Ivo Telec: Požadavky na kvalifikační práci
Aktualitou českého vysokoškolského právnického prostředí jsou šetření týkající se studentských kvalifikačních prací. Zdánlivě se jedná o věc jasnou. Ve skutečnosti se ale setkáváme s řadou pochyb i ze strany některých akademických orgánů a právníků, zda vznikl plagiát, anebo nikoli. Zdá se proto, že jakákoli osvěta je namístě.
Zabývat se těmito otázkami v dnešní racionalistické době znamená formulovat etické kánony neboli protiplagiátorská pravidla. Ve světě se nejedná o nic nového. Taková pravidla obvykle bývají formulována kasuisticky. Tzn. uváděním jednotlivých, nutno říci, že značně rozmanitých, skutkových podstat vědeckého a morálního deliktu plagiátorství, stíhaného odsudkem veřejnosti.
Ve většině případů ale nejde „pouze“ o vědecký a morální delikt (s možným pracovněprávním nebo akademickoprávním důsledkem), nýbrž i o kriminální jednání z prostředí akademické kriminality. Kromě porušování chráněných práv k duševnímu vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži je namístě hovořit o majetkovém nebo nemajetkovém podvodu. Poslední z toho je vyjádřeno skutkovou podstatou trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 tr. z.). Poškozeným je zde kupříkladu vysoká škola, jíž byla způsobena vážná újma na právech, například na právu na její dobrou pověst obsahujícího i její důvěryhodnost v očích veřejnosti, a to tím, že ji student uvedl v omyl o své kvalifikační práci, kterou na ni obhájil a kterou musí vysoká škola zveřejnit. Bezpochyby zajímavou kapitolou může být účastenství na tomto nebo jiném studentem dokonaném trestném činu ze strany kupříkladu školitele nebo vedoucího diplomové práce formou pomocnictví. Pomocný skutek školitele nebo vedoucího diplomové práce může být různý. Pomocná osoba z řad akademických pracovníků může studentovi úmyslně pomáhat odstraňovat překážky k podvodnému získání vysokoškolské kvalifikace například doporučujícím posudkem, zlehčením studentova „pochybení“, poukazem na studentovu pouze „formální“ chybu apod. Pomocník ale přitom musel vzhledem ke svému akademickému postavení vědět, že svých chováním se účastní poškozování práv vysoké školy a musel být srozuměn s následkem spočívajícím například v ohrožení její důvěryhodnosti jako „vrcholného centra vzdělanosti“, řečeno slovy zákona.
Pro účely veřejné diskuse jsem se pokusil nastínit několik pravidel neboli požadavků vysoké školy na kvalifikační práce. Žádoucí je, aby pravidla stanovil studijní a zkušební řád vysoké školy. Jeho porušení by tak bylo porušením právní povinnosti s možným disciplinárním postihem studenta v samosprávné děkanské pravomoci podle zákona o vysokých školách. Pravidla mohou být vedle toho i vodítkem obsahujícím obecná hlediska studijního hodnocení kvalifikační práce komisí pro státní závěrečné zkoušky, popř. jinou obdobnou komisí.
Požadavky na kvalifikační práce můžeme vyjádřit kupříkladu takto:
1) Kvalifikační práce, dále jen „práce“, musí být jedinečným výsledkem tvůrčí (vědecké) činnosti autora, který je vědeckým (metodickým a systematickým) vyjádřením autorova vlastního právního myšlení obsahujícího autorův odůvodněný právní názor, a to na příslušné vědecké téma (vědeckou problematiku) a na jeho řešení a podle jeho zadání vysokou školou, je-li u práce příslušného druhu zadání stanoveno.
2) Práce musí být původním, nezávisle a samostatně vytvořeným vědeckým dílem autora z oblasti právní vědy, které je výsledkem autorova vlastního výzkumu [Srov. specifický vysokoškolský výzkum, kterým je výzkum prováděný studenty při uskutečňování akreditovaných doktorských nebo magisterských studijních programů a který je bezprostředně spojen s jejich vzděláváním; viz § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o veřejné podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů, v úplném znění vyhlášeném pod č. 211/2009 Sb.] s použitím obecně uznávaných vědeckých metod včetně zvláštních metod právní vědy.
3) U prací bakalářských postačuje, je-li práce původním, nezávisle a samostatně vytvořeným odborně literárním dílem autora z oblasti příslušné odbornosti (povolání), které je jedinečným výsledkem tvůrčí (odborné) činnosti autora.
4) Pro práci, která je výsledkem autorova studia jiného než právnického studijního programu, platí tyto požadavky obdobně.
5) Původnost práce se rozumí jak co do autorova vlastního myšlenkového obsahu, například právně odůvodněného řešení konkrétního právního problému, tak co do autorova vlastního vědeckého vyjádření vlastního myšlenkového obsahu. U prací bakalářských přitom postačuje autorovo vlastní odborně literární vyjádření vlastního myšlenkového obsahu.
6) Kde autor ve své práci myšlenkově čerpá z cizích myšlenek obsažených v cizích dílech nebo v jiných cizích výtvorech či projevech, dále jen „díla“, například, kde autor čerpá z cizích právních názorů nebo cizích právních teorií, nebo kde autor myšlenkově čerpá tyto cizí myšlenky samé, musí tak učinit zjevným, poctivým, [Srov. též právní doktrínu fair use a prvky, jimiž se vyznačuje.] přesným a přezkoumatelným odkazem na cizí myšlenkový obsah, například na cizí řešení, na jeho původce a pramen, a to odkazující nebo srovnávající poznámkou pod čarou na patřičném místě a vždy též v soupisu použité literatury nebo jiných pramenů tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny autorových a cizích myšlenek (pravidlo odkazu).
