22 března 2012

František Korbel: Dnes vyšel nový občanský zákoník

Dnešního dne (22. března 2012) vyšel v částce 33 Sbírky zákonů pod symbolickým číslem svobody – 89/2012 Sb. nový občanský zákoník. Završila se tak etapa dvanácti let prací na rekodifikaci soukromého práva v České republice. Prací, které byly zahájeny z rozhodnutí ministra spravedlnosti JUDr. Otakara Motejla v roce 2000. Pod čísly 90/2012 a 91/2012 Sb. jej doprovází zákon o obchodních korporacích a družstvech (zákon o obchodních korporacích) a zákon o mezinárodním právu soukromém.



Pokusy o rekodifikaci soukromého práva v České republice se odehrávaly již počátkem 90. let. Ještě za existence ČSFR byl na Úřadu vlády vypracován návrh nového občanského zákoníku z pera profesorů Viktora Knappa a Karola Planka. Po rozdělení federace další práce na tomto projektu v České republice ustaly; pokračovaly na Slovensku pod vedením profesora Jána Lazára, ale ani tam nebyly dokončeny. V polovině 90. let byl na Ministerstvu spravedlnosti vypracován návrh koncepce nového občanského zákoníku od profesora Františka Zoulíka, ovšem ani tento projekt nebyl dotažen do oficiálního legislativního procesu. Občanský zákoník vypracovaný týmem profesora Karla Eliáše byl předložen Parlamentu poprvé v květnu 2009, ovšem v důsledku pádu druhé Topolánkovy vlády nebyl projednán ani v prvním čtení.


Když v roce 1995 napsali Viktor Knapp, Marta Knappová, Ludvík Kopáč a Jiří Švestka zásadní příspěvek do Právních rozhledů „Nad stavem a perspektivami soukromého práva v České republice“, byli zajedno v tom, že provizorní úprava soukromoprávních vztahů v občanském zákoníku po velké demokratizační novele č. 509/1991 Sb. by měla být co nejdříve nahrazena novým kodexem integrujícím celé soukromé právo. Odhadovali, že „mimořádná závažnost a náročnost přípravy nového občanského zákoníku, která si vyžádá soustředění všech tvůrčích sil pracovníků teorie, legislativy a aplikační praxe, bude i při velmi intenzivně prováděných pracích trvat nejméně dva roky.“ Od publikace jejich práce do prosazení nového občanského zákoníku však uplynula doba 17 let.


Je pravdou, že všeobecné odhodlání rekodifikovat soukromé právo, jímž byla prodchnuta i novela z roku 1991, postupem doby vadlo. Odborná veřejnost, která přes 20 let studovala a aplikovala stávající občanský zákoník, začínala mít pocit, že jde o předpis použitelný. Byl postupně doplňován novelami, vykládán v nových poměrech judikaturou i doktrínou. Ale to jej nemohlo zbavit strukturálních vad založených v samotné podstatě současného zákoníku a úpravy soukromého práva vůbec.


Stávající soukromé právo je roztříštěno do množství předpisů, z nichž zřejmě nejviditelnější je dichotomie obecné i zvláštní části závazkového práva v občanském a obchodním zákoníku. Většinu smluvních typů i obecných institutů závazkového práva obsahuje jak občanský, tak i obchodní zákoník, ale každý v jiném znění. Nejde přitom o rozdíly zanedbatelné. Rozdíly jsou v základních koncepčních otázkách typu přístupu k ochraně dobré víry a vlastnického práva, možností intervence soudu do smluvních vztahů apod. V reálné praxi jsou vztahy občanského a obchodního zákoníku ještě komplikovány kombinacemi institutů obecné a zvláštní části ve smlouvách (kdy například základní závazkový vztah je v režimu obchodním, ale např. jeho zajištění zástavním právem či jiné aspekty v důsledku nedostatku právní úpravy v obchodním zákoníku v režimu občanskoprávním), rozdílnou věcnou příslušností soudu aj. V některých případech se dle konkrétního předmětu smlouvy štěpí i jediný smluvní typ (například kupní smlouva k nemovitostem je absolutní neobchod, zatímco kupní smlouva k věcem movitým může mít oba režimy).


Dezintegrace soukromého práva se neprojevuje pouze v oblasti závazkových vztahů, ale v celých odvětvích a pododvětvích práva. Například v právu rodinném, nájemním, bytovém, spolkovém, pojistném, v právu cenných papírů či v nedostatku obecné občanskoprávní úpravy právnických osob a statusových otázek vůbec. Těžce deficitní je úprava vlastnictví či dědického práva. Množství občanskoprávních otázek a institutů jakož i práv osob, které jsou v zahraničním soukromém právu běžné a byly běžně užívány i v naší minulosti, stávající právo neupravuje a nezná. Přitom jde vesměs o dispozitivní úpravu, která nezatěžuje veřejnost zbytečnou regulací, ale nabízí osvědčená řešení pro případ, že si strany neujednají jinak. Ne nadarmo obsahuje nový občanský zákoník přes tři tisíce paragrafů a zároveň v závěrečných ustanoveních ruší 238 právních předpisů…


