In Memoriam: Sir Neil MacCormick (1941-2009)

Již nějakou dobu jsem chtěl napsat něco k nedávnému úmrtí (nejen) právního filosofa Sira Neila MacCormicka. Chtěl jsem zmínku o něm nějak uvést odkazy na přínos, kterým pro mne byly v Oxfordu např. jeho knihy Legal Reasoning and Legal Theory nebo H.L.A. Hart anebo (stále - a již poměrně dlouho - rozečtené) Institutions of Law. Ale nějak jsem se k tomu nemohl smysluplně dostat. Proto bych se takto jen připojil k bloggovým vzpomínkám a odkázal např. na vzpomínkový post na Leiter Reports: A Philosophy Blog, kde jsou dále obsaženy odkazy na několik nekrologů, které přibližují osobu Sira MacCormicka z různých směrů a úhlů pohledu. Celý příspěvek

Otřesná pravda o Jiném právu ve světle Cimrmanovy filozofie externismu

V měsíci věnovaném největšímu géniovi, kterého tato země neměla, je třeba konečně a definitivně vyvrátit mnoho omylů, které o Jiném právu, jeho údajných autorech, komentátorech a čtenářích obecně panují. K jejich vyvrácení a poznání skutečné pravdy použiji filozofie externismu, dosud nepřekonaného filozofického směru, jehož průkopníkem a učitelem byl právě Jára Cimrman. Filozofie je široké veřejnosti známa především ze hry Akt; ti, kteří by tuto průrvu filozofické moderny neznali, mohou se s ní seznámit např. zde, zde či zde. Jakožto člověk, který o filozofii neví téměř nic, jsem téměř ideálním subjektem k její aplikaci. Výsledek poznávacího procesu tomu bude nepochybně odpovídat.

Na úvod pro shrnutí připomínám, že základní myšlenka externismu vyvrací a zároveň potvrzuje (i v tom je výjimečná síla tohoto učení) filozofii solipsismu, která je postavena na ideji, že existuje pouze Já a neexistuje okolní svět. Externismus směle hájí teorii opačnou, tedy, že existuje pouze vnější svět a neexistuje Já. Aplikováno na každou věc, docházíme k závěru, že „věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je.” Věc je tedy určena tím, čím není, nikoliv tím, čím je. Jedině vše to, co věcí není, tuto věc vytváří. Cimrman ústy profesora Smoljaka zdůrazňuje, že by proto bylo lépe neoznačovat věc věcí, ale označit za ni okolí věci, tedy ne-věc.

Nyní snad už musí být každému jasné, že Michal Bobek ani Honza Komárek nemají na existenci Jiného práva pražádnou zásluhu, ba právě naopak. Oni dva jsou jediní, kdo Jiné právo nezaložil. Založil jsem ho já, Pavel Molek, Tomáš Sobek, Pavel Hasenkopf, Karel Výborný, Jenda Petrov, Vojta Šimíček, Věra Špaňhelová z Kopidla, Pavel Kučera z Brna, Festus Okunebene z Ugandy, Remigius Sprotys z Vilniusu, Varlatos Charlaos z Atén, jakož i několik dalších miliard ne-Komárků a ne-Bobků tohoto světa. Veškerá vina za jeho neduhy tedy nepadá na ně dva, ale na nás ostatní. My víme s jakou myšlenkou jsme ho založili a proč. Oni to ne-vědí. Aby ho změnili, musíme ho změnit my. Zároveň veškerá případná chvála připadá nám, nikoliv jim. Stejně tak stížnosti. Píšete-li jim maily ohledně JP, už jim je nepište, pište je sobě nebo svým sousedům.

Druhý velký omyl je, že Jiné právo je tvořeno posty, které sem píšeme. Jedná se o hrubé nepochopení reality. Je to právě všechno to, co sem nenapíšeme, co tvoří Jiné právo. Nejpilnějším přispěvatelem se tedy může patrně zdát Michal Bobek, ale přitom je to opět on, kvůli kterému je Jiné právo méně, než by bylo bez něj. Již zmiňovaný Festus či Varlatos stvořili víc z Jiného práva než Michal, Honza či kterýkoliv z nás ostatních ne-přispěvatelů. Nejlepším postem nepochybně byl ten, který sem nenapsala 25. června 2007 Ugde Öhlundová ze Stockholmu. Díky Ugde! Snad si i my ostatní uvědomíme, že nejlépe Jinému právu přispějeme, když sem nic psát nebudeme (tento post budiž důkazem, že některým z nás to dochází pomaleji).

