pondělí 13. června 2011

Profesní etika soudců – co si pod tím představit a jak toto téma vůbec uchopit ?

Když jsem se v pátek jedné ze zkoušených při justičních zkouškách ptala, zda by mohla uvést nějaký příklad kárného deliktu, tak mi řekla, že to je třeba situace, kdy by soudce vzal úplatek, a dost s podivem se na mne podívala, proč se na to ptám a proč by se nad tím měla zamýšlet, když zákonnou definici uměla skoro zpaměti. Vzít úplatek ale znamená, že spácháte vážný úmyslný trestný čin, pro nějž Vám funkce soudce zaniká. Konkrétní kárné delikty by určitě znala, kdyby si aspoň jednou přečetla pár rozsudků (a nálezů) v soudcovských kárných věcech.

Vyvodila jsem si z toho, že otázky zákonných povinností soudce a tím spíše hlubší úvahy o profesní etice asi nebudou tím hlavním, nač se u nás ve výcviku právníků a soudců klade nějaký zvláštní důraz. Jsem si vědoma, že o morálce často mluví lidé, kteří ji nemají. Můj kamarád Johny, který je obchodníkem v Americe mi jednou řekl: Když mi někdo okázale do obchodního mailu napíše pozdrav Bless God, tak si začnu dávat pozor, aby mne neokradl.

Baví mne, že skoro vždy, když tento blog nějak zmiňoval právnickou profesní etiku, tak v diskusi padlo jméno Viktora Knappa. Jak příjemné kritizovat někoho, kdo nežije, pochybení, jichž se my už nemůžeme dopustit, a ještě k tomu osobu, jejíž inteligenci a píli zpravidla nemáme. Přitom úvahy o právnické etice jsou, alespoň podle mého názoru, na místě ve chvíli, kdy uvažujeme o svém jednání v určité situaci, nikoli o jednání jiných lidí.

Na české právnické fakultě se myslím o právnické profesní etice moc nemluví (těm maximálně pěti lidem v republice, kteří toto téma nastolují, se předem omlouvám). Mám pocit, že se toto téma někdy zmíní spíše v mimoprávních oborech typu sociologie či filozofie a u od praxe odtržených témat typu trestu smrti, apod… Zda můžete soudit případ, když je advokát jedné ze stran Váš kamarád, když by Váš syn rád pracoval pro firmu, která je účastníkem řízení, když jste se před deseti lety vyspal se sestrou obžalovaného - to je pro akademickou půdu asi příliš přízemní …

Advokátní etika je součástí přípravy advokátních koncipientů s tím, že etický kodex je stavovským předpisem, který je advokát povinen dodržovat (hodně se tam dovíte třeba o důstojnosti stavu, mlčenlivosti, vztazích mezi advokáty, odměně a způsobu reklamy). Mladí advokáti mi potvrdí, že hodně záleží na kvalitě školitele, zda a co se jako koncipienti o profesní etice dověděli. Máme k dispozici knížky o profesní etice advokáta, ale adekvátní českou knihu pro začínající soudce jsem nenašla.

Když se mne jeden z účastníků nějakého workshopu o profesní etice zeptal, co by si měl přečíst, aby se dostal do problému praktické profesní etiky právníka či soudce, nic chytřejšího než překlady Grishama nebo seriál Damages mne nenapadlo. Považuji za vynikající úvahy Jana Sokola na téma hodnot v právu, avšak konkrétní identifikaci situací, kdy už se dostáváte přes čáru, Vám neposkytnou.
Ze zahraničí mi velmi inspirativní přišla německá debata – soudci jsou proti zavedení pevného etického kodexu, protože by mohl být zneužit k šikanování těch nepohodlných ze strany exekutivy (jestli to také trochu není odrazem přílišné moci exekutivy ve vztahu k německému soudnictví ? – a to je tam exekutiva asi mnohem civilizovanější než naše, ale pořád zůstává exekutivou).
Líbí se mi i praxe kanadská, kde mají soudci k dispozici jakousi kuchařku správného chování a mohou se předem anonymně ptát na akceptovatelná řešení konkrétního soudcovského etického problému. V americkém právnickém akademickém světě jsou praktické úvahy o právnické profesní etice častým (zpravidla povinným) předmětem, některá studijní curricula jsou na tomto tématu přímo postavena.

Shrnu-li tedy v tuto chvíli své trochu chaotické úvahy, asi si myslím, že se na právnických fakultách i v přípravě soudců profesní etice málo věnujeme. Vím o snahách nového vedení Justiční akademie, které doufejme povedou ke změně při přípravě soudců a státních zástupců. Na naší fakultě myslím máme jeden nebo dva povinně volitelné předměty k tomuto tématu (tedy jen pro ty, koho to zajímá). Olomoucká právnická fakulta k tomuto tématu dokonce uspořádala zajímavé mezinárodní setkání. Možná se něco začíná dít. Bojím se však toho, aby nešlo jen o všeobecné řeči o notorietách, aby toto téma neučili lidé bez hluboké profesní zkušenosti a pokory či lidé, kteří nepožívají dostatečné úcty. Pak by se z toho jenom stala čárka pro čárku a možná by to spíše věci uškodilo.

48 komentářů:

Jan Komárek řekl(a)...

K profesorovi Janu Sokolovi, kterého ve svém postu zmiňujete, musím říci, že mě trochu odrazuje, s jakou lehkostí se někdy vyjadřuje k tématům, která nejsou zdaleka tak jednoznačná, jak podává. Přímo k profesní etice v jeho kapitole v knize Právo a dobro, kde na s. 83 říká: "Nejzávažnější a vskutku drastický příklad konfliktu mezi právem a morálkou je po mém soudu fakt, že obviněný a jeho obhájce - na rozdíl od svědků - může před soudem lhát, a soudce by to neměl hodnotit. To je skutečnost lidsky nepřijatelná, která soudní řízení a zejména advokáty v očích veřejnosti silně diskredituje a vyvolává dojem "křivých paragrafů". Přesto ji moderní právo v zájmu práva na obhajobu a právní jistoty uznává a přijímá, i když se lež mravně obhájit nedá".

Právě morální (nikoliv pouze právní) obhajitelnost lhaní v soudním řízení je myslím jádrem mnoha úvah o profesní etice právníků. Zdaleka myslím není odůvodňována jen "instrumentálně" - právem na obhajobu a pouze v rovině pozitivního práva, jak v citované pasáži tvrdí Sokol.

K profesní etice jsem kdysi poslouchal velmi zajímavou diskusi nad knihou Daniela Markovitse, A Modern Legal Ethics: Adversary Advocacy in a Democratic Age, která se myslím (je to aspoň 2 roky, kdy jsem ji poslouchal) věnovala právě téhle otázce.

Anonymní řekl(a)...

