Je načase vyměnit Ústavu?

Podle průzkumu, který provádí Zachary Elkins, Tom Ginsburg a James Melton, má česká Ústava své dny spočítány. Průměrná životnost psané ústavy je totiž podle nich 17 let.

Uvedení akademici shromáždili údaje o všech psaných ústavách přijatých všemi státy na světě od roku 1789 (můžete hádat, proč si zvolili právě toto výchozí datum …) a sledovali, jak dlouho tyto ústavy přetrvají všechny možné otřesy v politickém a společenském systému. Jejich výzkum je součástí širšího projektu Comparative Constitutions Project, který zkoumá různé volby, které při konstrukci ústavního systému volí tvůrci ústav (bez ohledu na to, zda souhlasíte s metodikou, kterou uvedení autoři používají, obsahuje stránka mnoho zajímavých informací, které se jim povedlo shromáždit). Článek, ze kterého čerpám v tomto krátkém postu, si můžete stáhnout zde, a chystá se i kniha, ve které se mnohé údaje objevují (včetně „tvrdých“ statistických dat, která jsou tvrdá jen do chvíle, než si uvědomíte, že někdo musí zvolit kritéria, podle kterých množství shromážděných informací třídit).

Číslo, ke kterému dospěli, je zajímavé nejen proto, že nám napovídá, že je naše ústava na vrcholu svých sil. V době přijímání ústavy Spojených států se totiž o pojetí ústavnosti utkali Thomas Jefferson (podle mnohých hodnocení jeden z největších amerických prezidentů vůbec) na jedné straně, a James Madison (jeden z autorů Listů Federalistů a také „ten“ Madison z případu Marbury v. Madison, který je pro americké ústavní právo stejně tak důležitý, jako psaná ústava). Jefferson věřil, že by minulé většiny neměly omezovat většiny budoucí – po určité době by zkrátka ústava měla přestat platit a lidé by si měli přijmout ústavu novou. Optimální dobou přitom pro Jeffersona bylo devatenáct let, kdy podle něj „vymře“ jedna generace dospělých, která v daném okamžiku tvoří většinu, a je nahrazena většinou novou.

Elkins a spol. se ve svém článku příliš nezabývají důvody, proč je dobré, aby ústavy měly větší trvanlivost, než třeba ta francouzská. O té se ve Spojených státech vypráví následující vtip. Do univerzitní knihovny přijde student a ptá se, kde najde francouzskou ústavu. Knihovník odpoví: „Periodika neodebíráme.“

Snaží se spíše identifikovat okolnosti, které vedou k zavržení předchozí ústavy a jejímu nahrazení ústavou novou. Změnu si přitom definuji velice formálně – jako přijetí dokumentu na základě procedury, kterou stávající ústava nepředvídá. Právě ve vymezení změny ústavy vidím největší omezení jejich výzkumu, kterého si ovšem jsou autoři velice dobře vědomi (a celkem obsáhle jej - vedle dalších - v článku diskutují). Velice často se totiž zásadní změna odehraje na půdorysu existující ústavy, aniž by byla třeba její formální výměna. Pro příklad nemusíme chodit daleko (respektive, autoři výzkumu nemusí – my si vystačíme s Internetem): i Ústava Spojených států byla po občanské válce změněna podle některých názorů neústavní cestou (pro debatu srov. např. John C. Harrison, The Lawfulness of the Reconstruction Amendments, 68 U. Chi. L. Rev. 375 (2001) – bohužel se mi ho nepodařilo nalézt volně dostupný).

I když si ale vezmeme v potaz všechna omezení toho výzkumu, docela se mi líbilo klíčové motto (moje překladatelské schopnosti nestačí na výraz "the key message":-), které Tim Ginsburg zdůraznil na začátku prezentace tohoto výzkumu minulý týden v oxfordském Centre for Socio-Legal Studies:

„Ústavy jsou křehké a velice často umírají.“

To není právě běžná představa o ústavě.