16 prosince 2009

Jan Potměšil: Přípustnost audio a video nahrávek jako důkazu

Se vrůstajícími technickými možnostmi přibývá případů, kdy jsou orgánům veřejné moci pro účely dokazování předkládány důkazy v podobě zvukových či obrazových záznamů, pořízených např. mobilními telefony. Rád bych se zamyslel nad použitelností audio a video nahrávek jako důkazu, v posledku především v přestupkovém řízení, jímž se převážně zabývám. Judikatura je převážně občanskoprávní a trestněprávní, a správní soudy se k tomuto problému dosud jednoznačně nevyjadřovaly, čímž je má úvaha do značné míry limitována. Snad z diskuze, kterou už k tématu otevřel dr. Kűhn a k níž se tímto pokouším přispět, vzejdou další názory, které by situaci vyjasnily.

V přestupkovém řízení se lze s audio a video nahrávkami setkat relativně často, totéž myslím platí i pro trestní a občanskoprávní řízení. Tyto důkazy bývají nezřídka bez námitek přijímány, někdy je dokonce jejich získání výslovně doporučováno, zejména v případech, kde dochází deliktu pouze „mezi čtyřma očima“ a jiných důkazů, např. svědeckých výpovědí nezúčastněných osob, se nedostává. Nikdo se příliš nezabývá otázkou jejich přípustnosti, resp. se o této otázce raději mlčí.

Problém nastává, když pachatel nechce „prodat kůži lacino“, a namítá nepřípustnost takového důkazu, byl-li získán bez jeho vědomí či souhlasu, nebo byl-li bez jeho souhlasu takový důkaz použit. Orgány veřejné moci, působící v první linii, někdy na tuto argumentaci přistoupí, a důkaz odmítnou. Samozřejmě k velké frustraci osob postižených deliktem, které se prostřednictvím záznamu pokoušely prokázat pravdivost svých tvrzení nebo oprávněnost svých nároků. Otázkou je, zda je takový přístup udržitelný a zda je otrocký výklad použitelnosti důkazů s ohledem na znění § 12 odst. 1 občanského zákoníku („OZ“) jediný možný a obecně akceptovatelný.
Ustanovení § 12 odst. 1 OZ ostatně neplatí bezvýjimečně, neboť v ustanovení § 12 odst. 2 a 3 OZ z pravidla vysloveného v prvním odstavci zakotvují určité výjimky pro případy zákonné úřední licence a pro případy vědecké, pedagogické, umělecké a zpravodajské licence.

Otázkou je, zda výčet zmíněných výjimek, resp. „licencí“, je výčtem taxativním a uzavřeným, nebo zda lze připustit ještě další výjimky. Jinými slovy otázka stojí také tak, zda § 12 OZ jen v obecných rysech nerozvádí rozsah ochrany soukromí a ochrany osobnosti s tím, že v některých případech pouze výslovně konkretizuje meze této ochrany s ohledem na jiné legitimní zájmy, které mohou být se zájmem na ochraně soukromí a osobnosti (cti, dobrého jména, listovního tajemství atd.) v rozporu, aniž by ale vylučoval i existenci jiných případů, kde se jiné legitimní zájmy s osobnostními právy také mohou dostat do kolize. Domnívám se, že takový výklad není vyloučen – práva chráněná § 12 odst. 1 OZ vyplývají přímo z norem ústavních a není myslím nezbytně nutné každý konkrétní případ kolize ústavních práv na zákonné úrovni upravovat.

Soustředíme-li se na to, co zákonodárce považoval za důležité na zákonné úrovni řešit, tak na prvním místě stojí zájem státu, resp. veřejné moci (§ 12 odst. 2 OZ), na druhém místě (§ 12 odst. 3 OZ) pak zákonodárce připouští i relevanci zájmu na rozvoji vědeckého bádání, rozvoji umění či informování veřejnosti (které ovšem svým významem také přesahují zájem pouhého jednotlivce). Zájmy ryze individuálního charakteru, ale ani jinými zájmy smíšeného charakteru (např. zájem na prokázání deliktu, zasahující do sféry soukromé i veřejné) se už zákonodárce nezabývá, což snad lze přičíst i době vzniku OZ.

Dle mého názoru to nevylučuje individuální řešení dalších kolizí různých zájmů, třeba mezi zájmem na ochraně soukromí a zájmem na objasnění civilního, trestního nebo správního deliktu, kdy výsledkem může být závěr, že písemnosti osobní povahy, obrazové snímky apod. smějí být pořízeny nebo použity i bez svolení osoby, jíž se týkají, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, např. nízkou intenzitu zásahu do soukromí, a vážné důvody či důležité zájmy, kterými je tento zásah ospravedlňován.
Nízkou intenzitu zásahu do soukromí jistě dovodíme, budeme-li např. zaznamenávat pachatele závažné trestného činu konaného na veřejnosti, kdy případnou obranu skrze § 12 odst. 1 OZ dle zdravého rozumu zhodnotíme jako drzost, neboť (odhlédněme teď od presumpce neviny) pachatel si nárokuje právo porušovat práva druhých, ale dovolává se vlastních práv, aby jeho protiprávní jednání nebylo prokázáno a potrestáno.
Zamysleme se i nad rozdílem mezi zaznamenáním deliktu na trvalém médiu (paměť kamery, diktafonu, mobilního telefonu), a „záznamem“ v lidské paměti svědka, který delikt současně nahrává. Záznam kamery a jeho další reprodukce je v zásadě nepřípustná, reprodukce „záznamu“ události z paměti prostřednictvím svědectví přípustná je. Demagogicky se mohu tázat – zakážeme svědkům i vidět, aby nezasahovali do práv pachatele? Nebo je to nesmysl (samozřejmě), a pak musí být přípustné uchovávání „svědectví“ o určité skutečnosti i jinými prostředky (trvalejšími)?
Zneužitelnost záznamu na trvalém médiu je samozřejmě podstatně snazší než u pouhého zapamatování si určité události, a naopak ani ústní či jiná reprodukce, o paměť se opírající, není, co se přípustnosti dalšího šíření týče, zcela bezbřehá, ale je opět omezena osobnostními právy. Otázkou ale je, zda je nutno ihned od začátku zneužití trvalé nahrávky presumovat, a proto zakázat i její pouhé pořízení, a následně pro jistotu zakázat pro futuro i její použití (myslím, že nikoliv zneužití) např. v soudním či správním řízení.

Řešení přípustnosti pořízení a následně i šíření nebo reprodukce záznamu se tak nejspíš musí odvíjet od konkrétních okolností, a to především od účelu pořizování (příp. následného šíření či jiného použití) záznamů. Přípustnost pořízení (a dalšího použití) záznamu, podmíněná kvalifikovaným účelem takového jednání, je ostatně zakotvena i ve zmiňovaných ustanovením § 12 odst. 2 a 3 OZ. Tím se vracíme k důvodům, byť v zákoně neuvedeným, které by mohly zásah do osobnostních práv ospravedlnit.

Takovým důvodem může být dle mého názoru např. zájem na objasnění určitého deliktu.V extrémním případě záznamu vraždy nejspíš nebudeme argumentovat zásahem do osobnostních práv pachatele, ale s odkazem na princip proporcionality dovodíme, že pořízení i použití záznamu je přípustné, neboť zde stojí zájem významnější než ochrana osobnostních práv, a to prokázat závažný trestný čin, potažmo potrestat pachatele takového činu, nebo se – bude-li to možné – podobnými úvahami ani zabývat nebudeme, protože „to dá rozum“.

