Vychovej si svého soudce
Původně jsem chtěl reagovat na poslední komentář Michala Ryšky k mému postu o M-justici, ve kterém si pochvaluje, že se na Okresním soudu v Chebu uvažuje v duchu principů a hodnot, dalším komentářem. Pak mi ale přišlo, že už uběhlo hodně postů a že by má reakce mohla zapadnout. Využívám tedy dobrodiní posledních dnů svého hostování a reaguji postem novým, který ale, a na to je třeba již předem upozornit, nemá nic společného s kauzou nejmenované právnické fakulty a mafiánskými praktikami, které se snad na ní měly odehrávat.
Napadlo mě, proč vlastně jásáme nad soudci, kteří se nezastaví u jazykového výkladu právních norem a jsou schopni své rozhodování opřít o jejich smysl? Proč jásáme nad soudci, kteří se nebojí s účastníky o jejich věci diskutovat a předstírat jim své pohledy na ni? Nemělo by to být naopak? Neměli bychom se pohoršeně dívat na každého soudce, jehož rozhodnutí v komplikované věci neprozařují právní principy, který skryt za pokerovou tvář nedá účastníkům ani v nejmenším najevo, jak si ve své kauze stojí a divit se nad tím, že se taková anomálie v naší justici může vůbec objevit?
Asi měli, ale nemůžeme. O příčinách tohoto stavu bylo mnoho řečeno a napsáno. V této chvíli mi daleko důležitější než otázka proč se nám to stalo, přijde odpověď na otázku, co s tím můžeme dělat? Justice přitom stále ještě hledá cestu ke své profesionální očistě a najde ji mnohem dříve, pokud jí v tom budou nápomocní sami její zákazníci, tj. účastníci řízení.
Ve svém posledním komentáři k m-justici jsem psal o nutnosti dialogu mezi soudcem a stranami, ve kterém soudce v rámci předvídatelnosti rozhodnutí a zrychlení vyřešení sporu odrývá svůj pohled na projednávanou věc. Psal jsem také o tom, že takový postup klade na soudce zvýšené nároky a že ne každému soudci se do něj musí chtít. Zde by ale měli do hry vstoupit účastníci řízení a vyžadovat po soudci (soudu, a to i odvolacím), aby dostál své povinnosti uložené mu § 99 odst. 1 OSŘ, podle kterého soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu.
Před zahájením jednání nebo přípravného roku by se měli účastníci dožadovat po soudu, aby jim sdělil svůj předběžný názor na věc, a to včetně toho, zda lze mít na základě dosud předložených (listinných) důkazních prostředků jejich tvrzení za prokázaná. Otázka prokázání tvrzení na základě předložených důkazů je pro strany zásadní, a to s ohledem na nově zavedený princip koncentrace řízení.
Tímto postupem mohou účastníci a zejména jejich zástupci nejen získat představu o možném výsledku svého sporu, která případně usnadní uzavření soudního smíru, ale i přimět ty ze soudců, jejichž příprava na jednání není zcela důsledná, aby ji zlepšili a jakkoli může jít o změnu dlouhodobou, je zvýšení profesionality soudců a modernizace jejich uvažování věcí, která prospěje nám všem.
A protože je zítra Silvestr, dovoluji si popřát všem příznivcům i odpůrcům JP, jakož i těm, kterým je JP lhostejné, aby pro ně rok 2010 představoval výrazný posun na cestě za hledáním jejich individuálního štěstí.
Napadlo mě, proč vlastně jásáme nad soudci, kteří se nezastaví u jazykového výkladu právních norem a jsou schopni své rozhodování opřít o jejich smysl? Proč jásáme nad soudci, kteří se nebojí s účastníky o jejich věci diskutovat a předstírat jim své pohledy na ni? Nemělo by to být naopak? Neměli bychom se pohoršeně dívat na každého soudce, jehož rozhodnutí v komplikované věci neprozařují právní principy, který skryt za pokerovou tvář nedá účastníkům ani v nejmenším najevo, jak si ve své kauze stojí a divit se nad tím, že se taková anomálie v naší justici může vůbec objevit?
Asi měli, ale nemůžeme. O příčinách tohoto stavu bylo mnoho řečeno a napsáno. V této chvíli mi daleko důležitější než otázka proč se nám to stalo, přijde odpověď na otázku, co s tím můžeme dělat? Justice přitom stále ještě hledá cestu ke své profesionální očistě a najde ji mnohem dříve, pokud jí v tom budou nápomocní sami její zákazníci, tj. účastníci řízení.