Otázka lži při explikaci nějakého jevu je minimálně tak stará jako starý zákon. Už staří židé museli vymýšlet myšlenkové konstrukce, jak dát dohromady neměnné Mojžíšovy příkazy s denní realitou, která šla proti nim. Stejně fungovali i první křesťané než se do toho vmísil Tomáš Akvinský s tím, že podstatnější je hledání universálně platných přirozených zákonů (pokud takový zákon protiřečí Písmu svatému, pak jako zákon sice existuje (naprosté novum v myšlení) ale je nepřirozený, tedy škodlivý) a v tu chvíli vznikla daleko vyšší dichotomie křesťaňů a židů než vyvolalo nějaké ukřižování. Pro křesťany se tak stala lež nepřirozenou a neakceptovatelnou, zatímco judaisté vytvářeli dál složité a dnes už spíše usměvné systémy, jak to dát dohromady.

Moderní filosofie pak smyla všechny rozdíly, lež je neakceptovalná z hlediska morálního, ale morálka je současně subjektivní, takže každý si nese plody své činnosti sám.

U nás stojí ještě za zmínku pměrně obskurní představa z 90.let, že pozice obhájce lež morálně umožňuje :-), pokud je to v zájmu klienta a etika vůči sobě samému se neřeší, což je pravděpodobně způsobeno ultra primitivním a bezohledným konzumismem po r. 89. Tím, jak tato generace stárne se hodně věcí dá do pořádku samo.

Michal Dočekal

Anonymní řekl(a)...

Stejný morální, nikoli profesně etický problém má i soudce, který musí v trestu anebo civilu dát za pravdu straně, přestože je přesvědčen o její chronické lži, ale důkazní situace je na jejich straně.

Sokol ale neřeší otázku, zda opravdu je někdo schopný poznat lež a tedy ve svém důsledku pravdu :-) a zda by její rekognoskací se rozhodnutí neznehodnotilo.

Karel Lomený

Kateřina Šimáčková řekl(a)...

Nevidím nějaký velký rozpor v tom, co Jan Sokol řekl, a k čemu jsem dospěla jako právník. Prostě se někdy může stát, že profesní etika s ohledem na komplikovaný vývoj práva, na mnohem hlubší znalost situace a nepoměr sil mezi obviněným a státní mašinérií či z řady dalších důvodů dospěje k závěru, že pravda není nejdůležitější hodnotou. Takovýto postup však stále mohou lidé, kteří nejsou právními profesionály, vnímat jako diskreditaci právního systému. Myslím, že jsme nedokázali společnosti vysvětlit, proč je naše zásada zákazu sebeobvinění (včetně práva lhát) dobrou pojistkou, která chrání systém před deviacemi. Že když jednou povolíme nezákonný důkaz proti vrahovi, budou příště nevinní lidé odsuzováni na základě nezákonných důkazů atd.

Kdybych byla advokát a měla dojem, že můj klient někoho zabil, tak bych nechtěla vědět, zda ho zabil, a plnila bych svou roli v systému. Jako soudce bych na ten skutek neměla žádný názor a čekala, zda bude řádně prokázáno, že obžalovaný spáchal skutek, z něhož je obviněn. A vyšší hodnotou by pro mne byla ochrana pravidel než trest za lež.

Kdybych já někoho zabila, doufám, že budu mít dost síly, abych se k tomu přiznala a nesla za to plnou odpovědnost.

To je asi rozpor, na který Sokol upozorňuje, a já tomu rozumím. A vzala bych si z toho dvě poučení – se společností nedostatečně komunikujeme, jak právo funguje, a profesní etika je profesní etikou právě proto, že profesionál, který nějakou práci dělá celý život, dospívá někdy k jiným etickým závěrům než laik.
A samozřejmě nikdy není od věci být permanentně znejisťován ve svých hodnotách a pravdách.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Další zásadní téma, které není snadné přehledně uchopit.

1) Etické otázky jsou docela neprobádaná věc i pro samotné soudce. Třeba otázka, k čemu všemu se soudce může vyjádřit a k čemu ne (například atraktivní otázka "jak je to s tou stávkou" se musí obejít beze mne); také které veřejné akce se smí účastnit a které nikoli. A s kým se smí setkat a za jakých okolností. Osobně si například myslím, že by neměl být členem politické strany nebo uskupení, i když to nemá zákonem zakázáno.

2) Otázka lhaní u soudu je daleko komplikovanější, než se zdá. U soudu skoro nikdo nemluví pravdu, a to včetně svědků. Všichni říkají jen svoji "verzi" pravdy, která je z velké části zpětná fabulace, protože svědci si z velké části nic nepamatují. Rozdíl mezi omylem, zpětnou fabulací a vědomou lží je tedy poměrně jemný, a trvalý pohyb v tomto prostředí nutí právníky se vyjadřovat v těchto věcech opatrně. "Zakázat" lhaní vůbec nejde; některým lidem byste museli zakázat mluvit. A potažmo vystupovat u soudu jako strana.

3) Daleko napínavější otázky advokátní etiky se týkají různých případů konfliktů zájmů. Nebo toho, jak moc smí advokát usilovat o prospěch klienta; zda do toho patří podplácení soudce nebo vyhrožování. A kde přesně jsou hranice v těchto otázkách.

Anonymní řekl(a)...

ad : "Že když jednou povolíme nezákonný důkaz proti vrahovi, budou příště nevinní lidé odsuzováni na základě nezákonných důkazů atd."

Není to protimluv ? Pokud je něco nezákonného faktickým důkazem, pak nemůže být ten člověk nevinný ?

Myslím si, že princip nezákonosti důkazů hlavně např. z překročení pravomoci anebo působnosti správního orgánu se moc smysluplně veřejnosit vysvětlit nedá. Pokud je ve skutkové podstatě opilost, pak musí existovat procesně schůdný způsob, jak ji prokázat. Pokud to jako dnes jde obejít, pak je takový zákon imperfektní, resp. zcela impotentní. To samé platí o osobě blízké u dopravních přestupků.

Imperfektní zákazy, které je takto možné zákonně obejít, působí na obecnou i individuální morálku destruktivně, jsou škodlivé sami o sobě. A sám nechápu, jak se mohl někdo slušný pod nový trestní zákoník anebo novely z 90.let podepsat.

Michal Drozd

Anonymní řekl(a)...

Obory aplikované etiky, včetně tzv. profesních etik, jsou v zahraniční literatuře stejně abstraktní (akademicky teoretické) jako obecná etika. Jestliže má být výuka profesní etiky soudců veskrze praktická, měl by to učit zkušený soudce, který má v tomto oboru nulové akademické ambice.

David Hume tvrdil, že morálka není záležitostí rozumu, ale citu. Všímal si toho, že člověk může být racionální darebák (sensible knave). Přijde nám mnohem zajímavější, když se říká o Viktorovi Knappovi, že to byl vzdělaný a inteligentní, ale bezcharakterní člověk, než když např. říká o Eduardovi Kučerovi, že to byl opilec, idiot a navíc bezcharakterní člověk.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

ad TS: jaký EK? Chtěl bych ho poznat.

Proč mluvit pravdu u soudu, když je k ní soudce takto skeptický a stejně rozhodne podle prvního dojmu, takže 90% líčení je ztracený čas s vyjimkou odměny?