Zmiňme ale i subtilnější úvahu o tom, zda lze argumentovat zájmem na prokázání závažného deliktu, když jsme samotný delikt ještě neprokázali, a s ohledem na zákaz presumpce viny se tedy o základ našeho zdůvodnění přípustnosti pořízení záznamu nemůžeme opřít – pak by se muselo argumentovat zájmem obecným, nezávislým na okolnostech údajného deliktu, definovaným nejlépe v podobě další, „důkazní“, licence uvedené přímo v zákoně, jinak vždy budeme stále v nejistotě, zda pořízení a použití záznamu později obstojí. (Pokud ale vycházíme z předpokladu, že § 12 odst. 2 a zejména 3 pouze deklaruje něco, co je z podstaty věci dovoditelné i bez příslušného ustanovení zákona, bude další licence jen zákonnou berličkou usnadňující řešení konfliktu dvou zájmů, ale nikoliv řešením v rovině ústavní, k níž se stále musíme vracet.)

Opustíme-li úvahy de lege ferenda, resp. „co by, kdyby“, a vrátíme-li se k onomu extrémnímu případu vraždy, nejspíš uznáme, že odmítat důkaz záznamem vražedného jednání není namístě. Otázkou je, nakolik tento závěr platí u méně vyhrocených případů – méně závažné trestné činy, civilní věci, přestupky. Nezbude asi než poměřovat, nakolik je zásah do osobnostních práv přípustný v porovnání s významem chráněného zájmu, kterým je zásah odůvodňován a ospravedlňován. Jako orgán, mající zájem „chytit lumpa“, resp. „mít lumpa na lopatě“, si asi převahu zájmu na objasnění deliktu vždycky zdůvodním. Ostatně zákonem výslovně upřednostněný zájem na rozvoji umění či na informování občanů v tom kterém médiu myslím z abstraktního hlediska také nestojí kdovíjak vysoko. V konečném fázi ale nebude záviset na mém účelovém výkladu, příp. ani na mé sebelépe míněné snaze najít onu hranici přípustnosti, ale na tom, jak věc posoudí soudy.

Jak už bylo zmíněno, soudy nejsou v posuzování přípustnosti důkazů pořízených či použitých bez souhlasu či svolení osoby, jíž se záznam týká, jednotné. Zároveň lze ale v jejich přístupu vysledovat min. tři způsoby, jak se s „nezákonností“ důkazu vypořádat. Do první skupiny lze zařadit ty judikáty, kde se soud striktně drží textu OZ, a důkaz jako nepřípustný odmítne. Druhý přístup se pokouší formálně držet textu zákona, avšak zužujícím výkladem jeho praktický dopad omezuje, např. restriktivním výkladem pojmu soukromí. Třetí přístup už striktní znění § 12 OZ obchází či přímo prolamuje, a nad rámec § 12 OZ dovozuje další podmínky, za nichž lze záznam použít

V kusém přehledu judikatury vypořádávající se s použitím záznamů projevů osobní povahy jako důkazu začněme soudní stolicí nejpovolanější, tedy Ústavním soudem, konkrétně jeho nálezem sp.zn. I. ÚS 191/05.

Ústavní soud v tomto nálezu (týkající se civilní věci) úvodem odkazuje na svůj dřívější nález sp.zn. II. ÚS 502/2000, v němž je vyslovena obezná teze, že soukromí člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu čase hovoru atd. Jestliže ústavní pořádek ČR připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Ústavní soud dále konstatuje, že v posuzované věci se o takový zájem nejedná a je třeba posoudit, zda jde o zásah do ústavních práv jiných osob, a zda tento zájem převažuje nad zájmem na ochraně tajemství dopravovaných zpráv. Pokračuje pak připuštěním omezení základních práv či svobod, byť ústavní úprava jejich omezení mnohdy nepředpokládá, i v případě jejich kolize. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je však nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do práv druhého. Při střetu základních práv, stojících na stejné úrovni, je pak věcí soudů, aby vážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým.

Ústavní soud zároveň v textu nálezu považuje za nepochybné, že každý má právo zaznamenávat vlastní telefonické hovory, neboť existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenán. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, že tím konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu telefonátu. Pořízení záznamu však Ústavní soud odděluje od jeho použití, když odmítá, že by provedení důkazu v občanském soudním řízení záznamem telefonického hovoru proti vůli volajícího bylo možno odůvodnit zákonnou úřední licencí dle § 12 odst. 2 OZ. Za projev úřední licence nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem nebo jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Pokračuje konstatováním, že záznam telefonického hovoru je záznamem projevů osobní povahy a takový záznam může být proto použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.
Ústavní soud pak uzavírá, že pokud soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny, a důsledně vzato i do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.

V nálezu lze mít za potěšující připuštění relevance zájmu na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány, z čehož lze dovodit přípustnost pořizování a použití záznamu projevů osobní povahu pro účely dokazování v trestním řízení, čímž se Ústavní soud blíží výše zmíněnému „třetímu“ přístupu prolamujícímu striktní vymezení § 12 OZ. Úvahami nad přípustností pořízení záznamu telefonátu, neboť si je každý údajně vědom možnosti, že hovor bude nahráván, se pak Ústavní soud blíží výše zmíněnému šalamounskému „druhému“ přístupu, kdy je formálně zákon dodržen, avšak je tak trochu obejit restriktivním výkladem tak, že pořízení záznamu je možné, neboť je předpokládán konkludentní souhlas nahrávané osoby. Závěr je však už velmi přísný („první“ výše zmíněný přístup), kdy další použití záznamu (bez souhlasu nahrávané osoby) je už rezolutně odmítnuto.
Otázkou mimo jiné je, v čem se trestní řízení tolik liší od civilního, aby pro ně platily odlišná pravidla pro přípustnost důkazů (trestným činem může být spáchán i civilní delikt a naopak, sama hranice mezi trestným činem a deliktem dle civilního práva navíc může být neostrá a v čase se mění). Považuji za sporné, aby trestný čin směl být prokazován širším okruhem důkazů než civilní delikt, jímž může být způsobena i podstatně vyšší materiální či jiná škoda. Stát a zájem společnosti (resp. „vrchnosti“) jako by stál výše než zájem „pouhé“ fyzické osoby, resp. osoby sledující soukromé, nikoliv „vyšší“, zájmy.

Diskutabilní je i výklad o přípustnosti nahrávání telefonátů, jsem-li si údajně vědom, že mohu být nahráván – osobně jsem nikdy nepoužíval telefon s nahrávacím zařízením ani nepředpokládám, že ve svých běžných rozhovorech budu někým nahráván (a nesouhlasil bych s tím). Naopak technické možnosti připouštějí, abych (budu-li chtít) nahrával i jakékoliv jiné osobní projevy, kdy bych mohl vyslovit podobnou úvahu, že přece každý si musí být vědom toho, že kdykoliv a kdekoliv může být nahráván (lumpové nedobrovolně figurující v různých investigativních reportáží by mohli vyprávět).

