Poplatky ve vězeňství
Zaplatíte
víc za den ve vězení nebo v hotelu? V okrese Riverside, California,
vězni platí za den strávený ve vězení 142.42 dolarů, tedy přibližně 3100 korun.
Podíváte-li se na cenu hotelů, tak čtyřhvězdičkové hotely v tomto městě se
pohybují v obdobných částkách (nemluvě o výrazných slevách při větším
počtu ubytovaných v pokoji). Byť je v České republice situace jiná,
vězni na pobyt přispívají. Kdy a jak se to děje a má dít?
Proč
by se vůbec měly poplatky (či v českém kontextu náhrady spojené s náklady
trestu) ve věznicích platit? Ti, kteří hájí poplatky, argumentují zejména spravedlností
systému, popřípadě na uvědomění si zodpovědnosti za svůj život. V některých
zemích (např. Švédsku, Finsku či Rakousku) vězni platí za ty položky, které by
stejně venku vynaložili. Jedná se zejména o jídlo a o ubytování. Podmínkou ve
zmíněných zemích je, že vězni vykonávají práci, která je (alespoň lehce) slušně
placená. Vězni se tedy nemůže vytvořit dluh – platí pouze z toho, co
vydělá. A vydělá-li málo, nedovede nic.
V takovém
případě padá hlavní argumentace jejich protivníků, kteří zdůrazňují problematiku
zadlužení propuštěných vězňů. Ta je navázána na zvýšenou recidivu. Ne vždy se
ale mluví jen o jídla a o ubytování (či je tato částka přesně vypočtena a
zafixována jako ve Finsku). Mnohdy se vězňům dávají k úhradě i další náklady
výkonu trestu odnětí. V některých věznicích si vězni musí platit za
toaletní papír či vyprané kalhoty. V jiných hradí i náklady dozoru. V takovém
případě se mohou poplatky vyšplhat i na astronomické částky, které byly zmíněné
v úvodu. Vězni pak nemohou počítat s vymotáním se z dluhové pasti.
Situace
je o to složitější, že deklarované úmysly nejsou vždy ty skutečné. Jedná se
zejména o situaci ve Spojených státech, kde náklady na vězeňství jsou jedním z nejvíce
stoupajících veřejných výdajů posledních dvaceti pěti let. V několika
odpovědích na dotazník Amerického Národního institut vězeňství věznice uvedly,
že náklady výkonu jsou na vězních vymáhány, protože na ně byl vyvíjen politický
nátlak, který vycházel z veřejnosti – nikoli pouze z důvodu, že by to
věznice viděly jako účelné či spravedlivé.
Stejnou
otázku je třeba klást si i v ČR. Co je schopná (a ochotná) česká
společnost unést a co ne? Popřípadě kterou z variant, se kterými většinová
společnost nesouhlasí, ještě snese a kterou již ne? Je v ČR představitelné,
že by vězni brali ve věznicích minimální mzdu či by měli nárok na dávky v nezaměstnanosti,
jako např. ve Španělsku? Nebo že by brali (alespoň malou) odměnu za účast na
rehabilitačních aktivitách, jako v Rakousku či ve Švédsku? Je únosné (z
hlediska demokratického řízení státu), aby byl v ČR prosazen názor Výboru
OSN proti mučení, že se mají poplatky kompletně zrušit?
Vidím
dva základní faktory, které ovlivní, zda budou poplatky ve vězeňství placené,
či ne. Prvním je ideologické či politické nastavení společnosti, která se
rozhodne, zda chce vůbec část nákladů na vězních vymáhat a popřípadě v jakém
rozsahu. Druhým je výše odměny za práci. Je potřeba vycházet ze zásady, že
vězeň by měl mít možnost vyjít z vězení nezadlužený – trestem má být
odnětí svobody, nikoli zadlužení.
Jak
je to tedy u nás? V českých věznicích je reálně zaměstnáno 25 – 30 % vězňů
(byť se oficiální statistiky dostanou různými odpočty na 60 %), kteří průměrně
vydělávají 3 500 Kč měsíčně.