Ve svém posledním komentáři k m-justici jsem psal o nutnosti dialogu mezi soudcem a stranami, ve kterém soudce v rámci předvídatelnosti rozhodnutí a zrychlení vyřešení sporu odrývá svůj pohled na projednávanou věc. Psal jsem také o tom, že takový postup klade na soudce zvýšené nároky a že ne každému soudci se do něj musí chtít. Zde by ale měli do hry vstoupit účastníci řízení a vyžadovat po soudci (soudu, a to i odvolacím), aby dostál své povinnosti uložené mu § 99 odst. 1 OSŘ, podle kterého soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu.
Před zahájením jednání nebo přípravného roku by se měli účastníci dožadovat po soudu, aby jim sdělil svůj předběžný názor na věc, a to včetně toho, zda lze mít na základě dosud předložených (listinných) důkazních prostředků jejich tvrzení za prokázaná. Otázka prokázání tvrzení na základě předložených důkazů je pro strany zásadní, a to s ohledem na nově zavedený princip koncentrace řízení.
Tímto postupem mohou účastníci a zejména jejich zástupci nejen získat představu o možném výsledku svého sporu, která případně usnadní uzavření soudního smíru, ale i přimět ty ze soudců, jejichž příprava na jednání není zcela důsledná, aby ji zlepšili a jakkoli může jít o změnu dlouhodobou, je zvýšení profesionality soudců a modernizace jejich uvažování věcí, která prospěje nám všem.
A protože je zítra Silvestr, dovoluji si popřát všem příznivcům i odpůrcům JP, jakož i těm, kterým je JP lhostejné, aby pro ně rok 2010 představoval výrazný posun na cestě za hledáním jejich individuálního štěstí.
26 komentářů:
Předběžný názor na věc je logický nesmysl vedoucí k obviněním z podjatosti. Samotný názor bez odůvodnění (to přijde až na konci procesu) je prostě jen nepřezkoumatelný dojem. U trestného takový požadavek jeví se absurdním daleko více než u civila, ale i tak je nesmyslnost požadavku na mezitimní soudcovský názor zjevná.
Navíc jde o porušení staré zásady, že pánem sporu jsou strany a nikoliv soudce. K tom uje potřeba jemněji rozlišovat, zjevnost tohoto argumentu není hned zřejmá. Nejde totiž o přetahování názoru soudce, od původního stránám známému ke konečnému rozhodnutí, ale o pouhé hromadění a přetahování argumentů obou stran a následné nálezání práva (viz. odůvodnění) soudcem.
Lukáš Cimpera
Mnohem větší důraz než na § 99 odst. 1 OSŘ bych kladl na § 114c OSŘ. Zároveň bych velice varoval před hodnocením důkazů před hlavním líčení. Všechny důkazy je nutno hodnotit ve svém souhrnu, ačkoliv arbitrárně vybrané důkazy mohou nasvědčovat výsledku A, po skončení dokazování může nastat výsledek non A.
Ideální přípravné jednání by proto mělo výsledek předjímat pouze hypotheticky: "Dokážete-li A, rozhodnu B."
Když se mluví o soudcovském rozhodování z deskriptivního hlediska (jak se to de facto dělá), tak mívá navrch tzv. intuicionismus, podle kterého si soudce nejprve intuitivně vytvoří právní názor na správné řešení, pro který pak dohledává nějaké společensky přijatelné důvody.
Ale když se mluví z normativního hlediska (jak by se to mělo dělat), tak se naopak prosazuje tzv. diskurzivní teorie, podle které leží správné rozhodnutí na konci ideálního proargumentování věci.
Pavel Simon zde naznačuje možnost kombinace.
Tak nevím, jestli je to tím lahodným mokem odrůdy Zweigeltrebe, který dnes večer popíjím, nebo jsou mé smysly ještě plně v pořádku, ale rozhodne bych chtěl poděkovat Pavlu Simonovi, že je v naší zemi soudcem a že je viditelným soudcem, který veřejně sděluje své názory na fungování justice. Kéž byste nakazil i ostatní soudce. Obávám se však, že to, co šíříte, není chřipka, a že to tak jednoduché nebude. Přesto díky a přeji Vám vše dobré v novém roce.
My všichni jsme zapleteni do svých "předběžných názorů", předporozumění, soudce nevyjímaje. A věřte, že - přestože se vám to jeví absurdní - v trestním řízení to platí možná ještě více (soudci si běžně otipují/otypují kauzu a obviněného; proto i ta známá definice práva jako schopnosti předvídat rozhodnutí soudce - je totiž často "předvídatelné"). Ale ono to není až tak špatně, monohem horší by byl člověk/soudce bez jakéhokoli názoru. Dovedete si takového fanatika představit? Něco podobného už tu bylo: hesla jako zákon je zákon, někdo dokonce říká "nic než ...(doplňte libovolnou ideu, třeba národ)" apod.
