Tomáš Kotrlý: Tělo bez duše, rakve a rubáše

Dvě nedávno ukončené výstavy – mrtvých lidských těl v Brně a umělých figurín v Londýně - jsou jak samy o sobě, tak i spolu s širokým a velmi rozrůzněným děním kolem nich jedinečně bohatým zdrojem informací o mentalitě lidí kolem nás. Zároveň jsou i cenným zdrojem podnětů k zamyšlení nad našimi vlastními spontánními postoji k běžným životním projevům našich současníků. Nejvíce je nutné zamyslet se nad způsobem takové prezentace, která narušuje jakýsi přirozený řád věcí. Lidské tělo není stejná výstavní položka jako vycpaný ptakopysk, případně chobotnice v lihu. Nejde o věc movitou nebo o soubor těchto věcí, není to odpad, přírodnina nebo dokonce lidský výtvor – exponát (srov. § 422 vládního návrhu nového občanského zákoníku). Římané kadaver kdysi definovali jako res extra commercium, res extra nostrum patrimonia nebo res, quarum commercium non est. Naskýtá se otázka, proč se stala výstava lidských exponátů v ČR natolik společensky žádanou, že ustoupila práva jednotlivce a dotčené části veřejnosti.

1. Statistika návštěvnosti
Na výstavu Bodies… The exhibition v roce 2007 podle informací vystavovatele, tj. firmy Premier Exhibitions, Inc. ve spolupráci s Jam Productions a Live Nation Czech Republic, s. r. o., zastoupené Robertem Porkertem, přišlo do Prahy 260 tis. návštěvníků během půl roku (od 3. května 2007 – 28. října 2007), tj. v průměru 3 návštěvníci za minutu. Odhady organizátorů zveřejněné v České televizi před zahájením výstav byly mnohem vyšší. V Brně o dva roky později Bodies Revealed navštívilo podle stejného zdroje za období 4 měsíců (od 2. června do 4. října 2009) 60 tis. diváků, tj. 1 člověk za minutu. Návštěvnost Bodies klesla, jak znázorňuje tento vlastní graf.

Nedalo mně to a setrval jsem v aule výstavy v Brněnské Olympii v sobotu 1. srpna 2009 několik čtvrthodin. Lístky za 350 Kč si za tu dobu nikdo nezakoupil. Možná také proto, že v tom nesnesitelně horkém létu uměle osvícená hala bez klimatizace odradila i ty nejotrlejší. Zájem jsem nezaregistroval ani o stejně drahý 65 stránkový katalog (obsahově totožný s katalogem z roku 2007, šesté vydání).

2. Co tvrdí vystavovatelé
Dle zmíněného katalogu výstavy Bodies Revealed byly „všechny anatomické vzorky pro výstavu získány legálně a velmi pečlivě zpracovány lékařskými odborníky pro studijní a vzdělávací účely. Konečným výsledkem jsou exponáty lidského těla, které lze vystavovat bez ztráty kvality způsobené přirozeným rozkladem tkání.“ Kurátoři pražské i brněnské výstavy Bodies tvrdí, že „vystavované exponáty nejsou dnes již fakticky lidskými pozůstatky, ale vlastně dokonalými umělými vzorky. Tyto exponáty byly jedinečnou metodou plastinace zbaveny všech původních fyziologických, biologických a chemických vlastnosti živého těla (např. DNA) a jsou dnes vlastně pouze jakousi umělou hmotou. Trvanlivost těchto exponátů je vlastně časově neomezena, jako by byly vyrobeny z těch nejodolnějších materiálů.“ (Viz on-line odpověď pana Porkerta na otázku Lukáše ze 4. 6. 2009).