Co platí pro autory, platí samozřejmě i pro komentátory. Všechno to, co nejsou komentáře na Jiném právu, tvoří skutečné komentáře Jiného práva. V momentě, kdy Pavel Hasenkopf přestal být na JP patrný coby komentátor, stal se ve skutečnosti jeho nejplodnějším komentátorem. Ve chvíli, kdy se však vrátil zpět, přestal jako komentátor opět existovat. Chcete-li být tedy komentátory, pak proboha nekomentujte!

Nyní se dostávám k vám, milí čtenáři, tedy vám všem, kteří zde ani nepíšete ani nekomentujete, ale chodíte sem číst vše to, co jsme ne-napsali, a možná si myslíte, že tak spoluvytváříte fenomén Jiného práva. Inu, další omyl, jenž je třeba prostřednictvím teorie poznání založené na principech externismu vyvrátit. Čím více sem chodíte, čím více zde čtete, čím více se Jinému právu blížíte, tím více se dostáváte tam, kde Jiné právo není. Cimrmanovými slovy tedy šlapete do prázdna. Jiné právo totiž poznáte právě jen tam, kde Jiné právo není.

Mnozí z vás, zejména ti ve filozofii zběhlejší, již jistě tuší, kam tento poznávací proces nevyhnutelně vede (pozn. pro vulgární materialisty: ano, tam taky, ale jen jako logický vedlejší efekt); pro někoho to bude možná zjištění nejlepší, pro jiného nejděsivější:

Jiné právo neexistuje. Ani Jiný Jára neexistuje. Jsou to jen díry ve jsoucím světě.

A teď už tedy VÍTE VŠE: NEVÍTE NIC. Tak jako ne-já.

(Co má pro skutečnosti zde uvedené za následek objektivní neexistence tohoto postu, si už domyslíte sami.)

Celý příspěvek

Mrtvé Čínany nevystavovat!

I tak by šlo shrnout rozhodnutí pařížského tribunal de grande instance, který zakázal další vystavování preparovaných čínských mrtvol. Jedná se výstavu “Our body, à corps ouvert”. Těla byla skutečně otevřená : svaly, cévy, kosti. Ostatně kdo má zájem, může se podívat sám třeba sem anebo sem.

Francouzský soud další pokračování výstavy zakázal k návrhu dvou (patrně) občanských sdružení – „Solidarité Chine” a „Ensemble contre la peine de mort“. Sdružení tvrdila, že obchodní společnost z Honkongu, která výstavu provozovala, použila k „získání exponátů“ patrně popravené čínské vězně a jiné jedince, kteří by si asi nepřáli být vystavováni.

Rozhodnutí jako takové se mi bohužel nepodařilo zatím na internetu najít, nicméně z fragmentů v různých francouzských tiskovinách by se zdálo, že soud své rozhodnutí opřel hlavně o čl. 16 odst. 2 Code Civil, který umožňuje soudci zakázat ohrožování osobní (fyzické) integrity člověka („Le juge peut prescrire toutes mesures propres à empêcher ou faire cesser une atteinte illicite au corps humain ou des agissements illicites portant sur des éléments ou des produits de celui-ci.“) Systematicky se jedná o podmnožinu osobnostních práv/práva na lidskou důstojnost, která byla pouze „protažena“ do posmrtné ochrany.

Víc se asi v tuto chvíli nedozvíme. Francouzská galerie se proti rozhodnutí odvolala, takže se tím bude zabývat Cour d´appel de Paris. Zajímavé bude ale třeba, jakým způsobem se bude dokazovat (či se již asi dokazoval) původ těl a (předchozí) udělený souhlas k vystavování. Předpokládal bych, že toto musí prokázat provozovatel výstavy. Patrně tedy nikoliv její majitel, neboť lidské ostatky (ne)mohou být předmětem vlastnického práva. Ani takto hezky „zpracované“? A co tak „přidaná“ hodnota v podobě konzervace atd? No, jedno je jisté: právníci se jistě nebudou nudit …

Celý příspěvek

Jára Cimrman legislativcem III.