Michal Holý

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Michal Drozd:

Právo je všeobecně imperfektní ze své podstaty; plno věcí prokázat nejde. Nenapadá mne způsob, jak tomu zabránit.
Kdyby šlo všechno dokázat, byla by práce soudců a vyšetřovatelů snadná. Takto je napínavé, že do poslední chvíle nevíte, zda pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

KŠ a Tomáš Sobek:
Viktor Knapp je dračí vejce, které je tu od počátku nastraženo. Možná se mu podaří vyhodit zajímavou debatu do povětří.

Anonymní řekl(a)...

ad Cepl : Právo neni imperfektní ze své podstaty, většina otázek lze řešit k všeobecné spokojenosti.

V tomto případě skutková podstata, anebo ex přitěžující okolnost je ok, chybí jen procesně spolehlivý způsob, jak ji prokázat.
To samé, jako když se navrhovalo týrání zvířat dle subjektivní měřítek typu bolest, které u zvířat prokázat nelze. O pravdě jsem vůbec nic nepsal.

Pokud je opilství problém, pak ho nelze řešit tak, že ti skutečně opilí trestu ujdou, protože není kdo by je donutil k vyšetření ani zde jako v Holandsku není automatická presumpce viny v případě odmítnutí vyšetření. Co by tomu řekly všechny ty konvence, západní spojenci a právní zásady ? :-)

Až vám někdo opilý zabije dítě a vyviní se tím, že odmítne vyšetření, budete možná smysl trestního práva chápat jinak.

Michal Drozd

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Michal Drozd:
"Pokud je ve skutkové podstatě opilost, pak musí existovat procesně schůdný způsob, jak ji prokázat."

Tak jste pravil. Podle mne je tohle omyl; procesně schůdný způsob se v konkrétním případě může nacházet (svědci, znalecké posudky, foukání do balonku atd.), a nebo se nacházet nemusí; důkazy prostě nejsou. Procesně "spolehlivý" způsob mi znám není; někdy se něco prokáže a jindy ne.

Mezi tím, že existuje nějaká skutková podstata v trestním zákoně, a mezi tím, jak se to bude dokazovat, není vztah implikace, jak se zdá být z vaší věty.

Pokud vám jde o "z principu nedokazatelnou" skutkovou podstatu, pak existují takové podstaty, u kterých je notoricky známo, že dokazování je velmi nesnadné; například znásilnění. Přesto není asi dobrý nápad pro tyto procesní obtíže skutkovou podstatu vynechat ze zákona.

Anonymní řekl(a)...

T. Sobek: „Jestliže má být výuka profesní etiky soudců veskrze praktická, měl by to učit zkušený soudce.“

Korekce akademickou teorií se mi zdá žádoucí - koneckonců teoretické kursy etiky (vyučované spíše teoretiky) absolvují i studenti medicíny, což je obor, řekl bych, dokonce „praktičtější“ než právo. Zkušenost v oboru asi není vše - myslím, že nejen lidem z oboru jsou známi (vysoce postavení) soudci, kteří jsou nepochybně velmi zkušení, jejichž působení jakožto vyučujících profesní etiky by však působilo dosti groteskně.

P. Caban

Anonymní řekl(a)...

Řekl bych, že alkohol narozdíl od existence svědka není věc nahodilá, takže když například dojde k nehodě, neměla by existovat možnost bezsankčního odmítnutí vyšetření, protože takto dělá právo jako někdo napsal imperfektním.

Možná jenom p. Cepl nepochopil, co znamená procesní dokazatelnost.

Václav Herz

Anonymní řekl(a)...

Předně jsem chtěl poděkovat paní doktorce Šimáčkové za další podnětný post a vyjádřit naději, že ona bude jedním z oněch přednášejících o soudcovské etice (či právnické etice vůbec). Dále jsem chtěl poukázat na to, že i v USA existuje the Code of Judicial Conduct. Je také kniha s názvem Judicial Conduct and Ethics napsaná třemi americkými profesory (bude jistě zajímavá, ale ještě jsem neměl čas si ji přečíst - asi bude načase).

A konečně jsem se chtěl autorky postu zeptat, zda podle jejího názoru k většině prohřešků proti soudcovské etice (a právnické etice vůbec) dochází z neznalosti, z jakéhosi opomenutí, nedbalosti, či úmyslně? A dále, zda je etika soudců obecně náročnější než etika advokátů?

Děkuji za případnou odpověď.

Jan Kolba

Ivo Telec řekl(a)...

Děkuji paní kolegyni Kateřině Šimáčkové za to, že vnesla na veřejnost vážné téma soudcovské etiky. Mám dvě věci.

1. poznámka k výuce právníků:

Asi v roce 1995 jsem na brněnské právnické fakultě navrhoval volitelný předmět Etika právnických povolání (viz též první slovenskou knihu prof. Krskové na dané téma z té doby). Jádrem mělo být zobecňování advokátní kárné kasuistiky z hlediska obecných životních pravidel. Předmět nebyl zaveden, asi jsem byl málo razantní, a také jsem se musel přednostně věnovat povinné výuce. Nicméně nápad, podle amerického vzoru, byl příznivě přijat.

Mám zato, že studijní program, jehož obor postrádá výuku profesní etiky, není akreditovatelný, neboť mu chybí alespoň formální záruka morálního kontextualismu výuky (byť třeba diskusního).

Potíž je v tom, kdo by to vše učil. Asi zkušený "neakademik", např. typu dr. Čermáka, nebo zkušený akademik, kupř. typu prof. Hajna, (jde-li o etiku a právo).

2. poznámka k uchopení praktické veřejné morálky soudcovské:

Na obtížná témata se pokouším jít jednoduše. Sám pro sebe jsem si našel následující klíč, který vychází ze soudcovského závazku rozhodovat podle svého "nejlepšího vědomí a svědomí".

"Vědomím" rozumím znalost skutků (otázka dokazování a hodnocení důkazů) a znalost práva (právní kvalifikace skutku) vč. vědomí (nikoli jen kárné) odpovědnosti, vědomí vlastní nezávislosti a nepodjatosti. Do znalosti práva řadím i znalost jeho výkladu a používání vč. znalosti právní metodologie, která má být vyučována. Důvodem je přezkoumatelnost soudcovských úvah. Čili, stránka rozumová.

"Svědomím" rozumím vžití se do cizích lidských osudů, třeba tak, jak by bylo mně, kdyby ... Zároveň ale s laskavou přísností, neboť jde o výkon veřejné moci nad lidmi. Čili, otázka citu. Nepřítelem svědomí je pokušení ...

Spojovacím můstkem mezi vědomím a svědomím může být zdravý rozum (a nahromaděná zkušenost s lidmi).

Zároveň se jedná o "nejlepší", tedy gradované, vědomí a svědomí; srov. podobně "nejlepší" zájem dítěte podle práva mezinárodního.

