Miliarda sem, miliarda tam...
Paní Ernst přišla o manžela. Zabil ho zabiják. „Zabít“ měl přitom jen bolest, vzal však s sebou i člověka. „Painkiller“ Vioxx od firmy Merck nezpůsobil infarkt jen panu Ernstovi, ale jak napsaly nedávno New York Times údajně mnoha tisícům dalších lidí, kteří firmu žalují. Je to nelítostná právní bitva, v níž létají miliardy dolarů, firmě Merck v ní jde prakticky o přežití a řadovým Američanům o peníze, které by mnozí z nich nevydělali za celý život. V pozadí toho všeho stojí americké Law of Torts. Tak takhle začíná post, který skončí úplně jinak, než jsem původně předpokládal...
Přiznám se, že netuším, jak české učebnice občanského práva překládají „tort law“, pokud se vůbec o existenci něčeho takového zmiňují. Toto odvětví právních systémů zemí Common Law by se dalo přeložit asi jako právo občanskoprávních deliktů, nebo trochu složitěji právo upravující soukromoprávní odpovědnost za mimosmluvní porušení práva. Možná někdo z Vás zná či by nalezl přesnější český termín. Každopádně, jak tomu budeme česky říkat není až tak podstatné. Důležitější je, co produkuje toto právní odvětví v praxi.
Většina z Vás pravděpodobně zná případ paní Stelly Liebeck, která se polila horkou kávou zakoupenou v McDonalds, a poté, co jí prvostupňový soud přiznal 640 000 USD (soudce snížil částku 2, 9 milionů (!!) přiznanou porotou) odškodného za „nerozumně horké kafe“, McDonalds s ní místo odvolání raději uzavřel smír, znějící na nikdy nezveřejněnou částku. Případ měl obrovskou publicitu a slouží jako hlavní zbraň odpůrcům amerického systému tort law. Podle něj vznikly také „Ceny Stelly“ udělované nejabsurdnějším rozhodnutím americké justice.
Případ, o kterém napsaly New York Times 21. 8. článek s názvem „Plaintiffs Find Payday Elusive in Vioxx Cases“[1] se dá těžko označit jako absurdní či zjevně neopodstatněný. I zde ovšem tort law přináší věci, na které nejsme (nejen) v české právnické kotlině (dosud?) zvyklí.
Jak Times píší, v r. 2005 paní Ernstové přiznala porota ve státě Texas za smrt manžela odškodné ve výši 253,5 milionu dolarů (skoro se zdá, že zvláště v jižních státech USA bývají poroty k poškozeným velice štědré, zejména soudí-li se s velkými firmami z nejižanských států; ostatně třeba případ Liebeck se odehrál v Novém Mexiku, známy jsou i další kauzy). Texaský zákon o tzv. „punitive damages“ snížil částku na „pouhých“ 26,1 milionu dolarů. Právě punitive damages jsou institutem, které klasické kontinentální občanské právo nezná. Jedná se o odškodnění, které nemá klasický kompenzační charakter vůči žalobci, ale jeho účel je spíše represivní či odrazující vůči žalovanému. Je to tedy svého druhu pokuta, která ovšem na rozdíl od klasických veřejnoprávních pokut připadne nikoliv státu ale poškozené straně.
Paní Ernstová však zatím nic nedostala, neb se Merck odvolal. Ani cent zatím nebyl vyplacen v ostatních 45 tisících podobných případů. Merck totiž na rozdíl od mnoha jiných firem nechce uzavřít s poškozenými mimosoudní vyrovnání, ale vsadil na to, že pokud se bude soudit až do úplného konce, vyjde ho to nakonec levněji. Proto veřejně odmítl jakýkoliv příslib vyrovnání a radši za poslední tři roky utratil více než miliardu dolarů (!) za právní zastupování. A jak New York Times píší, zdá se, že se firmě ta horentní suma vyplácí. Vyhrála totiž většinu případů, které se vůbec dostaly až před porotu (v Americe je to pouze cca 1-2% „civilních“ případů, v nichž je podána žaloba) [2] a hodnota jejích akcií zase utěšeně stoupá. Původní odhady odškodného kolem 25 miliard USD se nyní smrskly na 5.
Když se zdravotní rizika Vioxxu v r. 2004 provalila a odhady hovořily o 100 tisících infarktů způsobených tímto „lékem“, vypadalo to s Merckem bledě; dnes se ale zdá, že si může opět „pískat“. Poměrně úspěšná Obrana žalované strany vychází z toho, že firma před riziky pacienty i lékaře varovala a nikdy vědomě neohrozila pacienty. Byť článek uvádí důkazy, že to nebyla až tak pravda, tím, že společnost mnoho soudů přesvědčila, odrazuje to mnoho dalších potenciálních žalobců, kteří vědí, že řízení, které dospěje až k porotě, je příšerně drahé a mnoho advokátů není ochotno zastupovat lidi zadarmo pouze na základě podílu z odškodnění (to je to nemravné „contingency fee“), když se toto stává značně nejistým. Žalobci se sice snažili podat jednu hromadnou žalobu, která by je vyšla mnohem levněji, ale soudy to odmítly, neboť se skutkové okolnosti jednotlivých kauz značně lišily.
Je pravděpodobné, že paní Ernstová a někteří další odškodnění nakonec vysoudí. Co je nicméně jisté, je fakt, že Merck utratí za svou obhajobu další stamiliony dolarů, a to i kdyby všechny případy nakrásně vyhrál. V USA totiž až na výjimky neplatí pravidlo, že kdo prohrál platí, takže obě strany nesou náklady pěkně samy. I tak si ale v Mercku asi hluboce vydechnou, že to nakonec takhle dopadlo.
Podobný případ by se u nás mohl těžko odehrát. Především náš právní řád nezná punitive damage a odškodnění tak musí mít vždy výsostně kompenzační charakter. Čeští soudci jsou taky určitě méně náchylní k výstřelkům, kterých jsou schopny americké poroty. Na rozdíl od USA, kde tort law vychází z britské tradice a je tvořeno z převážné části judikaturou, u nás hrají rozhodující roli zákonná ustanovení, takže je pro soudy obtížnější rozšiřovat odpovědnost na nové oblasti a situace, jako to činí americké či britské soudy. Jak je ale poslední dobou vidět především na případech z oblasti zanedbání lékařské péče, i u nás je možné za ublížení na zdraví vysoudit milionové částky.
...tak teď jsem chtěl na netu vyhledat nějaký pěkný odkaz na kauzu Karla Martináka z Prostřední Bečvy na Vsetínsku, který se stal před sedmi lety invalidou po banální operaci nosní přepážky, a kterým bych podložil své tvrzení v poslední větě předchozího odstavce. K mému údivu mně přes Google vyskočila tato pár dní stará zpráva z aktuálně.cz:
Přiznám se, že netuším, jak české učebnice občanského práva překládají „tort law“, pokud se vůbec o existenci něčeho takového zmiňují. Toto odvětví právních systémů zemí Common Law by se dalo přeložit asi jako právo občanskoprávních deliktů, nebo trochu složitěji právo upravující soukromoprávní odpovědnost za mimosmluvní porušení práva. Možná někdo z Vás zná či by nalezl přesnější český termín. Každopádně, jak tomu budeme česky říkat není až tak podstatné. Důležitější je, co produkuje toto právní odvětví v praxi.
Většina z Vás pravděpodobně zná případ paní Stelly Liebeck, která se polila horkou kávou zakoupenou v McDonalds, a poté, co jí prvostupňový soud přiznal 640 000 USD (soudce snížil částku 2, 9 milionů (!!) přiznanou porotou) odškodného za „nerozumně horké kafe“, McDonalds s ní místo odvolání raději uzavřel smír, znějící na nikdy nezveřejněnou částku. Případ měl obrovskou publicitu a slouží jako hlavní zbraň odpůrcům amerického systému tort law. Podle něj vznikly také „Ceny Stelly“ udělované nejabsurdnějším rozhodnutím americké justice.
Případ, o kterém napsaly New York Times 21. 8. článek s názvem „Plaintiffs Find Payday Elusive in Vioxx Cases“[1] se dá těžko označit jako absurdní či zjevně neopodstatněný. I zde ovšem tort law přináší věci, na které nejsme (nejen) v české právnické kotlině (dosud?) zvyklí.
Jak Times píší, v r. 2005 paní Ernstové přiznala porota ve státě Texas za smrt manžela odškodné ve výši 253,5 milionu dolarů (skoro se zdá, že zvláště v jižních státech USA bývají poroty k poškozeným velice štědré, zejména soudí-li se s velkými firmami z nejižanských států; ostatně třeba případ Liebeck se odehrál v Novém Mexiku, známy jsou i další kauzy). Texaský zákon o tzv. „punitive damages“ snížil částku na „pouhých“ 26,1 milionu dolarů. Právě punitive damages jsou institutem, které klasické kontinentální občanské právo nezná. Jedná se o odškodnění, které nemá klasický kompenzační charakter vůči žalobci, ale jeho účel je spíše represivní či odrazující vůči žalovanému. Je to tedy svého druhu pokuta, která ovšem na rozdíl od klasických veřejnoprávních pokut připadne nikoliv státu ale poškozené straně.
Paní Ernstová však zatím nic nedostala, neb se Merck odvolal. Ani cent zatím nebyl vyplacen v ostatních 45 tisících podobných případů. Merck totiž na rozdíl od mnoha jiných firem nechce uzavřít s poškozenými mimosoudní vyrovnání, ale vsadil na to, že pokud se bude soudit až do úplného konce, vyjde ho to nakonec levněji. Proto veřejně odmítl jakýkoliv příslib vyrovnání a radši za poslední tři roky utratil více než miliardu dolarů (!) za právní zastupování. A jak New York Times píší, zdá se, že se firmě ta horentní suma vyplácí. Vyhrála totiž většinu případů, které se vůbec dostaly až před porotu (v Americe je to pouze cca 1-2% „civilních“ případů, v nichž je podána žaloba) [2] a hodnota jejích akcií zase utěšeně stoupá. Původní odhady odškodného kolem 25 miliard USD se nyní smrskly na 5.
Když se zdravotní rizika Vioxxu v r. 2004 provalila a odhady hovořily o 100 tisících infarktů způsobených tímto „lékem“, vypadalo to s Merckem bledě; dnes se ale zdá, že si může opět „pískat“. Poměrně úspěšná Obrana žalované strany vychází z toho, že firma před riziky pacienty i lékaře varovala a nikdy vědomě neohrozila pacienty. Byť článek uvádí důkazy, že to nebyla až tak pravda, tím, že společnost mnoho soudů přesvědčila, odrazuje to mnoho dalších potenciálních žalobců, kteří vědí, že řízení, které dospěje až k porotě, je příšerně drahé a mnoho advokátů není ochotno zastupovat lidi zadarmo pouze na základě podílu z odškodnění (to je to nemravné „contingency fee“), když se toto stává značně nejistým. Žalobci se sice snažili podat jednu hromadnou žalobu, která by je vyšla mnohem levněji, ale soudy to odmítly, neboť se skutkové okolnosti jednotlivých kauz značně lišily.
Je pravděpodobné, že paní Ernstová a někteří další odškodnění nakonec vysoudí. Co je nicméně jisté, je fakt, že Merck utratí za svou obhajobu další stamiliony dolarů, a to i kdyby všechny případy nakrásně vyhrál. V USA totiž až na výjimky neplatí pravidlo, že kdo prohrál platí, takže obě strany nesou náklady pěkně samy. I tak si ale v Mercku asi hluboce vydechnou, že to nakonec takhle dopadlo.
Podobný případ by se u nás mohl těžko odehrát. Především náš právní řád nezná punitive damage a odškodnění tak musí mít vždy výsostně kompenzační charakter. Čeští soudci jsou taky určitě méně náchylní k výstřelkům, kterých jsou schopny americké poroty. Na rozdíl od USA, kde tort law vychází z britské tradice a je tvořeno z převážné části judikaturou, u nás hrají rozhodující roli zákonná ustanovení, takže je pro soudy obtížnější rozšiřovat odpovědnost na nové oblasti a situace, jako to činí americké či britské soudy. Jak je ale poslední dobou vidět především na případech z oblasti zanedbání lékařské péče, i u nás je možné za ublížení na zdraví vysoudit milionové částky.
...tak teď jsem chtěl na netu vyhledat nějaký pěkný odkaz na kauzu Karla Martináka z Prostřední Bečvy na Vsetínsku, který se stal před sedmi lety invalidou po banální operaci nosní přepážky, a kterým bych podložil své tvrzení v poslední větě předchozího odstavce. K mému údivu mně přes Google vyskočila tato pár dní stará zpráva z aktuálně.cz:
„Nejvyšší soud vynesl verdikt, který rozšiřuje právní možnosti pacientů domáhajících se satisfakce za nekompetentní a chybné zákroky lékařů. Ve sporu mezi Krajskou nemocnicí Tomáše Bati ve Zlíně a pacientkou, které lékaři popálili tkáň pravé plíce, soud rozhodl, že chybný lékařský zákrok, při kterém ženě poškodili zdraví, je porušením práva na ochranu osobnosti - podobně jako pomluva či náhrada za způsobení dopravní nehody.
Verdikt znamená, že pacienti, kteří se cítí poškozeni postupem lékařů, nemusí nemocnice a jiné zdravotnické zařízení žalovat pouze o náhradu způsobené škody. Mohou žádat o odškodnění také za zásah do osobnostních práv na zdraví, důstojnost a soukromí. "Právo na ochranu zdraví je bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, respektive na její existenci vůbec," uvedl v rozhodnutí senát Nejvyššího soud pod vedením soudce Pavla Pavlíka.“
Správně bych teď měl celý post smazat a začít odznovu.
Postavit vedle sebe dvě zprávy, které dělí dva dny, víc jak deset tisíc kilometrů, dvě odlišné právní kultury, a řešit, jak mnoho mají vlastně společného. Psát o tom, zda funkci punitive damages bude v českém prostředí suplovat odškodnění za porušení práva na ochranu osobnosti, které, byť má taky kompenzační a nikoliv preventivní charakter, umožňuje díky nesnadné vymezitelnosti pojmu práva na ochranu osobnosti a jeho hodnoty stanovit poměrně „flexibilně“ výši odškodnění.
Ptát se, zda je rozhodnutí Nejvyššího soudu krok správným směrem. Zda to není špatný prostředek ke správnému cíli. Zda bychom měli jít americkou, kontinentální či vlastní českou cestou...
Ptát se, zda je rozhodnutí Nejvyššího soudu krok správným směrem. Zda to není špatný prostředek ke správnému cíli. Zda bychom měli jít americkou, kontinentální či vlastní českou cestou...
Ale nic z toho psát nebudu, už to zůstane jen ve fázi planých úvah, které mi teď proletěly hlavou, aniž bych je pořádně promyslel a podpořil argumenty. Už se mi to nechce celé přepisovat. Ostatně, vždyť nejsem žádnej fundovanej odborník ani na tort law ani na občanskoprávní delikty ani na civilní proces ani na případy zanedbání lékařské péče. Proč já tenhle post vlastně psal...
Protože však vím, že Jiné právo čtou lidé, kterým jsou uvedené oblasti mnohem bližší než mně, tak ve skrytu duše doufám, že smysluplným tento post udělají Vaše komentáře...
