Jan Vučka: Podání odvolání jako přitěžující okolnost?
Říká se, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Něco pravdy na tom asi bude, protože dobré úmysly mohou dovést soud i ke zpochybnění práva na obhajobu.
Výrok takového vyznění je citován v článku Soud zmírnil dceři Klausova kancléře trest za tragickou nehodu. Citujme ze zprávy:
"Soud konstatoval, že pochybení obžalované vyplývalo spíše z nezkušenosti, než že by vědomě a záměrně chtěla porušit pravidla silničního provozu. Navíc zohlednil to, že obžalovaná vzala zpět svoje odvolání proti rozsudku okresního soudu," vysvětlila rozhodnutí soudu jeho mluvčí Zuzana Steinerová.
Z kontextu plyne, že zohledněním se rozumí uznání jako polehčující okolnosti. A zde se dostáváme do krajně problematické oblasti. Pokud zpětvzetí odvolání zlepší Vaši pozici, tak podání či nezpětvzetí odvolání Vaši pozici relativně zhorší, že?
Jelikož trpím naivitou a idealizmem, vždy jsem si myslel, že odsouzený má dostat stejně spravedlivý, a tedy stejně přísný trest, ať už si podá, nepodá či vezme zpět odvolání. Nebo ať se nechá zastupovat obhájcem či se třeba bude hájit sám (nehovořme o doznání, protože to je jiná kategorie). Pochopitelně je to jen ideál, který nelze v praxi plně realizovat, ale správně by to tak být mělo a justice by se měla alespoň snažit se tomu ideálu blížit. A teď mluvčí soudu prohlásila, že už to neplatí.
Samozřejmě lze vytušit, že původní úvaha soudu byla vedena dobrým úmyslem. Výsledkem je ovšem výrok, který zpochybňuje právo na obhajobu, neboť podle něj by se a contrario mělo pokládat využití zákonného práva na opravný prostředek za přitěžující okolnost. Bez ohledu na sebelepší úmysly jde o cestu do pekel. Pokud jednou řekneme „soud zohlednil zpětvzetí odvolání“ (čímž současně říkáme, že soud by jinak zohlednil podání a nezpětvzetí odvolání), pak můžeme také jednou slyšet „soud zohlednil, že nevděčný obžalovaný chtěl obhájce“. Dramatický rozdíl už v tom nebude.
Z celého případu plyne jedno poučení konkrétní a jedno poučení obecné. Konkrétní poučení zní tak, že podání opravného prostředku nesmí být přitěžující okolností a naopak vzdání se opravného prostředku nesmí být okolností polehčující. Jinak bychom fakticky popřeli právo na obhajobu, neboť obžalovaný by byl za jeho využití penalizován. Pak už bychom opravdu mohli zohledňovat i to, zda obžalovaný trval na přidělení obhájce či nikoli.
Obecné poučení pak zní, že hledání spravedlnosti skutečně není jednoduché a sklouznutí k nespravedlnosti se dá učinit velice snadno a nepozorovaně. Temná strana číhá a my bychom na to neměli zapomínat.
Laskavým čtenářům se závěrem omlouvám za takto přímou veřejnou kritiku. Obvykle se jí vyhýbám, neboť není ani zdvořilá, ani férová. Lidé jsou omylní a já nejsem výjimkou. Seznam mých chyb v životě by vydal na menší knihu. Jak však již padlo dříve, výkon spravedlnosti je příliš důležitý na to, abychom zcela rezignovali na kritiku nesprávných postupů. Právo podat opravný prostředek je zkrátka příliš důležité pro řádný proces a být členem mlčící většiny může znamenat mlčky pomáhat legitimizaci. Proto vyzývám všechny čtenáře, aby se nebáli v odůvodněných případech vyslovit kritický názor. Pokud to bude v zájmu spravedlnosti, není se za co stydět.
22 komentářů:
Poznámka pod čarou 1: Dlužno dodat, že výrok mluvčí mohl novináři zkreslen (i mně se to stalo, naštěstí výsledný produkt stále dával smysl) nebo mohlo jít jen o stylistickou zkratku ze strany mluvčí. Třeba bylo původně míněno „soud zohlednil, že obžalovaná se ve zpětvzetí odvolání k činu plně doznala a projevila nad ním lítost“ - proti takové úvaze by šlo těžko něco namítnout.
Ale v novinách to bylo citováno tak, jak to bylo citováno, a přesně tak to působí na publikum. Čekatelé si mohou udělat závěr, že takto mají rozhodovat, a čtenáři novin si mohou udělat závěr, že cena odvolání v jejich věci může být vyšší, než by napovídal pouze advokátní tarif. A proti tomu je třeba se v zájmu spravedlnosti ozvat.
Poznámka pod čarou 2: Článek krom toho vzbuzuje pochybnosti o správnosti uložení trestu. Pokud šlo opravdu o náhodnou nešťastnou reakci nezkušené řidičky, proč soud ukládal trest zákazu činnosti? Buď článek vynechal některou klíčovou informaci, nebo soud podlehl myšlenkovému prefabrikátu „stalo se to při řízení, tak ulož trest ZŘMV“. Na dálku lze těžko vybrat správnou variantu, proto nebudeme činit žádné závěry a pouze upozorníme na nutnost přizpůsobovat trest všem okolnostem případu, neukládat jej podle nějaké šablony.