Abych zjistil, zda je plastinace něco více než jen důkladná balzamace, zda dokáže odstranit z těla DNA, či-li zda je produkt této soudobé thanatopraxe - lidský exponát - shodný s anorganickým lidským popelem, který svědčí o kremaci, zašel jsem si v okurkové sezóně osobně do Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK v Praze. Jeho přednosta Miloš Grim mi po bezplatném předvedení vzorku ústavních exponátů - plastinovaného lidského srdce a sleziny - odpověděl: „Plastinovaný exponát mrtvého lidského těla, že není identifikovatelné mrtvé lidské tělo? To je něco, jako že lední medvěd není medvěd. Medik by mi za tvrzení, že plastinace odstraňuje z tkáně DNA musel zopakovat zkoušku.“ Zemřelá osoba byla v uplynulém životě tímto tělem a zároveň měla toto tělo.

Zájem návštěvníků výstavy nejrozdílnějšího věku a vzdělanosti byl navzdory mé vlastní zkušenosti podle organizátorů a médií mimořádně velký a neutuchající. Společenský vliv praktické anatomie se díky výstavě Bodies rozšířil z výhradně odborné sféry do výchovy a vzdělávání, volnočasových aktivit, turistiky a propagace kulturní identity. Kvůli zářijové návštěvě papeže v Brně byla dokonce za podpory veřejné správy výstava Bodies prodloužena. Těžko nás to může překvapit. Vždy se tu nabízelo něco, co bylo sice skutečně mrtvé a rozpitvané, ale právě tím to trvale uniklo procesu rychlého zastarávání živého a celistvého. Mrtvé a rozpitvané má výhodu, že v historickém smyslu stěží může dále stárnout - jen živá a integrální těla mohou zestarat. Rychlost, s níž se rozpitvaná mrtvola stává starou, klesá se vzdáleností, jež je dělí od současného pokroku thanatopraxe. A když se jednou rozřezané tělo zemřelého stáhnuté z kůže stane naleštěným „exponátem“, získá auru nadčasově platnou.

3. Jiné právo
V Jiném právu vyprovokovaly dvě české výstavy mrtvých lidských těl debatu, v níž už zaznělo mnoho cenných názorů. Ať už jde o první příspěvek soudce Nejvyššího správního soudu Jana M. Passera z 20. července 2007 „Prach jsi a v prach se obrátíš“, který v zásadě končí prostou, ale dobře míněnou radou rozhodnout se včas pro pohřbení. Ano, výstava má vliv především na ty, kteří ji nikdy z principu nenavštíví: stačí nepřehlédnout poutače a billboardy lákající k návštěvě výstavy. Reklamní kampaň spojená s výstavou vážně ohrožuje již tak nedostatečný zájem občanů o darování svého těla na účely řádného výzkumu a pro potřeby skutečné výuky budoucích anatomů. Podle již zmíněného Miloše Grima a Igora Čižmáře, přednosty traumatologického oddělení fakultní nemocnice v Olomouci a koordinátora projektu Edukačního centra praktické anatomie v Brně, výrazně klesá počet zesnulých, které k lékařským a výukovým účelům mohou využít. V oznámení o podezření ze spáchání přestupku se mimo jiné argumentovalo právě tím, že propaganda s výstavou spojená je činem, který v sobě nese riziko určité nebezpečnosti pro lékařský výzkum a tím pro celou společnost.

Passer se ve svých reakcích na komentáře stal inspiračním zdrojem pro právníka z Masarykova onkologického ústavu Radka Policara k napsání článku „Bodies ve světle českého práva“, který vyšel v zářijových Zdravotnických novinách v témže roce. Policarovi se v tomto příspěvku podařilo precizně vyložit ustanovení § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví (v té části, kde se hovoří o projevení zájmu o tělo ze strany zdravotnických zařízení) a uvést jej v soulad s ustanovením § 26 odst. 5 zákona o péči o zdraví lidu. Naprosto klíčový význam pro změnu současné praxe, vycházející z citovaného zákona o pohřebnictví, kdy obce po čtyřech dnech nezájmu blízkých nabízejí mrtvé lidské tělo - bez prokazatelného písemného souhlasu - zdravotnickým zařízením pro lékařské potřeby, byl Policarův závěr, že je to po novele účinné od 1. 9. 2002 výlučně text zákona o péči o zdraví lidu, který je dnes relevantní pro posouzení otázky, za jakých podmínek je možné použít lidské tělo po smrti pro účely vědy, výzkumu a výuky. Zákon o péči o zdraví lidu je v této části vůči zákonu o pohřebnictví nejen lex posterior, ale v tomto směru i lex specialis, takže má přednost.