7) Kde autor přebírá do své práce výňatky z cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí tak učinit zjevným, poctivým, přesným a přezkoumatelným způsobem a při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem, [Čl. 9 odst. 1, anebo čl. 10 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 19. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášené pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod č. 19/1985 Sb., § 12 odst. 1, anebo § 29 a 31 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorského zákona), ve znění pozdějších předpisů.] přičemž převzaté výňatky cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí být zřetelně odděleny od autorovy vlastní práce tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny obou děl nebo jejich částí, a to například uvedením převzaté cizí věty v uvozovkách a v kurzívě (pravidlo citace). Požadavek v tomto pravidle vyjádřený platí též pro citace z děl nebo citace drobných celých děl, která jsou autorskoprávně volná, a to s ohledem na účel autorovy práce.
8) Pravidlo citace týkající se autorských děl platí obdobně pro citaci spočívající v autorově reprodukci cizího zapsaného průmyslového vzoru spočívajícího ve vzhledu výrobku nebo jeho části, například ve vzhledu obalu, grafického symbolu nebo typografického znaku, a to při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem.;[§ 19 odst. 1, nebo § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.]
9) Pravidlo odkazu platí obdobně pro autorovo myšlenkové čerpání z jiného vlastního díla autora práce. Pravidlo citace platí přiměřeně pro přebírání výňatků z jiného vlastního díla autora práce nebo pro přebírání jiných autorových drobných děl celých (pravidlo autocitace).
10) Autor práce se musí vystříhat otrockého nebo jiného napodobení cizích děl nebo napodobení cizích myšlenek, spočívajícího v použití cizích děl nebo jejich částí anebo cizích myšlenek jako by byly jeho vlastní (zakázané vyvolání objektivního dojmu cizích děl nebo cizích myšlenek jako vlastních), a to i bez ohledu na úmysl autora vydávat cizí díla nebo jejich části anebo cizí myšlenky za vlastní (zákaz plagiátu).
11) Autor se musí vystříhat vyvolání mylné představy nebo uvedení jiného v omyl o svých schopnostech nebo znalostech, právních nebo jiných názorech, o své výzkumné, tvůrčí nebo jiné činnosti, o splnění studijní nebo jiné právní povinnosti, o své vědecké nebo odborné způsobilosti (kvalifikaci) nebo o své vědecké bezúhonnosti či o svém osobnostním charakteru, a to ve vztahu k dané práci.[Srov. např. skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů; totiž nemajetkový podvod. Anebo srov. skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 cit. zák.; totiž majetkový podvod.]
12) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, například činnost výzkumná, musí být v souladu s obecně uznávanou veřejnou morálkou akademickou a výzkumnou,[Srov. např. Etický rámec výzkumu, vzatý na vědomí vládou České republiky jejím usnesením ze dne 17. srpna 2005 č. 1005, které je dálkově přístupno v síti elektronických komunikací na adrese http://www.vlada.cz/ nebo Správnou vědeckou praxi, doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky z dubna 2000, které je takto přístupno na adrese http://www.gacr.cz/.]
jakož i v souladu se smyslem vysokoškolského vzdělávání a osobního získávání vysokoškolské kvalifikace.
13) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí bezdůvodně zasahovat do práv jiných osob; například do práva k cizímu duševního vlastnictví, kupříkladu do práva autorského nebo do práva průmyslově vzorového, nebo do práva osobnostního či do práva proti nekalé soutěži, kupříkladu získáním autorovy neoprávněné soutěžní výhody na úkor jiného.
14) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí ohrozit důvěryhodnost vysoké školy, na níž vznikla, v očích veřejnosti ani jinak ohrozit její pověst.
15) Práce musí být úvodem opatřena autorem projeveným a vlastnoručně podepsaným čestným prohlášením a slibem odškodnění tohoto znění:
„Čestné prohlášení a slib odškodnění
Prohlašuji na svou čest podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že tato práce je mým původním dílem, které jsem samostatně a nezávisle vytvořil(-a) jen s použitím podkladů v ní uvedených. Slibuji odškodnit každého, komu bych způsobil(-a) újmu nepravdivostí tohoto prohlášení.“
Vlastnoručním podpisem musí být práce opatřena v její papírové podobě. V elektronické podobě musí být vlastnoruční podpis nahrazen jeho elektronickou faksimilí.
16) Autor má ve své práci přihlédnout ke standardizaci dokumentů vyplývající z technických norem, [ČSN ISO 7144 Dokumentace – Formální úprava disertace a podobných dokumentů. (Březen 1997), ČSN ISO 690 Dokumentace – Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. (Prosinec 1996), ČSN ISO 690-2 Informace a dokumentace – Bibliografické citace – Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. (Leden 2000).]
jakož i k poctivým akademickým zvyklostem.
17) Stanoví-li zákon [Např. zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.]
nebo studijní a zkušební řád vysoké školy, popř. jiné její vyšší opatření jinak, má přednost před těmito požadavky.
