13 října 2009

Disent roku

Většina právníků asi neví, co se stalo s řízením o ústavní stížnosti Miloše Melčáka po zrušení ústavního zákona. Řízení bylo zastaveno usnesením pléna ÚS ze dne 15. 9. 2009, Pl. ÚS 24/09. K usnesení ÚS je nicméně připojen disent profesora Jana Musila, který si troufám označit jako jeden z nejlepších disentů, který jsem kdy od českého ÚS četl. Celý text disentu je dohledatelný na NALUSu, text přikládám též níže.

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09, kterým bylo zastaveno řízení o ústavní stížnosti Miloše Melčáka.

Podle § 13, resp. § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

I. Úvodem

1. Domnívám se, že nejsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle žádného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

2. Hned úvodem chci předeslat, že uplatněním tohoto odlišného stanoviska v žádném případě nechci vyjádřit touhu, aby v řízení bylo pokračováno, nebo snad aby ústavní stížnosti bylo dokonce vyhověno. Naopak, od počátku tohoto řízení jsem zastával (a i nyní zastávám) názor, že ústavní stížnost měla být hned na počátku Ústavním soudem odmítnuta, protože rozhodnutím prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nebylo dotčeno žádné subjektivní ústavní právo stěžovatele. Tento názor jsem vyjádřil již ve svém odlišném stanovisku, které jsem uplatnil po přijetí usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09, o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí prezidenta republiky.

3. Tímto odlišným stanoviskem chci především upozornit na tu skutečnost, že v řízení došlo ke krácení práv prezidenta republiky, který nepochybně je účastníkem řízení o ústavní stížnosti namířené proti jeho rozhodnutí.

4. V řízení, vedeném ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09 o návrhu na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, nebyl prezident republiky účastníkem. Přitom však nálezem, vydaným v této věci dne 10. září 2009, bylo rozhodnuto nejen o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., ale ve II. výroku také o zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. ;207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Zrušení rozhodnutí prezidenta republiky bylo v nálezu odůvodněno tím, že prý toto rozhodnutí „má smíšenou povahu: obsahuje prvky normativního právního aktu a zároveň ho nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona.“

5. Vnucuje se proto legitimní otázka, proč Ústavní soud, jestliže chápal prezidentské rozhodnutí zároveň jako akt aplikace zákona, dotýkající se také subjektivních práv Miloše Melčáka, neposkytl prezidentu republiky postavení účastníka řízení již v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 27/09.


6. Tímto sofistikovaným postupem, o jehož správnosti mám pochybnosti, došlo k tomu, že prezidentu republiky v žádném z těchto řízení nebyla dána příležitost uplatnit práva účastníka řízení, zejména se k věci vyjádřit, činit důkazní návrhy, klást otázky stěžovateli apod. Ústavnímu soudu přitom muselo být z veřejně publikovaných zdrojů zřejmé, že prezident republiky zaujímá k argumentaci stěžovatele zcela odmítavý postoj, který však nemohl procesně uplatnit v řízení před Ústavním soudem.

7. Konstatuji, že zákon o Ústavním soudu č.182/1993 Sb. zná jediný důvod zastavení řízení o ústavní stížnosti, kterým je zpětvzetí stížnosti samotným stěžovatelem (§ 77). V dané věci ke zpětvzetí návrhu nedošlo.

8. Zpochybňuji úvahu vyslovenou v usnesení, že v této věci lze zastavení řízení zdůvodnit odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (s odkazem na ust. § 63 zákona o Ústavním soudu). Občanský soudní řád v tomto ustanovení upravuje jako důvod zastavení řízení tzv. „nedostatky podmínky řízení“, mezi něž je řazena také překážka věci rozhodnuté ( rei iudicatae). Pochybuji o tom, že obsahem předchozího řízení, jakož i obsahem v něm vydaného n& aacute;lezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb.) na jedné straně, a obsahem nynějšího řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/09 (v němž jde o individuální ústavní stížnost) na straně druhé, jsou tytéž záležitosti. Obsahem individuální ústavní stížnosti je namítané porušení individuálních základních práv konkrétní osoby, tj. pana Miloše Melčáka. Tímto individuálním aspektem se v předchozím řízení nikdo nezab&ya cute;val, nevedlo se k němu žádné dokazování, nevyjadřovali se k němu ostatní účastníci. Pokud se tak tedy nestalo, měly by být tyto věci zvažovány v samostatném řízení o ústavní stížnosti.


II. Přílišný aktivismus Ústavního soudu


9. Neodpustím si na závěr připojit několik obecných poznámek, které vyplývají z mého hodnocení obou řízení ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 24/09 a sp. zn. Pl. ÚS 27/09.