Přesto pro veřejnou správu stále platí opačné stanovisko Lenky Dobešové, odborné asistentky katedry občanského práva Právnické fakulty MU Brno ze dne 13. února 2008, vypracované pro magistrát města Brna, podle kterého je analogie s transplantací, tj. s presumpcí souhlasu, v případě využití orgánů pro vědecké nebo výukové účely přípustná. Stanovisko Dobešové převzalo Sdružení pohřebnictví, které školí v tomto směru úředníky obcí a Václav Graf v článku, který byl pro starosty určen.

Z občansko právního hlediska, z podmnožiny osobnostních práv/práva na lidskou důstojnost, která byla „protažena“ do posmrtné ochrany, obdobnou výstavu zakázala Francie, jak informoval v Jiném právu Michal Bobek v článku „Mrtvé Čínany nevystavovat!“ dne 24. dubna 2009. Rozhodnutí pařížského Tribunal de Grande Instance se Bobkovi na jaře sice ještě nepodařilo nalézt, zmínka o něm však pomohla úředníkům na Ministerstvu pro místní rozvoj si ono rozhodnutí od francouzské strany vyžádat (text zde) a během léta přeložit (překlad zde) a publikovat (Zdravotnictví a právo 7-8 (2009) s. 24-28).

Právo na integritu u nás bude upravovat pododdíl 3 návrhu nového občanského zákoníku. Podle navrženého § 78 souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se k tomu. Pododdíl 6 návrhu nového občanského zákoníku je přímo nazván „Ochrana lidského těla po smrti člověka“ a v § 97 jasně stanoví: „Každý je oprávněn rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem a o tom, může-li být jeho tělo podrobeno pitvě. Jen zákon může stanovit, kdy přání nemusí být respektováno.“

4. Hanobení lidských ostatků, nikoli pozůstatků
V platném právu nutno upozornit na neurčitost v normách, jimiž se řídí statut bytosti a těla na počátku a na konci života, na stupňující se etické a politické předsudky týkajících se mrtvoly, převedených zejména do oblasti výstavnictví. Vágní je stanovisko české právní teorie, která vychází z ustanovení § 15 občanského zákoníku, tedy tzv. zásady pietní ochrany, podle které je tělo zemřelého integrální součástí osobnosti, a to po celou dobu, pokud jsou lidské pozůstatky člověka individualizovatelné.

Mnohem zásadnější je fakt, že u nás lidské tělo není pod trestněprávní ochranou bezprostředně po smrti člověka (než se uloží do hrobu nebo zpopelní v krematoriu). Ústavní soud ČR přitom nedávno potvrdil, že na mrtvá lidská těla a na místo jejich posledního odpočinutí se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život (viz sp. zn. I. ÚS 2477/08). Konečně je nutné zmínit i podezření, že vystavovatel mohl mrtvá lidská těla přepravovat přes hranice na území ČR v rozporu s mezinárodním Ujednáním o přepravě mrtvol (Berlín 1938) a v rozporu s ustanovením § 9 odst. 3, případně odst. 4 zákona o pohřebnictví, tj. bez transportní rakve a tzv. úmrlčího pasu.

Lidským pozůstatkem je (dle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví): "mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněno ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu." Pohřbením zákon rozumí uložení těla do hrobu nebo jeho zpopelnění v krematoriu. Samotný skelet není lidský pozůstatek, ale ostatek. Lidské ostatky - i exhumované nebo zpopelněné - je možné vystavovat po neomezeně dlouhou dobu (zpravidla v kostnicích, kolumbáriích, relikviářích apod.).

