Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních na horizontální úrovni

Děkuji Pavlíně za milé přivítání. V souvislosti s mým dlouholetým zájmem o mezinárodní trestní právo, který začal ve druhém ročníku právnické fakulty platonickým zamilováním se do Mezinárodního trestního soudu, a následným získáním práce, dá se říct, v daném oboru mi kdysi řekla, že „to, co ty děláš, v Čechách dělá tak maximálně šest lidí a ti ostatní čekají, až jeden z nich umře“. Není to tak daleko od pravdy. Během mého hostování na Jiném právu se pokusím s vámi o tuto specifickou oblast práva, která je jinak při výuce na českých právnických fakultách poměrně značně opomíjena, podělit.

Mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních do oblasti mezinárodního trestního práva tak úplně řadit nelze. Jedná se spíše o kombinaci mezinárodního práva veřejného a trestního práva. V podstatě se jedná o „součinnost poskytovanou jedním státem druhému státu při uskutečňování jeho trestní pravomoci (tzv. horizontální spolupráce), jakož i součinnost poskytovanou státem mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu při výkonu jemu svěřené pravomoci (tzv. vertikální spolupráce)“.

V rámci Evropské unie je justiční spolupráce poměrně unifikovaná, zatímco za hranicemi EU teprve začíná ta pravá „divočina“, jelikož co stát, to odlišný přístup. Vzhledem k mému pracovnímu zaměření se dále budu věnovat jen spolupráci se státy mimo Evropskou unii.

Pod pojmem mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních si většina lidí asi představí hlavně extradici, tedy vydávání osob, pachatelů trestné činnosti, k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody z ciziny zpět do České republiky, kde jsou následně postaveni před soud nebo dodáni do výkonu trestu do věznice, případně opačný postup, tedy vydávání osob z České republiky do cizího státu. Extradice však není jediným typem mezinárodní justiční spolupráce. Dalším typem je dožádání, tj. právní pomoc v užším smyslu spočívající například ve výslechu svědka pobývajícího v cizině, sledování zásilky nebo předvolání osob zdržujících se v cizím státě k trestnímu řízení do ČR. Nelze zapomenout ani na uznávání a výkon cizozemských rozhodnutí, tedy předávání výkonu rozsudků ve věcech trestních včetně předávání odsouzených osob, kdy občané jednoho státu, kteří jsou odsouzeni v cizině, mohou být předáni k výkonu trestu odnětí svobody uloženého jim cizozemským soudním orgánem zpět do své vlasti. Velký význam má také předávání trestního řízení, ke kterému dochází zejména v případě nedosažitelnosti osoby či důkazů z toho důvodu, že se nacházejí mimo jurisdikci českých justičních orgánů, tj. například za situace, kdy se pachatel zdržuje na území cizího státu a není možná jeho extradice z daného státu do České republiky (zejména v případě, kdy se jedná o občana daného státu) nebo pokud se většina důkazů nachází v cizině. Jedním z druhů mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních je také průvoz, tedy případ, kdy je v rámci jiného typu mezinárodní justiční spolupráce třeba provézt osobu skrz území třetího státu (například v rámci extradice, předání podle evropského zatýkacího rozkazu či při předávání odsouzených), přičemž je tato osoba během celého průvozu omezena na osobní svobodě.

Na vnitrostátní úrovni byla mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních dlouhá léta, konkrétně do 31. 12. 2013, upravena v hlavě XXV. trestního řádu. Dne 1. 1. 2014 však vstoupil v účinnost zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (zkráceně „ZMJS“), který ve svých 358 paragrafech komplexně upravuje všechny výše zmíněné typy mezinárodní justiční spolupráce (včetně mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních s členskými státy Evropské unie).

Na mezinárodní úrovni je mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních upravena jak mezinárodním obyčejovým právem, tak zejména bilaterálními a multilaterálními mezinárodními smlouvami. Česká republika je smluvní stranou řady mezinárodní smluv upravujících všechny výše zmíněné typy mezinárodní justiční spolupráce. Jedná se o prezidentské smlouvy podle čl. 10, resp. čl. 49 písm. a) a e) Ústavy. V praxi jsou nejčastěji používanými smlouvami úmluvy Rady Evropy, a to konkrétně Evropská úmluva o vydávání ze dne 13. 12. 1957, Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959, Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983 či Evropská úmluva o předávání trestního řízení z 15. 5. 1972. Různé typy mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, zejména extradice a právní pomoc (dožádání), jsou upraveny také v úmluvách Organizace spojených národů, například v Úmluvě OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu či v Úmluvě OSN proti korupci. Kromě multilaterálních mezinárodních smluv má Česká republika uzavřenu také celou řadu dvoustranných smluv o vydávání, o právní pomoci atd.

V praxi je samozřejmě nereálné mít uzavřenou mezinárodní smlouvu s úplně všemi státy na světě. Pokud však Česká republika nemá s konkrétním státem uzavřenou žádnou mezinárodní smlouvu, neznamená to, že by s daným státem byla justiční spolupráce ve věcech trestních vyloučena. Lze totiž postupovat i na bezesmluvním základě, a to za podmínky, že Česká republika danému státu poskytne tzv. ujištění o vzájemnosti, tedy „ujištění dané státu, který je žádán o spolupráci, že v obdobných případech a za obdobných okolností bude vůči žádosti jeho justičních orgánů postupováno obdobně“. Česká republika nemusí ujištění o vzájemnosti jen poskytovat, ale může jej také přijímat – pokud je na straně státu dožádaného, nikoli dožadujícího. Přijímání i poskytování ujištění o vzájemnosti je upraveno v § 4 výše zmíněného zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a je ve výlučné pravomoci ministra spravedlnosti, který ujištění přijímá a poskytuje po konzultaci s Ministerstvem zahraničních věcí a, za určitých podmínek, s Nejvyšším státním zastupitelstvím.

Ústředními orgány mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních jsou v České republice Ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší státní zastupitelství.

Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních je dynamický obor práva, který s postupem globalizace a cestováním do čím dál exotičtějších zemí nabývá na významu i na zajímavosti. Nechybí adrenalin - pokud je například pachatel trestné činnosti vypátrán v zahraničí a je třeba rychle vyřídit veškeré nezbytnosti, aby mohl být zadržen a následně vydán, než zase „zmizí“ – ale je třeba se obrnit i značnou mírou trpělivosti, neboť justiční spolupráce, zejména se zeměmi mimo EU, je značně časově náročná.