Jinak za vyústění nálezu lze považovat závěr, že samotné nahrávání telefonického hovoru je přípustné, důkaz tímto záznamem však lze provést (v občanském soudním řízení) jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. Tímto závěrem argumentuje např. i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí (o dovolání v civilní věci) sp.zn. 22 Cdo 4172/2007. Tato kombinace „šalamounského“ a striktního výkladu § 12 odst. 1 OZ však ve výsledku nepřináší zásadní posun, pouze přenáší rozhodný okamžik spočívající v projevení výslovného souhlasu s důkazem (jeho použitím) až do řízení před soudem. Je-li záznam pro nahrávanou osobu „nevýhodný“, těžko lze očekávat její souhlas.

Za druhé podstatné vyústění nálezu (resp. spíše nálezu dřívějšího, a to nálezu sp.zn. II. ÚS 502/2000, na nějž je odkazováno) pak lze považovat připuštění použití záznamů osobní povahy pro účely trestního řízení. Tímto východiskem se de facto řídil např. Nejvyšší soud v trestní věci sp.zn. 5 Tdo 229/2008. Ten nejdříve odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 396/04, v němž je vysloven právní názor, podle nějž lze využít zvukový záznam jako podpůrný důkaz k prokázání věrohodnosti ve věci vypovídajících svědkům. K procesní použitelnosti zvukových záznamů v trestním řízení pak Nejvyšší soud dále odkazuje na svůj judikát publikovaný pod č. 55/2001 Sb.rozh.tr., dle nějž je třeba rozlišovat odposlechy telekomunikačního provozu, jejichž provádění v rámci trestního řízení je v zákoně přesně upraveno, od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Jestliže tedy zvukový záznam není pořízen orgánem činným v trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně vymezeného postupu a podmínek, za nichž k takovému opatření důkazu může dojít. (Dodejme, že přípustnost důkazu je zde dovozována pouze ze skutečnosti, že trestní řád stanovuje striktní pravidla pro odposlechy pořizované orgány činnými v trestním řízení, nikoliv už pro „odposlechy“ pořizované soukromou osobou – o občanském zákoníku a pravidlech v něm zmíněných se však jaksi mlčí.)

Příkladem přístupu, kdy je restriktivním výkladem omezován dopad § 12 OZ na použitelnost záznamů projevů osobní povahy v soudním řízení (aniž by tentokrát bylo odkazováno na specifika trestního řízení), tedy shora zmíněného „druhého“ přístupu, budiž např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 28/04.
V daném případě Ústavní soud na základě podané stížnosti posuzoval trestní věc, v níž se stěžovatel domáhal po Ústavním soudu, aby zakázal soudu provést důkaz magnetofonovým a písemným záznamem telekomunikačního provozu uskutečněného mezi telefonní stanicí operačního střediska policie se stěžovatelem, a tento záznam vyřadil ze spisu a zničil.

Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když dospěl k závěru, že přítomnost magnetofonového záznamu a jeho písemného přepisu v trestním spise a rovněž i jeho provedení jako důkazu nejsou způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života nebo porušit listovní tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů. Svůj závěr Ústavní soud zdůvodnil tak, že právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života se zpravidla vztahuje na případy zásahů do soukromé a rodinné sféry, v nichž jednotlivec projevuje svou osobnost svobodně a autonomně. V této sféře se však jedinec neocitá za situace, kdy – ač v prostředí soukromém či rodinném – vystupuje či plní funkce veřejného charakteru. Rovněž tajemství zpráv podávaných telefonem nelze vztahovat na úkony, které jsou svou povahou úkony služebními.

Ústavní soud se tedy vůbec nezabýval otázkou charakteru řízení, v němž měl být důkaz záznamem telefonátu proveden, ale soustředil se na okolnosti jeho získání, kdy telefonát policistovi ve službě, byť na soukromou telefonní stanici, a to z operačního střediska, kde byly všechny hovory dle interních norem pro účely kontroly nahrávány, vylučoval soukromý charakter hovoru a procesní nepoužitelnost záznamu hovoru jako důkazu pro údajný zásah do soukromí.

Dalším příkladem restriktivního výkladu § 12 odst. 1 OZ je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 64/2004, týkající se civilní věci, kde se konstatuje, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný.
Žalovaný opřel důvodnost svého dovolání mj. o skutečnost, že odvolací soud řešil otázku přípustnosti nezákonně opatřeného důkazu v rozporu s tím, jak je tato otázka řešena dovolacím soudem, např. v jeho rozhodnutí 21 Cdo 1009/98 (závěr judikátu je takový, že soud neprovede důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby).

Dle Nejvyšší soudu však osobní povahu zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. V daném případě byl zvukový záznam přijatý jako důkaz záznamem jednání společníků obchodní společnosti o jejích problémech. Za těchto okolností proto dle Nejvyššího soudu nelze projevy účastníků hovoru považovat za projevy osobní povahy. Nemohlo proto dojít ani k zásahu do osobnostních práv žalovaného ve smyslu § 12 odst. 1 OZ a důkaz tímto záznamem v občanském soudním řízení není, z hlediska způsobu pořízení tohoto důkazu, nepřípustný.

Nejpříměji se k možnosti použití záznamů projevů druhých osob bez jejich souhlasu postavil Nejvyšší soud ve svém usnesení (týkajícím se trestní věci) sp.zn. 5 Tdo 459/2007, kde uvedl, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán, kdy ustanovení § 88 trestního řádu se zde neuplatní, a to ani analogicky. Nejvyšší soud však dodává, že přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud pak dodává, že významnou okolností v takových případech bude především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici i jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem.

Jako další příklad přímého postavení se k otázce přípustnosti důkazů nahrávkou, pořízenou bez souhlasu nahrávané osoby, lze také zmínit výše už představené nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 191/05. a sp.zn. II. ÚS 502/2000, které k licencím dle § 12 OZ de facto přiřazují ještě nezbytnost danou obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány.

Jak z výše uvedeného vyplývá, lze přes rozpory v judikatuře a praxi alespoň vysledovat určité tendence v posuzování otázky přípustnosti audio a video-záznamů jako důkazu. V civilních věcech jsou takové důkazy v zásadě odmítány, byť se v některých případech judikatura pokouší o restriktivnější výklady § 12 odst. 1 OZ. V trestním řízení lze vysledovat intenzivnější snahu o připouštění nahrávek jako důkazu, na pomoc jsou brány opět buď restriktivní výklady § 12 odst. 1 OZ, nebo argumenty o použitelnosti nahrávek, nepořídil-li je sám orgán činný v trestním řízení, nebo je argumentováno přímo výklady, které tvrdí, že takové důkazy nelze a priori odmítat a je třeba např. zvažovat míru zásahu do soukromí a další relevantní okolnosti, tedy řídit se zásadou proporcionality.

Nevím však o žádné judikatuře, která by se výslovně zabývala použitelností audio a video-nahrávek, pořízených soukromou osobou bez svolení nahrávané osoby, ve správním řízení, a speciálně pak v řízení přestupkovém (příp. obecně v řízení o správním deliktu). Dohledal jsem pouze civilní judikát dostupný v Aspi pod zn. (Rc) 23 C 3/97, kde se mj. uvádí, že „žádný zákon neopravňuje občany k tomu, aby si mohli opatřovat důkazy pro účely správního, přestupkového, soudního či jiného řízení zachycováním projevů jiných fyzických osob osobní povahy, a to i přes ustanovení procesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (…)“. Tedy i kdyby Vás na nože brali, ne abyste si to zaznamenávali, zlobiví občané!