Vše je spjato se sebereflexí, dvakrát měř, jednou rozhodni ... Nejde totiž o předpis (ani o samoúčelný systém či o vědu) ani o poslušnost politikům, kteří jej přijali, ale zejména o spravedlivé (slušné a vyrovnané) poměry mezi lidmi v konkrétní věci, kdy může jít o zdraví nebo snad i o život ... Předpis je jen racionálním nástrojem, jak toho dosáhnout. Umíme-li s předpisem zacházet, povětšině nám nebrání hledat spravedlnost.

Jenže, hezky to vypadá a hezky se to poslouchá! Těžko se to již uskutečňuje. Soudcovská morálka totiž souvisí i s obyčejnou lidskou moudrostí (a samozřejmě s lidskou zralostí). A s našimi špatnými vlastnostmi ...

Sám si pamatuji, kdy jsem rozhodl špatně ... Kromě vlastní právní hlouposti (neznalosti práva) se jednalo o excesy ze svědomí ... o jeho nedostatečné zohlednění či naopak o jeho potlačení ..., např. o upřednostnění chladného kalkulu před cizím osudem ... o jednostrannost ... atd.

Věcí státní správy justice je odstranit překážky soudcovského průchodu "nejlepšího vědomí a svědomí" např. odbřemeněním soudců od administrativy a od drobného rozhodování např. o znalečném apod. To se již postupně, velmi zvolna, daří pomocí asistentů či vyšších soudních úředníků.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Jan Kolba:

Ač nevyzván, myslím, že kvantifikovat různé etické prohřešky soudců podle subjektivní stránky je nesnadné.

Myslím, že těch nevědomých nedbalostí se lze dopustit snadno, protože si každý nemusí uvědomit důsledky; zvlášť, když se pravidla teprve tvoří. Nebo když s danou situací nemá zkušenost. Například, že mluvit se stranami mimo jednací síň jednotlivě je potenciálně nebezpečné, a to i o zcela nevinných věcech, si asi zjistí postupně každý soudce.

Úmyslných deliktů bude méně, ale zase jsou daleko závažnější.

Jan Petrov řekl(a)...

1. Děkujeme Vám a dalším za Vaše úsilí při přípravě kurzů o etice -- a také za to, že jste se zaměřili na řešení konkrétních a prakticky relevantních problémů. Myslím, že takto budou pro soudce a státní zástupce zajímavé. Koneckonců, je jen na nich, zda přijedou.

2. Během workshopů na Olomoucké fakultě se rozhodně nevedly všeobecné řeči o notorietách. Prof. Moliterno byl excelentní. Mrzí mě, že jsem neviděl v akci obecně chváleného Maxe Tomoszka.

3. A teď, pokud mohu, jeden etický problém: V řadě sporů se argumentace nevede tak úplně při soudním jednání. Ještě před ním pořádají právní zástupci stran samostatné schůzky se soudcem a tam do něj, bez přítomnosti protistrany, hučí a hučí. Preferenční přístup k soudci prý je přidaná hodnota, kterou (někteří) advokáti poskytují klientovi. Osobně mi široká akceptace tohoto přístupu připadá neuvěřitelná -- jak ohledně advokátů, tak ohledně soudců, který něco takového dopustí.

V USA je takováto ex parte komunikace (komunikace bez přítomnosti druhé strany) kárným proviněním -- a to jak na straně soudce, tak na straně advokáta. (Podrobnější ustanovnení mohu dodat koncem týdne.)

Jak tomuto v ČR rozšířenému jednání čelit (myslíte-li si, že není v pořádku)? Obávám se, že podrobnější etický kodex by neškodil, a mrzí mě, že je zde taková averze k zakotvení pravidel podrobnější úpravou.

4. Možná to v pasáži citované Honzou Komárkem myslel pan prof. Sokol obecně-filosoficky. Jinak: v ČR platí, že advokát lhát nesmí. Srov. usnesení ČAK č. 1/1997 Věstníku, v aktuálním znění, § 17 odst. 2: "Advokát nesmí v řízení uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta."

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Petrov:

Možná by mohlo jít o toto:

"Judges may neither initiate nor consider ex parte or other communications concerning a pending or impending proceeding" - ABA Model Code of Judicial conduct (1972).

V případě Judicial Inquiry and Review Board v. Synder byl soudce za toto chování zbaven taláru (v tomto případě se soudce setkal hned několikrát mimo jednání se zástupcem žalobce a diskutovali spolu některé otázky důkazní i právní. Zástupce žalovaného nebyl nikdy o těchto schůzkách informován. Soudce nakonec rozhodl ve prospěch žalobce, přičemž rozhodnutí bylo založena na informacích získaných mimo záznam).

A další a další. Čerpám z knihy uvedené výše. Zajímavé.

Jan Kolba

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Petrov - bod 3.
Toto mne jako soudce odvolacího soudu velmi zajímá - na rovinu řečeno jsem se s něčím takovým ještě nesetkal, že by se mi advokát snažil mimo jednání ústně sdělit svou verzi věci. Asi nesoudím ty "správné" spory /nebo neskromně řečeno je obecně známo, že bych to nepřipustil/. U nezastoupených účastníků se mi to už přihodilo, samozřejmě jsem je slušně požádal, ať své argumenty dají písemně do spisu - nikdy nebyl problém s tím, že by o tom chtěli dál diskutovat. A samozřejmě jakýkoliv jiný postup je podle mne nejen neetický, ale přinejmenším hraničí s kárným proviněním. Jiří Sýkora

Anonymní řekl(a)...

ad Petrov : Problém je v tom, že nelze nikomu dokázat, že o těch nepravdách ze své hlavy anebo z hlavy klienta věděl.

Jan Fišera

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Jan Petrov:

Přesně to, o čem mluvím; je to dokonale nepřijatelné. Veškeré pokusy o "vysvětlení svojí verze" musí soudce odrazit a advokáta vyhodit. Přinejmenším si soudce koleduje o stížnost protistrany, která to zjistí. Se stranami se mluví výhradně v jednací síni.

Ivo Telec řekl(a)...

Jednání o věci (např. advokátovo "tahání" názoru ze soudce) bez přítomnosti druhé strany a protokolace je proti "všem" pravidlům procesu a musí být kárně stíháno na straně soudce i advokáta.

P.S. Sám jsem se toho ale jako začinající advokát někdy před osmnácti lety dopouštěl. Před více lety jsem se naopak setkal i s vlastní inciativou soudců. Dnes k tomu lze oficiálně využít přípravné řízení civilní, které je inter partes.

Anonymní řekl(a)...

ad Telec : Pokrok je znát všude. Před brněnským soudem často v minulosti parkovali vozy Hummer některých správců konkurzních podstat. Dnes parkují o blok dál.

Státní zástupci jsou se soudci často kamarádi a o vině se rozhoduje daleko dříve než spis přijde poprvé na soud. To funguje i v mnocha civilních věcech, kde se znáte osobně se soudcem.

Je hezké být čestým, ale proto nemusí být člověk naivní.

Michal Voznica

FORTUNA řekl(a)...

ad V J Cepl, 14.6.11, 14:54

Ohromuje mne, že se zde zcela veřejně píše o možné tajné spolupráci soudce s jednou stranou?!?

