30 dubna 2013

Co dělat? Jak začít u sebe?

Tento příspěvek je takový stručný brainstorming pro ty, co souhlasí s tím, že vše není v naší společnosti - ohledně genderové spravedlnosti a rovnosti - úplně v pořádku, a chtějí začít u sebe. Má „doporučení“ je možné rozdělit na dvě kategorie: jedna se týká každodenních interakcí s ostatními lidmi (ženami i muži), druhá se týká intelektuální roviny, tedy otevřenosti genderovým argumentům, skepse a kritického přístup k zažitým „pravdám“, a zahrnutí genderového pohledu do naší analýza společnosti i práva. (Abych předešla debatě o feministickém totalitarismu – většinu z těchto věcí nenavrhuji uzákonit.)

Rozhodně nepředstírám, že se jedná o vyčerpávající seznam – zmiňuji jen ženy, zaměstnavatele, muže a „všechny“ (co se týká změny chápání). Dalo by se to jistě doplnit o zákonodárce, soudy, média,… Ale o tom třeba jindy. Taky se zaměřuji v prvé řadě na oblast rodiny a práce, protože ty byly zejména diskutovány v předchozích blozích a komentářích. Tím nechci říct, že by nebyla i jiná témata (například genderové násilí), hodná podrobnějšího zpracování. Kdo chce, ať prosím v diskuzi doplní!

Předložit pár praktických návrhů mi také přijde jako dobrý způsob, jak ukončit mé měsíční hostování na Jiném právu. Ještě jednou bych tímto ráda poděkovala blogu Jiné právo za pozvání, a všem, kdo se vyjádřili k mým blogům, za diskuzi!

Ženy

  • Buďme tím, kým chceme být, a řekněme si o to, co chceme
    • Tedy, abych ilustrovala na českých příslovích, odmítnout doporučení „Sedávej, děvenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě!“, a přijmout doporučení „Líná huba, holé neštěstí“. 
    • To se týká například toho, jak se prezentujeme své ambice. Současná situace je převážně taková, že muži jsou učeni skrývat své neschopnosti, a ženy jsou učeny skrývat své schopnosti. Pokud bude dost žen, které se nebudou stydět za své kvality a ambice, lze doufat, že označení „ambiciózní“ či „kariéristka“ přestanou mít čistě negativní nádech.
  • Nebuďme spokojené s málem
    • V pracovněprávním kontextu vyjednávat - o mzdě a o podmínkách, i když jsme relativně spokojené
      • Protože zaměstnavatel nezačíná na maximu - většinou existuje na straně zaměstnavatele prostor pro zlepšení; proč ho nevyužít? Mnoho mužů si řekne o lepší kancelář, vyšší mzdu, atd.
      • A jít do toho s tím, že si připomeneme, proč bychom „to“ měly dostat a nikoli to, proč bychom neměly – proč ano a nikoli proč ne.
      • Nemyslet si, že vyjednáváním si zhoršíme pozici – asertivita se cení a často vede k většímu respektu od kolegů i nadřízených.
    • To samé platí o rodině – to, že manžel/partner „pomáhá“ (občas umyje nádobí či přečte dětem) neznamená rovnost. (Mnoho čtenářů poznamenalo, že to mají doma „zhruba napůl“; průměrné statistiky jsou však nadále neúprosné. Podle statistiky Eurofondu (z roku 2005), trávily ženy týdně v průměru 21 hodin v domácnosti, u českých mužů připadalo na domácí práce 5,5 hodiny (viz zde, podrobnější data jsou k dispozici zde). Tedy k rovnosti máme ještě hodně daleko!
  • Máme-li pocit, že jsme diskriminovány z důvodu těhotenství, mateřství či pohlaví, případně obtěžovány (ať již sexuálně či z důvodu pohlaví či jiného chráněného důvodu), upozorněme na to. Postavit se nespravedlnosti je správné nejen kvůli nám, ale i ostatním, kdo přijdou po nás.
    • A pokud o tom půjdeme vyjednávat s nadřízeným, dejme si diktafon/nahrávající telefon do kapsy! 
  • Podělme se s ostatními ženami a navzájem se podporujme
    • Člověk má často problém ozvat se proti bezpráví, které se děje jemu; radši se bereme za druhé.
    • Již jsem o tom mluvila v prvním příspěvku – současná kultura nás vede k tomu s ostatními ženami soutěžit, navzájem se kritizovat, pomlouvat, podrývat. Tohle ženám velmi škodí jak na individuální, tak na celospolečenské úrovni. „Sesterství“, ve smyslu solidarity mezi ženami, je podle mého lepší přístup.
  • „Neomlouvejme“ se za to, že máme děti (zejména v pracovním kontextu)
    • Mít děti není známka nezodpovědnosti!
    • Nechci tím hodnotit a činit normativní požadavky ohledně toho, zda lidé mají mít děti; pouze poukazuji na fakt, že s ohledem na to, že většina dospělé populace v ČR děti má či bude mít, je správné, aby podmínky v zaměstnání vycházely z toho, že zaměstnanec/kyně dětí má a že o ně pečuje, a není naprosto nic špatného se za to brát. 