Systémově nesprávnou je ve stávajícím občanském zákoníku tendence k potlačování svobodné vůle osob, doplněná principem absolutní neplatnosti právních úkonů. Občanské právo se tím nezbavilo dobové představy, že jeho hlavním účelem má být řízení společnosti a že stát má stranám soukromoprávních vztahů z úřední povinnosti určovat, jaké jejich úkony jsou platné a jaké nikoliv. Důsledky tohoto přístupu pocítil v praxi každý, komu soud po letech dobré víry v platnost určitých vztahů rozhodl, že tyto jsou z různých, včetně i jen formálních důvodů od počátku neplatné, a neplatné jsou i další úkony, které na ně navazovaly. Jaké řetězce důsledků absolutní neplatnosti právních úkonů mohou nastat a jak fatální problémy v reálně fungujících právních vztazích mohou způsobit, si lze domyslet. Takto konstruovaná neplatnost, která se určuje, aniž by se jí kdokoliv domáhal, dokonce i proti vůli všech dotčených osob, nechrání jejich zájmy a způsobuje spíše právní nejistotu a nepochopení smyslu práva.


Stávající občanský zákoník je předpisem nevyhovujícím i z hlediska legislativně-technického. Z původního občanského zákoníku byla po roce 1989 většina textu zcela nepoužitelná – úvodní socialistické zásady občanskoprávních vztahů, část druhá (socialistické společenské vlastnictví a osobní vlastnictví), třetí (osobní užívání bytů, jiných místností a pozemků), čtvrtá (služby) i pátá (práva a povinnosti z jiných právních úkonů). Relativně použitelné, po provedení mnoha změn, byly pouze části první (obecná část), šestá (odpovědnost za škodu a za neoprávněný majetkových prospěch) a sedmá (dědění majetku v osobním vlastnictví). Velká novela z roku 1991 nepoužitelné části zrušila, některé bez náhrady a jiné formulovala v nově doplněných ustanoveních § 511 – 879. Zrušením velkých částí občanského zákoníku vznikly v jeho uspořádání i v sledu jednotlivých ustanovení rozsáhlé mezery a naopak přidáním četných ustanovení vzniklo mnoho lomených paragrafů. Nová ustanovení o závazcích nahrazující části třetí až pátou nebylo možné zařadit na místo zrušených ustanovení, takže byla zařazena na konec, místo zrušené hlavy osmé. Dosavadní část osmá byla zrušena a ustanovení závěrečná a přechodná soustředěna v nové části deváté. V důsledku dalších novel byly problémy systematického uspořádání občanského zákoníku ještě prohloubeny, například doplněním úpravy spotřebitelských smluv do volného prostoru v § 51a až 71 apod.


Nový občanský zákoník integruje soukromé právo do jediného kodexu, s výjimkou (bohužel) pracovního práva, o jehož samostatnosti bylo rozhodnuto již při schválení věcného záměru nového občanského zákoník vládou ČSSD v dubnu 2001 a toto rozhodnutí bylo v dalších fázích legislativního procesu respektováno. Nový kodex vychází ze zcela jiných principů, jako je respekt k přirozeným právům člověka, výrazné posílení autonomie vůle a práv jednotlivce, důraz na ochranu osobnosti a statusových otázek. Zákoník opouští představu, že má být nástrojem řízení společnosti, a mění proto dosud platnou zásadu absolutní neplatnosti právních úkonů na neplatnost relativní, stanovenou za účelem ochrany dotčené, zejména pak slabší strany. Za kontinuitní, byť výrazně přepracovanou a doplněnou lze považovat část o právu rodinném a závazkovém. Diskontinuitní se stávající úpravou je nová filozofie zákoníku, obecná část a úprava věcných práv a dědického práva.


Základní principy nového zákoníku vyjádřené v prvních 14 paragrafech lze považovat za principy práva jako takového, tj. za vyjádření základních hodnotových a zvykových pravidel dobrého soužití lidí. Sympatické je vyjádření autonomie vůle korigované dobrými mravy a veřejným pořádkem či preference přirozenoprávního výkladu norem dle smyslu a hodnot, které chrání, před doslovným zněním zákona (Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.). Ústředním bodem zákoníku je člověk a realizace jeho práv ohraničená obdobnými právy jiných (Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.).


Pramenem soukromého práva jsou v širším smyslu i obecně uznávané zásady spravedlnosti a rozhodování soudů (Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.).