P.S.: Můj původní post měl končit touto větou: „Určovat odpovědnost a hlavně výši odškodného v případech, které končí těžkým poškozením zdraví či ztrátou života je úkol nesmírně těžký pro jakýkoliv právní řád. Jak má právo spravedlivě nahradit ztrátu toho nejcennějšího, co člověk má?“
[1] Volně přeloženo jako „Žalobcům v případech Vioxx den výplaty [odškodného] [stále] uniká“, článek si můžete přečíst na stránkách New York Times po tom, co se zaregistrujete.
[2] “Na vině“ je složitý a nákladný civilní proces, jehož i stručný popis by vydal na několik stránek, čemuž se rád vyhnu:-)
38 komentářů:
Asi začnu věřit na telepatii:-)
Když jsem byl přesně u pasáže o tom, že české právo punitive damage nezná, říkal jsem si, že mi tento angloamerický institut připomíná český institut náhrady nemajetkové újmy za zásah do osobnosti poskytované v penězích, a protože zdravotnictví je můj obor, vzpomněl jsem si na nedávné rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 154/2007 (již dostupný na www.nsoud.cz), což je ona causa poškozené pacientky proti Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.
Pacientka žalovala nemocnici z titulu ochrany osobnosti (což mi samo o sobě nepřijde jako novinka) proto, že nároky z tituly náhrady škody již byly promlčené. Právo na zadostiučinění i v peněžité formě se však nepromlčuje, jak konstatoval NS v cause 30 Cdo 1542/2003 - čili stejný senát JUDr. Pavla Pavlíka jako nyní, což je závěr, s kterým ostře nesouhlasí doktrína v čele s prof. Švestkou.
Ochrana osobnosti se tak stává náhradním řešením pro všechny promlčené náhrady škody na zdraví nebo ve snaze vysoudit víc než jen náhradu škody (byť v tomto by mohlo pomoci, kdyby konečně ÚS rozhodl o návrhu Jaromíra Jirsy na de facto zrušení vyhlášky o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění).
Soudci by však měli zacházet s tímto nástrojem velmi opatrně. Uvedený případ může budit dojem, že soud chtěl pomoci poškozené pacientce, která si už nesáhne na náhradu škody.
Českému zdravotnictví celkem stačí to, jak soudy interpretují odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo použito při plnění závazku, např. rozhodnutí Burešova senátu 25 Cdo 1129/2005 - pacient, kterému může od ochrnutí celého těla pomoci jedině riziková operace s možnými velmi negativními následky (upozorňuji jako důsledek provedení operace de lege artis), je seznámen se všemi riziky a provedení operace vyžaduje. Následně se ona možná rizika projeví - pacient ochrne (tedy stane se to, co mu stejně bez operace hrozilo) a pacient zažaluje ty, kteří se mu rozhodli pomoci a odvedli na žádost pacienta bezchybný, leč rizikový výkon. Výsledkem této kvalitní práce je povinnost nemocnice zaplatit pacientovi milion a čtvrt. Má to být pro nemocnici poučením, že až příště může pacientovi pomoci rizikový výkon, tak ho raději "preventivně" vůbec odmítne dělat?
Je však otázkou, jak tato rozhodnutí působí. Zda jde o tresty působící preventivně, nebo mají kompenzační funkci nebo jako v posledním případě dělá stát z nemocnic "úrazové pojišťovny"?
Já bych v souvislosti s promlčením nabídl tato rozhodnutí:
30 Cdo 792/2007 - dopravní nehoda
30 Cdo 1522/2007 - dopravní nehoda
30 Cdo 3592/2006 - tonutí na koupališti
Na rozdíl od dříve citovaného rozhodnutí je zde poprvé v historii Nejvyššího soudu velmi důkladně odůvodněno, z jakého důvodu se nárok nepromlčuje.
Já jsem zastáncem nepromlčitelnosti, přičemž časový odstup se má projevit ve výši přiznané částky - v tomto duchu se vyjádřil rovněž senát tří P.
Nejsem tím zasvěceným, o jejichž názory Petr Bříza stál, ale neodpustím si pár poznámek:
1. Mě zas uráží, že McDonalds píší na kelímky s kávou, že káva je horká, asi je zažaluji, neboť mi v podstatě říkají, že jsem nesvéprávný, když takovou samozřejmost nevím. :-)))
2. Je možné, aby se lékař pojistil pro případ, že škody na zdraví způsobí? Někde jsem četl, že v USA platí někdy lékaři na takovou pojistku až 50% příjmu. Nevěděl by to Radek Policar?
3. Radkem Policarem zmiňovaný příklad je samozřejmě nešťastný, na druhou stranu si vzpomínám na pacientku, která na operačním sále ohořela, neboť se vzňal líh (?) používaný k dezinfekci….. Nebo když lékař omylem odejme zdravou ledvinu místo nemocné, pokud se nenajde vhodný dárce, takový člověk je v podstatě odsouzen k smrti na dialýze…. Neměla by v takovém případě být odsouzenci k smrti poskytnuta taková náhrada, aby zbytek života mohl prožít jak uzná za vhodné?
Přiznám se, že když jsem psal tu výzvu ke komentářům, byl to právě Radek Policar, koho jsem měl v tu chvíli na mysli konkrétně;), nicméně jsem nepochyboval, že i mnozí jiní čtenáři JP k tomu mají co říci, což potvrdily i další dva komentáře, za všechny tímto děkuji. A rozhodně vyvracím, že bych žádal pouze názory "specialistů", jakýkoliv komentář samozřejmě vítán:-)
Ad pojištění lékařů v USA: Myslím, že je to pravda, pojištění je tam nesmírně vysoké právě pro nebezpečí případných vysokých odškodnění, ke kterým mohou být lékaři odsouzeni. To na druhou stranu znamená, že lékařské služby jsou velice drahé, zdravotní pojištění pacientů tím pádem vysoké a v USA, kde je systém méně solidární než v EU (neříkám tím, zda je to dobře či nikoliv), to pak znamená, že si zdravotní ošetření na určité úrovni nemůže dovolit dost lidí. Takže je to takový začarovaný kruh...
Jsem velký stoupenec punitive damages. Současný český systém s pouhou reparací nahrává porušování práva – když ho totiž porušíte, nic se Vám nemůže stát, maximálně nahradíte to, co jste způsobili.
Řešení pomocí náhrady nemajetkové újmy je trochu přes ucho, ale je vidět, že judikatura si cestu přes právní formalism nakonec najde.
A propos formalism. Vím, že někteří autoři JP odmítají tento termín používat pro primitivní exegesi, která občas vládne na českých soudech. Nicméně přesně v tomto smyslu tento termín použil ESLP ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, stížnost č. 57567/00, odst. 31: "Dans le cas d'espèce, la Cour considère que la Cour constitutionnelle a traité le recours du requérant de manière assez formelle."
Ad Petr Bříza:
Tak jsem se chytil. Já myslel, že to je telepatie a ona to byla dobře připravená past 8-)
K USA a jeho nejdražšímu systému financování zdravotnictví na světě (podle různých zdrojů 13 – 18 % HDP) by toho šlo napsat mraky. To, že jsou miliony pojištěnců mimo jakýkoliv systém zdravotního pojištění a zaměstnavatelé ztrácejí ochotu platit pojistky zaměstnancům, je realita. Bude zajímavé sledovat návrhy Demokratů. V rámci čile probíhající předvolební prezidentské kampaně (s prezidentskou předvolební kampaní v USA to začíná být stejné jaké s předvánočními prodeji, konec konců jestli jsem to dobře postřehl, tak tradiční první primárky v New Hampshire a jim předcházející caucus v Iowě budou kvůli změnám na Floridě už někdy o letošních Vánocích – chudáci kandidáti a jejich rodiny) přicházejí s úvahami o zavedení celonárodního zdravotního pojištění a velcí zaměstnavatelé, kteří by tak ušetřili, je podporují.
Ad Milan Kvasnica:
Jak pohled prof. Švestky argumentujícího pro promlčení relutární satisfakce, tak argumenty senátu 30 Cdo pro opačný přístup mně přijdou stejně přesvědčivé. Lehounko mě uklidňuje to, co zmiňujete, že vzrůstající časový odstup od zásahu do osobnosti snižuje opodstatněnost přiznání zadostiučinění v penězích, tedy slova z těch tří vámi uváděných rozhodnutí učiněných dne 28. června 2007 „přes kopírák“:
„Případný význam ztrácí proto i eventuální námitka zdůrazňující opodstatněnost promlčení nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. skutečností, že během plynutí doby finanční satisfakce ztrácí na účinku. Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení § 13 odst. 1 o. z., tak i podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.“
Ad Jan Mates:
ad 1: Případ Stelly Liebeck samozřejmě znám. McDonalds jsem navštívil a něco si tam koupil doposud asi třikrát v mém dosavadním životě (výjimkou je jejich skvělá zmrzlina, ale tu si v Brně kupuji zásadně z ulice u okénka, proto to nepočítám do mých návštěv „zlatých obloučků“ :-)). Takže když jsem si tam předloni poprvé koupil patrně tu kávu a uviděl onen nápis, tak jsem chvíli nechtěl věřit vlastním očím. Kromě všech námitek, které jsem dosud proti této společnosti měl, přibyla i ta, že ji patrně vedou naprostí idioti. Kromě toho, jestli si pamatuji dobře, tak nápis je pouze v angličtině čili klasický český „čtenář“ neporozumí a McDonalds se bude divit, až Pavel Pavlík a spol. přisoudí české zákaznici neznalé angličtiny relutární satisfakci. BTW až takový žert to není. Už mi jednou jeden známý přivedl své příbuzné – mladý pár, jehož krásnější polovičce se stalo po návštěvě drive thru prodejny McDonalds na D1 tam u Velkého Meziříčí (snad se nemýlím) přesně to samé, co Stelle Liebeck. Nutno říct, že zdravotní následky byly nemalé. Novomanželé museli poněkud odložit plán na potomky a nebyla to vůbec žádná legrace. Tehdy jsem jim však doporučil neplýtvat penězi na advokáta a McDonalds nežalovat.
ad 2: Pojištění odpovědnosti za škodu je u českých zdravotnických zařízení povinností. Dokonce si pamatuji, jak jsme tlačili na prosazení příslušného ustanovení zakotvujícího povinnost či alespoň možnost pojistit se pro případy odpovědnosti za škodu pro státní nemocnice do jedné z novel rozpočtových pravidel, neboť původní znění toto neobsahovalo. Tam se nakonec dostalo pouze pojištění majetku, ale v rámci přijetí transplantačního zákona byl novelizován zákon o péči o zdraví lidu, který nyní obsahuje ustanovení § 39 odst. 3:
„Zdravotnická zařízení jsou povinna uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou občanům v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Toto pojištění musí trvat po celou dobu, po kterou zdravotnické zařízení poskytuje zdravotní péči.“
Pokud jde o náklady na pojištění v USA, tak oněch 50 % nemohu potvrdil, ani vyvrátit. Americký systém financování zdravotnictví je pro ČR velmi neinspirativní, tak ho sleduji poměrně střípkovitě. Pravda je, že někdy po roce 2000 začaly velmi výrazně růst ceny pojistného vzhledem k narůstajícím sumám vysouzeným pacienty. K tomu se přidalo i to, že některé pojišťovny prostě opustily tento segment. Myslím, že to byly tak roky 2002 – 2003, kdy se psalo hodně o „medical malpractice insurance crises“. Týkalo se to zejména některých států USA a některých oborů. Ono se pojistné mezi obory docela liší. Nejdražší pojistky jsou, pokud si pamatuji, pro obor gynekologie-porodnictví. V těch letech rostlo pojistné meziročně i o 15 % a někteří lékaři zavírali praxe. Teď je to myslím již stabilizované a hodně se mluví o reformě, která by měla omezovat nároky vůči lékařům v rámci tort law. Vybavuji si, že něco takové již udělali v Texasu a prý se to projevilo i na pojistkách.
Jinak pojistky začínají být problém i v ČR. Pár týdnů staré informace z jedné z největších nemocnic v ČR říkají, že poté, co jim pojišťovna po poslední škodní události vypověděla smlouvu, vypsali veřejnou zakázku, neboť roční pojistné se u skutečně velké nemocnice pohybuje v několika málo milionech, a žádná pojišťovna nepodala nabídku. Údajně tomu bylo proto, že pojišťovny odmítly akceptovat zadávací podmínky, které jim neumožňovaly, aby uplatnily výluky na nejrizikovější výkony, a za nastavených podmínek měly pojišťovny problém se zajišťovnami.
Ještě jedna douška k tomuto tématu. Byť na to dřív pojišťovny nepojišťovaly, v posledních několika málo letech už pojišťují i proti přiznané relutární satisfakci v rámci ochrany osobnosti.
ad 3. Souhlasím s vaším názorem: „Neměla by v takovém případě být odsouzenci k smrti poskytnuta taková náhrada, aby zbytek života mohl prožít jak uzná za vhodné?“ a nejen u odsouzenců na smrt, ale samozřejmě i u zmrzačených lidí – viz moje poznámka o čekání na to, jak rozhodne ÚS v kauze předložené Jaromírem Jirsou (Pl. ÚS 50/05 - návrh na zrušení § 444 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odškodnění bolesti poškozeného a ztížení společenského uplatnění, datum podání: 10. 11. 2005). Soudce Jirsa svoji argumentaci publikoval na stránkách Zdravotnictví a práva.
Jinak slavná ledvina: Doporučuji si najít na webu katedry teorie práva PrF UK podrobný popis této kauzy:
www.prf.cuni.cz/documents/folder/1414/Ledvina%20_skutkovy%20stav.doc
a odpovědět si na otázky tam v závěru položené a následně si přečíst rozhodnutí NS sp.zn. 7 Tdo 486/2004. Velmi zajímavé.
Příliš mi to není jasné. Co by měl odpovědný ještě (navíc) platit kromě toho co způsobil? Přijde mi, že punitive damages jsou jen voláním po větší represi. Ale té lze přeci dosáhnout i v rámci současných zákonů (stanovením vyšších sazeb či trestů v horní hranici)... A dále, od čeho by měly punitive damages odrazovat kupř. v případě toho příkladu horké kávy u McDonald? Nebo v případě pacienta, který podstoupí rizikovou operaci a pak se soudí s lékařem? Jakým způsobem se taday nahrává _porušování_práva_? Není mi jasné jak je právo porušeno podáváním horké kávy? Jak je porušeno nabídnutím operace, která má pomoci, ale která má také svá rizika?
Podle mne punitive damages vedou k tomu, že se občané (spotřebitelé, zákazníci) považují za nesamostatné nezodpovědné či hloupé jedince (pozor káva je horká), prodražují vývoj nových léčiv a prodlužují dobu jejich uvedení na trh a díky hrozbám snižují dostupnost náročných lékařských zákroků.
Navíc je to absurní, rizik je všude plno. Není možné všechna odstranit. Čemu punitive damages dosáhnou, když tady dají vysokou pokutu za to, že se zákazník díky své nešikovnosti polije horkou kávou, že se bodne viličkou protože je ostrá, že schody jsou příliš strmé, že se rozhodne jít na operaci, při které nastanou komplikace, které není možné vyloučit atd. atd. Od jaké protiprávní činnosti či porušování práv se tímto má odrazovat?
My se přeci pohybujeme v soukromém právu. Nějaké tresty nemají proto význam.
Jinak netvrdím, že punitive damages mají místo vždy a všude. U toho McDonald's bych je viděl např. v případě, že by se odmítli mimosoudně vyrovnat.