Otázka použitelnosti nahrávek ve vztahu ke správnímu, potažmo přestupkovému, řízení dle mého názoru zatím stále čeká na rozhodnutí. Ač Nejvyšší správní soud klade na přestupkové řízení stejné nároky jako na řízení trestní, nevím, jak by přípustnost nahrávek jako důkazu v řízení přestupkovém, nikoliv trestním, posoudil, a zda by vedle procesních povinností přiznal správním orgánům i odpovídající „procesní možnosti“.

Shora totiž přestupek vždy vypadá bagatelně, někdy však může jít o hodně a důkaz nahrávkou může být velmi důležitý (např. tam, kde z povahy věci nejsou svědkové – např. u většiny případů domácího násilí). Ale i tam, kde o hodně nejde (např. lump láme stromek na náměstí, močí sousedovi na nové auto či vyhrožuje trafikantovi) se domnívám, že odkazovat na ochranu projevů soukromé povahy je chucpe. Myslím, že zákon má chránit soukromí, nikoliv porušování zákona a „nerušený výkon“ protiprávního jednání.

Doufám proto do budoucna spíše ve zdravý rozum, a snad ne marně. Do doby, než se nějaký ten judikát urodí, zdvořile žádám o názory na výše nastíněnou problematiku, příp. o praktické rady, jak zatím s důkazy audio a video-nahrávkami, pořízenými bez vědomí či souhlasu nahrávaných, (zejména v přestupkovém řízení) naložit.

19 komentářů:

Martin Bílý řekl(a)...

Můj oblíbený Jhering už před více než 130 lety nadával, že právo chrání útočníka (při nutné obraně) a dlužníka (při civilním sporu). Vidět tohle, zaplakal by...

Cituji ten ÚS: Citované ustanovení totiž stanoví výjimku ze zásady, kdy je třeba svolení fyzické osoby k pořízení anebo k použití písemností osobní povahy, podobizny, obrazového snímku a zvukového záznamu. Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (tzv. úřední licence). Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví.

Zajímavé je, že svůj názor o §12 odst. 2 Ústavní soud nijak nedokládá, nepředkládá úvahu o tom, jak dospěl k tomu, že úřední licence není každé řízení (což si naopak myslím já).

Tomáš Sobek popsal rozdíl mezi tvrzením a argumentací takto:

Tvrzení ve sporné otázce, vynesené bez argumentů, si klade ambici na epistemickou autoritu v modu: Já mám nějaký zvláštní přístup k pravdě, který Ty nemáš. (Typ: Ústavní soudce jako vládce – filozof.)

Argument má diskurzivní povahu: Jestliže akceptuješ A, B, C pak bys měl akceptovat i D, protože D vyplývá z A, B, C. Logicky platný argument je pro adresáta přesvědčivý jenom tehdy, když akceptuje jeho premisy. Pokud máme zájem přesvědčit své publikum o správnosti svého závěru, pak musíme vstřícně vycházet z takových premis, které budou ti druzí pravděpodobně akceptovat, jinak argumentaci jenom předstíráme. Ústavní soudce – demokrat argumentuje způsobem, který je upřímně adresován veřejnosti se záměrem ji přesvědčit.
(http://teorieprava.blogspot.com/2009/06/jaky-je-rozdil-mezi-argumentem-pouhym.html)

V téhle věci Ústavní soud nijak neargumentuje, prostě říká, že §12 odst. 2 neplatí pro civil, protože úřední licence je jen zvláštní úprava. Ale zvláštní úprava není část libovolného procesního předpisu o dokazování, ale ještě zvláštnější část zvláštního předpisu - ustanovení o odposleších.

Protože ale vůbec neříká, proč to tak je, jak k tomu došel a jak vyvrátil opačné tvrzení, jedná se jen o tvrzení, ne o argument.

Soudy jsou pak vázány judikaturou díky její argumentační závaznosti - ta tady ale zcela chybí. Takže když obecný soud rozhodne v rozporu s tímhle názorem Ústavního soudu, nebude se jednat o libovůli, pokud to podloží argumentem - neboť i sebeslabší argument přebije argumentační hodnotu názoru ÚS na §12 odst. 2.

Takovým argumentem může být např. střet práv a ochrana významnějšího, ale i reductio ad absurdum (důkaz sporem, dovedením do krajnosti):

Jestliže soused zapaluje mé auto před domem:
1) pokud ho natočím já a chci to použít v civilním řízení, jsou jeho práva ohrožena a já to použít nesmím.
2) pokud ho natočí Česká televize a odvysílá to v hlavním zpravodajství, jsou jeho osobností práva zaručena.

Z uvedeného argumentu je patrné, že přístup ÚS k § 12 odst. 2 nechrání ve skutečnosti pachatelovo soukromí a osobnost, ale jeho protiprávní jednání. Takový výklad je ale zcela v rozporu s právními zásadami.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Velmi dobrá analysa současné rozkolísané judikatury.

Přestupkové řízení je z hlediska procesu daleko blíž řízení trestnímu než civilnímu (viz i judikatura ESLP ohledně procesních záruk pro obviněného), proto asi nezbude než podrobit se prozatím autoritě "pomazaných hlav" z Ústavního soudu a důkazy soukromou nahrávkou odmítat.

Ad MB:

Mýlíte se, pokud tvrdíte, že od právního názoru vysloveného ÚS se lze, pokud to odůvodníme, odchýlit. To je možné toliko u právních názorů nejvyšších obecných soudů, judikatura ÚS je ex constitutione závazná precedenčně (a ǓS několikrát její závaznost ve svých nálezech opakovaně připomíná).

Anonymní řekl(a)...

Mne v tejto diskusii o prípustnosti/neprípustnosti tzv. nezákonného dôkazu v civilnom/trestnom/správnom konaní chýba odpoveď na základnú otázku: čo znamená nezákonný dôkaz?

Je to dôkaz nezákonne získaný/nezákonne vykonaný/nezákonne vyhodnotený?

Asi zjavne nezákonne získaný, súdiac podľa toho, že hlavná diskusia sa vedie okolo prípustnosti zvukovej/obrazovej nahrávky zhotovenej súkromnou osobou mimo samotného procesu.

Potom však treba zodpovedať na otázku, či každý dôkaz, pri ktorého získaní bolo určitým spôsobom porušené hmotné právo, je zároveň procesne neprípustný.

Pre oblasť civilného práva potom ale treba povedať, že "nikoliv". Občiansky súdny poriadok v žiadnom svojom ustanovení nezakazuje použitie akokoľvek získaného dôkazu. Onen judikát NS z roku 97 sa však týmto argumentom nevysporiadava, len sucho konštatuje, že § 12 OZ platí aj v oblasti procesného práva. Sledovaním tejto argumentačnej línie by sme však dospeli k zjavným absurditám, napríklad k tomu, že nezákonným dôkazom by bola aj informácia použitá niektorou zo zmluvných strán napriek dohode podľa § 271 ObchZ alebo použitie informácie tvoriace predmet obchodného tajomstva.

