Jan Vučka: Podání odvolání jako přitěžující okolnost?
Říká se, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Něco pravdy na tom asi bude, protože dobré úmysly mohou dovést soud i ke zpochybnění práva na obhajobu.
Výrok takového vyznění je citován v článku Soud zmírnil dceři Klausova kancléře trest za tragickou nehodu. Citujme ze zprávy:
"Soud konstatoval, že pochybení obžalované vyplývalo spíše z nezkušenosti, než že by vědomě a záměrně chtěla porušit pravidla silničního provozu. Navíc zohlednil to, že obžalovaná vzala zpět svoje odvolání proti rozsudku okresního soudu," vysvětlila rozhodnutí soudu jeho mluvčí Zuzana Steinerová.
Z kontextu plyne, že zohledněním se rozumí uznání jako polehčující okolnosti. A zde se dostáváme do krajně problematické oblasti. Pokud zpětvzetí odvolání zlepší Vaši pozici, tak podání či nezpětvzetí odvolání Vaši pozici relativně zhorší, že?
Jelikož trpím naivitou a idealizmem, vždy jsem si myslel, že odsouzený má dostat stejně spravedlivý, a tedy stejně přísný trest, ať už si podá, nepodá či vezme zpět odvolání. Nebo ať se nechá zastupovat obhájcem či se třeba bude hájit sám (nehovořme o doznání, protože to je jiná kategorie). Pochopitelně je to jen ideál, který nelze v praxi plně realizovat, ale správně by to tak být mělo a justice by se měla alespoň snažit se tomu ideálu blížit. A teď mluvčí soudu prohlásila, že už to neplatí.
Samozřejmě lze vytušit, že původní úvaha soudu byla vedena dobrým úmyslem. Výsledkem je ovšem výrok, který zpochybňuje právo na obhajobu, neboť podle něj by se a contrario mělo pokládat využití zákonného práva na opravný prostředek za přitěžující okolnost. Bez ohledu na sebelepší úmysly jde o cestu do pekel. Pokud jednou řekneme „soud zohlednil zpětvzetí odvolání“ (čímž současně říkáme, že soud by jinak zohlednil podání a nezpětvzetí odvolání), pak můžeme také jednou slyšet „soud zohlednil, že nevděčný obžalovaný chtěl obhájce“. Dramatický rozdíl už v tom nebude.
Z celého případu plyne jedno poučení konkrétní a jedno poučení obecné. Konkrétní poučení zní tak, že podání opravného prostředku nesmí být přitěžující okolností a naopak vzdání se opravného prostředku nesmí být okolností polehčující. Jinak bychom fakticky popřeli právo na obhajobu, neboť obžalovaný by byl za jeho využití penalizován. Pak už bychom opravdu mohli zohledňovat i to, zda obžalovaný trval na přidělení obhájce či nikoli.
Obecné poučení pak zní, že hledání spravedlnosti skutečně není jednoduché a sklouznutí k nespravedlnosti se dá učinit velice snadno a nepozorovaně. Temná strana číhá a my bychom na to neměli zapomínat.
Laskavým čtenářům se závěrem omlouvám za takto přímou veřejnou kritiku. Obvykle se jí vyhýbám, neboť není ani zdvořilá, ani férová. Lidé jsou omylní a já nejsem výjimkou. Seznam mých chyb v životě by vydal na menší knihu. Jak však již padlo dříve, výkon spravedlnosti je příliš důležitý na to, abychom zcela rezignovali na kritiku nesprávných postupů. Právo podat opravný prostředek je zkrátka příliš důležité pro řádný proces a být členem mlčící většiny může znamenat mlčky pomáhat legitimizaci. Proto vyzývám všechny čtenáře, aby se nebáli v odůvodněných případech vyslovit kritický názor. Pokud to bude v zájmu spravedlnosti, není se za co stydět.