Ve většině případů ale nejde „pouze“ o vědecký a morální delikt (s možným pracovněprávním nebo akademickoprávním důsledkem), nýbrž i o kriminální jednání z prostředí akademické kriminality. Kromě porušování chráněných práv k duševnímu vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži je namístě hovořit o majetkovém nebo nemajetkovém podvodu. Poslední z toho je vyjádřeno skutkovou podstatou trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 tr. z.). Poškozeným je zde kupříkladu vysoká škola, jíž byla způsobena vážná újma na právech, například na právu na její dobrou pověst obsahujícího i její důvěryhodnost v očích veřejnosti, a to tím, že ji student uvedl v omyl o své kvalifikační práci, kterou na ni obhájil a kterou musí vysoká škola zveřejnit. Bezpochyby zajímavou kapitolou může být účastenství na tomto nebo jiném studentem dokonaném trestném činu ze strany kupříkladu školitele nebo vedoucího diplomové práce formou pomocnictví. Pomocný skutek školitele nebo vedoucího diplomové práce může být různý. Pomocná osoba z řad akademických pracovníků může studentovi úmyslně pomáhat odstraňovat překážky k podvodnému získání vysokoškolské kvalifikace například doporučujícím posudkem, zlehčením studentova „pochybení“, poukazem na studentovu pouze „formální“ chybu apod. Pomocník ale přitom musel vzhledem ke svému akademickému postavení vědět, že svých chováním se účastní poškozování práv vysoké školy a musel být srozuměn s následkem spočívajícím například v ohrožení její důvěryhodnosti jako „vrcholného centra vzdělanosti“, řečeno slovy zákona.
Pro účely veřejné diskuse jsem se pokusil nastínit několik pravidel neboli požadavků vysoké školy na kvalifikační práce. Žádoucí je, aby pravidla stanovil studijní a zkušební řád vysoké školy. Jeho porušení by tak bylo porušením právní povinnosti s možným disciplinárním postihem studenta v samosprávné děkanské pravomoci podle zákona o vysokých školách. Pravidla mohou být vedle toho i vodítkem obsahujícím obecná hlediska studijního hodnocení kvalifikační práce komisí pro státní závěrečné zkoušky, popř. jinou obdobnou komisí.
Požadavky na kvalifikační práce můžeme vyjádřit kupříkladu takto:
1) Kvalifikační práce, dále jen „práce“, musí být jedinečným výsledkem tvůrčí (vědecké) činnosti autora, který je vědeckým (metodickým a systematickým) vyjádřením autorova vlastního právního myšlení obsahujícího autorův odůvodněný právní názor, a to na příslušné vědecké téma (vědeckou problematiku) a na jeho řešení a podle jeho zadání vysokou školou, je-li u práce příslušného druhu zadání stanoveno.
2) Práce musí být původním, nezávisle a samostatně vytvořeným vědeckým dílem autora z oblasti právní vědy, které je výsledkem autorova vlastního výzkumu [Srov. specifický vysokoškolský výzkum, kterým je výzkum prováděný studenty při uskutečňování akreditovaných doktorských nebo magisterských studijních programů a který je bezprostředně spojen s jejich vzděláváním; viz § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o veřejné podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů, v úplném znění vyhlášeném pod č. 211/2009 Sb.] s použitím obecně uznávaných vědeckých metod včetně zvláštních metod právní vědy.
3) U prací bakalářských postačuje, je-li práce původním, nezávisle a samostatně vytvořeným odborně literárním dílem autora z oblasti příslušné odbornosti (povolání), které je jedinečným výsledkem tvůrčí (odborné) činnosti autora.
4) Pro práci, která je výsledkem autorova studia jiného než právnického studijního programu, platí tyto požadavky obdobně.
5) Původnost práce se rozumí jak co do autorova vlastního myšlenkového obsahu, například právně odůvodněného řešení konkrétního právního problému, tak co do autorova vlastního vědeckého vyjádření vlastního myšlenkového obsahu. U prací bakalářských přitom postačuje autorovo vlastní odborně literární vyjádření vlastního myšlenkového obsahu.
6) Kde autor ve své práci myšlenkově čerpá z cizích myšlenek obsažených v cizích dílech nebo v jiných cizích výtvorech či projevech, dále jen „díla“, například, kde autor čerpá z cizích právních názorů nebo cizích právních teorií, nebo kde autor myšlenkově čerpá tyto cizí myšlenky samé, musí tak učinit zjevným, poctivým, [Srov. též právní doktrínu fair use a prvky, jimiž se vyznačuje.] přesným a přezkoumatelným odkazem na cizí myšlenkový obsah, například na cizí řešení, na jeho původce a pramen, a to odkazující nebo srovnávající poznámkou pod čarou na patřičném místě a vždy též v soupisu použité literatury nebo jiných pramenů tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny autorových a cizích myšlenek (pravidlo odkazu).
7) Kde autor přebírá do své práce výňatky z cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí tak učinit zjevným, poctivým, přesným a přezkoumatelným způsobem a při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem, [Čl. 9 odst. 1, anebo čl. 10 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 19. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášené pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod č. 19/1985 Sb., § 12 odst. 1, anebo § 29 a 31 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorského zákona), ve znění pozdějších předpisů.] přičemž převzaté výňatky cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí být zřetelně odděleny od autorovy vlastní práce tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny obou děl nebo jejich částí, a to například uvedením převzaté cizí věty v uvozovkách a v kurzívě (pravidlo citace). Požadavek v tomto pravidle vyjádřený platí též pro citace z děl nebo citace drobných celých děl, která jsou autorskoprávně volná, a to s ohledem na účel autorovy práce.
8) Pravidlo citace týkající se autorských děl platí obdobně pro citaci spočívající v autorově reprodukci cizího zapsaného průmyslového vzoru spočívajícího ve vzhledu výrobku nebo jeho části, například ve vzhledu obalu, grafického symbolu nebo typografického znaku, a to při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem.;[§ 19 odst. 1, nebo § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.]