Poznámka pod čarou 3: Ukládání trestu podle toho, zda obžalovaný podal opravný prostředek, případně jej vzal zpět, připomíná historku, kterou dával na svém blogu k dobru advokát Tomáš Sokol: znalkyně z oboru psychologie kladla obviněnému ve svém posudku k tíži, že darebně odmítl vypovídat.
Historek k pousmání by bylo více. Třeba OSZ na Praze 8 v závěrečné řeči přičetla obžalovanému k tíži, že pro typově stejnou trestnou činnost byl již jednou stíhán, i když fairově uznala jako polehčující okolnost, že byl obžaloby zproštěn.
V postu naznačený způsob uvažování je děsivý, ale princip, že obhajoba přitěžuje, je v mentálním ustrojení českých trestních soudců (a soudkyň) spíš běžný než výjimečný.
Ad Tomáš Pecina: v jakém přesně kontextu to padlo? Neměl bych problém například s prohlášením "bylo mu už dříve důrazně sděleno, že určité jednání není dovolené, tak nemůže tvrdit, že šlo o neúmyslný právní omyl".
Porušování práva i přes výslovné poučení lze brát jako závažnější jednání oproti porušování ze strany nepoučeného člověka.
Musím s Janem Vučkou (jako vždy) souhlasit.
Občas přeskočím na druhou stranu, a jsem zmocněnec pro některé své kamarády, kteří mají "na krku přestupkové řízení". Jsem zděšen, co správní orgány dokáží vykouzit za protiústavnosti, že "polehčujcí okolnost" daného soudu je v této souvislosti spíše lehce úsměvná.
To je poněkud více než faux pas soudu.
Bohužel musím dodat, že jsme se ve své praxi setkal i s přístupem, kdy správní orgán, který udělil zákaz řízení motorových vozidel, pokud byla uplatněna žaloba, tak ze zásady v polovině uplynutí této sankce, neprominul zbytek.
To je zcela jasná a naprosto neomluvitelná šikana. Bohužel, i v případě, že je následně rozhodnutí zrušeno a uplatněna náhrada škody, tak správní orgán bez mrknutí oka, tuto náhradu vyplatí a pokračuje ve své praxi.
Nařku-li o velmi čerstvé historce, kdy v oznámení o zahájení řízení ("sdělení obvinění") správní orgán napsal povinnosti obviněného
- poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí,
- označit důkazy na podporu svých tvrzení,
- povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet.
Dále obviněného informoval, (doslova), že přestupek spáchal. A k tomu dodal, že přestupek je průkazně zdokumentován...
Takže asi raději "no comment"...
Patrik Šebesta
JV: Ne, o ten případ určitě nešlo, řešil se squatting (zásah do práva k domu, bytu atd.). Je už to dávno, na podrobnosti si nevzpomínám.
JP: Jednak není patrné, že se SZ nutně odvolal v neprospěch, a jednak v trestním právu neexistuje zákaz reformace in melius, takže SZ se mohl odvolat v neprospěch a odvolací soud přesto trest zmírnit.
Jan Vučka: Ale odklony a dohody o vině a trestu mohou fungovat podobně: obviněný za to, že "stáhne odvolání", dostane nižší trest.
Jak moc se liší následující dva případy?
(1) Státní zástupce chce pro obviněného 6 let. Není si však jistý, zda soud přistoupí na tuto sazbu. Pokud obviněný dozná svou vinu, státní zástupce mu (v rámci dohody o vině a trestu) dva roky odpustí.
(2) Soud prvního stupně chce pro obžalovaného 6 let. Není si však jistý, zda odvolací soud přistoupí na tuto sazbu. Za odměnu, že obžalovaný vezme odvolání zpět, jsou mu odpuštěny dva roky.
Jinak prosím znalce o trestního procesu o vysvětlení: Jak to, že obžalovaná vzala odvolání zpět, a přesto odvolací soud zmírnil její trest?
Pravdu mají obě strany. Vučka dovozuje logicky něco, co ale soud dovodit nechtěl. Prostě holka vzala trest za danný a neotravuje, a zato dostala bonus. Stejný efekt by mělo, kdyby odvolání nechala ale řekla, že si to ráda odsedí.
Jan Hladký
TP: Jasně, děkuji.
JH: Vučka dovozuje logicky něco, co z vyjádření soudu nutně plyne: Podání odvolání (Vaším jazykem "otravování") je přitěžující okolnost.
Jan Petrov : proč nutně ? Tvrzení, že jsem si vědoma viny a přijmu jakýkoli trest, zasluhuje ocenění. Že to současně znamená, že se nebude odvolávat, je vedlejší produkt. To, že někdo vysloví, co soud říci nechtěl, je jeho problém.
