neděle 25. října 2009

Zastavte Spolkový ústavní soud

V září minulého roku zde Martin Smolek upozorňoval na provolání Romana Herzoga „Zastavte Evropský soudní dvůr“. Článek bývalého spolkového prezidenta a předsedy Spolkového ústavního soudu se pohoršoval nad judikaturou Soudního dvora a jeho, řekněme poněkud „velkorysým“, výkladem pravomocí orgánů Společenství. Článek vzbudil dost pozornosti, a to nejenom v Německu. V nedávném fastfoodu Spolkového ústavního soudu se k Lisabonu řeklo ano. Nicméně kauzou, kde by mohlo dojít ke značnému „zaskřípání“ ve „vztahu spolupráce“ mezi Soudním dvorem a soudy členských států není překvapivě Lisabon, ale probíhající kauzy jiné. Jednou z nich je již zmiňovaný Mangold, který leží v žaludku nejenom Němcům.

Stále častěji se spekuluje, zda by se Spolkový ústavní soud vskutku odvážil někdy v reálu vyslovit, že akt práva Společenství je nad rámec Společenství svěřených pravomocí a vyslovil „neaplikovatelnost“ aktu práva Společenství na území SRN. Můj dojem by byl, že část německých odborných kruhů přestává tuto možnost považovat za pouhou debatní možnost, která by byla skloňovaná výhradně ve vybraných anarchistických kroužcích. Za této situace vznikají další provolání, tentokráte opačná, aby se ukázalo, že ne všichni Němci jsou „ti Euro-zlí“. Skupina německých právníků tak přišla s návrhem, aby se Spolkovému ústavnímu soudu vepsala do zákona o Spolkovém ústavním soudu povinnost předkládat předběžné otázky Soudnímu dvoru. Text návrhu spolu s provoláním je přístupný ve spodní části této stránky, přetiskuji jej také níže pod tímto postem.

Právně je tento návrh naprosto zbytečný; pokud by Spolkový soudní dvůr někdy chtěl, do Lucemburku se může obrátit, stejně jako jakýkoliv jiný německý soud, přímo na základě článku 234 SES. Nový § 13a BVerfGG by tak měl význam pouze politický. Jak je v provolání napsáno, stanovení této povinnosti v zákoně o Spolkovém ústavním soudu by mělo zabránit kolizi, ke které systém směřuje a dát Soudnímu dvoru šanci „opravit“ svoji judikaturu.

Pod provoláním jsou některá zvučná jména, zpravidla však profesorů, kteří přednášejí evropské/mezinárodní právo. V této souvislosti mě napadlo, kdyby skutečně někdy k otevřenému konfliktu o „pravomoc stanovit pravomoc“ došlo, jak by se asi štěpily elity v jednotlivých členských státech? Kdo by byl pro-evropský a kdo pro-státní? Byl by vůbec někdo pro-Evropský?

Byť tedy stále obdivuji práce ústavních pluralistů, kteří se snaží skloubit neskloubitelné a tvrdí (teď hodně zjednodušuji), že může existovat systém práva, kde si dvě či více centra zároveň činí nárok na poslední slovo, historický pohled mi ukazuje, že podobné konflikty se vždy řeší politickou či vojenskou silou. Ústavy či ústavní smlouvy totiž jaksi zákonitě nemohou počítat se situací, že jednotka určitého celku bude popírat autoritu centra celku. Pokud se tak stane, pak je to mimoprávní skutečnost, kterou následný nový právní řád (ten vítězný) může pouze legitimizovat, respektive na ni založí svoji autoritu. Těžko ji ale může předvídat a právně upravit.
Nezbývá tedy než doufat, že Evropané jsou v mezidobí natolik líní, že by se jim válčit nechtělo. Bylo by to ale zajímavé, sledovat takové zpravodajství z občanské války o Evropu: Špidlův tankový prapor dobil Lyon; Klausova brigáda rychlého nasazení obklíčila u Čáslavi Druhý Monnetův pluk … Nu, raději doufejme, že v otázkách ústavních konfliktů se nám budou nadále střetávat pouze ti ústavním pluralisté.