9) Pravidlo odkazu platí obdobně pro autorovo myšlenkové čerpání z jiného vlastního díla autora práce. Pravidlo citace platí přiměřeně pro přebírání výňatků z jiného vlastního díla autora práce nebo pro přebírání jiných autorových drobných děl celých (pravidlo autocitace).
10) Autor práce se musí vystříhat otrockého nebo jiného napodobení cizích děl nebo napodobení cizích myšlenek, spočívajícího v použití cizích děl nebo jejich částí anebo cizích myšlenek jako by byly jeho vlastní (zakázané vyvolání objektivního dojmu cizích děl nebo cizích myšlenek jako vlastních), a to i bez ohledu na úmysl autora vydávat cizí díla nebo jejich části anebo cizí myšlenky za vlastní (zákaz plagiátu).
11) Autor se musí vystříhat vyvolání mylné představy nebo uvedení jiného v omyl o svých schopnostech nebo znalostech, právních nebo jiných názorech, o své výzkumné, tvůrčí nebo jiné činnosti, o splnění studijní nebo jiné právní povinnosti, o své vědecké nebo odborné způsobilosti (kvalifikaci) nebo o své vědecké bezúhonnosti či o svém osobnostním charakteru, a to ve vztahu k dané práci.[Srov. např. skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů; totiž nemajetkový podvod. Anebo srov. skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 cit. zák.; totiž majetkový podvod.]
12) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, například činnost výzkumná, musí být v souladu s obecně uznávanou veřejnou morálkou akademickou a výzkumnou,[Srov. např. Etický rámec výzkumu, vzatý na vědomí vládou České republiky jejím usnesením ze dne 17. srpna 2005 č. 1005, které je dálkově přístupno v síti elektronických komunikací na adrese http://www.vlada.cz/ nebo Správnou vědeckou praxi, doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky z dubna 2000, které je takto přístupno na adrese http://www.gacr.cz/.]
jakož i v souladu se smyslem vysokoškolského vzdělávání a osobního získávání vysokoškolské kvalifikace.
13) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí bezdůvodně zasahovat do práv jiných osob; například do práva k cizímu duševního vlastnictví, kupříkladu do práva autorského nebo do práva průmyslově vzorového, nebo do práva osobnostního či do práva proti nekalé soutěži, kupříkladu získáním autorovy neoprávněné soutěžní výhody na úkor jiného.
14) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí ohrozit důvěryhodnost vysoké školy, na níž vznikla, v očích veřejnosti ani jinak ohrozit její pověst.
15) Práce musí být úvodem opatřena autorem projeveným a vlastnoručně podepsaným čestným prohlášením a slibem odškodnění tohoto znění:
„Čestné prohlášení a slib odškodnění
Prohlašuji na svou čest podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že tato práce je mým původním dílem, které jsem samostatně a nezávisle vytvořil(-a) jen s použitím podkladů v ní uvedených. Slibuji odškodnit každého, komu bych způsobil(-a) újmu nepravdivostí tohoto prohlášení.“
Vlastnoručním podpisem musí být práce opatřena v její papírové podobě. V elektronické podobě musí být vlastnoruční podpis nahrazen jeho elektronickou faksimilí.
16) Autor má ve své práci přihlédnout ke standardizaci dokumentů vyplývající z technických norem, [ČSN ISO 7144 Dokumentace – Formální úprava disertace a podobných dokumentů. (Březen 1997), ČSN ISO 690 Dokumentace – Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. (Prosinec 1996), ČSN ISO 690-2 Informace a dokumentace – Bibliografické citace – Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. (Leden 2000).]
jakož i k poctivým akademickým zvyklostem.
17) Stanoví-li zákon [Např. zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.]
nebo studijní a zkušební řád vysoké školy, popř. jiné její vyšší opatření jinak, má přednost před těmito požadavky.
20 komentářů:
Poměrně výrazně nechci být první komentátor tohoto postu, a tajně doufám, že někde u adminů už čeká něco zatím neschváleného, nicméně vyjádřit se k tomuto postu cítím potřebu už od chvíle, co se tady (zřejmě omylem) na chvíli octnul před cca týdnem, to ještě bez odkazů na zákony a pod.
1) Dnešní doba je vše možné jenom ne racionalistická. V českém akademickém, právním a politickém prostředí to platí dvojnásob. Tím nechci předložená pravidla "vyvracet z premis", jenom chci strhnout tento zdánlivě noblesní závoj - lze možná říct, že tato doba je posedlá psanými pravidly (byť je to rovněž vaření z vody), to však zdaleka není to samé.
2) K samotným pravidlům: ačkoli si vážím úsilí, které za nimi stojí, považuji právě tento způsob řešení problému "vědecké (ne)poctivosti" za ten zdaleka a vůbec nejhorší možný (no, možná ještě horší je ten diletantský lynč, který před pár dny předváděla česká média, jehož vrcholem bylo posouzení jakési diplomky "odbornicí na informační gramotnost (sic!)" zde). To zejména ze dvou důvodů:
a) Předložená pravidla jsou příliš obecná. Na to, aby mohla fungovat jako východisko jakéhokoli seriózního posouzení, jsou tato pravidla zdaleka nedostatečná. Až na pár výjimek neobsahují žádný ověřitelný "postup" nebo podrobnosti o parametrech obsahu akademické práce (z výjimek mě zvlášť pobavil ten vynucený slib odškodnění - to bylo míněno jako žert, že?). Takže z hlediska "úředního" formalismu jsou k ničemu - většina podstatných rozlišení začíná až za jejich "hranicí", a to poměrně daleko.