Zaměstnavatelé (resp. manažeři a manažerky, případně jiné instituce)

  • Zvažujte, jestli požadavky, které máte (při najímání zaměstnanců a zaměstnankyň, při odměňování, při povyšování,…) jsou skutečné relevantní pro danou práci či zda jsou jen postavené na stereotypních představách. (V diskuzích byla například zmiňována „agresivita“ (jako typicky „mužská“ vlastnost) jako pozitivní vlastnost zaměstnanců – je to skutečně něco, co je potřeba a co zaměstnavateli prospívá?) 
  • Odměňujte stejně muže a ženy vykonávající stejnou práci i práci stejné hodnoty (k tomu, jak na to, viz zde). 
  • Jednoznačně odsouďte obtěžování na pracovišti a informujte o takovéto politice zaměstnance/kyně; a preventivně vytvořte mechanismy pro ohlášení, vyšetření a případné sankce za obtěžování (velmi dobrá metodika, pro kontext vysokých škol, je zpracována zde). 
  • Počítejte s tím, že zaměstnanci/kyně jsou též rodiči, a přizpůsobte tomu co nejvíce pracovní podmínky 
    • Pokud se jedná o většího zaměstnavatele, zvažte „firemní školku“ 
    • Umožněte pečujícím rodičům flexibilní formy zaměstnání, pokud je to možné - home-working, práce na částečný úvazek, apod. 
    • Neplánujte pracovní porady po třetí hodině odpoledne, aby mohli zaměstnanci/zaměstnankyně zůstat do konce, a přesto ještě stihnout vyzvednout děti ze školky, apod. 
    • Hodnoťte zaměstnance/kyně skutečně podle produktivity a nikoli podle toho, kolik času tráví v práci. (Posílání e-mailů o půlnoci, praktikované mnoha koncipienty i advokáty jako důkaz jejich „tvrdé práce“, je podle mého často spíš známkou neschopnosti – jak je možné, že nejsou schopni zvládnout svou práci v běžných pracovních hodinách? Vím, že jsou samozřejmě výjimky – různé deadliny, apod. – ale obecně by se tento způsob práce neměl odměňovat!). 
  • Pro ty, kteří by chtěli další tipy, mohu doporučit zpravodaj Rovné příležitosti do firem, který pravidelně vydává nevládní organizace Gender Studies (k odběru se lze přihlásit zde).
Muži