----------------------------

Das Lissabon-Urteil des Bundesverfassungsgerichts:
- Auswege aus dem drohenden Justizkonflikt –

1. Das BVerfG will fortan verstärkt prüfen, ob die EU-Organe (a) ihre Kompetenzgrundlagen überschreiten - sog. "ausbrechender Akt" - oder (b) die Verfassungsidentität verletzen - sog. "Identitätskontrolle". Dies geht über das Maastricht-Urteil in zweifacher Hinsicht hinaus: Erstens ist von einem "Kooperationsverhältnis" zum EuGH nicht mehr die Rede, vielmehr möchte das BVerfG seine Letztentscheidungsbefugnis schon dann ausüben, wenn Rechtsschutz zum EuGH nicht zu erlangen ist (Rn. 240). Zweitens verwehrt das BVerfG dem EuGH die Fortbildung des EU-Rechts ("autonome Vertragsausdehnung"): Auslegung ja, Richterrecht nein (Rn. 338). Grundlegende EU-Rechtssätze stehen damit auf dem Spiel, etwa die Staatshaftung für die Verletzung des EU-Rechts ("Francovich-Doktrin") oder vom EuGH "geschöpfte" Grundrechte, zuletzt etwa das Verbot der Altersdiskriminierung ("Mangold-Urteil").
2. Die Art und Weise der Formulierungen lässt befürchten, dass das BVerfG auf einen Justizkonflikt mit dem EuGH zusteuert. Anlässe gibt es genug, z.B. die Verfassungsbeschwerden i.S. Vorratsdatenspeicherung oder das Verfahren Honeywell. Die Folgen wären außerordentlich fatal: Würden EU-Vorschriften oder -Urteile in Deutschland nicht anerkannt ("unanwendbar"), müsste die EU-Kommission ein Vertragsverletzungsverfahren schon deshalb einleiten, weil sie negative Präjudizien in anderen Mitgliedstaaten vermeiden muss. Ein EuGH-Urteil wäre zudem ggf. mit einschneidenden Finanzsanktionen verbunden (Pauschalbeträge und Zwangsgelder). Diese Finanzsanktionen hätte Deutschland - sofern das BVerfG nicht doch noch zurückwiche - dauerhaft zu entrichten, weil der Gesetzgeber an die BVerfGEntscheidung "nicht herankommt". Im Falle einer Zahlungsverweigerung könnte die EU-Kommission mit Finanztransfers aufrechnen. Was als "bloßer Justizkonflikt" beginnt, würde zwangsläufig zu einem Konflikt über die mitgliedschaftlichen Rechte und Pflichten eskalieren.
3. Die betonte BVerfG-Kontrolle mag man begrüßen, aber: sie sollte kooperativ mit dem EuGH erfolgen! Dem EuGH muss insbesondere zuvor Gelegenheit gegeben werden, sich mit den Zweifeln des BVerfG zu befassen und ggf. seine Rechtsprechung zu präzisieren oder zu modifizieren. Leider sieht sich das BVerfG zu einer Vorlage an den EuGH aber nicht in der Lage, jedenfalls hat es dem EuGH noch niemals Fragen zum EU-Recht vorgelegt. Entschärft werden kann der drohende Justizkonflikt deshalb nur, sofern man eine ausdrückliche Vorlagepflicht in das BVerfG-Gesetz aufnimmt – z.B.

§ 13a BVerfGG (neu): "Ist in einem Verfahren vor dem Bundesverfassungsgericht die Auslegung der vertraglichen Grundlagen der Europäischen Union oder die Gültigkeit und die Auslegung der Handlungen der Organe, Einrichtungen oder sonstigen Stellen der Europäischen Union entscheidungserheblich, ist das Bundesverfassungsgericht zur Vorlage dieser Frage an den Gerichtshof der Europäischen Union verpflichtet."

Immerhin hat das BVerfG angeregt, das Verfahren der ultra-vires- und Identitätskontrolle ausdrücklich zu regeln (Rn. 241). Es obliegt demnach dem Gesetzgeber, auch das aufgezeigte Konfliktpotential zu reduzieren.


