čtvrtek 17. března 2016

Jak Ústavní soud vynalezl kouř bez ohně: nesouvislé poznámky k usnesení Pl. ÚS 15/11

Autorský tým JP byl v minulých dnech označen (kromě svazáků či komunistů) za oporu současného režimu, tudíž si snad mohu bez zhoršení kádrového profilu dovolit "disidentsky" vyjádřit k jednomu z posledních výstupů v Joštově usazeného pilíře establishmentu. Včera bylo zveřejněno usnesení Pl. ÚS 11/15, kterým se odmítá návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 160 odst. 2 z.č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon). Toto ustanovení dovoluje předsedovi soudu přikázat incidenční spor v rámci insolvence jinému soudci, pokud by ponechání sporu v hlavním řízení mohlo vést k průtahům. Plénum návrh odmítlo nejtěsnějším rozdílem 8:7 z důvodu chybějící aktivní legitimace navrhovatele. Přiznám se, že po přečtení nálezu se mi z nesouhlasného kroucení motá hlava ještě nyní. Podle znění disentů asi týmž problémem trpí i přehlasovaná menšina. Není se co divit.

Jádro příběhu je jednoduché. Soudkyni Krajského soudu v Ostravě bylo přiděleno předsedkyní téhož soudu incidenční řízení, přičemž se tak stalo ad-hoc bez jakýchkoliv předem stanovených pravidel, neřkuli rozvrhu práce. Soudkyně to považovala za v rozporu s právem na zákonného soudce i nezávislostí soudů a soudců. Většina vedená soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem dovodila, že navrhovateli chyběla aktivitní legitimace, neboť předmětné ustanovení zákona nebylo použito při řešení věci (srv. čl. 95 odst. 2 Ústavy). Jeden odstavec dlouhé zdůvodnění (bod 22) dochází k závěru, že § 160 odst. 2 byl přece použit pouze pro přidělení věci a v dalším řízení už se neuplatní a ani jej nijak neovlivní. Ergo je příběh u konce a odmítací opona zatažena.

Rozporovat danou interpretaci lze mnoha způsoby: s odkazem na slovní výklad Ústavy, judikaturu ESLP, judikaturu samotného ÚS či efektivitu a hospodárnost soudního řízení. V podrobnostech odkazuji na odlišná stanoviska. Košaté argumenty však po mém soudu snad ani nejsou potřeba - nestačila by prostá aplikace selského rozumu? Opravdu většina nechápe, že pokud se díky ustanovení X začne spor určitým způsobem, tak jde o ustanovení, které je pro dané řízení klíčové? Je možné tvrdit, že oheň a následný kouř spolu nemají nic společného? Těžko si lze představit lepší příklad, na který by v učebnicích mohlo být odkázáno u výkladu pojmu "přepjatý formalismus". Na tomto místě se raději zdržím faktického dopadu rozhodnutí, totiž že ÚS v zásadě posvětil pokračování praxe, která je zjevně protiústavní (viz opět disenty). Obiter dictum v bodě 25 usnesení, otcovsky promlouvající ke Krajskému soudu, lze považovat za černý humor sui generis.

Moc bych chtěl být muškou na stěně při projednávání návrhu na plénech. I z disentů plyne, že atmosféra musela být dusná. Už poněkolikáté se vrátila otázka vymezení rozsahu "overruling" ve vztahu k potřebným většinám (disent Šimíček body 8-9), navíc v této věci se plénum příznačně rozdělilo na "teoretiky" a "praktiky", aneb jak uzavřela M. Tomková (její disent bod 14): "... většina si podle mého názoru nedostatečně uvědomuje význam přidělování spisů pro fungování obecných soudů ani široké pole pro zneužití tohoto mechanismu ze strany soudních funkcionářů. V tomto závěru mě utvrzuje i skutečnost, že všichni současní soudci Ústavního soudu, kteří mají zkušenost s působením na obecných soudech, včetně dlouholetých soudních funkcionářů, se stanoviskem většiny nesouhlasí."