  • Chování vůči ženám 
    • Feminismus rozhodně nikomu nezakazuje otevírání dveří, pomáhání s kufry, placení za večeře, a podobně. Feminismu – aspoň v mém pojetí - jde o něco jiného: že by se to nemělo dělat proto, že jsou ženy inherentně „slabé pohlaví“. Tento druh „pomoci“ či „galantnosti“ tak nemusí být vůbec genderovaný - vzájemné pomáhání je slušnost, obzvláště pokud někdo silnější pomůže někomu slabšímu, bohatší pozve chudšího, atd. Tedy pohlaví je irelevantní, a není důvod pro to, aby slušnost a štědrost nešla oběma směry.
    • Důležité je pak rozlišit profesionální a osobní styk.
      • Co se týká profesionálního kontextu, tak tam je správné se zaměřit na jedince jako na lidskou bytost, bez ohledu na pohlaví – zdržet se tedy komentářů o vzhledu, atraktivnosti, atd. 
      • Co se týká osobního styku, tak jsem zaregistrovala slogan, že by se muži měli „Chovat se k ženám tak, jak byste chtěli, aby se jiní muži chovali k vaší dceři.“ V emocionální rovině mi tohle přijde jako užitečné "cvičení". 
      • Tohle se ale samozřejmě ne zcela uplatní v situaci, kdy se jedná o vztah nikoli přátelský ale (potenciálně) intimní. U toho druhého typu vztahu je myslím hlavní maximou „netlačit“ na pilu, a skutečně se ujistit, že signály, které jsou vysílány, interpretuji správně. Případné nepochopení může mít i velice vážné následky. 
    • Co se týká rodinného uspořádání (tedy ve vztahu k domácnosti a dětem), je podle mě důležité chvíli naplno fungovat jako pečovatel pro to, aby člověk skutečně ocenil náročnost této role. A též se pokusit o skutečnou rovnost, co se týká péče o děti a domácnost. Tedy ne občas „pomoct“, ale plně převzít odpovědnost (tzn. tak zvaně „bez říkání“ participovat). A nestavit „hraní si v parku“ na roveň „prát zašpiněné trenýrky“… 
    • Konečně si myslím, že problém je, že v naší společnosti existuje mnoho stereotypů a předsudků ohledně toho, jak ženy chtějí, aby se k nim muži chovali. A samozřejmě si také uvědomuji, že ne všechny ženy chtějí to samé. Každopádně je vždy možné se (dané ženy případně žen) zeptat.
  • Ve vztahu k sobě a k jiným mužům
    • Myslím, že i tady je třeba říct „buďte tím, kým skutečně chcete být“ a umožněte to jiným mužům. Tedy neutvrzujte sebe i jiné v tom, jak má vypadat a chovat se „správný chlap“, případně, co činí muže „pod pantoflem“, apod.
    • A pokud někdo v čistě mužském kolektivu vypráví sexistické či misogynní vtipy (či jinak shazuje, ponižuje či uráží ženy), postavte se proti tomu.
  • Pro ty, které by téma maskulinity zajímalo blíž, mohu doporučit zejména práce Michaela Kimmela. 
Všichni

  • Buďme skeptičtí k objektivitě a neutralitě současného společenského zřízení a práva, co so týká toho, jak nastavuje a konstruuje gender a genderové vztahy a hierarchie. 
  • Snažme se ve svém jednání i uvažování eliminovat genderové předsudky – o kvalitách, charakteristikách, touhách, či rolích mužů a žen. Vždycky se ptejme, odkud víme, že muži či ženy „jsou takoví“. A postavme se kultuře, která ženy prezentuje jako sexuální objekty. 
  • Konečně pro ty, kdo by se o genderu chtěli dozvědět víc, mohu vřele doporučit knihu „Ženy, muži a společnost“, více zde).

18 komentářů:

Barbara Havelkova řekl(a)...

Měla jsem hned po opublikování dotaz na to „nahrávání“ rozhovorů. Zatímco v oblasti trestního práva i správního trestání by takovéto záznamy byly nepřípustné, ve správním řízení obecně není vyloučené použití záznamů pořízených soukromými osobami (Rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009 – 119 (kauza předražení taxislužby), část IV.A.2.). Správní orgány by tak ve správnímu řízení mohly použít utajené nahrávky diskriminačního jednání pořízené soukromou osobou. V civilu nemají projevy fyzických osob, související s výkonem povolání a obchodní či veřejnou činností, zpravidla charakter projevů osobní povahy (viz blíže Rozsudek NS ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004). V podrobnostech odkazuji na Beckovský Komentář k antidiskriminačnímu zákonu (Boučková a kol.) a analýzu v něm…

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuju za pěkný článek. My primitivní manažeři to raději takhle po bodech :). Téměř se vším souhlasím, kromě "sesterství", neobjektivity současného práva (má-li být posuzována dle Vámi dříve uvedených příkladů) a navrhovaných byrokratických opatření (napišme si směrnici a jmenujme úředníka pro obtěžování!): Pracovní atmosféry "obtěžování není zábavné a netrpí se" lze dosáhnout i jinak.

A s tím humorem to je trochu složitější: Vtipy proti ségrám, i proti bráchům, můžou spočívat ne na primitivní snaze ponížit, ale na dobrym nápadu. Moji bráchové, co s nima chodím na pivo, hloupé vtipy (většinou) neříkají. Vaše ségry, co s nima chodíte na kafe, ano?

Anonymní řekl(a)...

Mně se naopak myšlenka sesterství líbí. Nejde o to, že by ženy měly vytvářet nějaký ženský Ku-klux-klan. Úplně by stačilo, kdyby si vzájemně neházely klacky pod nohy.

Přijde mi, že u nás skvěle funguje "bratrství" - muži se budou vzájemně prát jako koně, ale v přítomnosti žen se obvykle, na malé výjimky, spojí (konec konců viz i tato debata).