Nevím, zda nějaký soudce v ČR by "zbaven taláru" z takového důvodu, pakliže ale nebyl, pak to znamená, že buď mu něco takového nebylo dokázáno, nebo že se o to nikdo nepokusil.
A pakliže se ví, že soudce takovou spolupráci praktikuje, jak je možné, že se někdo nepokusí ve věci jednat?

Buď se tedy nic takového neděje, nebo je to praxe, která se toleruje. V prvním případě by tedy nikdo nic takového neměl říkat (ani potichu, tím znevažuje soud), v druhém případě by to byl jen další důkaz, proč nelze o ČR mluvit jako o právním státě.

Kateřina Šimáčková řekl(a)...

Jsem ráda, že Vás všechny mé téma zaujalo a děkuji za další podněty k úvahám.
Zkusím odpovědět na přímé dotazy:
Ad Jan Kolba
- zda se setkáváme s prohřešky proti etice spíše vědomými či nevědomými
Jak už někdo v debatě napsal, snažím se nebýt naivní, takže vím, že se u právníků, advokátů i soudců můžeme setkat s tvrdým porušením práva. To by se mělo spravedlivě trestat podle práva. Lidmi, kteří berou úplatky, ovlivňují případy a vědomě rozhodují nespravedlivě, bychom měli pohrdat. A mluvit s úplatkářem nebo mafiánem o etice je zbytečné. Téma profesní etiky nastoluji kvůli těm slušným, kteří si jen neuvědomí, že když udělají jeden krok stranou, najednou ani neví jak, se mohou ocitnout za hranicí, odkud se těžko vrací.

- zda to má z hlediska etických kodexů složitější soudce nebo advokát
Těžko říci. Skoro bych řekla, že advokát. U soudce jsou velké problémy v oblasti hledání rovnováhy mezi různými hodnotami či mezi spravedlností a právní jistotou. Soudce také nemůže odmítnout klienta nebo se zdržet hlasování. Jeho pozice je však přísněji svázána očekáváním společnosti i zákonem, takže se méně často dostane do životních situací, kdy morálka může kázat něco jiného než pravidlo (jako advokát někdy, abyste pomohli dobré věci, porušíte pravidlo nebo chvíli hrajete jejich hru).


Ad Jan Petrov
- zda by bylo dobré vytvořit nějaký závazný kodex
K tomu jsem již odkazovala proklikem přímo v textu na Otvorené právo s německou zkušeností. V dnešní české situaci se obávám, že by etický kodex soudce nebyl zpracován kvalitně a že by se mohl stát prostředkem šikany proti „nepohodlným“, kteří jsou trochu jiní než průměr (třeba lepší) a své zákonné povinnosti bez problémů dodržují.
Kromě toho absentuje jakákoli veřejná debata, a já si myslím, že etika je spíše skryta v otázkách než v pravidlech.

Ad: komunikace mezi soudcem a stranami
Jako soudce na nejvyšším soudě vidím stranu jen zřídka a řeším právní otázky, nikoli otázky skutkové, takže jsem zatím nikdy nebyla konfrontována popsanými problémy. Na druhou stranu ráda debatuji o právu, a to s kýmkoli, ale raději se ve veřejnějším diskursu vyhýbám otázkám, které zrovná řeším. (Proto žádný z postů nebudu věnovat právním problémům ze své rozhodovací činnosti – výstupy našich úvah o těchto otázkách si můžete přečíst na www.nssoud.cz)
A jako advokátka bych se soudce nikdy nezeptala na nic, co souvisí s mým případem, protože by to bylo krajně nezdvořilé – dostala bych ho do úzkých. (A z toho důvodu by byl na mne naštvaný, což by mému klientovi neprospělo.)

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Fortuna: Promiňte, ale to si špatně vykládáte. Rozhodně nemyslím, že by soudci se stranami spolupracovali či jinak kuli pikle. Jde jen o to, že někteří soudci se stranami o věci mluví. Naprostá většina z nich ne s nějakým zlým úmyslem, nýbrž proto, že: (i) jsou příliš zdvořilí, než aby stranu či jejího zástupce vykázala; a (ii) mají pocit, že se takovouto komunikací nenechají ovlivňovat. Na místě je nikoli robespierrismus, nýbrž trpělivá diskuze a osvěta. Tedy, pokud Vám jde o kultivaci justičního prostředí -- které se, jak bylo výše uvedeno, zlepšuje a zlepšuje.

Kateřina Šimáčková: Nepřipadá mi, že by v českých podmínkách např. jasné pravidlo "ex parte komunikace se zakazuje" způsobovalo nějaké riziko šikany nepohodlných. Navíc nejasné a libovolně vyložitelné standardy jsou rovněž živnou půdou pro šikanu i hrozbu šikanou.

Anonymní řekl(a)...

V podmínkách české justice vidím otázku mravní a profesně eitckou jako marginální vzhledem k míře neznalosti pozitivního práva a schopnosti zargumentovat rozhodnutí samotnými soudci.

Souhlasím, že by soudce diskutující o věci s jednou stranou mimo jednání měl jít dělat něco užitečnějšího. V praxi se ale ovlivňování dělá jinak. Na každém soudě je vždy několik soudců všeználků, skrze které se můžete dotázat na jakýkoli případ na jejich soudě(kdy se to dostane na pořad dne, jak to soudce n.předseda senátu vidí atp.). Jak to dělají interně nevím. Úplatek jsem zažil jako svědek pouze na jednom notářství s antidatací, u soudců se to dělá levnou protislužbou (např. nahozením fasády).

Konkurzní soudnictví v ČR je ale i na mě poněkud silná káva a tam lítají miliony v obálkách. Poslední zkušenost, dozorová soudkyně z Brna písemně odpověděla, že nemůže vykonávat dozor a odpovědět na otázky na jím schválený prodej majetku za směšnou cenu, protože spis je t.č. na vrchním :-)

Petr Hanus

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Michal Voznica:

Naivní rozhodně dávno nejsme. Problém je, že soudce má zákonem zakázáno kritizovat jiné soudce; a to není etický kodex, nýbrž kárně postižitelné pravidlo. Takže se asi v této debatě nedočkáte žádných konkrétních výstupů.

Jan Petrov:
Nesdílím váš optimismus.

Tomáš Marný řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl napsal: Problém je, že soudce má zákonem zakázáno kritizovat jiné soudce; a to není etický kodex, nýbrž kárně postižitelné pravidlo.
Někteří na to očividně mají jiný názor. Lidovky: Soudce Vojtěch Cepl je nejméně odborně erudovaný soudce, jehož případy jsem projednávala, míní dlouholetá soudkyně Romana Vostrejšová ... "JUDr. Cepl, co do znalosti procesních předpisů, co do úrovně protokolace a celkové práce se spisem, co do stylistické úrovně písemných rozhodnutí, co do počtu opravných usnesení, která vzhledem k nedbalému přístupu k plnění svých povinností musí vydat, co do počtu vrácených věcí bez věcného vyřízení proto, že pomíjí povinnosti dané mu občanským soudním řádem, jednacím řádem či kancelářským řádem, je nejméně odborně erudovaným soudcem, jehož rozhodnutí v rámci působnosti Vrchního soudu v Praze projednávám."