10. Všeobecně uznávaným principem ústavního soudnictví je zdrženlivost Ústavního soudu, vědomé sebeomezení ( judicial self-restraint). Existuje nespočet definicí tohoto pojmu, ale pro naši situaci považuji za velmi výstižnou formulaci, kterou použil již v roce 1973 německý Spolkový ústavní soud v jednom ze svých zásadních nálezů (BVerfGE 36, 1, 14 f.):

«Princip judicial self-restraint, kterému se Spolkový ústavní soud podrobil, neznamená zkrácení nebo oslabení jeho … kompetencí, nýbrž rezignaci na to, aby „provozoval politiku“, tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený.» [« Der Grundsatz des judicial self-restraint, den sich das Bundesverfassungsgericht auferlegt, bedeutet nicht eine Verkürzung oder Abschwächung seiner ... Kompetenz, sondern den Verzicht "Politik zu treiben", d. h., in den von der Verfassung geschaffenen und begrenzten Raum freier politischer Gestaltung einzugreifen. Er zielt also darauf ab, den von der Verfassung für die anderen Verfassungsorgane garantierten Raum freier politischer Gestaltung offen zu halten.»]


11. Domnívám se, že český Ústavní soud v nynější věci zdrženlivý nebyl. Chopil se bez větších zábran příležitosti vstoupit do nesmírně citlivé otázky rozhraničení dělby moci v souvislosti s kauzou, na níž ulpívá pachuť politické účelovosti. Nechal se navrhovatelem vmanévrovat do velké časové tísně (návrh byl podán těsně před termínem voleb, kdy již byla v běhu předvolební kampaň a byly vydány již značné finanční prostředky z veřejných zdrojů). V průběhu řízen&iac ute; byly použity nestandardní procesní postupy (byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky, ačkoliv navrhovatel sám o to ani nežádal). Důvod, který Ústavní soud uvedl pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky, tj. údajná nemožnost, aby Ústavní soud mohl „uplatnit Ústavou mu svěřenou kompetenci v oblasti konkrétní kontroly norem“ z důvodu „minimálního časového prostoru“, se posléze ukázal jako lichý, protože ve skutečnosti Ústavní soud stihl rozhodnout velmi rychle.

12. Již v předchozím odlišném stanovisku jsem uvedl, že i ty zahraniční ústavní soudy, které se snaží prosadit svou kompetenci přezkoumávat též ústavní zákony, postupují velmi zdrženlivě.

Např. německý Spolkový ústavní soud, který existuje již 60 let (od roku 1949), nezrušil za celou dobu své existence ani jediný ústavní zákon. Rozhodoval přitom o velmi závažných a brizantních záležitostech, např. když posuzoval novelu ústavy v souvislosti s bojem proti terorismu (nález Spolkového ústavního soudu ze dne 24. 6. 1968 BGBl. I S. 709); tehdy posuzovaná změna Základního zákona přitom velmi důrazně omezovala ústavní práva, např. telekomunika? ?ní tajemství, omezovala práva obhájce v trestních věcech apod. Ani při přezkoumávání změny článku 16 Základního zákona (šlo o zavedení možnosti vydat německého občana k trestnímu stíhání do ciziny v souvislosti s implementací tzv. eurozatykače) nepřikročil Spolkový ústavní soud ke zrušení textu ústavy, omezil se toliko na kasaci některý prováděcích „obyčejných“ zákonů (nález ze dne 18. 8. 2005, BVerfG, 2 BvR 2236/04). Lze přitom dodat, že německý ústavodárce novelizoval Základní zákon od roku 1949 do dnešního dne již v 54. případech.

Rakouský Spolkový ústavní soud přikročil ke kasaci ústavního zákona jen v jediném případě (VfGH 16.327, 11. 11. 2001), kdy usoudil, že napadený ústavní zákon porušil materiální jádro ústavy naprosto flagrantním způsobem.

Domnívám se, že český Ústavní soud, který jinak v judikatuře právě těchto zahraničních ústavních soudů nalézá častou inspiraci, měl jejich příkladu následovat též co do své zdrženlivosti.


III. Změna paradigmatu demokratického a právního státu?

13. Podle článku 1 odst. 1 Ústavy „Česká republika je … demokratický právní stát“.
Princip demokracie značí především, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“ (čl. 2 odst. 1); státní moc vykonává lid zpravidla prostřednictvím zastupitelského systému, někdy též přímo (čl. 2 odst. 2 Ústavy). Podle článku 6 Ústavy „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin“.

Pojem právního státu obsahuje požadavek, aby právnímu řádu byla podřízena i státní moc. Výkon státní (veřejné) moci je omezen zákonem (princip omezenosti a legality výkonu veřejné moci).

Oba uvedené atributy státu („demokratický“, „právní“) jsou stejně důležité, každý z nich má své nezastupitelné místo.

Tyto elementární, možná až banální pravdy připomínám v souvislosti s tímto případem proto, že nyní přijaté řešení podle mého názoru narušuje subtilní balanci mezi principy demokratičnosti a právnosti, a to na újmu principu demokratičnosti. Pokud by další vývoj judikatury Ústavního soudu pokračoval tímto směrem, pokládal bych tento trend za negativní.

14. Ústavní soud podle mého názoru, příliš extenzivně aplikuje postup, kterému se říká „soudcovská novotvorba práva“.