Prof. Dr. Jan Bergmann, Richter, VGH Baden-Württemberg / Universität Stuttgart
Prof. Dr. Armin von Bogdandy, Max-Planck-Institut für ausländisches öffentliches
Recht und Völkerrecht, Heidelberg
Prof. Dr. Christian Calliess, Freie Universität Berlin
Gunther Dieterich, Richter, Hessischer VGH, Kassel
Dr. Donat Ebert, Rechtsanwalt, Fürstenwalde/Budapest
Raphael Epe, Richter, VGH Baden-Württemberg
Prof. Dr. Ulrich Fastenrath, Technische Universität Dresden
Bernhard Freisler, Ltd. Regierungsdirektor, Stuttgart
Dr. Werner Heermann, Richter, Association of European Administrative Judges, Vice-
President, Verwaltungsgericht Würzburg
Dr. Wilfried Holz, Richter, Verwaltungsgericht Karlsruhe
Bernd-Friedemann Joop, Richter, Verwaltungsgericht Dresden
Prof. Dr. Wolfgang Kahl, Universität Heidelberg
Dr. Ulrich Karpenstein, Rechtsanwalt, Kanzlei Redeker Berlin
Dr. Matthias Keller, Vors. Richter, Verwaltungsgericht Aachen
Prof. Dr. Thorsten Kingreen, Universität Regensburg
Prof. Dr. Christian Koenig, Zentrum für Europäische Integrationsforschung, Bonn
Prof. Manfred Matjeka M.A. , Hochschule Ludwigsburg
Prof. Dr. Franz Mayer LL.M., Universität Bielefeld
Dr. Rudolf Mögele, Brüssel
Prof. Dr. Dr. h.c. Ingolf Pernice, Humboldt-Universität Berlin
Prof. Dr. Konrad Redeker, Rechtsanwalt, Bonn
Peter Roitzheim, Richter, Verwaltungsgericht Aachen
Dr. Richard Rudisile, Vors. Richter, Verwaltungsgericht Stuttgart
Dieter Rügge, Vors. Richter a.D., Landgericht Detmold
Dr. Dieter Sellner, Rechtsanwalt, Berlin
Dr. Hermann Schöllhorn LL.M.eur., Stuttgart
Prof. Dr. Christian Schrader, Hochschule Fulda
Prof. Dr. Torsten Stein, Europa-Institut, Universität des Saarlandes, Saarbrücken
Prof. Dr. Christian Tomuschat, Humboldt-Universität Berlin
Dr. Jörg Ukrow, LL.M.eur., Landesmedienanstalt Saarland
Jobst von Werder, Rechtsanwalt, Hamburg
Dr. Johannes Wasmuth, Rechtsanwalt, München
Dr. Joachim Wuermeling, LL.M., Staatssekretär a.D., Berlin

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

O něčem podobném (multiucentrismu) psal p. Kysela v tou Steinovi. Myslím, že je zásadní omyl domnívat se, že existuje někde centrální soudnoctví (s jedním centrem). Z hlediska zákona možná ano, ale chybí tomu časový pohled (vývoj), takže jedinný rozdíl je v tom, že nyní existují soudy dva ve stejném čase, ale konkurují si úplně stejně jako například ústavní soud v roce 1996 a ústavní soud v roce 2006. Absolutně odlišné dva soudy.

Miloš Svěcený

Anonymní řekl(a)...

Pan Svěcený, souhlasím s vaším názorem, že nejde o žádnou katastrofu, ale malý rozdíl zde je. Na změnu v judikátech je praxe zvyklá a umí ji řešit ve prospěch novějšího (nad logikou samotného principu se nikdo moc nezamýšlí, toto pravidlo vytvořila prastará praxe). V případě, že si budou dva soudy konkurovat jak v působnosti a pravomoci tak i instančně, tak ale praxe bude bezradná, příp. bude spekulovat na pořadí žalob a na procesní kličky na úkor "hmoty".

Viktor Kapalný

Zdenek Tesner: řekl(a)...

ad V. Kapalný

Dovolím si podotknout, že nejde o situaci neznámou - nejinak tomu je nyní i v ČR, kde se Nejvyšší soud s oblibou vyjadřuje k záležitost spadajícím do kompetence Nejvyššíhos právníh soudu. A v jisté míře se NS vlámuje rovněž do pravomoci ÚS, když poskytuje ústavně konformní výklad zákona bez ohledu (v rozporu s) na jeho literu.

ZdT

Anonymní řekl(a)...

Otázka vztahu obecných soudů na jedné straně a ÚS na straně druhé je analogická - máte pravdu. Ale nakonec (zpravidla po dvou vlamovačkách NS) rozhodne ÚS. A žádný větší problém to nedělá.
Problém EU a potažmo soudu vidím - zní to v našich podmínkách trapně a ještě k tomu otřepaně - v demokratickém deficitu. Nejde ani tak o dnešní dobu, jde o celkem dobrý experiment, který se částečně v minulých 30 letech povedl, ale za čas se vše jednou začne zaškobrtávat a pak jde o to,problém rychle odstranit, příp. napravit. Ve sporu NSx NSSx US vítězí US, takže až nám tam navolí ještě pár dalších Výborných (KDU), Rychetských (SocDem), Wagenrových (Havlovci), problém odstranit nepůjde.