b) Te pravidla jsou současně příliš podrobná. Pod předchozím bodem jsem rozhodně nechtěl říct, že by ideálem jakýchkoli antiplagiátorských pravidel měla být minucióznost. Naopak si myslím, že (jak je to ostatně v etice obvyklé) by pravidla měla hrát spíše podpůrnou roli a základem by měla být jakési úsilí o poctivost,které lze pravidly vyjádřit jenom stěží. Zejména se ovšem tato podpůrná pravidla o to vůbec nemají pokoušet, naopak z nich má být patrno, že vyjadřují jenom jakási základní východiska, "přístup", ne "postup". Předložená pravidla naopak budí dojem jakéhosi pevného základu, elementárního postupu (jakkoli je tato jejich stránka zdaleka nedostatečná, jak jsem uvedl výše), a tudíž jsou zase lehce zneužitelné "formalismem uživatelským": poskytují "nepoctivému" autorovi dostatečné "krytí", aby jej nemusely trápit úvahy nad tím, k čemu je vůbec něco jako vědecká poctivost dobré. Tento dojem přehnané podrobnosti ještě umocňují odkazy na zákonné a jiné předpisy i "doložka subsidiarity" uvedena v posledním bodě.
3) Materiálně se tato pravidla vydala rovněž špatným směrem (byť je to možná vzhledem k autorovi pochopitelné). Autorskoprávní argumentace patří i v diskusi o plagiátorství (natož v rámci pravidel, která mají mít především pedagogickou funkci) až někam do úplně nejspodnějšího šuplíku. To jednak proto, že autorské právo ve svém "moderním pojetí" (ať si čtenáři zkusí tipnout, ze kterého století pochází jeho dosud platný a účinný základní pramen...) je v naprostém rozporu s principy vědeckého bádání, ačkoli se je snaží neobratně inkorporovat, jednak proto, jaké úctě se právo obecně v našem prostředí těší (jinými slovy, argumentace "je to proti zákonu" je lidem spíš pro smích). Jenom na okraj poznamenávám, že ve Spojeném království má argumentace právem zjevně vyšší účinnost (slov "It is against the law to..." je plné londýnské metro i autobusy) a přesto jsem tam autorskoprávní argument v této souvislosti nezaslechl. Že některé naše kauzy této dimenze dosáhly, to je sice pravda, ale není to argument pro to, abychom této dimenzi podřídili celou diskusi.
Zatím tolik, v diskusi to rád rozvinu, ale už takhle je to na komentář nějak dlouhé :)
Je tolik zcestný nápad, že absolventi by měli být kdykoli přezkoušitelní? Znám dost právníků, kteří vystudovali svého času možná i korektně (byť i o tom pochybuji), ale dnes bych jim nesvěřil ani vrátnici. P.H.
A proč nezavést přezkoušení i z učiva ZŠ? A kdo si nebude pamatovat přírodovědu z 6. třídy, tak bych mu vzal vysvědčení, včetně všech následujících.
Zavedení podobných pravidel pro všechny kvalifikační práce bych považoval za výsměch současné realitě vzdělávání na právnických fakultách u nás (osobní zkušenosti mám však pouze z UK, MU a Plzně). Vzdělávání profesních právníků v průběhu deseti semestrů zakončené "hrou na vědu" v podobě diplomky (kterou z 95% tvoří přežvýkaný Knapp a další se stručným "shrnutím názoru diplomanta a jeho pohledem de lege ferenda" (ať už si pod tím dotyčný představuje cokoliv) v jednom odstavci závěru) nedává smysl už nyní. S vědou se studenti v průběhu mgr. studia vůbec nesetkají (už například absence jakéhokoliv úvodu do metodologie právní vědy je do očí bijící). Zavedením kritérií, které by po nich chtěly "opravdovou" závěrečnou kvalifikační práci by mělo za následek buď drastické snížení průchodnosti studiem (tak na desetinu asi), nebo by se nijak neprojevilo, protože by bylo akademickým prostředím ignorováno stejně, jako jsou ignorovány předpisy současné (např. na MU nařízení děkana k úpravě citací, které pravděpodobně půlka kateder ani nečetla a nijak nevyžaduje).
T.B.
K článku:
Pojmy pravá a nepravá retroaktivita se v praxi někdy používají askriptivně: nepravá retroaktivita je to, co je pro nás ještě přijatelné, pravá je to, co už je pro nás nepřijatelné. Přitom se nebere ohled na učebnicové definice těchto pojmů.
Askriptivně lze uvažovat i pojmy plagiát a kompilát.
Když něco označíme jako kompilát, dáváme tím najevo, že to sice není myšlenkově originální text, ale že takový způsob zpracování odborného textu je pro nás z formálního hlediska ještě přijatelný.
A když něco označíme jako plagiát, dáváme tím najevo, že takový způsob zpracování je pro nás nepřijatelný už z ryze formálního hlediska.
Askriptivní pojetí nevylučuje, že stejný text označíme jako kompilát, pokud je to diplomka, ale jako plagiát, pokud je to dizertace.
K T.B.
Myslím, že něco jako metodologie právní vědy patří až do PGS.
Zcela souhlasím s názory kritiků, zejména Petera Breziny a T. B. Co k tomu dodat, aby to nebylo pouhé rozmělnění již řečeného? Snad jen několik poznámek.