Vězni v ČR nejsou povinni platit zejména, jsou-li nezaviněně nezaměstnaní
– tedy pokud neodmítnou práci. Pokud ano, pak platí 50 Kč/den. Ti, kteří
pracují, platí 32 % ze své odměny, maximálně však 1500 Kč/měsíc. Mají-li jiný
příjem (např. důchod), platí 40 % se stejným absolutním měsíčním limitem. Byť
lze mít proti české úpravě různé výhrady (od placení poplatků odmítači práce přes
vysoké odváděné částky z odměny po samotnou existenci poplatků), neřadí se k vysoce
antisociálním systémům, jako různé americké či navrhovaný holandský.
Problematičtější je to s poplatky za výkon jiných trestů a vazby.
Podmínky ve vazbě jsou – překvapivě – výrazně přísnější. Odsouzený, který
strávil čas ve vazbě, přejde vždy do výkonu trestu s dluhem. Ve vazbě není
takřka možné pracovat (není nabídka) a skutečnost, že nezaviněně nepracuje,
není důvodem pro neplacení poplatků. Poplatek zde činí 45 Kč/den.
U trestu odnětí svobody je argumentace ohledně placení poplatků
jednoduchá – platí se přece jídlo a pití, které by si vězeň stejně platil na
svobodě. Proč se tedy obdobná suma (stanovená paušálně na 50 Kč/den) platí i u
trestu domácího vězení a při podmíněném propuštění s využitím elektronického
monitorovacího systému? Tedy ve výši 18 000 Kč/rok, což činí 1/15 průměrné
roční mzdy či podprůměrný peněžitý trest. Hradí se náklady spojené s výkonem
trestu, což je ale nezvyklý přístup. V rámci stejné logiky by osoba
zastavená Policií ČR za vysokou rychlost měla hradit část nákladů za radar, cenu
služebního auta, pohonné hmoty či platy policistů. Obecně však tyto náklady
nese stát. Proč ne v případě těchto trestů? Přepokládám, že vysvětlení
neexistuje.
Kromě poplatků za pobyt ve vězení (tzv. pay-to-stay či per diem
fees) však existují i jiné vězeňské poplatky. Bizarnost některých může
překvapit. Představte si, že nemáte rádi vězně Vašátka, který je ve věznici v
Opavě. Pošlete mu cihlu. Věznice mu cihlu nemůže předat a pošle jí zpět. Ale na
čí náklady? Na náklady vězně Vašátka, který nijak nejednal. Přesto bude platit
za zpětné odeslání.
Pomineme-li ideologický základ problému, překvapivý náhled nabízí
čistě ekonomický pohled na věc. Odpověď na otázku, zda se vyplatí od vězňů
vymáhat poplatky, je v některých případech totiž negativní. A to i bez braní
v potaz vliv poplatků na recidivu, tedy pouze kvůli administrativním
nákladům. Massachusetts si nechal zpracovat studii, dle které poplatky
kompletně zrušil, protože se mu jejich vymáhání nevyplatilo. Rhode Island zase
poplatky omezil a překvapivě vybral v dalším roce více. Úspěšnost vymáhání
pohledávek za propuštěnými vězni v ČR činí 3 % a pracovníci věznice Kuřim
se vyjádřili, že vymáhání je stojí více peněz, než kolik reálně získají. Možná
by tedy pomohlo kompletní odpuštění pohledávek za propuštěnými vězni.
V současné
době v Evropě tuto oblast ovlivňuje několik trendů. Dlouhodobým je omezování
poplatků za pobyt ve vězení (oproti USA, kde dochází k jejich vzestupu). Dalším
je omezování odměn vězňů, na což je v některých státech navázáno faktické
zrušení povinnosti platit poplatky za pobyt ve vězení. Jiným (spíše
populistickým) je snaha o větší účast vězňů na placení nákladů spojených s výkonem
trestu odnětí svobody.
Kterým směrem by se měla vydat Česká republika?
(plná
verze článku vyjde v některém z příštích čísel Trestněprávní revue)
5 komentářů:
Děkuji za zajímavý článek s tématem, které v ČR není příliš diskutováno. V USA je obecně trestní politika pod silným tlakem veřejnosti. Náklady na vězeňský systém ve zmiňované Californii jsou i pro nejbohatší stát USA od zavedení systému 3x a dost neúnosné a vedly v posledních letech k dramatickému navýšení např. školného na státních univerzitách. Logický se zdá být potom požadavek na náhradu nákladů od samotných vězňů, nicméně správně dodáváte, že se ekonomické výsledky nedostavují, nemluvě o dluhové pasti a pokračování v recidivě. Myslím, že v USA jde vedle studentských půjček o další tikající ekonomickou bombu, kde je změna přístupu zatím bohužel kvůli odmítavému postoji veřejnosti v nedohlednu.
