Křeslo pro hosta: Květoslav Tomáš Krejčí (2)

Od advokáta s praxou veľkej advokátskej kancelárie zameranej na business obvykle očakávame veľmi pragmatický, možno až cynický prístup k právu. U teológa a filozofa naopak existuje dôvodné podozrenie, že bude o práve premýšľať v kontexte morálky, ktorá existuje nezávisle na vôli človeka či celej spoločnosti, a ktorá by pre právu mala byť nadriadená. Čo sa stane, keď sa na povahu práva opýtate človeka, ktorý spadá do oboch týchto profilov? Týmto rozhovorom sa lúčime s naším januárovým hosťom, ktorým bol Květoslav Tomáš Krejčí. Prečítajte si jeho odpovede na sériu otázok týkajúcich sa povahy práva, jeho vzťahu k morálke, fungovanie právneho systému v našich reáliách, a v neposlednom rade i o blížiacom sa slovenskom referende.

Květoslave, v diskusii pod prvým rozhovorom sa Vás jeden z čitateľov opýtal, či majú zástancovia prirodzeného práva argumentovať teologicky alebo sekulárne. Odpovedali ste, že je dôležité nehanbiť sa za teologickú premisu a stáť si za ňou. Vy sám určite veríte v existenciu prirodzeného práva – aký je však jeho pôvod? Pochádza od Boha alebo ho nájdeme v prírode, v ľudskej podstate, či skrátka vo svete okolo nás?

Myslím, že není vůbec podstatné, jestli onomu základu, který si v sobě neseme, budeme říkat přirozené právo, které pochází od Boha, nebo jakési obecně sdílené povědomí o tom, co je dobré a co ne, které je lidem vlastní. Věřící lidé se patrně přikloní k první odpovědi, ateisté nebo lidé někde na okraji víry a pochybování možná k druhé. Existují přitom jistě výjimky, lidé, kteří trpí nějakou sociopatickou či jinou poruchou osobnosti a mají toto povědomí pokřivené nebo ho nemají vůbec.

Má pre Vás nejaký zmysel obhajovať v diskusii s ateistami presvedčenie, že prirodzené právo pochádza práve od Boha?

Mám osvědčenou zásadu: ateisty nepřesvědčuji.  Pokud se na něco chtějí ohledně víry zeptat, snažím se odpovědět, ale nejsem zastáncem hlásání křesťanství na náměstích a v televizních evangelizačních programech. Apoštolové se stali rybáři lidí, nikoli lovci,  a rybář potřebuje v prvé řadě trpělivost, čas a klid. A v běžné právní praxi by mě už vůbec nenapadlo argumentovat teologicky: sice se – jako každý člověk - řídím svým přesvědčením o tom, co je správné a co ne, ale do soudních podání ani do právnické diskuse věrouka podle mého nepatří. 

Poďme teda k samotnej podstate celej tejto debaty: čím je pre Vás „právo“?

Čtenářům tohoto blogu jistě netřeba nějaké učebnicové definice o sankcionované soustavě pravidel chování. Pozitivní právo, kterým se řídí společnost, je nutným, nicméně nikoli ideálním regulátorem vztahů mezi lidmi; Tomáš Akvinský klasickým způsobem rozpracovává, že pozitivní právo máme proto, že se nedokážeme beze zbytku řídit právem přirozeným, nad kterým stojí právo věčné: to všaj člověku přístupno není. Pozitivní právo by nicméně mělo být s přirozeným právem v souladu, jinak není spravedlivé a v jednotlivostech není třeba – a někdy se přímo nesmí – taková norma dodržovat. Už někdy v pátém století před Kristem napsal Thrysomachos z Chalcedónu, že spravedlnost je potřebou silnějšího – z něj, vědomě či nevědomě, vycházel po staletích i Marx ve své definici práva jako vůle vládnoucí třídy ve společnosti povýšené na zákon. Proto se domnívám, že při aplikaci práva je třeba neustále používat rozum a řídit se svědomím i za cenu rizika, že se možná dostanu s pozitivním právem do střetu a riskuji sankci. Jsou to ale jen  výjimečné, krajní případy: právě proto, že se nedokážeme shodnout, zda přirozené právo vůbec existuje a případně jaký je jeho obsah, je pozitivní právo tím nejlepším, co společnost řídí. 

Museli ste niekedy v praxi riešiť situáciu, kedy bolo pozitívne právo v rozpore so zdravým rozumom či s morálkou?