Dalším z objevů nalezených v Mistrově bedně na Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví jsou připomínky k dvojjedinému návrhu, který nakonec vyšel ve Sbírce jako vyhláška č. 351/2008 Sb., kterou se mění vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, a jako vyhláška č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků. Ve zpětném pohledu se zdá být letošní chystané zavádění šrotovného nejen odrazem moudrosti racionálního a hospodárného zákonodárce, který si vykládá znovuzavedení sobotních směn v automobilkách jako příznak krize poptávky po automobilech, ale i odrazem jeho spravedlnosti, neboť šrotovné lze vykládat i jako odměnu provozovatelům autovrakovišť za to, že se loni nebouřili proti zavedení této legislativní úpravy. Tedy oni se asi ani nestihli bouřit, protože v době plánované demonstrace museli ještě vyplnit provozní deník zařízení s náležitostmi uvedenými v bodě 10 přílohy č. 1, evidenci o převzatých autovracích a o způsobech jejich zpracování a evidenci materiálů a částí k opětovnému použití, a nebo zrovna zasílali identifikační údaje o provozovateli zařízení ke sběru vybraných autovraků a o osobě předávající vybraný autovrak, údaje o souhlasu k provozování zařízení ke sběru autovraků a údaje o převzatém vybraném autovraku a o chybějících částech převzatého autovraku v rozsahu požadovaném v potvrzení o převzetí autovraku do zařízení ke sběru autovraků, uvedeném v příloze č. 3 vyhlášky č. 352/2008 Sb....:

"K návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky), mohu podotknout snad jen tolik, že bych jej nechal z pohledu našeho úřadu bez připomínek a místo nich bych se modlil za pneumaticky černé duše legislativců, kteří tak složitým a nepřehledným papírováním obtěžují podnikatele nakládající s odpady a s autovraky. Je to další drtivé vítězství procesu nad hmotou a přiznám se bez mučení, že kdybych byl v pozici těch podnikatelů (a souběžně s nimi orgánů samospráv), sotva by má intelektuální kapacita stačila na pochopení toho, co všechno mám vyplňovat a jak, v čemž mi nepomohl ani – ba naopak – roztomilý osový graf na dně strany 14 návrhu.

Shrnuto a podtrženo, doporučuji s tímto legislativním kalem (pro bližší pochopení tohoto označení viz list č. 3 Přílohy č. 20 k vyhlášce č. 383/2001 Sb.) naložit podle postupů uvedených v tabulce č. 1 návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, pod kódy XD3, XD4 či XD10 (ve všech třech případech podle této tabulky platí: množství odpadu +/-: „-“, Partner: „NE“); tedy hlubinně jej injektovat do solné komory, uložit do vodní laguny či spálit na pevnině. Při volbě poslední varianty se alespoň ohřejeme, až budeme společně se zákonodárcem (§ 4 vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků) zálibně sledovat na horizontu plynoucí „tok vybraných autovraků“..."

P.S.: I tentokrát máme pro čtenáře úkol: kdo jako první vyplní zprávy, potvrzení a hlášení podle příloh 3 až 5 vyhlášky č. 352/2008 Sb., kvalifikuje se pro ozdravný pobyt, který pořádá v "nejvzdálenějších regionech Společenství" Komise pro všechny podnikatele, kteří zkolabovali ze snahy dodržovat evropskou legislativu...

Celý příspěvek

Nový LL.M. program v Lisabonu

Joseph Weiler a Miguel Maduro jsou zakladateli a vedoucími nového LL.M. programu na Universidade católica portuguesa v Lisabonu. Program s názvem "Law in a European and Global Context" slibuje revoluci v evropském systému právnického vzdělávání - jak obsahem, tak formou, která vychází z kursu "Total Law".

Myslím, že již díky jménům zakladatelů není třeba kursu dělat přílišnou reklamu; pohled na další vyučující jen potvrzuje jeho vysoké ambice. Bude mezi studenty prvního ročníku i čtenář Jiného práva?