V případě pacienta, který podstoupí rizikovou operaci a pak se soudí s lékařem, by to bylo např. tehdy, kdyby nepostupoval lege artis a pacient s tím nevyslovil informovaný souhlas. Osobně však místo pro punitive damages vidím v případech flagrantního zanedbání péče, které je v ČR poměrně běžné.
Není mi jasné jak je právo porušeno podáváním horké kávy?
Tím, že byla příliš (tj. nestandardně) horká. Podobný judikát je i z Německa o příliš horké polévce.
Jak je porušeno nabídnutím operace, která má pomoci, ale která má také svá rizika?
Nikoliv nabídnutím, ale porušením dohodnutých podmínek.
Podle mne punitive damages vedou k tomu, že se občané (spotřebitelé, zákazníci) považují za nesamostatné nezodpovědné či hloupé jedince (pozor káva je horká)
To s tím vůbec nesouvisí. K tomu by vedla i prostá náhrada škody v těchto případech.
Navíc je to absurní, rizik je všude plno. Není možné všechna odstranit.
Ano, ale i v ČR máme objektivní odpovědnost. Ta Vám nevadí?
Od jaké protiprávní činnosti či porušování práv se tímto má odrazovat?
Od toho, aby škůdce spoléhal, že nebude žalován, protože se žalovat nevyplatí.
Můj názor o tort law (je to v podstatě právo občanskoprávních deliktů, jakkoliv to přesně neodpovídá romanistické struktuře) je ten, že o americkém tort law panuje spousta předsudků. Karikatury typu polití horkou kávou jsme při studiu v Michiganu vůbec neviděli, a naopak většina amerických deliktních kauz se mi zdála dobrá a rozumná.
Nejsem si jist, zda systém zákonného práva poskytuje větší právní jistotu než case law. Na právní odpovědnost máme jen několik desítek paragrafů, ovšem zkuste na základě nich vyřešit jakoukoliv složitější kauzu! Ostatně v jednom z ne tak dávných nálezů týkajících se imateriální újmy a odpovědnosti správce vodního toku za smrt dítěte ve vodním toku se rozdělil i Ústavní soud na otázce, co je vlastně ve smyslu českého občanského zákoníku škodou (viz názor většiny soudu a disent E. Wagnerové, mimochodem hodně dobrý). Dojem větší jistoty je vyvolán jen neuvěřitelnou zkostnatělostí výkladu těch pár paragrafů českou právní doktrínou a většinou i judikaturou.
Velmi pěkné argumenty uvádí ve svém posledním postu Petr Urban. Jsem také příznivcem punitive damages, byť nikoliv tak excesivních, jako je tomu v USA: Není to vůbec o nějakém státním paternalismu (ostatně USA nemůže snad nikdo soudný z paternalismu obviňovat). Uvědomíme-li si automatickou věc, totiž, že celospolečenskou efektivitu snižuje i vědomí toho, že se mi nevyplatí předcházet škodám, protože mne nikdo nebude v důsledku nedokonalého deliktního práva žalovat, a proto raději způsobím škodu D, byť jsem jí mohl s vynaložením nákladů menších než D předejít, mají punitive damages své místo.
V současné době de lege lata v českém právu punitive damages neexistují, a naopak systém náhrady nemajetkové újmy prostřednictvím ochrany osobnosti vychází z problematické teze, že peníze jsou fuj (náhrada škody v penězích je zcela výjimečná možnost, aspoň podle dikce zákona). Nicméně v některých odvětvích přesto existuje něco na způsob sankční škody, např. v oblasti antidiskriminačního práva, kdy podle judikatury ESD a i podle směrnic náhradu škody musí škůdce "pocítit", škoda musí mít odrazující funkci. Oknem se tak dostávají do českého práva i jisté varianty na punitive damages.
S Radkem Poličarem souhlasím v kritice US tort law potud, že v oblasti zdravotnického práva vytvořily jejich deliktní spory neuvěřitelné dodatečné náklady, které zásadním způsobem prodražují americký zdravotní systém. Zatímco evropský zdravotní systém je poměrně paternalistický, a velké břemeno dohledu nad dodržováním toho, že lékaři jednají lege artis, nese stát, americký systém je individualistický, a svá práva si tam hlídají zvláště pacienti. Náklady obou systémů však jsou v každém případě velmi vysoké. Čtu teď beletrii od Turrowa o sporech v oblasti náhrady škody v oblasti zdravotnictví v USA (Scott Turrow, Personal Injuries), a tam je nádherná scéna o tom, jak pacientka umírá v důsledku nedbalosti lékaře, kolem ní se shromáždí její rodina, a za chvíli doráží jejich advokát, který si společně se všemi popláče nad ještě teplou mrtvolou, a hned podepíše kontrakt s pozůstalými, kteří "to" chtěji lékaři ukázat civilní cestou. Uvědomme si, že u nás by naopak následovala stížnost řediteli nemocnice a trestní oznámení. S ohledem na specifika amerického procesního práva a neskutečně drahé dokazování, které je kompletně prováděno privátní cestou před tím, než samotný proces vůbec začne, se pak žaloba pořádně prodraží, a to se promítá i v žalovaných částkách, následně v pojistných smlouvách, a pak v tom, že velmi vysoká část nákladů zdravotnického systému jde na pojištění lékařů za škody.
Ještě malá poznámka : v románu Scotta Turrowa (který je profesí právník) si advokáti vzali na svou první velkou kauzu hypotéku (klienti sami v systému úhrady odměny advokáta z vysouzené částky během řízení nic neplatí), neboť náklady spojené s vedením komplexní kauzy tam dosahují stovek tisíců dolarů. Až tu knížku dočtu, hodím sem na web malou recenzi, protože je to velmi záživná četba o cizím a jiném právu.
My se přeci pohybujeme v soukromém právu. Nějaké tresty nemají proto význam.
Jak to že nemají? Mají přeci odradit. A jestli je to soukromé právo, proč si to tedy pacienti nedají do smlouvy?
Tím, že byla příliš (tj. nestandardně) horká. Podobný judikát je i z Německa o příliš horké polévce.Probůh co to je za definice? Čerstvá káva bude snad vždy horká. Není to Vaše chyba, že se jí polejete?
Osobně však místo pro punitive damages vidím v případech flagrantního zanedbání péče, které je v ČR poměrně běžné.Kde? Jistě tedy existuje plno případů. Mě případ pana Marináka nepřijde jako flagrantní porušení práva. Není to spíše tak, že komplikace mohou a jsou v medicíně víceméně obvyklé?
Nikoliv nabídnutím, ale porušením dohodnutých podmínek.
Tedy soukromé právo. Proč si pacient nedohodne v těchto podmínkách tedy i kompenzace?
To s tím vůbec nesouvisí. K tomu by vedla i prostá náhrada škody v těchto případech.
Náhradu škody máme a nezdá se mi, že by vedla k tomu co vidíme v Americe.
Ano, ale i v ČR máme objektivní odpovědnost. Ta Vám nevadí?
Ale v současnosti jak kde. Nemocniční personál neodpovídá přímo pacientům, ale zaměstnavateli. Nevím, tohle by možná také stálo za diskusi. Pokud je to soukromoprávní vztah, proč tedy objektivní odpovědnost?
Od toho, aby škůdce spoléhal, že nebude žalován, protože se žalovat nevyplatí.
Ale za co? Podává horkou kávu, protože kafe se podává horké? Tady se přeci uměle vyrábí "obět" a "škudce".
Punitive damages:
Účelem náhrady škody je, aby se poškozený ocitl v takovém postavení, jako kdyby ke škodné události vůbec nedošlo. Prostřednictvím punitive damages se však poškozený (přinejmenším teoreticky) dostává do postavení, kdy je na tom lépe, než kdyby ke škodě nedošlo. To mi připadá jako hlavní argument proti punitive damages.
K M. Šusterovi: punitive damages mohou hrát takovou funkci, která je plně v souladu s ekonomickou analýzou práva. Existuje taková oblast případů způsobení škody, kde bez punitive damages mohou mít poškození s ohledem na náklady sporu nedostatečnou motivaci žalovat a škůdci mohou s ohledem na to postupovat neefektivně, tedy nečinit takovám protiopatření, která by s ohledem na pravděpodobnost vzniku škody a její výši byla jinak rozumná. Tady mohou přinést punitive damages významnou motivaci pro to žalovat, a škůdce získá významnou motivaci chovat se ekonomicky. To, že punitive damages mohou být zneužívána, je jiná věc (tu jsem výše připustil).
Jinak Váš účel škody je pochybný: stačí si přečíst třeba Calabresiho a Cost of Damages, abyste zjistil, že nejde zdaleka o jedinou možnou interpretaci funkce náhrady škody.
Ad Zdeněk Kühn:
Nevím, jestli jsi tím odkazem na větší právní jistotu a zákonná ustanovení reagoval na můj post nebo na nějaký komentář, ale pokud to byla reakce na mě, tak já to spíše myslel tak, že tort law opírající se o common law umožňuje klasický "incremental approach", kdy pravidlo rozšiřuješ postupně na další a další oblasti, což samozřejmě v kontinentálním systému tak snadno nejde, pokud tedy není příliš obecný. Je nicméně určitě pravda, že naše úprava odpovědnosti za škodu je poměrně generální, takže souhlasím, že tam prostor pro určitou soudní invenci je a ostatně některá rozhodnutí našich soudů, jež zde byla diskutována, to jen dokazují.
Ad debata Petr Urban vs anonym:
Podle mého v těch případech, kdy zasahuje trestní nebo správní právo nemá v zásadě punitive damages příliš co dělat, protože jeho účel plní do značné míry právě tato právní odvětví. To znamená, že třeba "flagrantní zanedbání péče" by byla hrubá nedbalost podle TZ atp. Debata by měla spíše směřovat k tomu, zda připustit punitive damages u klasického neúmyslného způsobení škody prostou nedbalostí, tedy slovy tort law u situací, kdy škůdce nevynaložil "reasonable care" (rozumnou péči) k předejití škody. Tam mi přijde jako nejlepší argument pro punitive damages to, co napsal Zdeněk ve svém posledním komentáři.
V kauze káva šlo o to, že McDonald's podával kávu, která byla nepřiměřeně horká (teplejší než u většiny konkurentů), nenechal toho, ani když měl více jak 700 stížností na popálení touto kávou (než přišla kauza Stella) a mohl tedy rozumně předpokládat, že káva je opravdu nepřiměřeně horká. Já samozřejmě s tím rozhodnutím nesouhlasím, tak jako s tímto přístupem nesouhlasil britský High Court (odkaz na rozhodnutí v odkazu na případ Liebeck v mém postu), ale zase je to jedna z oblastí, kdy záleží na přístupu - někdo má radši více svobody jednotlivce, někdo je pro paternalističtější řešení. Domnívám se, že podpora jednoho nebo druhého není věc práva, ale osobních hodnot (viz také debata o neexistenci (jednoho) správného řešení).
Do značné míry již vše řekl Zdeněk Kühn a zejména Petr Bříza, s nimiž se plně ztotožňuji.
Myslím, že cílem trestů (tedy sankcí za veřejnoprávní delikt) není odrazovat, nýbrž napravovat pachatele.
Ne, káva může být horká normálně (tj. očekávatelně) nebo příliš. Škoda, že si nepamatuji, kde jsem četl judikát o horké polévce. Asi někde v Právních rozhledech.
To, že se člověk poleje, je jeho chyba. Následky by však neměly být větší, než když by se polil vlastní kávou.
Ve zdravotnictví. Ano, komplikace jsou obvyklé. Na Západě není obvyklé (tedy správné) to, jak v ČR chybí informovaný souhlas.
Protože smlouva o dílo je ve zdravotnictví uzavírána ústně a paušalisovaně. Na nějaké dohodování o smluvních podmínkách obvykle nedojde.
Protože u nás se lidé nesoudí. I já jsem x-krát mávnul rukou nad porušením mých práv. Hlavně proto, že kompensace (např. právního zastoupení) či ztráty času by nebyla adekvátní.
Objektivní odpovědnost je za zvláštní risiko, za privilegium vykonávat tu činnost.
Není podstatné za co. Jde o to, aby každé porušení práva bylo napraveno. A to se v ČR bohužel neděje, protože lidé nad tím obvykle mávnou rukou. Kdo dnes ohlásí drobnou krádež, ať zmíníme i veřejné právo?
Pavel Raboch
Bez ohledu na konkrétní kauzu - autor zmiňuje soud učinil "krok správným směrem. Zda to není špatný prostředek ke správnému cíli". Připadá má, že českému soudu se toto stává častěji. Aneb jak uvádí jeden můj starší kolega "soud si na komára vezme palici místo plácačky". Výsledek - snad vyřeší konkrétní kauzu (snad spravedlivě, otázka je, jestli po právu), ale následky pro budoucí právní praxi jsou často hrozivější než konkrétní škoda v dané kauze. Myslím, že by to vydalo i na samostatný článek ...
Myslím, že cílem trestů (tedy sankcí za veřejnoprávní delikt) není odrazovat, nýbrž napravovat pachatele.Tak nevím, jestli vězení z někoho někdy udělalo lepšího člověka. Spíše se domnívám, že pro drtivou většinu působí zpíše právě to, že hrozí za nějakou činnost trest.
Ne, káva může být horká normálně (tj. očekávatelně) nebo příliš. Škoda, že si nepamatuji, kde jsem četl judikát o horké polévce. Asi někde v Právních rozhledech.Probůh co to je příliš horká? Maximálně může mít tepolotu vroucí vody tj. 100. Ale pochybuji, že bude mít, protože káva se vroucí vodou nezalévá a u McDonald určitě teplotu vody bude hlídat automat, aby se dodržel technologický postup (např. nescafe uvádí 90). Pokud si člověk dělá kafe doma tak dá většinou vařit vodu a tu sleje, takže doma děláte často nebezpečnější kafe než v restauraci. Koho by měl žalovat v tomto případě?
Ve zdravotnictví. Ano, komplikace jsou obvyklé. Na Západě není obvyklé (tedy správné) to, jak v ČR chybí informovaný souhlas.Ale co to je přesně informovaný souhlas? Přeci když jdete na operaci, tak musíte počítat s tím, že existuje možnost, že se nepovede, že mohou nastanou komplikace. Mě spíše přijde, že tady někde vzniká přesvědčení, že lékař "to zkazil", "zavinil", přitom výsledek vůbec není možné často ovlivnit.
Protože u nás se lidé nesoudí. I já jsem x-krát mávnul rukou nad porušením mých práv. Hlavně proto, že kompensace (např. právního zastoupení) či ztráty času by nebyla adekvátní.Ale to je přeci ve společnosti řekl bych normální, že drtivá většina našich sporů se nedostává před soud. Právo prostě napravuje jen ty nejhorší patologické jevy.
Objektivní odpovědnost je za zvláštní risiko, za privilegium vykonávat tu činnost.Lékařská či zdravotní činnost přeci není privilegium.
Jde o to, aby každé porušení práva bylo napraveno.Ale často k žádnému porušení práv nedochází, spíše mi přijde, že se pro vzniklou škodu hledá viník.
Ad Petr Urban a Anonym:
P.U.: „Ve zdravotnictví. Ano, komplikace jsou obvyklé. Na Západě není obvyklé (tedy správné) to, jak v ČR chybí informovaný souhlas.“
A.: „Ale co to je přesně informovaný souhlas? Přeci když jdete na operaci, tak musíte počítat s tím, že existuje možnost, že se nepovede, že mohou nastanou komplikace. Mě spíše přijde, že tady někde vzniká přesvědčení, že lékař "to zkazil", "zavinil", přitom výsledek vůbec není možné často ovlivnit.“
Nevím, z čeho Petr Urban soudí, že v ČR chybí informovaný souhlas. Povinnost provést zdravotní výkon (mimo přesně definovaných výjimek) pouze na základě informovaného souhlasu je součástí českého právního řádu od 1. července 1966.