Jan Potměšil řekl(a)...

Dotaz pro paní soudkyni Šimáčkovou (byť už se tu podobné téma dříve řešilo):
Jak se díváte na to, když soudce komentuje své kauzy nebo když dokonce dopředu prezentuje názory, dle nichž lze usuzovat, jak později rozhodne? Proč se vlastně předpokládá, že když soudce předem řekne svůj názor na určitou kauzu, je "podjatý", resp. neměl by pak ve věci rozhodovat? Vždyť soudce daný názor bude mít stále, ať už jej ventiloval nebo nebo ne. (A v čem se pak ad hoc komentář liší od právních názorů publikovaných, byť s větším rozmyslem, v odborných časopisech?) Je to (tedy to obecně preferované mlčení) jen pro zdání, že je soudce "nad stranami" a "nic ještě není rozhodnuto", nebo to má hlubší smysl? V.J.Cepl je někdy kritizován dokonce i za to, že komentuje ex post. Nemůže být to "mlčení", trvající často i po rozhodnutí, někdy jen zástěrkou pro nedostatek odvahy zdůvodňovat své názory, riskovat konfrontaci či diskuzi? Jak se díváte na onu požadovanou "zdrženlivost" soudce, jaké má podle Vás limity?

Kateřina Šimáčková řekl(a)...

Jsem soudcem natolik krátce, že nemám úplně vyjasněné mantinely, proto jsem také asi spíše více zdrženlivá než je nezbytně nutné. Například na tomto blogu nechci psát o našich rozhodnutích, ta najdete na www.nssoud.cz.
Jako advokát jsem ocenila, když v civilním řízení soudce stranám v jednací síni před jednáním naznačil své myšlenky ohledně řešení sporu, tudíž se nedokazovalo a neargumentovalo o zbytečných otázkách a účastníci nedostali překvapivé rozhodnutí. Vedlo to také častěji ke smírům.
Jako akademik považuji všechny rozsudky, vlastní i cizí, pokud již jsou vydány, za materiál k otevřené debatě a výborný učební prostředek, takže o nich hovořím na akademické či odborné půdě naprosto otevřeně a nemyslím si, že jako soudce nemohu (samozřejmě ne o rozsudcích, kde bych mohla být odvolacím soudem).
K vyjadřování v médiích: myslím, že by novinářům obecně mělo stačit kvalitní tiskové prohlášení + na internetu dostupné soudní rozhodnutí.
Cítí-li soudce větší potřebu něco dovysvětlit, také v tom také nevidím problém (např. když se dr. Cepl brání mediální kritice ze strany nadřízeného soudu či nepravdivým výrokům účastníků, když náš soud dovysvětloval rozhodnutí v Dělnické straně, když svá rozhodnutí vysvětlují soudci ústavní). Chápu, že jsou soudci, kteří se necítí jako mediální hvězdy a kteří se nechtějí vyjadřovat do médií. Dost by pomohlo, kdyby se o právní otázky v médiích zajímali novináři, kteří věci aspoň trochu rozumějí. Jsem v rozpacích nad starším rozhodnutím ÚS, které vlastně říká, soudče mlč až do definitivního rozhodnutí, ale o tom už lépe než já dříve referoval Vojtěch Šimíček (I.ÚS 722/05), tudíž tím více chápu rezervovanost soudců nižších soudů.

Anonymní řekl(a)...

Mozu sa ceski sudcovia vyjdrovat k profesnej etike konkretnych sudcov z okolitych statov? Napriklad k tomuto?

http://www.cas.sk/clanok/200258/zvrateny-zur-sudcov-takto-sa-zabavali-na-masakri-z-devinskej.html

Pavol Suta

Anonymní řekl(a)...

Petr Hanus:

Samozřejmě netuším, kolik jde kde jakých "všeználků" nebo jestli někde létají miliony v obálkách (případně kolik jste už nahodil fasád, že to tak dobře znáte), ale odpovídat na dotazy bez spisu je naprostý nesmysl.

V. Loutocký

J. Janát řekl(a)...

K problematice jednání ex parte: Pokud je mi známo, je na okresních soudech častá praxe, že se jeden z účastníků pozve k soudu proto, aby soud odstranil nedostatky v jeho žalobě, případně nedostatky v jeho vyjádření k žalobě (např. mu vysvětlil, že k tvrzením na svou obranu je třeba uvést důkazy a co se rozumí pod abstraktním pojmem "důkaz"). V některých případech je to potřebné, protože účastník buďto není schopen pochopit formálně znějící písemnou výzvu nebo se nedovede smysluplně písemně vyjádřit, případně obojí. Formálně se to skrývá pod ust. § 114a ost. 2 písm. e) OSŘ. Jak se na toto počínání díváte?

FORTUNA řekl(a)...

ad J.Janát, 16.6.11, 08:43

No přeci žádný problém, když se jednání nebude účastnit osoba, která spor soudí. . .

Ivo Telec řekl(a)...

ad J. Janát:

Trefa do černého! Tady skutečně zeje "černá díra", která by mohla a měla být zakryta např. alespoň komentářem, který by daný prostor "jiných vhodných opatření" omezil v souladu se soudcovskými povinnostmi podle soudního práva a zásadami civilního řízení. Jinak asi nelze.

Anebo by se jednalo o věc zobecnělé kárné kasuistiky, která ale chybí.

Nemám teď ale žádný komentář po ruce, abych se podíval, zda a co tam je.

Jan Petrov řekl(a)...

J. Janát

Vím, že je nepodstatné, jak se na věc dívám, ale přece bych se stručně zeptal: Je realistické předem přizvat protistranu k takovému neformálnímu jednání, případně jí dát z takového jednání záznam?

Jinak mi připadá, že jste narazil na zajímavý problém: Možná by stálo za to vytvořit výzvy (a jejich vzory) tak, aby jim porozuměl i, řekněme, průměrně inteligentní neprávník. Bylo by asi rozumné jednotlivé verze takových výzev testovat na náhodném panelu průměrných osob: Pokud by tyto osoby nebyly s to na základě určité verze výzvy samy vyložit relevantní pravidla (resp. vyplnit multiple-choice test testující tuto znalost), vhodno dále pilovat.

Možná příležitost pro organizace zabývající se právní pomocí nemajetným a/nebo pro žádost o evropský grant.

Anonymní řekl(a)...

Oceňuji zajímavou debatu. Několik poznámek:


1/ Ad ".... křesťanství považuje lež za morálně nepřijatelnou..."


Pozor - jeden český psycholog nedávno v článku o lhaní správně upozornil, že v Desateru se příkaz "nezalžeš" nevyskytuje! Zakázáno je v Desateru lhát pouze při křivém svědectví, nebo abych získal manželku bližního svého, nebo jeho statek. Psycholog vysvětlil, že to má velmi dobré důvody - požadavek stoprocentní pravdomluvnost by úplně rozložil lidské vztahy. Jinak lhaní v procesním právu bylo myslím správně okomentováno v diskuzi - obviněný smí, advokát nesmí.