Konkrétní projevy tohoto přístupu spatřuji v dané věci např. v těchto postupech:

- v tom, že Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky bez návrhu stěžovatele, ačkoliv zákon o Ústavním soudu takový postup nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že ústavodárce nesmí přijmout ústavní zákon „ad hoc“, ačkoliv Ústava takový princip nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že k přijetí ústavního zákona musí ústavodárce splnit tzv. „kompetenční (zmocňovací) podmínku“, tj. v daném případě prý ústavodárce nesmí, nejde-li o doplnění nebo změnu Ústavy, přijmout žádný ústavní zákon bez speci&aa cute;lního ústavního zmocnění (a že, pokud by k tomu ústavodárce chtěl přistoupit, musel by sám prokázat, že tak činí proto, že jsou ohroženy podstatné náležitosti demokratického právního státu); žádná taková pravidla Ústava nezná.

15. Může mně být namítnuto, že v uvedených případech Ústavní soud nové právo nevytvářel, nýbrž toliko je interpretoval. K tomu lze ovšem uvést:

Článek 89 odst. 2 Ústavy říká, že „vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“. Potom ovšem nelze než konstatovat, že v případech tzv. abstraktní kontroly norem Ústavním soudem je hranice mezi tím, co lze označit jako interpretaci práva, a co jako novotvorbu práva, velmi subtilní, ne-li zcela nezřetelná.

16. Při porušení jemné balance mezi prvky „demokratický a právní stát“ hrozí nebezpečí, že to budou koneckonců v poslední instanci právníci, kteří budou „moudře“ rozhodovat, co je pro stát a pro společnost výhodné a co nikoliv. Oni budou těmi, kdož výkladem vágních, netransparentních a sporných juristických pojmů, jako jsou „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, „speciální zákonné zmocnění ke tvorbě ústavních předpisů“, „retroaktivita“ atd., budou určovat pravidla uplatňování moci ve státě a ve společnosti.

17. Tento trend je výrazem elitářské koncepce „majitelů klíčů k výkladu práva“, která se v lidských dějinách pravidelně opakuje. Podle mého názoru jde o koncepci zhoubnou, nevedoucí k dobrým koncům.


18. Takový trend se odehrává na pozadí rozkolísané společenské situace, kdy se ve veřejném prostoru objevují názory, že snad hrozí „vláda ulice“ či dokonce „tyranie davu“ (viz názor politologa Josefa Mlejnka ml.[1]), a kdy v médiích je většinově prezentován názor, že Ústavní soud svým nálezem „přistřihl křidélka politikům“, „klepl politiky přes prsty“ a jsou používány podobné expresivní formulace, které zcela zatemňují podstatu věci.

19. Tvrdím, že Ústavní soud tu není od toho, aby vstupoval do politického kolbiště a aby „dával politikům lekce“. Politika, stejně jako třeba ekonomika, kultura nebo věda, jsou zcela samostatné sféry, do nichž Ústavní soud nemá co mluvit.

20. Zastupitelská demokracie je zajisté modelem vládnutí, který je pln chyb a nedostatků. Je to však, podle mého názoru, takový model, který je nejlepší ze všech špatných; a hlavně – žádný lepší nebyl dosud vynalezen.

21. Ani politici nejsou žádným semeništěm všeho zla a špatností. Jsou obrazem stavu společnosti, jsou reprezentanty našich špatných i dobrých vlastností. Je neférové vytvářet z nich „obětní beránky“, sloužící nanejvýš k tomu, abychom na ně, hodí-li se to, přenesli všechnu vinu za špatný stav světa.

22. Jen na okraj dodám jednu poznámku: Představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Jestliže už se v této kauze tak často používají historické paralely (z nichž některé já sám pokládám za zcela nepatřičné), uvedu také jednu otázku: Což snad právníci zabránili tomu, aby vznikly a fungovaly totalitní režimy? Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?

Též dnešní právníci jsou jen obrazem dnešního stavu světa.

23. Přijetím usnesení o zastavení řízení o ústavní stížnosti, podle mého názoru, pokračuje Ústavní soud v postupu, který byl chybný od samého počátku a který jen ztěží může vést k posílení autority Ústavního soudu.

34 komentářů:

Lucka řekl(a)...

Souhlas, opravdu brilantní.

Jiří Kmec řekl(a)...

Já velice oceňuji rovněž (a možná ještě více) odvahu a rozhodnost, s jakou se soudce Musil postavil v této věci zbytku pléna.

Anonymní řekl(a)...

Tohle se čte opravdu s radostí. Autorovi patří můj obdiv. US vykolejil v tomto případě snad ze všech možných zásad. Je jen škoad, že se našel jen jeden moudrý.

Michal Vojan

Michal Matějka řekl(a)...

No ještě soudce Kůrka...

Ale jinak souhlas, argumentace precizní, jazyk jednoduchý, dobře se to čte...

David Kosař řekl(a)...

Rovněž souhlas. Životnost disentů se většinou ukáže až po několika dekádách, ale tento disent má rozhodně potenciál stát se jedním z těch, co budou v každé učebnici ústavního práva (a možná jednou i majoritním stanoviskem).