Ženy naopak mají tendence se v mužské společnosti vzájemně trumfovat, shazovat jiné ženy a dokazovat, že ony jsou ty správné, ty normální (a, jasně, ty nefeministky).

TR.

Anonymní řekl(a)...

Jak napsala jedná soudkyně NSS ohledně osáhávání státní zástupkyně dvě kolegy (12 Ksz 13/2012-60): "Upuštění od uložení kárného opatření má umožnit kárně obviněným potřebnou sebereflexi a mělo by být i motivací k tomu, a
by se obdobně závadného jednání v budoucnu vystříhali, už s ohledem na náročné požadavky, které jsou na státní zástupce při výkonu jejich profese kladeny a na potřebnou společenskou prestiž této profese. "

Pak ještě pobaví zmínka o jejich pracovních výsledcích bez uvedení jednoho důkazu podobného tvrzení. Jako kdyby domněle vynikající pracovník osáhavat mohl beztrestně s následnou sebereflexí a flákač nikoliv :-)

Kdyby proti takovému rozhodování feministky protestovaly a donutily dotyčné z justice odejít, tak neřeknu ani popel ....

Jan Hladík

Anonymní řekl(a)...

Opět podnětný článek, snad jen k té domácnosti:

Je na každé rodině, jak si tyto věci uspořádá. Nemyslím si, že by existoval nějaký společenský tlak, který by mužům znesnadňoval se podílet na domácích pracech nebo péči o děti. A alespoň v mé generaci třicátníků nemám pocit, že by rodiny měly vyhraněně patriarchální charakter, naopak to s námi ženy docela dobře umí a zpravidla dosáhnou svého. ;-)

Každý jistě ze svého okolí zná ženu s obsesivní potřebou uklízet a i obecněji jsou ženy pořádkumilovnější než muži. Často je i mužův výkon při uklízení hodnocen jako nedostatečný a věty typu "To jsem si to mohla udělat sama!" nepomáhají. Některé věci nemá smysl partnera nechat dělat např. žehlení a párování ponožek. U vaření je to individuální: Někteří muži vaří dobře a rádi, jiní k tomu prostě nemají buňky. Také zvažte nákup myčky,sušičky, robotického vysavače, vychytanějšího mopu atd.

Jistě že hraní si s dětmi není tak náročné, jako některé těžší domácí práce, ale zase pro něj muži mají dobré předpoklady - termín "hračička" se u dospělých používá takřka výhradně ve spojitosti s mužem. :-)

Jan Angelovič

Unknown řekl(a)...

Řekla bych, že se jedná o docela dobrou „kuchařku,“ pokud mohu takový výraz v tomto kontextu použít. Ale ještě jednu věc bych doplnila. Vychází to z mého přesvědčení, že některé negativní jevy mají svůj původ v kultuře a také ve výchově. Teď bych řekla pár slov o mužích. Jde o to, že některé ženy vychovávají své syny takovým, způsobem, že je rozmazlují. Takoví hoši pak jsou zvyklí na to, že jim maminka poskytovala kompletní servis. Vařila jim, podstrojovala, případně také omlouvala jejich chování, o kterém by se objektivně v některých případech dalo říci, že není správné. Takový mladý muž pak odejde do světa a očekává to samé od žen kolem sebe. Ožení se, nebo si najde přítelky. Já nepochybuji o tom, že si svou ženu vezme z lásky nebo že žije se svou přítelkyní z lásky, ale vlastně očekává takový servis, co měl doma. A pak se ukáže, že nechtěl vlastně jen ženu nebo přítelkyni, ale také služku.

Před nějakou dobou jsem jela autobusem a zaslechla jsem rozhovor dvou starších žen. Ta jedna té druhé říkala: „No ani ten můj si nevybral dobře. Ta jeho žena mu vůbec nenavaří a doma také neuklízí.“

To je takový český stereotyp, kterého bychom se tu měli zbavit. Napsala jsem „měli“ s měkkým „i“ protože se to týká nás všech a my všichni bychom na tom měli pracovat, a tedy i muži. Tím narážím na otce, aby svým ženám zakazovali rozmazlovat své synáčky. Ti na to pak v tom reálném světě mohou doplatit.

Jan Kasal řekl(a)...

>>Abych předešla debatě o feministickém totalitarismu – většinu z těchto věcí nenavrhuji uzákonit<<

Otázka feministického totalitarismu nespočívá jen v tom, co všechno má být předmětem přímé zákonné regulace, ale v otázce toho, co všechno má být předmětem státní politiky a jestli vůbec lze rozlišit mezí státním a nestátním. Autorka bez jakéhokoliv zaváhání prosazuje syntézu státní politiky s firemní politikou, dynamikou ženských kolektivů, dělbou rolí v rodině a nastavením individuálních preferencí. To je totalita.