Fetiš psaného práva. Jak již napsal Brezina, ani systémové selhání plzeňského typu nelze řešit legalismem. Kindl a spol. vybudovali v Plzni "pohodový" systém, který vyhovoval učitelům i studentům. Ačkoliv nejsem příznivce hypertrofie ekonomické analysy práva, dokud nebudou pobídky nastaveny jinak, jsou podobné pokusy o interní předpisy pouhým slohovým cvičením.
Autorské právo. Je to velice sporný koncept, v dnešní podobě pocházející až ze druhé poloviny 19. století. S nástupem Internetu se ukazuje, že je nezbytné ho po 150 letech opět od základů přepracovat.
Slib odškodnění. Souhlasím s Brezinou, že by byl neplatný, protože by nebyl učiněn svobodně. Na druhou stranu, náhrada škody je možná a myslitelná již dnes.
Magisterské studium. Zde doplácíme na to, že pořád nevíme, co od něj chceme. Kdybychom měli pořádné bakalářské právnické studium, všeobecně uznávané, mohla by být diplomka skutečnou vědeckou prací. Takhle máme přes všechnu Bolognu pořád jen 5letého doktorského Humboldta a jak píše T. B., bez vědecké propedeutiky. Zůstane-li to tak i nadále, měla by diplomka být pouhou kompilací, tj. shrnutím veškerého dostupného poznání k dané věci. To není tak málo a poctivá heuristika je velice obtížná. Navíc by se podobná znalost budoucím právníkům hodila.
Vložím nesouvisející příspěvek a budu spoléhat, že funguje moderování.
Pokud jej uveřejníte, budu rád. Rozdělím jej na několik částí, a prosím, abyste event. vymazali číslování částí a příspěvek o zbytkových trestech znova sestavili.
Věnuji se ténatu zbytkových trestů.
Hynek Baňouch: Právnické listopadové dluhy: zbytkové tresty a tak dál...
I.
Dvacet let po převratu se může zdát, že právníci mají hotovo. Chtěli bychom tomu věřit, přestože víme, že hotovo nemáme, a ještě dlouho mít nebudeme, v právním řádu je mnoho netransformovaných právních předpisů a např. platný zákoník práce přesvědčivě ukazuje, že nový právní předpis není totéž co tranformovaný právní předpis. Snazší cestu totiž mají předpisy netransformační, resp. předpisy, které odstřižení od přetrvávající tradice socialistického normativního systému činí jen z části. Občanský a trestní zákoník jsou dostatečným dokladem tohoto jevu. Ale o tom psát nebudu, a nebudu ani uvažovat o 17. listopadu, asi bych se opakoval (http://jinepravo.blogspot.com/2006/11/sedmnct-let-svobody-volby.html), a koneckonců Komunistické právo v Československu
považuji za takové ohlédnutí. Budu se věnovat největší právnické ostudě v oblasti transformace - zbytkovým trestům.
Když Martin Vadas před dvěma lety (či kdy to bylo) promítal v plenární místnosti Nejvyššího správního soudu nesestříhanou verzi procesu s Miladou Horákovou, při následné půlnoční diskusi přítomní historici upozornili na přetrvávající problém zbytkových trestů - a ze všech přítomných (hlav pomazaných i nepomazaných) bylo cítit odhodlání věc změnit.
Vzhledem k místu i k charakteristice osazenstva člověk na chvíli propadl pocitu, že vše už se začalo měnit, a tento otřesný doklad netranformace právního řádu a hodnotově pojaté kontinutity práva rychle zmizí. Nezmizel. A když letos ve stejném sále probíhala konference o komunistickém právu, titíž historici téma zbytkových trestů znova zmínili, a téma publikum vlastně nezaregistrovalo. Přitom se v mezidobí nestalo vůbec nic.
HB II.
Zbytkové tresty jsou záznamy o předchozích odsouzeních z doby mezi lety 1945 až 1989, které dnešní soudy setrvale a tvrdošíjně považují za důsledek minulého kriminálního jednání, a proto s lidmi, kteří takové záznamy mají nakládají jako s kriminálníky. Je tím zastavena cesta k úplné rehabilitaci, a to jak občanské, tak právní. Není možné dosáhnout na odškodnění. A tak dál, a tak podobně.
Z formálního hlediska možná pro někoho vše vypadá v pořádku: tresní jednání nemá nic společného s politikou! Jenže.... Režim měnil v průběhu padesáti let své represivní strategie, a poměrně velmi brzy si osvojil techniku, jak politicky odbojné poddané oddělit od zbytku společnosti. Bylo to překvapivě snadné - stačilo kriminalizovat, tedy podřadit pod možnost trestního postihu jednání, které bylo nedovratně spojené s bojem proti komunistům a jejich režimu. Pak už se hovořilo ne o opozičnících, ale o kriminálních živlech. Co na tom, že šlo o sedláka neplnícího dodávky předepsané státním plánem, které byly od samého počátku (právní terminus technicus "odsampoč") nesplnitelné. Nepomohlo vám tehdy poukazovat na fakt, že komunisty zřízené jednotné zemědělské družstvo má předepsáno sotva polovinu (při přepočtu na jednotku). Jak přesně popsal levicový novinář George Orwell po seznámení se s podstatou sovětského systému: komunisty vytvořené právo má diskriminační povahu a nesnese se s rovností: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější (Farma zvířat, Animal Farm).
Ostatně i v roce 1989 Rudé právo, Československá televize, ale i Mladá fronta či rozhlas informovaly o tom, že demonstrují "kriminální živly".
