnout doporučení „Sedávej, děvenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě!“, a přijmout doporučení „Líná huba, holé neštěstí“. 
• To se týká například toho, jak se prezentujeme své ambice. Současná situace je převážně taková, že muži jsou učeni skrývat své neschopnosti, a ženy jsou učeny skrývat své schopnosti. Pokud bude dost žen, které se nebudou stydět za své kvality a ambice, lze doufat, že označení „ambiciózní“ či „kariéristka“ přestanou mít čistě negativní nádech.
• Nebuďme spokojené s málem
• V pracovněprávním kontextu vyjednávat - o mzdě a o podmínkách, i když jsme relativně spokojené
• Protože zaměstnavatel nezačíná na maximu - většinou existuje na straně zaměstnavatele prostor pro zlepšení; proč ho nevyužít? Mnoho mužů si řekne o lepší kancelář, vyšší mzdu, atd.
• A jít do toho s tím, že si připomeneme, proč bychom „to“ měly dostat a nikoli to, proč bychom neměly – proč ano a nikoli proč ne.
• Nemyslet si, že vyjednáváním si zhoršíme pozici – asertivita se cení a často vede k většímu respektu od kolegů i nadřízených.
• To samé platí o rodině – to, že manžel/partner „pomáhá“ (občas umyje nádobí či přečte dětem) neznamená rovnost. (Mnoho čtenářů poznamenalo, že to mají doma „zhruba napůl“; průměrné statistiky jsou však nadále neúprosné. Podle statistiky Eurofondu (z roku 2005), trávily ženy týdně v průměru 21 hodin v domácnosti, u českých mužů připadalo na domácí práce 5,5 hodiny (viz zde, podrobnější data jsou k dispozici zde). Tedy k rovnosti máme ještě hodně daleko!
• Máme-li pocit, že jsme diskriminovány z důvodu těhotenství, mateřství či pohlaví, případně obtěžovány (ať již sexuálně či z důvodu pohlaví či jiného chráněného důvodu), upozorněme na to. Postavit se nespravedlnosti je správné nejen kvůli nám, ale i ostatním, kdo přijdou po nás.
• A pokud o tom půjdeme vyjednávat s nadřízeným, dejme si diktafon/nahrávající telefon do kapsy! 
• Podělme se s ostatními ženami a navzájem se podporujme
• Člověk má často problém ozvat se proti bezpráví, které se děje jemu; radši se bereme za druhé.
• Již jsem o tom mluvila v prvním příspěvku – současná kultura nás vede k tomu s ostatními ženami soutěžit, navzájem se kritizovat, pomlouvat, podrývat. Tohle ženám velmi škodí jak na individuální, tak na celospolečenské úrovni. „Sesterství“, ve smyslu solidarity mezi ženami, je podle mého lepší přístup.
• „Neomlouvejme“ se za to, že máme děti (zejména v pracovním kontextu)
• Mít děti není známka nezodpovědnosti!
• Nechci tím hodnotit a činit normativní požadavky ohledně toho, zda lidé mají mít děti; pouze poukazuji na fakt, že s ohledem na to, že většina dospělé populace v ČR děti má či bude mít, je správné, aby podmínky v zaměstnání vycházely z toho, že zaměstnanec/kyně dětí má a že o ně pečuje, a není naprosto nic špatného se za to brát. 

Zaměstnavatelé (resp. manažeři a manažerky, případně jiné instituce)

• Zvažujte, jestli požadavky, které máte (při najímání zaměstnanců a zaměstnankyň, při odměňování, při povyšování,…) jsou skutečné relevantní pro danou práci či zda jsou jen postavené na stereotypních představách. (V diskuzích byla například zmiňována „agresivita“ (jako typicky „mužská“ vlastnost) jako pozitivní vlastnost zaměstnanců – je to skutečně něco, co je potřeba a co zaměstnavateli prospívá?) 
• Odměňujte stejně muže a ženy vykonávající stejnou práci i práci stejné hodnoty (k tomu, jak na to, viz zde). 
• Jednoznačně odsouďte obtěžování na pracovišti a informujte o takovéto politice zaměstnance/kyně; a preventivně vytvořte mechanismy pro ohlášení, vyšetření a případné sankce za obtěžování (velmi dobrá metodika, pro kontext vysokých škol, je zpracována zde). 
• Počítejte s tím, že zaměstnanci/kyně jsou též rodiči, a přizpůsobte tomu co nejvíce pracovní podmínky 
• Pokud se jedná o většího zaměstnavatele, zvažte „firemní školku“ 
• Umožněte pečujícím rodičům flexibilní formy zaměstnání, pokud je to možné - home-working, práce na částečný úvazek, apod. 
• Neplánujte pracovní porady po třetí hodině odpoledne, aby mohli zaměstnanci/zaměstnankyně zůstat do konce, a přesto ještě stihnout vyzvednout děti ze školky, apod. 
• Hodnoťte zaměstnance/kyně skutečně podle produktivity a nikoli podle toho, kolik času tráví v práci. (Posílání e-mailů o půlnoci, praktikované mnoha koncipienty i advokáty jako důkaz jejich „tvrdé práce“, je podle mého často spíš známkou neschopnosti – jak je možné, že nejsou schopni zvládnout svou práci v běžných pracovních hodinách? Vím, že jsou samozřejmě výjimky – různé deadliny, apod. – ale obecně by se tento způsob práce neměl odměňovat!). 
• Pro ty, kteří by chtěli další tipy, mohu doporučit zpravodaj Rovné příležitosti do firem, který pravidelně vydává nevládní organizace Gender Studies (k odběru se lze přihlásit zde).

