Doktrína precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu po sedmi letech
Než skončí mé měsíční hostování
na Jiném právu, rád bych dostál svému slibu a uveřejnil také post
z oblasti ústavního práva. Uplynulo již více než sedm let od rozhodnutí
Slovenské důchody VI, v němž Ústavní soud ČR (prostřednictvím svého
čtvrtého senátu) formuloval doktrínu precedenční závaznosti svých rozhodnutí.
Za tuto dobu je patrné, že obecné soudy, zejména NSS, si doktrínu precedenční
závaznosti osvojily a ve své judikatuře ji dále rozvíjejí. Největší problémy
při aplikaci této doktríny tak dnes nepůsobí odpor obecných soudů, nýbrž absence
jasné a jednotné rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Nejprve k samotnému nálezu
Slovenské důchody VI. Skutečnost, že ÚS ve svém nálezu formuloval doktrínu
precedenční závaznosti svých rozhodnutí, považuji za jeden
z nejdůležitějších přínosů ÚS k vývoji českého ústavního systému.
Rozhodnutí má několik zajímavých momentů – např. jedná se o nález 4. senátu (ve
složení předseda senátu Miloslav Výborný a soudkyně Vlasta Formánková a
Michaela Židlická), nikoliv pléna, což bych v případě takto významného
rozhodnutí považoval za vhodnější. Vyplývá to nejspíš z malého množství
plenárních nálezů o ústavních stížnostech, kde by formulace této doktríny
připadala v úvahu, takže čekání na vhodný případ by trvalo příliš dlouho. Druhou
variantou je, že by se v plénu ÚS nenašla většina potřebná pro judikování
této doktríny. Nezdá se to však příliš pravděpodobné, protože předmětný nález
IV. ÚS 301/05 se výrazně odkazuje na nález III. ÚS 252/04, takže na těchto
závěrech nejspíše existoval určitý konsensus.
Doktrína precedenční závaznosti
nebyla bleskem z čistého nebe. Ústava i zákon o Ústavním soudu obsahovaly
důležité prvky této doktríny již od roku 1993. ÚS tedy nepřišel s něčím
úplně novým, ale v podstatě jen dotáhl a rozvinul to, co již v právní
úpravě bylo, a co bylo nutně potřebné pro efektivní fungování soudního systému.
Posledním zajímavým prvkem, který zmíním, je to, že podobný nález si
v podstatě „vyžádal“ NSS, který ve svém rozsudku 6 Ads 62/2003-31 vyložil
svůj (pro ÚS nepřijatelný) pohled na závaznost nálezů ÚS. Jen na okraj
poznamenávám, že závaznost je v praxi přiznávána téměř výhradně nálezům ÚS,
ovšem z formulace nálezu IV. ÚS 301/05 se dá dovodit, že by se mohla týkat
i usnesení.
Snaha NSS vyzvat ÚS k formulaci
jasných pravidel závaznosti jeho rozhodnutí je celkem pochopitelná, protože NSS
to potřeboval nejvíce, a také s touto doktrínou ve své judikatuře pracuje
nejčastěji. Judikatura NSS interpretující doktrínu precedenční závaznosti
nálezů ÚS je reflektována i judikatuře krajských soudů (57 Af 17/2013). ÚS doktrínu
precedenční závaznosti používá jen sporadicky (do deseti rozhodnutí za rok), takže
paradoxně se dnes hlavní vývoj této doktríny odehrává na půdě NSS, s občasnými
korekcemi ze strany ÚS. Nejvyšší soud doktrínu precedenční závaznosti ve své
judikatuře zmiňuje jen málokdy, ovšem když už se tak stane, stojí to za to (30
Cdo 1770/2012). V některých kauzách lze zachytit zajímavý dialog mezi NSS
a ÚS (III. ÚS 939/10) i mezi NS a ÚS (30 Cdo 57/2011) týkající se chápání
doktríny precedenční závaznosti.
Aktuálně lze v judikatuře NS
i NSS zaznamenat snahu řešit otázku, jak se vyrovnat s nejednotnou
judikaturou ÚS, resp. s argumentací postavenou na ojedinělých odchylných
judikátech (30 Cdo 1770/2012 nebo 1 Afs 84/2009). Také je patrná snaha o
přesnější vymezení rozsahu precedenční závaznosti ze strany NSS (3 Ads 173/2011),
která je Ústavním soudem akceptována (III. ÚS 2800/13). Tyto trendy podle mne
ukazují, že pro důslednou aplikaci doktríny precedenční závaznosti je v současnosti
hlavní překážkou neexistence jasného precedenčního názoru v judikatuře ÚS.