Jan Hladký
A. poskytnout za přijetí trestu zvýhodnění <=> B. zatížit nepřijetí trestu znevýhodněním.
Tomu, že někdo chce říci A a ne už B, rozumím :).
Postup soudu mě nešokuje, byť bych ho nevolil. Ale to zásadní dilema (prolínající se více instituty trestního práva hmotného) nelze smést ze stolu tak snadno.
JV: A co si myslíš o "přiznání je polehčující okolnost" x "přijetí trestu je polehčující okolnost"?
Udělal jste sice z implikace (=>) ekvivalenci (<=>, ale chápu, že to může být těžké k pochopení. Zajímavé na vaši úvaze je spíš absolutní vaše vyšinutí se zájmy soudu i obžalované, protože ti s odůvodněním problém nemají.
Jan Hladký
Úvahu "zpětvzetí opravného prostředku je polehčující okolností" pokládám za perverzní z více důvodů, ovšem hned ten první a nejjednodušší stačí na její odmítnutí:
Obviněný, který si odvolání vůbec nepodá, bude znevýhodněn proti obviněnému, který si odvolání podání a poté je vezme zpět.
JH: Ekvivalenci jsem napsal proto, že oba výroky ("kdo zpětvezme odvolání bude potrestán mírněji, než kdyby na odvolání trval" a "kdo trvá na odvolání, bude potrestán přísněji, než kdyby odvolání vzal zpět") jsou ekvivalentní.
Je jasné, že soud ani obžalovaná s odůvodněním nemají problém. Problém s ním má princip "podání odvolání nesmí vést k tomu, že obžalovaný dostane vyšší trest, než kdyby odvolání nepodal" a případně budoucí obžalovaný, který bude zvažovat, zda podá odvolání.
Nechci s Vámi (JH) dále diskutovat. Je záležitost Vaší volby, zda budete mít poslední slovo.
Vidím, že pro tvrzení ohledně přijetí trestu, nemáte dalších argumentů. Ale i vaše další tvrzení "Obviněný, který si odvolání vůbec nepodá, bude znevýhodněn proti obviněnému, který si odvolání podání a poté je vezme zpět." není nic, co by většině rozumných lidí vadilo. Podobně to funguje u blokových řízení. Je do daleko logičtější než zásada, že odvolání nemůže být odvolateli na škodu (v neprospěch), kde je instance odvolání a rozhodovací proavomoc soudu a tedy svoboda rozumu účelově násilněna.
Jan Hladký
Myslím, že jsme zde narazili, možná nechtěně, na vliv kanonického práva, ve kterém se poměr odsouzeného k uloženému trestu zkoumá a je relevantní.
Ještě koncem monarchie byl tento vliv silný, vzpomeňme, že v Antonu Špelci, ostrostřelci se obviněného ptají, nikoli zda podává odvolání, ale zda trest přijímá.
Nyní je už jen marginální, ale zde se projevil, když soud byl ochoten obviněné, která svůj trest akceptovala, trest snížit.
Měli jsme teď nedávno smrtelnou nehodu v Olomouci. Pan politik z radnice srazil na přechodu paní, která svým zraněním podlehla. Nabídl milión pozůstalým a ejhle. Rázem byl na světě od paní soudkyně odklon, bez sankce, natož zákaz činnosti. Jde sice o nešťastnou náhodu, ale v Olomouci už se to jaksi množí. Předchozí případ, nedání přednosti v jízdě (tuším tam byl i alkohol), dva mrtví a pan státní zástupce navrhl podmínku. Kdybych já se v obdobném případě stal pozůstalým, počemž neprahnu, rázem bych se vyšvihl do pozice soudce, ovšem Lynche. (Jan Sova, zatím nesoudce)
Bez ohledu na filmy s Vlastou Burianem se domnívám, že rozsudek má být spravedlivý hned na poprvé. Činit přiměřenost trestu závislou na budoucí události je podivné. Mimo jiné by to mělo znamenat povinnost státního zástupce podat odvolání, aby měl obviněný možnost vzdát se demonstrativně svého opravného prostředku. Pokud by měl státní zástupce svobodu volby, pak by mohl obviněnému zlomyslně zabránit v tom, aby uplatnil svou "polehčující okolnost".
I když si odmyslím, že penalizovat uplatňování opravného prostředku obviněným by bylo s pravděpodobností hraničící s jistotou neústavní, zamysleli jste se nad tím, že ne každé odvolání je projevem morálního úpadku obviněného?
Pokud bychom chtěli brát teorii polehčující okolnosti vážně, měli bychom nějak rozlišovat "dobré odvolání" a "špatné odvolání". Pokud obviněný tvrdí, že to neudělal, dobře, bude to přitěžující okolnost, ale proč penalizovat obviněného za to, že bude tvrdit, že je skutek promlčen nebo není trestným činem?
Soud by měl správně hledat pravý smysl odvolání! A Tomáš jistě bude vědět, za pomoci koho by tak soud činil. ;-)
Suma sumárum, postup soudu popsaný v článku pokládám za nesprávný a krajně nešťastný.
Okomentovat