David Schmidt řekl(a)...

Disent by byl výbornou preambulí k umírněnější doktríně pléna.

Plenární disent soudce Musila je také kvalitní, ale s nálezem se nevypořádal úplně nejlépe - v některých pasážích většinové stanovisko dezinterpretuje. Soudce Musil spíše rozebíral izolovaně jednotlivé části nálezu než rozhodnutí jako celek. A právě v otázce retroaktivity, kterou většina pojala akcesoricky ke své hlavní doktríně (odkázal bych na minulé posty, k debatě se již nechci vracet), pak měly jeho závěry větší dopad než samotného nálezu. Protože ti, co tvrdili, že ÚS by musel v zájmu konzistentnosti svého rozhodování zrušit i řádnou novelu, se zřejmě inspirovali právě v disentech, s nimiž sympatizovali (a tím ovlivnili podle oficiálních vyjádřeních právě předsedu ČSSD).

Slova o uměřenosti by se proto měla vztahovat i na psaní odlišných stanovisek, které také mají v aplikační a politické praxi svoji váhu a někdy mohou mít i větší než rozhodnutí většiny. V září jsme toho byli svědky.

Peter Brezina řekl(a)...

disent je to nepochybne velice kvalitni, nicmene za naprosto brilantni "disent roku" bych jej nepovazoval (zas tolik se v disentech US neorientuju, nicmene pokud je toto nejlepsi z nich za rok 2009, zadna velka slava to neni...)

jedna drobna poznamka k (narychlo prectenemu) obsahu: prijde mi trochu zvlastni na jednu stranu spilat (vetsine) US, ze se "montuje" nekam, kde nema co delat (politika), a pritom argumentovat politilogickou a zurnalistickou reflexi rozhodnuti US... ale mozna je to jenom povrchni prvni dojem :)

Petr Bříza řekl(a)...

Skvělé. Od prvního do posledního slova. Též marně pátrám, kdy jsem četl z dílny (někoho z) ÚS něco lepšího.

Musil byl výborný (a podle mne i naprosto přesný v analýze většinového stanoviska) i v disentu v hlavní věci. Aspoň někdo na ÚS ví, že součástí moudrosti je i pokora a zdrženlivost.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K D. Schmidtovi - ona ta dezinterpretace může být relativní. Je dost dobře možné, že ony pasáže, které naznačují, že ne vše musí být retroaktivní, tam byly doplněny na poslední chvíli (usuzuji tak s ohledem na strukturu nálezu). Klasickou ukázkou dialogu disentéra a většiny a proměňující se podoby většinového nálezu je ostatně též poměr čl. 9 odst. 1 a 2 a disent V. Kůrky (viz Kůrkův disent, kde o tom výslovně hovoří).

Guy Peters řekl(a)...

Musilův dissent je právní názor roku, zcela souhlasím.

Je škoda, že se soudce Kůrka k němu nepřipojil, nebo nesepsal vlastní.

Pro NALUS zde vzniká úkol umožnit odkazovat na dissenty přímo, nikoliv jen na celé rozhodnutí.

Anonymní řekl(a)...

Výborné (a podle mého názoru vůči rozhodnutí pléna místy ještě příliš diplomaticky formulované). Vypadá to, že v tomhle řízení bylo špatně snad opravdu všechno od počátku do konce.

P. Caban

Peter Brezina řekl(a)...

jelikoz mam na praci uplne jine veci, do kterych se mi tudiz prilis nechce, udelal jsem si exkurs do letosnich disentu. Hledal-li jsem spravne (hledal jsem string "odlišné" v odlišných stanoviscich v nalusu, na lepsi zpusob jsem zatim neprisel), tykaji se letos "disenty" (nektere jsou spis concurring nez dissenting opinions) zatim 22 rozhodnuti, takze jde celkem o cca 30 disentu (nekde je jich k danemu rozhodnuti vic).
Aniz bych si cinil narok na sestaveni zebricku, nabizim nekolik alternativnich vybornych kousku:

Pl.US 26/08, disent Elisky Wagnerove, zvlaste doporucuju studentum pripravujicim se na zkousku ze spravniho prava a/nebo civilniho procesu (precizni rosliseni inherentnich vlastnosti obecneho a spravniho soudnictvi)
II.ÚS 2461/08, disent Stanislava Balika, tradicne aforisticky, bohuzel rovnez tradicne do jiste miry nedotazeny/nedopilovany, navic s historiografickou chybou (nicmene "skolení pětiročáka" jisty potencial stat se klasikou ma :)
Pl.US-st 27/09, tady je vice nez konkretni jednotlivy disent zajimava diskuse, kterou stanovisko a disenty ve svem celku prezentuji
ostatni "Melcakovske" disenty jsou zde spis zname, takze na ne odkazovat nebudu

Videno z teto celkove optiky, asi to opravdu disent roku (zatim) bude. Ale nadseni predrecniku rozhodne nesdilim, letos slo to prvni misto i vyklusat...

