Univerzita Karlova … trochu jinak a jindy

V posledním prázdninovém čtecím záchvěvu, kdy si je člověk ještě jakž takž ještě schopen vnitřně obhájit, že „sáhne a čte“ a přitom „nebiluje“, „nečárdžuje“ a ani nevykazuje čárky (byť zkušení borci to budou patrně schopni zahrnout pod „praktis/profešinl dévelopmént“ bez ohledu na roční období), si dovolím upozornit na 3 knížky. Nesjely zrovna z tiskařských lisů, relativně zánovní ale jsou. Všechny se týkají Univerzity Karlovy, a to v jejich velice zajímavých obdobích.

Vezmu-li to chronologicky, pak prvním titulem je „Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945“ od Aleny Míškové. Pražská německá univerzita a její právnická fakulta není instituce, která by byla dnes často připomínána. Pokud ano, tak maximálně v tom kontextu, že se tam před válkou zastavil Hans Kelsen a že pak tam byli ti nacisté. Různé přehledy dějin Univerzity Karlovy, které se její „německou částí“ zabývají, tak činí spíše přehledovitě a s ohledem na období Druhé světové války skoro vůbec ne.

Míšková nás provádí za pomoci archivních pramenů a vzpomínek právě obdobím 1939 – 1945. Kapitoly jsou členěny podle funkčních období jednotlivých rektorů. Ukazuje postupné obměny, spory, nacifikaci a arizaci a lidi a proudy uvnitř Univerzity. Zajímavé jsou detaily a „běžné věci“ ze života Univerzity – povinnosti a život studentů, organizace studia, „oběžníkové debaty“ o to či ono. Nechybí samozřejmě i tučnější sousta, jako je popis a rozbor prací jednotlivých ústavů Nadace Reinharda Heydricha (testovací otázka: kolik z nich bylo právnických?). Cynického právníka může zaujmout, že v podstatě jakýkoliv rektorát za jakéhokoliv režimu má vždy problémy s právnickou fakultou. Jak Míšková konstatuje (str. 132), „Právnická a státovědecká fakulta byla nedůsledněji postižena nacifikačními změnami studijních plánů. Stejně tak se od roku 1939 významně proměnil i její profesorský sbor, který se stal kolektivem nejčastěji zmítaným vnitřními rozpory“. Spory na německé právnické fakultě se tak vedly stále: o profesury, o jiná křesílka, o to, zda bude mít navrch sudetoněmecká či říšská klika v rámci fakulty aj.

Práce je tak fascinujícím čtením, hlavně tedy v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že podobné postupy se rozjedou o několik let později ve stejném městě bezmála ve stejných budovách. O nich píše druhý kousek, který bych v této souvislosti rád představil: „Zotročená univerzita“ od Johna Connellyho (vydalo loni nakladatelství Karolinum v překladu Jana Kuklíka). Kniha se zabývá sovětizací vysokého školství v padesátých letech ve střední Evropě, konkrétně NDR, Polsku a Československu (přesněji tedy spíše jen o Českých zemích). Connelly má jiný přístup, záběr i čas, výstup je však neméně zajímavý. Výborný je srovnávací přesah práce do třech středoevropských společností a snahy o vysvětlení, proč se i před obdobné stalinistické zadání výchovy nového studenta pro Východní blok rozvíjely univerzity v jednotlivých státech odlišně. V tomto směru nejzajímavější mi přijde část III. knihy, kde se Connelly zaměřuje na sociální složení studentstva v jednotlivých státech. Dovozuje, že právě v dosažení změny sociologické skladby vysokoškolského studentstva komunisté v Československu selhali (příliš málo dělnických kádrů, na univerzity se dostávali stále děti střední třídy, byť nyní maskované tou správnou stranickou legitimací), což se komunistům poté vracelo v produkci intelektuálů-disidentů a univerzitní opozici v Čechách a v Polsku, která naopak ve NDR chyběla.

Konečně jako třetí, skutečné letní tématické čtení si dovoluji nabídnout „Čeští vědci v exilu“ od Karla Pacnera, Františka Houdka a Libuše Koubské. Kniha je souborem portrétů českých vědců – emigrantů, kteří odešli po roce 1939, po roce 1948 a po roce 1968 z Československa. Čte se skvěle, a to nejenom v komplementaritě k výše uvedeným „systémovým“ povídáním o politikách a blocích; je o osudech. Člověk si uvědomí, jak odlišný je pohled na „přehledovou“ historii a na historii „osobní“.

V knize popsaných 30 životních osudů se jakémukoliv zobecnění brání: tedy asi s výjimkou toho, že se vždy jednalo či jedná o špičkové lidi v různých oborech. Fascinující je čtení o míře vůle a přitom nahodilosti v zahraničním působení emigrantů. Byť tedy většina z nich neodcházela do zahraničí takříkajíc „bez jména“, to, zda se někde a jak uchytí, bylo souborem nepředvídatelných nahodilostí a často i velkého štěstí. V tomto ohledu mě vždy fascinovaly kousavé poznámky „těch, co byli doma a trpěli“, jak si ten či onen „šel za lepším“ a vůbec neví, co je to žít v režimu a „muset to snášet“ apod.

Stejně tak zajímavé jsou jednotlivé aspekty „návratovosti“ emigrantů – většina z nich se kvůli stáří či pracovním závazkům nikdy do České republiky (natrvalo) nevrátila. Zůstalo tak u občasných přednášek či při distanční pomoci s doktorandy či sháněním knih a výbavy laboratoří.

Asi nepřekvapí, že mezi portréty vědců-emigrantů není jediný právník, a to i přesto, že i společenské vědy jsou v záplavě matematiků, fyziků a chemiků zastoupeny (literární historie, antropologie, historie, sociologie). Přirozeně, vždy je třeba, jak autoři sami v úvodu uvádějí, učinit výběr a mnohé vypadne. I bez této milosrdné doušky je ale jasné, že by hledání českého právníka podobného formátu bylo obtížné (pominu-li univerzálně navržitelného Erica Steina). S hledáním právníků – exulantů jsme si ostatně lámali hlavu coby editoři „Komunistického práva v Československu“, kde jsme se snažili pro čtvrtou část publikace (Osobní reflexe) ulovit právníky, kteří ve kteréhokoliv z emigračních vln odešli do exilu a zůstali právníky (ať již působili v akademii či praxi). Po dlouhém hledání a oslovení sedmi lidí se nám podařilo přesvědčit dva; vzpomínky Mojmíra Povolného (exil 1948) a Zdenka Krystufka (exil 1968) si tak můžete přečíst již nyní.

Přirozeně jsme nečekali, že bychom v konečné fázi dali dohromady osudy českých právních emigrantů v rozsahu epochálních prací typů „Vykořenění právníci“. Na druhou stranu uznávám, že dva byť skvělé kousky jsou poněkud hubený výsledek. Takže pokud bych snad mohl závěrem mírně zneužít tohoto postu ke sběru informací: v případě, že by někdo znal zajímavou osobnost českého či slovenského „právníka – emigranta“, jehož osudy či názory by bylo dobré (co nejdříve) zachytit, určitě se prosím s Vaším tipem ozvěte.