Na druhou stranu se domnívám, že přiměřené poplatky jsou morálně i ekonomicky správné. Vězení není bezplatný hotel a osobně si pamatuji případ bezdomovce, který se vždy na zemi nechával zavřít....je však třeba najít kompromis, který bude na jednu stranu pracovně motivující a na druhou stranu ekonomicky výhodný. Myslím, že ČR, i přes dílčí nedostatky, jako je např. poplatek za zpět odeslání zásilky, který je na hranici ústavnosti, se takovému kompromisu blíží.
Máte pravdu, ekonomický tlak je neúprosný - možná i proto Kalifornie je jedním ze států, kteří umožňují, aby si osoba zaplatila za luxus (ať již např. skutečně luxusní, hotelový typ, vězení, či za umístění ve vězení, ve kterém není pravděpodobné napadení druhým). Proto mi přijde velmi silný argument některých studií, že (částečné) zrušení poplatků stojí stát méně jen na administrativě.
Morálně a ekonomicky správný přístup mi jednoznačně přijde ve Velké Británii, Finsku či dalších zemích, kde osoba platí pouze v případě, že vydělává hodně. Ne-li, neplatí nic. Pracovně motivující mi poplatky přijdou minimálně - motivuje hlavně možnost pracovat a trávit tak čas za mřížemi a případně mzda (která se takřka nezvyšuje). Skutečnost, že "mi" někde narůstají padesátikorunové dluhy za den, motivačně příliš sloužit nebude, pokud předcházející faktory nemotivovaly.
Česká republika se blíží, svým způsobem, morálně i ekonomicky přijatelnému způsobu úpravy. Z tohoto hlediska to je dobré. Nejde ale o ten krůček napřed, který by umožnil lepší reintegraci vězňů. Odebírání části odměny za práci sice nevytváří dluhy, ale neumožňuje jejich splacení, popřípadě vytvoření rezervy na propuštění. 32 % z průměrné mzdy 3500 Kč měsíčně činí 13 440 Kč ročně. O tolik by byl menší dluh vězně či hotovost při propuštění, tedy ve chvíli, která je v mnohém kritická z hlediska recidivy.
"A vydělá-li málo, nedovede nic." Celkom vtipný preklep.
Zajímavé téma! Odměňováním za práci i hrazením nákladů ve vazbě/výkonu trestu se na podnět (českého) Výboru proti mučení zabývala Rada vlády ČR na zasedáních koncem roku 2013 a v polovině roku 2014. Více info včetně podnětu i postoje vlády zde:
http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/zasedani-rady-dne-16--prosince-2013-116869/
http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/zasedani-rady-dne-5--cervna-2014-125764/.
Vidím rozdíl mezi Law in books (tedy 4500, 6750, 9000 Kč měsíčně) a praxí, kdy průměrná odměna vězně je 3777 Kč za rok 2013 (2000 to bylo 3938 Kč).
Průměr je tedy výrazně pod minimem. Vysvětlení je několik (a já nevím, které je pravdivé).
a) V jedné statistice bylo zmíněno, že využití Fondu pracovní doby u pracujících ve vězení je okolo 78 %. To by znamenalo, že by vydělávaly průměrně okolo 4800 Kč - což by ovšem znamenalo, že II. a III. kategorie (přičemž nevíme, které práce se tam nachází, protože to je upraveno vnitřním předpisem VS ČR) nejsou takřka užívány.
b) Počítají se výdělky na částečném úvazku, ale osoba se započítá celá.
c) Míra odměny stanovená za kus (či obdobně) neodpovídá minimu.
d) Z jiného důvodu.
Je výborné, že se tím Rada vlády pro LP zabývala a že zde byl tento podnět. Do praxe (proč to tak je) bude vidět (předpokládám) jen Vězeňská služba. Nevím, zda MS ČI MPSV skutečně znají důvody a praxi stanovování odměn vězněných. Potřebovaly by totiž vědět, co udělá zvednutí minima (které průměrný vězeň zdaleka nedosahuje) s realitou...
Okomentovat