David Schmidt řekl(a)...

K relativnosti dezinterpretace: zde opravdu došlo k nedorozumění, nález nejde moc vyložit jiným způsobem. Nepřípustnost retroaktivity nebyla spatřena "zejména v tom", že bylo stanoveno "nové pravidlo pro rozpuštění Poslanecké sněmovny, které neexistovalo v době, kdy občané své poslance zvolili" (disent soudce Musila), tím byla otázka retroaktivity jen nastolena, aby byla rozhodnuta tak, že "samotné předčasné ukončení funkčního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je Ústavou předvídaný a aprobovaný institut (...) Ústava pro jeho uplatnění však stanoví kumulativně jak materiální podmínky, tak příslušnou proceduru, bez možnosti se od nich odchýlit. Napadený ústavní zákon v daném případě obé zcela ignoruje (...) Takové obcházení základních ústavních principů považuje Ústavní soud za neslučitelné s principem zákazu retroaktivity" atd., přičemž v části VIII. je připuštěno doplnění Ústavy o nový způsob předčasného rozpuštění Sněmovny("pokud Parlament nepřijme jiné ústavně konformní řešení", současná Sněmovna "bude vykonávat svoji funkci do konce svého řádného volebního období".

K disentu soudce Kůrky: možná je postup pomocí dvou metod (část V. disentu) důsledkem, že čl. 9/1 a čl. 9/2 tvoří jednu zmocňující normu (s čímž nesouhlasí , jak soudce Musil tak Kůrka), dávalo by to smysl.

K veletoči předsedy ČSSD: disent bych nepodezíral, roli prostředníka spíše sehrály "odborné posudky ústavních právníků", má-li se věřit oficiálním prohlášením. Bylo by to pochopitelné: pokud by se po volbách "komplotem" zrušila Sněmovna, zbyl by pravicový Senát a začala by modrá totalita.

Anonymní řekl(a)...

Odstavec 20 zmíněného disentu mi připomíná slavnou proklamaci W. Churchilla v House of Commons: "No one pretends that democracy is perfect or all-wise. Indeed, it has been said that democracy is the worst form of government except all those other forms that have been tried from time to time."

Filip Celadnik

Anonymní řekl(a)...

Připojuji se rovněž ke chvále tohoto disentního stanoviska.

Ještě zde moc nezaznělo, že oproti nálezu samotnému je psán hezky česky, nenadužívají se cizí slova.

Filip Křepelka, PrF MU

David Schmidt řekl(a)...

Soudní sebeomezení je vhodné použít, když je určitá otázka politicky sporná, je tím chráněn demokratický proces. Je věcí k debatě, zda má mít své místo i v situaci, kdy začnou politici mluvit jménem ústavodárce a věc tak má být z toho důvodu nesporná a to nejen pro soudce, ale pro všechny občany.

Je např. odmítáno sebeomezení soudců v otázkách rovnosti a diskriminace a naopak se volá po jejich větším aktivismu (třeba z řad Jiného práva). Pokud ale soud k řešení těchto otázek přistoupí, je kus demokratické debaty do budoucna vyloučen a přestěhován na Ústavní soud a zbývá jej buď přemlouvat, případně najmenovat soudce, kteří Ústavu ohnou zpět do původního stavu.

Stejné vyloučení běžné politiky se stane i v okamžiku, kdy politici začnou přijímat ústavní formou něco, co Ústavu nemění, ani nedoplňuje, ale spíše vylučuje, prolamuje, říká, že pro teď neplatí atd.

Netvrdím, že volat po sebeomezení soudců při použití čl. 9 je nesprávné (sám bych se tak asi i rozhodl), jen nevidím takové "samozřejmé" důvody, proč chránit obcházení obecných pravidel Ústavy jen proto, že předsedové dvou největších stran se na tom shodli. Pokud v otázkách, které patří politické debatě, se mají soudci držet zpátky, v otázkách změny nebo doplnění Ústavy by tomu mohlo být možná i trochu naopak.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Davide, vlamujete se do otevřených dveří. Přečtěte si pozorně naši knížku Rovnost a diskriminace, 4. kapitolu, kterou jsme psali s M. Bobkem. My tam voláme po sebeomezení justice, současně by ale podle nás justice měla být expanzivnější v tématech, kde je diskriminace poměrně patrná (třebas sexuální obtěžování, které je u nás velmi odbýváno, nebo když Roma neobslouží v restauraci - tady musí být náhrada škody pro škůdce citelná). Citace ze 4. kapitoly: "Základním problémem této [evropské] koncepce je nebezpečí přílišného soudcovského aktivismu, které může ohrozit legitimitu soudní moci a rovnováhu systému dělby moci, stejně jako občasné přecenění možností, které v procesu ochrany principu rovnosti mohou soudy a právo vůbec rozumně hrát."

David Schmidt řekl(a)...