Celý příspěvek

Maduro a "poznámka číslo 5"

Podobně jako slavná „footnote four“ z rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v případu Carolene Products, ve které soudce Stone načrtl schéma soudního přezkumu ústavnosti, by se mohla proslavit poznámka pod čarou, kterou připojil ke svému stanovisku ve věci C-411/06 generální advokát Maduro.

Jedná se o spor mezi Komisí na jedné straně a Evropským parlamentem a Radou na straně druhé, jak jinak než o právní základ (v tomto případě nařízení o přepravě odpadů). V poznámce číslo pět (škoda, že to Madurovi nevyšlo na tu čtyřku) Maduro kritizuje přístup Soudu, podle kterého se „více zapojení Evropského parlamentu“ rovná „více demokracie“ a proto má mít při možnosti přijetí právního aktu na vícero základech přednost ten, který umožňuje "větší" zapojení Parlamentu.

Maduro konstatuje, že takový přístup nemá žádnou oporu ve Smlouvách a navíc odporuje pojetí demokracie v EU. V poznámce číslo pět pak takové pojetí Maduro načrtává:

Democracy can take a number of different forms, however, especially in the European Community. At Community level, democratic legitimacy is derived from two main sources: either the Council, in which the will of the peoples of Europe is expressed through the positions adopted by their respective governments, under the control of their national parliaments; or the European Parliament, the directly representative European institution, and the Commission, which is directly accountable to it. Directly democratic representativeness is undeniably a relevant gauge of European democracy, but it is not the only one. In particular, European democracy also entails achieving a delicate balance between the national and European dimensions of democracy, without either one necessarily prevailing over the other. This is why the European Parliament does not have the same power as national parliaments in the legislative process and, although an argument could be made for stronger powers for the European Parliament, it is for the peoples of Europe to make that decision through treaty amendment. The balance between the powers conferred on the European Parliament and the other institutions as expressed in the different legislative procedures has evolved over time and reflects the balance which the peoples of Europe have wanted between national and European means of giving legitimacy to the exercise of power at European level. To accept a general principle of preference for a legal basis which maximises the participation of the European Parliament in the decision-making process would be tantamount to altering the institutional and democratic balance laid down by the Treaty. I am well aware that this analysis leads to a prohibition in practice on cumulative legal bases: either both provisions provide for the same decision-making procedure and an error as to legal basis would be of merely formal significance and therefore of no import, subject to a possible incidence on the distribution of competence between the Community and the Member States; or they provide for different legislative procedures, which are therefore necessarily incompatible for the reasons I have just discussed, and they may not be combined.

Celý příspěvek

České předsednictví Evropské unie - PF UK - Česká společnost pro evropské a srovnávací právo
____________________________________________________________________________
JUDr. Martin Smolek, Ph.D., vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem ES
si Vás dovoluje pozvat na přednášku, kterou prosloví Miguel Poiares Maduro, generální advokát Soudního dvora ES

"Role and Legitimacy of the European Court of Justice"

15. května 2009, 10:00 - 11:30, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, místnost č. 103
K účasti na přednášce se prosím registrujte na adrese: lucie_brezinova[na]mzv.cz.

„Je pravdou, že soudy by neměly zůstávat institucionálně slepé. Soudní dvůr by tedy měl mít na paměti mezinárodní kontext, ve kterém funguje, a svá omezení. Měl by si být vědom vlivu, který jeho rozhodnutí mohou mít mimo hranice Společenství. Ve stále vzájemně provázanějším světě se různé právní řády budou muset snažit sladit své nároky na soudní pravomoc.“ (C-402/05 P, Kadi)

Luís Miguel Poiares Pessoa Maduro
Narozen v roce 1967; licencié en droit (bakalář práv) (univerzita v Lisabonu, 1990); asistent (Evropský univerzitní institut, 1991); doktor práv (Evropský univerzitní institut ve Florencii, 1996); hostující profesor (Collège de l´Europe de Natolin; Institut Ortega y Gasset v Madridu; portugalská katolická univerzita; Institut evropských studií v Macao); profesor (nezávislá univerzita v Lisabonu, 1997); Fulbright Visiting Research Fellow (Harvardská univerzita,1998); jeden z ředitelů Akademie mezinárodního obchodního práva; spolu-šéfredaktor (Hart Series on European Law and Integration, European Law Journal) a člen redakčního výboru mnoha právních časopisů; generální advokát Soudního dvora od 7. října 2003.