Neoprávněné otevírání hrobů, uren, vykopávání rakví a vybírání kostí či svlékání pohřbených dosud nezetlelých mrtvol, přičemž tyto činnosti jsou nejčastěji motivovány snahou obohatit se, znalo velmi dobře už archaické římské právo. Jde o trestný čin hanobení lidských ostatků (srov. § 202a trestního zákona a § 359 trestního zákoníku). Hanobit lze nejen lidské ostatky, ale i národ, rasu, etnické nebo jiné skupiny osob (srov. § 356 trestního zákoníku). Spáchat hanobení „mrtvých“ však na rozdíl od těch „živých“ nelze prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu, televize, veřejně přístupné počítačové sítě nebo jiným obdobně účinným způsobem, ale pouze neoprávněným otevřením hrobu nebo hrobky nebo urny s lidskými ostatky.

Hanobení lidských pozůstatků před jejich pohřbením nikdy nebylo a dosud není trestným činem. Ten, kdo zachází s lidskými pozůstatky (i s lidskými ostatky) způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti se dopouští pouhého přestupku (srov. § 26 odst. j) zákona o pohřebnictví). Kdyby zákon o pohřebnictví byl více zákonem než učebnicí a výše citované definice by neobsahoval (srov. § 2 písm a) a b) zákona o pohřebnictví), mohl by teoreticky soudce použít § 202a i na případ výstavy Bodies, ve které se nezákonně zachází s lidskými pozůstatky, tj. s dosud nepohřbeným tělem.

5. Přestupkové řízení
Na adresu obcí, ve které se výstavy konaly, napsali oznámení o podezření ze spáchání přestupku dva muži: Radek Mikula a David Stejskal.

Východiskem podání jejich oznámení byla teze, že pitvu a preparaci orgánů nelze provádět za účelem výstavnictví ani muzejnictví. Muzeum nesmí přímo ani nepřímo získávat do svých sbírek biologický materiál, který byl nasbírán, prodán nebo byl předmětem jiného převodu v rozporu s místními, regionálními, státními a mezinárodními zákony a konvencemi platnými v zemi, kde se muzeum nachází (srov. kapitolu 3.2 profesního etického kodexu muzeí ICOM). Jsou-li lidské pozůstatky prezentovány na výkladových výstavách, musí se tak dít s velkou mírou taktu a s úctou k lidské důstojnosti ve všech jejích podobách (srov. kapitolu 6.6 „Lidské pozůstatky a předměty sakrálního charakteru“).

Platná česká právní doktrína také vylučuje použití těla zemřelého jako zdroje finančního prospěchu fyzických nebo právnických osob. Použití těla zemřelého jako exponátu nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zemřelého za jeho života nebo fyzických nebo právnických osob po jeho úmrtí; rovněž nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zdravotnické zařízení (srov. § 26 odst. 9 zákona o péči o zdraví lidu). Pro lékařské potřeby nelze tělo zemřelého použít, pokud se jedná o zemřelého ve výkonu zabezpečovací detence, vazby nebo trestu odnětí svobody. Zdravotnická dokumentace, obsahující údaje o zdravotním stavu zemřelého, musí být dohledatelná (srov. § 26 odst. 5 písm. c) a odst. 6 zákona o péči o zdraví lidu). Při nakládání s plodem po potratu a dále s plodovým vejcem bez obalu, plodovým lůžkem (placentou) nebo těhotenskou sliznicí, které byly vyňaty nebo vypuzeny z těla ženy, se pro lékařské potřeby požijí citovaná ustanovení obdobně.

Vystavovatel - obchodní firma - není akreditovanou vzdělávací společností nebo muzeem, a nemá k této činnosti živnostenské oprávnění. Každé muzeum musí mít psaný statut nebo jiný dokument vymezující jasně jeho právní postavení, úkoly a charakter stálé neziskové instituce v souladu s příslušnými státními zákony. Není tedy vážně zpochybnitelné, že vystavovatel sleduje pouze obchodní záměr.