Zkrátka zbytkové tresty jsou odrazem ideologicky pojaté právní kontinutity (kontinuitu jde pojmout i formálně, a dokonce by takto měla být pojímána - Pl. ÚS 19/93, ale téma oficiální kontinuity a přehlížení četných faktických diskontinuit je na samostatný článek). A proto by měly být zrušeny.
Existence zbytkových trestů je dokladem faktu, že v právu neproběhlo něco jako transformační inventura. Nezrušené zbytkové tresty vznikly jako vedlejší důsledek (patrně nezamýšlený) snahy přísně individuálně posoudit případy kriminálních jednání, za nimiž se mohlo skrývat politicky motivované pronásledování. Panovala obava neosvobodit kriminálníky. Navíc čím méně bylo odhaleno politických procesů zahalených do hávu trestní spravedlnosti, tím menší byl pocit, že ve výkonu spravedlnosti před rokem 1989 nebylo mnohé v pořádku.
HB III.
Stejně ostudným fenoménem jsou staré sedlácké a živnostnické dluhy vyměřené z likvidačních daní. Znám jednu vitální ženu z jižních Čech, které sice družstvo sebralo stodolu (a družstevní traktor pak jezdil do stodoly přes jejich nevelký dvorek, a tu strhl šňůru i s prádlem, tu do něčeho štrejchl, tu někoho k smrti vyděsil) - inu kulak se musí odhalit, i kdyby nebyl, ale z ostýchavosti (jež byla režimu vlastní) odmítl převzít úrový vztah, na základě kterého byla v roce 1946 postavena, takže pantáta těžce splácel majetek, z jehož užívání byl družstvem vyloučen, ještě mnoho dalších let.
Svědomití úředníci ministerstva financí tyto dluhy evidují i dvacet let po převratu, a vymáhají je bez ohledu na náklady. (Pro ty, kdo se rádi bojí doporučuji jako noční můru představu, že dluhy přivádějí na scénu lidé, kteří je spravovali i mnoho let před listopadem.) Obávám se, že ani tento problém nebyl vyřešen. Tak už to s těmito věcmi chodí - politika na ně narazí, upřímně se nad nimi otřese hnusem a slibí, že je vyřeší - a - slibem vše končí. Politika pospíchá otřást se odporem nad něčím jiným.
Nyní je jsou ale obavy liché. Politicky motivovaná pronásledování či kriminalizaci opozice lze snadno poznat. Historický výzkum pokročil a staví na světlo fakta o otřesném přetrvávání nespravedlnosti. Právníci však odvracejí zrak jinam. Kdyby každý právník, zaneprázdněný prací pro klienta, anebo honící se za čárkami výkonnosti věnoval problému hodinu času, pak problém zmizí. A je jedno zda judikatorní, nebo legislativní cestou. Ti lidé prožili těžký život, jenž se, co naplat, blíží do finále, a proto si zaslouží, aby jejich štít byl urychleně očištěn. Najde-li se energie a chuť pro státní vyznamenání Karla Gotta, musí se obojí najít i pro spoluobčany, kteří se hned na poprvé nesklonili.
... snad se to moje psani na vas blog tematicky hodi
Mohu-li reagovat na off-topic příspěvek p. Baňoucha: Takové veřejnoprávní dluhy jsou dávno promlčené. Článek Stát vymáhá daně vyměřené v 50. letech „kulakům“ je typické převyprávění Hamleta 6letým dítětem. Klíčová je tato informace: "Na výpisu z katastru nemovitostí jsme objevili poznámku, že dluží finanční správě přes 21 tisíc korun." Proti tomuto nyní nepravdivému údaji je nutno se bránit u ČÚZaK, případně pak správní žalobou.
Pro začátek bychom měli chtít, aby nebyla diplomka plagiát.
Pokud se týká pozitivních požadavků na diplomky, jsem spíše pesimistou.
Musím souhlasit s ostatními komentátory, že čekat v 5.ročníku PRF "vědecký obrat" u studentů práv lze jen sotva.
Pokud se týká slibu odškodnění, nejsem si vůbec jist, že je dle českého práva závazný. Nicméně možná, v nejlepším z možných světů, zdůrazní odpovědnost autorů a autorek za jejich diplomky.
Myslím si, že v ČR jsou písemné požadavky (minimálně formální) na diplomky asi nezbytné, nicméně si nejsem jist, že z jejich autorů a autorek učiní poctivé badatele.
Obecnou otázkou je - co očekáváme:
a) od práce bakalářské,
b) od práce diplomové,
c) od práce rigorózní,
d) od práce disertační.
Jsem přesvědčen, že práce uvedené sub a) a b) nemusejí být v principu vědecké (ačkoliv bych si to přál).
Pokud se týká prací sub c) a d) tam by měla být vyžadována vyšší kvalita a zejména originální závěry práce. Čili nikoliv to, co se děje dnes: Pracovní hypotéza - "i nadále existují v českém právu omezení smluvní svobody". A perfektně konsonující závě: Ano, skutečně existují omezení smluvní svobody v českém právu.
V žádném případě však nesmíme v žádné z prací sub a)-d) připustit plagiátorství.
