Evropský veřejný ochránce práv II : transparentnost a stížnosti na porušení práva EU členským státem

V tomto příspěvku bych chtěl přiblížit dvě hlavní kategorie případů, kterými se Evropský veřejný ochránce práv (EVOP) zabývá.

Transparentnost

Podle Výroční zprávy EVOP za rok 2013 statisticky na prvním místě šetření uzavřených v roce 2013 stála skupina šetření týkajících se transparentnosti fungování institucí EU (25,6% uzavřených šetření). Stížnosti na transparentnost se týkají zejména odmítnutí přístupu k dokumentům a k informacím.

V této oblasti mi připadá jako nejzajímavější kauza tzv. britské výjimky z Listiny základních práv EU, ke které se chtěl připojit i někdejší prezident ČR (stížnost 2293/2008/(BB)(FOR)TN). Nevládní organizace European Citizen Action Service se u Evropské komise domáhala přístupu k některým přípravným dokumentům, které souvisely s přijetím britské výjimky (protokol č. 30 k Smlouvě o fungování EU). Evropská komise přístup k dokumentům odmítala s tím, že se jedná o interní dokumenty Komise, včetně právního stanoviska, a v zásadě se odvolávala na potřebu chránit vlastní rozhodovací proces, svobodné vyjadřování se úředníků v právních stanoviscích interní povahy a zároveň vlastní vyjednávací schopnost/pozici. EVOP se ale s názorem Komise neztotožnil. Odmítnutí přístupu označil za závažný případ nesprávného úředního postupu, neboť občané mají právo na to seznámit se s přípravnými materiály k tak významnému právnímu dokumentu jako je Listina základních práv. Podle EVOP bylo na přijetí Listiny základních práv nutno pohlížet jako na legislativní proces na nejvyšší, ústavní úrovni. Teprve po ukončení šetření EVOP a poté, co stěžovatel obnovil svoji žádost u Komise, Komise dotčené dokumenty uveřejnila. Pokud jsem dobře informován, tak stěžovatel tyto dokumenty zpřístupnil na své internetové stránce.

Komise jako strážkyně Smluv

Druhou hlavní oblast činnosti EVOP představuje přezkum vyřizování Evropskou komisí stížností na porušování práva EU členskými státy (v roce 2013 19,1% uzavřených šetření).

V této souvislosti stojí za zmínku, že jedním z hlavních úspěchů prvního EVOP Jacoba Södermana bylo, že Evropská komise uznala, že s občany, kteří se na ni obrací, je třeba nakládat jako s kvazi procesní stranou a nikoli pouze jako s oznamovateli, kteří nemají žádná práva. V roce 2002 Evropská komise na základě šetření a podnětů EVOP (srov. šetření 206/27.10.95/HS/UK a další, 132/21.9.95/AH/EN, 303/97/PD, 995/98/OV) vydala sdělení (Commission communication to the European Parlament and the European Ombudsman on relations with the complainant in respect of infringements of Community law, COM(2002) 141 final), ve kterém upravuje proceduru pro posuzování stížností na porušení unijního práva. Toto sdělení bylo novelizováno v roce 2012 (Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu, Aktualizace sdělení o vztazích se stěžovatelem v případech uplatňování práva Unie, COM(2012) 154 final). Komise se zejména zavázala potvrzovat přijetí stížností a informovat stěžovatele o hlavních procesních krocích. V případě, že se Komise chystá stížnost odložit, stěžovatel je předem informován o důvodech odložení, a má příležitost své podání doplnit resp. vyjádřit se k argumentaci Komise a tento procesní krok ještě zvrátit. Konečně Komise se zavázala vyhodnotit každou stížnost v zásadě nejpozději do jednoho roku. Postup Komise pak stěžovatel může napadat u EVOP.

EVOP je v této oblasti nadále aktivní a to jak formou šetření z vlastního podnětu (šetření OI/2/2011/OV a OI/2/2012/VL), tak na základě individuálních stížností.

Pro ilustraci individuálních stížností je možné zmínit slovenskou kauzu 731/2012/(ZV)(MHZ)JN, ve které se EVOP zabýval jak procesním postupem Komise, konkrétně délkou řízení, tak substantivním přezkumem důvodů, na základě kterých Komise šetření stížnosti nakonec ukončila. Případ se týkal tvrzeného nedostatečného financování organizací na ochranu spotřebitele na Slovensku ve vztahu k právu spotřebitelů na efektivní soudní ochranu. Ve svém návrhu smírného řešení EVOP shledal, že vše naznačuje, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že se Komise stížností zabývala nepřiměřeně dlouho. Vyšel přitom jednak z roční lhůty stanovené ve Sdělení Komise z roku 2002 a 2012 a zároveň z klasických kriterií evropských soudů pro posuzování délky řízení. Pokud se následného ukončení šetření týká, tak EVOP shledal, že Komise ve své analýze případu právně nepochybila, ale považoval za vhodné o případu informovat Evropský parlament pro zvážení dalších kroků.

Pokud se substantivního přezkumu rozhodnutí Komise týká, tak EVOP samozřejmě respektuje prostor k uvážení Komise. EVOP ovšem vychází z doktríny, že tento prostor k uvážení není neomezený, a přezkoumává, zda Komise své rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnila. Jako příklad případu, kdy se EVOP s vyhodnocením stížnosti neztotožnil, je možné zmínit relativně nedávnou irskou kauzu (503/2012/RA), která se týkala svobody pohybu a uznávání profesní kvalifikace. Stížnost byla podána francouzským architektem usazeným v Irsku. Po vstupu v platnost nové národní legislativy se stěžovatel musel podrobit náročnější proceduře než osoby, které měly odpracováno deset let jako architekt na území Irska, aby mohl pokračovat v užívání titulu architekt. Komise stížnost odložila, avšak EVOP dospěl k závěru, že vnitrostátní podmínky byly diskriminační. Komisi doporučil přehodnocení jejího závěru.

Upozornění: Tento příspěvek je můj osobní a není oficiálním stanoviskem Evropského veřejného ochránce práv, který by jej zavazoval.