To, že někdy realita pokulhává, jistě není nic nezvyklého. Situace v praxi se však jistě neustále lepší.
Co je informovaný souhlas? Doporučuji si přečíst aspoň § 23/1 zákona č. 20/1966 Sb. a přílohu č. 5 vyhlášky č. 385/2006 Sb., ve znění vyhlášky č. 64/2007 Sb.
Letos v červnu také vyšla v ASPI velmi kvalitní práce o informovaném souhlasu, vlastně první česká monografie na toto téma. Její autoři Petr Šustek a Tomáš Holčapek se nevyhnuli žádné důležité otázce a prokázali, že nejsou pouhými teoretiky, ale že mají velkou znalost reality českého zdravotnictví.
Pacient má právo předem znát pravděpodobná rizika, aby se mohl rozhodnout, zda chce či nechce operaci podstoupit.
Případ, na který jsem upozorňoval, a kde soud prohlásil objektivní odpovědnost, byl případ, kdy operace byla řádně provedena, použitý zdravotnický prostředek byl zcela v pořádku, negativní důsledek, na jehož možnost byl pacient upozorněn, a vzhledem k negativní prognóze v případě, že by operace provedena nebyla, s jejím provedením souhlasil, neboť pouze tato operace v jistém procentu mohla pacientovi pomoci, v jistém významném procentu však hrozilo, že stejně to skončí ochrnutím. Výsledkem byl jeden z možných stavů, o kterých byl pacient poučen, totiž že použití zdravotnického prostředku v kombinaci s tělesnou abnormalitou pacienta způsobil pacientovi ochrnutí.
Ředitel právní kanceláře České lékařské komory Jan Mach rád při svých přednáškách o odpovědnosti za škodu cituje profesora Pafka, který vystupující jako znalec při jednom soudním jednání prohlásil, že skutečnost, že lékař přeřízl žlučovod je známkou, že dělá takových operaci hodně a tedy známkou erudice. Údajně prohlásil, že by nechtěl pracovat s lékařem, kterému se to nestalo.
Ad Zdeněk Kühn:
„Zatímco evropský zdravotní systém je poměrně paternalistický, a velké břemeno dohledu nad dodržováním toho, že lékaři jednají lege artis, nese stát, americký systém je individualistický, a svá práva si tam hlídají zvláště pacienti.“
V ČR se náklady státu projevují zejména tak, že je pro poškozené pacienty či pro pozůstalé typické, že se neobracejí na civilní soudy, ale podávají trestní oznámení.
Omlouvám se za přílišnou stručnost vyjádření. Myslel jsem samozřejmě praxi, v zákoně to upraveno je. V praxi to chodí tak, že Vám lékař před komplikovanějším zákrokem na půl úst vysvětlí, oč jde, a nechá Vás podepsat papír, že se vším souhlasíte a všeho se zříkáte, nejlépe těsně před zákrokem, kdy už ležíte na stole.
Souhlasím s tím, že vězení (žalář) je k ničemu, že je to spíše retribuce než reprobace. Ale nic lepšího asi nemáme a cílem je pořád náprava pachatele.
Informovaný souhlas znamená, že vám lékař přesně vysvětlí, oč se bude jednat, tak, abyste to pochopil, a uvede vám všechna risika, která mohou nastat.
Nevím, nejsem specialista na kávy, nicméně se má podávat v teplotě, při níž se normálně pije. Pokud si přivodíte úraz doma sám, je to samozřejmě váš problém.
Myslím, že právo neslouží jen k nápravě nejhorších jevů, náhodně vybraných, nýbrž všech. Taková class action má své výsledky.
Zdravotnictví je privilegium. Až bude nějaký léčitel žalován, že nepostupoval lege artis, tak se bude divit.
Každá událost je přeci výsledkem kausálního nexu.
A dodatek. Přemíra trestních oznámení je vysoce nezdravý jev. Místo toho by se měly podávat žaloby.
V ČR je stále vysoce rozšířená představa, že všechny nepravosti mají být řešeny prostředky trestního práva. To mi přijde mnohem mnohem horší než rozumně koncipované punitive damages. Hodím sem na to post, protože punitive damages ale i krátce zmíněné class actions mají svůj velký význam.
Zdeněk Kühn:
Já nikterak nepopírám, že si lze představit takovou konstrukci punitive damages, která např. snižuje úroveň toho či onoho negativního jevu na jakousi "optimální" úroveň. Pouze jsem podotknul, že situace, kdy obět vedle plně kompenzované újmy obdrží punitive damages, se může jevit v rozporu s principy spravedlnosti, neboť poškozenému připadne jaksi více než mu po právu náleží.
Nejsem nějak vyhraněně proti punitive damages, jen mi připadá poněkud paradoxní, pokud v důsledku existence punitive damages je v posledku pro člověka "výhodnější" stát se obětí než nebýt poškozen. ;o)
PS: bude pokračovat seriál o formalismu v právu, nebo již byl řádně ukončen, aniž bych si toho všimnul? ;o)
Ad MŠ: Bude pokračovat, mám skicu, brzy dodám.
Na Váš argument odpovím nějakým postem, kde zkusím popsat smysl punitive damages
Som človek matematicko-fyzikálne vzdelaný a na právo mám dosť ťažké srdce, lebo je všetkým možným, len nie tým, čo od neho ľudia očakávajú a nemuselo by to tak byť. Je to dané tým, že právo stojí na hlinených nohách a jeho vykladači sú zárukou, že na tých hlinených nohách aj zostane. Samotná listina ľudských práv je pre prírodovedcov úsmevným dielom, ktoré je v rozpore s mnohými prírodnými zákonmi. Tie nakoniec právo v znení zákonov v nespočetných prípadoch ignoruje. Samotný systém tvorby zákonov nemá logiku a je na úrovni pračloveka. Očakávam len kedy niektorý z parlamentov odhlasuje novelizované znenie Pythagorovej vety.
Chcem sa ale dotknúť prípadu Stelly Liebeck. Pokiaľ si to ešte pamätám, tak ona z tej sumy dostala okolo 300 USD. Zvyšok bol zaplatený za súdne divadlo. Riešenie problému pomocou intelekt urážajúceho nápisu zrejme tiež poradili právnici. Má len jednu chybu – problém nerieši. Ak by toto bolo možné, tak lekári, o ktorých sa tu vedie diskusia, dajú každému pacientovi do ruky papierik s názvom upozornenie, na ktorom bude uvedené, že sa môže stať, že po ich zásahu sa zdravotný stav pacienta môže zhoršiť, ba pacient môže aj zomrieť, a sú z obliga. Dôsledkom takejto logiky sú návody bez konca a napríklad o lieku proti boleniu hlavu sa v priloženom letáčiku dočítame, že jeho používanie môže spôsobovať bolenie hlavy... Určite nápis, že káva je horúca, nezachráni nikoho, kto si ju nesie a náhodne sa ňou poleje, alebo, čo je pravdepodobnejšie, sa jej napije a obarí si pery a jazyk. Správnym riešením je zákonom, alebo nariadením uložiť personálu, že vriace jedlo nesmie byť zákazníkom podávané. Mať na pulte, alebo v kuchyni elektronický teplomer nie je dnes problém. Prekročenie tohoto zákazu je ľahko zistiteľné a je ho potom možné trestať i sankčne. Týka sa to aj mojej manželky.
Vrátim sa k tým lekárom. A čo keby sa pred rizikovým zákrokom poisťovali pacienti. Na zákrok každý ide z vlastného popudu a dobrovoľne. Lekári by sa mali poisťovať len proti prípadnému zlyhaniu, ale tam by mali skôr platiť sankcie. Za hrubú nezodpovednosť personálu a to nielen vedomú, ale aj z neznalosti, by okrem finančných postihov mal automaticky nastupovať zákaz činnosti. Problém u dobrých a slušných lekárov je v pomere ich príjmov k ich výkonom, nutnej odbornosti a vysokej zodpovednosti.
K punitive damages bez jasne stanovených pravidiel mám odmietavý postoj. V každom prípade ten stav, aký je u nás, nie je dobrý. Za primerané považujem uhradenie jeden a pol až dvojnásobku vzniknutých škôd postihnutej osobe. Okrem určitej represie je to aj čiastočná úhrada za to, že poškodený sa musel zaoberať činnosťami, o ktoré nestál. Do škôd treba pritom počítať aj všetok stratený čas vo výške hodinového zárobku poškodených osôb. Pokuty štátnych orgánov právnickým, či fyzickým osobám obmedziť na takú výšku, aby bezpečne úhradili náklady kontrolných orgánov, ale prvotne zabezpečiť dostatočné odškodnenie postihnutých. V tomto máme proti západu veľký handycap.
Tak jsem konečně našel ten německý judikát. Je rozsudek správního soudu v Hagenu ze dne 9. 9. 1996, sp. zn. Az. 14 C 149/96: "Da die Suppe sehr heiß serviert worden ist und insoweit die Gefahr barg, zu Verletzungen im Mundbereich zu führen, stellt sie eine Gefahrenquelle dar. Verkehrssicherungspflichten bestehen aber lediglich insoweit, als diese Gefahrenquelle für den Gast nicht zu erkennen war. Jeder, der eine Suppe bestellt, weiß aber, dass er ein so genanntes Heißgericht serviert bekommt, welches nur mit äußerster Vorsicht zu genießen ist. Dies wurde hier zudem dadurch erkennbar, dass die Suppe noch – wie die Klägerin in der mündlichen Verhandlung vom 9.9.1996 ausgeführt hat – dampfte; insoweit trug die Suppe das Gefahrensignal in sich, so dass von dem Gastwirt keine weiteren Maßnahmen zu treffen waren."
Ukažte mi humanitní vědu, která nestojí na hliněných nohou. Právověda není exaktní a ani nemůže z definice věci být.
Nevím nic o tom, že by Listina byla v rozporu s přírodními zákony.
Jistě, že by legislativu šlo zlepšit, ale tančíme tak rychle, jak dokážeme.
Očakávam len kedy niektorý z parlamentov odhlasuje novelizované znenie Pythagorovej vety.
Pokud mohu, tak přírodniny z návrhů předpisů vyhazuji. Ale OK, budu v tom ještě důslednější.
Pokiaľ si to ešte pamätám, tak ona z tej sumy dostala okolo 300 USD.
To si pamatujete špatně, protože podmínky smíru nejsou známy.
Informovaný souhlas je složitá záležitost a nelze to odbýt bon motem: "o lieku proti boleniu hlavu sa v priloženom letáčiku dočítame, že jeho používanie môže spôsobovať bolenie hlavy…"
Jinak pojistit je možné všechno, nikomu se meze nekladou.
Za hrubú nezodpovednosť personálu a to nielen vedomú, ale aj z neznalosti, by okrem finančných postihov mal automaticky nastupovať zákaz činnosti.
Jsem proti všem automatismům. Každý případ je nutno posoudit ve všech souvislostech. Soudce není robot.
Za primerané považujem uhradenie jeden a pol až dvojnásobku vzniknutých škôd postihnutej osobe.
Dnes ale nedostanete nic, jen tu škodu.
Vojtěch J. Cepl
Podrobné pojednání si schovávám na později na samostatný post; jen bych vyjádřil tiché zděšení nad pomalým šířením informací v české kotlině; první slavný rozsudek Nejvyššího soudu na téma zásahu do ochrany osobnosti do tělesné integity čili práva na zdraví je z roku 2000 (a že to novinář prohlásil za "objevné", to je už takový folklór), a zájemce se dokonce o tom mohl nejen v řadě článků v novinách, ale také zde, na Jiném právu, při hostování Maricy Pirošíkové
http://jinepravo.blogspot.com/2007/12/o-netradinom-vyuit-aloby-na-ochranu.html
Jediná místní zvláštnost je přísné oddělování "hmotných" škod a "nehmotné" újmy v rámci ochrany osobnosti; a pak strašně nízké částky, které jsou zatím přiznávány.
Žiadna a ani prírodná veda nestojí na oceľových základoch. Snáď dnešná matematika áno. Princípom každej vedy ale je, že svoje základy neustálym poznaním spevňuje. A platí to o aj všetkých ostatných humanitných vedách, okrem práva. To dnes prechádza na základy z blata. Nevidím dôvod na delenie vied na humanitné a prírodné. Pre mňa existuje len veda založená na poznaní a overená v praxi. Človek je súčasťou prírody. Vedy medzi sebou nemajú ostré hranice. Ak právo postavíme na rešpektovaní poznatkov všetkých vied, bude vedou. Jednoducho povedané: veda je vedou len vtedy, ak obsahuje len tvrdenia, ktoré nie sú v rozpore so žiadnymi známymi poznatkami.
K tej listine základných práv a slobôd citujem napr. Čl.6:
(1) Každý má právo na život. Ľudský život je hodný ochrany už pred narodením.
(2) Nikoho nemožno zbaviť života.
K (1): Život je nám daný našimi rodičmi, nemáme naň žiadne reálne právo a niet na zemi takej sily, ktorá by nám ho mohla garantovať. Naše poznanie nám hovorí, že náš život bude v priemere trvať okolo 70 rokov. Príroda sama nám zabezpečuje právo na smrť. Ešteže sa tí mŕtvi po cintorínoch už tohoto práva nemôžu domáhať.
K (2): Naopak. Každého možno zbaviť života a každý o život príde. Toľko poznanie.
Príroda pozná 3 základné práva: právo silnejšieho, právo rýchlejšieho a právo múdrejšieho. Garantom týchto práv je si každý jedinec sám. Tieto 3 práva stačili na to, aby sa živočíšna ríša vyvinula do úrovne opíc. Na civilizáciu bolo potrebné vytvoriť právo garantované spoločenstvom ľudí, ktoré sa opieralo o poznanie zákonitostí prírody. Boj súperiacich jedincov sa nahradil dohodou o deľbe predmetu sporu a dodržanie tejto dohody garantovala skupina a o spore rozhodovala rada múdrych. Takže u práva by sa malo hovoriť o dohodách a nie o zákonoch. Zákony má len príroda.
Právo by teda malo vždy obsahovať okrem znenia spoločenskej dohody (dnes je to znenie ustanovenia zákona) aj menovanie znalých osôb, ktoré dodržanie dohody posúdia a silného, rýchleho a múdreho garanta dodržania tejto dohody (trestný postih). Toto dnešná judikatúra obsahuje len zriedka. Notoricky mi v zákonoch chýba odpoveď na otázku: „A čo keď toto znenie niekto nedodrží?“
Na základe mojich skúseností a skúseností mojich známych, sudcovia v drvivej prevahe prípadov boli neznalí spornej problematiky. Ten kto súdi musí byť schopný posúdiť aj vypracovaný znalecký posudok a nerozhodovať len na základe sekundárnych znakov prejavu vypovedajúcich. Na to ale treba ovládať sporu príslušné vedy a to hodne často aj prírodné.
Pre zlepšovanie legislatívy chýba oporný bod – základné postuláty práva, a preto sa len tančí okolo problémov, ale neriešia sa.
Myslím si, že prírodniny z predpisov netreba vyhadzovať, ale rešpektovať ich a vyhodiť všetko, čo je v rozpore s nimi.