Preto treba podľa môjho názoru vychádzať primárne z procesného práva, ktoré pre oblasť tak civilného, ako aj trestného a správneho práva v zásade pripúšťa akýkoľvek dôkaz predložený niektorým z účastníkov. (Iná otázka samozrejme je v trestnom konaní dôkaz nezákonne získaný orgánom verejnej moci, napr. políciou alebo štátnym zastupiteľstvom počas vyšetrovania.)

Tento záver plynie aj z analogickej úvahy jednotlivých dôkazov: podľa OSP ("osř"), TP ("tř") i SP ("sř") napr. svedok je dokonca povinný vypovedať o všetkom čo vie. Výnimky tvoria len zákonom výslovne uložená alebo uznaná povinnosť mlčanlivosti (výnimočné prípady typu advokáta, notára, kňaza) alebo utajované skutočnosti. Účastník teda môže vypovedať aj o obsahu toho, čo je inak chránené § 12 OZ - môže teda vypovedať napr. o tom, čo videl cez okno susedovho domu, že sused doma robí, alebo o tom, o čom niekto telefonoval.

Anonymní řekl(a)...

Dokonca účastník konania nemá v občianskom konaní právo ani odoprieť výpoveď o tých najintímnejších skutočnostiach (ak nejde o riziko trestného stíhania). Ak však účastník nemá takéto právo (ergo je povinný o týchto skutočnostiach vypovedať), potom a maiori ad minus nemôže byť výpoveď tretej osoby o tom istom považovaná za nezákonný dôkaz. Ak však tretia osoba (ako svedok) môže o týchto skutočnostiach vypovedať, potom per analogiam nie je zrejmé, prečo by to isté nemohla použiť zachytené na inom médiu.

Totiž, potom logicky smerujeme k otázke, č vlastne inštitútom tzv. nezákonného dôkazu a odkazom na § 11 a 12 OZ chceme chrániť - OBSAH príslušného prejavu, alebo jeho FORMU (teda či sú chránené slová, alebo hlas a podobizeň). Obsah - ako som sa snažil dokázať - zjavne v súdnom konaní chránený nie je, takže by zostávalo len tvrdiť, že nahrávka bez súhlasu hovoriaceho je nezákonným dôkazom len preto, lebo na ňom počuť jeho hlas alebo vidieť jeho podobu. To však zjavne vedie k absurdite, pretože ide o hlas alebo tvár osoby, ktorá pred súdom/správnym orgánom sama stojí a hovorí, súdu/orgánu sú teda jej hlas a tvár známe.

Na základe toho sa osobne domnievam, že nahrávky (audio, video) obstarané niektorým z účastníkom hoc aj za porušenia § 11 a 12 OZ by mali byť prípustné ako dôkaz v každom prípade v občianskom a zásadne aj v trestnom a priestupkovom konaní. To prirodzene nevylučuje zodpovednosť toho, kto tieto nahrávky vyhotovil, podľa § 11 a 12 OZ za škodu a za ujmu; to je ale už iná otázka.

Z týchto dôvodov sa tiež domnievam, že argumentovať v týchto prípadoch čl. 8 Dohovoru o LP a ZS nie je "případné". ESLP totiž myslím v prípade Khan vs. UK z r. 2000 pomerne jednoznačne vyslovil, že čl. 8 nevyžaduje od členských štátov posudzovať ako nezákonné dôkazy získané hoc aj porušením tohto práva za určitých procesných podmienok. V tomto smere sa mi preto zdá nadmerné odvolávanie sa na tento článok Dohovoru mierne (ľudovo povedané) "od veci".

Michal Novotný

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina

Já jsem naopak přesvědčen, že se mýlíte Vy. Z nálezu IV. ÚS 301/05 plyne teze o výjimečné možnosti odchýlit se od nálezu Ústavního soudu (pokud se dstatečně a explicitně vyrovnají s jeho ratiem), která není definičně vyhrazena jen nejvyšším soudům.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina: Co se týče soukromých nahrávek coby důkazu v přestupkovém řízení, domnívám se naopak, že relevantní je zde spíše trestní judikatura, alespoň já bych na ni odkazoval. NSS v přestupkových věcech odkazuje na trest už nejen v případě, kdy vykládá čl. 6 odst. 1 evropské (řízení o přestupku jako řízení o trestním obvinění ve smyslu Úmluvy, se všemi z toho vyplývajícími důsledky), ale třeba i v jiných otázkách procesních, které nejsou zákonem o přestupcích výslovně upraveny (viz např. sporný a v něčem nedotažený, ale přesto zajímavý a určitou logiku nepostrádající rozsudek ze dne 18.6.2009, č.j. 1 As 28/2009-62, týkající se ukládání sankcí za více přestupků ve vícero řízeních, absentuje-li v zákoně o přestupcích výslovná úprava pro ukládání souhrných a úhrných trestů). Myslím si, že by NSS mohl v podobné tendenci pokračovat i co se týče podmínek a nároků na dokazování, to je ale spíš mé zbožné přání a netuším, jak se k věci v budoucnu postaví.
"Taxikářské" judikáty, na které dr. Kuhn odkazuje ve svém postu, věc zatím neřeší (i když se s nimi nelze než ztotožnit, resp. nemám vůči nim výhrady) - jeden říká, že orgány veřejné moci si nemůžou dělat, co chtějí, ale musí postupovat na základě zákona, včetně případů, kdy opatřují důkazy (zde nahrávkou jízdy s taxikářem), druhý pak aproboval použití záznamu jízdy/chování taxikáře pořízeného novináři, ovšem s odkazem na novinářskou licenci; "soukromý" záznam bez "licence" zatím u NSS pokud vím řešen nebyl. NSS tak jeho hvězdná hodina v otázce posuzování přípustnosti soukromých nahrávek jako důkazu ve správním, příp. přestupkovém, řízení ještě čeká.
Lze samozřejmě říci, že i dnes lze použití záznamu nějak vyargumentovat a není třeba čekat na judikáty, přestupkové komise v Horní Dolní však potřebují jednoduché vodítko, co smí a co ne, a to zatím jasné není. Podávat z pozice MVČR, kde sedím, nějaké divoké soukromé názory, nepodložené judikaturou, také není dost dobře možné.
Ani po přečtení x judikátů, které jsem všechny do svého textu ani nezařazoval, sám nejsem o nic moc moudřejší a nevím, jak bych použití nahrávky vyargumentoval, tedy právnicky, abych s tím mohl být sám spokojen.
Absurditu stávající zákonné úpravy, resp. způsobu její aplikace, hezky vystihnul M.Bílý svým příkladem o zapalování auta (viz výše) - nic přesvědčivějšího než poukaz na absurdní konce stávajícího výkladu OZ mě však bohužel nenapadá.
Jinak pro úplnost - obsáhlý výčet/shrnutí vší možné judikatury (až se v tom člověk pěkně ztratí a nakonec už ničemu nerozumí) je obsažen ve Stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2004 Sbírky výkladových stanovisek NSZ, viz zde: http://portal.justice.cz/Justice2/Soud/soud.aspx?d=25662&j=39&k=2884&o=29.
Jan Potměšil

Martin Bílý řekl(a)...