Jednou se mi přihodilo, že klient, nehovořící česky, přijal dokument doručený do datové schránky, nerozuměl mu a nevěnoval tomu žádnou pozornost. Uplynula lhůta a soud vydal rozsudek pro uznání. Snažili jsme se s kolegou přesvědčit soud, že soudy jsou tu především od meritorního rozhodování sporů a ne od toho, aby si usnadňovaly práci vydáváním rozsudků pro uznání či zmeškání, ale podle očekávání jsme neuspěli. Jsem přitom přesvědčený, že meritorně náš klient byl v právu, ovšem doplatil na přísná procesní pravidla.

A keď tento príklad zovšeobecníme, myslíte, že morálne či etické normy majú hrať nejakú rolu  v rozhodovaní právnych sporov?

Lidské jednání v konkrétní situaci nelze často bez dalšího hodnotit jen tím, jestli je v souladu s normou platného práva; existuje totiž prakticky nekonečné množství situací, ve kterých se člověk může ocitnout a je mimo možnosti pozitivních právních norem je všechny beze zbytku pojmout. Nelze se dívat vždy jen na jednání jako takové, ale také na jeho motivy a okolnosti. Tady by měly přicházet ke slovu právě morální či etické normy: kde je výkon práva v rozporu nimi, neměl by být  nutně chráněn. V teologii je to podobné – bible obsahuje, zejména ve Starém zákoně, řadu příkazů či zákazů, které je třeba dnes aplikovat a interpretovat nikoli doslova, ale s přihlédnutím k celému novozákonnímu poselství evangelia a v jeho duchu.  Už apoštol Pavel varuje před přehnaným lpěním na doslovném textu slovy o tom, že  „litera zabíjí, ale duch oživuje.“ To bychom měli mít dle mého na paměti i v právu – při jeho aplikaci by k textu zákona měly přistupovat i úvahy morální a etické. Tam se ale budeme nutně lišit v představě co je morální a co ne, třebas i v závislosti na tom, zda se na věc díváme právě z hlediska křesťanské etiky či nikoli.  

Tvrdíte teda, že morálka je subjektívna? Že neexistuje kódex, na ktorom by sme sa ako spoločnosť vedeli zhodnúť?

Asi Vás opět nepotěším jednobarevnou odpovědí: každý z nás si v sobě neseme jakousi představu o tom, co je správné a co nikoli – dá se to označit za jakési předporozumění. V tom směru jde jistě o subjektivní názor. Na straně druhé se každý z nás patrně domníváme, že ta jeho subjektivní představa o správnosti nějakého jednání by měla platit i pro ostatní, je v tom tedy jakási unilateralita. Kdyby tomu tak nebylo, pak bychom asi nebyli věrní sami sobě a svému přesvědčení. Naše představy ohledně toho co je morální a co ne budou v mnoha ohledech patrně shodné, v některých se projeví stanoviska odlišná, daná různými vlivy: inteligencí, vzděláním, výchovou, kulturním prostředím, ale i vírou – mluvím o citlivých tématech jako je třeba euthanasie nebo umělé přerušení těhotenství. Zastánci toho či onoho názoru jsou jistě subjektivně přesvědčeni, že jejich názor je platný objektivně...

...ale práve pre túto pluralitu pohľadov a názorov je nemožné sa na týchto citlivých témach objektívne zhodnúť. Použime preto Váš príklad: aká je rola práva v otázkach medicíny či bioetiky, keď je zrejmé, že názory v spoločnosti sa líšia? „Čia morálka“ má pre normotvorcu inšpiráciou v ére hodnotového pluralizmu?

Tvorba práva je v otázkách třeba zmiňované bioetiky v zásadě stejná jako třeba v případě jiných oblastí života: jsem-li příkladmo zastáncem spíše větší role státu při přerozdělování, budu volit patrně jinou politickou stranu než ten, kdo si přeje jeho roli v této oblasti omezit. Tvorbu práva tedy primárně ovlivňuji tím, koho volím.  Dále mohu svůj názor projevit třebas prostřednictvím nějaké organizace či jako jednotlivec a mohu se též pokusit ovlivnit veřejný  diskurz o dané otázce a tak působit na zákondárce.  S bioetikou a podobnými otázkami je to samozřejmě podobné – budu volit takovou stranu, jejíž hodnoty mi budou v tomto směru blízké. Je tu však jeden významný rozdíl: tyto otázky jsou natolik specifické, že si cestu do volebních programů často nenacházejí – a většinou na ně běžný volič vůbec nemyslí či vůbec nemá názor. Proto je podle mého výhrada svědomí významný právní institut – nikdo by neměl být nucen konat proti svému svědomí; i toto pravidlo je třeba však aplikovat uváženě: jedna věc je rozhodnutí lékaře odmítnout provést zákrok, který je v rozporu s jeho svědomím, druhá věc je třeba rozhodnutí majitelů penziónu neubytovat nesezdaný pár. 