Čo sa týka tých 300 USD pani Liebeckovej, tak to mám len z druhej ruky. Bol som v tom čase v USA a tvrdil to jeden američan - vzdelaný solídny pán na jednom posedení. Napriek tomu verím, že je to tak.
Uisťuje ma v tom aj v poslednej dobe na Slovensku medializovaný prípad panej, ktorej samovražedkyňa poškodila skokom z vyššieho poschodia auto a prežila to. Pani ju žalovala, spor prehrala a náklady súdneho konania sa vyšplhali do výšok, ktoré vedú k exekúcii bytu poškodenej. Takže úhrada 0 Sk, škoda cez 100 000 Sk a súdne trovy cez millión. V matematike sa tento stav nazýva spor, ktorým sa dokazuje neplatnosť postupu. A čo na to hovoria ľudské práva v Čl.11:
(1) Každý má právo vlastniť majetok. Vlastnícke právo všetkých vlastníkov má rovnaký zákonný obsah a ochranu. Dedenie sa zaručuje.
A stačí skočiť niekomu na auto a má po vlastníckych právach a ešte príde aj o strechu nad hlavou, keď sa toho práva domáha.
Ja taký letáčik k liekom mám a nejeden ma už takto rozveselil.
Výsledkom “posúdenia v súvislostiach” je, že chlapčisko z ulice dostane za 2g 4 roky natvrdo a spevák, u ktorého nájdu 2 kg dostane 1 rok s podmienkou. V týchto prípadoch som za linearitu, teda automatizmus. To je ďalšia nevedecká vlastnosť práva: jánošíkovčina.
To, že nedostanete nič, len škodu, by bolo v poriadku, pokiaľ by sa tá škoda vyčíslila dôsledne. Už za minulého režimu som nenachádzal u vrchnosti pochopenie v mojom tvrdení, že to, čo má človek v živote okrem zdravia najcennejšie, je jeho voľný čas.
Ja som za automatizmy. Samozrejme nie primitívne. Dnešná technika to dokáže zvládnuť na skutočne vysokej úrovni. Do jej rozhodovania je možné vložiť skúsenosť miliónov ľudí. Väčšina sporov je riešiteľná do 24 hodín. Samozrejme bez divadelného predstavenia.
Nastudujte si prosím základy epistemologie. Mathematika není vědou, protože nepoznává nic reálného, je to pouhý jazyk, libovolně volená sada axiomů. Mathematici nedělají nic jiného, než že poznávají vztahy jednotlivých axiomů mezi sebou, což je někdy dost složité, jako důkaz velké Fermatovy věty.
Jak se zpevňuje poznání historiografie nebo sociologie? Obávám se, že nevíte, o čem mluvíte.
K tomu, abyste mohl kritisovat právovědu, musíte ji znát. Methody výkladu právní normy jsou jejím poměrně elementárním základem, a proto Váš jazykový výklad normy: "Každý má právo na život," je nesprávný, protože nerespektuje pravidla interpretace.
K normě čl. 6 odst. 2 Listiny. Zde nejen nechápete, jak právní normu vyložit, zde dokonce nechápete, co to právní norma je. Právní norma není popis reálného stavu, právní norma je popis ideálního stavu. Každý má přitom povinnost se chovat tak, aby tento ideální stav nastal.
Obávám, že Vaše poznání biologie je rovněž limitované. Jedním (ale pouze jedním z mnoha) ze základních biologických zákonů je altruism. Ten se do Vaší simplifikující redukce života na tři zákony nevejde.
Co se týká genese společnosti, historiografie uznává konsensuální theorie jako jednu z možných. Ale je to jedna z theorií a zda je pravdivá, verifikovat, ba ani falsifikovat nemůžeme.
Pojem zákon je původně právní, a proto je celkem drzost ho chtít právovědě brát. Přírodní vědy si z právovědy vypůjčily a používají ho v dost odlišném slova smyslu.
Pokud byste pojem zákon odstranil a nahradil pojmem dohoda, nepřijatelným způsobem byste favorisoval konsensuální theorii společnosti, což je nepřijatelné. Proto jurisprudence vystačí se starým dobrým pojmem zákon.
Zákony vynucují úřady, resp. jejich orgány.
Leges imperfectae jsou poměrně řídké.
Lidská společnost je poměrně složitá. Nikdo ji nemůže znát do všech detailů. Soudce byl povolán k rozhodování sporů, nikoliv proto, aby byl odborník na všechno.
Právní principy jsou všeobecně známé, a proto nechybí.
Myslím si, že prírodniny z predpisov netreba vyhadzovať
OK, myslel jsem, že toto Vaším cílem. Tuto svou snahu tedy nebudu zvyšovat.
Čo sa týka tých 300 USD pani Liebeckovej, tak to mám len z druhej ruky. Bol som v tom čase v USA a tvrdil to jeden američan - vzdelaný solídny pán na jednom posedení. Napriek tomu verím, že je to tak.
Tomu se říká svědectví z druhé ruky, které v civilisované společnosti nemá žádnou hodnotu.
Uisťuje ma v tom aj v poslednej dobe na Slovensku medializovaný prípad panej
K základům každé patří citovat prameny a literaturu. Z Vašeho vágního vymezení nepoznáme nikdo nic.
Výsledkom “posúdenia v súvislostiach” je, že chlapčisko z ulice dostane za 2g 4 roky natvrdo a spevák, u ktorého nájdu 2 kg dostane 1 rok s podmienkou.
Obávám se, že jste se dopustil základního gnoseologického omylu, že příliš mála faktů usuzujete na příliš mnoho. Vizte bajku o slonovi.
V týchto prípadoch som za linearitu, teda automatizmus.
A já ostře proti a doufám, že to tak bude vždycky. 3x a dost je nesmysl.
To, že nedostanete nič, len škodu, by bolo v poriadku, pokiaľ by sa tá škoda vyčíslila dôsledne.
Nebylo, protože by to nepůsobilo preventivně proti působení škod.
Do jej rozhodovania je možné vložiť skúsenosť miliónov ľudí.
Přečtěte si Hayekovu The Counter-Revolution of Science, zjistíte, že je epistemologicky vyloučeno.
Zkrátka a dobře: Je pěkné, že umíte uvažovat. Ale uvažovat byste ma základě již dosaženého poznání. Jinak jste jen kopií strýce Františka ze Saturnina: "Podobal se člověku, který po ovládnutí malé násobilky prohlásil svým učitelům: "Dál už mi nic neříkejte. Nechci nic slyšet o tom, že pan Pythagoras, Eudoxus, Euklidés, Archimédes a tak dále vymyslili to a to. Nepotřebuji týt z toho, co objevili jiní. Dejte mi papír, tužku a kružidlo a nechte mne na pokoji. Však já na to přijdu sám." (Jirotka 1964, pp. 28–29)
Nastudujte si prosím základy epistemologie.
Nemusím. Pracoval so 10 rokov v základnom a 25 rokov v aplikovanom výskume. Viem ako to v svetovej vede nielen teoreticky, ale aj prakticky funguje s môžem povedať, že za mojej doby to vo svete fungovalo dobre.
Mathematika není vědou, protože nepoznává nic reálného,
Matematika je matkou vied, lebo je prostriedkom na kvantifikáciu javov a ich súvislostí. Každá veda sa stáva skutočnou vedou až keď dokáže svoje discipíny kvantifikovať. Uznáte, že trvanie, dĺžka, váha, počet, atď. sú reálne veličiny kvantifikované číslom, ktoré je základným kameňom matematiky.
je to pouhý jazyk, libovolně volená sada axiomů.
Ale kde. Zrejme Ste s matematikou skončili na úrovni gymnázia, kde Vám ju prednášali ako sväté písmo. Ono je to inak. Matematické axiómy sú vybrané veľmi starostlivo a nemenia sa. Sú to tie oceľové základy matematiky, na ktorých je vybudovaný rozsiahly systém rozsiahleho množstva matematických disciplín.
Mathematici nedělají nic jiného, než že poznávají vztahy jednotlivých axiomů mezi sebou,
Úsmevné. Asi nemáte medzi svojimi priateľmi nejakého matematika. Axiómy sú axiómami preto, lebo medzi nimi neexistujú vzťahy, takže tam niet čo skúmať. Sú to základné stavebné prvky matematiky. Matematika je založená na filozofii hľadania pravdivosť výrokov a pravdivých vzťahov. Je budovaná hierarchicky. Pravdivosť nových viet sa dokazuje pomocou viet, ktorých pravdivosť už bola dokázaná.
což je někdy dost složité,
Sú to často zložité dôkazy, lebo problém nie je jednoduchý. Nie je zvláštnosťou, že po čase ďalší matematik objaví elegantnejší spôsob dôkazu tej istej vety. Až keď pochopíte filozofickú hĺbku uloženú v dôkaze, zažijete skutočný úžas nad mysliteľskou schopnosťou jeho autora.
jako důkaz velké Fermatovy věty.
Zaujímavé, že Vás zaujala práve Fermatova veta. Zrejme Ste mal na mysli “poslednú Fermatovu vetu”. Existuje ešte “malá Fermatova veta”. Význam tejto vety pre matematiku je okrajový. Bol to donedávna “takový voříšek”, ako sa hovorí vo filme “Jáchyme vhoď to do stroje”. Dnes nie je problém zhotoviť program, ktorý do dosť vysokých celých čísiel overí platnosť tejto intuitívne vyslovenej vety, ale pre matematika to nie je dôkaz. Otázka pochybnosti znie: a čo keď taká číselná kombinácia existuje až za hranicou posledne skúmaného čísla? Ak by takýto program ale našiel aspoň jednu kombináciu celých čísiel a, b, c, ktorá danú rovnicu splní pre exponent väčší ako 2, tak táto veta neplatí. Matematici ale okrem takýchto predstížnych logických hrátok vyvinuli také úžasnosti, akými sú algebra, Boolovská algebra, diferenciálny počet, integrálny počet, maticový počet, variačný počet atď., bez ktorých by väčšina toho, čo dnes bežne užívate, neexistovalo.
Jak se zpevňuje poznání historiografie nebo sociologie? Obávám se, že nevíte, o čem mluvíte.
Nechápem v akej súvislosti tu hovoríte o spevňovaní historiografie a sociológie.
K tomu, abyste mohl kritisovat právovědu, musíte ji znát.
Som asi taký amatér v právovede, ako Vy v matematike, ale to je normálne. Bol som celý život zvyklý komunikovať s ľuďmi z oborov, ktoré som neštudoval, aby sme spolu vytvorili niečo hodnotné. Dá sa povedať, že sa mi to vždy podarilo. Bol by som povďačný za jednoduché vecné protiargumenty, aby sa vyjasnilo v čom je problém. Skúste napríklad vysloviť úlohu práva v spoločnosti. Aspoň tú idealizovanú.
Methody výkladu právní normy jsou jejím poměrně elementárním základem, a proto Váš jazykový výklad normy: "Každý má právo na život," je nesprávný, protože nerespektuje pravidla interpretace.
Viete, jazykoveda je tiež veda, ktorú by malo právo rešpektovať. Matematika sa o jazykovedu opiera dôsledne, aby všetko bolo jazykovo jednoznačné a niekedy aj jednojednoznačné. Ako sme denne svedkami, tak jazykový výklad právnej normy je u každého právnika iný. Zábavné to je, ale len pre tých, ktorým ich výklad uznal spriatelený sudca. Rozanalyzujte si obsahovo túto vetu a pochopíte jej absurdnosť. Viete definovať čo reálne znamená „má právo“? Je to viac ako možnosť vykričať do sa bútľavej vŕby?
K normě čl. 6 odst. 2 Listiny. Zde nejen nechápete, jak právní normu vyložit, zde dokonce nechápete, co to právní norma je. Právní norma není popis reálného stavu, právní norma je popis ideálního stavu. Každý má přitom povinnost se chovat tak, aby tento ideální stav nastal.
Čiže právna norma je fatamorgána a my sa máme snažiť, aby sa táto fatamorgána zmenila na oázu. Nebolo by lepšie, aby právna norma rešpektovala danosti tohoto sveta, a aby ponúkla splniteľné práva?
Obávám, že Vaše poznání biologie je rovněž limitované.
Limitované určite, ale nie nulové. Roky som pracoval som na výskume biologických objektov.
Jedním (ale pouze jedním z mnoha) ze základních biologických zákonů je altruism.
Altruizmus sa v biológii určite nevyskytuje. Hlavne nie v zvieracej ríši. Niektoré pudové chovania zvierat, zdanlivo altruistické, určite nie sú altruizmom. Ani ľuďom altruizmus nie je vlastný. To sa hlavne jedinci, ktorí altruizmom neoplývajú, snažia presvedčiť tých druhých k altruizmu. Používajú na to rafinované dogmy, alebo si to vynucujú silovo. O ochote položiť svoj život za tzv.vlasť, Vám vojenská mašinéria nedá šancu povedať nie. Každý jedinec má svoj jedinečný život a ak sa rozhodne oň prísť, alebo si ho znepríjemniť, musí to byť zapríčinené určitou poruchou psychiky - vrodenou, alebo vyvolanou. Že sa niektorí jedinci altruisticky chovajú, je dané buď láskou, alebo, čo je pravdepodobnejšie, snahou vydobriť si nejaké výhody, slávu a pod., ale aj vo viere, že keď oni budú v núdzi, že sa tiež nájde altruista, ktorý im pomôže.
Ten se do Vaší simplifikující redukce života na tři zákony nevejde.
Ak hovorím o právach, tak nehovorím o živote. Právo tvorí len nepatrnú zložku života.
Co se týká genese společnosti, historiografie uznává konsensuální theorie jako jednu z možných. Ale je to jedna z theorií a zda je pravdivá, verifikovat, ba ani falsifikovat nemůžeme.
Myslím, že mnohé túto teóriu potvrdzuje. Spoločnosti bez konsenzu sa zmietajú v nekonečnom vraždení a ich civilizačný vývoj sa zákonite zastaví.
Pojem zákon je původně právní, a proto je celkem drzost ho chtít právovědě brát. Přírodní vědy si z právovědy vypůjčily a používají ho v dost odlišném slova smyslu.
Myslím, že pojem “zákon” je pôvodne náboženský a vyjadruje čosi, čo platí, platnosť čoho nemôžeme zrušiť. Prírodné zákony takými sú.
Pokud byste pojem zákon odstranil a nahradil pojmem dohoda, nepřijatelným způsobem byste favorisoval konsensuální theorii společnosti, což je nepřijatelné. Proto jurisprudence vystačí se starým dobrým pojmem zákon.
Asi to nebudeme musieť meniť, pokiaľ nám to EÚ neprikáže… Aj pojem “brat” neznamená vždy len súrodenca.
Zákony vynucují úřady, resp. jejich orgány.
Bohužiaľ. V tom je ten stredovek. Vo Švajčiarsku sú v tom ovoľačo vpredu.
Leges imperfectae jsou poměrně řídké.
Neviem ako v Čechách, ale na Slovensku toto platí skôr pre leges perfectae.
Lidská společnost je poměrně složitá. Nikdo ji nemůže znát do všech detailů. Soudce byl povolán k rozhodování sporů, nikoliv proto, aby byl odborník na všechno.
Kto rozhoduje, mal by byť odborník. Inak to pokašle. Sudca by mal delegovať svoju rozhodovaciu právomoc na odborníka, alebo sám byť špecializovaný pre určitú oblasť.