Celý příspěvek

Lord Slynn of Hadley – tři střípky

Zpráva, protentokrát bohužel ne až tak veselá: Minulý týden zemřel ve věku 79 let Lord Slynn of Hadley. Silná postava evropského práva a pro mnohé i jedna z jeho ikon. Byl velice dobře znám coby nejaktivnější „misionář“ evropského práva v České republice i jiných nových členských státech. Jeho energie, s jakou cestoval po Evropě i zemích Commonwealthu, mě fascinovala, stejně jako skromnost a bezprostřednost. Nebudu psát žádné nekrology; ten, kdo má zájem, si je může přečíst zde či zde. Památku tohoto výtečného člověka uctím snad jenom třemi lehčími osobními vzpomínkami:

1) Gordon Slynn bylo první anglické lordstvo, které jsem kdy poznal „zblízka“. Mé dotehdejší představy o anglických lordech se odvíjely od sledování a čtení Monthy Pythona, Sherlocka Holmese či Jane Austenové, tedy v součtu neměli lordi zrovna lichotivý obraz. Lordem Slynnem jsem proto byl výjimečným způsobem pozitivně překvapen. Ani trochu se nepodobal „tuhému panáku z vyšších vrstev“; naopak byl velice bezprostřední, milý a přístupný k jakýmkoliv otázkám a debatám. Kromě entuziasmu mělo však jeho lordstvo také neuvěřitelnou výdrž. Vzpomínám si, jak přibližně před deseti lety na jedné recepci, kterou pořádala nejmenovaná česká právnická fakulta v nejmenovaném městě, byl Gordon Slynn schopen při pití ostrého alkoholu držet krok s nejmenovaným vedoucím zahraničního oddělení dané nejmenované právnické fakulty (což bylo myslím možná poprvé, kdy na hosta ze západní Evropy nefungoval osvědčený recept na přijímání vážených zahraničních návštěv „vemte ho do hospody a vožerte ho“). To mu zaručilo nelíčený obdiv u domácího publika, hlavně tedy v okamžiku, kdy se poté zvedl a trval na tom, že bude tančit s přítomnými dvacetiletými dívkami a chlapci.

2) Lord Slynn byl osvědčenou studnicí anglických justičních vtipů a vzpomínek na lidi, které mladší generace zná jenom z učebnic – Dennning, Diplock, Devlin a mnoho jiných. Dost z těchto vtipů bylo o Lordu Denningovi (o silných osobnostech se vždy dobře vyprávějí vtipy). Vzpomínám si na jeden, který se tradoval o „pozdějším“ Lordu Denningovi, tedy o letech, kdy již byl „Master of the Rolls“ (nejvyšší anglický civilní soudce) a v rámci Odvolacího soudu nezpochybnitelnou autoritou. Právě ta nezpochybnitelná letitá autorita se ale může v konečné fázi na soudci trochu podepsat. Lord Slynn ten vtip vyprávěl následovně:

Senát Odvolacího soudu skončil ústní jednání a tříčlenný senát vedený Lordem Denningem se odebral k závěrečné poradě. Bylo zřetelné, že oba další soudci mají odlišný názor od názoru Denningova.
Nejmladší soudce k Denningovi jako předsedovi senátu: „Vaše Lordstvo, navrhuji odvolání vyhovět“.
Denning: „Dobrá, můžete si napsat odlišné stanovisko“.
Druhy soudce: „Vaše Lordstvo, já bych ale navrhoval také odvolání vyhovět“.
Denning: „Dobrá, tak si také napište odlišné stanovisko“!

