Odvolání přísedících - přehlížená protiústavnost

Téma soudních přísedících (v justičním slangu „pomezních“) bylo již opakovaně diskutováno i v rámci Jiného práva, zejména zásluhou Zdeňka Kühna. Jejich hlavní problém zřejmě spočívá v tom, že se v podstatě mechanicky převzal institut dřívějších soudců z lidu, kteří se pouze přejmenovali a oděli do trošku jiného hávu (nejsou již voleni národními výbory, leč obecními zastupitelstvy), nicméně stále zůstává ve vzduchu viset otázka, zda vůbec mají smysl. Jsou totiž jakýmsi velmi nešikovným kompromisem mezi porotním systémem na straně jedné a plně profesionalizovanými soudy na straně druhé.

Skutečnost, že přísedící zůstali trčet někde „na půli cesty“, budu dokumentovat na způsobu jejich odvolání. Podle ustanovení § 97 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích totiž platí, že přísedící může být na návrh příslušného předsedy soudu ze své funkce odvolán zastupitelstvem, které ho zvolilo, jestliže závažným způsobem porušil povinnosti přísedícího, přestal splňovat předpoklady pro výkon této funkce anebo jeho zdravotní stav mu nedovoluje řádně vykonávat povinnosti přísedícího.

Právě zde spatřuji problém, ústící zřejmě až v protiústavnost. Jestliže totiž zákonná úprava je založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu), musí se na něj nutně vztahovat i záruky nezávislosti, zakotvené v čl. 82 odst. 2 Ústavy: „Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.“ Jistě, protiargumentovat lze prostřednictvím čl. 94 Ústavy, podle něhož „zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané.“ Jinak řečeno, přísedící mohou být nazíráni nikoliv nutně přímo jako soudci ve smyslu čl. 82 odst. 2, nýbrž jako „další občané“, podílející se na rozhodování soudů vedle soudců.

Přesto se domnívám, že i přísedící musejí mít podobné institucionální záruky nezávislosti jako soudci; jiný výklad nedává smysl. Jakkoliv totiž je jasné, že přísedící nepobírá plat soudce a nemůže mu být zakázán výkon výdělečné činnosti v takové míře jako soudcům, je třeba jeho nezávislost garantovat alespoň prostředky vylučujícími svévolné odvolání. Popsaná zákonná možnost odvolání rozhodnutím zastupitelstva takovouto institucionální zárukou určitě není – např. pojem „závažné porušení povinnosti přísedícího“ totiž představuje velmi neurčitý a hlavně zneužitelný právní pojem; navíc zastupitelstvo je bytostně politický orgán. Povinnosti přísedícího přitom zákon formuluje zcela vágně, když stanoví, že „je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“ Co když např. přísedící do novin řekne, že předseda „jeho“ soudu bere úplatky? Je možné, že by v tom m ohl být spatřen důvod pro jeho odvolání – a nepochybuji, že dotčený předseda soudu by takový návrh rád podal.

Domnívám se proto, že i odvolávání přísedících by mělo podléhat srovnatelnému režimu jako kárné řízení ve věcech soudců. Za ústavně nejčistší řešení považuji takový výklad, který citovaný článek 82 odst. 2 Ústavy vztahuje i na přísedící se všemi důsledky z toho plynoucími. Minimální zárukou chránící přísedící před svévolným odvoláním by (pouze však zdánlivě) mohl být přezkum rozhodnutí o odvolání přísedícího zastupitelstvem obce v rámci správního soudnictví. Toto řešení ale není efektivní, a to ze dvou důvodů: proti hovoří délka takovéhoto řízení a zejména nutná pravomocnost napadeného rozhodnutí (nemluvě o takových detailech, jako že zastupitelstvo obce by muselo být podřazeno do skupiny správních úřadů). Přísedící by totiž musel být nejprve pravomocně odvolán a teprve poté by se (třeba až za dva roky) s konečnou platností dozvěděl, že toto odvolání bylo nedůvodné a tudíž i nezákonné. Co by mu to však bylo platné, když by již uplynulo jeho funkční období...

Tento – z praktického hlediska zcela marginální - problém ukazuje, nakolik je postavení přísedících nesystémové a nepromyšlené. I proto je namístě zcela vážně porovnat výhody a nevýhody (i z hlediska finanční nákladnosti, zájmu občanů o tuto funkci, spolehlivosti jejich „docházky“, kvalifikovanosti rozhodování atp.) zapojení přísedících do rozhodování soudů a zamyslet se nad jejich smyslem. Osobně se domnívám, že velký smysl a přínos přísedící ve stávající podobě nemají (což si troufám tvrdit i proto, že jsem čtyři roky tuto funkci vykonával).