Muži

• Chování vůči ženám 
• Feminismus rozhodně nikomu nezakazuje otevírání dveří, pomáhání s kufry, placení za večeře, a podobně. Feminismu – aspoň v mém pojetí - jde o něco jiného: že by se to nemělo dělat proto, že jsou ženy inherentně „slabé pohlaví“. Tento druh „pomoci“ či „galantnosti“ tak nemusí být vůbec genderovaný - vzájemné pomáhání je slušnost, obzvláště pokud někdo silnější pomůže někomu slabšímu, bohatší pozve chudšího, atd. Tedy pohlaví je irelevantní, a není důvod pro to, aby slušnost a štědrost nešla oběma směry.
• Důležité je pak rozlišit profesionální a osobní styk.
• Co se týká profesionálního kontextu, tak tam je správné se zaměřit na jedince jako na lidskou bytost, bez ohledu na pohlaví – zdržet se tedy komentářů o vzhledu, atraktivnosti, atd. 
• Co se týká osobního styku, tak jsem zaregistrovala slogan, že by se muži měli „Chovat se k ženám tak, jak byste chtěli, aby se jiní muži chovali k vaší dceři.“ V emocionální rovině mi tohle přijde jako užitečné "cvičení". 
• Tohle se ale samozřejmě ne zcela uplatní v situaci, kdy se jedná o vztah nikoli přátelský ale (potenciálně) intimní. U toho druhého typu vztahu je myslím hlavní maximou „netlačit“ na pilu, a skutečně se ujistit, že signály, které jsou vysílány, interpretuji správně. Případné nepochopení může mít i velice vážné následky. 
• Co se týká rodinného uspořádání (tedy ve vztahu k domácnosti a dětem), je podle mě důležité chvíli naplno fungovat jako pečovatel pro to, aby člověk skutečně ocenil náročnost této role. A též se pokusit o skutečnou rovnost, co se týká péče o děti a domácnost. Tedy ne občas „pomoct“, ale plně převzít odpovědnost (tzn. tak zvaně „bez říkání“ participovat). A nestavit „hraní si v parku“ na roveň „prát zašpiněné trenýrky“… 
• Konečně si myslím, že problém je, že v naší společnosti existuje mnoho stereotypů a předsudků ohledně toho, jak ženy chtějí, aby se k nim muži chovali. A samozřejmě si také uvědomuji, že ne všechny ženy chtějí to samé. Každopádně je vždy možné se (dané ženy případně žen) zeptat.
• Ve vztahu k sobě a k jiným mužům
• Myslím, že i tady je třeba říct „buďte tím, kým skutečně chcete být“ a umožněte to jiným mužům. Tedy neutvrzujte sebe i jiné v tom, jak má vypadat a chovat se „správný chlap“, případně, co činí muže „pod pantoflem“, apod.
• A pokud někdo v čistě mužském kolektivu vypráví sexistické či misogynní vtipy (či jinak shazuje, ponižuje či uráží ženy), postavte se proti tomu.
• Pro ty, které by téma maskulinity zajímalo blíž, mohu doporučit zejména práce Michaela Kimmela. 

Všichni

• Buďme skeptičtí k objektivitě a neutralitě současného společenského zřízení a práva, co so týká toho, jak nastavuje a konstruuje gender a genderové vztahy a hierarchie. 
• Snažme se ve svém jednání i uvažování eliminovat genderové předsudky – o kvalitách, charakteristikách, touhách, či rolích mužů a žen. Vždycky se ptejme, odkud víme, že muži či ženy „jsou takoví“. A postavme se kultuře, která ženy prezentuje jako sexuální objekty. 
• Konečně pro ty, kdo by se o genderu chtěli dozvědět víc, mohu vřele doporučit knihu „Ženy, muži a společnost“, více zde).