>>To samé platí o rodině – to, že manžel/partner „pomáhá“ (občas umyje nádobí či přečte dětem) neznamená rovnost. (Mnoho čtenářů poznamenalo, že to mají doma „zhruba napůl“; průměrné statistiky jsou však nadále neúprosné. Podle statistiky Eurofondu (z roku 2005), trávily ženy týdně v průměru 21 hodin v domácnosti, u českých mužů připadalo na domácí práce 5,5 hodiny (viz zde, podrobnější data jsou k dispozici zde). Tedy k rovnosti máme ještě hodně daleko!<<

Autorčina spokojenost není dána tehdy, pokud partnerská dělba rolí je dána dle její představy u ní doma, dokonce ani tehdy, pokud je takto dána u lidí, se kterými komunikuje, ale teprve tehdy pokud je dána v celé společnosti, pokud celá její struktura odpovídá feministické ideologii. To je totalita.

Koncept občanských a lidských práv měl původně chránit občanskou společnost před invazí státní moci, dneska je naopak zneužíván k tomu, aby ospravedlnil stále masivnější invazi státní moci – totalitu. To je třeba jasně pojmenovat a odmítnout

Anonymní řekl(a)...

Pane Kasale, myslím, že ve Vašem pojetí by musela být totalitní jakákoli ideologie, resp. jakýkoli myšlenkový směr - každý totiž předkládá určitou přdstavu společnosti jako celku, výjimku nenajdete.
Osobně vidím zásadní rozdíl mezi směry, které se prvotně orientují na nastavení podmínek a konečné rozhodnutí nechají na jednotlivci a směry, které předkládají jednotný model života. (Liberální) feminismus řadím do první kategorie, protože např. neurčuje, jak se mají lidé rozdělit práce doma, pouze chce vytvořit prostor, kde by tato otázky vůbec byla k diskusi.

Jinak souhlasím s tím, že feminismus zpochybňuje hranice mezi veřejným a soukromým. Osobně to mám, přinejmenším v analytické rovině, za dobrou věc, protože se nám tu ukazuje umělost zažitých kategorií. Jaké normativní důsledky, pokud vůbec nějaké, se z toho vyvodí, je věc druhá. Rozhodně to ale nemusí být totalita.

Koncept lidských práv měl primárně chránit lidskou důstojnost, a to nejen před státem. Pokud vše redukujete na tuto jednu linii, ignorujete tím, že zdroje ohrožení lidských práv nevycházejí vždy jen shora. Což je další dlouhodobě přehlížená věc, na kterou feministky, byť dnes už nejen ony, upozorňují.

Tereza Radová

Jan Slanina řekl(a)...

Báro, děkuji, konečně k věci - a z odpudivé fundamentalistické teologie se najednou stává docela rozumný přístup k životu.

Dovoluji si ale upřesnit ohledně těch půlnočních mailů. Posílání mailů o půlnoci je možná příznak neschopnosti u DINKS. U rodičů malých dětí je to ale naprosto přirozené. Pokud se mám podílet na péči o děti, tak je 22:00-01:00 ideální čas na vyřízení mailů: přes den chodím po jednáních a interaguji s kolegy, večer pomáhám s dětmi a domácností a když Ludmilka (2 roky) konečně usne a Laděnka (1 měsíc) mi spí v šátku na břiše, tak konečně dojde na ty pracovní maily. Na spoustě pracovních pozic prostě 8 hodin denně nestačí a tohle je jediný způsob, jak ty hodiny najít, pokud nemají jít (příliš) na úkor rodiny.

K interním směrnicím a předpisům pro prevenci obtěžování už jsem se myslím vyjadřoval jinde a nyní mi to sebral z úst Jan Petrov.

Pravidlo "chovejte se k ženám tak, jak chcete, aby se ostatní muži chovali k vaší dceři", lze podle mne perfektně uplatnit i na sféru (potenciálně) intimního vztahu. Jinými slovy: podívejte se do zrcadla a zamyslete se, jestli byste takovému nápadníkovi své dcery nabídl skleničku nebo na něj pustil psa. Akorát si otec musí být schopen přiznat, že z jeho holčičky bude také někdy žena žijící intimním životem, což v praxi nebývá vždy snadné.