Při pohledu na ústavní systém
jako celek jsou důsledky formulace doktríny precedenční závaznosti převážně
pozitivní. Díky poměrně jasné formulaci nálezu IV. ÚS 301/05 byla nastavena
pravidla pro, do té doby nejednoznačnou, aplikaci čl. 89 odst. 2 Ústavy, a
zejména jasně vymezeny možnosti, kdy se mohou obecné soudy od judikatury ÚS
odchýlit. Pro jednotlivce pak doktrína precedenční závaznosti přinesla větší
předvídatelnost a transparentnost soudního rozhodování, a to na všech úrovních
rozhodování, zejména ve správním soudnictví.
Podle mne nejdůležitější důsledky
má však doktrína pro samotný Ústavní soud, neboť z ní plynou významné
požadavky na kvalitu odůvodnění rozhodnutí ÚS a na jednotnost judikatury. Doktrína
precedenční závaznosti pro svou aplikaci vyžaduje jasnou formulaci závazných částí
odůvodnění v judikatuře ÚS, bezrozpornost judikatury ÚS, sjednocení
odchylných stanovisek senátů a respektování předchozích rozhodnutí. Důvodem pro
změnu precedentu nemůže být pouhá skutečnost, že Ústavní soud změní názor,
nýbrž, jak je to definováno v common law doktríně precedentu, přesvědčení o tom, že precedent byl nesprávný nebo
že v důsledku změny podmínek jej již nelze aplikovat. Doktrína precedenční závaznosti podle mne představuje nástroj, kterým mohou obecné
soudy Ústavní soud efektivně motivovat k plnění zmíněných požadavků
(protože jinak se budou od jeho názorů pravidelně odchylovat).
Celkově bych tedy shrnul, že
formulace doktríny precedenční závaznosti byla nevyhnutelná, protože právní
úprava fungování Ústavního soudu ji implicitně předpokládala. Konkrétní
formulování doktríny silně inspirované common
law doktrínou precedentu považuji rovněž za správný krok, protože to dává
určité vodítko pro její aplikaci v těžkých případech. Co se týče její
aplikace, nejúspěšněji se s ní popasoval NSS, který dává důležité impulsy
pro její další rozvoj. Naopak ÚS má stále slabinu v oblasti jednotnosti
své judikatury, která v některých oblastech nedává jednoznačnou odpověď na
to, co je vlastně oním závazným precedentem. Možná by tuto mezeru mohla alespoň
částečně zaplnit odborná diskuse, podobně jako se to děje v USA ve
vztahu k judikatuře NS USA.
12 komentářů:
Pokud podle autora právní úprava "doktrínu precedenční závaznosti!" implicitně předpokládala (s čímž souhlasí asi 100% českých právníků), pak byla její formulace víc zbytečná než potřebná. NSS se tím nijak neulehčilo. Musím se přiznat, že jsem byl při četbě udiven výrazivem a děláním z --- vědy. Doktrína prec. závaznosti není nic jiného než obyčejný precedent. Kdyby to precedent nebyl, nebyl by ani obecně závazný (a vlastně i potřebný).
Podle § 23 ZÚS "Jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán."
Tj. nikoli senát ÚS je vázán, nikoli může překonat jen za určitých podmínek, ale dospěje-li - nijak svazován - k odlišnému názoru, předloží otázku k posouzení plénu. To samé ve vztahu k obecným soudům lze jistě velmi jednoduše odůvodnit uplatněním interpretačního argumentu a fortiori resp. maximy a maiore ad minus (co platí pro větší, platí i pro menší).
Nesouhlasím s Vaším tvrzením, že formulace doktríny byla zbytečná. Naopak, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je poměrně nejasný a o jeho přesném obsahu se vedly četné spory, proto bylo velmi přínosné, že jej Ústavní soud vyložil a nastavil konkrétní pravidla jeho aplikace. Jsem přesvědčen, že pro NSS to bylo přínosné, i když to by patrně nejlépe zhodnotil někdo přímo z NSS.
K tomu "obyčejnému precedentu" - ano, při určité míře zjednodušení je asi možné to takto říci, ale pokud pravidla nastavená Ústavním soudem rozebereme podrobněji, lze nalézt některé odlišnosti od klasického pravidla precedentu používaného v zemích common law.
Pokud Vás nějak urazily mé vyjadřovací schopnosti, upřímně mne to mrzí.
Vámi uvedený sjednocovací mechanismus podle mne neznamená prostor pro libovůli, nýbrž naopak určité omezení toho, jak může senát ÚS rozhodnout. Je také důležité si uvědomit závěry plynoucí z nálezu Pl. ÚS 11/02, kde plénum ÚS jasně stanovilo, za jakých okolností může dojít ke změně právního názoru ÚS. Doktrína precedenční závaznosti tedy dává prostor pro vývoj judikatury, pro změnu precedentu, a to jak z iniciativy samotného ÚS (pléna i senátů), tak ze strany obecných soudů. Zejména ze strany obecných soudů však odklon od právního názoru ÚS nesmí být projevem libovůle, nýbrž dobře zdůvodněným a v dobré víře učiněným podnětem pro změnu právního názoru ÚS. Cílem postu nebylo kritizovat neexistenci takovýchto pravidel, nýbrž poukázat na skutečnost, že nejsou vždy dodržována, a to ani samotným Ústavním soudem.