Dle § 26 odst. 13 písm. b) citovaného zákona Ministerstvo zdravotnictví může stanovit vyhláškou podrobnosti o použití částí těla zemřelého pro lékařské potřeby. Tou je vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví. Dle § 3 odst. 5 citované vyhlášky na těle mrtvého je možno provádět pouze pitvu, žádné jiné výkony, než pitva nebo odnětí tkání a orgánů, se na těle mrtvého nesmějí provádět; pouze ve zvlášť odůvodněných případech, jsou-li pro to vytvořeny vhodné podmínky, může vedoucí zdravotnického zařízení umožnit balzamování mrtvého těla (srov. § 7 odst. 1). Vystavovatel není zdravotnickým zařízením, měl by proto takový souhlas doložit. Odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých je možný pouze za účelem speciálních diagnostických vyšetřeních a pro léčebné a vědeckovýzkumné účely (tzn. ne pro výstavu pro širokou veřejnost; srov. § 8 výše zmíněné vyhlášky). Velmi důležité je ustanovení § 12 odst. 1 citované vyhlášky, které jasně říká, že před pohřbem nebo před určením těla mrtvého k vědeckým nebo výukovým účelům musí být prokázáno, že byla provedena prohlídka, případně též pitva mrtvého. Splnění této podmínky by vystavovatel měl také doložit.

5.1. Zákon o pohřebnictví
Důležitým pramenem českého práva k vystavování mrtvých lidských těl je také zákon o pohřebnictví. Vystavovat lidské pozůstatky lze i po jednom týdnu od úmrtí, ale musí být oblečené, uložené horizontálně v otevřené a konečné rakvi a konečně konzervované (srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o pohřebnictví). Účelem takového vystavení je akt posledního rozloučení se zemřelým během pohřbu, zpravidla v komorním prostředí. Prostor zákonem vyhrazený pro konzervovaný lidský pozůstatek je poté prostor hřbitova nebo krematoria. Obchodování s dosud nepohřbeným lidským pozůstatkem jeho permanentním vystavováním, navíc bez rakve a rubáše, je zjevné nedodržení piety, která mu náleží.

Dovolím si připomenout jednu známou epizodu, která se stala v josefínské době, v době, kdy se v rámci osvícenských představ usilovalo o racionalizaci života. Vláda Josefa II. přišla na to, že pohřbívání lidí v dřevěných rakvích představuje neslýchané plýtvání drahocenným dřevem. Pohřbívání v rakvích navíc navazuje na předkřesťanské představy, ve kterých rakev symbolizovala domov. Dům, ve kterém ten mrtvý v klidu může bydlet i se svými věcmi a nebude se vracet, aby strašil a zasahoval do života živých. Je tedy, jak se zdálo, zcela neodůvodněné, aby se pokračovalo v tomto plýtvání, domníval se Josef II. a vydal dne 30. 1. 1785 Dvorský dekret v němž přikázal, aby se od té chvíle tělo zabalené v látce ukládalo do erární tzv. vysejpací rakve s otevíracím dnem. Tělo bez rakve bylo do hrobu neviditelně vysypáno. V tehdejší křesťanské říši to byl jeden ze vzácných příkladů síly právního obyčeje a z toho plynoucí občanské neposlušnosti, kdy se prostě téměř žádný pohřeb podle tohoto dvorského rozhodnutí nekonal. V některých oblastech vyvolal dokonce lidové nepokoje, jak víme například z Pamětí milčického rychtáře Jana Vaváka.

Zásada pietní ochrany neslouží mrtvým - těm je skutečně jedno, jak s jejich těly po smrti zacházíme - ale živým, kteří jsou subjektem tohoto práva. Živí mají přednost před mrtvými. Proto také existuje v českém právním řádu presumpce souhlasu u odběru orgánů a tkání pro transplantace ex mortuo. Ve všech ostatních případech, než jsou odběry orgánů a tkání pro transplantace, však platí právě z důvodu piety požadavek prokazatelného písemného souhlasu.

Všechny úkony, které vystavovatel udělal nebo jimiž prochází z důvodu konání výstavy, by měly být z těchto důvodů neplatné. Hrobníkovi z Říčan, Davidu Stejskalovi, se díky této argumentaci podařilo zahájit přestupkové řízení, které je v této chvíli stále otevřené.

