Poděkování, tajemná kráska a dobrmané s (bene) meritem
Zjišťuji, že budu muset podrobněji studovat naši Ústavu, tu tajemnou a těžko předvídatelnou krásku, okolo které se všechno točí (jako ostatně okolo všech krásek). Většinu času je to měkká, hodná a laskavá mamča. Objímá všechny své zákonné děti. Vede je, shovívavě opravuje jejich prohřešky: tu přepíše číslo množné na číslo jednotné, tu jim v jejich namáhavě napsaném nepřehledném slohu něco vyškrtne, onde zase učeše, zkrátka pomáhá jim učit se a růst. Protože je laskavá, pamatuje i na podzákonná domácí zvířátka: i jim se snaží pomoci, její paprsky se prozáří i do hlubin ministerských sklepů a temnot obecních vyhlášek. Není to ale bohužel děvče zrovna stálé; právě její náhlé a nepředvídatelné změny nálad jsou poněkud zarážející. Jsou i dny, kdy kráska ohrne nos, ukáže studené rameno a odsekne, že se neaplikuje. Tápajícího poutníka tak zanechává ve stepi pusté zákonnosti. Zničehonic nechce nic opravovat, nikam se prozářit. Občas má i záchvat; to třeba když dojde k závěru, že ji její transcendentní duše v noci našeptala, že v ústavním domečku už je plno a že ten Otesánek, který se právě narodil, sem už nepatří. Rozhodne se jej shodit ze skály. Marně se ptám, zda dalším studiem budu alespoň někdy schopen rozumně předvídat její jednotlivé nálady či zda bych měl nadobro opustit šidítko (Max promine) modernistické formální racionality …
Krátce ze sportu: gól který byl a přitom nebyl vzbudil řadu vášnivých diskusí na téma, zda zavést kamery do fotbalových branek. Tedy ony už tam vlastně jsou, takže skutečná debata je zda je mají rozhodčí sledovat či zda nemá být povolán třeba ještě někdo další, kontrolní za samotným rozhodčím. Je vtipné vidět, že mnoho debat a úvah, které se na dané téma odvíjejí mezi normálním lidem (tedy neprávníky), intimně připomíná právnické debaty na to, kolik odvolacích stupňů a kolik opravných prostředků by mělo kde existovat. Jako i u právníků, navrhovaný počet stupňů se liší v závislosti na tom, o čí proces se jedná. Pokud je to proces, ve kterém mohu potenciálně figurovat jako strana, tak stupňů musí být hodně. Pokud tam nejsem, tak vlastně stačí jeden stupeň, vždyť ty spory nemohou jít donekonečna, že …
Nejvyšší soud Spojených států opět potvrdil, že každý občan Spojených států amerických má ústavně zaručené právo jen tak si zastřílet (oprava: vlastnit bez omezení střelné zbraně pro osobní potřebu). Konečně se mi podařilo dočíst paměti Ivana Klímy „Moje šílené století“ (vyšlo letos v nakladatelství Academia), tedy přesněji jejich první část končící rokem 1968. Jsou to paměti výborné a na rozdíl od mnoha jiných se autor snaží vypořádat i s těmi méně příjemnými otázkami. Již se těším, až se vrhnu na druhý díl. O čem se na začátku roku diskutovalo tak maximálně v zahraničních anarchistických kroužcích, tedy že by nějaký český právník (fyzici už jsou dál) odmítl nějakou cenu, se v mezidobí stalo skutkem. Michal Mazanec odmítl být Bene Meritorní; asi včas zjistil, že rasa dobrmanů, která se pod touto značkou v Polsku šlechtí, není příliš čistokrevná.
Příjemné léto.
--------
Post Postum (3.7.2010): Pro samé zahledění na tajemnou ústavní krásku jsem zapomněl připojit zamýšlené doporučení na skvělou letní komedii, která mě minulý týden nadchla: „The Men Who Stare at Goats“ (V české distribuci předpokládám jako „Muži, co zírají na kozy“). Film je výborná několikavrstevná parodie: na psychologické „pokusy“ armády Spojených států v 70tých a 80tých letech, „flower power“ a různé psychologické osvobozující hnutí, na současnou okupaci Iráku a konečně také „vnitřní“ parodie Ewana McGregora na Hvězdné války (je hezké vidět stejného Obi-wan Kenobiho znovu jako učně Jedi, trousícího hlášky na téma „The Force is strong with Him“ a ujíždějícího přitom na LSD ;-). Pro jeden film je to vážně našlapané (trailer zde).