Jenže takové rozhodnutí bude postrádat prvek libovůle a nebude schopno zasáhnout do základních práv stěžovatele. Aspoň doufám :-)

marie dubanova řekl(a)...

"skrze § 12 odst. 1 OZ <> zhodnotíme jako drzost, neboť (odhlédněme teď od presumpce neviny) pachatel si nárokuje právo porušovat práva druhých, ale dovolává se vlastních práv, aby jeho protiprávní jednání nebylo prokázáno a potrestáno"..
Ano "dle zdravého rozumu"..

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad LV:

To by bylo na dlouhou (a snad i zajímavou) debatu, kterou jsme na JP ostatně již několikrát nakousli.

Podle mého názoru zde dochází ke kolisi mezi Ústavou a nálezem ÚS, přičemž vyšší právní sílu má Ústava. Ústavní soud, ač si to možná myslí (kausa Melčák), nemůže měnit ústavu, k tomu není povolán.

Nástrojem změny judikatury ÚS tudíž může být, vyjma případů, kdy obecný soud navrhuje zrušení zákona nebo jeho části, pouze individuální ústavní stížnost; v opačném případě tady budeme mít judikatorní anarchii (resp. holubník) a každý okresní samosoudce si bude rozhodovat podle svého a na judikaturu nějakých čičmundů z ÚS se zvysoka vykašle.

To by bylo absolutní popření principu právní jistoty, soudní systém je hierarchický a má svoje procedury.

Ad JP:

Myslím si totéž (tj. že v přestupcích musí se proces řídí stejnými zásadami jako v trestu, ne jako v civilu), rozdíl je asi v tom, že odlišně interpretujeme (vnitřně rozpornou a ne zcela jasnou) judikaturu ǓS.

Podle mne Ústavní soud použití jiných nahrávek než pořízených na základě licence dané TrŘ v trestním řízení zakázal, a nadto vyložil úřední licenci restriktivně tak, že ta soukromé nahrávky z principu nezahrnuje.

Anonymní řekl(a)...

Ještě ad Martin Bílý:
"...Ústavní soud nijak nedokládá, nepředkládá úvahu o tom, jak dospěl k tomu, že úřední licence není každé řízení (což si naopak myslím já)"
- myslím, že ta "úřední licence" je tu sporná. Některé soudy vykládaly věc tak, že ustanovení o dokazování (jako důkaz lze použít vše...) jsou právě takovou zákonnou úřední licencí. Někde šly ještě dál, že to zároveň nezbavuje pořizovatele záznamu odpovědnosti v rovině občanskoprávní (důkaz můžu pořídit i předložit a soud jej akceptuje, to ale nevylučuje, aby někdo paralelně napadl žalobou mé jednání - tedy min. pořízení záznamu, které porušilo normy obč.práva). Myslím ale, že ustanovení procesních předpisů o dokazování jako zákonnou úřední licenci považovat nelze - náležitostí důkazů je z podstaty věci i jeho zákonnost, a ta je tu sporná. Správní řád např. raději výslovně říká, že důkaz nesmí být získán či proveden v rozporu s právními předpisy (viz § 51/1 s.ř.).
Jinak když jsme u těch licencí a absurdního příkladu se zapalováním auta (jednou to nahrávám já, jednou ČT), tak pokud nahrávání vůbec považujeme za nějaký zásah, bylo zasaženo do práv lumpa v obou případech - pouze v případě ČT se lze schovat za zpravodajskou licenci, která podle mě na zákonné úrovni nějak vykládá a řeší střet práva na soukromí a ochranu osobnosti a střet jiného zájmu (zde na informování veřejnosti). I když to OZ výslovně nečiní, nebrání podle mě ani v prvním případě (nahrávka soukromou osobou), podobný střet (soukromí vs. ochrana majetku) také vyložit, resp. vyřešit, aniž bych k tomu musel mít zákonné vodítko v podobě výslovného zakotvení jakési "licence". Pokud ovšem platí má úvaha v úvodu postu, že § 12 OZ vlastně ani není třeba, dovodit lze vše z norem ústavních, a i "licence v § 12/2,3OZ jsou jen příkladem řešení některých konfliktů zájmů či práv, které zákonodárce raději výslovně upravil, aniž by to vylučovalo podobné řešení i v jiných kolizních případech.
Jan Potměšil

anti řekl(a)...

Tento problém dlhodobo zaujal aj mňa a prikláňam sa na stranu prípustnosti použitia takého dôkazu v trestom konaní. Teória zákazu otráveného ovocia, ktorá sa v tejto súvislosti často spomína, uznávaná v americkom procesnom práve je podľa mňa aplikovateľná aj v našich podmienkach ale výlučne na nezákonný postup štátnych orgánov, určite však nie iných fyzických a právnických osôb.

Pochopiteľne súhlasím s názorom, že nie je možné prihliadnuť na obsah nahrávky telefonického hovoru, ak ho organ činný v trestnom konaní získal bez súhlasu sudu a to bez ohľadu na to, že na základe toho môže dôjsť k oslobodeniu inak vinného obžalovaného. Zásada ochrany jednotlivca pred svojvôľou statnej moci v danom prípade prevažuje zásadu nutnosti potrestania páchateľa trestného činu. Odsúdeným za trestných čin môže byť totiž len osoba, ktorej bolo spáchanie trestného činu dokázané zákon predpísaným spôsobom. Bez tohto sa páchateľ v hmotnoprávnom slova zmysle nikdy nemôže stať odsúdeným v procesnom slova zmysle.

Úplne iná je však situácia, ak obeť trestného činu zachytí konanie páchateľa v zvukovej alebo obrazovej podobe a to bez ohľadu na to, či ide o je spontánne konanie alebo sa na toto konanie vopred pripravila. Poškodený v danom prípade neporušuje žiadne pravidla platné pre štátne orgány, nakoľko sám takýmto orgánom nie je. Dôkaz ním poskytnutý nemôže byť ovocím z otráveného stromu. Môže sa týmto konaním dopustiť zásahu do práva na ochranu osobnosti ale v danom prípade, zásada nutnosti trestu a právo na majetok, zdravie alebo aj život vysoko prevažuje zásadu ochrany osobnosti, ak je vôbec možné v takomto prípade o ochrane osobnosti hovoriť.

Naprosto súhlasím s autorom článku, že najlepšie vynikne absurdnosť opačného záveru, ak si uvedomíme, nasledovné dve varianty zachytenia priebehu tej istej udalosti:
Potencionálna obeť trestného činu (napr. obeť pravidelného domáceho násilia, alebo opačne obeť častých nepravdivých trestných oznámení pre domáce násilie) si pripraví nahrávacie zariadenie a zaznamená priebeh domáceho konfliktu. Trestný súd na takýto dôkaz neprihliadne pre jeho rozpor so zákonom (súkromnoprávnom nornou).
Tá istá obeť sa dohodne so svedkom, ktorý sa ukryje v miestnosti a priebeh konfliktu vypočuje. Súd následne túto osobu vypočuje ako svedka.

Absurdnosť oboch procesných situácií vyplýva síce prvotne z procesného práva ale v skutočnosti podľa môjho názoru vyplýva z nesprávneho chápania práva na ochranu osobnosti. Len bezmyšlienkovitým formalistickým výkladom tohto práva je možné dospieť k záveru, že osoba požíva právo na ochranu svojej osobnosti aj v čase, keď sa dopúšťa trestného činu. Podľa môjho názoru záznam priebehu tohto činu nie je v rozpore so žiadnym právom páchateľa, podobne ako použitie legálne miery násilia v prípade nutnej obrany.