Z kapitoly IV: "Ač ochrana menšin dnes již tvoří neoddiskutovatelnou součást materiálního právního státu a demokracie, aktivní vyhledávání a odstraňování nerovnosti bohužel často není prioritou na většinové vůli založené moci zákonodárné a z ní odvozené moci výkonné. Úloha ochrany nepopulárních či marginalizovaných menšin tak zůstává doménou moci soudní, jejíž úloha je však obecně omezena na ex post deklarované právo v jednotlivých případech."

S tím bych neměl problém, pokud by nebyla řeč zejména o ústavním soudnictví. Zmínit pak nebezpečnost vlastního rozletu je trochu málo. Jestli je esej o judicial self-restraint brilantním se vyrovnáním s čl. 9, tím spíše by měla stačit jako odpověď na různé moderní pojetí rovnosti. Ne?

Zdeněk Kühn řekl(a)...

No, Vy vycházíte z opačného extrému, což je Scalia (soudím tak dle obrázku, který Vás identifikuje). V jeho pojetí ale ztrácí ústavní soudnictví do značné míry význam, neboť akcentuje většinovou koncepci ústavních práv a konzervativní - do minulosti zaměřené - pojetí rovnosti (viz jeho citace v kapitole IV. zmíněné). Myslím si, že řešení je umírněnost a střed mezi oběma extrémy.

Anonymní řekl(a)...

Proč kompromis ? Je lehké někoho označit za konzervativce jen proto, že někdo jiný chápe rovnost jinak. Rovnost a antidiskriminace v dnešním pojetí se vylučuje. Každý si může vybrat, co by chtěl, ale rozhoduje soudce. Proč by si měl ale soudce vybrat komrpomis nechápu.

Je to stejné jako kdyby jste soudcům v roce 1947 navrhoval, ať soudí někdy trochu práva a trochu podle kompráva (např. že obžalovaného svévolně oběsí a pak nezákonné rozhodnutí zruší).


Petr Mach

Anonymní řekl(a)...

Když už jsme u těch nesouhlasů.
Je Jiné právo fórem, kde nikdo nikdy nepíše kriticky o NSS, anebo bude někdo ochoten okomentovat toto:
"konstatuje, že v odůvodněních některých kasačních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se objevují (nejen) z pohledu etiky diskurzu nepřípustné hodnotící soudy, jejichž objektem je kvalita rozhodovací činnosti krajských soudů. Z nich zejména poukazují na rozsudek ze dne 16.8.2006, č. j. 1 Aps 2/2006-68, v jehož odůvodnění porovnával Nejvyšší správní soud interpretační schopnosti členů senátu krajského soudu s „práva neznalým laikem“, či rozsudek ze dne 11.6.2009, č. j. 1 As 25/2009-262, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud (mimo jiné) hodnotil způsob rozhodování krajského soudu s pomocí adjektiva „ostudný“ a substantiv „svévole“ a „ignorace“.
Výše citované výrazy, jež je možno označit za urážlivé, nemají dle platné právní úpravy (§ 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.) v odůvodnění soudního rozhodnutí místo, jejich použití v odůvodnění soudního rozhodnutí je navíc možno považovat za porušení povinnosti soudce chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví (resp. nepřispěl k narušení autority soudní moci) a důstojnosti soudcovské funkce (§ 80 odst. 2 písm. b/ zák. č. 6/2002 Sb.), a povinnosti soudce zachovávat náležitou úctu k ostatním soudcům (§ 80 odst. 6 zák. č. 6/2002 Sb.).
Vyjadřuje přesvědčení, že k podobným excesům nebude docházet a že soudci Nejvyššího správního soudu budou přistupovat k formulaci odůvodnění (nejen) zrušujících rozhodnutí s respektem ke svým kolegům působícím u krajských soudů. Prudenter in re, suavissime in modo! "
Ž. Jehlička

David Schmidt řekl(a)...

Každé ústavně deklarované právo omezuje rozsah demokratického zákonodárství. Chtít soudním příkazem zakázat např. ženám důchodovou slevu na dítě je něco jiného, než nechat Parlament rozhodnout a rozhodnutí mu do budoucna ponechat. Ať už by byl jeho zákon tzv. konzervativní nebo rovnostářský či socialistický, vždy jej budeme moci demokraticky změnit. To je flexibilita demokracie. A podobné je to u dalších témat, kterým se věnujete: pokud ústava zavazuje následovat ideál rovnosti, je na Parlamentu a na demokratické debatě, jakou cestou se má zákonodárství vydat, soud by měl zakazovat jen zjevné excesy.

P.S. když už byl vzpomenut soudce Scalia, doporučuji toto video.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Ad "nadávání odůvodněním" - p.Jehlička:

1) Především se nedomnívám, že věc lze snadno a rychle vyřešit odkazem na zmíněná ustanovení; v žádném případě nelze z platného práva vyčíst, jaká slova a věty v rozsudku jsou "povolené" a jaké nikoli.