Je dobře, že nový občanský zákoník vznikal po celou dobu jako apolitické, odborné dílo. To jednak umožnilo pokračovat v pracích bez podstatné revize zadání během funkčního období šesti ministrů spravedlnosti a sedmi různých vlád a nakonec i při jeho schvalování bylo dosaženo přinejmenším tolerance ze strany opozice. V poslanecké sněmovně se většina poslanců ČSSD zdržela hlasování, tj. nebyla aktivně proti přijetí rekodifikace, a kupříkladu právní expert ČSSD, poslanec JUDr. Stanislav Křeček návrh aktivně podpořil. Smířlivý postoj opozice byl způsoben nejen započetím prací na základě historického zadání ČSSD, ale i půlroční prací předkladatelů s poslanci a senátory v ústavně právním výboru, během níž probíhaly každý týden schůzky k jednotlivým tématům a aktivity zákonodárců tím byly značně vyčerpány. Výsledkem projednávání bylo řádově 500 změn v občanském zákoníku i v zákonu o obchodních korporacích, ovšem všechny byly zformulovány autorským týmem předkladatele, takže nenarušily koncepci zákonů a přispěly precizaci textu. Ani v jednom zákonů tvořících rekodifikaci neprošel ani jediný pozměňovací návrh, který by nebyl odsouhlasen ze strany Ministerstva spravedlnosti. V Senátu ovládaném sociální demokracií padl jediný pozměňovací návrh, a to na odklad účinnosti, nicméně neprošel a Senát tak schválil občanský zákoník mlčky (o jediný hlas neprošlo ani aktivní schválení). Zákon o obchodních korporacích a ZMPS pak byly Senátem schváleny velkou většinou i aktivními hlasy senátorského klubu ČSSD. Dne 20. února podepsal nový občanský zákoník prezident.


Kontinuita a vysoká úroveň odborných prací na zákoníku byla zajišťována především stabilním týmem expertů, a proto zde zaslouží zmínku lidé, kteří se na tvorbě kodexu rozhodující měrou podíleli. Nejvýznamnější roli po celou dobu prací sehrál samozřejmě hlavní autor občanského zákoníku, jeden z nejvýznamnějších českých právních vědců, prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš. Pasáže o rodinném právu a nájemním bydlení autorsky zpracovávala doc. JUDr. Michaela Zuklínová-Hendrychová, CSc. z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Předsedou rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti byl JUDr. Miloš Tomsa, CSc., z Vrchního soudu v Praze. Samotná rekodifikační komise jako nejdůležitější stálý poradní a oponentní orgán vůči autorům návrhu se v průběhu let mírně měnila a doplňovala a během prací na novém občanském zákoníku v ní pracovalo celkem 39 expertů na občanské právo. Postupem doby se hlavní odbornou silou komise stala skupina mladých právníků z akademické sféry a z advokacie, obvykle již se studijními zkušenostmi ze zahraničních univerzit reprezentovaných doc. JUDr. Bohumilem Havlem, Ph.D., JUDr. Petrem Bezouškou, Ph.D., JUDr. Filipem Melzerem, Ph.D, LL.M., prof. JUDr. Ivo Telcem, CSc., JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., JUDr. Václavem Bednářem, Ph.D., Mgr. et Mgr. Janem Petrovem, LL.M., JUDr. Petrem Téglem, Ph. D., JUDr. Blankou Vítovou, Ph.D.,LL.M. či doc. JUDr. Kristiánem Csachem, LL.M. Mimořádně cenný přínos poskytli také věcně zaměření experti na určité části rekodifikace. Jako například familiaristé, prof. JUDr. Milana Hrušáková, JUDr. Hana Nová či JUDr. Ondřej Frinta, Ph.D., nebo komercionalisté, prof. JUDr. Jan Dědič, CSc., a doc. JUDr. Ivana Štenglová.


Dík za výsledné dílo patří též profesním komorám, Nejvyššímu soudu, všem připomínkovým místům včetně nevládních organizací a veřejnosti, Legislativní radě vlády a jejím komisím a zákonodárcům, mezi nimi zvláště zpravodaji návrhu, předsedovi ústavně právního výboru, Marku Bendovi.


Pro autory zákona, rekodifikační komisi a Ministerstvo spravedlnosti však práce na rekodifikaci nekončí. Bude třeba dokončit a prosadit doprovodnou legislativu, na níž se již delší dobu pracuje. Půjde jednak o klasický doprovodný zákon, který promítne změny institutů do právního řádu, včetně daňového práva, jednak o nový zákon o rejstříku, zákon o opatrovnictví, zákon o řízení před rozhodčí komisí spolku, zákon o převodu vlastnictví k některým družstevním bytům či zákon o veřejné prospěšnosti, a dále o změny procesních pravidel v OSŘ a v novém zákoně o nesporech. Neméně obtížné budou organizační změny v justici. V důsledku sjednocení závazkového práva v občanském zákoníku zaniknou stávající obchodní závazkové vztahy zakládající dnes věcnou příslušnost krajského soudu. A konečně bude třeba seznámit se změnami práva veřejnost a proškolit samotnou justici.


Základní informace o rekodifikaci lze nalézt na stránkách ministerstva k novému občanskému zákoníku, rozsáhlý vzdělávací program financovaný z fondů EU chystá Justiční akademie a komentáře, přednáškové cykly a školení chystá dnes prakticky každá vzdělávací instituce v oboru. O občanském zákoníku bude nyní v každém případě, v dobrém i zlém, slyšet více, než dřív. Na diskusi, včetně kritiky, se těšíme.