Souhlasím s myšlenkou volnjěšího přístupu k soudcům a jakýmisi předběžnými konzultacemi - ono by to totiž mohlo šetřit čas a síly soudcům, stranám pak čas a peníze.
Petr Švéda
Ad L.C.:
Osobně jsem toho názoru, že autor nezamýšlel takový projev názoru soudce, jenž by byl "logickým nesmyslem".
Osobně si myslím, že rada ohledně prokazatelnosti skutečností je jedině pozitivní. Nevidím problém ani ve sdělení "předběžného názoru na věc", který povede ke smírnému řešení a od řešení soudní cestou.
Pánem sporu jsou pochopitelně strany, ale podoba soudce pouze následně nalézajícího právo bez čehokoli jiného je příliš formalistická a "nelidská". Bude jedině dobře dostaneme-li se ze situace popisované jednou nejmonovanou soudkyní OS x, kdy jí od nástupu starší kolégové varovali: "Jen žádné hmotněprávní rady. Tomu se musíš vyhnout."
Ad P.S. a další:
Nicméně, kdy tedy je a kdy není "hmotněprávní rada" soudce na škodu?
Ad váhy na m-justice:
Na OS v Mostě (nerovná se OS x) dokáže jedna paní soudkyně skvěle nahradit funkci vah výrazem ve tváři. Dokonce bych řekl, že je ještě demonstrativnější. :)
O.K.
Soudce by měl určitě zjevovat co nejvíc před rozhodnutím, jinak hrozí, že budou jeho úvahy s úvahami stran zcela mimoběžné. Mít názor zformovaný v průběhu řízení není důvodem pro vyloučení, tím by mohlo být, leda kdyby tento názor existoval už před jeho zahájením.
Praktický příklad: Vyjevila-li soudkyně KS-HK už při druhém jednání názor, že protiprávní rok trvající odpojení vodovodu není zásahem do práva na ochranu osobnosti, protože "dřív lidi taky vodovod neměli", je to užitečné, protože žalující strana bude moci do závěrečného návrh nenásilně včlenit edukativní pasáž o historické podmíněnosti a vývoji ochrany osobnostních práv, kdežto v opačném případě by ji nejspíš, spolu s částí přítomné veřejnosti, ranila mrtvice.
Takže: ano, vyjevovat, předběžně se vyjadřovat, komunikovat, čím víc, tím líp.
Průběžné informování o procesním výsledku je užitečné také pro jednání o smíru i při samotném jednání. Příklad:
V jedné věci před jednáním mi advokát protistrany navrhl smír - nepřijatelný.
V jednačce jsem soudkyni přednesl svůj pohled na věc, načež soudkyně druhou stranu (zjednodušuji) upozornila, že pokud nepřinese další důkazy o uzavření smlouvy, celý nárok jí rozhodně nebude moct přiznat (neboť se zřejmě nebude jednat o smluvní plnění, ale bezdůvodné obohacení v problematické výši).
A pak jsme uzavřeli přijatelný smír. Kdyby to neudělala a tenhle názor jsme se dozvěděli v rozhodnutí, odvolání jednoho z nás by bylo skoro jisté.
....súdna moc, sudcovia sú tí, ktorí majú obrovské morálne právo, autoritu, a prerokovaním veci predsúdnou polemikou, návrhom na zmier, zvyšujú svoju autoritu takmer neobmedzene. Súhlasím s názorom, že sudca preventívne, aj keď zjednodušene popíše logiku veci na právnom základe a navrhne stranám zmier tak, aby si to zjavne uvedomujúc´súdnu autoritu aj prebrali v hlavách a korigujúc´svoje prehnané návrhy, zamysleli sa nad výrokom sudcu, jeho názorom. Ak sa zmier nedosiahne, je tu predpoklad, že tá strana sporu, ktorá zmier odmietne, che nastoliť svoje videnie práva, čo však je len prolongácia už navrhnutej pokonávky.
Stretávam sa však aj opačným postojom, kedy sám sudca, zjavne mimo "teórie zdania" nekoná o pokonávke a tým aj o zabránení nezmyselnému handrkovaniu o taký dôkaz, názor, výpoveď, či iný úkon, a snáď ešte pod dojmom, že sila finančná, je sila, ktorá má pravdu, konajú v prospech sily peňazí a nie pravdy a proporcionality. Preto by snáď malo záležať predsedom súdov, aby zameranie na zmier malo byť hlavným morálnym atribútom sudcov. Rešpektovanie sudcu pri takomto jeho postoji, znamená to, že je rešpektovaný, že je autorita, že On má to sväté právo rozhodnúť, teda aj navrhnúť a zmier aj opísať v preventívnosti svojho skráteného právneho názoru, ktorý je však meritom veci a je smerodajný, zásadný.
http://dusan65.blogspot.com/
K předvídatelnosti práva jsem velmi skeptický. Kdykoli jsem stál před soudem jako advokát, cítil jsem, jak jsou moje úvahy zranitelné, a jak je výhra nejistá. A přečasto mne soud překvapil; občas i šokoval.