U doporučení ženám ovšem tak nějak postrádám poznámku "nepoužívejte v profesionálním styku "ženské zbraně"". Když žena sama posune hranici mezi profesionálním a intimním vztahem, těžko se lze divit muži, že ji začne vnímat jako sexuální objekt a chovat se podle toho.

Jakub Backa řekl(a)...

Souhlasím s Janem Kasalem.

Vnucování rovnosti zde v podání autorky nabylo skutečně absurdní podoby.

A to neustálé používání nic neříkajících statistik třeba o čase stráveném péčí o domácnost - vážená, ono je trošku rozdíl 3 hodiny třeba sekat dříví u domku anebo 3 hodiny žehlit u Ordinace v Růžové zahradě.

Jan Kasal řekl(a)...

to Tereza Radová:

Ten postřeh, že každý ideologie je totalitní mi přijde celkem k věci, nikoliv už to, že každý myšlenkový směr je totalitní. A tím dělítkem je právě to, jestli akceptuje oddělení soukromé a veřejné sféry pro účely regulace nebo nikoliv.

>>Osobně vidím zásadní rozdíl mezi směry, které se prvotně orientují na nastavení podmínek a konečné rozhodnutí nechají na jednotlivci a směry, které předkládají jednotný model života.<<

A jak chcete vymezit okruh otázek, kde má být konečné rozhodnutí ponecháno na jednotlivci, když zpochybňujete dělení na soukromé a veřejné? Není mi jasná vaše představa jednotného nastavení podmínek bez jednotného modelu života. V praxi patrně půjde vždy o vymezení určitého jednání jako diskriminačního a snahu o jeho eliminaci.

Lidská důstojnost je pojem natolik gumový, že podle mého ve výsledku nezaručuje lidem vůbec nic, proto dávám přednost jiným kategoriím, které si více vztahují k jednání a méně k pocitům. Určitě existují i jiní škůdci než stát, ale to je úplně jiný okruh vztahů s jiným typem regulace a s jinými riziky. Je prostě nesmysl formulovat vaše požadavky na manžela katalogem lidských práv. Na sousedova psa, který vám zdupe na zahrádce záhony, si taky asi nezavoláte tankovou brigádu.Prostě odmítám, aby stát z mých daní platil výzkum toho, o kolik více minut stojí u žehličky manželka než já, a pak osvětou kampaň, abych věděl, kolik domácí práce mám odvést, abych naplnil feministickou normu. To vše pod záminkou lidských práv.

Anonymní řekl(a)...

ad Anna : stereotypy nezměníte. Ta zmíněná matka je zjevně se svým životem štastná a Váš názor na její názory ji ani trošku nezajímá.

Pohled současných žen na české muže není nedosažitelný.


Michal Dvorský

Unknown řekl(a)...

Domnívám se, že pan Kasal jde ve svém šermování různými nálepkami příliš daleko. On nám cosi říká o „feministickém totalitarismu“. Už jenom použití výrazu „totalitarismus“ má v tomto kontextu poněkud pejorativní nádech, nota bene, když nám ho osoba, která si ho dovolila použít, jaksi ani pořádně nevysvětlila, co pod tím pojmem máme rozumět. Ve svém pojetí spíše spoléhá na naše intuitivní chápaní tohoto výrazu. Ve skutečnosti se jedná o v poslední době poněkud zprofanovaný oborný termín, s kterým vyrukovali někteří pravicově orientovaní bojovníci v kauze Ústavu pro studium totalitních režimů. Někteří z nich ho ke škodě věci používají k diskreditaci oponenta. V těchto ideologických půtkách je to spíše prázdný pojem. Jinak je to to termín, jehož skutečný obsah je nutno podrobně vždy definovat, aby ho bylo možné použít pro historickou, případně politologickou, analýzu toho, čemu říkáme totalitní režim.

Nemyslím si, že by autorka předkládala jakousi ideologii, kterou by se snažila za každou cenu prosadit do všech oblastí života. Její poslední článek je spíše, jak jsem již řekla, jakási „kuchařka“. A stejně jako u kuchařského receptu, některé ingredience použijeme, jiné nepoužijeme a případně přidáme i některé jiné, které v tom původním receptu nebyly. To, zda a jak ho použijeme, je čistě na nás. Je to na našem uvážení. Přeneseme-li tuto metaforu na feminismus a jeho prosazování, znamená to, že toto prosazování předpokládá pokud možno celospolečenskou diskuzi. Hledání určitého konsensu. A myslím, že o to právě autorce jde.