V oblasti súkromného a správneho práva je potrebné zohľadniť viaceré ďalšie faktory, ku ktorým si netrúfam vysloviť jednoznačný názor.

marie dubanova řekl(a)...

Dobrý večer, nejspíše tomu dost dobře nerozumím, pan T.P. píše :"Podle mne Ústavní soud použití jiných nahrávek než pořízených na základě licence dané TrŘ v trestním řízení zakázal, a nadto vyložil úřední licenci restriktivně tak, že ta soukromé nahrávky z principu nezahrnuje".. Znamená to,že v případě, přistihnu li ve svém domě zloděje, musím nejprve dotyčného požádat, aby chvíli posečkal,že si musím nejprve "obstarat" firmu s licencí, aby eventuální pořízená nahrávka jeho činu, byla u soudu zahrnuta mezi důkazy?

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,

jsem jeden z těch předsedů komise z "Horní-Dolní Lhoty", resp. hned několika:-)

Ale nyní vážně. Problematika důkazů u správních řízení, a hlavně řízení o přestupcích je problematika velmi aktuální se kterou se dnes setkáváme prakticky běžně.
Tady, vedle problémů nastíněných Janem Potměšilem, kterého tímto mimochodem si dovolím pozdravovat, existují i další atributy, nad kterými "se odborník diví a laik žasně".
Podle konzultačních dnů na MVČR, ale krajských úřadů (sám dělám předsedu komise v několika obcích hned ve třech krajích, tedy chodím na konzultace na tři krajské úřady) je zde rovněž i důkaz videonahrávkou ze systémů CCTV. CCTV jsou videosystémy umístěné v obchodech, benzínkách apod.).
Zde tedy vedle použití záznamu, který natočím třeba já nebo ČT je ještě použití záznamu z obchodu. Problém je v tom, že logicky by mělo jít o soukromé záznamy, jako když si to tam nahrávám sám, ovšem při konzultacích na krajských úřadech nám bylo řečeno (s ohledem na to, že se to řešilo ve všech třech krajích, tak hádám, že je to stanovisko MVČR), je takový důkaz prostřednictvím CCTV přípustný. To je jenom ovšem na okraj.

Co se týká změny formálně "nelegálního" důkazu ve formálně "legální", tak zde mne napadlo, že i poškozený, resp. v tomto případě svědek se může chovat typickou českou vyčůraností (promiňte mi ten výraz, ale vhodnější synonymum mne nenapadlo) a "obejít" zákon ve prospěch věci.
Za předpokladu, kdy, jak jsem pochopil, může správní orgán připustit důkaz audiovizuální nahrávkou, která byla pořízena na základě zpravodajské licence (použita mediálně), tak s ohledem na skutečnosti, že defakto tzv. novinářem, může být každý, kdo se za něj prohlásí, protože není povinnost být v pracovním či obdobném poměru nebo se jakkoliv registrovat (například v syndikátu novinářů) a s ohledem na praxi médií, které uveřejňují i audiovizuální záběry tzv. neprofesionálů, lze dnes technicky prakticky jakoukoliv nahrávku umístit na stovky a tisíce zpravodajských serverů. Respektivě je zpravodajská licence vázána na úřel pořízení a nikoliv na osobu pořizovatele.
V takovém případě může taková osoba vypovídat jako svědek o tom co viděla a jako další důkaz dát odkaz na umístění audia-videa.
Naprosto legální postup.

Asi dnes nejznámějším je server YouTube, kde je na odkazu http://www.youtube.com/t/about uvedeno mj. "Uživatelé mohou sledovat zprávy o aktuálních událostech z první ruky, vyhledávat videa o svých zálibách a zájmech nebo objevovat zajímavosti a neobvyklé věci. Stále více lidí zachycuje výjimečné chvíle na video a YouTube jim poskytuje možnost stát se reportéry zítřka."
Z výše uvedeného, dle mého názoru jsou videa umístěná na tomto serveru videa zpravodajská, a tedy pořízená legálně na základě zpravodajské licence, řádně zveřejněná, a lze je tedy použít ve správním řízení, včetně řízení o přestupku.

A teď do mne šijte :-)

s pozdravem "nešťastný" praktik

Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

Ad Patrik Šebesta:
Děkuji za pozdravení a rovněž pozdravuji přestupkového nadšence! Co se týče té argumentace, že jsem záznam pořídil pro zpravodajské účely, tak by mi přišlo poněkud nedůstojné tvrdit, že to zaznamenávám kvůli informování veřejnosti, nikoliv pro účely dokazování. Umisťování nahrávek na youtube je o něco krkolomnější postup, účelovost se však nevytrácí. Příklad s youtube však ukazuje na určitý společenský posun - nahrává kdekdo kdeco, "každý je reportérem", kamery a záznamy nás potkávají na každém kroku, ale norma, která řeší jejich použitelnost (a dokonce "poříditelnost") je desítky let stará, přičemž judikatura není o mnoho napřed.
Jinak co se týče těch záznamů z benzinek, obchodů apod., tak je jejich povinností mít tam upozornění o kameře, a člověk, který vstupuje do sledovaného prostoru, tak dává konkludentní souhlas min. s pořízením záznamu své osoby. U policejních kamer (byť to nějakým konkludentním souhlasem posvěcené není) jde pokud se nemýlím o zákonnou úřední licenci na základě zákona 101/2000 Sb. (Jinak pokud vím, tak směrnice EU týkající se kamerových systémů nezapovídají jejich použití mj. pro potřeby objasňování trestných činů nebo přestupků.)
Ani v jednom případě tak nejde o typickou "soukromou" nahrávku.
Jinak mým cílem je vyargumentovat, že nahrávku lze použít právě i v případě, kdy jde o nahrávku typicky "soukromou", aby si člověk nemusel trapně vymýšlet, že je novinář, umělec, pedagog apod.
Jako zajímavá mi přišla idea odkazující na krajní nouzi či nutnou obranu - pokud mám právo bránit se protiprávnímu jednání třeba i jednáním stejně intenzivním (tedy zasahujícím do práv pachatele), tím spíše bych měl mít možnost "bránit se" způsobem o poznání méně invazivním, tedy pořízením záznamu deliktu (např. pro účely odvrácení škody nebo její vymáhání, kdy chráním své právo na majetek, potažmo se chci domáhat spravedlnosti).
Jinak pro praktiky, resp. pro kolegu Šebestu - diskutoval jsem právě s kolegyní, kterou prý můj zdejší článek "nahlodal" tak, že "by se to mělo asi pouštět", min. proto, že když se nic nepustí k soudu, žádný judikát mít nebudeme. Takže pouštějme!:-)
/Pro info na závěr - v posledním zápise z konzultačního dne s kraji, který ovšem opustí MV netuším kdy, je už s odkazy na judikaturu, ale i jeden závěr ombudsmana, který se k tomu jediný výslovně vyjádřil ve vztahu k přestupkovému řízení, opatrně naznačeno, že takový důkaz lze připustit - tak uvidíme, jak se to pohne v praxi; v podstatě jde o velmi velmi stručné shrnutí toho, co jsem zde už psal, ale bez detailní argumentace a popisu všech možných výkladů - k tomu se hotovím v horizontu cca měsíce, snad to pak vyjde ve Správním právu pro potřeby všech.)
Jan Potměšil

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, diky za zajimavy clanek, k Vasemu tematu mam otazky - lze nahravat pomoci diktafonu prednasky, seminare na statni VS pro osobni studijni ucely? Musim si pred tim vyzadat souhlas vyucujiciho? Lisi se v tomhle ohledu prednaska VS (je dostupna i pro verejnost) a seminarni vyuka? Martin Kralik, VSE

Anonymní řekl(a)...