Obávám se, že požadavky veřejnosti na soud jsou nesplnitelné. Očekává nestrannost, a očekává předvídatelnost (pod čímž se skrývá většinou "ukáže se, že máme pravdu".) Na jedno z toho bude třeba rezignovat a výsledek bude vždycky kompromis.
Obzvláště zlověstně vnímám k roku 2010 zřejmě nechtěný výklad nadpisu postu, který se nabízí.
To přesně se zřejmě stane. Justice a spravedlnost tvoří v demokracii smrtelně důležitou zpětnou vazbu.
Po jejím přerušení (například "výchovou soudce") dostane politika žádaný výsledek.
....a ešte by som rád dodal k publicite, teda k dostatku právneho vedomia u laikov, že pred časom aj ja sám som nemal zdania o podstate občianskych práv, nieto ešte o názoroch o veciach, ktoré sa ma bytostne dotýkajú, teda o práve na odškodnenie, teda základné ľudské práva a všetko okolo. Len ma k tomu prinútili okolnosti a začal som pátrať až som zistil, čo potrebujem a to tak, že som uspel u sudu sam, svojou právnou erudíciou, ktorú som oprel o právne názory publikované v odbornej literatúre a nechal som si veci "projít" hlavou a našťastie som mal to šťastie, a v mnohom vďačím takýmto polemikám, kde sú aj odvolávky na autority. Znamená to, že pre verejnosť, laickú, je veľmi dôležité, aby sa mala verejnosť kde oboznamovať z právami, ktoré napr. v USA dôvodia ústavným právom, tak teda je aj na práci advokátov a právnikov vôbec, aby v čo najširšom meradle dokázali svoje moderné názory uvádzať čo najširšiemu publiku, teda, aby ľuďom otvárali oči, aby sa z oviec stali slobodní občania, ktorých tiež chráni Ústava, ale aj európske doktríny o ľudských právach, a to už nehovoriac´o právach dieťaťa. Toto je pole neorané v myslení ľudí. Takéto polemiky a názory treba len a len podporovať a rozdávať "rozum" verejnosti, nech si riadi svoje právo sama a sudcovia budú mať menej misionárskej práce s vysvetľovaním už poučených ľudí.
ad VJC:
...áno, dá sa tým súhlasiť, pretože dennodenná prax advokáta je skúsenosťami obdratá vlčia koža. Moja polemika smeruje k optimizmu, ktorý tu zdieľam s justičnou modernou. Tak ako je zjavné v mojom blogu, v zásade sú tam dve skúsenosti. Zjavne negatívna a zjavne pozitívna. V tej negatívnej sa sudca správal ako ruský frontový sudca, nič nebral do úvahy, hneď na začiatku povedal, že otravujem súdy blbosťami, lebo som chcel dosiahnuť právo. Nedal vôbec priestor na konanie o zmier, hoci mu to OSP priamo ukladá, ale z hľadiska "teórie zdania" konal neproporcionálne, urážal a konal nadradene. Dôvod bol jediný, je kamarátom z mokrej štvrte s Janom Slotom a nechcel ho predvolať pred jeho súd ako svedka. Tak skončila fraška, ktorá so súdom nemala nič spoločné. O ďalšom konaní sa nebudem rozširovať, je na blogu. Opakom tohto konania bolo blogované konanie iného sudcu na tom istom súde. Tento sudca vykonal to, že pojednávanie dospelo jeho skráteným výkladom práva, na základe mojich mnohopočetných podaní a podpodaní, citácie modernej, aj a najmä českej justičnej moderny, praxe, dospel k takému záveru, že sme sa ani jedna strana neodvolali, teda vzdali sme sa odvolania, lebo sudca presne a jasne formuloval skutočnosti, ktoré ho viedli k záveru, na ktorom nebolo čo dodať, zmeniť, či inak navrhnúť. malo to podtext, zmier, lebo hovoril On a procesné stránky len vyslovili formálny súhlas. A takýchto pozitív treba zviditeľňovať, ísť medzi ľudí, mladých, študentov a deti. Nebáť sa brániť svoje právo. A čo s tým zlým zážitkom? To už riešia orgány na to určené. Nebáť sa, nedať sa. Ja hovorím sám za seba a svoje skúsenosti. Preto som podporovateľ všetkého, čo mne pomohlo, teda aj takýto diskusný kruh odborníkov. Všetko sa použije, všetko má zmysel, alebo aj v tom zlom je východisko pre obrat, lebo viem, že tadiaľ cesta nevedie. Zlí sudcovia, starí postkomouši musia utŕžiť také pohlavky, že sa samotní odsunú do histórie.