Súhlasíte teda s tézou, že morálne normy majú byť pri tvorbe práva primárnym východiskom?

Pokud připustíme, že každý v sobě nějakou morální normu nese, pak jistě i zákonodárce při tvorbě práva postupuje s takovým morálním předporozuměním: ať již vědomě či podvědomě. Platné právní normy jsou tedy nutně jakýmsi odrazem tohoto morálního předporozumění, ať již jde třeba o regulaci hazardních her,  prostituce, povolené výše úroků, reklamy, partnerského soužití, vztahu rodičů a dětí nebo jiných často diskutovaných témat. 

Vráťme sa od normotvorby naspäť k aplikácii práva: museli ste niekedy jednať proti svojim morálnym zásadám, aby ste uhájili záujem klienta?

V takové situaci jsem naštěstí nebyl, bylo to dané i tím, že jsem se od počátku rozhodl pro zastupování korporací: ve finančních transakcích či při akvizicích společností je nepoměrně menší riziko, že člověk musí udělat něco, s čím má vnitřní problém. Mám ale přátele mezi advokáty s běžnou občanskoprávní či trestněprávní praxí a vím, že jsou to otázky, které si často musí klást. V tomhle je obchodní advokacie trochu jednodušší. Však také jedna přítelkyně si mě léta dobírá slovy „ty nejsi žádný advokát, ty jsi lawyer“... 

Čo by v takýchto situáciách malo slúžiť ako vodítko? Nejaký všeobecne platný „kódex profesnej etiky“?

Kodex profesní etiky se zabývá trochu jinými otázkami – konfliktem zájmů, chováním advokátů k sobě navzájem, povinostmi vůči klientům. Otázkám svědomí se nijak zvlášť nevěnuje: tam si každý právník musí rozhodnout podle svého, zda případ přijme či nikoli. Výjimkou je samozřejmě případ, kdy je advokát ustanoven, zejména trestní zastupování ex offo: tam výhrada svědomí fungovat nemůže – právo na obhajobu má v trestním řízení každý a pokud by právníci mohli odmítat zastupovat s poukazem na svědomí, mohlo by to mít na chod justice silný dopad: asi nenajdeme hned tak právníka, který by řekl,  že se spácháním násilného trestného činu proti zdraví či životu nemá morální problém...

Veríte na „jednu správnu odpoveď“ pri riešení právnych prípadov?

Někdy ano, jindy ne. Myslím, že to platí pro každý obor, který je spíše argumentativní než exaktní povahy. V oblasti společenských věd se nedá pracovat s metodologií věd exaktních, mají svoji vlastní metodu. Já s oblibou používám příměr takzvaného legitimního pravdivostního spektra, který užívá dogmatická teologie: představte si dvě různoběžné přímky, které mají kdesi svůj průsečík – jakýkoli bod mezi těmito přímkami obsahuje pravdivostní výpověď, body po jejich vnějších stranách už kritérium pravdivosti nesplňují. V teologii se tomu říká nepopulárním slovem hereze, v právu je to prostě nesprávná odpověď. Čím blíže jsme průniku přímek, tím méně správných odpovědí máme: někdy je opravdu jen jediná správná – právo bylo promlčeno nebo nebylo, nic mezi tím neexistuje. 

A čo v tých prípadoch, kedy to nie je jednoznačné? Súd nemôže odmietnuť spravodlivosť a nejaký verdikt teda vyniesť musí. Znamená to teda, že sudcovia u nás tvoria právo?

Je třeba rozlišovat právní normotvorbu a praktickou aplikaci právních norem. Jsme zemí s kontinentálním, psaným právním řádem, takže normotvorně soudy působí samozřejmě jen ve velmi omezené míře. Přesto rozhodovací praxe soudů a různá výkladová stanoviska svou významnou roli hrají. Je otázka, zda by soudy nerozhodovaly lépe, pokud by se v našem civilním soudnictví nějakým způsobem uplatnila zásada tzv. disclosure, která funguje v anglickém právu. Jde o zásadu, že v civilním soudním řízení musí obě strany poskytnout soudu všechny dokumenty, které k případu mají, ať již jsou na podporu jimi tvrzených skutečností nebo svědčí proti nim. Nelze tedy předložit jen to, co se straně pro účely sporu zrovna hodí. Platí tu totiž pravidlo, že soud nemůže spravedlivě rozhodnout jen na základě toho, co mu strany předloží, ale musí mít celkový obrázek – „karty na stůl“ se té zásadě říká. Pak se dá dobře mluvit o tvorbě práva, nikoli jen o rozhodování na základě vybraných skutečností, které byly soudu předloženy. 