I s ohledem na vyhraněnost sporu bych se ještě rád zamyslel nad přístupem disentujících. Soudce J. Jirsa (podpořen T. Lichovníkem) sepsal jednostránkové stanovisko v intencích vzpomínaného selského rozumu. M. Tomková, V. Šimíček a K. Šimáčková vydali vlastní disenty, délka každého z nich dosahuje či převyšuje plenární usnesení. Jestliže budu předpokládat, že cílem disentujících je přesvědčit o své pravdě odbornou veřejnost, potažmo si připravit půdu pro rozhodování o stejné věci do budoucna, šlo dle mého oponenturu zvládnout lépe. Ač jsou totiž odlišná stanoviska tria bývalých soudců NSS velmi přesvědčivá, nelze si nevšimnout, že všechna používají fakticky zcela shodnou strukturu i obsah argumentace. Opravdu nebylo možné se potom shodnout na jedné verzi? Nebylo by to pro současného čtenáře i pozdější použití daného disentu jednoduší a nakonec i přesvědčivější? Nebyli by se poté třeba ochotní přidat i autoři stručného disentu? Už zcela mimo mé chápání je, že dva soudci hlasující proti většině (jména neznáme) nenapsali nic a ani se nepřipojili k jiným disentům Jde vůbec v této věci projevit něco jako měkký nesouhlas?! Samozřejmě nemám ponětí, jestli někoho vůbec napadlo psát společný disent či zda to je z hlediska způsobu práce vlastně fyzicky a technicky realizovatelné, v dané věci to však považuji za ztracenou příležitost. Teorie her jasně říká, že skupinový názor bude mít vždy větší váhu, než stejný názor vyslovovaný samostatně několika jednotlivci.

8 komentářů:

Ste Sta řekl(a)...

Asi bych nebyl tak přísný. Lze se na to dívat totiž i jinak. Právo na zákonného soudce slouží účastníkům řízení, nikoliv soudu. A slouží-li někomu nějaké právo, pak je jen na něm, zda jej využije. Ergo v tomto případě mohli napadat postup předsedkyně KS účastníci řízení, a to např. skrze námitku podjatosti (tam bych si to v širším slova smyslu dokázal představit) anebo skrze napadení meritorního rozhodnutí. Soud sám tedy není v situaci, že by tento postup mohl napadat. A konstrukce, že daný soudce napadené zákonné ustanovení při svém rozhodování nebude aplikovat, protože jej již aplikoval někdo jiný, mi nepřijde úplně mimo. Snahu autora napasovat ryzí spravedlnost úplně všude mi tak trochu zavání dobou, kterou jsem moc nezažil, a doufám, že nezažiju ani já ani mé děti. Ale je to jen dojem. Mimochodem, když se píše o ESLP, jak vlastně funguje "řádné" přidělování věcí tam?

Michal Havran řekl(a)...

Pozor! Soud to nenapadal z toho důvodu, že byla porušena jeho práva! Tady se jedná o abstraktní přezkum. Když soud posílá návrh na zrušení zákona Ústavnímu soudu, nikdy to není proto, že by byla porušena jeho práva.

Michal Sylla řekl(a)...

Právo na zákonného soudce má zjevně zastánce na Ústavním soudu. Škoda, že jich je pouze 7.

David Schmidt řekl(a)...

A nestačilo jen, že sama většina použila při řešení věci ustanovení § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) a stejně tak učinil i soudce krajského soudu, zkoumal-li svoji příslušnost podle zákona? Není to tudíž nic, co by nebylo právně technicky možné: použití zákona neznamená jen využití subjektivního práva či pravomoci, ale především interpretaci, která je primárním předmětem čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Pokud by platil názor většiny, čl. 95 odst. 2 Ústavy by bylo možné použít pouze pro omezený soubor norem soudních řádů, což zcela jistě nebylo záměrem a odporovalo by to ustálené judikatuře.

Konečně zda je soudce oprávněn řešit svoji příslušnost a za jakých podmínek, je věcí jednoduchého práva, nikoli Čl. 95 Ústavy, tedy ne něčím, co by měl Ústavní soud takto mimochodem zakazovat. Nebo platí dva občanské soudní řády? Jeden pro Ústavní soud, druhý pro civilní soud?

Čili žádný přepjatý formalismus, ale obyčejná fušeřina.

Jan Š. řekl(a)...

Pokud by většinové stanovisko mělo být učebnicovým příkladem přepjatého formalismu, měla by menšinová stanoviska být učebnicovým příkladem přepjatého antiformalismu. Anebo ještě lépe, vůbec by to učebnicové příklady býti neměly. Stejně tak by výraz přepjatý formalismus neměl být používán jako nálepka pro rozhodnutí, se kterými se věcně neumím, či nechci vypořádat (v této souvislosti je ilustrativní např. nepřezkoumatelný nález III. ÚS 3825/14, podle něhož také nejsou košaté argumenty zapotřebí). Pokud možno by neměl být používán vůbec.