Eva Valvodová: Za těch 15 let, co chodím na soudní jednání,je můj názor na soudce už opravdu skeptický, a to, co si mnozí soudci vůči účastníkům dovolí, je mnohdy neuvěřitelné. Předběžný názor soudce na věc mně, v civilních sporech, přijde jako naprosto normální věc, která by měla být samozřejmostí, bohužel u některých soudců je ještě stále zcela evidentní, že projednávaný spis vidí poprvé právě u jednání :-( a předběžný názor pro ně znamená něco jako spáchání trestného činu. Často u jednání přemýšlím, jak soudci (obvykleji soudkyni) "decentně" naznačit, že na něco má či nemá účastník právo, neboť to obvykle končí "změnou atmosféry" v neprospěch mého klienta a nevraživostí vůči tomu advokátovi, který si dovolil soudce "poučit" :-). Na druhou stranu je pro mě někdy balzám na duši jít na jednání k soudci, který není afektovaný, neřve na účastníky jen kvůli tomu, že mu průkaz totožnosti podají "přes lavici", má svůj jasný názor, který sdělí ještě před zahájením jednání a použití technických prostředků pro něho není porušením státního tajemství :-).
1) Má-li justice být autoritativní a nikoli autoritářská (slovy ZK), musí být účastníci zapojeni i do procesu právní argumentace, nikoli pouze do otázek skutkových.
2) Ad TP a problém s vodou:
Morava už něco obdobného nedávno pravomocně vyřešila (VS O. potvrdil rozsudek KS B.).
Viz. zde:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=654030
príspevok č. 1 do polemiky:
FRIDAY, NOVEMBER 20, 2009
19.11.2009 - čierny deň verejnej moci
Oplatí sa nepoddať sa, oplatí sa veriť si a oplatí sa spoľahnúť na pocit. Vďaka vypestovanej dannosti o neústupčivosti a zanietenosti som morálne zadosťučinený. Vďaka kvalitnej literatúre a podpore najmä z českej dielne známych odborníkov na daňové právo a súhrn judikatúr zozbieraných cez odborné vydavateľstvo sa podarilo vykonať bod zlomu.
Slovenská verejná moc už konenčne nadobudne judikatúru na vlastnej koži, ako sa nemá správať, že má najmä ctiť práva občana a nemá právo ho urážať svojou neodbornosťou a drzosťou, takmer neuveriteľnou aroganciou.
Vzhľadom na nasledovné skutočnosti, je otvorená cesta justícii na veci reagovať na základe žalôb o odškodnení.
Medializáciou konkrétnej veci budem tvrdo konfrontovať vedúcich zamestnancov verejných mocí, ktorí po celý čas čušali.
V mojich očiach sú však nerešpektovanými osôbkami, ktorých úroveň je presne na úrovni prechodu popri nich mlčaním, lebo ničím nezaujali. Papulnatosť je detinská, tak nech sú večnými deťmi. Ťiťiríí-piťirííí, vyrástla dcéruška/synček/, koľkože má....á štyridsať rokov.../cit.: Lasica-Satinský/.
Ani výložky, objem bicepsov, chvastúnske trijády, veľkohubosť, nadradenosť, jednoducho vykradnutí duchom, neznalí práva, ako takého a už vôbec ústavnosti, mali by vrátiť nie len funkcie, ale aj tituly, lebo ich Veličenstvá, zdolal jeden ekonóm.
Ďakujem všetkým mojim priateľom za podporu vecnú i morálnu, ľuďom, ktorí sa o mňa starali, ľudia, ktorí so mnou spolupracovali deťom za vnútornú silu, tie deti, ktoré majú požívať právnu ochranu z Dohovoru o právach dieťaťa, kde idioti kecajú, ale brvno vo svojom oku nevidia, a právnemu zástupcovi JUDr. Kukurovi /jeho vizitka vo veci judiakátu jeho prácou, na inom mieste blogu http://dusan65.blogspot.com/2009/09/danova-sprava-sa-nezakonne-sprava.html, ostatným vedeckým kapacitám za poskytnutie podpory a poskytnutie nadmieru opory v odbornej literatúre.
Podľa "teórie zdania" sa vykonalo konanie, ktoré malo priam učebnicový priebeh. Tu, na takéto konanie justície by mali chodiť študenti a aj občania, aby si osvojili svoje osobnostné práva. To je aj reakcia na "bájku" na inom mieste blogu, kde kritizujem zjavné porušenia ústavných týchto princípov.