Právní principy jsou všeobecně známé, a proto nechybí.
Bohužiaľ tomu tak nie je a chybou je, že sa na základných a stredných školách základy práva nevyučujú. Je pravdou, že neznalosť zákona neospravedlňuje? V civilizovanejších krajinách je zákonom daná povinnosť o zmene zákona písomne informovať subjekty, ktorých sa zmena zákona týka. Nie je predsa možné požadovať, aby si každý občan denne odznovu prečítal kompletnú zbierku zákonov, alebo denne sledoval a študoval všetky novoprijaté zákony.
Myslím si, že prírodniny z predpisov netreba vyhadzovať
OK, myslel jsem, že toto Vaším cílem. Tuto svou snahu tedy nebudu zvyšovat.
Myslel som, aby sa neprijímali zákony, ktoré sú v rozpore so zákonami prírody. Už v ústave by malo stáť, že každá právna norma je neplatná, pokiaľ je v rozpore s prírodnými zákonami.
Čo sa týka tých 300 USD pani Liebeckovej, tak to mám len z druhej ruky. Bol som v tom čase v USA a tvrdil to jeden američan - vzdelaný solídny pán na jednom posedení. Napriek tomu verím, že je to tak.
Tomu se říká svědectví z druhé ruky, které v civilisované společnosti nemá žádnou hodnotu.
Argumentačnú hodnotu to naozaj nemá, ale ako podnet k zamysleniu sa, áno. Nemáte v USA takého známeho, ktorý by Vám tú sumu mohol dôveryhodnejšie upresniť?
Uisťuje ma v tom aj v poslednej dobe na Slovensku medializovaný prípad panej
K základům každé patří citovat prameny a literaturu. Z Vašeho vágního vymezení nepoznáme nikdo nic.
Nie som človek z právnej oblasti a tak neviem a zrejme sa ani nemôžem dostať k podkladom, ktoré by som mohol presne citovať. Možno máte priateľov právnikov na Slovensku, ktorí by Vám mohli dať presnú informáciu. Ja len doplňujem, že tá samovražedkyňa po tom incidente rýchlo previedla celý svoj majetok na inú osobu (na to bola príčetná až dosť), a potom ju súd uznal nepríčetnou a ako takú ju pozbavil obžaloby. Pokiaľ si to pamätám, tak kauzu odvysielala televízia Markíza v programe “Paľba”. Môžem pozrieť, či nie je ešte v archíve Markízy.
Výsledkom “posúdenia v súvislostiach” je, že chlapčisko z ulice dostane za 2g 4 roky natvrdo a spevák, u ktorého nájdu 2 kg dostane 1 rok s podmienkou.
Obávám se, že jste se dopustil základního gnoseologického omylu, že příliš mála faktů usuzujete na příliš mnoho. Vizte bajku o slonovi.
Šlo o jedneho známeho nemeckého speváka a v tom druhom prípade o chlapca tureckých rodičov.
V týchto prípadoch som za linearitu, teda automatizmus.
A já ostře proti a doufám, že to tak bude vždycky. 3x a dost je nesmysl.
Do určitej miery, ale pustiť na slobodu zvera, ktorý sa verejne vyhráža zabitím je nezmysel oveľa väčší.
To, že nedostanete nič, len škodu, by bolo v poriadku, pokiaľ by sa tá škoda vyčíslila dôsledne.
Nebylo, protože by to nepůsobilo preventivně proti působení škod.
Veľkým prínosom kresťanstva, bol princíp slabšej odvety, ako bolo napadnutie, i keď kresťanstvo to hnalo až do ad absurdum – do odpustenia. Bohužiaľ škoda sa sá urobiť rýchlejšie, ako sa dá vytvoriť hodnota odpovedajúca škode. Väčšinou aj tak vinník nie je schopný uhradiť ani len škodu, a tak naňho nejaká eskalácia nemá účinok. Ak hovorím vyčísliť dôsledne, tak myslím tým zahrnutie aj sekundárnych škôd.
Vinník, ktorý spôsobil len majetkovú škodu, by mal byť odsúdený na dobu, za ktorú dokáže túto škodu prácou vo väzení nahradiť. Poškodeného by mal hneď odškodniť štát a ten by mal potom inkasovať splátky od uväzneného. Tým by sa štátna správa musela snažiť zamestnať odsúdeného na poste, na ktorom by vytváral maximálne hodnoty vzhľadom na jeho schopnosti. Samozrejme by mala byť daná možnosť uhradenia škody za vinníka aj inou osobou. Nedobytné pohľadávky by sa zrazu stali dobytnými.
Do jej rozhodovania je možné vložiť skúsenosť miliónov ľudí.
Přečtěte si Hayekovu The Counter-Revolution of Science, zjistíte, že je epistemologicky vyloučeno.
Nemusím to čítať, lebo viem, že sa to dá a sám som to roky úspešne robil. Môžete sa o tom presvedčiť aj sám. Stačí keď si zapnete počítač a otvoríte internet. Za samotné rozhodnutie je samozrejme zodpovedný človek, v danom prípade sudca, ktorý rozhodovací softvér použil, zadania a výsledky skontroloval.
Zkrátka a dobře: Je pěkné, že umíte uvažovat. Ale uvažovat byste ma základě již dosaženého poznání. Jinak jste jen kopií strýce Františka ze Saturnina: "Podobal se člověku, který po ovládnutí malé násobilky prohlásil svým učitelům: "Dál už mi nic neříkejte. Nechci nic slyšet o tom, že pan Pythagoras, Eudoxus, Euklidés, Archimédes a tak dále vymyslili to a to. Nepotřebuji týt z toho, co objevili jiní. Dejte mi papír, tužku a kružidlo a nechte mne na pokoji. Však já na to přijdu sám."
Nenarazil Ste na človeka, na ktorého by sa to hodilo. Myslím tým seba. Učiť sa ma ešte stále baví, i keď prchá to z hlavy rýchlejšie ako zamladi. Bohužiaľ, to čo vidím okolo seba a to čo som sám zažil ma oprávňuje k uzáverom, ktoré prezentujem. Aj teraz hľadám spriaznené duše, ktoré by sa o nejaké zlepšenie tohoto stavu tiež mohli zasadiť. Pozrite sa, čo bezprávie spôsobilo na Blízkom východe. Nerád by som sa toho dožil u nás. Tú beznádej a bezmocnosť ľudí je už v našich krajinách cítiť. Možno budem musieť ísť “o dům dál”.
Musím Vás ubezpečit, že jsem studoval mathematiku na mathematicko-fysikální fakultě University Karlovy, takže mne nemusíte poučovat o trivialitách. Když napíšu "velká Fermatova věta", tak tím myslím velkou Fermatovou větu, nikoliv malou. Samozřejmě, že vím i to, že význam velké Fermatovy věty je okrajový, nicméně její důkaz měl význam značný.
Nepochybuji o tom, že máte značné znalosti přírodních věd (science). To Vám však nedává naprosto žádné znalosti v humanitních vědách (humanities).
Nepopírám, že mé znalosti přírodních věd jsou okrajové. Jistě však není náhoda, že za první českou vědeckou knihu poslední doby se považuje Zamrzlá evoluce, protože před ní žádná "vědecká" hniha neměla ambici hýbat s theorií, byl to pouhý výzkum.
Myslím, že debaty o mathematice jsou zbytečné. Je to otázka pouhého pojmenování a s právovědou (jurisprudencí) to souvisí jen okrajově. Připomíním ale neeuklidovskou geometrii a theorii množin, které zásadním způsobem změnily mathematické paradigma.
Mezi svými přáteli mám Luboše Motla, který musel dělat skutečnou vědu na Harvardu. Proč asi? Proč to nešlo v ČR?
Napsal jste: "Princípom každej vedy ale je, že svoje základy neustálym poznaním spevňuje." Já se Vás ptám, jak toto platí v historiografii či sociologii.
Komunikoval jste s někým jiným než s přírodovědcem?
Právo je vedle morálky hlavním nástrojem regulace a autoregulace společnosti.
Jistě, že je jazykověda pomocná věda jurisprudence. Ale protože jen pomocná, nelze její závěry právovědě nadřazovat. Jazyký výklad je pouhé prvotní přiblížení normě.
Jsou dobří právníci a špatní právníci, stejně jako jsou dobří fysici a špatní fysici. Někteří právníci neumějí dobře ani základy svého oboru, ale co s tím můžeme dělat?
O normě: "Každý má právo na život," by šla napsat celá disertace. Tak jen ve zkratce, a proto nutně neúplně a tedy vlastně nesprávně. Hlavní význam právní normy je tedy, že nikdo nemá právo nikomu ukončovat život.
Mít právo znamená, že někdo jiný má opačnou povinnost.
Čiže právna norma je fatamorgána a my sa máme snažiť, aby sa táto fatamorgána zmenila na oázu. Nebolo by lepšie, aby právna norma rešpektovala danosti tohoto sveta, a aby ponúkla splniteľné práva?
Já se s Vámi neumím bavit na takto vulgární úrovni. Je to podobné, jako kdybych Vás předsvědčoval o heliocentrické soustavě, vždyť přeci každý vidí, jak Slunce každý den putuje od východu na západ.
Roky som pracoval som na výskume biologických objektov.
Zřejmě toliko na empirické úrovni: "Altruizmus sa v biológii určite nevyskytuje. Hlavne nie v zvieracej ríši." Přečtěte si Dawkinsonův Sobecký gen, je to poměrně základní kniha biologie. Konkrétně mám na mysli stranu 40 českého vydání.
Jistě, právo se vyvinulo z morálky. Nicméně, aby zákon měl nějaký význam, musí existovat možnost ho porušit. Vydávat zákon, že každý člověk musí umřít, nemá sebemenší smysl.
I ve Švýcarsku zákony vynucují úřady, resp. jejich orgány.
Neviem ako v Čechách, ale na Slovensku toto platí skôr pre leges perfectae.
To je contradictio in adiecto. Lex perfecta bez sankce je z definice vyloučen. Byl by to podobný jev, jako živý kámen.
Sudca by mal delegovať svoju rozhodovaciu právomoc na odborníka, alebo sám byť špecializovaný pre určitú oblasť.
To se naprosto neosvědčilo.
chybou je, že sa na základných a stredných školách základy práva nevyučujú.
To sice máte pravdu, ale co s tím mohu udělat?
Je pravdou, že neznalosť zákona neospravedlňuje?
Jak kdy. Přečtěte si učebnici trestního práva hmotného, dozvíte se to.
V civilizovanejších krajinách je zákonom daná povinnosť o zmene zákona písomne informovať subjekty, ktorých sa zmena zákona týka.
Ano, a proto vychází Sbírka zákonů.
Nie je predsa možné požadovať, aby si každý občan denne odznovu prečítal kompletnú zbierku zákonov
Proč znovu? Stačí jednou a jen nově vyšlé právní předpisy.
alebo denne sledoval a študoval všetky novoprijaté zákony.
Co je na tom špatného? Letos k 1. 4. 2008 vyšlo 19 zákonů. To snad není tak mnoho, aby si to každý nemohl přečíst.
Myslel som, aby sa neprijímali zákony, ktoré sú v rozpore so zákonami prírody.
Žádný takový zákon neexistuje.
Už v ústave by malo stáť, že každá právna norma je neplatná, pokiaľ je v rozpore s prírodnými zákonami.
To by bylo zaplevelení ústavy, protože se to rozumí samo sebou. Kdybyste měl alespoň elementární pojem o legislativě, tak byste věděl, že se nemají normovat triviality. Důvody Vám nebudu vysvětlovat, protože nemá cenu se bavit člověkem, který si odmítá nastudovat byť jen základy oboru, do kterého hodlá vrtat.
Nemáte v USA takého známeho, ktorý by Vám tú sumu mohol dôveryhodnejšie upresniť?
Už jsem Vám jasně řekl, že podmínky smíru jsou tajné. Kolikrát to mám ještě opakovat?
Nie som človek z právnej oblasti a tak neviem a zrejme sa ani nemôžem dostať k podkladom, ktoré by som mohol presne citovať.
Tak o tom radši nepište vůbec. Tím tento blog snižujete na úroveň hospodské debaty.
Väčšinou aj tak vinník nie je schopný uhradiť ani len škodu, a tak naňho nejaká eskalácia nemá účinok.
Ve většině případů je škůdce schopen uhradit celou škodu. Pokud ne, tak to právo rovněž řeší – úpadkem.
Vinník, ktorý spôsobil len majetkovú škodu, by mal byť odsúdený na dobu, za ktorú dokáže túto škodu prácou vo väzení nahradiť.
Tedy na doživotí.
Učiť sa ma ešte stále baví, i keď prchá to z hlavy rýchlejšie ako zamladi.
OK. Tak si kupte několik právnických učebnic. Až si přečtete, tak se vraťte a můžeme pokračovat v debatě. Zatím to nemá žádný smysl.
Musím Vás ubezpečit, že jsem studoval mathematiku na mathematicko-fysikální fakultě University Karlovy, takže mne nemusíte poučovat o trivialitách.
Uznáte, že Ste sa nevyjadril správne, a tak preto to moje poučovanie. Ak Ste tú fakultu doštudoval, ta by sme si mali rozumieť. Ja som celkom úspešne vyštudoval Fakultu technické a jaderné fysiky, ČVUT v Prahe. Právnická fakulta bola vedľa nás…
Když napíšu "velká Fermatova věta", tak tím myslím velkou Fermatovou větu, nikoliv malou. Samozřejmě, že vím i to, že význam velké Fermatovy věty je okrajový, nicméně její důkaz měl význam značný.
Trošku si nerozumieme. Mne je známa len „malá“ a „posledná“ Fermatova veta, ale neviem či v niektorých publikáciach sa tá „posledná“ nenazýva „veľkou“, alebo či okrem „poslednej“ neexistuje aj „veľká“. Na tom ako sa nazýva nezáleží. Zrejme sme hovorili o tej istej – proste Pythagoras, ale s mocninou n miesto 2.
Nepochybuji o tom, že máte značné znalosti přírodních věd (science). To Vám však nedává naprosto žádné znalosti v humanitních vědách (humanities).
Žiadna veda sa nedá robiť s nulovými znalosťami v humanitných vedách.
Nepopírám, že mé znalosti přírodních věd jsou okrajové. Jistě však není náhoda, že za první českou vědeckou knihu poslední doby se považuje Zamrzlá evoluce, protože před ní žádná "vědecká" hniha neměla ambici hýbat s theorií, byl to pouhý výzkum.
Určite sa na tú knihu pána Flégra pozriem. Z toho, čo som si prečítal v recenziách, sa mi to, čo tvrdí pán Flégr zdá rozumné, ale nemyslím si, že to neguje Darwina. Zásadné čo Darwin priniesol je tvrdenie, že živé organizmy sa postupne vyvinuli narozdiel od náboženského tvrdenia, že boli jednorázovo stvorené. Určite neplatí, že prežívajú len najsilnejší, najrýchlejší a najmúdrejší. V strete jedneho proti jednemu áno, ale jedneho proti svorke už nie. Najlepšie prežívajú jedinci, ktorí sa stretom úspešne vyhýbajú.
Připomíním ale neeuklidovskou geometrii a theorii množin, které zásadním způsobem změnily mathematické paradigma.
Myslím, že nezmenili, ale len zásadne rozšírili.
Mezi svými přáteli mám Luboše Motla, který musel dělat skutečnou vědu na Harvardu. Proč asi? Proč to nešlo v ČR?