Za první republiky se žádná práce nepsala. Dělala se státní zkouška, různě pojmenovaná pro práci ve státní správě a pro justici a to bylo všechno. Právo je především těžké řemeslo založené na zkušennosti (precedenty, judikáty, výklady) a jen v jeho nepatrné části je nějaká intelektuální "výzva" spíše logicko-kombinačního a rozlišovacího typu než právně filosofického. Navíc my chceme, aby ten, kdo nemá nastřádané zkušenosti psal "vědecká" díla :-))) pchá k smíchu
Právo přeci žádná pořádná věda není, proto se k uspokojení pánu profesorů dělají užvaněné kompiláty z užvaněných kompilátů jiných. Neopisuje se proto, aby se ukradla myšlenka (ta je navíc tak triviální, že by na to stačila jedna stránka), ale proto aby se text zaplnil a splnil se neodůvoděně požadovaný počet stran. Proto se musí "okecávat" jinými slovy texty zákona, nakonec to odkoukáno od děl "vědců", co ty studenty učí. Kolik jsem už přečetl těch plků o de lege lata, aby tam byl i uveden tzv. názor chudáka nýmanda !!!
Pro mě je plagiátorství v právu jen důsledek nesmyslných požadavků škol. Pokud už 20 let tyto práci nic právu nepřinášejí - jakože ne, pak jde o zbytečnou aktivitu.
Petr Makovský
Děkuji všem za názor a za dosavadní diskusi.
Myslím, že o věci je nutno diskutovat a téma rozvířit. Je jedno, zda se ukradne cihla nebo myšlenka, na které si někdo udělá kariéru. Souhlasím se Zdenkem Novým.
Ivo Telec
K věci kvalifikačních prací dodávám jen tolik, že má představa právnické kvalifikační práce je rozsahově asi do 20 stran, nejvýše do 30 stran. Důležitý je argumentační obsah a jeho jasné strukturování, např. ve stylu amerických akademických esejů. Takovýto přístup bude ku prospěchu i např. budoucím advokátům či soudcům apod. Věda může být krátká a vůbec nemusí být tlustá. Hlavně však nemá být ukradená ani vycpaná "vatou".
Ivo Telec
re: 12) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, například činnost výzkumná, musí být v souladu s obecně uznávanou veřejnou morálkou akademickou a výzkumnou,....
jakož i v souladu se smyslem vysokoškolského vzdělávání a osobního získávání vysokoškolské kvalifikace.
-----------
pokud jsem to správně pochopil, autor který by se ve své práci například zastával lichvy by neměl šanci se svou prací uspět? Pokud to tak je, tak mi to přijde přinejmenším sporně, myslím že v demokratické společnosti by náplň studia měla být hodnotově neutrální..
nez zareaguju materialne, upozornuji jenom na nejnovejsi "kauzu" ze Slovenska (treba na sme.sk nebo pravda.sk). Kdyz to shrnu, tak jde o "plagiat" spocivajici v "opsani" nekolika paragrafu zakona "bez uvedeni zdroje".
Timto se chci omluvit ceskym novinarum, jejichz pristup, mnou nazvany lyncem, byl ve srovnani s touto dementnosti takrka chapavy a ohleduplny. Soucasne prosim nejakeho opozicniho akademika (poslankyne je z vladni strany), at se na jeji obranu ozve. Ja uz jenom kroutim hlavou...
Ačkoliv je text článku je šitý právnické školy, dovolím si pár poznámek ze školy "technické":
Na školách nelze očekávat, že by student v rámci bakalářské nebo magisterské práce dělal "vědu". Kvalifikační prací (bakalářskou či magisterskou) autor pouze prokazuje svou schopnost samostatně vykonávat odbornou práci.
V odstavci 2 a 3 se dále požaduje, aby se jednalo o samostatné nezávislé dílo autora. V praxi to znamená, že stačí v úvodu práce poděkovat (komukoliv) za cenné nápady, které přispěly k řešení zadání, a hned lze vznést otázku "zda dílo vzniklo samostatnou prací". Spousta reálných děl vzniká týmovou prací. Autor kvalifikační práce by neměl být tlačen do toho, aby maskoval, že některé nápady , které jsou součástí výsledného řešení, nepochází z jeho hlavy, ale například vyplynuly z kolektivní diskuze. Je běžné, že se nakonec neví kdo s kterým fragmentem výsledného řešení přišel. Podstatné je, jestli autor svou prací v přiměřeném rozsahu přispěl k výslednému řešení.
Bod 12 a také bod 14 je problematický v tom, že v závislosti na momentálním politickém klimatu omezuje svobodné bádání. Výzkum, který není politicky korektní, je díky tomuto bodu napadnutelný, a to bez ohledu na odbornou správnost. Kvalifikační práci následně lze neuznat "z politických důvodů" bez ohledu na její odbornou nebo vědeckou úroveň.
Petr Fiedler
Jako dostačující bych pro zabránění plagiátorství v kvalifikačních pracích viděl jednoduché řešení - opravdu prováděnou kontrolu vedoucím a oponentem s tím, že práce nesplňující normy těchto dvou, předpokládejme již eticky i akademicky vyspělých, odborníků nebudou doporučeny k obhajobě. Tyto formalistické a autorskoprávě zaměřené kodexy vyústí v jediné - v každé práci bude její autor muset nejen citovat každou užitou myšlenku (ne konkrétní větu, ale obecné ideje (o stupeň níže než "pacta sunt servanda")autorů žijících a mrtvých méně než 100 let). Především ale bude muset autor všechny citované pisatele "odškodnit" (odměnit) - pravděpodobně ex lege paušálně stanovenou částkou podobnou již přítomnému výpalnému.
No nebylo by to pak fajn, být na VŠ vyučující? Na semináři zadat všem 25ti lidem napsání 10 stránkové seminárky na témata z vlastní autorské práce (tj. jediným zdrojem by byla vlastní vydaná kniha/skripta) a nechat si penízky sypat do pokladničky za každý citovaný znak...
T.B.
Okomentovat