Zaleží tedy na nás, jak se k autorkou navrhovaným schématům postavíme. Zdá se, že autorka spíš přesvědčuje, než vnucuje. Nabyla jsem dojmu, že chápe feminismus spíš jako jakýsi myšlenkový proud než jako ideologii. Toto rozlišením činím z toho důvodu, že dle mého náhledu příznivec myšlenkového proudu cosi v rámci diskuse prosazuje prostřednictvím různých argumentů, zatímco zastánce jakési ideologie tu ideologii prosazuje hlava nehlava. Musím uznat, že je pravda, že prosazování ideologie, a to prosím jakékoliv, se děje v rámci demokratické diskuze. Avšak ten hlavní rozdíl od jiných diskutujících spočívá v tom, že prosazovatelé různých ideologií jsou schopni zapojit vedle logických argumentů i jiné „přesvědčovací techniky“ – ku příkladu demagogii, například emotivní argumenty.

Anonymní řekl(a)...

"... vážená, ono je trošku rozdíl 3 hodiny třeba sekat dříví u domku anebo 3 hodiny žehlit u Ordinace v Růžové zahradě."

Ano, máte pravdu. Je to rozdíl. Z 15 mužů u nás v zaměstnání seká dříví 1 (slovy jeden), když je zrovna na chalupě. Z 15 žen žehlí všechny. Ovšem nedívají se při tom na Ordinaci v růžové zahradě :-).

RH

Unknown řekl(a)...

Všimla jsem si, že jsem si článek nepřečetla dostatečně pozorně (což se mi někdy stává) a uniklo mi, že první, kdo použil výraz „feministický totalitarismus“, byla autorka článku. Omlouvám se za tento omyl, nicméně vehemence, s kterou se pan Kasal této nálepky chytil, je pozoruhodná. Navíc ji použil jako munici pro svou ideologicky zaměřenou argumentaci. A tudíž, za vším, co jsem řekla, si stojím. Patrně bych ten svůj komentář formulovala poněkud jinak, ale ne příliš. Takže je ho možno brát za určitou bernou minci, a to i v té podobě, v jakém je.

Anonymní řekl(a)...

adRH)
Je vidět, že málo čtete debaty na téma feminismus. Jinak byste věděla, že sekání dříví patří, vedle fárání do dolů a služby na ponorkách, k nejčastějším volnočasovým aktivitám českých mužů. Na ženy zbývá pouze ta domácnost - a ještě si stěžují. A to při ní přitom mají občas povolenu i tu Ordinaci.

adMDvořák)
Vypovídá-li diskuse, na kterou jste odkázal, o tom, co si myslí české ženy (namátkou: Mám doma debila; Jsem těhotná a dal mi facku; Zbil mě, ale miluju ho; Manžel je gambler; Otec neplatí alimenty aj.), mám pocit, že Barbařiny texty byly jen takový feminismus light...

TR.

Pefi řekl(a)...

Nemyslím si, že by autorka předkládala jakousi ideologii, kterou by se snažila za každou cenu prosadit do všech oblastí života.

Vzhledem k tomu, že se autorka zjevně inspiruje v zemích, kde affirmative action již zavedli, že i EU přišla s kvótami, které jsou podložené stejně kvalitně, jako vliv člověka na klimatické změny, se silně obávám, že autorka, jen kdyby trochu mohla, tak některé ze svých představ o nápravě světa zakotví do zákona, direktivy směrnice či vyhlášky.

Fakt, že autorka od "kvót a stejných platů" ustoupila ke kuchařce, odpovídá taktice Jiřího Paroubka - voličům předkládat jen to, co momentálně zkousnou a čekat na příležitost prosadit ten zbytek.

Co se týče totality, souhlasím s panem Kasalem. Když to má rysy totality, tak je to totalita. A že většina ideologií má totalitní charakter, je bohužel smutná pravda. Ideologii, která někomu slibuje benefity, na úkor někoho jiného, nelze zavést bez nějaké míry násilí.

Uvedená kuchařka je sice ideologicky neškodná, ale původní články i diskuse se motaly mj. kolem zajištění toho, aby byly stejné platy, protože když nejsou, je to důkaz diskriminace.

Pan Pecina totalitu definuje takto:
" ... je to režim, v němž jsou všechny sféry života společnosti ovládány vládnoucí politickou stranou, církví, náboženskou sektou nebo jiným hegemonem."
http://iuridictum.pecina.cz/w/Totalita

Jelikož feminismus (nebo alespoň některé z jeho podob) má svou představu o tom, jak by měly fungovat soukromé firmy, veřejnoprávní instituce, vztahy v rodině, vzdělávání ve školách, bezpečnostní složky a dokonce i jak by se měl změnit sponzoring ve sportu, tak je podle mě sousloví "všechny sféry života společnosti" naplněno dostatečně.