My sme tiež spolupracovali s Cambridge University, ale do Anglie sa dostal len náš vodca, člen ÚV KSS… Tí, čo tú vedu naozaj u nás robili, a to tak dobre, že sme sa stali školiacim pracoviskom UNESCO, sa podľa jeho pamätného vyjadrenia, nemali kaziť peniazmi. Zato podpisovať sa pod ich práce sa mu nehnusilo. Škoda, že ani toto sa príliš nezmenilo.
Napsal jste: "Princípom každej vedy ale je, že svoje základy neustálym poznaním spevňuje." Já se Vás ptám, jak toto platí v historiografii či sociologii.
Histografia, pokiaľ tým myslíte metódy zobrazenia výsledkov meraní alebo vyšetrení, určite nadobudla značný pokrok vďaka výpočtovej technike, elektronike a rôznym skenovacím zariadeniam, ale neviem, či tu môžeme hovoriť o samostatnej vede. Ide zrejme o metodiku, ktorá slúži všetkým vedám. Sociológia dostala výpočtovou technikou úžasný prostriedok k zvedečteniu svojich skúmaní spoločnosti. Svojho času som využil štatistické chovanie sa ľudí na vytvorenie dopravného modelu slúžiaceho na projektovanie ciest, ktorý sa vyznačoval nebývalou presnosťou s nameranými údajmi v reále. Bohužiaľ, mnohé objavené a vyvinuté ekonomicky i odborne prínosné metodiky na mnohých výskumných pracoviskách, ktorým bývalý režim neprial, nový režim jednoducho zlikvidoval.
Komunikoval jste s někým jiným než s přírodovědcem?
Pracovne som musel komunikovať s lekármi (to sú len čiastoční prírodovedci), architektami, jazykovedcami, právnikmi a samozrejme súkromne som sa bavil so spústou ľudí rozličného povolania. Až na moju priateľku spolužiačku, ktorá je advokátkou, sa mi najhoršie komunikovalo s právnikmi. Sú príliš sebavedomí a ješitní. Zaujímavé je, že s tou spolužiačkou sme v otázkach týkajúcich sa práva, boli zajedno.
Právo je vedle morálky hlavním nástrojem regulace a autoregulace společnosti.
Súhlasím. Skoro sa dá povedať: aké právo, taká spoločnosť a naopak. Čo technici vytvoria za stáročia, to právnici a politici dokážu pokaziť za deň.
Jistě, že je jazykověda pomocná věda jurisprudence. Ale protože jen pomocná, nelze její závěry právovědě nadřazovat. Jazyký výklad je pouhé prvotní přiblížení normě.
Ak to platí, tak sme u ďalšej vady a nevedeckosti práva. Ak používam prostriedok inej vedy, musím jeho zákonitosti rešpektovať. Ani právnik by nemal považovať za nadraďovanie sa výrobcu automobilu, ktorý tvrdí, že pravý pedál auta je plyn a stredný brzda. Proste to treba rešpektovať. Tu nejde o prejav nadradenosti. Myšlienka je právnikova, ale úlohou jazykovedy je zabezpečiť, aby dané vyjadrenie bolo aj tak pochopené, ako bolo myslené.
Jsou dobří právníci a špatní právníci, stejně jako jsou dobří fysici a špatní fysici. Někteří právníci neumějí dobře ani základy svého oboru, ale co s tím můžeme dělat?
Je to tak, ale čosi sa v tom urobiť dá. Horšie je, keď ten dobrý právnik narazí na problém, ktorý je kvôli systémovej vade práva neriešiteľný, alebo má riešenie, ktoré je v rozpore s jeho presvedčením.
O normě: "Každý má právo na život," by šla napsat celá disertace. Tak jen ve zkratce, a proto nutně neúplně a tedy vlastně nesprávně. Hlavní význam právní normy je tedy, že nikdo nemá právo nikomu ukončovat život.
Som rád, že Ste to vyslovil. Už táto formulácia by bola kvalitnejšia, než tá čo tam je.
Mít právo znamená, že někdo jiný má opačnou povinnost.
Potom by aspoň domáhanie sa práva malo byť bez poplatku. U práva je dôležité vždy povedať, kto je jeho garantom a ako je táto garancia zabezpečená.
Roky som pracoval som na výskume biologických objektov.
Zřejmě toliko na empirické úrovni: "Altruizmus sa v biológii určite nevyskytuje. Hlavne nie v zvieracej ríši." Přečtěte si Dawkinsonův Sobecký gen, je to poměrně základní kniha biologie. Konkrétně mám na mysli stranu 40 českého vydání.
Žil som na dedine a nevidel som, žeby sa nejaké zviera malo chuť s iným deliť. Zájdite si k rybníku a hoďte do vody zabitú mušku. Ryba čo ju zbadá a nájde v sebe odvahu ju schmatnúť je v zápätí prenasledovaná celým hejnom, ktoré sa snaží, pripraviť ju o úlovok. Ešte som nezažil prípad, žeby tejto rybe iná ryba prišla na pomoc. Takže Dawkins si zrejme nevšimol, že tento sobecký gén mali všetci jedinci už od začiatku a bolo len otázkou, ktorí a kedy túto vlastnosť aj prejavia. Pri všeobecnom dostatku sa neprejaví a pri nedostatku ho naraz nájdete u každého. Divil by Ste sa akí zveri sa stanú z distinguovaných nemcov, keď vznikne nedostatok parkovacích miest.
Jistě, právo se vyvinulo z morálky. Nicméně, aby zákon měl nějaký význam, musí existovat možnost ho porušit.
O morálke je ťažké hovoriť. Tiež tam chýbajú axiomy. Mnohé, čo niektorí ľudia považujú za amorálne je v prírode prirodzené a mnohé, čo sa “patrí” neprimerane obmedzuje tvorčieho ľudského ducha. Určite väzba medzi právom a zabehanými zvyklosťami nazývanými morálkou je, ale myslím si, že sú to samostatne sa vyvíjajúce oblasti. Morálku vytvára komunita, kým právo vybraní jedinci.
Vydávat zákon, že každý člověk musí umřít, nemá sebemenší smysl.
To je zbytočné. To je prírodný zákon.
I ve Švýcarsku zákony vynucují úřady, resp. jejich orgány.
Žil som aj vo Švajčiarsku a z debát s kolegami viem, že švajčiarska vláda a úrady na všetkých úrovniach sú len administratívnymi vykonávateľmi zákonov a nariadení, ktorých prijatie je dané všeľudovým hlasovaním. Tam sa hlasuje každé 2 týždne a to na štátnej, kantonálnej a obecnej úrovni a často niekoľko návrhov právnych noriem naraz. Posty vlády sa nerozdeľujú na základe koalícií, ale 7 ministerských kresiel obsadia nominanti prvých siedmych strán vo voľbách a prezident sa po 1 roku strieda. Prednostné právo výberu kresla je dané poradím strany vo voľbách.
Neviem ako v Čechách, ale na Slovensku toto platí skôr pre leges perfectae.
To je contradictio in adiecto. Lex perfecta bez sankce je z definice vyloučen. Byl by to podobný jev, jako živý kámen.
Možno teoreticky je to tak ako hovoríte, ale prakticky je to tak, ako som tvrdil. Mám jeden exportný príklad z prvej ruky aj s patričnou bibliografiou, ale obdobných príkladov máme plné noviny a televíziu. Dnes som sa z televízie dopočul o pripravovaných zmenách v oblasti súdneho poriadku a konečne som s uspokojením počul niečo, čo by mohlo byť pre právny stav na Slovensku mimoriadne pozitívne.
Sudca by mal delegovať svoju rozhodovaciu právomoc na odborníka, alebo sám byť špecializovaný pre určitú oblasť.
To se naprosto neosvědčilo.
Asi by to chcelo analýzu, že prečo. Trochu tuším.
chybou je, že sa na základných a stredných školách základy práva nevyučujú.
To sice máte pravdu, ale co s tím mohu udělat?
Ak máte vplyvné styky, tak treba za to lobovať.
V civilizovanejších krajinách je zákonom daná povinnosť o zmene zákona písomne informovať subjekty, ktorých sa zmena zákona týka.
Ano, a proto vychází Sbírka zákonů.
To vždy nestačí, lebo nie je fyzicky zvládnuteľná pre každého. Máte ale pravdu, že teraz je to vďaka internetu podstatne lepšie. Nechápem len prečo sú plné znenia zákonov spoplatňované.
Nie je predsa možné požadovať, aby si každý občan denne odznovu prečítal kompletnú zbierku zákonov
Proč znovu? Stačí jednou a jen nově vyšlé právní předpisy.
Aj to je poriadna zaberačka aj pre profesionálnych právnikov. Zrejme by sa písomné oznamovanie malo robiť u dôležitých zmien. List v schránke na Vás počká, kým správa v novinách či inde nie. Za jednu z najväčších hrôz posametovej doby považujem verejne nepublikovanú zmenu normy o napätí pre domácnosti z 220 V na 230 V, ktorá sa udiala ešte za federálu. Dodnes mnohí odborníci nevedia, že sa tak stalo. Škody len na elektrických zariadeniach na Slovensku odhadujem na 50 miliárd Sk. Požiare a zásahy elektrickým prúdom do toho nepočítam. Môj známy dobrý právnik to pretestoval u sudcov, či by taká žaloba prešla. Po týždni mi povedal, že zrejme nie. Norma je svätá. Ani argument, že v zmluve s elektrárňami mám uvedené 220 V by vraj nepomohol.
alebo denne sledoval a študoval všetky novoprijaté zákony.
Co je na tom špatného? Letos k 1. 4. 2008 vyšlo 19 zákonů. To snad není tak mnoho, aby si to každý nemohl přečíst.
Máte lenivý parlament. U nás k dnešnému dňu 24.4.2008 je to 138 právnych noriem uverejnených v Zbierke zákonov.
Myslel som, aby sa neprijímali zákony, ktoré sú v rozpore so zákonami prírody.
Žádný takový zákon neexistuje.
Ja si pamätám na paragraf, ktorý prikazoval vodičovi “predvídať”. Našťastie tam nebolo uvedené, že “predvídať správne”. U súdu by vám aj tak nepomohlo, že ste predvídal inak a pravdepodobnejšie, ako sa dej nakoniec vyvinul. Bol som svedkom toho, keď jeden šofér vychádzajúci z prejednania priestupku na celú chodbu nahnevane zvolal: “Keď budem všetko predvídať, tak budem musieť vypnúť motor a vystúpiť z autobusu.” Mal pravdu.
Už v ústave by malo stáť, že každá právna norma je neplatná, pokiaľ je v rozpore s prírodnými zákonami.
To by bylo zaplevelení ústavy, protože se to rozumí samo sebou. Kdybyste měl alespoň elementární pojem o legislativě, tak byste věděl, že se nemají normovat triviality.
Triviálne je to pre Vás i pre mňa, ale pre prevážnu časť obyvateľstva nie. Skúste si niekedy pozrieť reláciu:”Aj múdry schybí.” Pre obhajobu aj triviálnych vecí by to mnohokrát poslúžilo.”Co je psáno, to je dáno.” To je jeden z axiómov, ktorý by tam mal byť.
Důvody Vám nebudu vysvětlovat, protože nemá cenu se bavit člověkem, který si odmítá nastudovat byť jen základy oboru, do kterého hodlá vrtat.
Do fungujúcich vecí by som nevŕtal. Ak Vám náš dialóg pripadá neužitočný, neodpovedzte mi. Zatiaľ Ste ma nepresvedčil, že tak ako právo u nás funguje, je v poriadku, a že to netkvie v jeho základoch.
Väčšinou aj tak vinník nie je schopný uhradiť ani len škodu, a tak naňho nejaká eskalácia nemá účinok.
Ve většině případů je škůdce schopen uhradit celou škodu. Pokud ne, tak to právo rovněž řeší – úpadkem.
To je právo na úkor poškodeného. Tento trik je v našich zemiach obzvlášť obľúbený. Hlavne u veľkogangstrov.
Vinník, ktorý spôsobil len majetkovú škodu, by mal byť odsúdený na dobu, za ktorú dokáže túto škodu prácou vo väzení nahradiť.
Tedy na doživotí.
Áno aj. Je zrejmé, že ak by toto vinníkovi hrozilo, rychle by si spomenul, kde zašil lup, aby si to posedenie výrazne skrátil. Prípadne by si spomenul aj na kumpánov, aby sa tá suma a teda aj roky rozdelili na viacerých.
Učiť sa ma ešte stále baví, i keď prchá to z hlavy rýchlejšie ako zamladi.
OK. Tak si kupte několik právnických učebnic. Až si přečtete, tak se vraťte a můžeme pokračovat v debatě. Zatím to nemá žádný smysl.
Ak môžem poprosiť, poraďte mi prvú. Podľa možnosti takú, čo obsahuje kostru práva. Nepodceňujte úplne hospody. Občas tam získate užitočnú informáciu.
Ešte by som Vás chcel poprosiť, či mi neviete poradiť ako zadať do textu iný formát, alebo farbu písma, aby to bolo prehľadnejšie. Clipboard z Wordu to neurobí a ani kliknutie pravým gombíkom neponúkne zmenu formátu.
Neuznám, že jsem se vyjádřil špatně. Vyjádřil jsem se naprosto přesně. Nemohu za to, že neznáte v češtině nejpoužívanější název. Kdybyste totiž k opponentovi přistupoval s pokorou, tak byste si zjistil, zda jeho terminologie nemá význam. Ale Vy ne: Vy máte jednou pro vždy o všem jasno.
Žiadna veda sa nedá robiť s nulovými znalosťami v humanitných vedách.
Obávám se, že nemáte pravdu, ale dokázat Vám to nemohu.
ale nemyslím si, že to neguje Darwina.
To nikdo ani netvrdí.
Myslím, že nezmenili, ale len zásadne rozšírili.
To je pak otázka pouhého pojmenování. Je láhev poloplná, nebo poloprázdná?
Histografia, pokiaľ tým myslíte metódy zobrazenia výsledkov meraní alebo vyšetrení,
Ne, to opravdu nemyslím. Myslím historiografii. Čtěte prosím pozorněji.
Sociológia dostala výpočtovou technikou úžasný prostriedok k zvedečteniu svojich skúmaní spoločnosti.
To si opravdu nemyslím. Stochastický popis je pouhá deskripce; žádné závěry za Vás neudělá.
Svojho času som využil štatistické chovanie sa ľudí na vytvorenie dopravného modelu slúžiaceho na projektovanie ciest, ktorý sa vyznačoval nebývalou presnosťou s nameranými údajmi v reále.
To je ale pouhá aplikace vědy, technika, nikoliv věda samotná.
Bohužiaľ, mnohé objavené a vyvinuté ekonomicky i odborne prínosné metodiky na mnohých výskumných pracoviskách, ktorým bývalý režim neprial, nový režim jednoducho zlikvidoval.
Protože bylo mnoho jiných výzkumných ústavů, které žádný přínos neměly.
Ak používam prostriedok inej vedy, musím jeho zákonitosti rešpektovať.
To si nerozumíme, asi jsem se vyjádřil nepřesně. Měl jsem na mysli to, že to platí v diskursu jazykovědy nemusí být jednoduše přenositelné do právovědy, protože ta je v tomto jednotlivém aspektu komplexnější.
Ani právnik by nemal považovať za nadraďovanie sa výrobcu automobilu, ktorý tvrdí, že pravý pedál auta je plyn a stredný brzda.