Bolo to excelentné, pán sudca! /tu je namieste pomenovanie "Ctihodnosť" v úplnom význame slova/.
... a ku skúsenostiam pani EV toľko...nedávno som riešil podobnú skúsenosť, nazúrený sudca, úplne tak, ako ste popísali...no, ale nasledovala písomná kolaudácia celého jeho pojednávania predsedovi súdu a súdnej rade a nasadil sa ťažký kaliber, "teória zdania," /prof. JUDr. Mazák Ján, Novela OSP/, kde niet čo čakať, lebo aj tak je "všechno v háji", podať námietku zaujatosti a nebaviť sa s takým, oným...očistiť sa od konania sudcu, ktorý je taký, ako opisujete...aj tu justičná moderna postupuje...musí sudca, aj z požiadavky OSP, ukladať právo na prerokovanie o zmier, iný výklad práva a procesu je nezákonný, čím je dôvod na zmenu pojednávajúceho a teda aj zákonného sudcu, lebo automat na podateľni nerozozná uvedené kategórie. Nie je doba, aby sa vôbec niekto mal báť, že ho niekto "seřve". Nie sme už niekde inde? Takému sudcovi by som dal ako povinné čítanie "Švejka."
Ještě přemýšlím, jak by z pozice účastníka sporu měl takový předběžný názor soudu vypadat. Jako advokát, ale i jako účastník bez zástupce očekávám, že mi soudce před zahájením jednání sdělí, že dle aktuálního stavu spisu bude soudit věc, v níž se, například, žalobce domáhá po žalovaném úhrady ceny za provedené dílo, z písemných vyjádření obou stran poskytnutých soudu, má soud zatím za to, že strany nepopírají, že dílo bylo provedeno, rozpor tkví v tom, jak vysoká byla sjednaná cena. Pokud žalobce tedy požaduje částku ve výši XY, musí soudu prokázat, že taková cena byla dohodnuta, jinak by soud přistoupil k postupu tomu a tomu.Toto je dle mého názoru srozumitelná cesta,jak soudce vyjádří před účastníky svůj názor na věc z listin, které "v danou chvíli" má ve spise s tím, že postupem účastníků, jejich návrhy, prováděním důkazů, může být - v průběhu řízení - názor soudce změněn, přičemž tato změna názoru by opět měla být účastníkům sdělena. Rozhodování soudce by nemělo mít žádnou magiku, ale před účastníky musí předstoupit člověk, který dá najevo, váš spis jsem četl, v tuto chvíli si o tom myslím toto, takový postup jsem zvolil a vy zvolte postup,který vám procesní zákon umožňuje. Občas tento postup zažiju i na vlastní kůži :-), a i pro mě bylo příjemným překvapením, jak dobře to na účastníky působí.
Ad EV: Tak toto je je trefne popísané. Je to tak. Rozhodnutie sudcu je vo svojej podstate ľahké, pokiaľ je v spise to, čo v postupnosti času sa udialo, a teda vie erudíciou postihnúť obsah a výsledok je už procesne presným, neobíditeľným postupom zo zákona.
Vo vacsine prípadov sa jedná aj o to, že treba rozhodnúť aj o zaplatení nejakej peňažnej náhrady. Aj tu je možno hľadieť s voľným a slobodným úsudkom sudcu. Ako určuje O.s.p., sudca sa pridržuje hornej hranice, limitu peňažného nároku v návrhu navrhovateľa. Teda nemôže vo svojej úvahe a rozhodnutí ísť nad tento konkrétny, číslom a slovom, matematickým, vyjadreným návrhom. Môže však uvažovať do výšky tohto intervalu. Tu je voľná plocha na sudcovo uvažovanie o výške relutáru tak, ako si On myslí, že je spravodlivým vyjadrením spravodlivosti.
Čo sa týka bežných prípadov, kedy medzi sporovými stranami nie je, alebo nebola dohodnutá peňažitá suma, v číslom, či inom vyjadrení napísaná v nejakej tej Zmluve. Poprvé, mnoho ustanovení pripúšťa a myslí na to, že ak nebola "odmena" dojednaná, nie je to na vadu, berie sa, akoby dojednaná bola. Tu je namieste práve zlomový bod sudcu, kedy On, ako "ruka" spravodlivosti, rozhodne na základe svojho úradu, erudície, rozhľadu, skúseností a nezávislosti tak, že ako zákon navrhuje, odmena má byť obvyklá, v čase a mieste. Je teda vždy, vopred známe, čo je pre rozhodnutie potrebné. Sú to základné záchytné body, ktoré dobrý sudca svojimi "roetgenovými" očami zistí a má na stole jasný prípad, kostru. Následne má tú úžasnú právomoc, vyzvať na ZMIER.