2/ Ad "soudce má vztah k advokátu, který vystupuje v jeho řízení":


To bude velký problém na malých okresech, kde je 10 advokátů. Soudce bude mít nutně časem ustálený vztah ke všem místním advokátům. Ať již vztah pozitivní či negativní. Teoreticky vzato by se měl vylučovat pro podjatost. Vyslovím názor, že pokud advokát i soudce jsou slušní lidé, potom si dají pozor, aby přátelství neovlivnilo průběh konkrétního řízení (otázka čistého svědomí). Nicméně, jaký je podle Vašeho názoru správný korektní postup? Sdělit to při prvním jednání té druhé straně, s tím, že dle názoru soudce tím není zpochybněna jeho nestrannost, nicméně nechť si protistrana zváží, zda případně sama namítne podjatost?



3/ Ad Slovensko - video z oslavy justičních špiček:

(a) Ten se samopalem a sluchátky: v podstatě urazil památku obětí vraždy, měl by být kárně stíhán - záleží na definici kárného provinění na Slovensku.

(b) Ten co tancoval se sochou spravedlnosti: Vůbec nic nespáchal! Soška není státní symbol. Navíc ji nijak nehanobil.

(c) Ti, kteří se oslavy pasivně zúčastnili: Totéž jako /b/! Prostě se tam připletli. Když se někdo jiný na oslavě chová silně nevhodně, mají ho snad ostatní zkopat do krychličky?

(d) Ten, který, ač zřejmě byl pozván na oslavu, pořídil a zveřejnil tajné záběry: Nu - snažím se uvěřit, že to byla čistá duše, které šlo pouze o dobrou věc.

K tématu slovenského videa mám dotaz, možná trapný: Kde v našem právu je zákaz, že soudce nesmí kritizovat jiného soudce pro výkon povolání?

Děkuji vám za přečtení mého příspěvku a případné odpovědi. Miroslav Skala

J. Janát řekl(a)...

Ad J. Petrov: Váš nápad je dobrý, nicméně neřeší časté situace, kdy soud komunikuje s podprůměrně inteligentním neprávníkem.

Ad M. Skála: Nechci zabíhat do theologických disputací, ale Desatero je primárně textem židovským, příkaz pro křesťany zní: "Buďme pravdiví v lásce" (Ef 4.15)

Anonymní řekl(a)...

Bible ale není o desateru. Nebudu se namáhat citacemi z ní a vezmu platný katechetismus )ve kterém odkazy najde) : Lež je nejotevřenější urážka pravdy. Lhát znamená mluvit nebo jednat proti pravdě, aby byl někdo uveden do omylu. Lež tím, že narušuje vztah člověka k pravdě a k bližnímu, škodí zároveň základnímu vztahu člověka a jeho slova k Bohu.

Michal Dočekal

R. Janda řekl(a)...

Co se křesťansví a lži týče, tak desatero samozřejmě patří k Starému zákonu, který Nový dále rozšiřuje... řekněmu trochu extensivní interpretací (vůbec teologie a právo si mají co se týče interpetace textu a norem co říci).

V Novém zákoně je nastolený vyšší standard - žít transparentně (text používá výraz "ve světle"). Tedy nejen nelhat, ale informace o sobě do jisté míry i zpřístupňovat.

S názorem pana psychologa ohledně účinku naprosté pravdomluvnosti na vztahy nesouhlasím, ale to už je dost OT. Samozřejmě existuje rozdíl mezi pravdomluvností a necitlivostí. K tomu přistupuje další problém - taková komunikace pravdy, která je nepochopena, může mít ke lži velmi blízko :) No nic, konec OT.

FORTUNA řekl(a)...

25 let jsem žil v úplně jiném právním prostředí a konečně mám jak laik a občan do něj přístup i dnes. Výhrady by člověk mohl mít všude. Chápu i, že je více než jeden způsob, jak se starat o právní pořádek v zemi. Je myslím naprosto zřejmé, že zde praktikovaný způsob nefunguje. "Zlepšovat" ho tedy nelze - to vyplývá z logiky věci. (zlepšovat mohu jen dobrou věc).

Vedu-li s někým spor, je moje argumentace vedena proti němu. On reaguje, v první fázi obyčejně písemnou formou. Soudní úředníci spor zadokumentují a soudce na kterého vyjde řada se s dokumentací seznámí a následně si soud pozve obě strany, aby soudce si mohl poslechnout argumenty obou stran, věc mohl posoudit (jak logické ne?) a vynést v souladu s náročností rozsudek (takto to proběhlo se mnou nedávno i v Polsku).

Proč to nemůže fungovat takto i zde? V ČR, mi připadá, že jádro sporu není tak důležité, jako zda káru tlačím, nebo táhnu, zda zákon u káry nařizuje kola gumová nebo dřevěná, zda kára má být žlutá nebo zelená. Pak nelze pochopitelně nic řešit. Takže, ad Jan Petrov, 16.6.11, 19:34:

Žádný zajímavý problém nevidím. Strany ať se potýkají mezi sebou jak chtějí. Jediné, co je důležité pro dobro věci, aby soudce vynesl rozsudek, který je srozumitelný právě aspoň těm průměrně inteligentním neprávníkům (a pan Petrov snad odpustí) i méně inteligentním právníkům. Toto nevyžaduje žádná nová pravidla, pouze aplikaci zdravého rozumu (zde asi bude ale kámen úrazu).

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

M. Skala:

Pokud jde o české právo, tak mj. ustanovení § 80 odst. 6 zákona o soudech a soudcích hovoří o "náležité úctě". Někdo by třeba mohl dovozovat, že v určitých případech úcta nemůže být "náležitá", ale řekl bych, že je vcelku jasné, co se tím míní.

V. Loutocký

Anonymní řekl(a)...

Mezinárodní obchodní arbitráž má tendenci k praktickým řešením. Situace u soudců je sice v některých ohledech jednodušší (z důvodu omezení řady činností, které vedou ke střetu zájmů u rozhodců), na druhou stranu, funkce rozhodce je dobrovolná.

Možná proto stojí za zmínku nejrozšířenější pravidla pro střet zájmů u rozhodců.
http://www.int-bar.org/images/downloads/guidelines%20text.pdf

Řada tezí by stála minimálně za zamyšlení i pro některé situace, ve kterých se mohou soudci nacházet.

MCD

FORTUNA řekl(a)...

Na soudci je výkon práva závislý nejvíce a chtěl bych se k diskusi, teď, když je prakticky uzavřena, ještě jednou vrátit.

Kateřina Šimáčková ve svém článku píše, že jedna zkoušená si nebyla vědoma rozdílu mezi kárným deliktem a trestným činem. Příčina je prostá. V ČR jsou delikty, kárné a jiné delikty, přestupky, přečiny a konečně trestné činy na jedné hromadě pro účely trestání občanů. Jejich páchání trestají policie, úřady, soudy a další orgány státní moci. Neviděla rozdíl, protože de facto není. KŠ by snad dodatečně mohla vysvětlit, zda zkoušku udělala.
Situace by měla být tak, že občan je trestán jen za porušení zákona, tedy za spáchání trstného činu a to jen soudem. Každá organizace, ať již stavovského typu, jako třeba advokátní komora, nebo firma, úřad, či fotbalový klub, mají pak svoje pravidla, za porušení kterých své členy trestá. Taková porušení a tresty ale nemají s trestným činem s tresty ze strany státu nic společného. Zkoušená by se pak určitě nespletla.