Autor tvrdí, že názor většiny lze rozporovat mnoha způsoby, v podrobnostech však odkazuje na odlišná stanoviska. Na většinu argumentů menšiny ve prospěch přijatelnosti návrhu však lze ve většinovém stanovisku najít odpověď. Jedná se tedy o formalismus skutečně přepjatý, nebo jde o neshodu nad přísnými, ale rozumně hajitelnými pozicemi? Pochybuji, že vzývaný selský rozum je zde dobrý rádce, každý sedlák má totiž rozum jiný (některé selské rozumy na soudech je zřejmě lepší spoutat zákonem, aby nečinily více dobra, než je únosné).

Tak je tomu i v tomto případě. Autor se (zřejmě selským rozumem) ptá, zda „opravdu většina nechápe, že pokud se díky ustanovení X začne spor určitým způsobem, tak jde o ustanovení, které je pro dané řízení klíčové?“ Odpověď je jednoduchá: čl. 95 odst. Ústavy „klíčovost“ jako kritérium přípustnosti návrhu neuvádí. Zda si to většina uvědomuje je tedy bez významu. Selský rozum se také ptá, zda je možné tvrdit, že „oheň a následný kouř spolu nemají nic společného.“ To však většina netvrdí; jen říká, že při posuzování kouře již nebude ohně použito. To ostatně uznávají i soudci Jirsa s Lichovníkem, podle nichž ohně ve věci použito bylo, nikoliv použito být má. S tím souvisí i naznačené dělení mezi prakticky a teoretiky. Tvrdí-li soudkyně Tomková, že většina si nedostatečně uvědomuje význam přidělování spisů pro fungování obecných soudů a široké pole pro zneužití, může většina odpovědět, že si menšina nedostatečně uvědomuje, že význam věci není (lépe: by neměl být) pro posouzení přípustnosti významný. To ostatně potvrzují soudci Šimíček, Šimáčková a Tomková v jiném svém disentu (Pl. ÚS 14/14). Stejně tak je bez významu, zda měl krajský soud v nepřípustném návrhu věcně pravdu.

Proč tedy autor označuje většinové stanovisko za přepjatě formalistické nevím, sám totiž konkrétní argumenty nepředložil.

Jinou otázkou je, zda většina rozhodla správně. O tom lze pochybovat již kvůli tomu, že se nijak nevypořádala s nálezem Pl. ÚS 33/09, kde ÚS přistoupil k věcnému posouzení za ještě divočejší procesní situace (odlišení je zcela nedostatečné, neboť neuvádí žádný důvod). Ten je pro ÚS závazný, i kdyby byl špatně. To ovšem nesvědčí o přepjatém formalismu většiny, ale o nedostatku jejího respektu k prejudikatuře. Což je smutný, avšak existující jev.

Ivan řekl(a)...

" Teorie her jasně říká, že skupinový názor bude mít vždy větší váhu, než stejný názor vyslovovaný samostatně několika jednotlivci." - můžu se prosím dozvědět kde v teorii her se o něčem takovém píše?

Robert Zbíral řekl(a)...

Text je blogovým příspěvkem, tomu odpovídá jazyk i stručnost, navíc pokládám opravdu za neúčelné opakovat argumenty, které lze vyčíst v odlišných stanoviscích.

Ad třetí odstavec- "klíčovost" je použita pouze ve smyslu vypíchnutí důležitosti pro řízení, ne že by měla být kritériem sama o sobě. Jednoduše nesouhlasím s tím, že "při posuzování kouře již nebude ohně použito", nelze tvrdit, že příčina není součástí následku. To je pro mě selský rozum.

Argument soudkyně Tomkové o dělení na praktiky a teoretiky byl dodán jen pro dokreslení způsobu uvažování soudců. Naopak o významu věci se úmyslně zmiňuji jen na okraj, souhlasím, že pro řešení otázky aktivní legitimace to těžko může hrát roli a je tomu v dissentech věnována snad až zbytečná pozornost.

Robert Zbíral řekl(a)...

Nu nevím, já už někdy v třetí třídě ZŠ hltal příběh o Svatoplukových synech, ale možná že nás chtěl daným poučením Kosmas, Václav Hájek či kdo vlastně jen zmást... Pokud vím, tak třeba v oblasti hlasovacích indexů (Penrose, Banzhaff atd.) vcelku nesporně platí, že shodně vystupující (hlasující) koalice X aktérů disponuje větší mocí, než stejní aktéři vystupující samostatně (fakticky je výsledná síla koalice vyšší i než součet sil jednotlivých jejích členů).

Uznávám nicméně, že věta v příspěvku vyznívá snad až příliš jednoznačně a může tak být zavádějící- stejně jako u předřečníka se "vymlouvám" na stručnost a styl blogových příspěvků.