Morava už něco obdobného nedávno pravomocně vyřešila (VS O. potvrdil rozsudek KS B.).
Ano, děkuji, rozsudek VS-O už mám. Bohužel, žalobci chtěli velmi málo, a přestože se soud I. stupně decentně vyjádřil o požadované sumě jako o symbolické, znám své pappenheimské a proto očekávám, že bude v HK interpretována jako maximum za současné odpojení plynu, elektřiny, vody, topení, vzduchu atd.
Těší mě, že se v diskusi prosadilo volání po větší/lepší komunikaci mezi soudem a účastníky. Je pravdou, že někteří účastníci, v jejichž neprospěch předběžný názor soudce vyznívá, zuřivě vyskakují z lavice chrlí ze sebe jednu námitku podjatosti za druhou. Vyjádřením názoru ale podjatost soudce založena být nemůže, neboť se jím nijak nezakládá jeho poměr k účastníkům, jejich zástupcům či projednávané věci (pokud se soudce přirozeně zdrží toho, aby účastníkům v osobní rovině vyjevil, co si o nich myslí, jak to naznačila Eva V.; to však nemá s předběžným posouzení věci nic společného).
Ad G.P. a aplikace § 114c OSŘ
Přípravné jednání, které je § 114c OSŘ upraveno, může být přirozeně fórem pro komunikaci soudu a účastníků, ale bude jen omezeně použitelné. Přípravné jednání totiž nelze nařídit v případě, kdy byla ve věci vydána kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 OSŘ a ta je u peněžitých pohledávek, o kterých se rozhoduje platebním rozkazem, vydávána prakticky vždy. To aplikaci § 114c OSŘ poněkud diskvalifikuje.
Osobně jsem prováděl přípravná jednání i podle předchozí úpravy, kdy nebyla spojena s koncentrací řízení a u složitých věcí se mi rozhodně osvědčila. Jednu věc jsem ale doteď nebyl s to pochopit, a to proč, když jsou obě strany zastoupeny advokáty, se často odehrává první pokus o smírné vyřešení sporu až v jednací síni soudu. Představoval bych si, že advokáti sami vymezí okruh sporných a nesporných skutkových okolností, k nim připojí své právní hodnocení věci a s tím, u čeho se neshodnou, se obrátí na soud. Realita je však této mé představě velmi vzdálena. Advokáti se často o věci začnou bavit až krátce před zahájením jednání a na otázku, která tvrzení jsou mezi nimi sporná a která nesporná u řady z nich dochází k projevům spontánní koktavosti.
Může-li české justici něco ulevit, tak je to nejen lepší profesní kvalita soudců, ale všech právnických profesí, jež se soudních řízení účastní.
Ad O.K.
Otázka toho, kdy je ze strany soudu hmotněprávní rada na místě, nemůže přijít do úvahy, protože soud už z principu žádné hmotněprávní rady účastníkům poskytovat nemůže. Od toho jsou advokáti.
Rada je totiž naznačením cesty k cíli, kterého chce účastník dosáhnout a pokud by soud "hmotněprávně radil", porušoval by zásadu rovnosti účastníků.
Předběžné posouzení ze strany soudu nemůže být radou, ale jen vysvětlením toho, jak soud z hlediska hmotného práva věc vidí, aby na tento názor soudu mohly strany reagovat. Soudce proto může vysvětlit žalovanému, že jeho námitka promlčení z důvodu, že od splatnosti půjčky uběhlo už 14 dnů, nemůže být úspěšná. Nemůže ale v jiné věci žalovaného navést k tomu, aby námitku promlčení uplatnil.
Ad R.P.
Děkuji mnohokrát. Váš komentář si vytisknu a budu si jej číst vždy spolu s odvoláními do mých rozhodnutí, abych neměl pocit, že by si ode mě ani pes kůrku chleba vzít neměl :)
Děkuji za reakci. Navrhnu tedy MS, aby při nejbližší novelisaci OSŘ zrušili slova "a nepostupoval-li podle § 114b,".
Co se týká advokátů, máte plnou pravdu. Měli by být jako bratři (a sestry, abych nikoho nediskriminoval :-). Bohužel se v praxi příliš ztotožňují se svým klientem, místo toho, aby si zachovávali zdravý odstup. Nicméně součinnost si druhá strana nijak nevynutí.
"někteří účastníci, v jejichž neprospěch předběžný názor soudce vyznívá, zuřivě vyskakují z lavice chrlí ze sebe jednu námitku podjatosti za druhou. Vyjádřením názoru ale podjatost soudce založena být nemůže, neboť se jím nijak nezakládá jeho poměr k účastníkům, jejich zástupcům či projednávané věci."