5.2. Stanovisko veřejné správy
Městské úřady Prahy 1 a Modřic nezajistily pohřbení lidských pozůstatků, které byly v jejich katastru dne 3. května 2007 a 2. června 2009 vyloženy z dopravního prostředku. Městské rady a starostové tím porušily ustanovení zákona o pohřebnictví, když zanedbaly povinnost v samostatné působnosti obce stanovenou v § 5 odstavce 1 tohoto zákona. Podle citovaného ustanovení je obec povinna zajistit pohřbení lidských pozůstatků, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku. Lidské pozůstatky osob, u nichž nebyla zjištěna totožnost, mohou být pohřbeny pouze uložením do hrobu nebo hrobky. Jiné způsoby nakládání s lidskými pozůstatky, u nichž nebyla zjištěna totožnost, i když důkladně nabalzamovanými, nejsou dle platného právního řádu ČR možné.

Zmínění starostové byli na tuto skutečnost písemně upozorněni, jak sami uvádějí, vícekrát, modřický starosta naposledy dne 20. 7. 2009. Posledně zmíněný starosta reagoval písemným sdělením, že celou věc předal Krajské hygienické stanici ke stanovisku a že pořadatel výstavy byl městem vyzván k předložení jistých, podle mého názoru zbytečných, důkazů (listinným důkazem, že jde o lidské pozůstatky, je přece samotný název a katalog výstavy).

Vzhledem k tomu, že předmětná mrtvá lidská těla, vyložená z dopravního prostředku v katastru města Modřice, nebyla za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použita pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, a poté zpopelněna ve spalovně zdravotnického zařízení, je proto zjevné, že nepohřbení lidských pozůstatků, u nichž navíc nebyla zjištěna totožnost, je porušením ustanovení § 5 odstavce 1 citovaného zákona. Pokud je známa totožnost vystavených lidských pozůstatků a jde o cizí státní příslušníky, pak obec může splnit svoji pohřbívací povinnost bez souhlasu státu, jemuž lidské pozůstatky přísluší, už po lhůtě jednoho měsíce (srov. § 5 odst. 2 zákona o pohřebnictví).

6. Stanovisko římskokatolické církve
Papež Bonifác VIII v dekretále Detestandae feritatis abusum ze dne 21. února 1300 zakazuje zvyk, který se ujal za křížových výprav a označuje jej za projev zatraceníhodné krutosti: „Detestande feritatis abusum quem ex quodam more horribili nonnulli fideles improuide prosequuntur…“ (Těla zemřelých vařit, skeletizovat a rozdělovat na různé části a pak posílat na různá místa, viz Bonifacio VIII, cap. 1, I - III, tit. 6, De sepulturis, in: Exvag. comm. 3.6.1). Šlo už podle tehdejších církevních právníků o takové zacházení s mrtvými lidskými těly, které bylo namířeno nejen ke zneužití posvátných věcí, ale které mířilo přímo k porušení integrity mrtvých lidských těl, která tak nedojdou svého ocenění (navzdory jejich znamenitosti): „et merito: cum enim consuetudo qua tenditur ad rerum abusum […] multo magis illa est reprobanda qua tendit ad abusum corporum humanorum, que non recipiunt: (propter eorum excellentiam) aestimationem“ (viz Glossa ord. Exvag. comm. 3. 6. 1. ad v. Improbandae).

Římskokatolická církev o 700 let později v roce 2007 vydala pro analogický případ nikoli papežský dekret, ale partikulární prohlášení, ve kterém vyzývá české pořadatele výstavy, aby exponáty „zpřístupnila jen s podrobným vysvětlením“. Středověký papež Bonifác VIII ukázal na podstatu problému, když řekl: „praetextu enim pietatis impietas non est committenda, non est putanda.“ (pod zástěrkou zbožnosti nelze páchat bezbožnost, ani o ní uvažovat, viz Glossa ord. Exvag. comm. 13. 6. 2 ad v. Impiae pietatis). Službou piety je utišit srdce truchlících, a ne je ještě více zasmušit tím, když vidí, jak je srdce jejich blízkého zemřelého rozdělováno na kousky.