2) Problém se vztahuje už na prvostupňové rozsudky; tam se totiž velice často (zrovna v ochranách osobnosti) nelze vyhnout jistým závěrům, které implicitně zahrnují i účastníky. Pokud dospějete k závěru, že strana X vědomě pomluvila druhou, pak bude váš rozsudek nevyhnutelně urážlivý. nejinak tomu bude i ve věcech trestních. Potažmo rozsudek vyšší instance, vytýkající jinému soudu nějaké pochybení, se těžko může zcela vyhnout kritice.

3) Míra kritičnosti v rozsudcích by tedy měla být dána jednak obecnou povinností soudců chovat se slušně (kdykoli, při jednání, mimo něj, a tedy i při odůvodňování), jednak vymezením sporu a vynecháním toho, co do něj nepatří, a jako třetí kritérium, nezvyšovat zbytečně konfliktnost řízení. Protože smyslem řady procesních ustanovení je naopak projednat věc, která normálním způsobem mezi stranami už projednatelná není (komunikace selhala).

4) "Vyřizování si účtů" přes spis je samozřejmě nešvar. Účelem je projednat spor účastníků, a nelze zabírat účastníkův čas a místo v rozsudku na to, co má soud X proti soudu Y. Tato deformace má základ už v tom, že soudy mívají tendenci psát odůvodnění jeden druhému, a nikoli účastníkům.

5) Nelze asi konkrétně říci, zda byly v daném rozhodnutí namístě a odůvodněné výrazy jako "svévole", a možná snad i "ignorance", neb neznám, co nešťastný krajský soud vlastně spáchal, ale v každém případě by podobnými těžšími kalibry měl každý soud v odůvodnění šetřit jako se šafránem.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Dodatek - po prostudování předmětného rozsudku NS se zdá, že jde vskutku o zrušovací usnesení takříkajíc "splachovací", kdy lze mezi řádky vyčíst jistou rozhněvanost NSS; ale není to přesně ten typ, co jsem měl na mysli, protože se stále ještě zjevně drží merita věci a zmíněné výrazy lze snadno přehlédnout.

Mezi řádky lze také zjevně vyčíst důvod té hořkosti; NSS se zjevně domníval, že jde o případ klasické "vzpoury", kdy Krajský soud nehodlá dbát jím vytčené judikatury.

Což je přesně to, co jsem mínil; vybočení z věcného tónu a obtěžování soukromou tahanicí se mohou velmi snadno dopustit soudy všech stupňů. Pokud se první stupeň rozhodne dát na trnitou cestu odboje - z důvodů jakýchkoli - nemůže si stěžovat, že jeho názory nejsou přijímány vyšší instancí s nadšením.

Tomas Blazek řekl(a)...

Ad Ž. Jehlička:
Když už jste zde tuto věc nadnesl, tak by možná nebylo na škodu uvést celou inkriminovanou pasáž rozsudku NSS 1 As 25/2009-262. (Pro jistotu: nijak nehodnotím, jen aby bylo vidět, za jakých okolností k citovaným výrazům NSS přistoupil)

"Nejvyšší správní soud připomíná, že přestupek, který je předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným, se měl odehrát na konci roku 2001, a žalobce se tedy ani po více než sedmi letech nedozvěděl, zda bylo rozhodnutí žalovaného o přestupku zákonné či nikoliv. Taková situace neodpovídá právu žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postup krajského soudu, který není schopen vydat přezkoumatelné rozhodnutí ani po třech zrušujících rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, v nichž mu bylo podrobně a (zvláště v posledním) až polopaticky vysvětleno, jak má postupovat, potom porušuje dle názoru zdejšího soudu právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pro jednání krajského soudu přitom Nejvyšší správní soud nenalézá jakékoliv ospravedlnění. Naopak při úvahách o tom, co krajský soud vede k přijímání takových rozhodnutí, se může zdejší soud pohybovat jen v kategoriích naprosté svévole a ignorace nejen závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, ale i základních právních a ústavních principů a ideje právního státu vůbec. Nalézt obdobný příklad v pravdě ostudného způsobu rozhodování v novodobé historii správního soudnictví v České republice by mohlo být obtížné, ne‑li nemožné."

Jakub Moc řekl(a)...

Vážený pane Jehličko, za skutkové situace, kdy cituji "Krajský soud již po čtvrté nenaplnil zákonný příkaz § 75 odst. 2 s. ř. s., tj. přezkoumat žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů" (tedy již 4x vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí) a tudíž žalobce se tedy ani po více než sedmi letech nedozvěděl, zda bylo rozhodnutí žalovaného o přestupku zákonné či nikoliv lze slova volená NSS označit za vrcholně diplomatická. Osobně bych váhal mezi návrhem na podání kárné žaloby na ignoranty z KS spojené s návrhem na jejich zbavení funkce a trestním oznámením pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti dle § 159 TZ. Nejste vy náhodou ten potrefený zcela nekompetentní soudce KS?

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Nemyslím si, že kasační soud může jen tak přejít skutečnost, že bylo čtyřikrát sepsáno nepřezkoumatelné rozhodnutí. Takováto skutečnost rozhodně není normální, a účastník řízení by se jistě podivil, pokud by k tomu nebylo řečeno nic (asi by si myslel, že jde o něco normálního). Otázka pana Jehličky by proto měla znít spíše tak, proč vůbec vznikla potřeba takové věty do rozhodnutí dávat. Podle mne byly zcela namístě.