3) Při vstupu do Odvolacího výboru Sněmovny lordů byl Gordon Slynn jmenován „Law Lordem“. Při jednom z našich rozhovorů mě zajímalo, jak to vypadá, když je člověk jmenován lordem. S obvyklou nonšalantní skromností přišla odpověď ve stylu „Nothing particular, really …“. Nepolevil jsem a zajímal jsem se alespoň o detaily jeho jmenování. Podle čeho se třeba vybírá to „of cosi“, co je za jménem? Je to jako v katolické církvi, kde se biskupům bez diecéze udělují již neexistující starověké diecéze někde v severní Africe? Prý nikoliv. Rituál je to dost civilní a kandidát, který má být jmenován, si může sám vybrat, „of co“ chce být. Je jenom jakási komise, která musí výběr v konečné fázi schválit a vymyslet nějaký erb pro to příslušné „of“ apod. Takže sám Gordon Slynn, tedy tehdy již Sir Gordon, se stal lordem z Hadley, což byla údajně rodná vesnice jeho matky. Jiný jeho kolega Law Lord si vybral „of něco jihého“ (už si bohužel nepamatuji), což zase byl blok obytných domů někde na severním předměstí Londýna, kde vyrůstal. Raději jsem se pak již neptal, odkud je takový Lord Salmon od Sandwich.

Celý příspěvek

Seminář "Zajištění rovného zacházení ve vnitrostátním právu: Co všechno jste chtěli vědet o důsledcích neprovedení legislativy ES"

Ve dnech 15.-16. června 2009 se bude na Hostýně u Bystřice pod Hostýnem konat seminář na téma "Zajištění rovného zacházení ve vnitrostátním právu: Co všechno jste chtěli vědet o důsledcích neprovedení legislativy ES".

Seminář je určen především pro odbornou veřejnost z řad nevládních organizací, advokacie, soudnictví či akademické sféry apod. Informace o semináři naleznete ZDE. Přihlášky prosím zašlete zpět nejpozději do 30. května 2009 na e-mailovou adresu poradna@poradna-prava.cz.

Celý příspěvek

Jan M. Passer: Máslo nemá sestru ani bratra

aneb přínos bulváru.


Ze školních (rozuměno univerzitních) let se mi vybavuje příběh (mnohem více než případ), za jehož správnost díky plynutí času a mé paměti neručím. Výrobce jakéhosi margarínu (tuším někdy v období první republiky) propagoval svůj výrobek sloganem „Luna, rodná sestra másla“. Mlékařům se slogan nelíbil, považovali jej za nekalou soutěž, ale než by zahajovali dlouhé (již tehdy) soudní řízení s nejistým výsledkem (již tehdy), raději rychle reagovali inzeráty „Máslo nemá sestru ani bratra.“.

Závěrem minulého týdne vzbudil pozornost středočeský hejtman, který v rozladění a politickém hněvu nad jemu nemilým rozhodnutím Městského soudu v Praze pohrozil zveřejněním telefonního čísla soudkyně, podepsané pod daným rozhodnutím. Nevím, zda tak skutečně učinil, zahlédl-li jsem v této souvislosti (vedle jejího jména) v denním tisku telefonní číslo, bylo na ústřednu městského soudu.

Reakce na počin „zlého muže sociální demokracie“ vesměs připustily, že se nejedná o nezákonné jednání, současně však odsoudily pokus o, eufemisticky řečeno, povolání lidu na barikády. Nechci na tomto místě dlouze rozebírat páně hejtmanovo počínání, ale upozornit na jednu z „odpovědí“, která mne pobavila. V rámci české politické kultury, v níž nelze počítat s dovozením politické odpovědnosti pana hejtmana za bezprecedentní útok na nezávislost soudu (kterou rozhodně nezaštiťuji to, že by dané rozhodnutí nemohlo být kritizováno), a v kontextu neexistující právní odpovědnosti (byť odsouzeníhodné, nezákonné zřejmě jednání hejtmana nebylo), přispěchal s reakcí bulvární tisk (http://www.ahaonline.cz/cz/z-domova/35937/soudkyne-zakazala-stredoceskemu-kraji-proplacet-poplatky-v-lekarnach---rath-se-ji-pomstil/). Ten zveřejnil nejen adresu a telefon středočeského hejtmana, ale i číslo jeho mobilního telefonu. Lze spekulovat, zda měl na paměti prvorepublikové mlékaře, nebo jen v lidské povaze zakódované Chammurapiho „oko za oko“, jedná se však o pravděpodobně nejcitelnější „trest“, účinnější než jakékoliv veřejné odsudky.

Jan M. Passer

Celý příspěvek