Na obranu právního pozitivismu – ještě jednou k volbě ombudsmana

V dnešních Lidových novinách vyšel můj článek, který se vrací k diskusi o přípustnosti kandidatury předsedkyně Nejvyššího soudu na ombudsmanku. Redakční titulek ("Může být I.B. ombudsmankou?") možná není úplně šťastný, poněvadž mi v článku nešlo ani o tuhle otázku, jako spíše o způsob, jakým na názor Tomáše Langáška reagoval novinář Karel Hvížďala . Také si myslíte, že být "právním pozitivistou" je ostuda?


Tomáš Langášek vyjádřil minulý týden v Lidových novinách své pochybnosti ohledně kandidatury předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové na ombudsmana. Funkce soudce je podle něj ze zákona neslučitelná s funkcí ombudsmana. I když se soudce své funkce vzdá, přestane jím být až po třech měsících. Iva Brožová tak pro volbu ombudsmana, která proběhla minulý týden, nebyla způsobilou kandidátkou.

Předsedkyně Nejvyššího soudu však argumentovala, že takový výklad zákona by odporoval právu na přístup k veřejným funkcím, které jí zaručuje Listina základních práv a svobod. Listina přitom stojí nad zákonem a měla by tedy dostat přednost.

Karel Hvížďala se ve svém komentáři pro Český rozhlas postavil na stranu Ivy Brožové. Opačný názor, který vedle Tomáše Langáška vyjádřil v době, kdy byl ještě poslancem, i současný soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný, pak Hvížďala označil za „směšný a nebezpečný“. Podle něj se „u nás stále ještě klade nepřiměřený důraz na pozitivistický, tedy textový výklad práva, a ne na materiální, hodnotový výklad“, což je podle Hvížďaly „přesně to, co nás tak silně dělí od staré Evropy, která takovouto interpretaci zákonů opustila po Norimberském procesu po druhé světové válce“.

Obávám se, že nás od „staré Evropy“, ať už něco takového existuje anebo se spíše jedná o ztělesnění ideálu, k němuž bychom chtěli směřovat, dělí spíše komentář Karla Hvížďaly.

Za prvé, Tomáš Langášek se ve svém článku obrací ke smyslu zákonem nastoleného režimu neslučitelnosti funkcí soudce a ombudsmana. Má jím být mj. „omezení koketérie soudců se zajímavými a lákavými nabídkami z jiných pilířů státní moci“. Jak sám Langášek říká, nic není zadarmo – ani soudcovská nezávislost, která mezi veřejnými činiteli nemá obdoby. Z tohoto pohledu se mi jeví mnohem problematičtější, aby předsedkyně Nejvyššího soudu žádala ministryni spravedlnosti pozastavení výkonu funkce, jak Brožová navrhla. Dobrovolně se tak vydává do rukou výkonné moci, o níž přitom jako soudkyně sama rozhoduje. Výklad, který něčemu takovému brání, má podle mého názoru k „textovému výkladu práva“ dost daleko.

Za druhé, právní stát se vyznačuje tím, že zákony platí pro všechny. Rozhodnout, zda je některý v rozporu s Ústavou a tudíž neplatný, může v České republice pouze Ústavní soud. Ignorování jasného textu zákona pak není jeho výkladem, ale popřením. Faktickou nemožnost soudců ucházet se o funkci ombudsmana lze podle mého názoru odstranit pouze zrušením dotčených zákonů, nikoliv jejich výkladem.

Pokud se tedy senátoři, kteří navrhli Brožovou do funkce ombudsmanky, domnívají, že zákony znemožňující její kandidaturu porušují Listinu, mohou se na Ústavní soud obrátit s návrhem na jejich zrušení. Těžko však mohou postupovat v rozporu se zákonem s odůvodněním, že Listina má přednost. Obdobně by nakonec mohl začít postupovat třeba prezident republiky a začít si vybírat, kterými zákony se řídit chce a kterými už ne, poněvadž jsou podle jeho názoru protiústavní. Předpokládám, že něco takového by se předsedkyni Nejvyššího soudu, která se při obhajobě principů právního státu několikrát s prezidentem střetla, příliš nelíbilo.

Konečně, pokud někdo upřednostňuje výklad, který přikládá větší váhu textu zákona, nemusí být ještě „směšný“ anebo „nebezpečný“. V podstatě se nakonec jedná o to, zda chceme, aby o našich právech a svobodách rozhodovali spíše soudci anebo zákonodárci. Tím v žádném případě nechci říci, že by se jednalo o jednoznačnou anebo triviální otázku. Naopak. O odpovědi se přou právníci i filozofové nejen ve staré Evropě po dlouhá desetiletí. Norimberský proces, na nějž Karel Hvížďala odkazuje, je jen jedním z neuralgických bodů celé debaty, zcela jistě však neposkytl jednoznačné řešení, kterého se Hvížďala dovolává.

V té souvislosti je dobré upozornit ještě na jeden omyl, kterého se Karel Hvížďala ve svém komentáři dopustil. Právní pozitivismus není nějakým přežitkem, nýbrž dominantní pozicí v současné západní právní filozofii. Nakonec Herbert Hart, kterého se Hvížďalův učitel práva Vojtěch Cepl často dovolával, byl jeho čelným představitelem. Rituální označování „pozitivista“ k očerňování názorových protivníků v České republice by si zasloužilo podrobnější analýzu - namísto peskování těch, kdo prezentují momentálně nepohodlný názor.

Pokud Karel Hvížďala tvrdí, že ve „vyspělejší“ části Evropy k nějakému jednoznačnému řešení ohledně „správné“ metodologie výkladu práva a jeho chápání dospěli a s odkazem na něj vylučuje oponentní názory z diskuse hanlivými nálepkami, je to myslím mnohem nebezpečnější, než názory, se kterými je jednoduše možné věcně polemizovat.