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za odpovědi.
Co s takovým soudcem KS?
Z. Jehlička

Anonymní řekl(a)...

ad Jakub Moc,
pane Moci, tak jako Sovy nejsou tím, čím se zdají být, tak ani já nejsem tím, za koho mě považujete, a královsky se nyní bavím :-)))
Z. Jehlička

Anonymní řekl(a)...

10.000,- za přihlášku do konkurzu na notáře
http://portal.justice.cz/Justice2/Soud/soud.aspx?o=26&j=36&k=3800&d=219929

Je to normální ?

Petr Číhal

Anonymní řekl(a)...

U notářů je celkem normální, že za obyčejnou smlouvu vyplyvneš 50.000,- a jsou v ní chyby, za které ani neručí. Tak možná proto.

Vzhledem k tomu, že budoucí notář je už stejně dohodnut, tak těch 10.000 od ostatních je čistý zisk.

Vilém Pečehouský

Anonymní řekl(a)...

I když post festum, neodpustím si doplnit odkaz na výborný "disent" spisovatele a básníka Václava Jamka k loňskému kuriosnímu a nešťastnému rozhodnutí ÚS v případu "Melčák". Právněteoreticky mě pojednání V. Jamka obohatilo výrazně více než nález ÚS.

http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=095&clanek=050905


P. Caban

Anonymní řekl(a)...

Byť se značným časovým odstupem si dovolím doplnit diskuzi vztahující se původně k některým disentům ÚS, která trochu odbočila k závaznosti závěrů soudu v rámci kasace a skončila u cen přihlášek do konkurzu na notáře. Rád bych podpořil úsudek Petera Březina o kvalitě disentujícího stanoviska Elišky Wagnerové k nálezu sp. zn.
Pl.ÚS 26/08, který se vyjadřuje i k nezanedbatelnému významu závaznosti soudních rozhodnutí napříč různými instancemi soudní soustavy. V této souvislosti je třeba dát za pravdu i Davidu Kosařovi ohledně jeho úvahy o testu životnosti disentujícího stanoviska. Ačkoli nepředpokládám, že by zákonodárce přímo vycházel z postulátů obsažených ve zmíněném disentujícím stanovisku, nýbrž byl veden spíše praktickými důvody, nicméně světlo světa spatřil a nyní je už ve 2. čtení sněmovní tisk 683/0. ( http://www.psp.cz/ff/52/1b.htm ) K proběhlé diskuzi lze ještě podotknout, že zdrženlivost Ústavního soudu v uvedeném nálezu v zájmu respektu vůle zákonodárce na úkor teoretickoprávní shody o povaze rozhodnutí o vyvlastnění tentokrát snad dojde svého cíle cestou pozitivního zákonodárství, pochválen buď. Aniž bych zde jakkoli hodnotil kvalitu celého návrhu, je na místě upozornit, že jím má být nahrazeno stávající znění §28 vyvlastňovacího zákona tak, že ve shodě s úvahou Elišky Wagnerové, výrok podle navrhovaného § 24 odst. 3 (výrok o vyvlastnění) lze přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zatímco výrok podle § 24 odst. 4 (výrok o náhradě za vyvlastnění) lze projednat v občanském soudním řízení a příslušným v prvním stupni je krajský soud. Martin Cach

Anonymní řekl(a)...

Pl.ÚS 26/08, který se vyjadřuje i k nezanedbatelnému významu závaznosti soudních rozhodnutí napříč různými instancemi soudní soustavy. V této souvislosti je třeba dát za pravdu i Davidu Kosařovi ohledně jeho úvahy o testu životnosti disentujícího stanoviska. Ačkoli nepředpokládám, že by zákonodárce přímo vycházel z postulátů obsažených ve zmíněném disentujícím stanovisku, nýbrž byl veden spíše praktickými důvody, nicméně světlo světa spatřil a nyní je už ve 2. čtení sněmovní tisk 683/0. ( http://www.psp.cz/ff/52/1b.htm ) K proběhlé diskuzi lze ještě podotknout, že zdrženlivost Ústavního soudu v uvedeném nálezu v zájmu respektu vůle zákonodárce na úkor teoretickoprávní shody o povaze rozhodnutí o vyvlastnění tentokrát snad dojde svého cíle cestou pozitivního zákonodárství, pochválen buď. Aniž bych zde jakkoli hodnotil kvalitu celého návrhu, je na místě upozornit, že jím má být nahrazeno stávající znění §28 vyvlastňovacího zákona tak, že ve shodě s úvahou Elišky Wagnerové, výrok podle navrhovaného § 24 odst. 3 (výrok o vyvlastnění) lze přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zatímco výrok podle § 24 odst. 4 (výrok o náhradě za vyvlastnění) lze projednat v občanském soudním řízení a příslušným v prvním stupni je krajský soud. Martin Cach