Keď sa na právnu realitu pozrieme s odstupom – myslíte si, že naše právo a justícia fungujú správne?

V zásadě ano. Jejich funkcí je výkon spravedlnosti v mezích demokraticky přijatého zákona. V jednotlivostech je samozřejmě řada věcí, která nefunguje ideálně a je třeba je zlepšovat. Nejsem však upřímně zastáncem takového toho rádoby světáckého obracení se zády ke všemu českému, se kterým jsem se tady v Oxfordu již setkal. Česká republika je solidně fungující zemí: v poslední krizi žádná banka neklekla, hospodářství zásadní krizi neprodělalo, na ulicích je bezpečno a naše školství a zdravotnictví si také nevedou zle; to platí v zásadě i pro justici. Vedl jsem dlouho jeden vleklý spor v Rakousku a nemohu říci, že by tamní soudy pracovaly zásadně lépe než soudy české, ať již jde o kvalitu jimi připravovaných dokumentů či rychlost jednání. Pokud jde o Slovensko,  opravdu nevím; je to při vší úctě již opravdu zahraničí a přiznám se, že vývoj příliš nesleduji. Kdybych neměl mezi mladými slovenskými teology pár přátel, asi by mi uteklo i nadcházející referendum, o kterém se na Slovensku tolik píše.

Tým sa opäť vraciame k citlivým témam – pripravované slovenské referendum je učebnicovým príkladom právneho moralizmu, tj. snahy o právne ukotvenie „morálnej pravdy“. Ako sa na tieto aktuality dívate v roli teológa a ako v roli právnika?

Jako právník v prvé řadě poznamenávám, že nejsem zastáncem referend: co funguje ve Švýcarsku funguje právě tam vzhledem k určité právní a společenské kultuře a struktuře společnosti. Nemyslím si, že to je bez dalšího přenosný model, s výjimkou rozhodování o otázkách naprosto zásadní povahy jako například rozdělení státu, vstup do vojenské aliance nebo nějakého nadnárodního útvaru typu EU. O takovou otázku v případě zmíněného referenda jistě nejde a nabízí se otázka, zda odhadované náklady nějakých pěti šesti miliónů eur jsou nejlepším způsobem, jak tyto peníze utratit. No a jako teolog jen připomenu biblické „Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ z prvního Janova listu. Ti, kdo stojí za referendem, si musí sami zodpovědět otázku, zda tím slouží věci křesťanství nebo mu naopak poskytují spíše medvědí službu. Být slovenským voličem, na jednu otázku odpovím kladně, na jednu záporně a s třetí z nich bych si lámal hlavu a nejraději ji nechal na někom, kdo ji dokáže posoudit lépe než já. To ovšem právě v referendu nejde. 

Aby sme neskončili tou najkontroverznejšou otázkou, prezraďte nám ešte na záver svoj názor na právnické vzdelávanie. Sú právnické fakulty (v podobe, v ktorej dnes existujú) správnou metódou vzdelávania právnikov, alebo je právna prax remeslom, ktorému sa môže naučiť každý inteligentný človek bez ohľadu na to, čo (ne)študoval?

Záleží na tom, co si slibujete od univerzitního vzdělání. Pokud budete z takzvané staré školy, ke které se hlásím a která v ideji univerzity vidí hlavně celostní rozvoj osobnosti, osvojení si jistého způsobu uvažování, diskurzu a chování, pak asi uhodnete, jak odpovím. Do jisté míry je však právo opravdu řemeslem a dá se to naučit  - koneckonců v Anglii ne každý právník studoval právo jako první obor, tzv. undergraduate. Můžete vystudovat třebas anglickou literaturu nebo zeměpis a pak se právo prostě v intenzivním kursu doučíte. Funguje to dle mého však spíše pro takové právnické profese, kde sepisujete smlouvy, píšete různá podání a podobně. Pro soudce si to už umím představit méně, tam je důkladný teoretický základ potřebný. O pražských právech se často říká, že jsou fakultou právních dějin: jistě by se tam dalo leccos z povinného rozvrhu vyškrtnout. Avšak nezapomínejme, že jsme si loni připomněli výročí I. světové války: vyhráli ji i ti, kteří se v Oxfordu mořili léta pro praktický život neužitečnou latinskou a starořeckou gramatikou – naučilo je to totiž logicky myslet a osvojit si určité dovednosti, které přišly v pravou chvíli vhod.

Květoslave, veľmi pekne Vám ďakujem za Vaše zaujímavé odpovede na moje neľahké otázky. Zároveň povzbudzujem našich čitateľov, aby sa neváhali nášho hosťa opýtať aj na jeho ďalšie názory týkajúce sa povahy práva či iných súviciacich tém.