Pieta je v důvodové zprávě k zákonu o pohřebnictví definována jako takový způsob zacházení s lidskými pozůstatky nebo ostatky, který by nebyl újmou ani pro živou osobu s výjimkou nezbytných zdravotně hygienických opatření. Pieta vůči mrtvému tělu je nikoli normou, nýbrž postojem, který zaujímají pozůstalí vůči památce zemřelého. Z tohoto postoje tedy nelze odvodit pevné normy. Jakožto postoj nemůže být pieta nikdy popsána tak přesně, jako nějaká norma. Lze však říci, jaká jednání pietě odporují. Jde o ustanovení přirozeného zákona, jehož věčnou hrdinkou je Antigona, která věděla, že když překračuje lidský zákon, a vydává se tak v jeho trestající moc, poslouchá lepší příkaz, nepsané a nezměnitelné zákony. Neboť - jak říká - tyto nepsané zákony se nezrodily z libovůle dnešního a zítřejšího dne, „jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří.“

Je dost těžké zůstat lhostejný i k rasistickému a politickému aspektu výstavy. Blasfemie pohřebního rituálu a zohavení mrtvol patřilo v různých dějinných okamžicích a při nejrůznějších příležitostech k vyjádření posledního možného zneuctění zesnulé osoby, jeho žijící rodiny i vzdálených pozůstalých. Takové zacházení s mrtvými prozrazuje nejen špatný politický styl, nýbrž většinou i více nebo méně skrytý sklon k totalitarismu, před nímž lze stěží varovat dostatečně včas. V soudobé společnosti byl pietní pohřeb klíčových hráčů minulého režimu silným signálem vůle nové vlády postupovat podle zákonů.

7. Čím lze Bodies úspěšně nahradit
Zapomenutou historii výstav anatomických modelů pro výuku, precizně vyrobených z nejrůznějších materiálů (z vosku, skla, slonoviny, dřeva apod.), připomněla nedávno bezplatná expozice Exquisite Bodies v rámci londýnského akreditovaného vzdělávacího projektu Wellcome Collection. Přehlídky umělých studijních figurín pro budoucí anatomy se během 19. století staly pro běžné Evropany populární podobně jako soudobé putovní a komerční exhibice reálných mrtvých lidských těl. Úspěch obou výstav spojuje lidská obliba v morbidním exhibicionismu a nekrofilním narcismu. Dále už existují jen podstatné rozdíly.

Kurátorům výstavy Exquisite Bodies, která proběhla od 30. července do 18. října 2009 v Londýně, se podařilo upozornit na řadu alternativních, po staletí vyzkoušených a často i úsměvných možností, jak seznámit veřejnost s bezesporu zajímavou stavbou lidského těla. Odpadly finanční a etické problémy a návštěvníci se mohli aktivně zapojit, exponáty si osahat a objevovat vnitřní fyzický „svět“ člověka podle svého gusta.

Zmíněný pan Robert Porkert zdůrazňuje, že pietní ochranu osobnosti svých exponátů zachovávají tím, že je za jejich života oslovily a oni s výstavou svých těl kvalifikovaně před svědky souhlasily. V západní tradiční společnosti je prohlášení takových výroků snadné. Je to zákonná povinnost, zcela černobílá záležitost. V jádru lidské důstojnosti stojí svoboda volby a autonomie vůle, nikoli rubáš a otevřená rakev, uzavřené oči a složené ruce. To je pieta odpovídající středověku. Pokrok a metodika v konzervaci kadaverů jde dál, není o čem přemýšlet.

Organizátoři výstavy Exquisite Bodies se však zařadili mezi ty, kteří mají mnohem obtížnější úkol: sjednotit lidi, aby studiem umělých lidských figurín podporovali něco pro veřejnost tak neurčitého, jako je ochrana práv na důstojné zacházení s každým mrtvým lidským tělem, včetně těch, které byly do západních zemí importovány ze vzdálených končin, mrtvých těl cizinců, bezdomovců či teroristů. K praktickému nácviku lékařských zákroků, včetně nitrokloubních a dutinových zákroků či diagnostických vyšetření (základní operační přístupy, osteosyntézy, artroskopie, laparoskopie, rehabilitační techniky apod.), samozřejmě bude vždy nutné využít mrtvá lidská těla upravená konzervační metodikou např. podle prof. Thileleho. Zavádí se také imitace operačních postupů na takto upravených kadaverech před vlastní operací živého lidského těla. Stále však platí, že hlavním cílem konzervace mrtvých lidských těl je edukace odborné medicínské veřejnosti ve formě specializačních kurzů zaměřených na teoreticko-praktickou výuku v jednotlivých lékařských oborech.