To je právě to. "Vaše žaloba je založena na neexistujícím právním základě. Právo býti ředitelem podniku není právem na ochranu osobnosti, není ani základním právem ve smyslu Listiny práv a mezinárodních úmluv. Mohlo by snad být součástí pracovního práva, ale k projednání věci není tento soud příslušný.
Je proto úplně jedno, co budete dokazovat a tvrdit. Jediné, co můžete, je vzít žalobu zpět. Vyhrát to nelze."
1) Vážně takové vyjádření - možná by šlo formulovat uhlazeněji, nicméně obsahem může být jedině stejné - nelze považovat za námitku podjatosti? Když vpodstatě obsahuje rozsudek a další boj je marný?
2) Myslíte, že je takové vyjádření opravdu užitečné?
Není hodnota projednání každé věci a toho, že se se stranou zachází slušně - byť je věc zjevně beznadějná - přece jenom hodnotou, kterou stojí za to chránit?
Předvídatelnost řízení má určitě význam. Nemyslím si ale, že je to cíl prosaditelný bez ohledu na hodnoty jiné, a že není velmi často s těmi ostatními v neřešitelném konfliktu.
Cesta "poučení za každou cenu" bude vyvolávat zuřivé vyskakování a metání námitek podjatosti, a pokračování stavu, kdy veřejnost justici nemá ráda a nedůvěřuje jí.
To je tím, že ochranu osobnosti dělají kraje, zatímco pracovní právo okresy. Pokud bude tento nesmysl odstraněn, podobná "poučovací" povinnost nevznikne.
k V.J.C.:
Já se domnívám, že by soudci měli mít odvahu pouštět se do předběžných názorů, neboť pokud bychom přeměřovali předběžný názor s námitkou podjatosti, tak podjatý by pak musel být každý soudce, který v závěru vynese rozsudek v neprospěch jedné strany. Což v myšlení účastníků je v podstatě vždy :-). Nemá smysl vést soudní řízení dva roky jen proto, aby soudce nebyl obviněn z podjatosti, že hned na kraji dá najevo svůj "odborný" názor. Přiznám se, že si ani jako advokátka nedovedu představit, jak bych soudce obvinila z námitky podjatosti jen proto, že mně na kraji jednání řekne, co si o věci z pohledu práva myslí :-).Ale možná jsem v tomto prostá a neznám ještě všechny finty, jak namítat podjatost soudců :-). Osobně si myslím, že důvěra v práci soudců spočívá právě v jejich otevřenosti vůči veřejnosti, v jejich odborné síle vysvětlit a zdůvodnit proč tak či onak postupoval.
ad J.V.C.
Sám jsem se dostal do podobné situace, kterou popisujete. Byla podána žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy na nemovitost. Judikatura je konstantní v tom, že nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, jestliže na jeho základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. V takovém případě musí být žalováno přímo na určení vlastnictví.
Před zahájením jednání jsem seznámil stranu žalující, zastoupenou advokátkou, s tím, že na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy nemůže být naléhavý právní zájem dán a že se proto soud nemůže věcně její žalobou vůbec zabývat. Očekával jsem, že se paní doktorka vzchopí a když už si nenastudovala judikaturu k § 80c OSŘ před podáním žaloby, zareaguje aspoň po vyslovení mého názoru na věc a navrhne připuštění změny žaloby. To se bohužel nestalo. Nenásledovala sice námitka podjatosti, ale vyslechl jsem si proslov o tom, jak jsou soudci líní a nechtějí se zabývat podstatou problému.
Pravda, od té doby se snažím o podobných žalobách rozhodovat bez jednání, abych si ušetřil nepříjemné reakce ze strany žalující, ale nic to nezměnilo na mém přesvědčení o nutnosti vyjevit předběžný názor i v případě, kdy žalobce podle mě nemá nejmenší naději na úspěch. Důvody pro to mám dva. Zaprvé tam, kde je to možné a kde to žalobci dojde, může změnit žalobu a domáhat se něčeho, co mu obecně přiznat lze. Zadruhé má prostor mě přesvědčit o tom, že se ve svém názoru mýlím, což nelze nikdy vyloučit.
Přijde mi to lepší, než neříct žalobci nic a po přednesu žaloby a vyjádření protistrany vyzvat překvapené účastníky rovnou k závěrečným návrhům.
ad P.S.: Přesně takhle si to ale představuji, buď to se jako advokát chytnu za hlavu a přemýšlím, kde jsem udělala chybu, anebo trvám na svém a snažím se soudce přesvědčit, že to takhle může zasoudit. Ale takové projevy pak mají smysl, pomáhá to třídit názory všech zúčastněných a urychluje to vydání rozhodnutí.
Okomentovat