Rád bych se zeptal na ty odlišnosti. V čem podle Vás spočívají?
Ahoj, Maxime.
Píšeš: "nemůže být pouhá skutečnost, že Ústavní soud změní názor, nýbrž ... přesvědčení o tom, že precedent byl nesprávný ..."
To mi příjde jako distinction without a difference.
Proč měníme svůj názor? Protože jsme došli k přesvědčení, že náš dosavadní názor byl nesprávný. Nebo ne?
Procesní řešení § 23 ZÚS potvrzuje, že odlišný právní názor není libovůlí, ale důvodem pro nalezení širší shody. A není pak jediného pádného důvodu, aby obecné soudy byly vykonavateli jedné této názorové strany, jen proto, že vydala nález jako první. To samozřejmě neznamená, že obecný soud může nález ÚS ignorovat, důvody odklonu nesmí být svévolné, tj. ne nutně kvalifikované. Je ale pravdou, že ÚS řeší vnitřní nejednotu odmítnutím ústavní stížnosti, aneb kolikrát byl § 23 ZÚS použit... asi tolikrát, kolik svobodného hlasování absolvovalo někdejší Federální shromáždění ČSSR.
Děkuji za výbornou otázku! Hlavní rozdíl podle mne spočívá v tom, že ÚS ve své doktríně vytváří prostor pro dialog mezi ÚS a obecnými soudy, zatímco v klasické anglické doktríně precedentu takovýto prostor neexistuje - nižší soud prostě musí rozhodnout podle precedentu, i když by s ním nesouhlasil a měl pro to velice dobré důvody. V tradičním pojetí dokonce i změnu precedentu (overruling) musel provést vyšší soud, nikoliv např. odvolací soud vůči svému vlastnímu rozhodnutí. V pojetí USA se pravidlo precedentu vyvinulo do uvolněnější podoby, neboť umožňuje tzv. předpoklad změny precedentu (anticipatory overruling), tedy v zásadě obdobu justičního dialogu výslovně předpokládaného Ústavním soudem. Další, spíše menší rozdíly, lze najít ve vymezení situací, kdy může soud změnit svůj vlastní dřívější precedent, a tyto důvody se opět liší v anglickém a americkém pojetí. Podobné naopak je, že v praxi všech uvedených států existují příklady, kdy pravidla plynoucí z doktríny precedentu nejsou respektována. Myslím, že podrobná komparační studie doktríny precedenční závaznosti ve vztahu k anglické a americké doktríně (případně třeba i izraelské, australské nebo dalším), by určitě byla zajímavá a cenná.
Ahoj Tomáši, díky za komentář. Ano, jde zejména o bod 2, který uvádíš, tedy o přesvědčivé odůvodnění. Moje vyjádření bylo v tomto asi příliš zkratkovité. Kvalita odůvodnění je vůbec důležitým momentem v celém mechanismu fungování precedenční závaznosti. Jen jedna poznámka ke změně názoru - u ÚS může snadno dojít ke změně názoru nikoliv v důsledku přesvědčení, že dosavadní názor byl nesprávný, ale např. kvůli personální obměně. V takovýchto situacích je pak otázka, zda lze přesvědčivě zdůvodnit nesprávnost předchozího názoru, resp. nabídnout přesvědčivější novou argumentaci.
Ano, dialog v situaci nejednotnosti právního názoru ÚS s cílem vyjasnit jeho pozici je samozřejmě legitimní a potřebný. Jeho předpokladem ale je, že tyto názorové strany existují a že obecný soud musí přesvědčivě zdůvodnit názor odlišný od nálezu "jedné názorové strany".
Rozdíl je také v tom, jestli precedentem je nález senátu nebo pléna - v případě senátního nálezu, který nebyl potvrzen jinými senáty nebo plénem se může obecný soud legitimně domnívat, že názor pléna by byl jiný, a snažit se svou judikaturou vyvolat uplatnění mechanismu podle § 23 ZÚS vedoucí ke změně precedentu. U nálezu pléna je změna právního názoru daleko méně pravděpodobná (i když závisí na okolnostech). To ale podle mne neznamená, že by první senátní nález o dané otázce a priori nemohl mít precedenční závaznost.
Při čtení tohoto článku si nelze nevzpomenout na vynikajícího italského spisovatele Gianrico Carofiglio a jeho kapitolu o právnickém psaní http://www.jtpunion.org/spip/article.php3?id_article=2757
Opravdu je třeba sofistikovaně o něčem, co se dá vyjádřit několika větami?
Protože podání účastníka řízení má přeci tu samou váhu: soud je povinen se s ním přesvědčivě vypořádat.
Okomentovat