Má cenu se zabývat tím, zda obžalovaný smí lhát, pan Sokol, pan Cepl? Nepřizná-li obžalovaný v úvodu řízení vinu, znamená to, že lže, nebo že je nevinný. U soudu se pak dokazuje vina, ne zda obžalovaný lže. Má-li člověk být trestán, mravnost přiznání dostává pak jiný rozměr. Je správné, že obhájce lhát nesmí. Nehrozí mu u soudu žádný trest!

Etika a soudce. V.J.Cepl, 14.6.11, 8:57, se ptá, do jaké míry smí advokát podplácet soudce, nebo mu vyhrožovat. Kde že jsou hranice takové činnosti??! Taková činnost smí existovat?? a smí být určena nějakou hranicí, ptám se. Asi ano, Jan Petrov, 14.6.11, 13:28, píše, že je široká akceptace praxe, kdy jedna strana bez přítomnosti druhé do soudce hučí a hučí. Někteří advokáti pak prý považují takové hučení za přidanou hodnotu pro své klienty. Pak se JP ptá, jak tomu čelit a později píše, 14.6.11, 18:52, že soudci naslouchají hučení ze zdvořilosti, ne se zlým úmyslem (KŠ by se tedy neměla bát). (Měli jsme tělocvikáře, který nám říkal, až utopíte spolužáka z blbosti, bude pozdě říkat jeho rodičům, že to byla jen sranda.)

Je naprosto zřejmé, že soudce se nesmí vyjadřovat ke kauze během řízení jinak než v soudní síni, aby každý, kdo chce, viděl, co se děje (někdy si pozve oba advokáty stranou). Soudy nejsou jen pro právníka a pro strany, ale i pro veřejnost. Zásady pro soudce přece musejí být tyto:
a)nebýt uplácen, nebýt ovlivňován, jednat tedy vždy jen s oběma stranami
b)nelze soudci vyhrožovat, neboť se nebojí (jinak ať jde pryč)
c)nevyjádřit se v závěru jinak než prostřednictvím rozsudku-jeho rozsudek nemůže být pak zlehčován debatou s ním.
pokr.....

Mirek Vorlický

FORTUNA řekl(a)...

Na soudci je výkon práva závislý...
pokr.

Klient svého advokáta má, aby ovlivnil soudce. To, že se tak děje správně si soudce musí hlídat. Soudce, který podlehne pokušení jednu stranu zvýhodnit, musí být aspoň zbaven své funkce. Nechápu jaké další řešení by mělo být třeba. Způsob, jak se problému zcela vyhnout, popisuje Jiří Sýkora, 14.6.11,13:49. I pánové Petrov a Cepl píší, že soudce má takového advokáta vyhodit, případně, že jednostranné jednání musí být kárně trestáno. Vypadá to ale, že praxe a teorie se diametrálně liší. Je široce akceptované, že advokáti hučí, soudce naslouchá. Pak nemá kdo trestat. Paní KŠ píše, že nechce být naivní a že ví, že justice má své podvodníky a lumpy, kteří by měli být trestáni a kterými máme pohrdat, ale jim to zřejmě nevadí. Mám pocit, že KŠ je naivní.Lumpy smíme pohrdat, ale hlavně je musíme trestat. Pak se KŠ domnívá, že by soudce svým případným hučením mohla dostat do úzkých (?!) a on by se pak jejímu klientovi mstil?! Takový soudce se minul svým povoláním a překvapuje mne, že KŠ v této rovině uvažuje. Zřejmě jsou takoví soudci, kteří ze "zdvořilosti" naslouchají a pak osolí žalovaného, nebo zvýhodní žalobce. Mýlím se? Další důvod, proč se soudce nesmí do takových debat pouštět.
Z komentáře Petra Hanuse, 15.6.11, 6:21, je zřejmé, že úvahy o prostředí, které se zlepšuje a zlepšuje, Jan Petrov 14.6.11, 18:52, jsou na úrovni naivní teorie, jak myslím pan Cepl souhlasí, 15.6.11, 9:20. Jan Potměšil, 15.6.11, 13:23, pokládá KŠ otázku, zda soudcovo mlčení po rozsudku není zbabělé. KŠ odpovídá, že si není zcela jistá, neboť je soudkyní
jen krátce. Pro mne je její "vysvětlení" ještě více ohromující než otázka sama. Je to jakoby strojvedoucí řekl, neptejte se mne jak zastavit lokomotivu, jezdím na ní jen pár dní....

Potom, ještě pan V.J.Cepl, 14.6.11, 8:57 a další.
LHANÍ-svědek není žádán popsat pravdu. Má pravdivě popsat to, čeho byl svědkem. Lže, popisuje-li to úmyslně nepravdivě.
FABULACE-je vymýšlení příběhú, které může hraničit se lží.
OMYL-je prostě omyl. Má-li svědek za to, že kabát,který viděl za šera byl černý a on se ukáže pak červený, svědek se spletl.

Nemohu tedy souhlasit s panem Ceplem, že rozdíl mezi lží, fabulací a omylem je jemný. Úkolem soudu je dopídit se pravdy. První chování je trestné, druhé otravné a třetí společně s ostatnímy způsobuje, proč jsou řízení někdy dlouhá.
Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

Vážení právníci,
jako naprostý laik se zájmem sleduji Vaši diskuzi a nevycházím z údivu. Jak je možné, že tak elementární otázky snad byly lépe vyřešeny v Římském právu starém mnoho tisíc let, kdy soudce, který vynesl špatný rozsudek, tak dostal po kebuli nebo o ní rovnou přišel. Jeho jedinou starostí pak zákonitě bylo, o ní nepřijít. Hledal pravdu, co mu síly stačily a vůbec se nestaral o etiku advokátů ani svojí a lhaní či nelhaní kohokoliv. Když mu síly nestačily, tak měl možnost nerozhodnout. To současná justice nezná a je to chyba. Stejnou, ne-li ještě větší chybou je nepostižitelnost soudce. Na rozdíl od zkoušené studentky jsem se jako laik podíval na rozhodnutí kárných senátů. Tam se řeší banality typu nedodržení termínů, opilost soudce či jejich dopravní přestupky. Vyhozeného soudce pro neschopnost jsem nenalezl.
Ivan Hüttel

FORTUNA řekl(a)...

ad Ivan Huettel, 11.7.2011, 15:20

také mám pocit, že se řeší prkotiny jen proto, aby se zakryl nezájem řešit skutečné problémy....ovšem, je to jako všude jinde: když nechci, aby se něčemu přišlo na kloub, ustanovím na to komisi....

Mirek Vorlický