Řadím se k těm, kteří mají za to, že použití audio/video nahrávky v soudním/správním řízení je projevem úřední licence (k nálezu ÚS, který takto na úřední licenci nepohlíží, viz http://ipravnik.cz/cz/clanky/art_6200/zaznam-telefonniho-rozhovoru-porizeny-jeho-ucastnikem-jako-dukaz-v-obcanskopravnim-rizeni.aspx).

V případě pořízení nahrávky se však přímo na zákonnou licenci odvolávat jistě nelze. Tedy pokud jde o běžné pořízení nahrávky soukromou osobou. Podle ustanovení OZ by naopak soukromá osoba, která nemá svolení zaznamenané osoby, ani možnost zaštítit se např. uměleckou nebo zpravodajskou licencí, zasahovala do osobnostních práv zaznamenaného. Nahrávka by tak byla pořízena v rozporu s právním předpisem a jako taková by nemohla být provedena jako důkaz.
Takový omezující výklad práva by ale často vedl k nespravedlivé ochraně zaznamenané osoby, jak už je uváděno v jednotlivých komentářích výše.
Na takový výklad reaguje judikatura, kdy bylo soudy např. konstatováno, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory (předpokládá se konkludentní souhlas) nebo že jednání při výkonu povolání, při obchodní nebo veřejné činnosti nemají charakter projevů osobní povahy a jejich záznam tak není protiprávním zásahem do osobnostních práv. Předpokládám, že v budoucnu se budeme moci setkat s rozhodnutími, která budou mantinely pořízení záznamů s přihlédnutím k realitě dále posouvat. Např. konkludentní souhlas opřený o obecné povědomí technických možností je snadno přenositelný ze sféry telefonních hovorů na ostatní podoby komunikace (i na situace, kdy ke komunikaci nemusí vůbec dojít).
Pokud jde o pořízení nahrávek, na která se uvedené závěry soudů nevztahují, zde by mělo být přistoupeno k poměřování zásahu do osobnostních práv s jiným právem chráněným zájmem sledovaným pořizovatelem nahrávky nebo rozhodujícím orgánem, jak naznačuje i autor postu.
Domnívám se, že tento přístup by měl být uplatnitelný v trestním, správním i civilním procesu.

Myslím, že vodítkem pro správní řízení opravdu může být i argumentace veřejného ochránce práv v jeho závěrečných stanoviscích (k dispozici jsem měl sp. zn. 4587/2005/VOP/MON). I v těchto lze narazit na zdůraznění nutnosti posuzovat kolizi práv/zájmů.


K otázce Martina K., VŠE:
Osobně bych potenciální zásah do osobnostních práv předpokládal až ve spojení s použitím nahrávky, ne s jejím pořízením. Takže v nahrávání k osobním účelům bych neviděl problém.
Jinak lze možnost nahrávání opřít o argument z již opakující se judikatury, že výkon lektorské činnosti (povolání) nemá charakter osobní povahy, takže jeho zaznamenáváním není zasahováno do osobnostních práv a záznam není činěn v rozporu s právní úpravou. Zda jde o přednášku nebo seminář, nehraje roli.
V případě zájmu záznam výuky využít nejen pro studijní účely je samozřejmě namístě případné získání souhlasu vyučujícího.

Příjemný den všem.
Petr Kubačka

Veronika Tůmová řekl(a)...

Dobrý den, děkuji za článek. Chtěla bych se zeptat, zda mohu zvukovou nahrávku použít jako důkaz při přestupkovém řízení, pokud nahrávaná osoba byla informována o tom, že je nahrávána. Sousedka nás neustále slovně napadá, děje se tak nečekaně a vzhledem k tomu, že tak činí většinou z okna, které je orientováno na náš pozemek, je velice těžké získat nějaké svědky. Podala jsem na ni oznámení k přestupkové komisi a nyní se mi konečně podařilo část její vulgarity směrem k mé rodině nahrát na mobilní telefon. Sousedku jsem na toto upozornila, na což mi řekla, ať si nahrávám co chci, jelikož to stejně nebudu moci použít. Existuje nějaký právní výklad této situace?
Děkuji za radu.
S pozdravem

disqus_JOS řekl(a)...

dobrý den, bude někdo ochotný poradit jak požádat soud o audio nahrávku z jednání ? ze zákona mají soudy povinnost nahrávat soudní jednání ale od nikoho nemůžu získat info jak ji vyžádat.....

Julie řekl(a)...

Jakým způsobem a s jakou argumentací je možné použít zvukový záznam rozhovoru (diktafon) v civilním sporu (úprava výchovy a svěření dítěte do péče), kde se jedná o situaci, v níž je dítě nyní v péči jednoho z rodičů. Tento rodič však neplní svou zákonem danou rodičovskou odpovědnost, je v jeho výchovném prostředí výskyt patologických jevů (záškoláctví, drogy, alkohol nezletilých, THC, kouření), dítě zanedbává, dokonce dochází k mravnímu narušování a také k naplnění par. 201 tr. zák. Druhý z rodičů své soukromé hovory s dítětem zaznamená na diktafon a usiluje o svěření dítěte do své výlučné péče. Ze záznamů jsou prokazatelné výše uvedené okolnosti. Stejné indicie má i OSPOD, jenže nekoná, spíše mlží. Jako jediný svědek je nezletilé dítě (9 let), které o vzniku záznamů neví. Okr. soud zatím nepravomocně rozhodl o střídavé péči - zvukové důkazy nebyly předloženy s ohledem na očekávanou invenci kolizního opatovníka OSPOD, k níž nedošlo. Nyní je podáváno odvolání. Je v jeho rámci možnost doplnit důkazy o nahrávky s tím, že již byly vyčerpány všechny jiné možnosti soud o okolnostech současné výchovy informovat (byly mu předloženy listinné důkazy ze spisu OSPOD, kurátora, školy apod.)? Budou zde nějak dotčena práva na soukromí dítěte nebo rodiče, o němž je na záznamech hovořeno? Může soud nahrávky připustit? Dítě samo se dlouhodobě vyjadřuje, že chce změnu výchovy k druhému rodiči (prokázáno), stejně vypovědělo i u soudu. Předpokládáme, že soud nevzal jako pádné důkazy listinné (bez podpory OSPOD, který zkrátka chce za každou cenu střídavku bez ohledu na dítě, což soudu doporučil), proto by zvukové záznamy vyjádření dítěte o okolnostech a kvalitě výchovy rodiče, jenž má dítě nyní v péči mohly být jednoznačnější. Ba by se jimi daly prokázat i trestné činy vychovávajícího rodiče, především směrem k dítěti.