Jednotlivé ideologické větve opravdu neznám a pevně věřím, že ani nebudu nucen se s nimi seznamovat.

Co se týče osáhávání státní zástupkyně dvěma kolegy, kárné řízení, které proběhlo je snad ještě více skandální než samotný skutek, neboť předpokládám, že kárný senát byl střízlivý, nezdrogovaný, ale na výsledku to poznat není.

Pokud kárné řízení dopadlo takto, tak je snad zjevné, že další vyhlášky, směrnice, zákony a direktivy proti sexuálnímu obtěžování na tom nic nezmění.

Pokud v justici není vůle čistit justici od gaunerů, tak si můžete na papír napsat co chcete. Za povšimnutí stojí, že onen zde citovaný hrůzný blábol o předpokládané sebereflexi pachatelů napsala žena. Kdyby jej napsal muž, to by bylo křiku o šovinismu a diskriminaci.

Kdyby proti takovému rozhodování feministky protestovaly a donutily dotyčné z justice odejít, tak neřeknu ani popel ....
To jste napsal moc hezky.

Jan Kasal řekl(a)...

K totalitě a ideologii, si mi podařilo nalézt poměrně výstižný citát (O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002) ve kterém Sullivan srovnává omezený politicky styl -dřívější největší ideál západní politické tradice s fašismem :

Prvním, základním prvkem omezeného politického styluje myšlenka, že poutem společnosti je zákon. V omezeném politic¬kém stylu se mělo za to, že společenství není drženo pohromadě nějakým společným cílem - ať už se jedná o náboženský cíl získání nebe, světský cíl zvyšováni národního blahobytu či snahu o vítězství proletariátu nebo o očištění árijské rasy - ale for¬málním poutem zákona. Naproti tomu základem společenství v novém aktivistickém stylu je společný cíl, a nikoli myšlenka práva. Tento společný cíl jsme si navykli nazývat ideologií, což je více či méně propracovaná vize ideálního společenského řádu, který je cílem aktivistické politiky. V aktivistickém politickém stylu se pak poutem společnosti stává ideologie.
Za druhé, v omezeném politickém stylu je jasná hranice mezi veřejným a soukromým životem - mezi státem a společností. Stát zde není chápán jako všezahrnující či „totální" organizace, ale pouze jako nejvyšší (obvykle se říká „svrchovaná") autorita, jíž jsou lidé podřízeni (…)
Za třetí, moc je vždy v omezeném politickém stylu považo¬vána za něco podezřelého, a velice se zdůrazňuje potřeba vytvořit institucionální záruky, které by omezovaly možnost jejího zne¬užití. Od Machiavelliho Rozprav až po de Tocquevillovu Demo-kracii v Americe není klasickou otázkou to, jak by se moc měla užívat", ale „jak moc omezit bez ohledu na to, jak se používá a kdo ji vykonává". Naopak v novém aktivistickém politickém stylu se nikdy neuvažuje o moci jako o záležitosti už svou pod-statou podezřelé. Je to proto, že pokud ti, kteří ji mají, tvrdí, že ji používají k prosazení té či oné ideologie, jež je základem různých forem aktivismu, mohou si dost dobře dělat to, co chtějí. Z tohoto hlediska se ústavní záruky proti zneužití moci naprosto igno¬rují. Vůbec se nebere ohled zejména na procedurální záležitosti, včetně shody s požadavky vlády zákona a dodržování dohod¬nutých ústavních zákonů. Zastánci aktivismu mohou snad teo¬reticky vyjadřovat hluboký zájem o legálnost a ústavní formy, ale tyto smějí prakticky existovat jen potud, pokud slouží k za¬chování dojmu, že ideologie a metody spojené s aktivistickým režimem mají naprostou lidovou podporu. Tato podpora může samozřejmě být i reálná, ale jádrem problému je to, že instituce vytvořené kdysi proto, aby udržely omezenou vládu, mohou nyní naopak sloužit k legalizaci jakékoli politiky, kterou se aktivistický režim rozhodne uskutečňovat


K čemu lze v tomto srovnání nejlépe připodobnit feminismus je zřejmé. Do sféry politického aktivismu, který je v totalitním systému vyžadován od každého jednotlivce patři i autorčina doporučení v posledním postu v kontextu těch předchozích.