Nicméně to, že to tak bude, rozhoduje právo. Technik by mohl namítat, že by bylo lepší, kdyby byl plyn střední pedál, ale právník (legislativec) zváží, že by tato změna byla neúčelná. Proto je právo nadřazeno technice (v tomto jednom ohledu).
Horšie je, keď ten dobrý právnik narazí na problém, ktorý je kvôli systémovej vade práva neriešiteľný
Nic takového neexistuje.
alebo má riešenie, ktoré je v rozpore s jeho presvedčením.
Pak je ale standardní postup, jak to řešit.
Už táto formulácia by bola kvalitnejšia, než tá čo tam je.
Nebyla. Byla by příliš simplifikující.
Potom by aspoň domáhanie sa práva malo byť bez poplatku.
Bylo by na dlouho, proč to nejde.
Žil som na dedine a nevidel som, žeby sa nejaké zviera malo chuť s iným deliť. Zájdite si k rybníku a hoďte do vody zabitú mušku.
Tradiční problém strýce Františka. Nastudujte si prosím vědeckou biologii, více k tomu nemám co říci.
Ak máte vplyvné styky, tak treba za to lobovať.
S MŠMT je těžká řeč. Není to otevřené ministerstvo.
Nechápem len prečo sú plné znenia zákonov spoplatňované.
Nejsou.
Máte lenivý parlament. U nás k dnešnému dňu 24.4.2008 je to 138 právnych noriem uverejnených v Zbierke zákonov.
Právní norma <> právní předpis, právní předpis <> zákon. To jsou elementární zákony. Líný parlament se nepozná podle toho, že schvaluje málo zákonů.
“Keď budem všetko predvídať, tak budem musieť vypnúť motor a vystúpiť z autobusu.”
Měl povinnost předvídat toliko relevantní stavy.
Ak môžem poprosiť, poraďte mi prvú. Podľa možnosti takú, čo obsahuje kostru práva.
Viktor Knapp: Teorie práva. Až si to přečtete, tak se vraťte.
Ešte by som Vás chcel poprosiť, či mi neviete poradiť ako zadať do textu iný formát, alebo farbu písma, aby to bolo prehľadnejšie.
Myslím, že to naštěstí nejde.
Promiňte, že vstupuji do tohoto flamu s praktickou poznámkou: bylo by jistě přínosné, kdybychom byli lépe informováni o pravidlech, jimiž se řídí obory, které jsme nestudovali a nepraktikovali, ale to v reálném životě možné není. Bylo by jistě přijatelné, kdybychom mohli alespoň odborníkům, které požádáme o podporu v pro nás cízím oboru, naplno důvěřovat.
Jsem v této rubrice pouze žasnoucí čtenář, poznamenaný přírodovědným vzděláním. Nad to si uvědomuji, že se nemohu stát právníkem jen pro svůj silně vyvinutý "cit" pro spravedlnost. Tak jak se zde objevila výtka školnímu systému k nedostatečné výbavě středoškoláků právním vědomím, ač byl na to zřejmě určený prostor v hodinách občanské nauky/výchovy, bohužel lze adresovat stejnou výtku i ve směru přírodovědném. I když jistě existují výjimky v tom či onom oboru, za učitelské nástupní platy nelze očekávat za katedrami ani odborníky v oboru, natož ještě dobré učitele. A tak paradoxně středoškoláci nabývají ve škamnách dojmu, že fysikální zákony jsou odhlasovány nějakým fysikálním parlamentem, který se schází někde v Sèvre u Paříže.
Avšak jakkoliv se zdají postupy právníků a fysiků odlišné mají přecjen jisté společné rysy, alespoň doufám. Zjednodušený pohled na věc by řekl asi toto: rozdíl je v tom, že přírodní zákony na rozdíl od zákonů právních nelze porušovat. Opravdu těžko si představit, že by někdo svévolně porušoval gravitační zákon a byl za to pohnán před soud. V pomyslném fysikálním zákoníku také jaksi chybí sankce. Ale pro skutečné pochopení práce fysiků je potřeba připustit, že jejich výpovědi, bez ohledu nato, jak vypadají nevyvratitelné jsou ve skutečnosti jakýmisi pokusy o proroctví vyslovovaného na základě pečlivého pozorování. Bohužel ani velmi dobří manipulátoři s fysikálními vzorci dnes nemají čas studovat pramennou literaturu a tak například nevědí, že první vyjádření gravitačního zákona Isacem Newtonem je velmi opatrným popisem pozorovaného chování těles (.. tělesa se chovají tak, jakoby mezi nimi působila síla ..) a velmi pečlivým vyjádřením omezujících podmínek (.. a takto se tělesa chovají až do vzdálenosti Saturna ...), protože vzdálenější nebeská tělesa buď nebyla dobře vidět nebo byly jejich pohyby příliš malé a neposkytovaly dostatečné podklady k výpočtům. Nad to Newton, aby předešel případné neplodné diskusi na téma, proč se takto chovají, velmi resolutně odmítá spekulace s tím, že důvody nezná ".. nam hypothesis non fingo."
Poctivý přírodovědec se tedy snaží uhádnout, jaké lze očekávat následky, uvedeme-li do pohybu přírodní síly. Tedy kausální souvislosti mezi příčnou a následkem. Jenže na rozdíl od všeobecně přijímaného názoru, že fysikální zákony nelze porušovat, ve skutečnosti je pouze každým novým vědomým či mimoděčným experimentem pouze ověřujeme. Skutečný fysik je mentálně připraven na setkání s výsledkem, který dosavadní znalosti nepotvrzuje. Slabší povaha se pokusí takový výsledek ututlat s vnitřní omluvou, že nejspíše došlo k omylu, ale poctivec se pokusí vše ověřit a v případě plné reprodukovatelnosti pozorovaného jevu obohatit lidské vědomí o novu zkušenost.
Jedním ze základních principů, které se ukazují jako všeobecným pojítkem mezi zdánlivě vzdálenými přídodními jevy je cosi jako rovnováha, ať už statická či dynamická. Rovnováha není překážkou pohybu, ale jeho vysvětlením.
Domnívám se a prosím zde nahlížející kolegy právníky o chápající komentář, že právní věda se ubírá obdobnými cestami, respektujíce rovněž nějakou podobnou principii jako je přírodní rovnováha. Hledá, zda lze předpovídat (většinové) chování člověků v systému právních norem, které jednotlivce zavazují, ale také chrání, a při tom by neměly bránit přirozeným životním potřebám. I zde hraje významnou roli pečlivé pozorování a pochopitelně i historická paměť. I zde je třeba očekávat nová překvapení díky civilisačnímu pokroku a možnostem, které poskytuje. Je věčnou otázkou, zda majetek lépe ochrání plot z ostnatého drátu napojeného na vysoké napětí, nebo dobrý zákon. Je samozřejmě velmi zajímavou podotázkou, zda jde o majetek vzniklý nakradením nebo vlastní pílí.
Kdysi jsem slyšel zajímavé vyjádření smyslu soudu. Podle něj je hlavním cílem soudního rozhodnutí nastolit takový stav, jaky panoval před porušením zákona. Jistěže to nelze zajistit soudní cestou na sto procent – život zabitému ani soud nevrátí, ale jinak mi tento popis nejvíce připomíná ono hledání rovnováhy. Je fakt, že znalost paragrafů nestačí a Pilátův povzdech ".. co je pravda .." asi provází každého soudce. Zdá se mi však, že aktivní přístup soudů je to co dnešnímu stavu velmi chybí. Je samozřejmě nutné vyslechnout obě strany, ale dosud jsem neslyšel, že by soudce sám dal nějak významně najevo svou přítomnost v té části jednání, kde je možné se k pravdě přiblížit. V situaci, kdy po výslechu svědků, se rozsudek sice zmíní, že rozhodnutí je sice postavené na tom, že jedno svědectví považuje za více pravdivé než jiné, ale jinak sám nevykoná nic k ověření ani jednoho, jsem nad to neslyšel o případu, že by svědek, jehož svědectví bylo rozhodnutím soudu zpochybněno byl okamžitě obžalován z křivého svědectví.
Jistě lze očekávat námitky ohledně rozdílu mezi přesnými přístroji a nepřesnou pamětí svědků. Dovolím si jen opatrně naznačit, že přístroj sám nic nezměří a podstatnou součástí fysikálního experimentu je i pečlivé zhodnocení měřících nepřesností a jejich vlivu na celkový výsledek. To se snad soudcové sami považují předem za hlupáky?
Ale prosím, není mým cílem posmívání ani provokování lidí praktikujících právo, zvlášť v našich podmínkách. Myslím, že tam, kde se lidé apriorně nepovažují za neomylné, tam se můžeme vzájemně stále něco nového poučného dozvědět a být si tak ku prospěchu. Já si těch, kdo se v spletitých právních a procesních zákoutích vyznají, doopravdy vážím a nelitoval jsem peněz, které jsem utratil za jejich rady a zastupování.
Děkuji všem, kdo dočetli a nezavrhli
Jan
Ad Jan:
Fysikální zákony a zákony v právu se shodují názvem, ale jejich podstata je zcela jiná. Asi uznáte, že foton se nepohybuje rychlostí světla proto, že by se bál sankce, ale z důvodů, které neznáme a asi nikdy nepoznáme (proč platí fysikální zákony, je snad nejsložitější filosofická otázka, jaká existuje).
Vaše představa soudce, který s důvtipem experimentátora hledá pravdu, neodpovídá už dlouho představám o soudním procesu. Jsou to naopak strany sporu, které soudce musí přesvědčit, že právo je na jejich straně, musí navrhovat relevantní důkazy a ty pak před zraky soudce přesvědčivě provádět, komentovat a interpretovat. Soudce je jen nestranný divák, který toto "divadelní představení" ohodnotí a přikloní se na jednu nebo druhou stranu. Nemusí to být dokonce ani právník, v mnoha zemích fungují porotní soudy a navzdory pověrám rozhodují velice dobře.
Cíl činnosti soudu bych popsal jako ochranu setrvalého, stávajícího stavu, statu quo ante, tedy snahu obnovit, je-li to ještě možné, poměry panující před porušením práva a zajistit, aby k dalšímu porušení nemohlo dojít. Nejde o hledání rovnováhy, to by bylo často nežádoucí (soudce by pak musel jednat jako fotbalový rozhodčí, který slabšímu týmu toleruje fauly a silnějšímu je píská).
Nejsem, podobně jako vy, právník, ale theoretický fysik, a za přibližně deset let, po které je právo mou zálibou, jsem měl možnost poznat fungování justičního systému v této zemi poměrně velmi detailně a zblízka. Výsledkem je rozčarování, a asi jediným cenným, co jsem získal, je, že zatímco předtím jsem věděl, že justiční systém selhává, nyní navíc vím, proč, a přestože v individuálním sporu dokážu s vysokou mírou pravděpodobnosti uspět, moje postupy jsou obecně neaplikovatelné.
Nemyslím si ovšem, že by chyba byla v nedostatečně exaktním přístupu právníků k jejich práci, ale je to tím, že v justici se po změně režimu nepodařilo zavést fungující systém zpětných vazeb, který je kdekoli jinde normální. Nejenže špatně rozhodující soudce nemůže být postihnut a bude s velkou pravděpodobností špatně rozhodovat až do konce produktivního (popř. biologického) života, ale u soudců vůbec neexistuje pocit zahanbení z toho, že jejich rozsudek byl nadřízeným soudem zrušen. Zatímco jinde se takové případy pečlivě statisticky evidují a rozebírají, tady je to bráno jako každodenní fakt, který naprosto nic neznamená.
A navíc, v systému čtyřstupňové soudní hierarchie vinou historických příčin vznikl stav, že – minimálně v civilních věcech – vrchní soudy rozhodují hůř než soudy krajské, takže špatní soudci často opravují správná rozhodnutí soudců lepších, a často platí to samé i pro senáty krajských soudů ve vztahu k soudům okresním. Výsledek takového justičního snažení připomíná písemku, ve které žák opravil učiteli chyby.
Ad Tomáš Pecina
Na základce nám říkali, že fotony se pohybují rychlostí světla z definice. Rychlostí světla se pohybují ty částice, které mají nulovou klidovou hmotnost, tedy fotony. A také nám říkali, že numerická hodnota rychlosti světla vyplývá z konvenční definice metru. Ale rád se nechám vyvést z omylu.
Tomáš Sobek
Ad T. Sobek:
Ovšemže, fotony se pohybují rychlostí světla, ale proč všechny a proč pořád? Najděte jediný neukázněný foton a máte garantovánu Nobelovu cenu.
Děkuji Janovi za pokoru, s níž k právu přistupuje. K tomu, co napsal Tomáš Pecina, bych rád dodal několik věcí.
Nejprve k tomu, zda jsem s Dušanem ve stavu flame war. Domnívám se, že nikoliv. K tomu potřeba rovnost mezi oběma diskutéry. V debatě odborníka a laika je inherentní nerovnost.
Myslím, že není namístě trpět takovou skepsí. Jsem právník, a přesto jsem si leccos z přírodovědy nastudoval. Tomáš Pecina je vzděláním fysik, a přesto si právo samostudiem poměrně dokonale nastudoval. "Kde je vůle, tam i je cesta," praví staré úsloví.
Jsou právní professe, kde se cit pro spravedlnost přímo vyžaduje. Patří k nim zejména soudce.
Jurisprudence je také věda, a proto má s ostatními vědami společné některé rysy.
To, zda gravitační síla skutečně existuje, nebo se nám toliko jeví, jako kdyby existovala, je obtížná filosofická otázka, kterou se velice podrobně zabývala fenomenologie.
Domnívám se, že fysikální zákony skutečně nelze porušovat; problém je jen v tom, že nevíme, zda je skutečně známe. Např. s = v . t je dnes jen přibližný vzorec.
Zásadní rozdíl práva od přírody spočívá v tom, že právo je lidský konstrukt. Do jaké míry a zda vůbec existují nějaké neměnné právní principy, je předmětem nekonečných vědeckých sporů. Proto je velice obtížné hovořit o nějaké rovnováze.
Legislativa (normotvorba) je spíše než právem politikou. Podle klassického úsloví: "Parlament může vše, kromě přeměny muže v ženu a ženy muže." Ale ani to již dnes neplatí, protože změna pohlaví je nyní všední záležitostí.
Právo nicméně vychází z některých osvědčených principů, např. "Quieta non movere" či "In dubio pro reo." Oba tyto principy jsou výrazem noetické skepse, tedy že je lepší věci neměnit, když si nejsme jisti, kde je pravda.
Soudce musí zůstat nad věcí, protože kdyby aktivně poznával pravdu, stal by se agentem jedné strany. Toto si neuvědomovali marxisté, a proto zavedli kritérium "materiální pravdy". Absolutně se to neosvědčilo, a proto se pokorně vracíme k pravdě formální.
jsem nad to neslyšel o případu, že by svědek, jehož svědectví bylo rozhodnutím soudu zpochybněno byl okamžitě obžalován z křivého svědectví
O tomhle jsem dřív taky hodně uvažoval. Domnívám se, že je lepší, že se tak neděje. Soud někdy uvěří jedné straně na základě ne zcela přesvěčivých úvah, domněnek či fikcí, a proto křivost výpovědi protistrany by se určitě nepodařilo prokázat nade vší pochybnost.
To se snad soudcové sami považují předem za hlupáky?
Tato formulace zní příliš příkře, ale zdá se, že tomu tak je. Je to na základě skepse k člověku a jeho možnostem.
Okomentovat