Tak kolik vám zbývá, pane předsedo....?

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od Michala Bobka po ránu v zájmu svého žaludku kávu nepiji, přicházím často i o četbu novin. O četbu Práva (dříve rudého, nikoli "jiného") pak z jistých důvodů přicházím pravidelně (přiznávám bez mučení, že i když se odmýšlím od jeho minulosti, málokdy se mi podaří pročíst se dále než na stranu tři až čtyři, kde stejně většinou najdu nějakou celostránkovou reklamu na Lidl...). V pátek jsem byl ale upozorněn, že o četbu článku Jiřího Vyvadila a Stanislava Křečka „Úspěšná Brožová !?“ na straně 6 bych přijít neměl (http://pravo.novinky.cz/). Jak již název napovídá, tématem je opět rozhodování Ústavního soudu v bermudském trojúhelníku takzvané české „soudcokracie“, jenž je vymezen body IB, VK a JB (marně uvažuji, kde má skutečné těžiště). K tomuto i zde již mnohokrát omletému tématu se ale vracet nechci.

Zajímavější totiž je, že je tam jakoby mimochodem zahrnuta i tato pasáž:
„Nejde ovšem jen o Ivu Brožovou (nebo před časem diskutovanou Renátu Veseckou). Je nutno se vší vážností uchopit otázku ustavování soudních funkcionářů (a zřejmě též vedoucích funkcionářů státních zastupitelství) na určité funkční období. Každý člověk, tím spíše vrcholný manager, po určité době výkonu své funkce zákonitě zakrňuje a vyčerpává se.
Po určité době musí přijít na jejich místo jiní s novými pohledy a novými myšlenkami. A nejen to. Moc, a to jakákoliv, korumpuje. Každý, kdo disponuje mocí nad ostatními, musí podléhat pravidelnému testu možné výměny.
Proto zavedení mechanismu omezeného funkčního období (byť i třeba s možností opakování), kupř. na dobu 5 let, je nezbytné. Že ovšem taková změna vyžaduje změnu Ústavy je nabíledni, protože je třeba nově ústavně pojmout tyto vztahy tak, aby byly závazné i pro Ústavní soud.“

Jinak řečeno, autoři zde jakoby mimochodem – z vlastní zkušenosti ale vím, že obiter dicta neradno podceňovat – navrhují konečně přebít Ústavní soud vyšší kartou a změnit Ústavu tak, aby soudní funkcionáři měli časově omezený mandát, konkrétně na pět let. Původně jsem myslel, že je to jen takové plácnutí do vody, pak mi ale došlo, že oba autoři nepatří v politice k těm, kteří by do vody plácali, snad jim k tomu už chybí i jistá klukovská hravost.... A navíc se ukazuje, že se nejedná zdaleka o ojedinělé hlasy, byť ty ostatní, pokud je mi známo, nejsou ještě přetaveny do tiskařské černi. Takže je asi opravdu třeba tento návrh "se vší vážností uchopit".

Hm, zdánlivě se jedná o dobrou a logickou myšlenku, autoři koneckonců zdařile sugerují čtenářům představu zakrnělých a vyčerpaných soudních funkcionářů zpitých a zkorumpovaných vlastní mocí a čekajících na smrt, jež jediná vysvobodí společnost z jejich oligarchického jha. Mně se ale při četbě tohoto článku nevybaví tato představa, která chce být patrně popisem české justiční současnosti – tedy té současnosti, v níž jde všechno podle dále vyjádřeného názoru autorů od desíti k pěti až třem, k čemuž se z důvodů, které jsem popsal ve svém postu k soudcovské nabubřelosti (http://jinepravo.blogspot.com/2007/08/zase-o-soudcovsk-nabubelosti-aneb.html), necítím být povolán vyjadřovat. Vybaví se mi naopak představa toho báječného nového světa, který by nastal, kdyby myšlenka dočasného a obnovitelného mandátu soudních funkcionářů došla naplnění.

Je to představa předsedy soudu, který vykonává svou funkci s pocitem, že každý jeho krok, ale pomyslně i každý krok a každé rozhodnutí soudců jeho soudu, může být kladným nebo záporným bodem v hlavě toho, kdo za rok, za tři, za čtyři, bude rozhodovat o tom, zda novým předsedou téhož soudu bude znovu on, nebo někdo jiný. Je to představa předsedy, který může neformálně při večeři prohodit před soudcem řešícím mediálně zajímavou věc, že by ji možná přeci jen měl rozhodnout tak, jak si přejí média, protože jiné rozhodnutí vrhne mediálně nepříjemné světlo nejen na soud, který to může ustát, ale i na celou justici, či ministerstvo, kterému na těchto mediálních bodech již z povahy ministerstva záleží. Je to představa předsedy, který tráví první dva roky svého pětiletého mandátu ve vděčnosti k tomu, jenž ho jmenoval, jeden rok si užívá skutečné nezávislosti a poslední dva roky žije ve strachu, zda bude znovu jmenován, přičemž ten strach nemusí plynout nutně z toho, že by na té funkci tolik lpěl, ale i z vědomí, že ví, kdo by nastoupil případně na jeho místo – což na některých soudech může být jistě nepříjemná předtucha nejen pro něj, ale i pro mnohé soudce.

Netvrdím, že by se jednalo o masový výsledek a že by předsedové soudů masově přešli na tento způsob uvažování. Ale kdyby k němu spadl jediný předseda soudu, je to špatně, a kdyby k němu spadl jediný předseda z těch soudů, které mají přezkoumávat exekutivní rozhodnutí, je to katastrofa, neboť buď se dají přezkoumávat rozhodnutí moci výkonné s pocitem, že v případě velké nespokojenosti exekutivy s rozhodnutím (a že jen v historii NSS takových rozhodnutí bylo, ba i těch, která byla kritizována dřív než čtena!) dopadne na předsedu soudu Damoklův meč neobnovení mandátu, nebo se dají přezkoumávat nezávisle. A třetí cesty není.

Tož uvidíme. Naštěstí i autoři článku si uvědomují, že pokud by měla být takto vychýlena rovnováha mezi mocemi ve státě ve prospěch exekutivy a na úkor nezávislosti soudní moci, vyžadovalo by to změnu Ústavy, která zatím – jak opakovaně řekl Ústavní soud – vidí soudcovskou moc jako nezávislou. A to není malý úkol. Velké úkoly mi imponují, ale v tomhle případě autorům k jeho splnění nebudu přát mnoho štěstí...