Klausovce nechávám ve své úvaze stranou, ty patří do blogu o nových somatických poruchách v CNS.

Viktor Kapalný

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Michale,
to je zvláštní, já jsem shodou okolností napsal do včerejších Lidovek text, v němž se zmiňuji mimo jiné i o Mangoldovi a reakci na něj. To, co popisuješ, se netýká jen německých právníků, ale zrovna tak i právnických elit tady v Británii, které ani po téměř dvou desetiletích nestrávily judikát v kauze Factorame.
Když tady v Cardiffu loni měla přednášku generální advokátka ECJ Eleanor Sharpston, zcela jasně přiznala, že Mangold byl omyl, od něhož je třeba se distancovat. A nevypadalo to jako "lip service".

Napsal jsem, že tato reakce mezi evropskou právnickou veřejností je jen dalším důkazem nemožnosti vytvářet právně monistické konstrukce na úrovni EU.

Mimochodem, skvělou analýzu evropských právnických elit a soudců jako "epistemologické komunity" před časem publikoval Antonin Cohen v Law and Social Inquiry. Jmenuje se to Constitutionalism without A Constitution a je to ve stylu Mertonových "teorií středního dosahu", tj. empirické i zobecňující.

Zdravím Tě i další "jinoprávníky",
Jirka Přibáň

Michal Bobek řekl(a)...

Ahoj Jirko,

Za odkaz (vlastně za oba odkazy, na článek i na Tvůj v lidovkách) děkuji.

Upřímnost E. Sharpston je osvěžující. Však jí také asi kvůli tomu na Soudním dvoře průběžně zakazují jezdit na konference …

Zda byl monistický konstrukt EU odsouzen od počátku k nezdaru nevím. Souhlasím ale s tím, že současné pluralistické doktríny v evropském ústavním právu jsou teorií selhání či nezdaru. Ta činnost je nicméně chválihodná: pokoušet se vytvořit novou koncepci Společenství. Ruší mě na tom jenom ta ztráta historické paměti v okamžiku, kdy tito teoretici tvrdí, že Evropská unie byl vlastně „vždy pluralistický“ počin apod. To jistě nebyla: podívám-li se na kazuistiku Soudního dvora z let šedesátých a sedmdesátých anebo takové práce Pescatoreho, Lecourta apod., tak to jsou monistické vize nejhrubšího zrna. Nicméně tehdy se ještě (v podstatě marginálním oboru) evropského práva tvrdilo, že správně je to, co říká Soudní dvůr, a ostatní (tedy náhledy vrcholných soudů členských států) jsou ty dočasné „deviace“. Vlastně vše je jenom dočasný nesouhlas a správně to je takto. Od konce devadesátých let a prvních nezdarech s IGC při přepisování smluv a později s ústavním fiaskem, stejně jako s tím, že evropské právo se stalo skutečně širokým oborem, do kterého začali mluvit i teoretici, kteří se necítí vázání předchozím konsensem „skupiny vyvolených“, se ale zjišťuje, že to asi nebude jen dočasný nesouhlas.

Výše popsaný styl uvažování je třeba krásně vidět v drtivé většině učebnic evropského práva. Výklad o přednosti začne tím, jak je to „správně“, tedy tím, co říká Soudní dvůr, a pak je ten „drobný nesouhlas“ či „odpovědi“ soudů členských států. Zpravidla se to omezí na dva, tři státy, z čehož pak vzniká dojem, že je to vlastně menšinový nesouhlas těch Němců a jejich pár kámošů a/nebo opisovačů. Nebude ono to ale spíše naopak? Tedy že bližší realitě bude asi to, co říká 27 právních řádů členských států a výjimkou spíše to, co praví Soudní dvůr?

Není proto překvapivé, že vnitrostátní právnické kruhy, které cítí svoji loajalitu k národnímu systému, takový Factortame nestráví. Ten za svého života nestráví asi nikdy; to možná až další generace, která bude brát Factortame jako danost. Je ale rozdíl v takovém tom běžném brblání (co to v tom Luxu zasejc upekli, ten Denning měl pravdu, save the British sausage …) a reálném uvažování o tom, že deklaruji neaplikovatelnost aktu práva Společenství na území daného členského státu. Právě v tom vidím posun; že už se třeba debatuje i o tom, jak by se to dalo technicky provést (jak by měl znít výrok apod. … ).