Výstava Exquisite Bodies navíc nebyla určena, jako v případě české výstavy Bodies, pro mladé návštěvníky. Základním a středním školám, dětem a mládeži do 18 let bez doprovodu rodičů byla výstava nepřístupná. Co je určeno vědcům nemusí za každou cenu vidět dítě. Většina obyvatel České republiky je toho názoru, že nechat ležet mrtvé lidské tělo na ulici je známkou naprostého barbarství, protože mrtvé tělo zapáchá, hnije a je ošklivé. O to však vůbec nejde. Jakmile totiž nezapáchá, nehnije a je dokonce mladé a krásné může na veřejných prostranstvích bez rakve a oděvu ve vertikální poloze lákat nevyléčitelně zvědavé děti na výstavu do supermarketu.

Závěr
Muzeografie a výstavnictví obecně mezi lékařské obory, potřeby, edukace, výzkum nebo vědu nepatří. Lze o tom uvažovat pouze u úzce specializovaných muzeí, ve kterých je okruh návštěvníků omezen, nikoli u specializovaných agentur poskytujících služby muzeím nebo dokonce u ad hoc založených obchodních společností. Počet prodaných vstupenek, či počet dobrovolníků čekající na plastinaci, není přímo úměrný kvalitě výstavy, stejně tak to ještě nevypovídá o jejím smyslu. Thanatopraxe je metoda, nikoliv tvůrčí akt, plastinace mrtvých lidských těl je výrobní proces, nikoli umění. Kdyby měla být exhibice těla zemřelého bez rakve a rubáše vědecky legitimní, nemohlo by být tělo svévolně obarvené a zbavené posmrtných změn vyvolaných hnilobnými bakteriemi nebo hmyzem.

Díky opakovaným komerčním výstavám lidských pozůstatků v ČR se ukazuje lacuna iuris trestního řádu, totiž absence právního předpisu, upravujícího trestně právní ochranu dosud nepohřbených lidských pozůstatků uložených mimo pohřebiště, tj. ve zdravotnických zařízeních, prosekturách, provozovnách pohřebních služeb a veřejných či soukromých objektech. Plastinovaní mrtví byli také kdysi živí lidé, kteří měli rodinu a přátele, a teď jsou najednou napuštění silikonem na podstavci pro pohled očí široké veřejnosti. To je právně i eticky dost pochybné, dokonce i kdyby dotyční před smrtí souhlasili s takovým použitím své tělesné schránky. Komerční zájem a reklamní propaganda je však příliš citlivá na to, aby se vzdala touhy líbit se lidem a získávat si je.

Kulturně antropologickou otázkou zůstává, co návštěvníky výstavy motivovalo k tomu, aby studovaly anatomické modely sebe sama – stáhnuté z kůže a rozřezané na kousky? O jaký druh výjimečného a nezapomenutelného zážitku jde? Měli se na výstavě rozpitvaných mrtvých lidských těl školní výpravy vzdělávat a učit nebo obdivovat a žasnout, jak mistrovskou práci odvedli čínští a němečtí balzamovači? Nebo českým odborníkům na showbyznys po zkušenostech z podobné akce v Praze v roce 2007 stačilo, aby ten, kdo za vstup zaplatí, cítil, jak se mu při pohledu do otevřených očí bez známek života zvedá žaludek?

Za dva roky Bodies opět přijedou. Je v zájmu České republiky kodifikovat, že právo na lidskou důstojnost je ústavní kategorií pramenící ze samotné lidské podstaty a že jde o hodnotu nadřazenou ostatním lidským právům?

Tomáš Kotrlý